Kapitola 23

Z Nikolčina deníčku – 21. června

Radostná zpráva, kterou nám včera sdělil sám přednosta kliniky, profesor Amynill, převrátila můj život na CPLEN takřka naruby. Jsem zařazena do nové terapeutické skupiny a také se zásadním způsobem mění struktura vyšetření, kterým jsem až dosud byla denně podrobována. Je konec pečlivému a zdlouhavému prohmatávání vagíny i konečníku a odběrům poševního sekretu. Mám doporučeno nosit po většinu dne kalhotky. Sice mi byly i nabídnuty a jsou velice příjemné a rozkošné. Ovšem stále stejného střihu, uniformní jako ústavní župánky. Patricie však navrhla ještě několik dalších vzorů, které byly mimozemšťany schváleny jako vhodné s ohledem na jejich hlavní funkci – ochranu rodidel, takže je bohatý výběr. Nahá teď chodím jedině do vyšetřovny, do bazénu, do nabíjecího střediska a do postele.

Zato se teď zvýšila péče o moje prsa. Dvakrát denně důkladná masáž a speciální pohybová cvičení mě mají připravit na dlouhodobou zátěž při kojení. Jen pro zajímavost – Mořská Vlna, která se nedávno vrátila z výletu domů, mě přišla navštívit, a když jsem se o těchto procedurách před ní zmínila, šokovala mě sdělením, že ženy některých indiánských kmenů kojí své děti pravidelně až do sedmého roku věku! Tedy doufám, že to mě nečeká, ha, ha, ha. I když je dobře, je-li dítě kojeno co nejdéle, jak mě zase před chvílí přesvědčovala Jana…

Jak se zdá, bude teď mou velmi častou společnicí Sheila Trentová d’Abdera, šestadvacetiletá americká novinářka, která je nucena řízením osudu trávit v Antarktidě polární noc a zimu. Obě nás spojuje těhotenství – tedy Sheila je už ve čtvrtém měsíci, kdežto já ve třetím dni, ale dopolední program máme společný.

Sheila je opravdu milá společnice a dobře si rozumíme. Je zajímavé, že se po areálu pohybuje stále jen v kalhotkách a do župánku se obléká toliko v jídelně. Dokonce jsem si z ní udělala legraci a ptala jsem se jí, zda Lenka není její příbuzná.

„Není, proč?“

„Protože ta taky pobíhá věčně nahá a obléká se jen do jídelny – právě jako ty…“

„Jenže – mě je tu hrozný hic. Spíš se divím tobě, jak v tom župánku můžeš tady vegetovat…“

Pohlédla jsem na teploměr a s hrůzou jsem zjistila, že ukazuje 32°C. Je pravda, že já si umím teplotu regulovat díky bioenergetické senzitivitě, ale Sheila pochopitelně tuto možnost nemá. Tak užívá takové regulace, která je jí přirozeně dostupná.

Také mi začíná být jasné, proč tady bez oděvu pobíhají skoro všechny kamarádky a proč jsme pobyt bez oděvu preferovaly i na staré CPLE – v areálu je záměrně značně přetopeno!

„To je správný postřeh,“ ubezpečil mě profesor Amynill, když se na nás přišel před večeří podívat, „přetopeno je tady záměrně, protože upřednostňujeme, abyste se zde mohly volně pohybovat bez jakéhokoliv oděvu. Člověk bez oděvu totiž podléhá podchlazení už při teplotách pod 25°C.“

„To je nějaká blbost, ne? Vždyť v přírodě jsem se koupala i při nižších teplotách – ať už nahá nebo v plavkách podle okolností – a nepozorovala jsem, že…“

„Jistě, ale na přímém slunci je v létě teplota vždy mnohem vyšší než ve stínu a kromě toho – bez oděvu nejste přece celé dny, jako tady…“

„Dobře – a nebylo by možné teplotu v jednotlivých místnostech regulovat? Je sice hezké, že Domácí řád padl, ale životní podmínky zde nastavené zůstaly beze změny,“ stěžuji si.

„Pochopitelně, že teplotu v jednotlivých místnostech regulovat lze – ovšem dívkám, které dosud nejsou vybaveny bioenergetickou senzitivitou, by mohl přechod z jedné místnosti do druhé dělat potíže a vám, které už bioenergetickou senzitivitou vybaveny jste, vyšší teplota vůbec nemusí vadit. Jinak pochopitelně teplota v místnostech kolísá během dne – k večeru a přes noc ji snižujeme, aby se vám dobře spalo.“

- × - × - × -

Lucčiny myšlenky – 21. června

Slunce dnes vstoupilo do znamení Raka. Doma nám vrcholí léto, tady v Antarktidě naplno kraluje paní Zima. Teploty klesají až k −80°C a ani Lenka už nevychází na povrch. Sedíme teď ještě spolu s Arianou nad dědečkovými dokumenty, které pro nás získala Xiaolan výměnou za poručíka Brandona a jeho kumpána.

Spisovný jazyk mimozemšťanů se lze naučit docela snadno a občas se jím s Lenkou a Arianou bavíme, když vypneme etherické tlumočení. Do dědečkova rodinného nářečí však vnikáme se značnými obtížemi. Je pravda, že by stačila Ariana sama na to, aby texty přeložila, ale je to natolik vzácná rodinná památka – jak pro mne tak i pro Lenku, že se nenecháváme odradit.

»Vládce zvaný ‚císař‘ vyhlásil válku,« překládá Ariana a my s Lenkou sledujeme podivné znaky, které už pro nás nejsou neznámou, »a konflikt se nebezpečně rozrůstá. Nepodařilo se mi dosud získat občanství a jako ‚světoběžník‘ jsem sledován tajnou policií. Kdybych byl sám, ani by mi to nevadilo, jenže jsem si našel ženu, se kterou se mi podařil zázrak…«

„Tak, a teď musíme hledat pokračování,“ povzdechla si Ariana, „nechápu, proč je to tak rozházené. To už se nám stalo dopoledne…“

„Když ony ty dokumenty zažily dvě živelní pohromy,“ vysvětluji příčiny nepořádku. „Nejprve jsem to zachraňovala před požárem – a to už tenkrát jsem ty papíry v rychlosti smetla do kufru jak ‚ležely a běžely‘ – a pak se na ně vrhli hoši z CIA, kteří je zřejmě přehrabali ještě víc. Je docela možné, že pokračování ani nenajdeme. Mohlo shořet nebo zůstalo v sejfech CIA a budeme muset najít zase nějakou cestičku, jak se k nim dostat.“

„V každém případě to ale znamená, že ta žena, o které píše, je pravděpodobně moje prababička,“ obrací se ke mně Lenka. „Ta se narodila na začátku války. Na tvoji babičku je to přece jen trochu brzo.“

„Ano, to by tak generačně odpovídalo,“ souhlasím, „Škoda, že to tu není popsáno dál.“

„Nevadí, vezmeme další složku,“ rozhodla Lenka. „Sice to bude o něčem jiném, ale stejně se musíme postupně prokousat vším.“

Konec konců – má pravdu a Ariana už rozkládá další listy.

»Výzkum skončil a vracím se domů. Doufám, že tak včas, abych stihl Máju ještě před porodem. Nechci, aby se opakovala tragédie z války. Pobyt v internačním táboře mě připravil nejen o Aničku, která prý zemřela při porodu, ale i o dítě, které zmizelo. Ani nevím, zda to byl chlapec nebo děvčátko. Jenže nemám představu, jak při hledání postupovat. Když nás tenkrát před devíti roky sebrali uprostřed noci a rozdělili nás od sebe… Mě zavlekli až do Německa, a od té doby jsem Aničku neviděl. O její smrti mi přišla jen úřední obsílka, a místo, kde se tak stalo, mi bylo utajeno. Ale už se opakuji. Jestli to někdy dostane někdo do rukou, bude si myslet, že jsem se zbláznil, když to omílám pořád do kola. Jenže – zkuste zapomenout na milovanou osobu a na dítě, o kterém nevíte, zda zůstalo na živu a kde asi tak je… Nešťastný sirotek – bez matky, bez otce…«

„Tak tady je aspoň vysvětlení, proč se mé babičky neujal její otec, když jí maminka zemřela,“ povzdechla si smutně Lenka.

„Jenže vyvstává další záhada,“ napadlo mě, když jsme po chvíli tichého rozjímání o smutných věcech zase začaly bádat v dokumentech, „ta Mája v naději tady jednak vystupuje o 10 let dřív, než se narodil můj otec, a kromě toho – babička se jmenovala Míša. Takže se mi zdá, že budeme mít ještě nějakou tetu nebo strýčka, o kterých nevíme.“

„Pravda, to už by byla třetí žena v jeho životě,“ zvolala udiveně Ariana. „Ale tím spíš musíme pročíst každou poznámku, každý útržek papíru…“

»Mája se Aničce neuvěřitelně podobá – skoro jako dvě sestry. Krásná, milá, citlivá… Pozemské dívky jsou okouzlující, zahalené tajemstvím a je vzrušující je dobývat. Jenom mě mrzí, že zdejší společenská formace považuje ženy za podřadné tvory. Dokonce nestoudným způsobem překroutili prvotní zákony, které od nás dostali do vínku. Říkají tomu ‚Bible‘ a považují to za ‚Slovo Boží‘ – hrůza!«

„O té ‚Bibli‘ jsem dost slyšela,“ poznamenává Ariana, „dokonce někteří mí spolupracovníci se s ní měli povinnost seznámit, ale opravdu jsou tam ženy považovány za méněcenné? To se mi snad až nechce věřit…“

„Jistě,“ vysvětluje Lenka, „podle Bible ženy ani nemají právo zúčastňovat se veřejného života, nemají právo na vzdělání ani na zaměstnání. Jejich povinností je pečovat o děti a být ve všem podřízené svému muži.

Traduje se, že v polovině devátého století se žena převlečená za muže dostala do benediktinského kláštera ve Fuldě, kde nabyla vynikajícího vzdělání v oboru lékařství. Později se stala osobním lékařem papeže Sergia II. a nakonec sama usedla na Petrův stolec. Pod jménem Jan Anglicus vládla prý církvi celé dva roky, 853 – 855. Na to, že papežem byla žena, se přišlo, až když zemřela – při porodu!! – a církev svatá vynaložila nemalé prostředky na zahlazení její památky. Naštěstí se jim to nepodařilo úplně dokonale. Roku 1276, kdy se papežského úřadu ujal Petrus Juliani – původně pod jménem Jan XX, uznal existenci své dávné předchůdkyně, nešťastné Jany, a posunul si pořadí jména na Jan XXI.

Ale ještě k té Bibli:“ Lenka stiskla příslušnou kombinaci tlačítek na komunikátoru. „Podívej, například tady – to je 2. kapitola 1. listu sv. Pavla Timoteovi…“

»(11) Žena ať se učí mlčeci, ve všeliké poddanosti. (12) Nebo ženě nedopouštím učiti, ani vládnouti nad mužem, ale aby byla v mlčení. (13) Adam zajisté prve jest stvořen, potom Eva. (14) A Adam nebyl sveden, ale žena svedena jsouc, příčinou přestoupení byla. (15) Ale však spasena bude v plození dětí, jestliže by zůstala u víře, a v lásce, a v posvěcení, s středmostí.«

„Zajímavé je i to debilní vysvětlení,“ poznamenala jsem, když jsem ten blábol pochopila.

Ariana jen nevěřícně kroutí hlavou: „To je tedy opravdu k nevíře, že vůbec někdo může takto o ženách uvažovat.“

„Naštěstí,“ uvádí Lenka věc na pravou míru, „už nehraje Bible v našem životě takovou roli, jako ve středověku a na počátku novověku, takže se práva žen značně rozšířila. Není tomu tak ale všude. V naprosté většině muslimských zemí toto platí stále, protože Bible je i základem Koránu.“

- × - × - × -

Z Nikolčina deníčku – 28. června

„A máme průšvih,“ stěžuji si Arianě, která mě přišla navštívit.

„Copak se stalo?“

„Už je konec června – a my jsme měly s Luckou do konce května zaplatit domovní daň! Jenže po těch událostech, které se staly u nás doma, jsme se narychlo teleportovaly sem, aniž bychom tuto povinnost splnily. Já vím, že v krajním případě se nám nic nemůže stát, protože jsme proti státní moci naprosto imunní, ale to by znamenalo vzdát se domova, přátel, míst, která máme rády – a to se mi opravdu nechce. Nejprve nám vyměří pokutu a pak na nás pošlou exekutora… A ještě k tomu jsme prohlášeny za mrtvé. Mám zastavený důchod i stipendium…“

„Tak už nelamentuj, chlácholí mě Ariana, takové banálnosti snadno napravíme. Amynill pro tebe chystá překvapení – ale já ti ho prozradím… Dostaneš značnou odměnu za práci, kterou jsi tady vykonala jako instruktorka bioenergetické rovnováhy a jako instruktorka … však ty víš, čeho. Už je pro tebe připravena i smlouva. Tvé metody byly uznány jako objevné a přínosné pro celou naši společnost a jsou využívány i v dalších našich misích mimo Zemi, takže se jedná o smlouvu na pravidelný příjem.“

Vtom se z přísálí ozval otravný zvuk Arianina bzučáku. Podle zákona schválnosti se tak stává pravidelně v okamžiku, kdy jsou naše debaty nejzajímavější. Ariana se v rychlosti rozloučila, a přehodivši si plášť volně přes ramena, opustila mé apartmá.

Její zpráva mě přímo šokovala. Tak tady funguje správa autorských práv – nebo jak bych to měla nazvat – docela automaticky. Nemusím si nikde nechat svou metodu patentovat a dokumentovat a podávat kolkované žádosti… Dokonce se ani nemusím obávat toho, že si výsledky mé práce někdo přivlastní a bude s nimi nakládat jako se svými.

Úplně mě to vyvedlo z míry a ani jsem nepostřehla, že do místnosti vstoupila Jana.

„Zdravím naši nastávající maminku,“ hlaholí už ode dveří, „… jé, promiň… snad jsem tě nevzbudila? Ale chtěla jsi přece, abych přišla před večerkou?“

Jana se také zapojila do práce – nejprve jako konzultantka při generálních vyšetřeních, a když byla zřízena terapeutická skupina pro těhotné, ujala se mě jako masérka prsou, což provádí s velikou dávkou něhy, takže se na její návštěvy vždycky moc těším.

„Ale kdepak – nespím. Vždyť do večerky máme ještě přes hodinu. Jenom jsem tu měla chvíli na návštěvě Arianu, která mi řekla, že uznali mé metody nacvičování bioenergetické rovnováhy a také vyvolání vzrušení u mimozemšťanů a že pro mě chystají nějakou smlouvu… Stejně, Janičko, k té metodě nácviku bioenergetické rovnováhy jsi mě inspirovala ty, a ten vídeňský valčík byl konec konců také tvůj nápad. Měla bych se pak s tebou podělit…“

„Ale jdi! Vždyť kdybys neprosadila zrušení Domácího řádu, tak by se ten podivný jev na zábavě neobjevil… A kromě toho – pro mne také něco chystají, naznačil mi to ráno doktor Hill. Raději se pustíme do práce. Odlož župánek, lehni si hezky uvolněně tady na lůžko…“

Jana mi jemnými krouživými pohyby roztírá po prsou masážní olej a její prsty důkladně, přesto však velice citlivě a ohleduplně prohmatávají mléčné žlázy a nakonec tiskne bradavky.

Když začínám pociťovat vzrušení, přestává.

„Tak, ještě chvíli klidně lež a pak se důkladně osprchuj.“

„ Co kdybys tu zůstala se mnou, a osprchujeme se spolu,“ navrhuji kamarádce.

„To není špatný nápad.“

Jana se pohodlně usadila do křesla a pohlédla na stůl, kde leží složka papírů. „Copak to tady máš zajímavého?“

„To jsou překlady zachráněných zápisků Lucčina dědečka. Lucka mi to přinesla přečíst.“

„A mohu se podívat?“

„Ty můžeš všechno, Janičko…“

Jana rozevřela složku a začetla se do překladu.

„Je zajímavé,“ poznamenává po chvíli, „že všechny ženy, které s ním byly šťastné, zaplatily porod dítěte svým životem. Nejprve ta Anička, to je podle všeho Lenčina prababička, pak nějaká Mája – hmm… a nakonec i Lucčina babička. Ovšem o tom tady není ani zmínka…“

„To proto, že ty zápisky nejsou ucelené. Část byla zničena, část ukradena a kromě toho není ještě přeloženo ani všechno, co pro nás získala Xiaolan.“

„Tohle mě začíná zajímat,“ medituje Jana, „docela mám takový sen, že bych se jako specialistka věnovala rizikovým těhotenstvím…“

„Rizikové těhotenství?“

Ve dveřích se totiž objevila Lucka a zaslechla poslední Janina slova.

„Ano, už jsem se ti s podobnou věcí svěřovala tenkrát na ošetřovně internačního tábora, když…“

„Počkej,“ Lucka nevěřícně zírá na Janu, „jak jsi tehdy mohla vědět, že Nikolka otěhotní a že její těhotenství bude rizikové?“

„Ale Lucko, já přece o Nikolce vůbec nemluvím,“ uvádí Jana věci na pravou míru, „jenom se tady Nikolce svěřuji se svým záměrem věnovat se profesně problematice rizikových těhotenství. A tobě jsem přece říkala, že bych chtěla…“

„Ale Nikolčino těhotenství je určitě rizikové,“ uvažuje Lucka s obavami v hlase, „vidím, že jsi četla ty překlady a že ti tedy musí být jasné…“

„Co by mi mělo být jasné,“ ptá se nechápavě Jana.

„… no přece to, že Nikolka v sobě nosí dalšího potomka mimozemšťana a že zatím všechny ženy, které měly to štěstí, zaplatily za ně životem… při porodu!“

„Ale Lucinko, to přece není tak docela pravda. Například tvoje matka…“

„Dobře, dejme tomu. Jenže já jsem se narodila jako kluk. Kdežto ty dvě předchozí ženy, kterým se narodila děvčátka, zemřely. A maminka Nikolčin porod také nevydržela. Když teď bezpečně víme, že Nikolka čeká holčičku…“

Lucka nedopověděla. Vrhla se ke mně, stiskla mě do náručí, přičemž se jí rozevřel župánek, a jala se mě vášnivě líbat.

„Kde jsi byla takovou dobu? Už jsem myslela, že se do toho Informačního centra nadobro odstěhuješ,“ snažím se Lucku přivést na jiné myšlenky.

„Zase jsem se bavila chvíli s Jenny – což je vzhledem k časovému rozdílu nejvhodnější pávě teď. Ale to ti snad nemusím vysvětlovat.“

„To se pořád zabýváš těmi zajatci? Nechápu…“

„Samozřejmě, že mi není jejich osud lhostejný,“ přerušila mě Lucka. „Dokonce jsem objevila způsob, jak by se dal jejich trest zrušit, jenže nevím, kudy do toho. A o tom jsem se právě bavila s Jenny, víš?“

„Ty ses minula povoláním,“ utahuji si ze sestry.

„No řekni,“ obracím se tentokrát k Janě, „není jí na tu hvězdařinu škoda? Docela si ji dovedu představit jako advokátku. To by se všichni soudci před ní třásli!“

„Co ty víš,“ směje se Jana vinouc Lucku něžně k sobě, „třeba by udělala hvězdnou kariéru.“

Na slovo ‚hvězdnou‘ dala zvláštní důraz.

„Tak – a teď jsme všechny mastné od toho tvého masážního oleje,“ poznamenává Lucka.

Není divu. Nejprve se přitiskla ke mně, pak k Janě…

„Konečně rozumný nápad,“ ožila jsem, „jdeme se osprchovat…“

A tak se kolektivně sprchujeme všechny tři, vzájemně se myjeme sprchovým šampónem a Lucka si jako obvykle hraje s pěnou na našich tělech, což považuji za velice příjemné, protože její doteky na mých prsou, zadečku a v klíně jsou opravdu vzrušující. Je jen škoda, že si vzhledem ke svému těhotenství už nemohu tolik užívat mazlení a milování. Ovšem při pomyšlení na děťátko považuji takové nepříjemnosti za docela příjemné.

Když jsme se ve sprše jak se patří vydováděly, Jana se rozloučila a zůstaly jsme se sestrou samy. Uložily jsme se ke spánku, ale stejně nemůžeme ani jedna usnout.

- × - × - × -

Lucčiny myšlenky – 28. června

„Copak zajímavého ses dozvěděla od Jenny, ty moje advokátko,“ pozeptala se mě Nikolka po chvíli mlčení.

„Moc věcí, ale to nejdůležitější – vyprávěla mi o tom, jak jí trest skončil a jak se stala klientkou CPLE. Hned jsem se pustila do hledání a našla jsem pro Nancy východisko – i když nevím, zda by byla ochotna na něj přistoupit.“

„Pořád jsi mi ještě nevysvětlila, oč se vlastně jedná. Nechápu tedy, o čem neustále medituješ,“ poznamenává Nikolka.

„Jenny se mi svěřila, že prominutí zbytku trestu bylo podmíněno tím, že se omluví své oběti – tedy Patricii – za příkoří, které na ní spáchala. Hledala jsem tedy v databázi zákonů mimozemšťanů – a skutečně jsem našla jeden článek, ve kterém se praví, že trest lze zmírnit nebo úplně prominout za předpokladu, že se pachatel své oběti omluví a požádá o prominutí. Poškozený může – ale také nemusí – omluvu přijmout a může rozhodnout o tom, zda bude pachateli trest zmírněn nebo i zcela prominut. A toho bych právě chtěla využít. Jenny mi předvedla další Nancyiny fotografie. Její stav se nelepší a Jenny už informovala doktora Zemilla, že má podezření, že Nancy přišla na to, jaká jídla jsou pro ni připravována – a přestala znovu jíst. Dostatečnou hmotnost jí udržuje jen voda, do které jsou jí přimíchávány živiny.“

„Koukám, že ses do toho pořádně zakousla. To ti na té vražednici tolik záleží? Vždyť ona tě chtěla zabít – a ještě k tomu takovým krutým, nelidským způsobem. A plánovala nebo navrhovala i vraždy ostatních lidí, kteří přišli – ať už přímo nebo nepřímo – do styku s našimi mimozemskými přáteli. Opravdu si nedovedu představit, že bys…“

Ani jsem sestřičku nenechala domluvit.

„Podívej, ty ji vůbec neznáš. Kdežto já jsem s ní seděla dva týdny jako tlumočnice u vyšetřovací komise – tedy než přišel ten Brandon, pochopitelně. Pak mě vyhnal, ale vzápětí ho zlikvidovala Mořská Pěna jeho vlastními prostředky. Takže vím, že ona se v té komisi nijak zvlášť neprojevovala. Dokonce protestovala u kapitána Austina proti tomu, aby Jennifer trestala dívky zavíráním do krytu…“

Tentokrát mě zase přerušila Nikolka: „To ale hrála na nás divadélko, jestli si to neuvědomuješ. Tu snůšku nepravd a falešných informací o dění na CPLE, jak to předčítaly naše Sličné Akvabely u toho táboráku, měla z podstatné části na svědomí ona jakožto agentka ICG, vždyť Brandon tam v tomto směru úřadoval jen necelé dva dny!“

„Tak dobře,“ ustupuji nakonec Nikolce, „proberu celou záležitost nejprve se strýčkem Hillem a tetou Arianou. A zařídím se podle jejich rad. Zatím nám vycházeli vždycky vstříc a dokonce se jim podařilo uskutečnit i náš sen – mít spolu holčičku…“

V té chvíli jsem si uvědomila, že Nikolka je těhotná – s potomkem mimozemšťana! A že v sobě nosí holčičku… Každé takové těhotenství zatím skončilo příšernou tragédií – smrtí matky při porodu! Co se stane s mou sestřičkou, až přijde její čas?? Nezabije ji její vlastní dítě, na které se obě tolik těšíme? Nestanu se tak já vlastně jejím vrahem?

V duchu si představuji Nikolku, jak leží s roztaženýma nohama na porodním lůžku a těžce dýchá ve strašlivých bolestech nemohouc vytlačit nešťastné dítě ven. Snaží se, křičí bolestí i námahou, ale dítěti se nechce na svět. Nakonec nešťastná matka umdlévá vyčerpáním a dítě je vypuzeno z jejího lůna v její smrtelné křeči…

Instinktivně jsem se roztřásla hrůzou a přitiskla se k usínající sestře. Ne! Ne! Nechci tě ztratit, nechci, abys mě opustila v takové chvíli, chce se mi křičet, ale hrdlo se mi sevřelo úzkostí a nedokáži ze sebe vydat ani hlásek…

Nikolka, aniž by tušila, co se ve mně odehrává, se ke mně instinktivně přitulila. Její prsty se probírají mými vlasy, pak mi přejíždějí po obličeji a po krku. Nakonec nalézají má prsa a hrají si s bradavkami. Její něžnosti však více a více rozjitřují mou fantazii. Úplně jsem se přestala kontrolovat a instinktivně jsem zajela prsty mezi Nikolčiny stydké pysky. Lekla se: „To nesmíš, lásko. Mohly bychom přijít o to nejcennější…“

„Když já mám o tebe takový strach…“ vydechla jsem skoro zoufale, „… co když… ani se mi nechce domyslet – když znovu pročítám ty dědečkovy paměti…“

„Neboj se, chlácholí mě Nikolka, „ tvůj dědeček byl na to sám, bez prostředků a ve dvou případech ani nemohl zasáhnout. Kdežto my jsme na perfektně vybavené klinice a za námi stojí celý tým vynikajících lékařů…“

Sice se jí podařilo jakž-takž mě uchlácholit, přesto však červík pochybností ve mně hlodá dál. Co když…? Ani se neodvažuji si představit, že…

Teprve po chvíli jsem zjistila, že mi sestřička usnula v objetí pravidelně oddechujíc.

Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah