Jedni vojsko jízdné a jiní pěší, jiní loďstvo
na zemi černé mají za věc nejkrásnější;
já zas ono, po čem kdo touží.
Sapfó
„Mám takový neblahý dojem,“ mručí nespokojeně Gabriel, „že ta tvoje jednání uvázla na mrtvém bodě. Je sice pěkné, že nám Američané vrátí zbytek ukradených dokumentů za propuštění zajatců, ale ta jejich vládní vyhláška bude dost silně komplikovat život nejen našim přátelům na stanici Amundsen-Scott – především Sheile a Paulovi – ale i komukoliv z pozemšťanů. Vůbec nechápu, jak si to vůbec mohou dovolit!“
Gabriel při těch slovech stiskl několik kláves na komunikátoru a promítl inkriminovaný dokument.
„Prosím, račte si to přečíst, pane generální…“
Jakmile Gabriel osloví Jošuu ‚pane generální‘ a ještě navíc přejde k vykání, prozrazuje to u něj opravdu náladu blížící se bodu mrazu.
Jošua přelétl očima stručnou, dvoustránkovou vyhlášku americké vlády a smutně pokýval hlavou: „To je od nich moc hezké. Tak každý, kdo by chtěl s námi přijít do styku, musí nejprve podat žádost u ministerstva zahraničních věcí a v ní zdůvodnit, proč chce s námi jednat. To snad není ani pravda. … No, a tohle je vrchol: Zájemci o americké vízum musí přiložit čestné prohlášení, že s námi nevešli do kontaktu. Pokud by se ukázalo, že je jejich prohlášení nepravdivé, budou po vstupu na území Spojených států stíháni stejně jako občané USA, kteří tuto vyhlášku poruší…“
„Doufám, že už mi věříš, že posádka vědecké stanice Amundsen-Scott bude mít opravdu komplikovaný život,“ opakuje Gabriel znovu. „Sice jim můžeme poskytnout azyl, ovšem za cenu toho, že se tady budou cítit spíše jako ve vězení.“
„Měl-li bych si vybrat mezi jejich vězením a naším ‚vězením‘ … Konec konců, můžeme je teleportovat na SSE, kde jsou proti polárním krajům přece jen příznivější klimatické podmínky,“ namítá Jošua. „Bude-li rekultivace námi pronajatého území pokračovat takovým tempem jako dosud, můžeme si směle dovolit přijmout i několik stovek chráněnců.
Potěšující také je, že dostali rozum aspoň v tom směru, že už se na SSE nepokoušejí útočit těmi svými raketami. Nás tím sice nemohou poškodit, ale hrozí nebezpečí, že v případě havárie jejich zařízení může se ze střely řízené stát střela neřízená a může způsobit neštěstí na okolních územích. Zatím k tomu došlo jen jednou – naštěstí bomba spadla v neobydlené poušti na hranici s Nigerem…“
„A jak zní dohoda o výměně zajatců za dokumenty? Jenom o ní mluvíš, ale s podrobnostmi jsi mě dosud neseznámil,“ stěžuje si Gabriel.
„Smlouva je pochopitelně veřejná, takže se s ní můžeš seznámit – v angličtině třeba okamžitě a v překladech hned jak budou uvolněny. Rovněž bude publikována na Internetu – tento návrh podala Sheila a byla proto pověřena vedením našich stránek. Je potěšitelné, že se naší propagace ve světě ujala profesionální novinářka právě takových kvalit. Jen ve stručnosti: Pověřenec ministerstva zahraničních věcí dopraví dokumenty 25. září do Bamaka. Téhož dne tam budou teleportováni oba zajatci, kteří se rozhodli pro návrat. Jednáním za naši stranu byla pověřena slečna Malik a její bezpečnost zajišťuje technika. Pověřenec bude do naší rezidence vpuštěn sám a beze zbraní. Předběžnou kontrolu dokumentů provede inženýr Hefaistos. Teprve, až zjistí, že se nejedná o podvrh, dá souhlas k teleportaci zajatců.“
„Proč až pětadvacátého září? To pro nás znamená měsíc zdržení,“ mručí nespokojeně Gabriel.
„Oni to totiž kopírují a zkoumají. Domnívají se, že za ten měsíc to rozluští a že získají nějaké důležité technologické informace. Jenže – i kdyby se jim to podařilo přeložit, o čemž silně pochybuji, ty informace jim bez znalosti souvislostí budou platné asi jako mrtvému doklady.“
„Jediné, z čeho můžeme mít radost, je ta tvoje mise do Bamaka. Nejen že jsme získali právo legálně užívat území, které jsme před půl rokem bez dovolení zabrali, ale můžeme získat i další pozemky za předpokladu, že je zúrodníme – což pro nás nepředstavuje žádný vážný problém. Zkušenosti máme z domova. Rovněž tak kompenzace v podobě potravinové a lékové pomoci byla přijata velice příznivě. Prezident Konaré měl sice zpočátku obavy z ‚hněvu velmocí‘ – ovšem ubezpečil jsem ho, že zemím, které se do programu zapojí, budeme kompenzovat i případné embargo. Podobnou pomoc zajišťujeme i Kubáncům za poskytnutí azylu pro naše přátele. Kubánský cukr prodáváme Američanům přes třetí země…“ a Jošua se od srdce zasmál.
„Pravda, to byl od tebe vynikající tah… Ale vraťme se ještě k té africké záležitosti – dohodli jsme se také na pomoci pro maliské sousedy. Jak to s tím vypadá?“
Jošua si jen povzdechl: „No, jak kde. Většinou jsme se setkali s kladným ohlasem. Ale například Mauretánie a Alžírsko se chovají velice zdrženlivě. Přičítám to skutečnosti, že se jedná o islámské republiky, kde je toto náboženství státní ideologií. Představa, že by do jedné školy chodili chlapci i dívky je pro ně nepředstavitelná – a na separaci zase nemíníme přistoupit my.“
„Hlavně, že tady na CPLEN nemáme ani jednoho pozemského muže…“ poznamenává jízlivě Gabriel.
Pocítil však okamžitě Jošuovu nelibost: „Tady je speciální pracoviště, jehož organizace a pracovní náplň je podřízena úkolu, který má splnit. K tomu potřebujeme dobrovolně spolupracující dívky a musíme jim proto vytvořit takové podmínky, aby se zde cítily naprosto uvolněně a bez zábran. Možnosti smíšené komunity testujeme na SSE, kde máme jednu pozemskou ženu a tři muže.“
„Snad dvě pozemské ženy, ne?“
„Nancy nemohu do tohoto počtu zahrnout. Nepobývá tam dobrovolně,“ vyvrací Jošua Gabrielovu námitku.
„A tady se ukazuje, že i takto nastavené podmínky jsou docela vyhovující. Rozšířením počtu pozemšťanů obého pohlaví na SSE bychom mohli získat cenné výsledky. Kladně lze hodnotit například skutečnost, že pozemšťané instinktivně dodržují Etický kodex, aniž by s ním byli podrobně seznámeni.
Oba piloti, kteří u nás požádali o azyl, respektují skutečnost, že Jennifer je vdaná, a jednají s ní obdobně jako s našimi děvčaty. Všichni pozemšťané dodržují například to, že ženy mají výsadu pobývat bez oděvu kdekoliv, kdežto muži se tak mohou pohybovat jen na pláži nebo v bazénu. Dokonce i Anthony zcela samozřejmě uznává toto právo své ženy – konec konců, ona se svým chováním přizpůsobila našim dívkám, se kterými je denně v kontaktu.“
„Jenom bych tě chtěl upozornit,“ poznamenává Gabriel, „že piloti možná vnímají Jennifer stále jako ‚paní vedoucí pečovatelku‘ – občas ji tak i ze setrvačnosti osloví. Podobně je tomu s našimi doktorkami. Moc by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby se zde vyskytovaly i jiné ženy, které s nimi nepřišly do styku v době, kdy zde byli drženi jako váleční zajatci.“
„Jak se zdá, v nejbližší době bude zproštěna trestu Nancy Moareová – o to se zasazuje slečna Lucie, která jako její oběť má právo tak učinit. Aspoň mě tak informoval její prastrýc – kolega Hill. Slečna Lucie se už dokonce domáhala teleportace na SSE, ale vzhledem k Nancyině apatii by se momentálně její mise minula účinkem. Musíme nejprve zlepšit její fyzický stav, aby byla schopna vnímat to, co po ní musí slečna Lucie podle zákona chtít. Pokud bude ochotna se slečně Lucii omluvit a požádat ji o prominutí, může získat statut válečného zajatce. Uvidíme pak, zda se rozhodne u nás zůstat nebo zda bude usilovat o návrat. V každém případě jsme povinni ji na hrozící nebezpečí upozornit. Jsem zvědav, jak zareaguje, až si přečte svou vlastní výpověď, kterou učinila pod vlivem Verodixinu.“
„Nancy Moareová … to je případ, který se doktoru Zemillovi poněkud vymkl z ruky. Přijme-li nabídku slečny Lucie, stejně ji budeme muset na stanici držet tak dlouho, dokud ji nedáme dohromady. Kdyby se ve Státech objevila ve stavu, v jakém se nachází teď…“
„Oni to vědí,“ zarazil Gabriela Jošua. „Její fotografie vyšly snad ve všech amerických novinách.“
„Ach jo, máš pravdu. To zas byl ten nešťastný nápad kolegy Gavrilla – s tím přídělem potravy na základě množství a kvality odevzdané práce. Jenže prostředky, které měla k dispozici, naprosto nepostačovaly k tomu, aby mohla strouhu přesných rozměrů kopat. Její úkol byl vzhledem k nekonzistentnosti písku nesplnitelný,“ konstatuje Gabriel.
„Proti katastrofě CPLE jsou ovšem jejich chyby tak banální, že snad ani nemá cenu se jimi zabývat. Důležité je, že jsou si toho vědomi a usilují o nápravu. Gavrill se dokonce vrátil na SSE, aby mohl zasahovat na místě. Jestli proti tomu nic nemáš, Gábi,“ zdá se, že Jošua má už zase dobrou náladu, když svého spolupracovníka škádlí touto formou jeho jména, „přejděmež k poslednímu bodu naší dnešní schůzky – stav plnění hlavního úkolu CPLEN – obnova naší přirozené reprodukce.“
„Já proti tomu nic nemám – tak spusť…“
Gabriel přistoupil znovu ke komunikátoru a stiskl několik kombinací kláves. Pak ukázal na obrazovku: „Díky obětavé spolupráci našich pozemských dívek bylo dosaženo sice jen dílčích, ale přece jen významných výsledků – z biologického materiálu, který svědomitě odevzdávají, se podařilo vyrobit xenofarmaka, díky jimž začala většina našich žen menstruovat. Sice zatím nepravidelně, ale postupem doby by se to mohlo výrazně zlepšit.“
Na obrazovce je promítán graf menstruačních period jak Ariany, tak i doktorek ze SSE, kam jsou xenofarmaka pravidelně teleportována.
„Za poslední půlrok došlo ke zpravidelnění cyklu vlastně u všech. Teď už jen schází cykly zkrátit na obvyklou dobu. Všimni si, že nejlepších výsledků zatím dosáhla Ariana: osmatřicetidenní cyklus je obrovský úspěch. Doktorky na SSE mají cykly v průměru o polovinu delší 48 až 55 dní.“
„Jenže Ariana je i pod psychickým vlivem pozemských dívek. Dokonce už dvakrát dosáhla orgasmu,“ upozorňuje Gabriel. „To musí mít zákonitě vliv i na stabilizaci jejích tělesných funkcí, nemyslíš?“
„Jistěže ano. Amynill je ostatně téhož názoru.“
„Tak. A teď jak to vypadá s naší mužskou populací?“
Tentokrát se Jošua zasmušil: „Je pravda, že určitých výsledků – překvapivých – už dosaženo bylo, ale zatím nebyl dán prostor k jejich ověření. K pohlavnímu vzrušení u několika kluků došlo při té taneční zábavě, kterou dívky zorganizovaly na Xiaolaninu počest. Mohu znovu spustit záznam a podíváme se na to…“
„… tak se mi zdá, že se tak stalo ve většině případů, kdy dívka byla při tanci oblečená,“ konstatuje s podivem v hlase Gabriel. „Ovšem to poněkud odporuje běžně známým skutečnostem. Pozemšťané se oblékají právě proto, aby vzrušení potlačili v nevhodných chvílích – v zaměstnání, v běžném společenském styku… A svlékají se proto, aby vzrušení vyvolali. V našem případě tedy dochází k vyloženě paradoxnímu jevu…“
„… a nám nezbývá, než ho podrobit intenzivnímu průzkumu, což musí být naším prvořadým úkolem v následujícím období,“ doplnil Jošua Gabrielovu úvahu.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah