Z Nikolčina deníčku – 22. května – večer
Ačkoliv je teď Xiaolan oficiální vyslankyní Číny a vyvstaly před ní tím pádem i nové povinnosti, čas pro kamarádky si vždycky dokáže najít. Jako právě dnes večer, když jsme se sešly v nabíjecím středisku. Rozebíráme ještě spolu s Janou, Lenkou, Rodicou, Patricií a Arianou podivné události na té nedávné taneční zábavě.
„Když se nám na CPLE prvně naskytla podobná příležitost,“ upozorňuje Jana, „ani jeden z mimozemšťanů nejevil známky vzrušení. Ovšem – to bylo na oslavu přijetí první dávky laktogenního séra u mne a tady u Nikolky. První mléko jsem darovala já – a to 2. března. Pak se kolektiv dárkyň rozrostl a dodávaly jsme xenofarmaka až do 26. srpna, tedy přibližně půl roku. Po katastrofě na CPLE jsme se proti proudu času vrátily a darujeme znovu od konce února – nedělám si už tak podrobné poznámky – do dneška. To jsou další tři měsíce. Předpokládejme tedy, že za devět měsíců by snad k nějakému pokroku dojít mělo, no ne?“
„Jsou všichni členové mise léčeni xenofarmaky po celou dobu, kterou tady Jana vypočítala?“ obrátila se Xiaolan s otázkou k Arianě.
„Jistě,“ odpovídá Ariana, „dokonce každý individuálně dostává druh a množství podle speciálních vyšetření.“
„A kontrolní vyšetření také provádíte?“
„Ta se provádějí denně,“ odpovídá Ariana i na další otázku, „jenže zatím došlo jen k nevýrazným výsledkům. Několik žen teď nepravidelně menstruuje a několika mužům odchází poluce bez erekce…“
„Dobře, ale jak si vysvětlujete, že ses nedávno docela hezky ‚roztekla‘ a před čtrnácti dny jsi dokonce dosáhla orgasmu?“ vstupuji do diskuse sama.
„To je velice zajímavé. Během vyšetření se mi to nikdy nestalo.“
„Asi trpíš Lucčiným syndromem,“ komentuje Arianinu odpověď Lenka.
„Jakým Lucčiným syndromem,“ podivuji se zase pro změnu já.
Lenka se na mě nevěřícně podívala a odpověděla: „Přece ten její odpor k vyšetřování a k odběrům biologického materiálu ve vyšetřovně!“
„To bude ono! O takových detailech snad zatím nikdo neuvažoval,“ zvolala jsem vzrušeně, „vždyť tomu všechno nasvědčuje. Podívej, když tě vyšetřovala tady Jana, nadiktovala mi do protokolu: ‚…leží nevzrušeně, dalo by se říci znuděně…‘ – na to si ještě pamatuji. Zatímco u nás v apartmá, když jsme se spolu mazlily a o žádné vyšetření nešlo, ses začala vzrušovat a zkazila to Jana upozorněním, že tečeš. V tom momentě jsi byla ve střehu a začala jsi reagovat stejně jako při vyšetření. Podruhé se Jana podobných poznámek zdržela a zmizela ti ze zorného pole, takže se jednalo vlastně o náhodný spontánní milostný akt. Přesná reakce jako u Lucky. Vedle léčení xenofarmaky by se asi měla aplikovat i vhodná psychoterapie, ne?“
„To opravdu stojí za pozornost,“ uvažuje Xiaolan, „ovšem – jak je to u mužů? Při vyšetření – ať už nás nebo jich – není erekce vykazována, kdežto při tanci…“
„Jak myslíš ‚nás nebo jich‘ – vy jste…“
„Samozřejmě,“ vysvětluje Jana, „když se sami podrobují vyšetření, tak erekce nedosahují – to jsi nám řekla před chvílí sama. Ale oni se nevzruší ani tehdy, když vyšetřují nás. Přitom jsme jim k dispozici úplně nahé a cílem téměř každého vyšetření je vyvolání orgasmu – to znamená, že oni by se měli vzrušit také. To je obvykle vzájemný proces. První si toho všimly Sličné Akvabely – “ Jana se rozhlédla – „aha, dvojčata jsou ještě doma… a já jsem se o tom přesvědčila sama poté, když mě na tuto skutečnost upozornily.“
„Ale při tom tanci se přece vzrušili jen někteří,“ oponuje Ariana, „takže ani atmosféra prostředí ještě není postačující podmínkou.“
„Možná, že rychlost a účinnost xenofarmatické léčby není u všech stejná,“ uvažuje Xiaolan.
„A tví tanečníci dosáhli vzrušení?“
„No – ono se to dalo poznat jen při tom valčíku, když jsme se k sobě museli přitisknout. A to jsem tančila – myslím, že s doktorem … tady Nikolčiným …“
„Erymillem,“ napověděla jsem jí.
„… Erymillem … a mám dojem, že se vzrušil.“
„Jak – mám dojem – Tys to nepoznala?“
Xiaolan vysvětluje: „Ta zábava – aspoň jak jste mě informovaly, se konala na počest toho, že jsem se stala vyslankyní Číny. A já jsem to tedy tak i pojala a oblékla jsem si slavnostní národní kroj. Ten je dost těžký – a tak jsem mohla mít jen zdání, že něco takového cítím.“
„Podívejme se,“ zlobí se na oko Rodica, „já jsem tančila nahá – a nic! Totéž lze tvrdit i o Lence. Zatímco naše oslavenkyně na sebe navěsí celou textilku – a…“
„Děvčata, vzpomeňte si, co jste která měla na sobě,“ pokládám zásadní otázku, „já jsem měla takové jemné saténové šatečky a tančila jsem s jedním technikem. Tu jeho erekci jsem cítila docela zřetelně.“
„Snad nechceš tvrdit,“ dobírá si mě Lenka, „že naše mimozemské přátele vzrušují oblečené ženy, kdežto bez oděvu…“
„Zatím tomu všechno nasvědčuje,“ přerušila Lenčinu námitku Patricie, „já sice nemohu tvrdit, že ten můj kluk dosáhl erekce, protože jsem měla na sobě těžký brokát, ale fakt je, že chvíli před koncem skladby vypadl z taktu a nakonec si musel jít sednout a odpočinout.“
Naši debatu přerušil signál k večeři.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 22. května – noc
„Jsme na stopě zásadního objevu,“ poznamenávám a chvíli se odmlčuji, abych Lucku zase trochu poškádlila.
„Ano? A co jste objevily, ty moje vědátorko?“
„To bys ráda věděla, viď?“ škádlím sestřičku schválně dál.
„No tak dobře. Tak si to nech, ty tajnůstkářko…“ a dělá, jako by ji žádné novinky nezajímaly.
Ve skutečnosti jí vidím na očích, jak napjatě očekává, až spustím. Samozřejmě, že ani já dlouho nevydržím skrývat před ní tak důležitou zprávu.
„Byla jsem před večeří v nabíjecím středisku, a probíraly jsme tam ty události na taneční zábavě, víš, jak…“
„… jak Urszulka usadila tanečníka na lavičku a utekla mu? To bylo opravdu povedené…“
Zasmála jsem se: „Jistě. I to s tím souvisí. My jsme si udělaly takový přehled o tom, které z nás se podařilo partnera vzrušit a které ne…“
„Opravdu inteligentní zábava … pro puberťačky. Tedy sestřičko…“
Pak si však uvědomila dosah mých slov a obrátila: „Vlastně – počkej. Vždyť ti naši mimozemšťánci se o to snaží celou dobu! A co jste vypátraly?“
„Copak, že tě to najednou tak zajímá? Snad na tebe také nedoléhá znovu puberta?“
Lucka po mně hodila polštář: „Nechytej mě za slovo, ty potvůrko. No promiň – hned mi nedošlo, že se vlastně jedná o podstatu našeho pobytu tady…“
„Mám tě ještě trochu napínat nebo to chceš vědět rovnou?“
„Víš co? Když s tím děláš takové tajnosti, tak si to nech od cesty…“
Zdá se, že Lucka má dnes nějakou pochroumanou náladu. Posadila jsem se k ní na pohovku a něžně jsem ji objala.
„Víš, srdíčko, při tom tanci se vzrušili jenom ti kluci, kteří tančili s oblečenými dívkami. Zatím jsme nevypátraly, zda všichni nebo jen někteří, ale Lenka a Rodica, které tančily nahé, a rovněž tak Jana, která tam byla nahoře bez, nic takového nepozorovaly…“
Cítím, jak se při mých slovech Lucka zavlnila a jala se mě hladit po vlasech.
„Hmmm, to je zajímavé zjištění… Ty se mně zase líbíš tím víc, čím méně toho na sobě máš…“ poznamenala s probuzenou vášní v hlase a jala se mi rozepínat blůzičku. Její ‚hádavá‘ nálada je ta tam a z Lucky je zase taková milá a sympatická dívčina, jakou jí mám ráda. Jenom nevím, zda jí náladu pozvedla úžasná zpráva, kterou jsem jí právě přednesla, nebo blížící se chvíle našeho milování, které jsem vyprovokovala svým předchozím proslovem ha, ha, ha.
Její ruka bloudí v úžlabině mezi mými ňadry a já cítím, jak se ve mně rozlévá příjemné teplo vzrušení. Rozvázala jsem Lucčin župánek a stáhla jsem jí ho do pasu. Ústy jsem se zmocnila jejích bradavek. Blůzička mi sklouzla s ramenou a zpřístupnila má prsa Lucčiným něžnostem.
Cítím, jak mi jemně ale soustavně mne bradavky, které pod jejími prsty rychle tvrdnou a napřimují se. Pak mě jednou rukou objala a druhou zavadila o gumu mých kalhotek. Chvíli o ně ‚bojuji‘ – ale nakonec zvedám zadeček, aby mě mohla zbavit i posledního kousku oděvu.
Teď zkoumá jemnými pohyby právě odkrytá místečka. Nechávám se unášet libými pocity a je mi krásně. Zavřela jsem oči… Ani nevím, jak se Lucka zbavila župánku. Ležíme na sobě a loužička milostné šťávičky mezi mýma nohama se zvětšuje. Lucčin penis se jemně prodírá do vchodu mé jeskyňky. Lucka si mě zezadu podržela a naše prsa navzájem zajela do sebe. V puse cítím Lucčin jazyk… Přirážíme vzájemně, ale snažíme se, aby chvilka rozkoše trvala co nejdéle. Vyvrcholení je úžasné. Vlna orgasmu s námi zalomcovala natolik, až jsme se skutálely s pohovky. Naštěstí je nízká a Lucka ještě před milováním shodila na zem překážející přikrývku, takže jsme dopadly do měkkého.
Ležíme v objetí na pokrývce a vychutnáváme si slastné uvolnění. Lasturku mám naplněnou až po okraj a nezbývá než doufat, že některý z našich milostných aktů přinese kýžené ovoce…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 28. května
V Informačním centru není dnes pozdě večer nijak zvlášť živo. Jen u jednoho komunikátoru sedí Jana s Nikolkou, obě nahé – jak přišly rovnou z nabíjecího střediska. Nikolka zřejmě následovala Janu a s oblékáním se už nezatěžovala. Obě jsou zabrané do sledování retrospektivního záznamu konce nedávné taneční zábavy snažíce se odhadnout, kolika dívkám se podařilo vzrušit tanečníky. Já sama jsem tam tak dlouho nevydržela – odešla jsem asi tak v polovině a ani nevím, že se na závěr tančil Císařský valčík – to jsem se dozvěděla až z vyprávění.
Využila jsem však toho, že jsou v Informačním centru právě ony dvě:
„Co myslíte, mohly bychom se spojit s Jennifer? Ráda bych si s ní popovídala…“
„No, zkusit to můžeme – za to nic nedáme,“ poznamenává Nikolka navazujíc spojení se SSE, „mají tam teď krátce po poledni, mohlo by se to podařit.“
Na obrazovce se zjevila mně známá tvář.
„Á, to je Erigyos, dobré odpoledne přeji…“
„Dobré, dobré slečno Lucie, rád vás zase vidím. Čím vám mohu posloužit?“
„Ráda bych mluvila s Jennifer – pokud je to možné.“
„Ale zajisté, má teď volno a zašla do bazénu. Hned vám ji seženu.“
Erigyos z obrazovky zmizel, ale za chvíli se nám zjevila Jennifer.
„Jsem ráda, že se zase po dlouhé době vidíme,“ raduje se, „když mi Erigyos řekl, že vás mám na příjmu, tak už mě nemohlo nic zadržet.“
Přišla opravdu rovnou z bazénu. Ještě z ní tečou čůrky vody – ani se nezdržovala osušováním.
Musím přiznat, že i mně je setkání s kamarádkou po třech měsících odloučení také velice milé. Ale nechci dlouho chodit kolem horké kaše.
„Jenny, nevadilo by ti, kdybych se tě zeptala na jednu velice choulostivou osobní záležitost?“
„Zkus to. Když budu chtít odpovědět, tak odpovím – a když ne, tak se neurazím, neboj.“
Její šalamounská odpověď mě povzbudila.
„Studovala jsem tak trochu – no spíš dost podrobně – dění kolem zajatců tam u vás na SSE – a dost se mi nelíbí ty tresty, ke kterým byli odsouzeni. Když jsem se na to ptala strýčka Hilla, sdělil mi, že trest experimentace je spíše psychologického než fyzického charakteru a že se tě mám zeptat, zda by ses se mnou chtěla podělit o své zkušenosti…“
Jennifer se na chvíli zamyslela: „O mé zkušenosti – hmm – no, zpočátku to nic příjemného nebylo, pravda. Ale po jisté době jsem dospěla k názoru, že se mi zase až tak nic hrozného nestalo. Spíše naopak.“
Jennifer chvíli manipuluje s klávesnicí komunikátoru. Pak zmizela z obrazovky a objevila se série fotografií. Z komunikátoru zaznívá jen Jennifeřin hlas: „Tak takhle jsem vypadala, když jsem byla na bývalé CPLE zadržena.“
Pohled na neforemnou hranatou postavu mužského typu opravdu není vábný…
„Abych vypadala trochu jako žena, nechala jsem si dokonce voperovat silikonové prsní implantáty. Kromě toho jsem byla silná kuřačka… Nediv se, že o sobě mluvím takhle otevřeně, i když to není nic příjemného – ale změna, která se se mnou za těch pár měsíců stala, mi připadá tak trochu jako zázrak a s kamarádkami se o něj s radostí podělím.“
Následuje další série fotografií – po odstranění prsních implantátů vypadá Jennifeřino tělo opravdu příšerně.
„Oni sice tvrdili, že na mně provádějí pokusy,“ pokračuje Jennifer ve výkladu, „a mně to tak zpočátku taky připadalo. Jenže jsem před tím na CPLE celý měsíc pobývala a domnívajíc se, že jsem sama nepozorována, prováděla jsem soustavnou špionáž. Pak, když bylo vše prozrazeno a já jsem se dostala do rukou doktoru Zemillovi, postupně jsem si začala uvědomovat, že on se mnou neprovádí nic jiného, než to, co prováděli tamní lékaři ostatním pacientkám.
Jen se mnou měli víc práce. Nejprve mi odstranili ty implantáty – což je mimochodem hrozné svinstvo – a pak mi důkladně vyčistili průdušky, plíce a tepny od dehtu a dalších zplodin kouření.
Jediný rozdíl mezi mnou a ostatními pacientkami spočíval v tom, že já jsem byla léčbě podrobována násilím a pociťovala jsem ji jako potupu, zneužívání a ponižování, kdežto pro ostatní dívky byla spíše příjemným a vzrušujícím dobrodružstvím.
Zatímco mne podrobovali léčbě aniž by se mě ptali, zda s tím kterým zákrokem souhlasím či nikoliv, ostatním dívkám byly léčebné metody podrobně vysvětlovány a před každým vážnějším zákrokem byly žádány o souhlas.
Nebo jiný detail: Po celou dobu trestu jsem neměla právo na oděv. Od začátku do konce jsem opravdu na sobě neměla ani nitku. To mě opravdu přímo deptalo. Jenže trest mi skončil a já jsem měla možnost se obléci – buď do svých šatů, nebo do ústavních župánků. Nakonec to dopadlo tak, že mi bylo velice příjemné pobývat ve společnosti ostatních dívek, se kterými jsem se docela skamarádila, bez jakéhokoliv oděvu. Oblékala jsem se jen do jídelny. Tady na SSE – jak sama vidíš – také pobývám většinou bez oděvu. Jen když mám službu, musím se obléci do uniformy.
Ale vraťme se ještě k vlastnímu průběhu toho trestu: Nakonec u mne vyvolali laktaci, která mi báječně zpevnila a rozvinula prsa – a to bez jakýchkoliv implantátů nebo jiných nemožných obezliček.“
Jennifer smazala z obrazovky poslední sérii fotografií a místo nich se zjevila sama v reále. Pak koketně zapózovala.
„No – a tohle je výsledek ‚trestu‘ experimentace. Veškeré ponižování a psychické trýznění mi bylo kompenzováno tak velkoryse, že mám až někdy pocit, že si to snad ani nezasloužím.“
Vtom se ozval signál podobný tomu zatracenému Arianinu bzučáku.
„Promiňte, děvčata. Musím do služby. Jsem moc ráda, že jsem vás viděla – a ozvěte se častěji, docela se mi po vás stýská…“
A Jennifer zmizela z obrazovky, aniž bychom měly možnost se s ní také rozloučit.
Ovšem její upřímné vyznání ve mně zanechalo opravdu hluboký dojem. Když porovnám tu neforemnou, kulturistickou a naprosto neženskou figuru z úvodních fotografií, které mi Jenny předvedla, s její současnou nádhernou, svůdnou a atraktivní postavou, ze které vyzařuje sama podstata ženství a přirozené krásy, a přidám k tomu její příjemné a milé vystupování a jednání, ani se nedivím, že citlivý a kultivovaný Anthony v ní našel zalíbení.
Rovněž ze mne vyprchala řada pochybností a předsudků ohledně ‚trestu‘ experimentace. Jestliže je cílem mimozemšťanů nakládat se zajatci na SSE ve stejném duchu, jako naložili s Jennifer, pak začínám chápat, že ty avízované ‚pokusy‘ jsou na nich prováděny opravdu jenom ‚jako‘ – aby nabyli zdání, že jsou skutečně trestáni. Pokud na těch trestech nakonec vydělají podobně jako Jennifer, pak musím uznat, že způsob trestání, jaký mimozemšťané na své zajatce aplikují, je opravdu originální a účinný, ale na jeho konci je potrestaný bohatě odškodněn.
Ovšem řada pochybností zůstává… Například neutěšený stav Nancy Moareové. Je sice pravda, že jsem se měla stát obětí jejího surového a nelidského vražedného útoku, jenže teď, když vidím, jak je zdevastovaná, začíná mi jí být líto. Nevymkl se v jejím případě ten trest mimozemšťanům z ruky? Co když ji nakonec neuhlídají a nepodaří se jim její stav zvrátit k lepšímu? Vždyť i mimozemšťané jsou jen lidé – a lidé jsou omylní… Co když… Nevím.
„Janičko, co myslíš – jak vlastně dopadne Nancy? Nezdá se ti, že to mimozemšťané v jejím případě trochu přehnali?“
Jana chvíli prohlíží fotografie, které jsem vyvolala na obrazovku.
„No, to už vypadá dost vážně. Jestli to půjde takhle dál, bude Nancy nakonec sledovat Rodicinu dráhu.“
„Asi máš pravdu,“ komentuje Janin názor Nikolka, „ale i Rodica se z toho dostala. A byla na tom mnohem hůř.“
„Cožpak Rodica taky prošla trestem experimentace?“
„Ne, ta se dostala už ve zbědovaném stavu na kliniku jako řádná pacientka. Jenže hned po přijetí byla nucena pobývat skoro dva měsíce na jednotce intenzivní péče,“ uvádí věc na pravou míru Jana, „ale víš co, Lucinko, necháme to na jindy. Už je dávno po večerce…“
A tak opouštím Informační centrum zčásti uklidněná ale zčásti deptána dalšími pochybnostmi…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 6. června
Ležím na lůžku v Menstruačním oddělení a je mi smutno. Naše naděje se nesplnily a nový život v mém lůně se neuchytil. Začaly jsme na něm s Luckou pracovat hned, jak klesl podíl jejích spermií Y pod 0,5% hranici. Ale ani jeden z obou pokusů nebyl úspěšný.
„Nic si z toho nedělej,“ chlácholí mě Jana, která se mnou opět po dva dny bude sdílet pokoj i osud, „vždyť u Lucky se jedná o snížení počtu spermií v ejakulátu na polovinu – ne o přeměnu spermií typu Y na X – tak aspoň to přece Hill vysvětloval. Nepodařilo se to teď, podaří se příště.“
„Jenže když…“ zkouším namítnout, ale Jana mě rázně přerušila:
„Snad mi nechceš tvrdit, že se ti ‚technologický postup‘ výroby holčičky nelíbí?“
Tedy – v tom má Janička pravdu. ‚technologický postup‘ výroby je opravdu velice atraktivní a vzrušující a jednou se to přece podařit musí.
„Nad čím tady spekulujete, děvčata?“
Ve dveřích stojí Ariana.
„Ale – stěžuje si mi tady Nikolka na osud. Nedaří se jí přijít do jiného stavu a ta dnešní menstruace ji trochu frustruje. Tak se jí snažím vysvětlit, že mnohdy jeden nebo dva pokusy nemusí stačit…“
Ariana se posadila k mému lůžku a jemně mi položila ruku na prsa, jako by chtěla zkoumat tlukot mého srdce. Cítím přenos energie. Kalihapický efekt má uklidňující ráz. Celým tělem se mi rozlévá pocit příjemné pohody.
„Kdybys otěhotněla, nemusíš na potvrzení čekat až do termínu menstruace. Sliny, moč i vaginální sekret odevzdáváš denně a v laboratoři bychom na to přišli hned druhého dne – a samozřejmě bychom ti to hned oznámili, aby ses potom mohla podle toho chovat. Zavedli bychom u tebe stejný režim jako u Sheily…“
Ano. Sheila podléhá zvláštnímu režimu a Paul d’Abdera by opravdu nedokázal pro svou těhotnou ženu najít všestrannější a svědomitější péči než tady na mimozemské klinice.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 18. června
„Mluvila jsem dnes krátce před večerkou zase s Jennifer,“ informuje mě Lucka a zdá se, že zprávy, které získala – ač zřejmě nejsou nejlepší, nejsou aspoň znepokojivé.
„Ano, lásko? A co ses od Jenny dozvěděla?“
„Ptala jsem se jí na stav Nancy Moareové. Řekla mi, že se ten pokles hmotnosti podařilo zastavit, takže už dál nehubne, ale že bude trvat delší dobu, než se z toho dostane. Bezprostřední nebezpečí jí momentálně nehrozí.“
„Tak vidíš, a ty ses o ní strachovala. Nakonec to určitě dobře dopadne…“
„Jenže mně je jí hrozně líto. Na těch posledních fotografiích vypadá tak uboze…“
Lucčiny obavy mě navýsost rozněžnily. Nevídáno, aby potenciální oběť bestiálního vraha soucítila s jeho neutěšeným osudem ve výkonu trestu. Lucka je opravdu čistá a nevinná duše účastná s neštěstím každého – byť by si to i tisíckrát zasloužil… Její starost o Nancyin osud je snad už chorobná. Skoro denně se mi svěřuje se svými pochybnostmi a obavami… Posadila jsem se vedle ní na pohovku a přivinula ji k sobě.
Lucka se právě před chvílí osprchovala a z její hebké pleti vychází jemná vůně bylinek a sprchového šampónu. Spontánně jsem uvolnila svůj župánek, abych si vychutnala kontakt s její pokožkou. Lucka mi zabořila hlavu do prsou a vlasy mě lechtá na bříšku. Jemně jí probírám prsty vlasy a cítím její jazyk v úžlabině mezi svými ňadry. Matně si uvědomuji, že dnešní den je jako stvořený pro milování. Mám deset dní po menstruaci a to je naděje, že by se zplození vytoužené holčičky mohlo podařit. Svou úvahu si však nechávám pro sebe, aby Lucinka nebyla vystresovaná a necítila za průběh následujících okamžiků tíhu odpovědnosti.
Konečně se mi podařilo zbavit se župánku a zpřístupňuji tak sestře svá nejintimnější místečka. Lucčin jazyk opouští má prsa a cestuje dolů po bříšku. Konečně nalézá útočiště v mém klíně a dobývá se mezi závojíčky.
Mé ruce si pohrávají s Lucčinými vnady. Jemně tisknu její prsa proti hrudníku a pak se mé prsty zmocňují jejích bradavek. Stimuluji je jemnými elektrickými výboji, při nichž se vždy Lucka slastně zavlní a intenzita jejího vzrušení se zvyšuje. Její ústa znovu laskají má prsa a do mého klína se nastěhovaly její ruce. Vniká do mne několika prsty a palcem si pohrává s mým klitorisem. Začínám cítit první krůpěje milostné šťávičky vytékající z mé lasturky, které mi Lucka láskyplně roztírá po stehnech. Pak už nemůže nic zadržet mohutný proud valící se ze štěrbinky mezi mými stydkými pysky, a když do mne hladce vklouzl Lucčin ztvrdlý penis, jsem na pokraji blaha. Poprvé jsem se odvážila jemnými elektrickými výboji stimulovat Lucčin penis přímo ve své lasturce – a její mohutný příraz předčil všechna má očekávání. Lucka se svíjí blahem a vzdychá rozkoší. Několik mohutných výstřiků mou lasturku přímo vytápí, ale Lucčin penis neochabuje. Zkusila jsem ho novým drobným výbojem znovu povzbudit – a ke svému obrovskému překvapení jsem si vynutila další dva výstřiky. Lucka mě v momentě vrcholné rozkoše stiskla tak silně, že si připadám jako ve svěráku. Teď však přichází můj orgasmus. Moje vyvrcholení! Mohutné svalové stahy Luckou přímo zacloumaly. Teprve teď mě pustila a zcela vyčerpaná zprudka oddechuje. Slastné uvolnění si vychutnáváme držíce se za ruce. Vtom jsem zaslechla tichý šepot: „Nikolko, poklade, ty moje hlavičko blonďatá… Tak krásně jsme se ještě nikdy nepomilovaly…“
Jemně přejíždím Lucce rukou po prsou, dokud neusnula.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 20. června
Dnes ráno do našeho pokoje nepřišla ani Conchita, ani Sofie, aby nás náležitě připravily ke klidovému vyšetření. Místo nich se kupodivu objevil sám přednosta kliniky, profesor Amynill. Instinktivně jsme odložily pokrývky domnívajíce se, že nás přišel vyšetřit. Teprve teď se s námi pozdravil a pak si dovolil, zda se smí posadit. Už když vešel do dveří, poznaly jsme z výrazu v jeho očích, že se stalo něco významného. Ovšem aby někdy přišel lékař hned po ránu jen ‚na kus řeči‘ – to na CPLEN nebývá zvykem. To je klidové vyšetření, odběr moči, rozcvička, sprcha snídaně a povinný program. Teď najednou přijde sám šéflékař, usadí se tu jako na čajovém dýchánku a se záhadným výrazem v obličeji nás pozoruje.
„Stalo se něco, pane profesore?“
„Jistěže se stalo, děvčata. Ale než vám to prozradím, dám vám takovou malou hádanku. Poslouchejte dobře. A bezpochyby výborně naladěný Amynill přešel do žertovného tónu:
„Maminka je právě o 25 let starší než dítě. Za 7 let bude maminka 5× starší než dítě. Otázka zní, co právě dělá tatínek dítěte?“
„No to je přece jasné,“ vyjelo ze mne docela automaticky, „šoustá maminku!“
Nikolka jen protočila oči: „No fuj, ty ale používáš výrazivo… a jak jsi na to vůbec přišla?“
„Tak si spočítej nynější věk dítěte…“
„Tobě se to řekne… nenosím v hlavě kalkulačku, jako ty…“
Popadla tužku a papír a jala se sestavovat rovnici:
„Nyní: Věk dítěte = x; maminka je o pětadvacet let starší, tedy x + 25.
Stav za 7 let: Věk dítěte = x + 7; věk maminky = x + 25 + 7.
Maminka bude za těch 7 let 5× starší, tedy:
5(x + 7) = x + 25 + 7
5x + 35 = x + 32
4x = −3
x = −3/4
… hmm, to je zajímavé. Věk dítěte minus tři čtvrtě roku… Aha, jasně, to je devět měsíců před narozením a jsme na začátku těhotenství – tak co by měl jiného ten tatínek asi tak dělat, než se milovat s maminkou, že?“
„A laboratorní výsledky potvrzují, že tomu tak skutečně je,“ doplnil Amynill Nikolčin závěr.
„Jaké laboratorní výsledky?“ ptáme se unisono.
„Laboratorní výsledky potvrzují, že slečna Nikolka je právě na začátku těhotenství, takže mi nezbývá, než abych vám coby nastávajícím rodičům jako první pogratuloval…“
Padly jsme si s Nikolkou do náručí a naše rty se spojily v dlouhém polibku. Obě cítíme, jak nás zaplavuje vlna štěstí a radosti. Konečně! Konečně se splnil náš sen a v Nikolčině lůně byla zažehnuta jiskřička, ze které vzejde nový život. Holčička, kterou budeme společně zahrnovat svou něhou a láskou. Se kterou se budeme dělit o krásné chvíle, o štěstí i o milé vzpomínky na naše mimozemské přátele, kteří v ní také vidí část svého ušlechtilého díla a naději pro zachování své další existence. Je to něco tak neskutečně velikého a úžasného, že nenalézám slov, abych tu radost dokonaleji a věrněji popsala.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah