Lucčiny myšlenky – 29. dubna
Dnes naši základnu opravdu poctili svou návštěvou vzácní hosté – vědci z americké polární stanice Amundsen-Scott. Jsou to: meteorolog Alexander Trent, důlní inženýr Paul d’Abdera, který mě při svém představování Lence tam na ledovci úplně ‚vyřadil‘ z funkce překladatelky, a jeho žena Sheila, novinářka, jinak také sestra doktora Trenta.
Přivítal je sám Jošua a uvedl je do jednoho menšího salónku, kde nastavil etherické tlumočení na angličtinu. My sedíme ve vedlejší velké klubovně. Stěna je tu nahrazena tenkou fotoplastickou fólií, což vypadá, jako bychom nebyli odděleni vůbec.
„O cestě do Antarktidy jsem začal uvažovat, až když jsem se seznámil se Sheilou. Působila v Paříži jako akreditovaná novinářka a dělala tehdy se mnou rozhovor o perspektivách další těžby uhlí ve Francii. Zamilovali jsme se do sebe na první pohled,“ odpovídá Paul na mou otázku, co vlastně důlní inženýr pohledává v Antarktidě. Přece jen jsem citlivá k problémům životního prostředí, a tak jsem tuto choulostivou otázku položila hned v úvodu besedy.
„Jednoho dne mi řekla, že její bratr působí jako polární badatel v Antarktidě. Dobrodružství mě lákalo, pravda – ale co se svou profesí důlního inženýra v zemi, kde podle mezinárodních smluv není těžba nerostů povolena – a být tady na obtíž jako turista, to se mi taky nechtělo.
Alex pak přišel s nápadem, abych si vzal na starost řízení jejich hlubinné vrtné soupravy. Odcestoval jsem tedy na pól – a docela mě to tu baví. Využívám své technické profese k rozšiřování obzorů vědy.“
Sheila… Sheila Trentová d’Abdera, jak se s oblibou podepisuje pod své články, je opravdu solidní a seriózní novinářka. Četla jsem se zájmem několik jejích prací, k čemuž mě přivedl právě její poslední článek Polární víla v National Geographic týkající se setkání jejího manžela a jejího bratra s Lenkou na ledovci.
Zaměřuje se na vědu, techniku a záhady Země i vesmíru, ale nesnaží se z nich dělat nějaké senzace – spíše jí záleží na tom, aby předložila čtenářům ucelená fakta a k nim hodnocení několika odborníků protichůdných názorů. Jsem docela ráda, že mám možnost se s ní setkat.
Je jí 26 let a manželovi 30. Její bratr je o 12 let starší – podobně jako já a Nikolka, no není to osud? – a působí v Antarktidě už 11 let. Tedy s přestávkami, pochopitelně.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 29. dubna
Nakonec má CPLEN novou obyvatelku – Sheilu Trentovou d’Abdera. Čeká totiž dítě a už měla být dávno doma.
„Koncem března vypukla při pobřeží prudká bouře,“ vysvětloval její bratr. „Letadlo, kterým měla být dopravena do Chile, bylo zle poškozeno a kluci museli nouzově přistát. Na stanici ani nedoletěli. Takže gravidní sestra tady naprosto neplánovaně přečkává polární noc…“
Když si pak prohlédli naši základnu a zjistili, že se vlastně jedná o luxusně vybavenou kliniku, přijala Sheila s povděkem Jošuovu nabídku, aby přezimovala u nás.
„My se ale musíme vrátit, zlato,“ upozorňuje ji ještě naposledy Paul. „Máme tam rozdělanou spoustu úkolů, které byly právě na polární zimu a noc naplánovány – a ono cestování tmou v pustině není nic příjemného. Sama’s to poznala. Nebudu tě moci tak často navštěvovat.“
„Kdybych se byla dostala domů, nemohl bys mě navštěvovat vůbec – a tady si budeme přece jen blíž. Pan technický ředitel dokonce slíbil, že ti zapůjčí spojovací techniku, abychom se spolu mohli vidět a slyšet co nejčastěji. Stačí, když se zavážeš, že ji nadáš k dispozici armádě ani tajným službám…“
Tedy – já jsem u toho nebyla, ale Sheila nám to takhle před chvílí vylíčila.
„V tomhle směru Paulovi i Alexovi věřím,“ svěřuje se nám u večeře, „protože oba mají válek a špiclování plné zuby.“
Ujala se jí její krajanka – Patricie. Seznámila ji s chodem CPLEN a přivedla ji do jídelny oblečenou ve svém nejnovějším módním hitu – v šatech nahrazujících župánek, nahoře s hlubokým výstřihem a dole řešených jako minisukně. Urszula sice nad tímto výtvorem jen lomila rukama a protáčela oči, ale u většiny dívek se těší všeobecné oblibě.
Na Američanku je Sheila dobře jazykově vybavena. Vedle své „američtiny“ – jak nazývá americkou angličtinu – ovládá i francouzštinu, italštinu, němčinu a španělštinu. Esperantem sice nemluví, ale rozumí, takže komunikace nijak nevázne.
Teď právě spolu řádíme v bazénu. Sheila bez zaváhání odložila šaty a skočila po vzoru ostatních dívek nahá do průzračné vody.
„Když mi kluci vyprávěli o setkání s tebou,“ obrátila se k Lence, „došlo mi, že si tady na oblékání příliš nehrajete.“
„Však to taky dalo kamarádkám dost práce, aby mě přesvědčily, že při příležitosti tak vzácné návštěvy bych se měla obléknout,“ směje se Lenka. „Nakonec jsem na jejich domluvu přece jen dala, i když už před oběma kluky nemám co skrývat. To setkání na ledovci byl pro ně určitě šok, viď?“
„Poprvé ano, jak se mi aspoň svěřili, ale na podruhé už se nemohli dočkat, zda tě opět uvidí – bez šatů, pochopitelně.“ a Sheila se zasmála.
„Vůbec jsem nepředpokládala, když jsem sem jela, že si tu i zaplavu – a dokonce v nuda bazénu. Škoda, že tu nejsou také pláže.“
„I pláže tu samozřejmě máme. Rovněž tak tělocvičny,“ upozorňuje Lenka, „a jsou tu vynikající lékaři i sestřičky. Budeš tady jako v bavlnce a děťátko taky.“
Jak se zdá, Sheila trpí mírnou nadváhou. Je menší postavy a taková ‚oplácaná‘. Některé její tělesné partie – zvláště pak stehna, boky a břicho – tuk viditelně deformuje. Naproti tomu prsa má modelovaná opravdu pěkně – pevná kulatá s velkými dvorci.
„No teda – já vypadám,“ zhrozila se, když na sebe pohlédla v přísálí bazénu do zrcadla, ve kterém se odrážejí nahá těla dalších dívek „ale bratr trval na tom, abych před cestou do polárních krajů trochu přibrala, protože tělesný tuk je zde vynikajícím tepelným regulátorem vhodně doplňujícím termokombinézy.“
Když Halina docela prostořece poznamenala, že vydrží-li na klinice dostatečně dlouho, není problém, aby její proporce nabyly opravdu svůdných tvarů (i když tedy – Halina si to může vzhledem ke svým osobním zkušenostem dovolit, ha, ha, ha), přivedla jí k výbuchu smíchu: „To bych tady musela zůstat opravdu hodně dlouho. Teď, vzhledem ke svému těhotenství, nemíním v tomto směru experimentovat.“
- × - × - × -
Nancy leží apaticky na svém lůžku a s nikým nekomunikuje. Nohy má pokrčené v kolenou, chodidly opřené o matraci. Její skelný pohled je upřen ke stropu, rty má pevně sevřené a ruce složené za hlavou. Samostatný pečovatel Anthony ji chvíli pozoruje. Její prsa se trhaně dmou přerývaným dechem a žebra výrazně vystupující pod kůží, která je téměř bez tuku, opravdu nepůsobí vábným dojmem. Na stole je opět nedotčená a už dávno vychladlá snídaně – Nancyino oblíbené jídlo: vajíčka se šunkou a ananasový džus.
Anthony beze slova vyhodil studené jídlo do odpadu a odešel do služebního pokoje, odkud komunikátorem přivolal doktora Zemilla.
„Odmítá jíst i komunikovat,“ oznamuje mu, když se spolu vrátili do Nancyiny cely, „opět jsem byl nucen vyhodit její jídlo do odpadu, protože mu prošla doba konzumovatelnosti.“
„Jak dlouho už drží delikventka hladovku?“
Anthony se zamyslel – ví, že před Nancy nesmí použít konkrétní časový údaj, aby byla u ní jako u potrestané zachována ztráta povědomí o čase.
„Od posledního kontrolního vyšetření,“ odpověděl nakonec.
„Aha – to už začíná být na pováženou,“ poznamenává polohlasně doktor přistoupiv k lůžku, „zdá se, že budeme muset zasáhnout radikálním způsobem.“
Pak soustředěně prohmatává Nancyino tělo – svalstvo rukou i nohou tvrdě až na kost, důkladně jí prohnětl břicho i prsa. Nakonec jí tiskne a mne bradavky mezi prsty.
„Zdá se, že nereaguje obvyklým způsobem,“ poznamenává, „bradavky se jí téměř netopoří… Pane samostatný pečovateli, roztáhněte jí nohy a trochu mi je přidržte… víc… ještě, stehna od sebe! Takhle, aby se jí rozevřel klín! A držte…“
Jednou rukou jí obratně roztáhl stydké pysky a dvěma prsty druhé ruky jí zajel hluboko do vagíny, přičemž se snaží palcem stimulovat klitoris. Nancy ze sebe vydala jen pár bolestných vzdechů.
„Takhle bychom z ní neměli žádný užitek,“ mumlá si při tom polohlasně, „poševní sliznici má úplně vyschlou a na žádné sexuální podněty nereaguje tak, jak je u ní obvyklé. Tu vagínu jí propláchneme olejem, aby se jí neodírala sliznice. Navlékněte si rukavice a přidržte jí ty pysky roztažené,“ žádá Zemill Anthonyho zatímco si připravuje potřebné nástroje.
Pak opatrně vsouvá do Nancyiny otevřené vagíny trubičku opatřenou výplachovým balónkem.
„Tak, to by jí mělo ulevit…“ medituje polohlasně. Odložil balónek a znovu se soustřeďuje na delikventčina prsa snaže se mnutím, stlačováním i mírným kroucením stimulovat její bradavky. Dosáhl však jen naprosto nevýrazné erekce a sotva hmatného zduření dvorcových žlázek.
„Je opravdu značně vysílená a oslabená. Vrátíme se k sucharům, třeba na ně zabere. A když ne, tak užijeme tvrdších metod. Pojďte,“ rozhodl nakonec Zemill a opustil celu. Anthony ho následuje zamknuv za sebou dveře.
Zemill vstoupil do služebního pokoje a jal se manipulovat s jídelním automatem. „Zkusíme ji obelstít. Jak se zdá, drží hladovku zřejmě proto, že si z mých poznámek vydedukovala, že jakmile zesílí, bude schopna podrobit se mým pokusům. Nechce jíst svá oblíbená jídla? Nevadí! Dáme jí to, po čem ví, že vyhubla – jenom složení bude trochu jiné. Rovněž i vodu, kterou pije, obohatíme vysoce výživnými látkami bez chuti…“
„Ale ona to pozná… Dvakrát denně se váží,“ namítá Anthony.
„To přece nevadí, v tom jí bránit nebudeme. V Informačním středisku však přepneme její váhu na futilidní režim…“
„Cože?“
„Tedy – na jalový režim. Její přístroj bude ukazovat hmotnost kolísající v určitých mezích kolem její současné hodnoty – ale ve skutečnosti bude delikventka pravidelně přibírat. Skutečnou její hmotnost pak budeme mít k dispozici v Informačním centru, kam nemá přístup.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 5. května
„Tak jak pokračuje vyšetřování sestřiček,“ ptám se Jany, která se právě vrátila od asistence při dalším generálním vyšetření.
„Je to zajímavé, ale dost jich patří k nám. Sofie, Laura, moje Agnes i tvoje Conchita. Některé ovšem generální vyšetření odmítly podstoupit s poukazem na to, že to nemají ve smlouvě a několik sester do rodu ‚božích synů‘ nepatří – například ty dvě Australanky, které pečovaly o Jennifer, když byla jako vězeň na CPLE.“
„Cožpak o to – u Sofie jsem to tak trochu tušila. Její prsa už jsem v rukou měla a zdála se mi nějak povědomá… Jen se obávám, aby nám sestřičky nepřeřadili mezi pacientky, když si s nimi tak dobře rozumíme…“
„Neboj, to se nestane,“ ozval se ode dveří Arianin melodický hlas.
„Už máš po službě?“
„Jistě,“ odpovídá Ariana odkládajíc plášť na věšák vedle Janina župánku, „mohu si k vám přisednout?“
Automaticky jsem se trochu odsunula od Jany a udělala jí na pohovce místo mezi námi. Lucka cosi studuje v Informačním centru, ani mě nevnímala, když jsem se za ní byla podívat – to signalizuje, že v nejbližší době zase na mě vyrukuje s nějakým převratným objevem.
Lenka je v Menstruačním centru, to znamená, že mě to během čtyř dnů čeká také – ach, jak ten čas letí! Naposledy mě to chytlo doma, když jsme si s Luckou chtěly pořídit dítě mimozemšťanům natruc…
Sličné Akvabely odcestovaly domů. Dnes jim možná kluci montují teleport. Čokoládka odcestovala s Jošuou na SSE a pak dál do Bamaka. A Jana byla celé dopoledne jako konzultantka přítomna generálnímu vyšetření ‚Lucčiny‘ Sofie. Xiaolan je rovněž zatím doma a několik děvčat opustilo kliniku už na trvalo.
A tak jsem se rozhodla, že si v době osobního volna trochu zalenoším, než půjdu navštívit Lenku. Důkladně jsem se vysprchovala a nahá jsem se položila na pohovku. Jenže vzápětí přišla Janička a hned po ní Ariana – a rázem máme v mém apartmá debatní kroužek.
„Co nám povíš zajímavého,“ obracím se k Arianě.
Záhadně se pousmála a spustila: „Moc věcí. Je to úplně čerstvá zpráva, která bude v nejbližších hodinách dána k dispozici v Informačním centru – jen co budou hotové překlady protokolů. Totiž Xiaolan se vrátí jako zplnomocněná vyslankyně Čínské lidové republiky zpět na CPLEN a přiveze s sebou část ukradených dokumentů výměnou za poručíka Brandona a jeho výslechového specialistu. Vymínili jsme si však, že mimo jiné budou vráceny i veškeré osobní doklady tvoje, Lucčiny a Lenčiny, které agenti FBI a CIA ukradli ve vašem domku.“
„Proč ne všechny ukradené dokumenty,“ namítá Jana.
Tentokrát se Ariana zasmušila: „Protože jednání s Američany jsou obtížná. Chtějí totiž i zajatce ze SSE a také Jennifer a Anthonyho. Ty ovšem vydat nemůžeme, protože by je čekal válečný soud a popravčí četa. Rovněž nemíníme vydat Nancy, Briana a jeho seržanta. Ti totiž nenabyli statutu válečných zajatců. Jsou odsouzeni jako kriminálníci a můžeme je vrátit až po odpykání trestu. S částečnou výměnou souhlasí jen proto, že nechtějí své lidi vystavovat útrapám, které by je v čínských věznicích zřejmě čekaly. I když – mezi námi – viděla jsem záběry z amerických věznic a nutno přiznat, že to není o nic lepší. Samozřejmě, že…“
Mě ovšem Ariana svým předchozím sdělením nesmírně potěšila. Podaří-li se to, o čem nás tady právě informovala, ušetříme si čas, nervy i peníze s vyřizováním nových dokladů. Že to není snadné ani levné jsem měla možnost přesvědčit se osobně.
Opojena radostí, že mimozemští přátelé při svých jednáních myslí i na takové ‚maličkosti‘ – vždyť pro ně mají materiály Hillova bratra nesporně mnohem větší význam než můj řidičský průkaz nebo Lucčin cestovní pas – přitiskla jsem se k ní silněji. Ani jsem ji nenechala domluvit a přisála jsem se k ní svými rty. Ariana překvapením ani nestačila zavřít pusu, takže jsem do ní hluboko pronikla svým jazykem. Jana se střelhbitě svezla s pohovky, čímž Ariana ztratila oporu z druhé strany a dolehla na pohovku celým tělem. Pod svýma rukama cítím, že se s ní udála zvláštní změna. Spontánně se jí zrychlil dech i tep a mírně zvýšila svou tělesnou teplotu. Bradavky jí ztvrdly a povstaly. Snaží se otírat svůj jazyk o můj.
Zmocnila jsem se jejích prsou a zachvívám se vzrušením. Ariana opětuje mé něžnosti a cestuje svýma rukama od mých prsou dolů ke klínu. Je celá změněná! Cítím vlhko mezi svými stehny. Sklonila jsem hlavu. Z mé i její jeskyňky vytéká milostná šťávička proudem a na pohovce z nich vzniká malé jezírko. Sklonila jsem hlavu a dotkla se jazykem Arianiných nejintimnějších oblastí. V té chvíli se vydral z jejího hrdla výkřik rozkoše. Přisála jsem se k jejímu klitorisu a zpracovávám ho jazykem. Cítím, jak celým jejím tělem zalomcovala vlna orgasmu. Ariana dosáhla vyvrcholení!
Celá zmatená se vytrhla z mého objetí, vstala a vyběhla ze dveří zapomenuvši si u mne svůj plášť, v jehož kapse právě začal řádit ten neodbytný bzučák…
Jana duchaplně zavřela dveře do předsíně – jsou zvukotěsné, jak už jsem kdysi zjistila na CPLE – a posadila se ke mně. Něžně jsem se k ní přitiskla. Pochopila, že já jsem orgasmu nedosáhla a toužím po tom, aby mě někdo ‚dodělal‘…
Jemně hnětu její prsa, ze kterých začíná vytékat mléko. Přisála jsem se k jejím bradavkám. Já vlastně už po druhý menstruační cyklus mléko neposkytuji, kdežto Jana poctivě odevzdává každou kapku. Ovšem sání mléka nás úžasně vzrušuje. Rukama mi přejíždí po vnitřní straně stehen a prsty se mi dobývá do lasturky. Mezitím jsem vypila všechno mléko i z jejího druhého prsu. Krásně voní a je úžasně sladké… Důkladně jsem jí prázdná prsa prohnětla, protože vím, že jí taková masáž na závěr odběru velice těší, a rovněž jsem začala věnovat pozornost jejímu klínu. Vyvrcholily jsme téměř současně v poloze ‚69‘ a teď se navzájem držíme v objetí a hledíme si do očí…
„Dnes přijdou mimozemšťané opravdu zkrátka,“ poznamenávám, „vypila jsem všechno tvé mléko a Arianě v laboratoři se splaší nějaký automat…“
„Nikolko, zlatíčko, miláčku, poklade, ty moje hlavičko blonďatá něžná… I kdyby mimozemšťané nedostali už ani kapku mého mléka, i kdyby Arianina laboratoř vybuchla a všechny její pokusy vzaly za své – nic už nemůže zvrátit tu neoddiskutovatelnou skutečnost, že Ariana dosáhla orgasmu – a ještě k tomu tak spontánního a nádherného, až je z toho sama celá zmatená a vyděšená. Vždyť je to něco, na co oni čekali celá staletí. Dnešní den je zatím ten nejšťastnější v celé historii CPLE i CPLEN! Uvědomuješ si to?“
Místo odpovědi jsem se vrhla k nic netušící Lucce, která právě vstoupila do dveří, strhla jsem z ní župánek a přitiskla ji k sobě. Jana se k nám docela samozřejmě přidala.
„Co že jste dnes obě jako z divokých vajec,“ podivuje se Lucka, ale nesnaží se vyvinout z našeho objetí.
„Miláčku, srdíčko, dnes je moc šťastný den – a hned třikrát, víš?“ a pokrýváme ji polibky na tváře a na prsa, každá z jedné strany.
„Hned třikrát šťastný den… podívejme se! A v čem spočívá tolik štěstí najednou?“
„Mimozemšťané uzavřeli první smlouvu o diplomatických stycích. S Čínou,“ informuje Jana.
„Budou nám vráceny všechny ukradené osobní doklady, moje, tvoje i Lenčiny – výměnou za zajatce,“ oznamuji pro změnu já.
„A Ariana dosáhla orgasmu!“
To sdělujeme Lucce s Janou společně a unisono jako zlatý hřeb.
„A já jsem konečně objevila, jak se správně zachází s tím prokletým deklinátorem, nad kterým jsem se před dvěma měsíci v krytu tolik trápila,“ doplňuje Lucka.
„Jenže teď už nám to není nic platné…“
„Nám ne, ale velrybám ano – takže dnes máme ne třikrát, ale čtyřikrát šťastný den!“
„Jakým velrybám,“ podivujeme se s Janou.
„S loděmi v jižních mořích si teď mohu dělat, co chci,“ prohlásila Lucka, „takže toho využívám k záchraně velryb. Sleduji jejich hejna a odvádím velrybářské lodě od nich pěkně daleko.“
„Teď, když se blíží zima, tady zase tolik velrybářských lodí nebude,“ poznamenávám, „teď jsou velryby ohrožované nejvíce v severních mořích. Grónsko, Faerské ostrovy – tam hlavně…“
„To je pravda – já se snad nechám teleportovat na SSE a budu…“
„A nebylo by lepší domluvit se i na těchto věcech s mimozemšťany? Vždyť i jim záleží na zachování a ochraně ohrožených druhů,“ radí Jana.
„To je pravda,“ přitakávám, „ochranu ohrožených druhů bychom měli také řešit – a systematicky. Nejen odkláněním náhodných velrybářských lodí z kursu, i když nepopírám, že ses při tom náramně bavila.“
„No, kdybyste viděly, jak mi tam jedna loď pořád jezdila do kolečka, jako když si kočka chytá ocas, bavily byste se také.“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 10. května
Dnešní den patří opět k těm šťastným, přestože se sestřička opět nudí na Menstruačním oddělení a o mé odběry se starají Lenka se Sofií. Ale když mi Amynill po obědě aplikoval rektální autofarmaka, oznámil mi dobrou zprávu: po necelých třech týdnech autofarmatické eliminační terapie činí poměr spermií X/Y v mém ejakulátu poměr 79% / 21% – což znamená, že během týdne budeme moci s Nikolkou začít ‚pracovat‘ na vytoužené holčičce. Pro urychlení eliminace mi doporučil i xenofarmaka v podobě Lenčina mléka – což se ukázalo jako velice příjemná medicína, kterou ‚beru‘ během odběrů přímo ze zdroje. Jenom doufám, že Nikolka nebude žárlit. Konec konců – je to i v jejím zájmu, no ne?
S kladným ohlasem se také setkal můj návrh na ochranu ohrožených druhů. Když jsem včera Gabrielovi ukázala v Informačním centru, jak odvádím velrybářské lodě z jejich lovišť, přivedlo ho to ke značnému veselí a předvedl mi, jak se dá deklinátor spojit s lokátorem a oba přístroje vhodně naprogramovat – vzniklý agregát dokáže sám sledovat velryby a vydávat falešné navigační signály lodím v jejich okolí, což znamená, že tato krásná zvířata jsou chráněna ve dne i v noci – i když nejsem v Informačním centru přítomna. Stejným způsobem byl ihned sestaven a naprogramován i jeden agregát na SSE. Dnes se mi jednoduchou úpravou programu podařilo zahrnout do systému ochrany i delfíny.
Teď už jen vymýšlím, jak zabránit fanatikům na Faerských ostrovech v těch hnusných jatkách, která provozují – jen pro zábavu!! – když velryby připlouvají k jejich pobřeží…
U mimozemšťanů se mi stejně nejvíc líbí, že po slovech okamžitě následují činy. Kdybych podobný návrh předložila například na ministerstvu životního prostředí, zabývali by se tím čtyři úředníci, ti by to rozpracovali pro deset komisí, pak by to šlo do parlamentu, kde by si podávali ruce představitelé různých lobby, zjišťovalo by se, zda to neublíží ekonomickým zájmům té které velmoci a nakonec by to bylo buď smeteno se stolu, nebo by se hledala firma pro realizaci, což by trvalo několik let. Mezi tím by byly velryby vyhubeny a nebylo by co ochraňovat…
Ovšem přístup mimozemšťanů je podněcující a inspirující, takže mě povzbuzuje k tomu, abych se touto problematikou hlouběji zaobírala. A jen doufám, že vedle velryb a delfínů se mi podaří vymyslet vhodnou a účinnou ochranu i pro jiné ohrožené druhy.
- × - × - × -
„Poslyšte, plukovníku, jak byl vůbec uzavřen ten další debakl s řízenými střelami? Už je to vlastně týden – a pořád od vás nemám zprávu.“
Plukovník jen bezmocně pokrčil rameny: „Těžko říci, co se vlastně stalo. Začínám však docházet k názoru, že to jejich sídlo je zřejmě nedobytné – aspoň tedy našimi současnými zbraněmi. Všechny čtyři střely, které jsme proti nim vyslali, zmizely už ve stratosféře. Ani se neodvažuji domyslet, co se stane na další schůzce s ministrem. Posledně nás od odchodu z funkce zachránil jen odborný posudek vyšetřovací komise, že katastrofa obou letadel nebyla způsobena technickou závadou. Jak ale bude posouzen tento neúspěch…“
„Aféra se rozrůstá dál,“ přerušil generál plukovníkovy úvahy, „vedle zajatců v armádě – obou pilotů z prvního útoku, a v CIA – Nancy Moareová, poručík Brandon a jeho výslechový specialista; jsou už zaznamenány i ztráty v řadách FBI. Představte si, že do rukou vetřelců padl jejich pražský pověřenec nadporučík Brian a jeden seržant. Další přišel o život při pokusu prostřílet se na pozemek osob, které měly být FBI zatčeny. Balistická expertiza však potvrdila, že se zabil vlastním samopalem. Nechápu, jak mohou odpovědné orgány zaměstnávat na tak důležitých postech pitomce, kteří ani nedokáží ovládat vlastní zbraň!“
„Tedy, pane generále, nic mi do toho není – ale byla vůbec zahájena nějaká vyjednávání? Aspoň minule jste cosi naznačoval…“
„Vyjednávání… Ano. To je však kapitola sama pro sebe. Jen ve stručnosti – aspoň co bylo odtajněno pro naše potřeby – i když po zveřejnění výpovědi Nancy Moareové v čínském, kubánském a částečně i evropském tisku už vlastně není co tajit: Budou vyměněni Brandon a jeho výslechový specialista, kteří jsou drženi v Číně, za část dokumentů, které byly zajištěny při domovní prohlídce tam u těch ženských spřažených s vetřelci. Ale jenom část, rozumíte? Zbytek jen za ostatní zajatce.
Problém je v tom, že Moareová, Brian a ten jeho seržant nemají statut válečných zajatců a byli údajně odsouzeni jako kriminální živly. Oba vlastizrádci pro mimozemské vetřelce otevřeně pracují a zajatí piloti, kteří statut válečných zajatců obdrželi, oznámili, že se nemíní vrátit a požádali ty mimozemské lumpy o azyl. Výpověď Moareové pod vlivem psychotropní látky je vyděsila natolik, že se návratu domů vyloženě obávají. No jen se podívejte, jak to jejich ‚zajetí‘ vypadá…“ a generál rozložil na stole další fotografie pořízené špionážními letadly.
„No jo – to jsou celí oni! Laškovat v bazénu s nahými courami… hotové boží dopuštění. Šéfe, já se jim ani nedivím, že tam chtějí zůstat. Takové ‚zajetí‘ bych si také nechal líbit.“
„Kušte, plukovníku! To snad přede mnou ani nevyslovujte! Já mám totiž největší hrůzu z toho jejich klidu. Oni nějakým způsobem dokáží zjistit, které letadlo je ‚jen‘ špionážní a které bojové. Bojovou techniku nám soustavně ničí. Jak? Nevím! Nevím, opravdu nevím – a to je strašný pocit. Zatímco špionážní stroje nechávají volně přelétávat – a ty nemravné scény – všimněte si, že jsou na většině fotografií!!! – snad pro nás schválně aranžují, aby nás co nejvíce dráždili a provokovali.
A aranžují na nás opravdu výstavní kusy! Vždyť každá ta holka by mohla být filmovou hvězdou nebo královnou na kterékoliv z těch soutěží krásy. Dokonce i ta Fournierová, která se mezi těmi mimozemšťankami vyloženě předvádí…
Poslyšte, plukovníku! Já Fournierovou znám. Osobně. Vedl jsem jejich kurs. Tedy – nahou jsem ji neviděl, pravda. Ale v plavkách ano. A mohu vám říci, že to byla neforemná hora svalů, hranatá a nevzhledná – napůl chlap – jako otesaná z kusu dřeva. A teď najednou je z ní ženská se vším všudy – nádherná, pohledná, vzrušující. Vůbec nechápu, kdy a jak se s ní ta proměna udála.“
„Zato Moareová,“ oponuje plukovník naleznuv jednu z jejích posledních fotografií, „ta snad má sklony k anorexii,“ a zaraženě se dívá na nahou postavu rozměřující nějakou díru v zemi, „vždyť ona byla podobná tomu vašemu popisu Fournierové – a teď je z ní tohle… Člověk by řekl, že si ta kostra snad kope hrob, ne?“
„Kdoví, co s ní teď je, plukovníku. Nezapomínejte, že ta fotografie je stará více než tři týdny a že Moareová se od té doby na povrchu neobjevila – tedy aspoň v době, kdy tam přelétávají naše stroje. Možná, že ji drží na drogách a že z ní dobývají další ‚moudra‘…“
„Já snad si ty její bláboly taky přečtu – jenže nevím, kde bych je sehnal… U nás je na to uvalena cenzura, a abych se kvůli tomu učil španělsky, rusky nebo dokonce čínsky… hrůza!“
„Podepíši vám doporučení do archivu našeho generálního štábu – ale upozorňuji vás předem, že je to tedy síla!“
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah