Nelze nalézt člověka tak nenadaného, aby mu vzdělání nepřineslo vůbec žádné zlepšení.
Jan Ámos Komenský
Velká didaktika
„Když dovolíš,“ oznamuje Jošua Gabrielovi, „pozval jsem na naši dnešní poradu také slečnu Malik. Rád bych totiž v nejbližších dnech odcestoval do Bamaka na jednání s maliskými představiteli ohledně naší saharské základny a také ohledně pomoci africkému lidu.“
„Dobře – a úloha slečny Malik bude jaká?“
„Jednak je občankou Republiky Mali a zná tamní poměry, takže bychom měli vzít v potaz její názor. A za druhé – rád bych, aby fungovala jako generální sekretářka našeho zastupitelství, pokud se nám je podaří v Bamaku zřídit, pochopitelně.
Letos má dokončit studia práv, k čemuž jí samozřejmě dopomůžeme vytvořením vhodných studijních i pracovních podmínek. Její kvalifikace a znalost našich poměrů pak bude zárukou její kvalitní práce ve prospěch obou stran.“
„Docela rozumný nápad, ale kdepak ji máme, tu naši Čokoládku,“ ptá se Gabriel uživ něžné přezdívky, kterou dívku obdařil údržbář Jorge, a rozhlíží se po místnosti.
„Před chvílí jsem pro ni poslal. Měla by tu být… á, tady je,“ zaradoval se Jošua, když se otevřely dveře a v nich se objevila sympatická Afričanka – v Evině rouše, jak je zde – na CPLEN – i jejím zvykem. Její pleť je zbarvena skutečně krásně čokoládově – Jorgeova přezdívka jí opravdu ‚sedí‘.
„Pojďte dál a posaďte se u nás, slečno Malik.“
Když se dívka pohodlně uvelebila v nabídnutém křesle, Jošua spustil:
„Pozvali jsme vás proto, že jsme v části Sahary, která je součástí území vašeho státu, vybudovali svou základnu. Ačkoliv se jedná o jinak naprosto nevyužitelný kus země – přece jen je to majetek vašeho lidu a my bychom se chtěli s představiteli vašeho státu dohodnout na podmínkách jeho legálního využívání ve prospěch obou stran a o kompenzacích, které jsme schopni a ochotni vašemu lidu za toto území poskytnout.“
Gabriel mezitím promítá na obrazovku komunikátoru retrospektivní záběry. Malik zjišťuje, že se jedná o Gao, pětapadesátitisícové město na hranici pouště, kde je zkušebně poskytována potravinová a léková pomoc. Tedy – potravinová na tržišti: balíček za otisk palce, kdežto léky jsou vydávány v improvizované ordinaci zřízené v jednom domě. Tam se začíná tvořit fronta.
„Je od vás milé, že jste se rozhodli pomáhat těm nejubožejším,“ uvažuje nahlas Malik, „ale zdá se mi, že jste se vydali nesprávným směrem. Jen tak pro zajímavost: V jakém rozsahu má fungovat finální verze vašeho projektu?“
„Mali a všechny sousední země,“ odpovídá Gabriel.
Dívka přistoupila ke komunikátoru, vyvolala mapu celé oblasti a z přístupných dat vytvořila stručnou tabulku.
| Stát | Rozloha (km²) | Počet obyvatel | Negramotnost (%) | Obyvatel / 1 lékaře |
| Mali | 1 240 142 | 9 112 000 | 69,0 | 18 046 |
| Alžírsko | 2 381 741 | 27 895 000 | 54,0 | 1 064 |
| Niger | 1 267 000 | 8 972 000 | 86,4 | 40 000 |
| Burkina Faso | 274 200 | 10 134 000 | 81,3 | 27 158 |
| Côte d’Ivoire | 322 463 | 14 296 000 | 51,5 | 11 111 |
| Guinea | 245 857 | 6 501 000 | 64,1 | 7 445 |
| Senegal | 196 722 | 8 731 000 | 66,9 | 14 825 |
| Mauritánie | 1 030 700 | 2 193 000 | 62,3 | 11 085 |
| Součet (*Průměr) | 6 958 825 | 87 834 000 | * 63,8 | * 2 902 |
„Celá ta bída spočívá především v naší závislosti na ‚severu‘ a vznikla jako následek koloniálních vztahů,“ vysvětluje přátelům.
„Přestože jsme vytvořili ‚nezávislé‘ státy, stejně jsme i nadále závislí, protože celá naše ekonomika je pod mocí zahraničních monopolů. A i kdybychom se rozhodli, že se vymaníme i z ekonomické závislosti, stejně se daleko nedostaneme. Podívejte se například na hrozivou míru negramotnosti u nás a v sousedních zemích. Rovněž není překvapením, že čím vyšší je míra negramotnosti, tím vyšší počet obyvatel připadá na jednoho lékaře – i když tento údaj už nevypovídá o tom, že mnozí lidé vůbec nemají šanci k lékaři se dostat. Otázkou rovněž je, zda vůbec mají o existenci nějakých lékařů představu. V zapadlých vesnicích stále vládnou šamani … A navíc – šíření chorob napomáhá nedostatek kvalitní pitné vody v celé oblasti. Lidé požívají vodu ze znečištěných vodních toků, mnohdy i z louží, které naprší.“
„Dobře, takže podle vás, slečno Malik, máme místo potravinové pomoci zřizovat zdroje pitné vody a školy?“
Malik nespokojeně mávla rukou. „Zdroje pitné vody a dodávky léků by vyřešily spoustu problémů, ale pouhé zřizování škol není řešení. Pochopte – když budete rozdávat potraviny zdarma, tedy za nic, přejdeme jen od závislosti na nadnárodních monopolech k závislosti na vás, což není řešení. Když zřídíte školy, tak neseženete žáky, což pochopitelně také situaci neřeší…“
„Podle čeho usuzujete, že neseženeme žáky?“
„Například můj otec je učitel – a nemá koho učit. Lidé na vesnicích využívají svých dětí k různým pracím – domácím i zemědělským. Ne, že by jim rodiče nechtěli dopřát vzdělání, ale neuživili by je. Dítě dané do školy je pro rodinu neúnosnou zátěží. Chápete to?“
„Chápu,“ ujímá se slova Jošua, „ovšem – je-li váš otec učitel, jak se živí, když nemá žáky?“
Malik jen beznadějně pokrčila rameny: „Má kus půdy a farmaří. Svého vzdělání užívá jako veřejný písař. To znamená, že negramotní vesničané za ním občas přijdou s úřední zásilkou, aby jim přečetl obsah a v případě potřeby napsal odpověď.“
„Hrozné,“ uvažuje Gabriel, „nedovedu si představit, jak ven z toho bludného kruhu… Bez vzdělání není nezávislosti a bez obživy nelze zajistit vzdělání, bez …“
„A tím je věc vyřešena,“ přerušil jeho meditaci Jošua.
„Co chceš tedy dělat?“
„To je přece jasné,“ v Jošuově hlase se projevuje netrpělivost, „budeme všem rodinám, které o to projeví zájem, poskytovat takovou potravinovou pomoc, aby kompenzovala dětskou práci. Ale na druhé straně budeme kontrolovat, zda skutečně posílají své děti do školy. Dokonce můžeme podobné kriterium uplatnit i pro zájemce z řad dospělé populace…“
Malik jen nevěřícně zírá. Pak vydechla: „Ještě jsem neslyšela, aby někdo dostával odměnu za to, že navštěvuje školu. Všude je tomu spíše naopak…“
„Nu, tak vidíš, Čokoládko, u nás to možné je,“ poznamenal Jošua proti svému zvyku naprosto neformálně. Tím dal najevo, že oficiální část porady vlastně skončila. Malik však zůstala ve společnosti přátel ještě dlouho do noci a debatují nad poměry vládnoucími v subsaharské oblasti Afriky.
- × - × - × -
„Tak co máš na programu dál,“ zeptal se Gabriel, když se po více než dvou hodinách Malik rozloučila a odešla.
„Překvapení.“
„Cože? Jaké ty můžeš mít pro mě překvapení…“
Jošua přistoupil ke komunikátoru a vyvolal na obrazovku několik dokumentů.
„To jsou informace, které nám posílá z Pekingu slečna Xiaolan,“ vysvětluje Gabrielovi.
Gabriel si dokumenty chvíli prohlíží.
„Zajímavé. Tak Američané vyjednávají o vydání zajatců – poručíka Brandona a jeho kumpána – výslechového specialisty. Podívejme se! Osud jejich čínských kompliců je až tak nezajímá. Přesně podle přísloví ‚Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění‘ – a slečna Xiaolan, jejíž názor byl vzat v potaz, navrhuje, aby byli oba vyměněni za dokumenty ukradené slečně Lucii. To je od ní docela dobrý nápad, ne?“
„Jistě,“ odtušil ponuře Jošua, „jenže to má háček…“
Gabriel si zobrazil další dávku dokumentů – a strnul… „To je opravdu zapeklitý háček, protože bychom museli poněkud porušit usnesení z minulé porady…“
„Nejhorší na tom je,“ poznamenává Jošua, „že my ani nemůžeme reagovat jinak, protože Čína je zahrnuta mezi země, kterým jsme přece jen zavázáni.“
Gabriel mezitím zobrazuje další dávku dokumentů.
„Ale slečna Xiaolan je pro nás osoba natolik důvěryhodná, že se mi ten čínský návrh docela zamlouvá.“
„Poskytneš výhodu jednomu – a druzí se ji začnou domáhat také. Představ si, že budeme akceptovat čínský návrh; tedy že nám ukradené dokumenty skutečně předá slečna Xiaolan – a to jako zplnomocněná vyslankyně Číny u nás. Pak se ozvou další státy a…“
„To klidně mohou. Pokud to bude Kuba nebo Mali, nezbude nám, než jim vyhovět. Ostatní nemají šanci…“
„Dovedeš si představit,“ sýčkuje Gabriel, „jaká opatření by proti nim učinila vláda USA?“
Jošua se smutně pousmál: „Jistě. Spojené státy nezahálejí. Proti SSE byly včera v noci vyslány čtyři řízené střely. Pochopitelně, že jsme je beze stopy zlikvidovali v nihilitovém obalu stanice ještě ve stratosféře. Jedná se o naprosto ‚tajnou‘ operaci, takže pozemské agentury o dalším neúspěchu Američanů mlčí. Možná, že se blíží okamžik, kdy začneme sami vydávat zprávy o událostech na SSE – samozřejmě pro pozemšťany. Tím by byla učiněna přítrž dezinformační kampani, která je proti nám soustavně vedena…“
„Mam tomu rozumět jako že mě pověřuješ dalším pracovním úkolem?“
Jošua zobrazil na komunikátoru další dokumenty – tentokrát svůj návrh obrany proti špinavé propagandě.
„Ano, to se mi líbí,“ rozplývá se nadšením Gabriel, „a dokonce přidám zlepšovací návrh: Budeme vstupovat do jejich vysílání okamžitě, jakmile o nás vypustí nějakou zkreslenou nebo přímo vykonstruovanou lživou ‚informaci‘ – a patřičně ji okomentujeme.“
„Tak. Domluveno – ale nějak jsme odběhli od předchozího tématu, nemyslíš, Gábi?“
Gabriel svraštil čelo: „To už zase mě chceš pozlobit. Ale ano, souhlasím s tebou. Čínským představitelům vyhovíme a přijmeme slečnu Xiaolan jako jejich vyslankyni. Ty ukradené dokumenty, které bychom touto cestou mohli získat zpět, za to rozhodně stojí.“
„Výborně! Je to i můj názor a těší mě, že v tom experimentu ‚nepojedu‘ sám… Vždyť slečna Xiaolan bude vlastně první oficiálně posvěcený zástupce pozemšťanů u naší civilizace. Uvědomuješ si to?“
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah