Lucčiny myšlenky – 8. července
Konečně jsem zase po třech měsících doma. Jana, která byla teleportována jako první už včera večer, se s rozzářeným úsměvem na rtech sklání nad teleportačním lůžkem a sděluje mi, že po dobu naší nepřítomnosti do domku nikdo nevnikl a všechny bezpečnostní systémy pracují bez poruch.
„Prohlédla jsem to i venku. Jen na sloupu veřejného osvětlení byla znovu namontována kamera, jak jste o ní tenkrát mluvily s Nikolkou a Sofií. Zničila jsem ji hned, jak jsem ji objevila.“
„To je ale špatné – ne tedy, žes ji zničila, ale to, že svůj hlavní úkol už splnila. Prozradila agentům, že je zase někdo doma.“
„Nevadí. Stejně jsi chtěla dnes zůstat doma a vyřídit novou poštu. Schránku jsem vybrala ještě večer a je toho opět požehnaně. Tady jsme chráněny polem, takže se mohou snažit, jak chtějí…“
„Přesto je hloupé, že o nás vědí,“ oponuji kamarádce. „Zítra musíme stejně ven – chci si zařídit spoustu věcí – v práci, na stavebním úřadě – vidíš. Ještě jsem se ani nepřesvědčila, zda byly teleportovány i naše ukradené dokumenty – bez nich bych tam nebyla nic platná. A nezapomeň, že příští týden chceme jet do Prahy. Měla bys zjistit, kdy tam Vašík – tedy docent Mámil – bude, abychom nedopadly, jako před půl rokem s Nikolkou.
Když odsud odejdeme, budeme muset nechat vypnuté ochranné pole. A není nikdo, kdo by ho za námi zapnul a kdo by ho pak před naším příchodem vypnul. Rozdělit se nesmíme, ledaže bych tady zůstala já – ovšem ty zase nebudeš nic platná při jednáních na úřadech…“
„Což k tomu ochrannému poli není například dálkové ovládání nebo něco podobného? Vždyť potom je takové opatření nanic,“ podivuje se Jana.
„Takové věci nejsou k dispozici z bezpečnostních důvodů. Kdyby se nějaké dálkové ovládání nebo podobné zařízení dostalo do nepovolaných rukou…“
„Víš co,“ navrhuje nakonec Jana, „měla bys konečně vstát a nasnídáme se. Potom se spojíme s CPLEN nebo SSE a pozeptáme se, jak máme postupovat. Přece není možné, abychom nemohly opustit dům bez zabezpečení.“
„A – to chceš snídat nahá?“
Jana se totiž nade mnou sklání bez jediného kousku oděvu, jen přes rameno má přehozený ručník.
„No, před snídaní se snad ještě osprchujeme, ne?“
Došlo mi, že i já ležím na teleportačním lůžku zcela bez oděvu. Odhodila jsem tedy přikrývku a vyrazily jsme do koupelny, kde jsem se naposledy tolik vyřádila s Nikolkou a Sofií. Dnes jsme tu samy s Janou a já jsem si nejprve vzpomněla na podobnou situaci – tenkrát v internačním táboře, jak Nikolka vyvolala žárlivou scénu. Potom mi však došlo, že sestřička měla přece jen v první řadě obavu o mou duševní rovnováhu a pohodu. Od té doby jsme si s kamarádkami často prokazovaly něžnosti a všechny jsou vynikající – berou mě docela samozřejmě takovou, jaká jsem, a nemáme v tomto směru mezi sebou žádná tajemství.
Jana nastavila příjemně horkou vodu a teď se vzájemně mydlíme. Šampón dělá bohatou pěnu, se kterou si hrajeme a s rozkoší si ji roztíráme po intimních místech. Všimla jsem si, že Jana má značně nalitá a napjatá prsa.
„S tím také budeme muset něco udělat,“ povzdechla si. „K té cestě jsme se rozhodly narychlo a já jsem si neprozřetelně nechala hned po menstruaci aplikovat laktogenní sérum. Teď tady nemáme žádné pomůcky. Asi budeme muset přece jen i dnes vyjít – aspoň já, abych koupila odsávačku. Možná tedy, že by mi ji vyrobil i automat, ale nemám s tím zkušenosti. Odsávačka není na jídelním lístku a já nevím, jak ho k tomu přimět…“
„V tom nevidím problém – automat vyrobí cokoliv, nač si vzpomeneme. Příslušný produkt stačí najít přes komunikátor v katalogu a automatu se zadá výrobní kód. Jenže – co já,“ zasmála jsem se, „já bych ti jako odsávačka nevyhovovala?“ A aniž bych vyčkala Janiny odpovědi, přisála jsem se k jejímu prsu.
Jana mě místo odpovědi pohladila po vlasech a pak bloudí svou rukou po mém těle. Začínám cítit, že jsme obě krásně vzrušené.
„Chutná?“
Janina otázka mě probudila ze snění. Zatím jsem ochutnala mléko od Nikolky a od Lenky. Janino je také moc dobré. Místo odpovědi jsem se přisála k druhému prsu. Uvědomila jsem si, že všechno Janino mléko budu mít jen pro sebe, protože nemáme možnost je odevzdávat – ledaže by se teleportovalo, ale silně pochybuji, že by na tom mimozemšťané trvali.
Po ‚odběru‘ mléka pochopitelně následuje masáž prsou. Postupuji obdobně, jak jsem od Jany odpozorovala, když masáž provádí Nikolce a Sheile: Nejprve jí prsa jemně a něžně hladím a mazlím se s nimi, potom postupně přidávám na síle, prohmatávám je mezi prsty a nakonec silně hnětu, tisknouc je proti hrudníku. Jana se vzpíná a vzdychá rozkoší.
„Umíš to moc hezky, Lucinko…“
„Vždyť jsem to odpozorovala od tebe,“ poznamenávám, pociťujíc v rukou příjemnou únavu. Uvolněně jsem se položila na pohovku místo Jany. Ta pochopila a pouští se do mých prsou se stejnou pečlivostí. Když mé vzrušení dostoupilo vrcholu, přitiskla jsem kamarádku na sebe. Orgasmu jsme dosáhly téměř současně, držíce se navzájem v náručí.
Znovu jsme se osprchovaly, oblékly jsme se a Jana se pustila do manipulace s jídelním automatem. Já zatím prostírám stůl. První společnou snídani si přece musíme vystrojit ve slavnostním stylu!
Pojídáme křupavé pečivo se sýrovou pomazánkou a kávu se šlehačkou. „Asi by stálo za to někdy si zase nakoupit potraviny a uvařit, abychom porovnaly kvalitu domácí stravy s produkty mimozemského automatu,“ navrhuji Janě.
„Za pokus by to stálo,“ souhlasí kamarádka, „a měly bychom na tu hostinu pozvat někoho, kdo neví, oč se jedná, aby ten posudek byl nestranný.“
Sklidily jsme stůl – mohly jsme to pochopitelně svěřit úklidovému robotu, ale dá rozum, že příbor pro sváteční příležitosti, který jako zázrakem přežil řádění CIA, nenecháme naházet do odpadu. Když jsme umyly nádobí, spojily jsme se přes komunikátor se SSE, abychom se poradily s techniky ohledně obsluhy ochranného pole.
„V tom nevidím problém,“ uklidnil nás Erigyos, kterého jsem si nechala zavolat. „Jste vybaveny satelitními telefony. Stačí tedy zavolat na náš dispečink a my ochranné pole obsloužíme odsud. Až vyjdete před branku, zavolejte a já ochranné pole zapnu. A až se vrátíte, znovu zavolejte… Jasné?“
Uvědomila jsem si, že ochranné pole je třípólové a vzniká součinností přístrojů v našem domku, na SSE a na CPLEN. Pak samozřejmě je ovladatelné ze všech tří míst.
„Ovšem – jak poznáte, že se nejedná o falešné hlášení? Co když se někdo toho telefonu zmocní, a…“
„Nebojte se, slečno Lucie, já si nejprve zkontroluji retrospektivní záznam, abych se přesvědčil, že se jedná o povolané osoby.“
Poděkovaly jsme Erigyovi za výklad a rozhodly jsme se, že si oproti původnímu plánu celý proces hned vyzkoušíme. Vyrazily jsme tedy ven. Když jsme opustily branku, Erigyos uvedl na náš pokyn ochranné pole v činnost. Jenom ze zvědavosti jsem se přiblížila k plotu – neviditelná síla mě odmrštila zpět. Jana mě naštěstí zachytila, takže jsem sebou nepraštila o zem, ale i s ní to docela citelně zacloumalo.
„Zajímalo by mě, jak si tady počínají ti agenti, když se sem snaží vniknout,“ uvažuje Jana nahlas, „škoda, že není průběžně pořizován retrospektivní záznam.“
„No, on teď zase pořizován je, takže ten náš pokus si může Nikolka i shlédnout a určitě se zasměje. Když ale odcestujeme, tak se záznam nepořizuje. K čemu taky, že?“
„Třeba proto, abychom se pobavily, ne?“
„Jistě, požádáme Erigya, aby nám jej pořídil – i když tedy mezi tím uplynulo dost času a bude chvíli trvat, než tachyony vyslané retrospektivem odražené světlo doženou a odrazí zpět.“
Janin nápad mi však vnukl myšlenku: „Zatím se na to můžeme zeptat tady našeho souseda. Je to takový starý hodný pán a docela rád se s tebou seznámí.“
Bez dlouhých okolků jsem popadla Janu za ruku a už zvoním u známých dveří …
„Bylo to mnohem zábavnější než celý televizní program,“ prohlásil soused, když jsem se ho zeptala, zda se tady v okolí něco zajímavého nedělo.
„Nejprve se snažili vniknout dovnitř přes plot. Ale vždycky je to srazilo na zem. Pak zkoušeli slézt po žebříku z vrtulníku. Ale to si dali! Vrtulník byl vymrštěn do výšky a ten chlápek na žebříku nemohl slézt dolů, protože ho ten vrtulník táhl k sobě. Držel na něm jako moucha na mucholapce. Pak havarovali támhle na louce. Druhý den odpojili celou ulici od elektrické sítě – ovšem bez úspěchu.
Když potom s nepořízenou odjeli, jen ze zvědavosti jsem se přiblížil k plotu, ale ještě jsem se ho ani nedotkl a už jsem ležel na zemi. Sebral jsem šutr a pokusil jsem se ho hodit přes plot. Nejprve jsem hodil nízko – tedy to jsem si dal. Vrátil se jako bumerang a praštil mě do břicha. Pak jsem hodil hodně vysoko a pro jistotu jsem se smýkl stranou, abych nedostal pro změnu do hlavy… Přitom jsem nedával pozor a povalil jsem pošťačku. Ta si teď chudinka myslí, že jsem se asi pomátl. Ovšem, milý kamínek přeletěl celou vaši zahradu a dopadl na druhé straně zase mimo areál. Samotného by mě zajímalo, co se to u vás děje za čáry.“
„Třeba vám to jednou povím, strýcu, ale zatím by to nebylo vhodné. Aspoň vidíte, že máme spolehlivou ochranu proti jejich řádění. A docela by nás potěšilo, kdybyste nás někdy navštívil. Ráda bych vás pozvala na oběd.“
Všimla jsem si, jak při mých posledních slovech Janě zazářily šibalsky oči.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 15. července
Opět v Praze! Na den půl roku po té Nikolčině nešťastné prohlídce u asistenta Rummlera. Stoupáme s Janou známým schodištěm, ale nekončíme v prvním patře, kde je ta nehostinná ambulance, na kterou Nikolka vzpomíná spíše s hrůzou a opovržením. Jana mě vytáhla až pod střechu a teď mě vede dlouhou chodbou snad až na konec světa…
„Docent Mámil dnes neordinuje,“ informuje mě v chůzi, „Ověřovala jsem to před dvěma dny telefonicky. Má poslední konzultační hodiny – nebo jak on říká – povinně proflákaný čas. Zítra je poslední termín zkoušek před prázdninami.“
Vašíka jsem už několik let neviděla, ale když se otevřely dveře, ihned jsem ho poznala. Skoro se nezměnil. Když nás však spatřil, zavrávoral a těžce padl do křesla. Nevěřícně zírá na Janu, jako by spatřil přízrak. Rozepnul si knoflíček u límečku a zoufale lapá po dechu…
Jana duchapřítomně skočila k umývadlu, namočila ručník a uvázala mu ho kolem hlavy. Já jsem mezitím otevřela okno.
„Je vám špatně, pane docente?“ ptá se starostlivě Jana místo pozdravu.
„Jano … vy… vy… zde?!“ vyrazil ze sebe přiškrceným hlasem.
Konečně se vzpamatoval a strhl si mokrý ručník s hlavy. Pak zvedl telefon:
„Bohunko, prosím vás, třikrát kafe – pro mne smrťáka!“
„Posaďte se a povídejte, co vás ke mně přivedlo v konzultačních hodinách. Mezery ve vědomostech určitě ne,“ obrátil se k Janě, „váš protokol o zkoušce jsem totiž viděl…“
„Co tě tak vyděsilo?“ ptám se, místo abych nechala Janu odpovědět.
„Ježismarjá – to je přece Lucka! Promiň, kočko, že jsem tě hned nepoznal – ale tady slečna Jana mi dala zabrat, víš?“
Vtom se otevřely dveře a do Vašíkovy pracovny vstoupila sekretářka katedry – paní ve středních letech – se třemi šálky kávy na podnose.
„Dobrý den… Tohle je ten smrťák pro vás, pane docente, a děvčatům…“
Ještě štěstí, že už měla podnos postavený na stole, protože když spatřila Janu, zavrávorala a Janě nezbylo, než aby ji zachytila.
„Já… si taky udělám smrťáka…“ vyjekla a zmizela na chodbě.
„Na červenec je letos poměrně chladno,“ poznamenávám, „nechápu…“
„Vždyť… vy máte být… mrtvá! V aule visí vaše fotografie ve smutečním rámu – a byl vám udělen doktorát medicíny honoris causa in memoriam za záchranu lidských životů při živelní katastrofě… Jak to, že… Já se z toho pořád nemohu vzpamatovat!“
„Nesmíte hned věřit každému blábolu, který vyprodukuje CIA, pane docente,“ chlácholí ho Jana, „je pravda, že nás odvlekli do internačního tábora – tady s Luckou a ještě dalšími kamarádkami – a je pravda, že se mi podařilo vzkřísit k životu dva zle potlučené a popálené dělníky, kterým už málem hrozil pohřeb zaživa. Ovšem – když byl internační tábor zničen zemětřesením, už jsme tam dávno nebyly.“
„Já jsem taky prohlášena za mrtvou,“ upozorňuji bývalého spolužáka, „a dá to dost práce, abych znovu obživla – tedy úředně… Ještě štěstí, že aspoň ty přírodní zákony se nedají porušovat.“
„Tak to mi budete muset vyprávět. Tady je poslední dobou zmatek nad zmatek. Dvaadvacátého ledna jsem se vrátil ze sympozia – asistent Rummler zmizel, nikdo neví, kam. Na jeho stole rozhozené protokoly ze zkoušek – naposledy 15. ledna… Všechny kandidáty tehdy vyházel – jen jedna kandidátka uspěla na výbornou… A ta zmizela taky!
Koncem února se dozvím, že zahynula při zemětřesení a vzápětí dorazí přípis od kubánského chargé d’affaires, že ona posluchačka naší fakulty zachraňovala lidské životy kdesi v tropech. Pak se ta údajně mrtvá hrdinka objeví najednou u mne v pracovně… Já jsem tomu původně rozuměl tak, že jste se jako dobrovolnice účastnila záchranných prací a při tom jste sama přišla o život.“
„Tak to ne, pane docente. Do toho internačního tábora na souostroví v rovníkovém Atlantiku jsme byly zavlečeny násilím. Ale těch zraněných dělníků jsem se ujala pochopitelně dobrovolně – zpočátku i proti vůli velitele tábora. Ti se však zranili při požáru skladiště. K zemětřesení došlo až později, když byl před tím celý archipel evakuován.“
„Dobře. Dejme tomu. Ale agenti CIA, nebo který čert, vás přece neunesli jen tak pro nic za nic…“ pokládá Vašík zcela logickou otázku.
„Unesli nás jen proto, že jsme si dovolily léčit se na klinice zřízeně mimozemšťany, aniž bychom si nechaly tento pobyt milostivě posvětit americkou vládou.“
„Cože??!!“
Vašík znovu bezmocně zalapal po dechu a zvrhl do sebe zbytek kávy. Pak zvedl telefon a objednal si další dávku své oblíbené ‚drogy‘.
„O těch mimozemšťanech už se tady šíří tolik protichůdných informací, že nevím, zda patřím do blázince já, vy, nebo zda jsme obětí novinářských kachen všichni tři. Je vůbec možné, aby se mohli pozemšťané s mimozemšťany stýkat bez obav, že…“
„Je to tak, Vašíku, podívej…“ a rozevřela jsem před ním několikero výtisků amerických deníků. Vedle nich jsem položila dva články Sheily Trentové d’Abdera.
„Tohle jsou veřejně známé informace, ovšem vedení univerzity by oficiálně nemělo vědět, že její studenti s mimozemšťany spolupracují – jinak byste se vystavovali persekucím ze strany CIA. Sheilu Trentovou d’Abdera známe osobně a v těch článcích popisuje velice věrně naše zážitky.“
Vašík zběžně pročítá předložené noviny a časopisy, nevěřícně kroutí hlavou a nakonec mi složku papírů podal zpět.
„Tím chceš říci, že ty taky spolupracuješ … s mimozemskými…“
„…přáteli,“ doplnila jsem jeho zaváhání. „Já vím, že i většina zdejšího tisku hlásá americkou propagandu, ale ať se to komu líbí nebo ne, my jsme se od Američanů zatím dočkaly jen násilí, příkoří, ponižování a podrazů. Naproti tomu mimozemšťané na své klinice…“
„…provádějí pokusy na lidech a sexuálně jich zneužívají,“ doplnil mě Vašík rozevíraje mi před očima dva výtisky jakýchsi novin, jejichž titulní stranu jsem nezahlédla.
„Pokud jde o sexuální obtěžování, toho jsme si v internačním táboře CIA užily opravdu vrchovatě,“ ohradila jsem se. „A mimozemšťané na nás žádné pokusy neprovádějí. Všechny lékařské zákroky s námi podrobně konzultují a nikdy nám neprovedli nic proti naší vůli. Tady Janu například zbavili brýlí, Nikolce dali do pořádku bezvládnou ruku…“
„Počkej – Nikolce, tedy tvé sestře? Co se jí stalo? A co dělá? Ještě studuje?“
„Ano, studuje architekturu. Jenže loni o prázdninách ji porazil na přechodu silniční pirát a pár měsíců si poležela na ortopedii a neurologii. Nakonec ji dali dohromady právě mimozemšťané na té klinice, kde podle americké propagandy sexuálně obtěžují pacienty a dělají pokusy na lidech. Hrůza, viď?“
„Nuž dobrá. Mám tomu rozumět tak, že Nikolka se nějakým záhadným způsobem dostala na nějakou mimozemskou kliniku, byla vyléčena, vrátila se v pořádku domů, ale agenti CIA vás kvůli tomu unesli?“
„Tak je to přesné, pane docente,“ ozvala se znovu Jana. „Na té klinice jsme se léčily spolu s Nikolkou a ještě s dalšími dívkami. Po návratu jsme byly uneseny. A protože v momentě únosu byla přítomna i tady Lucka, sdílela v internačním táboře náš osud.“
„Děvčata, vaše vyprávění je nanejvýš zajímavé, ale asi jsme nějak zamluvili to, proč jste mě vlastně poctily svou návštěvou. Nebo to také souvisí s mimozemšťany?“
„Přicházíme za tebou ve dvou věcech, Vašíku,“ ujímám se opět slova, „a s mimozemšťany souvisejí obě. Jedna je úřední a týká se tady Jany. Druhá je čistě osobní a týká se nás obou.“
„Dobře, tak začneme tou úředničinou, ať to mám s krku. Kéž by šly všechny úřady k čertu – hlavně ty, co nám komplikují život,“ ulevil si popíjeje druhý šálek svého ‚smrťáka‘.
„Chtěla bych požádat o zařazení do individuálního studijního plánu, pane docente.“
„Copak, copak? Vdala jste se nám a čekáte rodinu? Myslím, že ve vašem případě to nebude problém. Takovým nadaným studentkám, jako jste právě vy, Jano, pochopitelně vycházíme všemožně vstříc, a já jakožto váš ročníkový vedoucí, osobně vaši žádost u pana děkana podpořím. Máte ji připravenou?“
„Zajisté, pane docente, ale kvůli rodině to není…“
Vašík pročítá Janinu žádost. Po chvíli zvedl udiveně oči od papíru: „Jakže? Vy máte možnost praxe na klinice v zahraničí?“
„Ano. Co je na tom divného?“
„Divné na tom je, že neuvádíte místo, kde se ta klinika nalézá, a hlavně potvrzení tamního přednosty, že vám praxi umožní.“
„To je trochu složitější případ, Vašíku,“ vstupuji do hovoru, abych Janinu žádost – ať už je pro něj sebenepochopitelnější – podpořila. „Kdyby představitelé naší univerzity oficiálně věděli přímo z písemné žádosti, kde Jana praktikuje – neboť ono se tak de facto už děje, a Jana potřebuje mít tuto záležitost posvěcenou i de iure – vystavili by se značným rizikům. Asistent Rummler, například, nezmizel jen tak pro nic za nic. On totiž …“
„Cože? Vy víte o Rummlerovi?“
„Víme, ale raději – ve vlastním zájmu – se neptej, kde je. Souvisí to i s tím, že my dvě – a vlastně nejen my dvě, ale další řada lidí, jsme prohlášeny za mrtvé. Má v tom prsty CIA a týká se to těch událostí kolem tzv. ‚mimozemských vetřelců‘, o kterých jsme ti právě před chvílí sdělili, že jsou to naši přátelé.“
„Já bych byl v tom případě proto, abyste do té žádosti uvedla rodinné důvody. Tohle…“ zamával Janě před obličejem její žádostí, „… bych u děkana při vší snaze neobhájil. A nemyslete si – i tady jsou špehové od CIA a dalších tajných služeb. O tom nelze pochybovat. Jsou rozlezlí po všech vědeckých a výzkumných institucích… jako obtížný hmyz!“
„Dobře, žádost přepíšu. A teď k dalším problémům…“ Jana pohlédla na mě.
Ujala jsem se tedy opět slova: „Jistě se pamatuješ na události kolem narození mé sestry…“
„No, vlastně ano. Nikolka. Jakpak se jí daří? Aha. Říkala jsi, že měla úraz a že ji vyléčili na té mimozemské klinice… Zajímavé… Ale ty mi připomínáš okolnosti jejího narození – myslíš tím smrt vaší maminky?“
„Ano. To je přesně ono. Zatím každá žena, která přijde do styku s mimozemšťanem, zaplatí za první porod životem. Jen u maminky se tak stalo až při druhém. Jenže tohle jsme se dozvěděly až na klinice u mimozemšťanů. A teď před námi vyvstává problém: Nikolka je těhotná a čeká dítě s člověkem, který je mimořádně silně poznamenán genetickým kódem mimozemšťanů. Nediv se proto, že mám obavy o její zdraví a život.“
„A chceš, aby se stala mou pacientkou?“
„To snad ani ne, protože je právě v péči té mimozemské kliniky. Jenže…“ pohlédla jsem na Janu a naznačila jí, aby pokračovala.
„Mimozemšťané zřídili kliniku v první řadě proto, že potřebují obnovit svou vlastní přirozenou reprodukci. Momentálně je stav takový, že se jim děti ‚líhnou‘ ze zkumavek. Ačkoliv mají lékařské postupy a zákroky propracované tak precizně, že dokázali navrátit zdraví zatím každému, kdo na jejich – někdy velice podivné a překvapující – léčebné metody přistoupil, obávám se, že by těhotenství a vedení porodu nemuseli po praktické stránce zvládnout. Mají totiž v tomto směru výhradně teoretické znalosti. Proto bych s vámi chtěla konzultovat některé zvláštní případy rizikových těhotenství a abnormálních jevů při porodu. Zatím z dokumentace víme, že jedno dítě se narodilo daleko před termínem, přesto však mělo řádně vyvinuté všechny orgány a slušnou porodní váhu. Matka však porod nepřežila.“
„Víte co, Jano? Nechám vám vyhledat takové případy v archivu a až sem budete mít příště cestu, tak se zase stavte. Popovídáme si o tom. Jen tak mimochodem – jak jste se vlastně s těmi mimozemšťany seznámily – pokud to tedy nechcete také držet v tajnosti…“
„Oni mají své lékaře v terénu a ti se soustřeďují na vyhledávání osob s jednou anatomickou anomálií, která signalizuje přítomnost mimozemského genového kódu: Totiž nadměrně vyvinutou mléčnou žlázu. Zatímco průměrný počet lobi glandulae mammariae činí 15–20, já například jich mám 58. A jedna kamarádka dokonce…“
„To není možné! Vždyť…“
„Ale je to možné. Přece mě nechcete, pane docente, podezírat z toho, že neumím vyšetřit prsa. Na to jsem od jisté doby specialistka…“
„A nevadilo by vám, kdybyste mi těch vašich osmapadesát hlavních laloků předvedla? To je totiž pro mne přímo šokující sdělení a v životě jsem se s něčím podobným nesetkal.“
„Ale prosím, beze všeho,“ – a Jana odložila tričko a podprsenku.
Vašík mě úplně přestal vnímat a s vědeckou vášní se pustil do studia Janiny anatomické anomálie. Nejprve ji požádal, aby se chvíli procházela se zvednutýma rukama. Pak jí usadil do křesla a požádal ji, aby složila ruce za hlavou. Janina hruď je teď zcela odhalena a vystavena všem pohledům a hmatům. Vašík její prsa soustředěně a systematicky prohmatává. V momentě, kdy stiskl bradavky, vystříklo mléko.
„Vy jste přece nulligravida, ne?“
„Zajisté, pane docente.“
„Ale totéž – laktace nulligravidy – se vyskytlo u vaší figurantky při zkoušce! Ten protokol jsem si pročítal několikrát…“
„Tou figurantkou byla Nikolka… Víte, pane docente, my jsme skoro všechny dárkyně mléka. Mimozemšťanům slouží jako léčivo.“
„Tedy, vy mi dnes dáváte zabrat,“ mumlá si ‚pod fousy‘ tiskna druhou Janinu bradavku, ze které pochopitelně rovněž vytéká mléko – když v tom zazvonil na jeho stole telefon. Jednou, dvakrát, … pětkrát… Zvonění ustalo. Vašík nevnímá. Janina prsa ho fascinují.
Vtom se otevřely dveře a v nich se objevila udýchaná sekretářka Bohunka: „Pane docente! Pane docente!“
Konečně se vytrhl ze soustředění a uvědomil si, že v pracovně není sám.
„Pane docente, je zle! Máte jít okamžitě na sál, s tou dívčinou je to tam moc špatné!“
„Promiňte, děvčata – volá mě jiná povinnost. Přeji hezké prázdniny a pozdravujte Nikolku. Jo – a při příštím našem setkání počítejte s důkladnou gynekologickou prohlídkou, Jano…“
„Budu se těšit, pane docente,“ poznamenala Jana, ale to už Vašík neslyšel. Zmizel jako vítr na konci chodby.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 8. srpna
Dnes se konečně vrátily obě naše ‚tulačky‘ – Lucka s Janou – z výletu domů. Je sice pravda, že jsme si dávaly všechny navzájem o sobě vědět přes komunikátor několikrát denně, ale osobní kontakt je osobní kontakt – ten nic nenahradí.
Lucce se podařilo na stavebním úřadě obhájit rekonstrukci našeho domku – všechny plány souhlasí se skutečností a ani jeden člen kolaudační komise nepostřehl, že stěny jsou o pár milimetrů silnější – obložené plastickou hmotou, která je jako stavební materiál použita k výstavbě CPLEN. Škoda jen, že jsem u toho nebyla, asi bych se docela bavila.
Lucka i Jana vyřídily doma spoustu záležitostí – mnohdy i nepříjemných. Dokonce dosáhly i toho, že jsme opět úředně ‚obživly‘ – i když nesmíme upřít podíl mimozemšťanů, zvláště pak Jošuy, který podmínil propuštění zajatců ze SSE i dementováním zpráv o naší smrti. Ovšem – důkazy jsme mohly podat jen my samy…
Janu i Lucku nadšeně vítají všechny kamarádky, mimo jiné i jejich osobní sestry – Agnes a Sofie. Ta si povzdechla, že by se taky ráda podívala domů, „… jenže po tom dubnovém zážitku u vás se obávám, aby mě nepostihlo něco podobného. S aplikací bioenergetického stimulátoru u mne také počítají, ale zatím nemám hotová všechna potřebná vyšetření a jsou upřednostňovány dívky, které chtějí kliniku už opustit. To ale já nechci, protože se mi tady líbí a kromě toho cítím povinnost dodržet smlouvu.“
„Tak si vyjeď na dovolenou s někým, kdo už bioenergeticky senzitivní je a může se o tebe postarat,“ navrhuje Jana. „Podívej – s Luckou jsme to taky dokázaly.“
„To je dobrý nápad,“ přizvukuje Lucka, „když požádáš například Lenku, aby tě doprovodila k vám do Řecka, nic na světě ji tady neudrží. Ona je do antiky blázen a vaše slavné památky si určitě nenechá ujít.“
„To se bavíte o mně?“
Lenka se právě objevila ve dveřích.
„Ano, ano, ty naše Antická Bohyně,“ tituluje Jana právě vstoupivší kamarádku, které je – jak jinak – opět docela nahá.
„Zrovna radíme tady Sofii, aby tě požádala o doprovod k sobě domů – do Řecka.“
V té chvíli jsem postřehla, jak Lence zazářily oči radostí.
„Do Řecka? Tady se Sofií? – Ó, to mi bude velikým potěšením! Sice jsem v Řecku už několikrát byla, ale na prohlídku všech památek nikdy není času dost. Odkud přesně jsi?“
„Z Eresu,“ odpověděla Sofie tiše.
„Cože? Z Eresu? Z rodiště veliké Sapfó, kterou už její současníci nazývali desátou Múzou? Tedy fakt – na Lesbos jsem se zatím nikdy nedostala…“
Přiznám se, že obě jména, která právě naše Antická Bohyně vyslovila – Sapfó a Lesbos – ve mně vyvolala vlnu zvědavosti.
„Škoda, že nemohu s vámi, zatím mám zakázanou teleportaci,“ povzdechla jsem si smutně. „Taky bych se chtěla podívat do míst, odkud pochází nejslavnější propagátorka lásky mezi ženami…“
„A kdy se budeš moci teleportovat?“ zeptala se Sofie.
„Až od poloviny září…“
„Tak víte co? Vyrazíme si k nám do Řecka – na Lesbos – po polovině září. Tebe a Lucku pochopitelně zvu také. Stejně mi dlužíte návštěvu…“
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah