Z Nikolčina deníčku – 10. května
Včera jsem vystřídala na Menstruačním oddělení Lenku a děláme si opět společnost s Janou. Ve dvou ta nuda přece jen rychleji utíká.
„Nevíš, co je s Arianou? Od toho jejího orgasmu jsem ji neviděla, ani navštívit mě nepřišla, i když to pravidelně dělává,“ posteskla si Jana.
Uvědomila jsem si, že ani já jsem ji od té doby neviděla. Ale vzápětí jsme využily příležitosti, když se na pokoji objevil Hill, aby prohlédl Janu.
„Copak to, že se nás teď Ariana straní?“
Hill jen smutně pokýval hlavou: „Nevím, co s ní je. Už skoro týden chodí jako tělo bez duše, sotva mi odpoví na pozdrav. Zanedbává laboratoř, dokonce došlo ke zničení dvou přístrojů, které včas neobsloužila. Budu se muset domluvit s některým kolegou, aby ji prohlédl…“
„Zajímavé,“ poznamenává Jana, „a jestlipak se ti pochlubila, že právě před necelým týdnem, přesněji před pěti dny, ji tady Nikolka přivedla k orgasmu?“
„COŽE???“
Hill se zapotácel a málem minul křeslo při pokusu usednout.
„Tak Ariana… Ale to pro ni musel být strašlivý šok! A nedovedu pochopit, jak se ti to vůbec podařilo?“
„Ona mi oznámila jednu – tedy aspoň pro mne – důležitou a příjemnou zprávu. Já jsem se neudržela, objala jsem ji, políbila – a protože jsme byly obě svlečené, rozjelo se to tak nějak samo… Začaly jsme si dělat navzájem něžnosti, vzrušily jsme se, … no, a najednou…“
„A co se stalo potom?“
„Potom… Ariana utekla, ani plášť si nevzala… i když v něm začal řádit ten zatracený bzučák, který jí otravuje život v době volna!“
„Tak teď už mi to začíná být jasné,“ Hillova tvář se rozjasnila, „ona to štěstí psychicky neunesla. Budu se jí muset víc věnovat, aby se dala zase dohromady. A tobě, Nikolko, moc děkuji. Za sebe, za Arianu i za všechny spolupracovníky. Konečně byly prolomeny ledy…“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 12. května
S obavami sleduji vývoj událostí kolem zajatců na SSE. Je pravda, že spáchá-li někdo brutální trestný čin, jako třeba Nancy nebo Brian a jeho seržant, zaslouží si být potrestán. Je mi však divné, že s piloty, kteří shodili na základnu bomby – tedy zaútočili zbraněmi hromadného ničení – je zacházeno mnohem mírněji, než s těmi třemi prvně jmenovanými. Znovu pročítám protokoly i rozsudky, prohlížím si retrospektivní záznamy činů, za které byli potrestáni…
„Nad čím bádáš, Lucinko?“
Vyrušil mě hlas strýčka Hilla. Jsem ráda, že mám příležitost popovídat si o těchto záhadách s někým blízkým.
„Nejde mi na rozum, proč je s delikventy, kteří užili zbraní hromadného ničení, zacházeno mírněji než s ostatními. A také se mi nelíbí, že provádíte pokusy na lidech! Odsuzuji pokusy na zvířatech – a vy… tedy nezlob se, strýčku, ale přestože se jedná o zločince, jsou to živí tvorové, zrovna tak jako zvířata, ne?“
Hill si prohlédl dokumenty, které jsem před chvílí vyvolala na obrazovku komunikátoru a potom spustil:
„To je nějak moc otázek najednou. Když dovolíš, začneme od začátku. Američané uvěznění na SSE byli odsouzení podle míry nebezpečnosti trestných činů, které spáchali. Piloti sice shodili bomby na naši základnu, ale jejich čin je z hlediska míry nebezpečnosti zcela neškodný. Nikomu tím nezkřivili ani vlásek, ačkoliv jejich úmyslem nepochybně bylo zničení nebo aspoň poškození stanice. Jelikož však jsme proti útokům takového druhu imunní, nepředstavují pro nás naprosto žádné nebezpečí. Z našeho právního hlediska se jedná asi o totéž, jako když si malé děti hrají na vojáky a používají smetáků jako maket kulometů.
Získali tedy statut válečných zajatců a mohli by být i propuštěni výměnou za část ukradených dokumentů. Jenže – oni nechtějí. Požádali nás dokonce o azyl. Jestli sis přečetla výpověď Nancy Moareové, tak ti nemusím vysvětlovat, proč…
Naproti tomu Nancy tě přepadla, omráčila tě a chtěla proti tobě užít zakázané psychotropní látky vážně poškozující zdraví a usilovala ti o život. Jelikož jsi nebyla schopna bránit se takovému surovému a bezohlednému útoku, míra nebezpečnosti jejího zločinu je obrovská.
Podobně Brian a ten seržant – ti přepadli dvě naprosto bezbranné ženy, tebe a Sofii. Neměly jste šanci se ubránit. Proto rovněž tito dva muži byli odsouzeni vzhledem k vysoké míře nebezpečnosti jejich zločinu. Všimni si, že ač ohrožovali i tvou sestru Nikolku, nebyli za to námi nijak potrestáni a tento čin ani není v obžalobě zmiňován. To proto, že Nikolka je schopna se proti nim ubránit – a také se ubránila a na místě je sama ztrestala.“
„Dobře, dejme tomu. Ale jak můžete jako civilizovaní lidé odsoudit někoho – byť i by to byl zločinec nejtěžšího kalibru – k tomu, aby na něm byly prováděny pokusy? To tedy nechápu. Připadá mi to jako návrat někam do středověku!“
Hill se jen potutelně usmál a pošeptal mi do ucha jako spiklenec: „Trest experimentace, proti kterému tolik brojíš, je trest psychologický, nikoliv fyzický.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„To se těžko vysvětluje, Lucinko, a chtělo by to spíš nějaký názorný příklad. Jak dalece se znáš s Jennifer?“
„S Jennifer… no, myslím, že docela dobře. Tedy ze začátku mi přímo pila krev a přiváděla mě k šílenství, protože Nikolka o ní tvrdila, že je to kamarádka, zatímco ona v táboře řádila jako černá ruka. Nakonec se však ukázalo, že jenom hraje divadélko pro nezasvěcené publikum, ale ve skutečnosti kamarádka opravdu je. Dost mě mrzí, že tu není s námi. Je docela fajn.“
„Zkus se s ní kontaktovat a zeptej se jí, zda by byla ochotna se s tebou o zážitky z trestu experimentace podělit a hlavně – zda by byla ochotna předvést ti příslušnou dokumentaci. Já to udělat nemohu, protože to je její intimní záležitost a taková dokumentace je chráněná. Může ji studovat jen ten, koho se týká, nebo vyšetřovatel pro důkazní řízení – to kdyby si potrestaný později stěžoval na neadekvátní průběh trestu.“
„Dobře, určitě se s ní spojím.“
Pak jsem si však vzpomněla ještě na jednu věc a zeptala se: „Kdepak je Ariana? Už jsem ji skoro týden neviděla a docela se mi po ní stýská…“
Jeho oči zazářily: „Ariana! Ano… Víš, že dosáhla orgasmu? A víš, co to pro nás znamená?“
„To vím, ale proč…“
„Byl to pro ni velice silný zážitek a musí se s tím trochu vyrovnat. Ona mi totiž nic neřekla. Teprve před dvěma dny jsem se to dozvěděl od Jany a Nikolky, ale už se z toho docela vzpamatovala a zdá se, že bude zase brzy v pohodě. Pak si to mohou děvčata zopakovat, aby takovým zážitkům přivykala.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 18. května
Dnešní den je pro CPLEN obzvlášť významný. Vrátila se totiž Xiaolan – jako vyslankyně Čínské lidové republiky. A skutečně s sebou přivezla část dokumentů ukradených Lucce, včetně všech našich osobních dokladů.
Přivítaly jsme ji opravdu velkolepě – domluvila jsem se s kamarádkami a uspořádaly jsme na její počest taneční zábavu. Zúčastnili se v hojném počtu i naši mimozemští přátelé – lékaři i technici. Chybějí snad jen ti, kteří drží službu, a také Jošua, který je ještě v Bamaku.
K mé velké radosti se konečně objevila i Ariana, kterou jsem skoro dva týdny neviděla. Je optimisticky naladěna a oči jí září štěstím.
Sešli jsme se hned odpoledne v době osobního volna ve velké tělocvičně na patře B, protože podlahy v ostatních částech areálu jsou pokryty kobercem, kdežto tady tvoří podlahu cosi, co aspoň trochu připomíná parkety.
O vhodnou obuv se postaral Gabriel – sice je uniformní, ale k tanci se hodí. Zato šatstvo jsme si obstaraly samy, naše krejčovská dílna jela celé dva dny na plné obrátky a naše oděvní specialistky byly dokonce omluveny z povinného programu.
Je až s podivem, jak variabilní jsou v tomto směru výrobní automaty mimozemšťanů. Látky na šaty, blůzičky, sukně, kalhoty, kostýmky a další modely, které kamarádky na sebe navlékly, jsou velice různorodé – od těžkého brokátu po heboučký lesklý satén, od hedvábí přes bavlnu a vlnu až po len či hrubé konopí – a dokonce i celá řada umělých vláken – známých i neznámých včetně neviditelného fotoplastu, ze kterého si některé dívky zhotovily čapky sloužící k fixování účesu.
Samozřejmě, že i pro tuto příležitost platí Etický kodex a dívky se zařídily každá po svém. Jen pro zajímavost – Lenka, Obereja a Rodica se spokojily jen se střevíčky, Jana, která se podle Lenčina vzoru také pohybuje po areálu většinou nahá, si tentokrát navlékla nejnovější Patriciin model – dlouhé lesklé kalhoty do pasu, ale nahoře bez. Podobně oblečená – nebo lépe odhalená? – dlouhou sukni až na zem a rovněž nahoře bez, zvolila kupodivu Sheila, tedy Sheila Trentová d’Abdera – i do deníčku musím zapisovat její celé jméno, protože si na něm velice zakládá.
Lucka využila příležitosti a oblékla si ty nádherné šaty s motivy noční oblohy, které se staly zlatým hřebem tenkrát na té první módní přehlídce. Sednou jí jako ulité. Mohla jsem na ní oči nechat.
„Konečně dojdou uplatnění,“ libuje si před zrcadlem, „copak si vezmeš na sebe ty? Doufám, že ne ty hadry, co máš doma na uklízení…“
„Škoda, že tady nemáme k dispozici taky šminky,“ utrhla jsem se na ní, „to bych ti totiž za tu tvou nejapnou otázku namalovala fousy jako starému pirátovi Flintovi – no podívej,“ a předvedla jsem jí heboučké saténová šatečky, které mi jako pozornost nachystala Urszula, „v tom se budu cítit jako v bavlnce.“
A tak jsme se sešly – oblečené, polooblečené i neoblečené – jak které právě libo, s našimi mimozemskými přáteli. Jediná žena mezi nimi – Ariana – podle svého zvyku odložila plášť, pod kterým zásadně nic nenosí, zatímco muži odložili pouze svrchní oděv – lékaři pláště, technici kombinézy, a pobývají tak mezi námi jen v lehkém přiléhavém oblečení, připomínajícím trička s krátkým rukávem a šortky, které jim slouží jak za společenský oděv, tak i za spodní prádlo.
„My jsme vůbec nemyslely na pány,“ zhrozila se Urszula, když to uniformní oblečení spatřila, „ale teď už s tím nic nenaděláme…“
Zábava začala. Hudební doprovod obstarává komunikátor – tedy reprodukci, pochopitelně. Nutno přiznat, že mimozemšťané jsou vesměs vynikající tanečníci a je škoda, že jsme podobný druh zábavy už dávno nezavedli. Ta naše oslava, když jsme s Janou poprvé přijaly laktogenní sérum na původní CPLE, upadla nějak v zapomnění… Připomněla jsem to Janě během jedné přestávky mezi dvěma tanečními sériemi.
„To je pravda,“ poznamenává, „tenkrát jsme vlastně prvně přišly na to jejich trápení – pamatuješ, jak jsem zařadila ty vídeňské valčíky, proti kterým ses tolik ohrazovala…“
„Co tady probíráte za tajnosti,“ ozval se za námi Lenčin hlas.
„Jenom vzpomínáme na to, jak jsme při poslední zábavě zařadily do repertoáru pár vídeňských valčíků, a…“
„To je nápad,“ raduje se Lenka, „a já pořád, co té naší zábavě chybí… Samozřejmě, klasiku musíme také zařadit!“
U Lenky mě to nepřekvapuje. Ona si na klasickou hudbu potrpí. Vzpomínám si na ty její variace tam na ledovci, když si nechala hrát Šípkovou Růženku. A ty své gymnastické sestavy také s oblibou provozuje na motivy klasické hudby.
„Nastavím tam něco od Strausse,“ rozhodla nakonec, „stejně je teď volba hudby na mně.“
A tak se vzápětí tělocvičnou CPLEN rozezněl slavný Císařský valčík.
O tanec mě požádal jeden technik, docela milý a sympatický. Nevím, jak se jmenuje, ale občas jsem ho viděla seřizovat přístroje ve vyšetřovnách. Přitiskli jsme se k sobě, abychom stíhali pekelné tempo 60 taktů za minutu. Technik je o kousek vyšší než já, ale podpatky naši výšku docela dobře kompenzují, takže mu vidím do očí. Asi uprostřed skladby polevil v tempu, až jsme vypadli z taktu. Jeho pravá ruka sjela s mé lopatky, objal mě v pase a přitiskl mě k sobě silněji. V té chvíli jsme se zastavili a já jsem s údivem zjistila, že pociťuji povědomý tlak na stehně.
Dopotáceli jsme se k lavičce, kde ztěžka usedl lapaje po dechu.
„Nevím, co se to se mnou stalo,“ omlouvá se a v jeho očích se objevil provinilý výraz.
Ale to už zjišťuji, že nejsme jediný pár, který skončil na lavičce. Zatímco Lenka a Rodica poklidně tančí dále se svými partnery, Urszula a Patricie sedí s kluky na sousedních lavičkách. Patricie hledí na svého partnera udiveně, zatímco Urszula nechala toho svého sedět a utekla. Po chvíli skladba končí a ostatní páry míří také k lavičkám.
„Co se vám stalo,“ ptá se udiveně Jana.
„On, jak se ke mně přitiskl, najednou nestačil tempu,“ vysvětluje Patricie mající na sobě kupodivu těžké brokátové šaty, „a tak jsme si museli jít odpočinout.“
„To se stalo i nám,“ pozastavila jsem se nad Patriciiným výkladem, „jenže to není celé. Ten kluk se totiž při tom vzrušil. Aspoň se mi to zdálo.“
„No, to já přes tohle nemohu cítit, ale ty přes ten jemný satén ano. A… koukám, že Urszula někam zmizela a nechala tanečníka tanečníkem.
„Připadalo mi to, jako kdyby mě chtěl znásilnit,“ ohrazuje se Urszula, když ji Jana našla a přivedla zpět, „no představte si – on se ke mně docela nemravně přimáčkl a potom… potom… jsem na stehně ucítila… Ale o takových věcech se nemíním bavit na veřejnosti…“
„U valčíku to jinak nejde – a u Straussova zvlášť ne,“ chlácholí Urszulu Lenka, „kdybyste se k sobě nepřitiskli, tak byste se otáčeli po delší dráze a nestíhali byste tempo.“
„Dobře. Ono ale stačilo to, že se ke mně tak silně přitiskl. Připadala jsem si jako ve svěráku. A pak tamto – už aby mi skončil výcvikový kurs, a vrátím se domů…“
Znovu jsem si uvědomila, že Urszula je v otázkách sexu puritánka k pohledání – papežštější než papež – a že asi nemá význam vysvětlovat jí, že cílem našeho pokusu bylo právě dosažení toho, co ona tak vehementně odsuzuje. Zábava se stejně chýlí ke konci, za chvíli bude večeře a pak musím nutně do nabíjecího střediska. Už jsem nabíjení dlouho zanedbávala.
Když jsem se vrátila, čekala na mne v mém apartmá Lucka ve vynikající náladě.
„Tak jsem slyšela od Jany, že prý se na té zábavě stalo zase něco důležitého,“ provokuje.
„Jistě, sestřičko, stalo – a dokonce mně! Jo, a taky Urszule a zřejmě i Patricii a několika dalším kamarádkám. Jenže jsem to se všemi ještě nestačila probrat. Myslela jsem, že se o tom rozvine debata v nabíjecím středisku, ale nakonec jsem tam byla dnes kupodivu úplně sama. Nuda!“
„Ale stejně je to záhada, nezdá se ti?“
Lucka si svléká šaty a míří do sprchy.
„Počkej, vykoupeme se spolu…“
Ve sprše se vzájemně mydlíme a Lucka si něžně hraje s mými bradavkami. „Stejně jsem šťastná, že tě mám,“ šeptá mi do šumění vody.
„Vždyť já taky,“ oplácím jí její něžnosti, „ani nevíš, jak jsi mi chyběla minulý týden ty čtyři dny, když jsem byla na Menstruačním…“
„Já vím, ale nezlob se, že tě tam nechodím navštěvovat,“ omlouvá se Lucka, „víš, mě to tam dost frustruje…“
„To nevadí, důležité je, že pro tento měsíc už to mám za sebou a že zase budeme spolu…“
Ani nevíme jak – a tiskneme se k sobě na pohovce. Lucka mě pokrývá polibky a mazlí se s mými vlasy. Přisála jsem se k jejím rtům a pronikáme si do úst vzájemně jazyky.
Naše milostné předehry jsou vždycky něžné a dlouhé. Vzrušujeme se postupně a snažíme se vždy jedna druhé působit co největší rozkoš. Jemně si pohrávám s Lucčinými ňadry, ona se zase prsty dobývá do mé lasturky. Opatrně rozhrnuje závojíčky a rozmazává mi po stehnech první krůpěje milostné šťávičky. Zároveň si začínám uvědomovat tlak Lucčina penisu ve slabinách. Převalily jsme se na pohovce a znovu jsem se k Lucce přivinula. Laskám jazykem její bradavky a ona hledá palcem můj klitoris. Dlouho si s ním hraje, až cítím vzrušení v každém kousku těla. Z milostných šťáv už se tvoří na pohovce loužička. A teď… teď… to přišlo… Její penis vniká hluboko do mé jeskyňky a její výstřiky stimulují i můj orgasmus. Včera ani dnes Lucka biologický materiál neodevzdávala, takže její ejakulát mě naplnil až po okraj. Cítím, jak ze mne přebytečná semenná tekutina vytéká… Pak už jsem jen ucítila, jak mi Lucka zvedla nohy a zašeptala:
„Snaž se toho v sobě udržet co nejvíce… Už je čas, abychom pracovaly na té holčičce.“
Její poznámka mě rozněžnila natolik, že jsem se k ní znovu přivinula. Třeba se to podaří… Můj sen… Děťátko s Luckou … Holčička… Usínám v Lucčině náručí a ve snu vidím malinký bezbranný uzlíček nového života, o který bych se tolik chtěla starat…
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah