Z Nikolčina deníčku – 2. července
„Nudistická pláž v srdci bílého kontinentu – zajímavý titulek,“ poznamenávám nahlížejíc Sheile přes rameno, „jenom doufám, že ten článek nechceš také obohatit našimi fotografiemi!?“
Sedíme spolu v klubovně na patře A u jednoho komunikátoru a Sheila mi právě předvádí ilustrační materiál ke svému novému článku:
„To také zamýšlím a už je mám připravené, podívej,“ usmívá se potutelně ukazujíc mi několik mírně rozostřených fotografií snímaných jakoby z dálky, takže identifikace osob není možná. Nejdůležitějším objektem je skutečně mořská pláž v –2. poschodí s částí pobřeží.
„Pochop, dělám to pro vědecko-populární časopis. To není žádný bulvár – k takové spolupráci se zásadně nesnižuji.“
„Ale jo, to si tam klidně dej, i když tohle bych mohla být já…“
„A zrovna nejsi,“ chlácholí mě Sheila, „to je totiž Patricie.“
Opravdu je zajímavé, že s Patricií jsme tu jen jediné dvě blondýnky.
„Pro koho to připravuješ?“
„Nejprve to nabídnu redakci National Geographic, pochopitelně. Kdyby to nechtěli, tak seženu někoho jiného.“
Sheila je novinářka ‚každým coulem‘ – přímo by se dalo říci zuřivá reportérka. Její první článek o nás – Polární víla – vyvolal světovou senzaci a po svém příchodu sem teprve nezahálí. Zveřejňuje rozhovory s dívkami i s mimozemšťany, koresponduje s redakcemi nejrůznějších periodik – jak amerických, tak i britských, francouzských a dalších. Pokud se pak v některém časopise objeví článek podepsaný Sheilou Trentovou d’Abdera, je automaticky zvyšován i náklad.
„Je zajímavé, že ti to zveřejňují. Víš o tom, že na saharské stanici jsou drženi američtí zajatci?“
„O těch vím, i o tom, že se Lucka angažuje v jejich záležitostech – na rozhovor s ní se také chystám,“ ubezpečuje mě Sheila. „A ta otázka uveřejňování – kdyby to nechtěli, uplatním to u konkurence – žádný problém. Dokonce už se dvakrát tak stalo. Jeden článek mi přeložila Lucka do ruštiny a jeden Xiaolan do čínštiny. Obojí s poznámkou že americké redakce to odmítly. Teď z toho mají jen ostudu…“
Sheila čile koresponduje přes komunikátor napojený na Internet s celým světem. Rovněž tak využívá komunikační techniky mimozemšťanů ke každodenním videotelefonickým spojením se stanicí Amundsen-Scott, aby se potěšila s manželem i bratrem.
„Nakonec jsem ráda, že to letadlo nedoletělo,“ svěřuje se nám, „tohle bych si z domova dovolit nemohla.“
„Jestlipak jsi četla výpověď Nancy Moareové?“
„Ale, Nikolko… O čem si myslíš, že byly ty dva články, které mi odmítli uveřejnit?“
Než jsem stačila zareagovat, vstoupila do klubovny Xiaolan.
„Tak pojďte, vy moje maminky…“
Jana se nudí na Menstruačním oddělení a kdybych byla neotěhotněla, nastupovala bych tam právě dnes taky, uvědomuji si další rozdíl od zaběhnutého řádu. Ovšem po dobu nepřítomnosti delegovala Jana svou funkci masérky právě na Xiaolan.
„Ó, kterápak nastávající maminka se může pochlubit, že jí bude provádět masáž prsou čínská diplomatka,“ prohodila jsem se smíchem uléhajíc na pohovku.
Nutno poznamenat, že Xiaolan si počíná velice obratně a provádí mi masáž s orientálními prvky podobně jako tenkrát v internačním táboře při posledním odběru mléka. Zavřela jsem oči a zcela se oddávám jejím hmatům a dotekům. Kupodivu nejsou vzrušující, ale uklidňující. Docela jsem se jimi nechala ukolébat a ve snu vidím malou holčičku v bílých šatečkách, jak si hraje na zahradě s červeným míčem…
„…a za chvíli se osprchuj,“ probouzí mě náhle Xiaolanin hlas.
Sheila mezitím uléhá na sousední pohovku a já se zájmem sleduji Xiaolanino počínání. Hned od začátku je mi jasné, že k ní přistupuje úplně jiným systémem. Po chvíli je Sheila evidentně vzrušena a rozkošnicky se svíjí pod Xiaolaninýma rukama.
Číňanka postřehla můj udivený výraz a odpovídá na nevyslovenou otázku: „Až budeš ve třetím měsíci a plod se s tvým tělem uspokojivě sžije, také si budeš moci dopřát trochu rozkoše. Ovšem v začátku těhotenství a pak zase ke konci se s takovými radovánkami musí opatrně.“
Pravda, byla jsem Amynillem instruována, že počáteční fáze těhotenství je obvykle choulostivá. Vedle omezení erotických radovánek mám omezen pobyt v nabíjecím středisku a po tři měsíce zákaz teleportace.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 3. července
Přeložily jsme s Arianou a Lenkou další část dědečkových pamětí. Už budeme mít hotovo skoro všechno, co se nám podařilo získat díky Xiaolan. Ovšem – zase máme mezeru v událostech. Druhá dědečkova žena – Mája – rovněž zemřela při porodu. A my nevíme proč! Kus dokumentace opět chybí. Jenom víme, že se narodila zdravá holčička, o kterou se tentokrát její otec stará. Nevíme však, kdy a za jakých okolností ji opustil nebo byl nucen ji opustit před tím, než se seznámil s mou babičkou.
Překlady srovnáváme tak, jak šel dědečkův příběh chronologicky za sebou. Rovněž tak originální rukopis. Obě verze jsou přístupné v Informačním centru a jsou se zájmem studovány všemi lékaři.
„Potřebovali bychom ještě část bratrových pamětí,“ poznamenává strýček Hill, „zvlášť tu, kde píše o Májině porodu – existuje-li tato část vůbec – protože bychom měli možnost se připravit na případné komplikace u Nikolky a popřípadě i u Lenky, kdyby se splnil její sen…“
Lenčin sen – dítě s mimozemšťanem… S doktorem Agillem, ve kterém našla zalíbení už před několika měsíci, ale najevo to dala teprve nedávno… Moc, moc bych jí přála, aby se její touha naplnila. Ovšem strýček má pravdu. Je nutné získat zbytek dědečkových pamětí. Ale jak?
„Už jsem se dohodl s inženýrem Hefaistem, že za zbytek dokumentů vrátíme Američanům zajatce – nadporučíka Briana a jeho seržanta. Jednání povede Jošua z Bamaka.“
„Ale to přece nemůžete udělat – vždyť přijdou o život! Cožpak jsi nečetl…“
„… myslíš Nancyinu výpověď? Samozřejmě, že jsem ji četl,“ ubezpečil mě strýček, „ovšem – celá záležitost je mnohem komplikovanější. Včera jim Hefaistos oznámil, že jejich trest končí a že získávají statut válečných zajatců. Mohou si vybrat, zda požádají u nás o azyl nebo zda budou vyměněni za dokumenty. Pochopitelně, že dostali k přečtení Nancyinu výpověď, aby se mohli rozhodnout se znalostí celé situace. Nejsme žádní podrazáci a hrajeme s nimi poctivou hru.“
„To mě moc těší,“ vydechla jsem ulehčeně. „A jak se pánové rozhodli?“
Hill přistoupil ke komunikátoru a stiskl několik tlačítek. „Poslechni si to, je to opravdu k nevíře…“
Sleduji záznam celého slyšení. Ve velkém sále Informačního centra SSE je opět rušno. Před tribunál válečného soudu, kterému Hefaistos opět předsedá, jsou v doprovodu eskorty předvedeni oba delikventi. Opět nazí a se spoutanýma rukama.
Vrchní dozorce podává zprávu o průběhu trestu a soud konstatuje, že oba delikventi si svůj trest řádně odpykali a že jim je udělen statut válečných zajatců.
„Sejměte jim pouta,“ nařídil Hefaistos dozorcům.
Když se tak stalo, sdělil Hefaistos oběma zajatcům, jaké mají po tomto rozhodnutí soudu možnosti: „Nyní dostanete k dispozici úplnou výpověď Nancy Moareové, která je odsouzena za pokus brutální vraždy a odpykává si zde dvanáctiletý trest experimentace. Po prostudování spisu se můžete rozhodnout, zda u nás požádáte o azyl nebo zda se rozhodnete k návratu do vlasti. Avšak upozorňuji vás, že návrat je podmíněn souhlasem vašich úřadů s výměnou za naše zadržované dokumenty.“
Zajatci byli odvedeni a Hill stiskl další kombinaci kláves se slovy: „Teď se můžeš seznámit s událostmi dnešního rána.“
Tentokrát předstoupili oba zajatci před Hefaista v jeho pracovně – a už oblečení v pláštích.
„Poslouchám, jak jste se rozhodli, pánové.“
Slova se ujal nadporučík Brian: „Rozhodli jsme se pro návrat. Snad si nemyslíte, že nám vymyjete mozky vaší propagandou. Hned v úvodu píšete, že ‚následující výpověď byla pořízena s delikventkou pod vlivem psychotropních látek‘ – pochopte tedy, že ona vám mohla napovídat, cokoliv jste si přáli. Kromě toho se jedná o agentku CIA, kdežto my patříme k FBI a nenecháme se ovlivňovat nějakými jejími halucinacemi. Oni agenti CIA mají až příliš bujnou fantazii, víte?“
„Souhlasím s nadporučíkem Brianem,“ doplňuje seržant, „a rovněž jsem se rozhodl pro návrat.“
V Hefaistově pracovně se rozhostilo napjaté ticho. Po chvíli Brian dodal: „Pokud budeme vráceni do vlasti, rád bych s sebou vzal jeden výtisk té vaší propagandistické brožurky.“
Pochopila jsem. Je to od něj docela dobrý tah. Kdyby se Hefaistos zpěčoval dokument vydat, byl by to pro Briana jasný důkaz, že se jedná o podvrh. Ovšem Hefaistova reakce je okamžitá:
„Samozřejmě, že vám dokument poskytneme. Na rozdíl od vás s takovými věcmi neděláme žádné tajnosti. Jenom vás upozorňuji, že dokument, který vy považujete za tajný, mají k dispozici čínské úřady a rozsáhlé výňatky z textu vyšly v ruských, francouzských a kubánských periodicích, takže jsou známy široké světové veřejnosti. U vás je však na tyto informace uvaleno embargo – jeho držením se vystavíte jen ještě většímu nebezpečí.“
„Vedle toho požadujeme,“ pokračuje Brian aniž by jakkoliv komentoval Hefaistovo varování, „abyste nám vydali dokumentaci o tom, jak zde bylo s námi zacházeno. Zdá se, že vám na těch dokumentech, které chcete získat, záleží víc než na nás – a my bychom chtěli zase položit naše zkušenosti jako protiváhu vaší špinavé propagandě.“
„Jakou dokumentaci máte na mysli, pánové?“
„Přece ty rozsáhlé záznamy, které jste o nás každodenně sepisovali, a fotografie, které jste pořizovali. Když chcete hrát otevřenou hru – tak prosím. Ukážeme světu, jak zde zacházíte s válečnými zajatci. Nutili jste nás tady k pobytu bez jediného kousku oděvu, každodenně jste nás podrobovali ponižujícím prohlídkám a vůbec jste s námi jednali jako s nějakými věcmi a ne jako s lidmi. To odporuje Ženevským konvencím o…“
Tentokrát Hefaistos nenechal Briana domluvit.
„Jako váleční zajatci zde nazí nepobýváte – to teď záleží jen na vašem svobodném rozhodnutí. Ovšem jako delikventi jste zde byli trestáni a chcete-li i tuto dokumentaci, budete ji mít. Ovšem vždy na začátku bude předcházet důvod vašeho potrestání – totiž vaše hanebné a neurvalé zacházení s bezbrannými ženami. A vůbec – vyprošuji si, abyste se odvolávali na konvence, které vy sami nedodržujete!“
Na ta slova Hefaistos přistoupil ke komunikátoru a spustil retrospektivní záznam přepadení našeho domku. Oba zajatci jsou nuceni znovu sledovat, jak jejich kumpáni svazují zcela nahou Sofii a vyvádějí ji z domu. Poté jak oni sami surově zacházejí se mnou. I ty dvě rány karabáčem jsou zachyceny tak věrně, že jsem je při sledování záznamu v duchu znovu pocítila a otřásla jsem se hrůzou.
„Tak, pánové, račte se rozhodnout, zda i tuto dokumentaci budete požadovat…“
„V jaké formě byste nám ji předali?“
„Dostanete paměťový krystal v nepřerušitelném přehrávači. To znamená, pánové, že kdykoliv přehrávač spustíte, začne se záznam promítat od začátku. Budete ho moci sice vypnout, kdykoliv vás napadne, ale nebudete moci spustit záznam od bodu, kde jste přehrávač vypnuli. VŽDYCKY po spuštění se bude přehrávat od začátku, jasné?“
V tomto momentě Hill záznam zastavil a obrátil se ke mně: „Teď hádej, Lucko, jak se pánové rozhodli?“
„To opravdu nevím. Ale na jejich místě bych se takové dokumentace raději vzdala…“
Hill spustil pokračování.
„I tuto dokumentaci samozřejmě požadujeme,“ prohlásil rezolutně Brian.
Hefaistos se jen shovívavě pousmál: „Prosím, jak je vám libo. Rozhodli jste se sami a dobrovolně k návratu a přejete si vzít s sebou veškerou dokumentaci. Beru vaše rozhodnutí na vědomí. A teď, pánové, do doby než bude vyjednána vaše výměna za námi požadované dokumenty, jste mými hosty.“
Zkoprnělí agenti opustili Hefaistovu pracovnu, aniž by přijali jeho nabízenou ruku…
Když představení skončilo, obrátila jsem se k Hillovi se zásadní otázkou: „Mohl bys mi objasnit, co se teď bude dít s Nancy? Ona je odsouzena na dvanáct let. Přitom je z ní úplná troska. Když se podívám na poslední fotografie, nechce se mi ani věřit, že tohle bylo stvoření plné života…“
„To si přece zavinila sama tou svoji nesmyslnou hladovkou – a pořád odmítá stravu. Drží ji jen živiny přidávané do nápojů.“
„Ale vy jste jí zatajili jedno právo, které by mohla uplatnit,“ upozornila jsem strýčka vyčítavě.
„To snad ne. Mohla bys mi říci, které?“
„Dočetla jsem se v Etickém kodexu, že delikvent se může postiženému omluvit a požádat ho o zmírnění nebo prominutí trestu. Podívej, je to…“
„Ale Lucinko,“ přerušil mě dříve, než jsem mohla najít příslušný článek, „to sis špatně přečetla nebo špatně vysvětlila. To přece není právo delikventa, ale právo jeho oběti!“
„Jak – právo oběti? Tomu nerozumím.“
„Tak zrovna v konkrétním případě Nancy Moareové – ona tě napadla a chystala se ti provést něco hrozně ošklivého. Raději se ani neptej, jak to také mohlo dopadnout…“
„To je mi jasné, ale zajímalo by mě, jak je to s tím právem.“
„Kdyby každý zločinec měl právo omluvit se své oběti a očekávat tak zmírnění nebo prominutí trestu – to by se to těm zločincům žilo… Ono je to naopak. Ty, jakožto oběť Nancy Moareové, máš právo jí takové gesto nabídnout – a záleží čistě na tobě, zda tak učiníš nebo ne. Pokud ano, je zase na ní, zda využije takto nabízené příležitosti. Ale v žádném případě to není její právo ani tvoje povinnost.“
„Dobře. Ale pak jste toto právo zatajili mně!“
Asi jsem na strýčka vyjela dost zostra, protože se zarazil a chvíli mě zkoumavě pozoroval, aniž by cokoliv řekl.
„To je trochu složitější záležitost,“ spustil po chvíli přemýšlení. „Kdybychom chtěli před tebou takovou možnost utajit, asi bychom si dali pozor, abys o ní našla byť i jenom zmínku tady v Informačním středisku.“
„Jenže se tak stalo náhodou,“ oponuji.
„Náhodou se to nestalo v žádném případě. Kdyby ses o osud odsouzených delikventů nezajímala, tak bys ani informace takového druhu nehledala. A v tom případě by ani nebylo žádoucí, abys byla s takovou informací záměrně seznámena, protože by tě svědomí nutilo užít tohoto práva v jejich prospěch, byť i bys z čistě rozumového hlediska byla přesvědčena o správnosti jejich potrestání.“
Strýček už dávno odešel, ale já neustále musím myslet na to, že mám v rukou možnost zmírnit nebo dokonce i prominout Nancy trest a neustále přemítám, jak nejvhodněji tohoto práva využít. Asi bych se měla nejprve poradit s Jenny, které tato možnost nabídnuta byla – i když tedy za trochu jiných okolností. Jí byl prominut zbytek tříměsíčního trestu a stačila jen omluva Patricii – ani nebylo třeba jejího mínění. Kdežto Nancy je odsouzena na dvanáct let! Přece jen to, co se chystala mi provést bylo mnohem nebezpečnější než to, co vyváděla Jenny na CPLE.
Strýček měl snad nakonec pravdu – tím, že jsem vypátrala existenci tohoto svého práva, začínám cítit jistou spoluodpovědnost za Nancyin osud a budu muset uvážit, zda jí trest prominu nebo jen zmírním – a v tom případě také musím pátrat po tom, jaké mám v tomto směru možnosti… Ale o tom, že svého práva v její prospěch využiji, není pochyb…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 6. července
Včera se vrátila Jana z Menstruačního oddělení a ihned se ujala svých povinností – asistuje u generálních vyšetření sestřiček a pro mne a pro Sheilu zastává funkci masérky. Uvědomila jsem si, že i ona dodržuje nařízení o mém nevzrušování – ovšem jiným způsobem než Xiaolan. Janina masáž sice má tendenci mě vzrušit, ale Jana přestane při prvních známkách, kdežto Xiaolan se takovému postupu vyhýbá úplně.
„Ani jsem se ještě nedostala k tomu,“ posteskla si Jana poté, kdy jsme se spolu osprchovaly, „abych si prostudovala zbytek překladů.“
„Tady máš nejpovolanější zdroj informací,“ poznamenala jsem, protože v té chvíli se otevřely dveře a vstoupila Lucka doprovázená Lenkou a Arianou.
„Jaký zdroj informací?“ ptají se právě přišedší dívky unisono.
Kývla jsem směrem k Janě: „Tady Janičku zajímá, jak pokračují překlady…“
„Právě před chvílí jsme dokončily překlad posledního lístečku papíru, takže dokumenty, které získala Xiaolan, už jsou kompletně k dispozici,“ sděluje s uspokojením v hlase Ariana.
„Ano? To je opravdu potěšující. A už jste dospěly k nějakým závěrům? Docela by mě zajímalo, zda už je jasné…“
„Zatím jen víme,“ odpovídá Lucka, „že dědeček měl celkem tři ženy a narodily se tři děti: Lenčina babička, pak další děvčátko, jehož osud je zahalen tajemstvím, a můj tatínek. Všechny tři ženy zaplatily porod životem. Takže se spíše hromadí otázky, než aby se rýsovalo nějaké vhodné vysvětleni.
Proč každou ženu, která má cosi společného s mimozemšťanem, potká taková strašlivá tragédie? A jak je možné, že ač jsou mimozemští muži pohlavně nevzrušiví, můj dědeček dokázal zplodit tři děti? Co se stalo s mladší sestrou Lenčiny babičky – tedy druhou sestrou mého tatínka? Je ještě na živu nebo také zaplatila životem první porod?“
Lucčin výčet otázek vyvstávajících nad dokumenty není zdaleka úplný. Proč…? Proč…? Otázky se rojí jedna za druhou a debatujeme o nich my i mimozemšťané.
„Kromě toho – část dokumentů ještě drží CIA a Jošua vyjednává o možnostech jejich výměny za zajatce ze saharské stanice. Další otázkou ovšem je, co se mi nepodařilo zachránit při té první pohromě,“ povzdechla si Lucka nakonec.
„K tomu, co jsi tady vyjmenovala, bych připojila ještě pár poznámek,“ ujala se slova Jana, když Lucka utichla.
„Především: Malí mimozemšťánci se několik staletí ‚líhnou‘ ze zkumavek, je to tak, Ariano?“
Ariana jen přikývla.
„Jaké tedy zkušenosti mohou mít vaši lékaři s těhotenstvím, jeho průběhem a vlastním porodem? Dovoluji si tipovat, že skoro žádné – a když ano, tak jen teoretické. V praxi jste se přece s ničím takovým už dlouho nesetkali…“
„V tomto směru máš sice pravdu, ale všichni lékaři, jak zde jsou, byli vybráni do mise právě s cílem obnovit přirozenou reprodukci potomstva. Proto se také otázkami těhotenství a porodu zabývali opravdu pečlivě – studiem rozsáhlých materiálů o této problematice z historických dokumentů. Doufám také, že uznáš naše znalosti a praktiky ohledně gynekologie.“
„Jistě, to uznávám – zvlášť po tom, co jsem u vás sama prožila. Ovšem vlastní reprodukce – aspoň u lidí – je záležitost i citová, nikoliv jen ta ‚výměna genetických informací‘. Proto je vedle zavedené léčby autofarmaky a xenofarmaky nutná i psychoterapie, jak už jsem se o tom jednou zmiňovala poté, když tě Nikolka přivedla k orgasmu a objevila jistou zákonitost ohledně odívání.
A konečně – vlastní porod je značně traumatizující záležitost jak pro matku, tak i pro dítě, a obávám se, že jeho zvládnutí by nemuselo proběhnout tak hladce, jak jste sami poučeni jen teoreticky. Uvažuji o tom, že ještě během července, pokud možno co nejdříve, bych se teleportovala domů a konzultovala celou záležitost s docentem Mámilem. Stejně si potřebuji zařídit od příštího akademického roku individuální studium a on je náš ročníkový vedoucí. Zabila bych tak dvě mouchy jednou ranou.
„Mohla bys mě vzít s sebou? S Vašíkem bych se docela ráda setkala – aspoň bych si vyslechla bezprostředně jeho názor. A kromě toho musím doma zařídit bezodkladně několik úředních záležitostí,“ ozvala se znenadání Lucka, „Nikolka má do půlky září teleportaci zakázanou…“
„Snad si nemyslíš, že tě pustím domů bez dozoru,“ přerušila jsem pohotově její úvahu, „ono ti nestačilo to, cos prožila v dubnu?“
Místo Lucky mi odpověděla Jana: „Ale neboj, já se o Lucinku postarám stejně dobře jako ty. Budu ji doprovázet všude, kam si bude přát a ona zase může se mnou navštívit docenta Mámila. Je to její spolužák z gymnasia a myslím si, že tato skutečnost nám k němu snáze otevře dveře ohledně pomoci, kterou bych u něj chtěla získat pro naši věc.“
Vidouc souhlasné pohledy Lenky i Ariany, nezbývá mi než s Lucčinou cestou souhlasit. Konec konců – Jana mě už mnohokrát svými skutky přesvědčila, že úkoly, které na sebe vezme, plní svědomitě a odpovědně. Slíbila-li tedy, že se o Lucku postará a že se od ní nehne na krok, mohu se svatosvatě spolehnout, že tak opravdu učiní a že se mi o sestřičku bude starat stejně dobře, jako bych byla na jejím místě já sama.
„Výborně, dohodnuto,“ raduje se Ariana, „jdu hned zařídit vše potřebné, abyste mohly odcestovat v nejbližších dnech.“
Když nás Ariana opustila, obrátila se Jana ke mně s další zajímavou otázkou: „Dosáhla Ariana ještě někdy orgasmu po tom šoku, který utrpěla, když se vám to podařilo poprvé?“
„Tak to nemohu sloužit. Se mnou ne, protože jsem mezitím otěhotněla a nevím, že by se Arianě někdo jiný věnoval v tomto směru.“
„Když ti to nebude vadit, tak bych se jí mohla ujmout sama,“ navrhuje Lenka.
Zasmála jsem se: „Proč by mi to mělo vadit? Aspoň by poznala jiný styl, a kdyby se vám to znovu podařilo, nabyla by nových zkušeností. Jenom musíš dbát toho, aby k vlastnímu milování došlo spontánně. Jakmile totiž Ariana zjistí, že se jedná o cílenou akci, kouzlo pomine. O tom jsme se přesvědčily už několikrát tady s Janičkou.“
„Neboj, něco vymyslím. A nové prvky určitě zavedu – třeba praktiky s mlékem… Nevím, jak vás, ale mě odběry nádherně vzrušují a přímé sání mi vyvolává úžasnou rozkoš…“
Po jejích slovech jsme se na ni s Janou vrhly, každá k jednomu prsu. Lenka se v té chvíli nádherně vzrušila. Bradavky se jí postavily do pozoru a její mléko mi stříká do pusy proudem.
„Nechejte mi taky trochu,“ uslyšela jsem jako ve snách Lucčin skoro prosebný hlas. Uvědomila jsem si, že se začínám sama vzrušovat a že by to nemuselo prospět mému děťátku a uvolnila jsem Lucce své místo. Chvíli jsem trojici kamarádek pozorovala, ale pak jsem se odvrátila. Můj pohled padl na zrcadlo. Přistupuji k němu a zálibně si prohlížím svá vlastní prsa. Představuji si, jak z nich pije malinká bezbranná holčička, která přednedávnem začala růst v mém lůně, a zalila mě vlna štěstí a něhy. Ani jsem nezpozorovala, kdy Jana s Lenkou odešly. Ze snění mě probudila Lucčina ruka, která mi hladí bříško, ve kterém spinká to rozkošné stvořeníčko, na které se obě už nekonečně moc těšíme.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah