„Vítám vás, pánové, na půdě naší expozitury v Bamaku. Pověřenec vašeho ministerstva zahraničí právě před chvílí odevzdal požadované dokumenty do rukou ředitele SSE, inženýra Hefaista, a očekává vás v přijímacím salónku rezidence. Můžete se osprchovat a obléci.“
Nadporučík Brian a jeho seržant se zmateně rozhlížejí po teleportačním sále rezidence mimozemšťanů v hlavním městě Republiky Mali. Nad nimi stojí krásná dívka čokoládové pleti v přitažlivých bílých minišatečkách a přívětivě se usmívá.
Odhrnuli lehké pokrývky a zjistili, že jsou nazí. Stydlivě si přikryli rukama své genitálie, snažíce se zabránit tomu, aby Malik postřehla jejich počínající vzrušení.
„Prostá teleportace není v šatech možná, pánové,“ vysvětluje Malik svým hostům, „ale myslela jsem, že na to už jste zvyklí…“
„Nepřipadá mi příliš důstojné producírovat se bez šatů před nějakou černou…“ prohodil seržant opovržlivě směrem k nadporučíkovi, chtěje tak zakrýt své rozpaky.
„Poslyšte, seržante,“ skočila mu do řeči Malik, „ já sice anglicky nemluvím, ale rozumím. Takže bych vás snažně prosila, abyste si nechal své nemístné poznámky pro sebe, nechcete-li být teleportován zpět na saharskou základnu. Na převýchovu rasistů jsou tam docela zdatní specialisté…“
Protože je rezidence zapojena do systému SSE-CPLEN, funguje na její půdě etherické tlumočení – teď právě kvůli Američanům nastavené na angličtinu. Malik sice mluví bambarsky – tedy svou mateřštinou, ale to oba Američané pochopitelně nevědí, takže seržant jen nechápavě otevřel pusu, ale hned ji zase raději sklapl. Pak oba jako na povel vstali a zamířili do koupelny, kde se důkladně osprchovali. Malik jim mezitím připravila prádlo a dva tropické oděvy.
„To snad nemyslíte vážně… Vždyť to vypadá jako garderoba pro sváteční turisty! V tomhle se máme objevit před zmocněncem ministerstva? Vraťte nám laskavě naše uniformy, ano?“
„Když se vám to nelíbí, můžete se předvést jen v prádle. Nebo třeba i nazí,“ odpověděla se zářivým úsměvem na rtech Malik, „vaší fantazii se meze nekladou…“
Oba muži na sebe se skřípějícími zuby navlékli bílé plandavé kalhoty a blůzy. Pak na sebe nevěřícně zírají do zrcadla.
„Výborně, pánové, přes všechny výhrady musíte uznat, že vám to docela sluší. Když dovolíte, přistoupíme k závěrečným formalitám. V tomto kufříku máte dokumentaci, kterou jste si vyžádali s sebou. Podepište mi laskavě kvitanci … ano, děkuji, dokumentace je vaše. A na závěr prosím, abyste každý za sebe podepsali prohlášení, že po dobu zajetí s vámi bylo slušně zacházeno,“ a Malik předložila každému jeden formulář s kopií. „Ty kopie jsou pochopitelně pro vás.“
„A co se stane, když vám to nepodepíšeme?“
„Tak vás nepropustíme, pane nadporučíku. Ale vy to určitě rádi podepíšete, protože po dobu zajetí s vámi bylo zacházeno tak slušně, že vám vaši zajatci – ať už na Guantánamu či kdekoliv jinde ve světě – mohou jen závidět. Mluvím z vlastní zkušenosti. Také jsem prošla vaším internačním táborem…“
„Myslíte, že ty perverzní kolektivní lékařské prohlídky jsou součástí slušného zacházení? Silně pochybuji!“
„Předně vás upozorňuji, pánové, že vaši vojáci s námi v internačním táboře zacházeli mnohem hůře. A potom: Já od vás nechci, abyste podepisovali prohlášení o slušném zacházení v době výkonu trestu, ale v době zajetí, což je podstatný rozdíl. A závěrem: Toto je vaše vlastní praxe. Každý vámi propuštěný zajatec musí takové prohlášení podepsat. My zde v tomto momentě zcela záměrně aplikujeme vaše vlastní postupy.“
„A teď dovolte, pánové, abych se s vámi co nejsrdečněji rozloučila,“ podává jim Čokoládka ruku, když po určitém váhání přece jen předložené prohlášení podepsali. „Můžete odejít. Tudy, prosím. Přeji vám šťastnou cestu.“
Když za oběma Američany zapadly dveře, přistoupila Malik k oknu a sleduje dění před rezidencí. Vládní zmocněnec právě naložil oba propuštěnce do auta a odjíždějí směrem k letišti. Konečně auto zmizelo za zatáčkou. Malik přešla do Informačního centra expozitury, kde u komunikátoru sedí inženýr Hefaistos a kopíruje do informačního systému balík dokumentů, jehož obsah pochopitelně zkontroloval dříve, než dal pokyn k teleportaci zajatců.
„Skvělá práce, Čokoládko,“ poplácal ji přátelsky po rameni, „kdyby Američané věděli, co nám vlastně předali, tak by – jak jsem aspoň pochopil jejich mentalitu – na výměnu zajatců nikdy nepřistoupili.“
- × - × - × -
»Katastrofa! Přijel jsem pozdě. Mája…«
Ariana pročítá další list ze záznamů svého švagra a vlasy jí vstávají hrůzou na hlavě. Když přečetla následující odstavec, složila si ruce za hlavu, pohled upřela do stropu a jen bezmyšlenkovitě polohlasně dokola opakuje: „Takové hrozné neštěstí…“
Tiskárna za jejími zády tiše šustí papírem a stoh dokumentů utěšeně narůstá. Ariana ji však nevnímá… Tak ji také našel její manžel, doktor Hill, když se vrátil z operativní porady kolegia. „Co se ti stalo, miláčku?“
Ariana jen beze slova ukázala pohledem na složku papírů ležící před ní na stole. Hill se posadil naproti ní a chvíli sleduje, jak se jí otřásají prsa bolestnými vzdechy. Pak se začetl do papíru ležícího na vrchu složky, který Arianu zřejmě vyvedl z míry. Když dočetl, popadl chvatně další list. Ke svému zděšení zjistil, že nenavazuje na ten předchozí a jal se složku uspořádávat. Konečně našel pokračování a znovu se pustil do chvatného čtení.
Ariana se mezi tím vzpamatovala, doplnila papír do tiskárny a jala se sama rovnat dokumenty tak, jak by měly jít nejspíše za sebou.
„Tak máme to naše tušení potvrzené. Další zdravé dítě a další mrtvá matka. Jenže teď už víme, co se stalo,“ a Hill mává Arianě před očima dvěma listy papíru hustě popsanými mimozemskými ‚hieroglyfy‘ astronavigátorova charakteristického rukopisu.
„Jenom doufám, že tomu budeme umět zabránit,“ šeptá zdrceně Ariana.
„Víš co, miláčku? Pusť se do překladu těch dokumentů sama, když tu Lucka s Lenkou nejsou, aby bylo možno tyto informace co nejdříve uvolnit pro Informační centrum. Tyhle dva listy si ale hned teď vytisknu ještě jednou a musím s jejich obsahem neprodleně seznámit Amynilla.“
Hill odešel zanechav svou ženu ve společnosti pozůstalosti po svém nešťastném bratrovi.
- × - × - × -
„No tohle! Ty dokumenty nám byly doručeny – obrazně řečeno – za pět minut dvanáct!“ komentuje situaci profesor Amynill přecházeje pracovnou jako lev v kleci. „Měli bychom do videokonference zapojit kolegu Zemilla.“
Doktor Hill neprodleně přistoupil ke komunikátoru a během několika minut se na obrazovce objevila ustaraná Zemillova tvář. Do dveří se právě teď vstupuje ještě profesorka Hygieialla s omluvným výrazem v obličeji: „Promiňte, že jsem se zdržela, ale…“
Amynill ji mávnutím ruky zarazil: „Posaď se, posaď se, jdeš právě včas.“
Profesorka se však nedala odbýt: „Zdržela mě Ariana. Pořádá ty dokumenty po Hillově bratrovi a posílá ještě tohle…“
Všichni přítomní přelétli očima další stránku, kterou Hygieialla promítla na velkoplošnou obrazovku. Schematická kresba ženských rodidel s naznačenou polohou rodícího se dítěte…
„Ano, to odpovídá popisu. Jak je možné, že jsme si toho u žádné z vyšetřovaných dívek nevšimli,“ podivuje se Amynill.
„Tak si sem hned některou pozveme, nejlépe Janu,“ navrhuje Hill.
Amynill však jeho názor nesdílí: „Janu ne, tu potřebujeme jako konzultantku. Nejprve bychom to ale měli přeložit, aby tomu rozuměla… Ujmete se toho s Arianou, kolego? Je to nářečí vaší rodiny,“ obrátil se profesor k Hillovi podávaje mu inkriminované listy papíru.
- × - × - × -
„Musíme provést srovnávací vyšetření aspoň tří dívek z každé kategorie – tedy zasažených či nezasažených naším genetickým kódem,“ vysvětluje Hill Janě. „Získali jsme už tři páry dobrovolnic – totiž Mořskou Vlnu, Rodicu a Patricii jakožto dívky zasažené, proti nim pak tři zdravotní sestry – obě Australanky a bývalou osobní sestru Urszulinu jakožto nezasažené. K velké lítosti jsem odmítl Mořskou Pěnu, protože dvojčata jsou naprosto identická a srovnávací vyšetření by tak ztratilo na vypovídací hodnotě. Začneme pozítří, tj. 28. září, první dvojicí – zítra musí vyhladovět a důkladně se vyprázdnit. Pozítří bude na programu druhá dvojice a 30. září třetí. Vždy jedna dívka dopoledne a druhá odpoledne. Byla jsi jednomyslně schválena kolegiem CPLEN jako řádná členka vyšetřovací komise. Ovšem, celý zítřek budeme spolu věnovat přípravě. Musíš se důkladně seznámit s problematikou.“
Ano, Urszula už kliniku nadobro opustila, ale její osobní sestra zůstala, dokonce si prodloužila smlouvu a věnuje se péči o nově příchozí dívky, uvědomuje si Jana.
„Co kdyby se plánovaná vyšetření o dva dny protáhla, vadilo by to?“
„Myslím, že ne, ale proč…“
Jana vysvětluje Hillovi svůj nápad: „Vedle toho, že mě chcete seznámit s problematikou, by také bylo vhodné, abyste to vyšetření provedli také u mne – a to jako první. Budu pak mít přesnější představu o tom, co bude dívky čekat. A na závěr by bylo vhodné provést totéž vyšetření i u čistokrevné mimozemšťanky, například u Ariany.“
Hill se krátce zamyslel a neprodleně se spojil s Arianou, profesorem Amynillem a profesorkou Hygieiallou. Ve stručnosti jim přednesl Janin návrh.
Když všichni tři souhlasili bez jakýchkoliv připomínek, sestavil pracovní plán:
„Dobrá. Postup bude tedy následující: Zítra tě necháme vyhladovět a důkladně se vyprázdníš. Zároveň se budeš seznamovat s problematikou. Dalšího dne, tedy 28. září ti uděláme vyšetření, s jehož principy budeš zítra podrobně seznámena. Další den budeš odpočívat, protože vyšetření bude dosti náročné a my potřebujeme, abys při vyšetřování dalších dívek byla plně schopna spolupráce. Od 30. září do 2. října vyšetříme tři páry dobrovolnic, jak už jsem tě informoval na začátku. A 3. října přijde na řadu Ariana.“
- × - × - × -
Janiny zápisky – 28. září
Celý včerejší den jsem strávila ve společnosti doktora Hilla, aby mě mohl podrobně seznámit s významnými dokumenty z pozůstalosti svého bratra – tedy Lucčina dědečka a Lenčina pradědečka. Na překladu pracoval celou noc společně s Arianou.
„Bratr byl astronavigátor,“ začal ze široka, „tedy nikoliv lékař – a výtvarník už vůbec ne. Takže nám dalo dost práce hlavně pochopit význam svědectví, které pro nás zanechal.“
Při těch slovech rozložil na stole dvanáct listů papíru a skutečně neumělou kresbu – z ní jsem mohla jen usuzovat na anatomický náčrtek. Ono se to nezdá – originální zápis je na dvou listech papíru hustě popsaných po obou stranách pro mne nečitelným rukopisem – spíše bych řekla těsnopisem či podobnou technikou, když se překlad rozrostl na trojnásobek prostoru.
Z úvah o jazykových problémech mě probudilo Hillovo ohromující oznámení: „Podle těchto dokumentů se předčasně – a to o osm týdnů! – marodilo naprosto zdravé děvčátko s vysokou porodní váhou,“ ukázal na číslo 4,85 kg! „a za ten porod zaplatila matka životem. Nebo lépe řečeno – dítě ji při porodu zabilo!“
„Jak?“ vydechla jsem zděšeně.
Hill ukázal na neumělý anatomický náčrtek: „Podívej, toto je děloha, tady je děložní hrdlo, kterým má dítě projít do pochvy a pak samozřejmě ven. Jenže musí vyjít buď hlavičkou, nebo zadečkem napřed. Je vcelku jedno, zda se jedná o normální porod nebo o porod koncem pánevním. Ovšem tady to dítě…“
Tady to dítě leží v děloze naprosto nepřirozeně. Podivně napříč a celá děloha je zle zdeformována.
„Kdyby se to dítě mělo dostat na svět přirozenou cestou,“ poznamenávám, tak by přece muselo dojít…“
„Právě, že k tomu došlo…“ nenechal mě ani Hill domluvit. Začetla jsem se do dokumentu.
»Katastrofa! Přijel jsem pozdě. Mája leží v krutých bolestech na lůžku a předčasně rodí… Bez pomoci, sama… Nechápu, proč si včas nepřivolala porodní asistentku nebo lékaře. Byl jsem pryč jen dva týdny – a dítě se mělo narodit ještě až za dva měsíce. Pohled na telefon mi podal vysvětlení – Máju přepadly porodní bolesti zřejmě tak náhle, že ve snaze přivolat pomoc shodila přístroj na zem – a ten se rozbil! Jeho porcelánové střepy se rozlétly po celé místnosti. Vyběhl jsem na náves, abych sehnal někoho, kdo by došel pro doktora. Ale všude je pusto a prázdno. Uprostřed žní sotva někoho najdu doma. Vrátil jsem se k Máje… ale už nedýchala. Mezi nohama v tratolišti krve se křikem hlásí na svět právě narozené dítě…
Opatrně jsem zvedl děvčátko z lůžka, zaškrtil a přeřízl pupeční šňůru a opláchl je studenou vodou. Jinou nemám k dispozici. Naštěstí se rtuť v teploměru šplhá ke třicítce, takže snad po té drastické koupeli dítě neprochladne. Ostatně – ihned jsem je zabalil do deky. Kolem oken se mihl stín. Vyběhl jsem znovu na náves…«
„Nemám sílu to celé přečíst,“ obrátila jsem se k Hillovi se zavlhlýma očima, „můžeš mi jen ve stručnosti…“
„Požádal hrající si děti, aby doběhly do polí pro nějaké ženy. Když konečně přišly a ujaly se děvčátka, odjel bratr do města pro doktora. Ten vzhledem k závažnosti případu nařídil pitvu. Mája byla dítětem roztržena – hráz mezi pochvou a konečníkem úplně povolila a nešťastná žena bez pomoci vykrvácela. Vedle toho pak měla zle poškozené břišní orgány, které částečně vyhřezly…“
„Jenže taková katastrofa musí mít nějakou příčinu,“ namítám prohlížejíc si znovu neumělý náčrtek pořízený astronavigátorovou rukou, „ a kromě toho – kde se ta kresba vůbec tady vzala? On byl tvůj bratr přítomen té pitvě?“
„Ano, protože tím, kdo pitvu prováděl, byl starý pan doktor Mámil – dědeček docenta Mámila. Tak aspoň vyplývá z dalších zápisků. On se později specializoval na sexuologii, ale po škole začínal jako asistent na patologii. Už tehdy však byl velice svědomitý odborník a tomu pochopitelně nestačilo popsat následky nešťastného porodu. Chtěl znát i příčiny. Dal tedy podrobně prozkoumat krev a tkáně zemřelé matky v laboratoři…“
Hill mi předložil další list papíru. Dozvídám se, že matčina krev obsahuje patogenní látky ochromující svalovou činnost, což znamená, že nešťastná žena nemohla dítěti na svět pomoci vlastními silami.
„Naštěstí se zachoval i opis pitevního protokolu – to je tohle. Z něj jsme vydedukovali, o jakou látku se jedná.“
„Dobře, ale jaká opatření je teď nutno udělat?“
„Budou to dvě opatření,“ vysvětluje Hill, „Nejprve musíme speciálně zaměřeným vyšetřením zjistit vzájemnou polohu břišních orgánů při zvětšujícím se objemu dělohy a vhodnou autofarmatickou léčbou její polohu normalizovat. To je vlastně vyšetření, které tě čeká zítra. Bude se dost podobat tomu speciálnímu gynekologickému, které jsi podstoupila před první aplikací laktogenního séra. A potom je nutno připravit protilátky proti otravě krve, kterou způsobuje svými zplodinami nenarozené dítě. K tomu je ale nutná xenofarmatická terapie.“
Dnes jsem tedy byla podrobena nejnáročnějšímu vyšetření z těch, která jsem dosud na mimozemské klinice podstoupila. Ležím opět nahá, vyhladovělá a vyprázdněná na vyšetřovacím stole, ruce a nohy mám fixovány k polohovacímu zařízení a dávám se plně k dispozici celé vyšetřovací komisi, jejíž členkou mám být od pozítří i já sama. Oproti předchozím vyšetřením je tu přece jen rozdíl. U nich jsem přesně nevěděla, k čemu mají sloužit. Teď to vím, vím to do detailu a místo uvolnění cítím napětí a obrovskou spoluodpovědnost – vždyť na tom, co bude dnes o mně zjištěno, závisejí lidské životy – mimo jiné se to týká i Nikolky, mé báječné a obětavé kamarádky.
Ovšem – na takové úvahy teď není čas. Hill nastavuje druhou obrazovku tak, abych na ni dobře viděla, a vysvětluje: „Ačkoliv se vyšetřování lidí pomocí přístrojů zpravidla vyhýbáme, jak už to bylo jednou vysvětleno, tentokrát jsme nuceni učinit výjimku, za což se omlouváme. Jedná se o vyšetření podobné tomu, při kterém jsi tenkrát omdlela, ale teď už víš, že můžeš proces kdykoliv zarazit, odpočinout si a adaptovat se. Tentokrát ale zavedeme navíc do tvých orgánů mikroskopické kamery a sondy. To, co budou zobrazovat, sama uvidíš na obrazovce.“
Sleduji tedy napjatě obrazovku, ale bude zřejmě ještě delší dobu trvat, než na ní něco uvidím. Zatím jen cítím, jak mi polohovací zařízení zvedá a roztahuje nohy, aby se lékařům co nejvíce zpřístupnil můj poševní vchod i anální oblast. Teď mi někdo rozevírá stydké pysky a zavádí gynekologický roztahovač. Když rozevírání dosáhlo prahu bolesti, jen jsem lehce vzdechla – a proces byl zastaven.
„Můžeme pokračovat?“ zeptal se Hill po chvíli.
„Ano…“
Kamera snímá počínání lékařů a já na obrazovce vidím hluboko do své vlastní pochvy – až k děložnímu čípku. Je mi jasné, že bude následovat další poměrně nepříjemný úkon – otevírání dělohy. To už nebude tak velké, zato se však jedná o úkon, který se zpravidla děje jen při porodu, a musí se provádět opravdu citlivě.
Už to začalo… Děložním hrdlem mi pronikají čelisti dalšího roztahováku… „ááá… au“ …
„Promiň, Janičko, budu postupovat opatrněji…“
Konečně mám otevřenou i dělohu a teď mi do ní zavádějí balónek s hadičkou. Vedle toho cítím sondy zaváděné mi do konečníku i do močového měchýře – opravdu se jedná o mikroskopická zařízení, takže jejich pronikání do mých útrob mě spíš vzrušuje.
„Místo fyziologického roztoku budeme dělohu plnit echogenní substancí, abychom mohli její tvar a pohyby sledovat i zvenku ultrazvukovou sondou,“ poznamenává Hill, i když nemusí. Včera mě s celým postupem podrobně seznámil.
Ale teď už se balónek začíná plnit a já pociťuji napětí v děloze. Zpočátku se zvětšuje poměrně rychle, postupně je však nutno zpomalovat. Musíme si uvědomit, že dělohu je za půl dne nutno roztáhnout tak, jak se sama roztahuje tři čtvrtě roku během těhotenství.
Teď ovšem ani tak nezáleží na vlastní děloze, jako na tom, co se děje s okolními orgány. K tomu právě slouží okolní sondy. Na obrazovce jsou tyto pohyby nádherně zobrazeny a začíná mi být jasná jedna věc: S mými orgány se zatím neděje nic, co by připomínalo katastrofu, která postihla nešťastnou Máju…
Krátce po poledni si připadám jako rodička před slehnutím. Tlak roztažené dělohy je téměř nesnesitelný a vyvolává mi kontrakce. Musím zatínat zuby, abych nekřičela – ale naštěstí je konec, vyšetření skončilo a balónek se rychle vyprazdňuje. Uvědomuji si, že při porodu je to mnohem horší, protože dítě není kapalina, která přizpůsobí svůj tvar výpusti – naopak, děložní hrdlo se musí roztáhnout tak, aby dítě prošlo ven.
„Janičko, moc děkujeme, posloužila jsi dobré věci –“ i profesor Amynill prolomil barieru formálnosti a začal mi tykat…
- × - × - × -
Janiny zápisky – 2. října
Mám za sebou opravdu náročné období. Nejprve detailní studium astronaavigátorových dokumentů včetně Hillova výkladu, pak velice nepříjemné půldenní vyšetřování břišních orgánů – ten den odpočinku stěží stačil, i když jsem bioenergeticky senzitivní – a nakonec tři dny na nohou od rána do večera. Skoro nic jsem nejedla a nestačím se nabíjet.
Asistovala jsem u šesti vyšetření stejně náročných a zdlouhavých, jako bylo to moje. Všechny dívky se držely skvěle, ačkoliv to nebylo vůbec nic příjemného a občas to i dost bolelo… Ovšem, co bychom neudělaly pro záchranu dalších lidských životů. Poprvé jsem také zažila ‚destruktivní‘ zákrok – odběr krve ze žíly. O svolení musel Amynill požádat dokonce samotného Jošuu a od nás pochopitelně elektronický souhlas.
Zítra čeká totéž vyšetření Arianu, ale už teď máme k dispozici předběžné výsledky včetně názorných grafů sestavených jakožto fyzikální interpretace matematických modelů. Závěry jsou opravdu pozoruhodné a netrpělivě očekávám co přinese zítřek.
Zatím se ukazuje, že k deformaci dělohy dochází jen u dívek, které nemají žádné mimozemské předky. Dokonce jsme zjistili, že k deformaci dochází náhle, bez jakéhokoliv předchozího varování. První Australanka, která se vyšetření podrobila, v ten moment děsivě vykřikla, pak celým jejím tělem zalomcovaly křeče a ztratila vědomí. Co by se stalo, kdybychom pokračovali v roztahování dělohy, nám objasnil matematický model, který se dnes rozběhl na obrazovce: Stlačené orgány nad dělohou se snaží dostat do příhodnější polohy, což vyvolává tlak na dělohu s dítětem. Jenže dítě je zatím pevně uchyceno a nemůže ven. Následkem je ovšem roztržení hráze a vyhřeznutí vnitřností.
Rozbory krve jsou ovšem také alarmující. Látky paralyzující pohyby rodidel a pánevního a břišního svalstva vzniknou vždy, když se spojí jedinec zasažený genetickým kódem mimozemšťanů s partnerem tímto kódem nezasaženým. Na pohlaví jedinců v páru nezáleží.
Závěr: Bez speciální terapie, na které už pracuje experimentační oddělení, není zatím možné, aby žena nezasažená genetickým kódem mimozemšťanů, počala dítě s mimozemšťanem – nebo naopak – bez rizika, že ji dítě připraví o život. V takovém případě pomůže jen císařský řez provedený dříve, než dojde k přetlaku – a k tomu dochází v jistém momentě okamžitě!
„Jak tomu však bude s Nikolkou? Ta přece nositelkou mimozemského genového dědictví je – a Lucka také, takže…
„To nám sice dává určitou naději,“ připouští profesor Amynill, „jenže Lucčin mimozemský genetický potenciál je mnohem silnější, takže se spíš obáváme, že by ke komplikacím mohlo dojít. Až bude zítra vyšetřena i Ariana, budeme mít docela dobrý základ k tomu, abychom mohli toto nedopatření přírody napravit. Nikolku však budeme muset předčasně povolat zpět z dovolené v Řecku.“
„Ale ta je přece už gravidní – takže u ní takto náročné vyšetření provádět nelze…“
Amynill se jen shovívavě pousmál: „Pochopitelně. Ovšem my víme, že Nikolka je částečně naším genetickým kódem vybavena. Hrozí jí tedy jen to menší zlo – že v jisté etapě vývoje dítěte bude ohrožena paralýzou břišního a pánevního svalstva. To si ověříme rozborem krve, a pokud i ona bude tímto syndromem zatížena – jako že ano, protože jím zatím trpí všechny pozemské ženy, které vyšetřením prošly, musíme tomu vhodnou léčbou zabránit. Příprava preparátů je teď prioritou pro experimentační oddělení a dokonce byl ze SSE povolán zpět i doktor Zemill.“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 4. října
„A tady to je nejsmutnější místo celého Lesbu, spustila Sofie tichým hlasem, když jsme dosáhly vrcholu skály.
Je tady nádherná vyhlídka na moře a na skalisko připomínající štíra. Toho štíra se prý Sapfó jako dítě bála. Musím přiznat, že vypadá opravdu strašidelně.
„Stůj! Dál už nechoď,“ zadržela Sofie mé kroky, když jsem se blížila k okraji skály.
Zastavila jsem se a udiveně jsem na ni pohlédla.
„Další kroky se staly totiž pro Sapfó osudnými,“ objasňuje Sofie svůj úzkostný výkřik, „když se před jednou cestou do Mytilény rozhodla navštívit místa, která pro ni byla v dětství významná, s této skály spadla. Stalo se tak před očima její důvěrnice Pery. Když k ní slezl jeden pastevec, který byl rovněž svědkem jejího pádu, už nedýchala…
Ereský rodák Faón, obdivovatel Sapfina díla a uspořadatel jejího odkazu, dokonce nechal rozšířit zprávu, že Sapfó spáchala sebevraždu z nešťastné lásky k němu. To ale její dcera Kleis popírá s tím, že tuto fámu Faón nechal rozšiřovat po celém městě už za Sapfina života a že jí matka jednou na přímou otázku odpověděla, že Faón se o její lásku a přízeň uchází zbytečně, protože ona k němu cítí jen prosté přátelství. Dokonce při té příležitosti recitovala verše, které pro Faóna složila:
Jako se jablko sladké tam červená na strmé větvi,
na strmém vršku, a zapomněli tam sadaři na ně,
nezapomněli, ne, však nemohli dosíci plodu.“
„Přesto však se různí – i renomovaní – odborníci přiklánějí k názoru, že velká básnířka starověku odešla ze života dobrovolně,“ poznamenala Lenka.
„Zde stojí tvrzení Kleidino proti tvrzení Faónovu – a to ještě jen v opisech. Kdo ví, co si k tomu který opisovač přidal svého nebo co vypustil. Pravdu už se asi nikdy nedozvíme,“ povzdechla si smutně Sofie.
Vracíme se do Sofiina domku.
„Mám takové neblahé tušení,“ prohodila nevinně Sofie, „že jsme nechaly celý den vypnutý telefon…“
Teď ho ovšem zapnout musíme, abychom požádaly technika na SSE o uvolnění silového ochranného pole, jinak bychom se nedostaly domů. Zatím je všude klid. Dnes tady začínáme třetí týden pobytu – Sofie dokonce čtvrtý – a k našemu nesmírnému potěšení nás CIA, FBI ani jiné tajné služby zatím nevyčenichaly. Bezpečnostní opatření však úzkostlivě dodržujeme. Čert nikdy nespí…
„No sláva,“ vítá nás Erigyos, „jsem rád, že jste v pořádku. Celou dobu se snažíme s vámi spojit.“
„Copak se děje tak hrozného,“ ptá se udiveně Sofie.
„Máte se okamžitě spojit s profesorem Amynillem. Má pro vás velice závažnou zprávu,“ oznámil nám technik a uvolnil silové pole.
První moje cesta vede ke komunikátoru. Navazuji spojení s CPLEN. Přístupový kód, osobní kód… Konečně se objevuje na obrazovce obličej službu majícího technika.
„Hned vás spojím, děvčata. Profesor je jako na trní. Už měl obavu, zda se vám něco nestalo. Dokonce vás dal hledat retrospektivem…“
Technikova tvář zmizela a na obrazovce se objevil sám přednosta kliniky: „Máte tam někde slečnu Nikolku? A je v pořádku?“
„Ale ano, pane profesore,“ ozývá se Nikolka vstupujíc do zorného pole kamery komunikátoru.
„Máme k dispozici zbytek ukradených dokumentů z pozůstalosti Hillova bratra a jsme na stopě příčinám úmrtí těch nešťastných matek. Je mi to moc líto, ale potřebujeme, abyste se vrátila neprodleně na kliniku.“
„Vrátím se také,“ prohlašuji rezolutně.
„To není potřeba, slečno Lucie. Pokud nemáte na návratu osobní zájem…“
„Právě, že mám osobní zájem. Je-li moje sestřička v nebezpečí, je moje místo vedle ní!“
„Já se ovšem vrátím taky,“ připojuje se Lenka. Docela ji chápu. Je to naše sestřenka a Nikolčin osud jí rovněž není lhostejný. Jenže Lenka tu není pro zábavu…
„Počkej,“ upozorňuji ji, „ty se vrátit nemůžeš. Slíbila jsi přece Sofii, že jí budeš ochraňovat během jejího pobytu doma. Třeba si chtěla ještě někde něco zařídit…“
„Ale já se chci také vrátit,“ prohlašuje Sofie rozhodně. „Teď, když hrozí Nikolce nebezpečí, nemohu vás tady držet násilím. A konečně: Vrátit se sem můžeme kdykoliv. Vždycky budete pro mne tou nejmilejší návštěvou.“
Svorně jsme se na Sofii vrhly a vroucně jsme ji objaly. Pak jsme odložily šaty a jedna po druhé uléháme na teleportační lůžko. Nikolka jako první, Lenka jako poslední…
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah