Lucčiny myšlenky – 17. dubna
Konečně jsem se trochu vzpamatovala z proměny našeho domku. Celé tři dny mě Nikolka seznamovala s novým vybavením a s naší obranou – to je pro mne a pro Sofii teď velmi důležité, protože nejsme vybaveny bioenergetickou senzitivitou.
Naštěstí jsme na okolním světě téměř nezávislé. Studnu máme vlastní, elektrárnu také a jídlo nám dodává automat. Jenom do něj přisypáváme hlínu. Vodu a elektřinu si bere sám. Hlavní surovinou pro něj jsou však odpadky všeho druhu. Otvory na vyhazování odpadků jsou instalovány v každé místnosti podobně jako na CPLEN.
Na tomto místě podotýkám, že když jsem se ze studia materiálů v Informačním centru dozvěděla, z čeho se vlastně jídlo vyrábí, tak se mi to nejprve zošklivilo – ale pak jsem si uvědomila, že i obilí, brambory, ovoce a zelenina rostou v půdě, kterou je nutno zúrodňovat hnojením – tedy vlastně biologickým odpadem – a opět jsem k automatu získala důvěru. Ten automat – říkáme mu sice jídelní, ale on nám dodává i spoustu dalších produktů – hygienické a kosmetické přípravky, inkoust, papír aj. – tedy dokáže zpracovat nejen biologický odpad, ale i chemický, takže chod celé naší domácnosti je ideálně ekologický.
Rovněž tak otvory pro odhazování špinavého prádla teď máme v každé místnosti a praní i žehlení zajišťuje prádelní robot. Přes komunikátor mimozemšťanů jsme připojeny nejen k rozsáhlé databázi Informačních center CPLEN a SSE, ale i k telefonní síti a k Internetu.
Nikolka se za celou dobu nehnula z domu. Nejprve dělala společnost technikům, kteří prováděli dokončovací práce, a potom jsme se tu objevily my dvě. Moje sdělení o událostech na CPLEN jí náladu nepozvedlo…
Dnes jsem konečně vybrala přetékající poštovní schránku. Nikolka na ní ve víru událostí zapomněla – a teď se přebírám horou složenek, upomínek, urgencí, oznámení o uložení doporučené zásilky, kterou si měla Nikolka vyzvednout nejpozději před šesti týdny. Hrůza – co všechno se na člověka nahrne, nevyskytuje-li se téměř čtyři měsíce doma…
Nedoplatek za plyn … 200 korun, hm… a dvě urgence. To je ještě za loňský rok. Zaplatíme, protože se zachovali slušně a neodpojili nás. Ale plyn odhlásíme. Není potřeba. Dvě urgence za nezaplacení telefonního paušálu – a telefon nefunguje… Nevadí, nepotřebujeme ho – a když nás odpojili, ani jim nezaplatím! Na telefonní síť se mohu připojit přes komunikátor a zadarmo. Přeplatek za elektřinu – poukázka propadla. Kvůli té stokoruně se vzrušovat nebudu, přeúčtují to do dalšího období a pak nám zálohu stejně sníží, protože to, co teď měří náš elektroměr… Jenže tohle je čerstvé!
„Nikolko!“
Nikolka vyběhla do schodů: „Copak, lásko?“
„Ale – tady, podívej! Druhá výzva k vyzvednutí úřední zásilky. Poslední den k vyzvednutí – 17. dubna!“
„Letím na poštu,“ poznamenala Nikolka a chvatně se obouvá. Má na to už jen půl hodiny.
Vrátila se celá nesvá: „Tak tady máme předvolání na stavební úřad. Rekonstrukce domu bez stavebního povolení! To jsem tedy zvědava, co s tím budeme dělat! A navíc mi ti agenti ukradli i občanský průkaz a vůbec všechny doklady. Poštmistrová mi to vydala jen proto, že mě zná…“
Uvědomila jsem si, že s mými doklady je to podobné. A nejen občanský průkaz. To je řidičský průkaz, karta zdravotní pojišťovny, služební průkaz, karta do bankomatu, veškerá dokumentace našeho domku – ta bude teď potřeba akutně!! „Jako by ty maléry nebraly konce,“ poznamenávám a znovu si pročítám předvolání.
Nikolka se mezi tím dále přehrabává poštou: „Tak – a ty to tu máš taky,“ vzala do ruky další oznámení o uložení zásilky a porovnává je s obálkou předvolání, „stejná zásilka, jen podací číslo o jedničku nižší. Takže se tam máme jít zpovídat obě…“
Uvědomila jsem si, že pošta za tři měsíce není ještě zdaleka přebraná, a předvolání jsem zatím odložila. Třídíme teď poštu společně…
„Upomínka z knihovny,“ povzdechla si Nikolka, „jenže ti lumpové z CIA ukradli i ty knihy, co jsem si půjčila – no to je tedy pěkné…“
„Kion interesan vi solvas?“ {Co zajímavého řešíte?} ozvalo se odkudsi shora. Sofie nad námi stojí a udiveně zírá na hromadu papíru, která nebere konce.
„To je pošta za tři měsíce,“ odpovídám a vytahuji další obálku.
Sofie jen rezignovaně vydechla: „No nazdar! To mě zřejmě čeká doma taky…“
„Víte co,“ vložila se do debaty opět Nikolka pohlédnuvši na hodiny, „necháme toho a uděláme si hezký večer. Třeba nás zítra něco napadne, jak ty hrůzy vyřešíme.“
Protože i já jsem z té hromady byrokracie celá nesvá, nezbývá mi, než se sestřičkou souhlasit.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 17. dubna
Ta dlouhá izolace od reálného života je opravdu citelná. Teprve teď si uvědomuji tu hrůzu, kterou pro člověka v ‚civilizované‘ zemi znamená byrokracie. Dnešní zážitky mě opravdu vyvedly z míry a Lucinku zřejmě taky. Pocítila jsem obrovskou touhu po odreagování a uvolnění. Proto jsem navrhla to, co jsem navrhla – udělat si hezký večer…
Lucka shrnula neroztříděnou poštu do zásuvky a vstala od stolu. „To není špatný nápad, už jsem od toho sezení celá zkroucená.“
Vyrazila do koupelny, zatímco já jsem poněkud ztlumila osvětlení, abych zpříjemnila prostředí. Sofie mezitím manipuluje s jídelním automatem. Na stole se objevuje mísa nádherného šťavnatého ovoce a z otevřených dveří koupelny se ozývá šplouchání vody.
Spiklenecky jsem mrkla na Sofii. „Vykoupeme se s Luckou, co říkáš?“
Shodily jsme šaty a vběhly společně do koupelny. Lucku jsme zřejmě vyrušily z nějakého rozjímání, protože ji náš příchod vylekal. Otřásla se a poděšeně vyjekla. Pak však po mně pohotově hodila mokrou houbou a Sofii pokropila proudem studené vody.
„No počkej,“ poznamenala jsem pomstychtivě, „to ti jen tak neprojde – takhle nezdvořile vítat takovou vzácnou návštěvu, jako jsme my dvě!“
Na tomto místě musím napsat, že nám mimozemšťané vybavili koupelnu opravdu přepychově. Máme k dispozici sprchu i obrovskou vanu, do které se před chvílí Lucka rozkošnicky naložila, bidet, umyvadlo i velké zrcadlo. Sprcha i vana jsou opatřeny masážními tryskami. Voda tekoucí v koupelně však není určena k požívání, ale k mytí a ošetřování pleti. Je podobně jako na CPLEN provoněna bylinkami a nevysušuje pokožku jako ta chlorovaná špína, která teče z veřejného vodovodu.
„No počkej,“ otřepává se Sofie a vrhá se do vany k Lucce zároveň se mnou. Uchopila jsem sestřičku v podpaží a natočila její hruď proti jedné z masážních trysek, kterou Sofie pohotově uvedla do provozu. Úzký paprsek tryskající vody se Lucce tříští o prsa a já se ji snažím držet tak, aby jí zasahoval dvorce a bradavky. Lucka se zuřivě brání, ale lechtá ji to a smích jí ubírá na síle, takže si s ní mohu manipulovat, jak se mi zachce.
„No počkejte, vy dvě, až se mi dostanete do drápů! To budete … hahahahahaha… koukat, co s vámi provedu!“
Jako odpověď na její výhrůžku jsem ji poněkud přizdvihla, takže proud z masážní trysky jí přejel po břiše na genitálie. Lucka sykla bolestí. Samozřejmě, že jsem ihned poznala, že toto jí už není příjemné, a okamžitě jsem ji pustila. Hra musí být potěšením pro všechny hráče.
„Hihihihihihihi!“
Lucka využila svého uvolnění k tomu, aby se zmocnila nic netušící Sofie, a teď jí provádí obdobnou masáž prsou, jakou sama podstoupila před chvílí.
Sofie v mnohém připomíná Lenku: Bohaté černé kadeře rámují stále se usmívající obličej a její pevné a pružné tělo je ohebné jako proutek. Lucka ji však drží s jistotou a Sofie se v jejím sevření kroutí a zmítá jako žížala na udici. Toto přirovnání mě pobavilo natolik, že jsem se také rozesmála.
„Copak je Nikolce k smíchu?“
Než jsem se vzpamatovala, vrhly se na mě obě dvě a nastavily má prsa proti masážní trysce. Vykřikla jsem leknutím i překvapením, ale to už se do mých prsou zařízl ostrý proud studené vody. V první chvíli to trochu zabolelo, ale vzápětí jsem vodní masáži přišla na chuť. Docela příjemně to lechtá a při přechodu přes dvorce a bradavky to vždycky trochu štípne, což mě začíná vzrušovat. Uvolnila jsem dokonce bioenergetickou senzitivitu a s rozkoší vnímám chlad studené vody proudící z trysky.
„Ještě chvíli…“ vydechla jsem zklamaně, když mě pustily.
Chvíli si něco špitají za mými zády. Pak Sofie uchopila do ruky hadici s ruční tryskou a nastavila sílu proudu proti ruce. Lucka mě zároveň přidržela v podpaží a já jsem ruce instinktivně sepnula za jejími zády. Sofie mi roztáhla nohy.
„Néééé…“ ostrý vodní paprsek si razí cestu do mé jeskyňky. „Nééééé … anebo … jo…“
Roztažené nohy mám teď pevně opřené o Sofiiny a Sofie mi jednou rukou rozevírá stydké pysky. Vždycky, když mi proud vody přejde přes klitoris, proniká mým celým tělem podivná vlna bolesti, která se vzápětí mění v rozkoš a potěšení. Jakmile při tom sebou trhnu, Lucka mi stiskne prsa. V nejlepším však přestaly.
„Přece tě neuděláme tady – k tomu musíme dospět společně,“ směje se Sofie a vylézá z vany.
Strhla jsem Sofii zpátky a přidržela jsem ji obdobným způsobem, jako před chvílí mě Lucka.
„Kampak utíkáme? Ještě nemáme promasírovanou lasturku, slečno!“
Lucka vzápětí nasměrovala proud vody určeným směrem. Kamarádka se svíjí rozkoší a já přímo labužnicky prohmatávám její pevná prsa. Opřela si hlavu o mé rameno a bezvadně se uvolnila nechávajíc se intenzivně vzrušovat nahoře i dole. Pod svýma rukama zřetelně cítím, jak se její tělo poddává podnětům a zřetelně vnímám její zrychlující se tep.
Naznačila jsem Lucce, že už by to stačilo. Vylezly jsme z vany a vzájemně se osušujeme hrubými froté ručníky.
Když jsme se osušily, usadily jsme se všechny tři proti sobě navzájem na koberec. Chvíli se na sebe navzájem jen díváme a já mám konečně také možnost si Sofii v klidu prohlédnout. Lucčina osobní sestra s námi pobývala často bez oděvu během Lucčiných odběrů, ale teď se o ně nemusíme starat a můžeme se všechny tři věnovat sobě navzájem jen pro radost a potěšení. Nutno přiznat, že mimozemšťané měli velikou dávku štěstí při výběru zdravotních sester. Sofie je milá a současně krásná. Všechny její tělesné partie si navzájem bezvadně ladí a vytvářejí okouzlující křivky, nad kterými by jistě zaplesalo oko každého umělce. Dovedu si živě představit takovou Halinu, jak ji ‚lanaří‘ do role modelky.
Natáhla jsem se ke stolu a v mé ruce se objevila veliká broskev. Je měkká a plná šťávy. Zmáčkla jsem ji a proud šťávy vystříkl na Sofii. Lucka je opravdu moje sestra a čteme si navzájem myšlenky. Obě jsme se na kamarádku vrhly a lížeme broskvovou šťávu z jejího těla. Sofie se položila a nechala nás, abychom jí na tělo ‚napatlaly‘ ovocnou směs všeho druhu. Teď ji lížeme každá z jedné strany. Její milostná šťávička, která z ní při orgasmu teče proudem, je smíšená s jahodami a mě nenechává klidnou. Při vyvrcholení jsem se k ní silně přitiskla a mám teď část ovoce na sobě. Toho ovšem využila Lucka a střídavě nás líže obě. Při tom nám rukama přímo hněte prsa a její výstřiky na sebe nedaly čekat.
Dlouho pak ležíme vedle sebe na měkkém koberci, vzájemně se hladíme a zprudka oddechujeme. Pak všechny tři svorně končíme ve sprše. Takhle krásně a bezstarostně jsme se naposledy vyřádily s Lenkou a Janou tu poslední noc na ostrově. Škoda jen, že nás zítra čekají peripetie s úřady – ale co se dá dělat, život už je takový…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 18. dubna
Hned ráno jsem vyrazila za naším starým sousedem. Pracoval kdysi dávno u Bezpečnosti – sice jen u dopraváků, ale svou profesi ani v hlubokém důchodu nezapře. Sepsat seznam těch aut, která se střídala před naším domkem – to byl od něj docela dobrý nápad. Snad by mi mohl poradit, jak postupovat při ztrátě dokladů, která nás postihla.
Přivítal mě velice vřele – zná mě od kolébky a Lucku pochopitelně taky Stěžoval si, že mu tady chybíme.
„Je to hloupé, když člověk vyjde z baráku a ani se nemá s kým pozdravit. Lidi tu na mě koukají skrz prsty, myslí si, že jsem jako příslušník bývalé Bezpečnosti prováděl kdoví co – jako by dnes policisté za dopravní přestupky pokuty nevybírali…“
Ve stručnosti jsem mu vylíčila náš problém.
„Děvčica nešťastná,“ spustil, hned jak jsem skončila, „to jste přece měly hlásit hned – vyloupení a zničení domku je trestný čin… Teď, když jste udělali rekonstrukci, zahladili jste všechny stopy…“
„Sám víte, strycu, že to nebylo jen tak ledajaká vloupání. Když jste dávali Lucce ta čísla, tak jste…“
„Vlastně – máš pravdu, teď mi to došlo. Vloupání ani hlásit nemůžete. Nezbývá tedy nic jiného, než hlásit ztrátu dokladů. A když nemáš nic v ruce, bude to dost těžké. To znamená od začátku. Zajít na matriku a nechat si vyhotovit nový rodný list, potom teprve požádat o nový občanský průkaz… A za všechno platit horentní sumy.“
Zase máme na scéně ty nešťastné peníze. Během pobytu u mimozemšťanů jsem nic takového nepotřebovala. Lucka jako ředitelka sice slušně vydělává a honoráře za její články v odborných časopisech a přednášky na sympoziích také něco vynesou. Jenže teď požádala o neplacené volno…
Já jakožto sirota pobírám důchod a od školy sociální a prospěchové stipendium, jenže nevím, co se tady všechno stalo v době naší nepřítomnosti. Zásahem mimozemšťanů jsme schopny přežít bez peněz libovolně dlouhou dobu – jídlo a energii máme zadarmo. Jenže to bychom se musely od světa úplně izolovat. Například do konce května musíme zaplatit domovní daň – a pochybuji, že by berňák přijal naturálie v podobě řízků a smetanových dortů, ha, ha, ha.
Hned, jak jsem se rozloučila se sousedem, vrhla jsem se znovu na horu pošty. Tentokrát hledám výpisy z bankovních účtů – svého i Lucčina. Poslední důchod mi přišel za únor a sociální stipendium rovněž. V březnu nic jen prospěchové stipendium. A Lucce v březnu za únor proplacená dovolená. V dubnovém výpise pak by měla mít značný honorář za ten článek, který odevzdávala v Praze 15. ledna – v den, kdy jsem absolvovala tu nešťastnou gynekologickou prohlídku u Rummlera a kdy na nás poštval agenty FBI – ale to zjistíme až počátkem května… Naštěstí i teď je na obou účtech dost slušná suma, protože kromě trvalých příkazů a inkasa jsme z nich po tři měsíce nic nevybíraly ani neplatily. Jenže teď potřebuji hotovost, abych mohla zajet do Brna na matriku… A autem bez řidičského průkazu si to dovolit nemohu. Nemám ani kartu, takže musím do banky a vybrat na papírový doklad proti podpisu. Aspoň tak…
Stihla jsem vlak před desátou, sláva. Cestou z nádraží jsem se stavěla ještě ve škole na studijním oddělení zjistit, proč mi neposlali stipendium.
„Á, slečna Nikolka taky trefí do školy,“ dobírá si mě studijní referentka.
„Byla jsem na léčení s rukou,“ omlouvám se – a věřit mi musí, protože vidí, že zraněnou rukou opět vládnu.
Přívětivě se usmála a popřála mi k uzdravení. Pak se ale zasmušila a poznamenala: „Jenom musíte přinést neschopenku. I když vidím, že vám ruku krásně uzdravili, musí to být v pořádku i papírově, jinak byste měla neomluvené absence a tím pádem i potíže se zápočty.“
„A kvůli tomu jste mi ani neposlali stipendium?“
Referentka vytáhla z kartotéky mou složku a prolistovává ji.
„Tak předně: Abychom vám mohli vyplácet sociální stipendium, musíte na začátku každého semestru přinést potvrzení o výši příjmů – ve vašem případě tedy sirotčího důchodu – a to jste neudělala, ačkoliv jsme vás k tomu vyzvali doporučeným dopisem, který se nám vrátil jako nedoručitelný. A za druhé: Při poslední zkoušce jste tu zapomněla index. Tady je.“
„Dobře, já se polepším,“ slibuji referentce, „ale teď ještě zatím do školy nepřijdu, jsem v rekonvalescenci.“
Studijní referentku bych teď nejraději objala a zulíbala. MÁM INDEX!! MÁM KONEČNĔ ÚŘEDNÍ DOKLAD S FOTOGRAFIÍ! ASPOŇ NĔJAKÝ!
Velice srdečně jsem se s ní rozloučila, ani chudinka nevěděla, proč – a vyrazila jsem na matriku. Prokázala jsem se studijním průkazem, který jsem díky šťastné náhodě právě před chvílí získala, a požádala jsem o vyhotovení duplikátů rodných listů – svého i sestřina. Tedy – pardon – pro úřady bratrova, pochopitelně… Lucka je vlastně pořád můj bratr Robert! Byrokratická mašinérie je neúprosná.
„Přijdete si pro ně jedenadvacátého, nebo je chcete do týdne poslat poštou?“
„Raději si přijdu,“ rozhodla jsem se bleskově, protože kdyby měl na poště službu někdo jiný, nemuseli by mi zásilku vydat.
Další moje cesta vede na okresní správu sociálního zabezpečení.
„Ráda bych zjistila, proč mi nebyl poslán důchod za březen. A také od vás potřebuji potvrzení o jeho výši – pro školu…“
Úřednice neochotně prohledává databázi v počítači. Tváří se nechutně – jako bych ji obtěžovala… Po několika minutách se na mě udiveně podívala a vykoktala: „Slečno, podle … ehm … našich záznamů…“
„Co se stalo podle vašich záznamů?“
Úřednice na mě zírá jako na zjevení a mlčí. Náhle se jí roztřásly ruce a drkotá zuby jako při zimnici.
„Tak co se stalo podle vašich záznamů?“
Úřednice místo odpovědi popadla telefon a kohosi shání. „… co? Na obědě? Já tady mám hrozný případ… Dobře…“
Položila sluchátko a obrátila se ke mně: „Slečno, posaďte se zatím v čekárně a počkejte, až se vrátí vedoucí oddělení. Víte, já nevím, jak bych vám to řekla…“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 18. dubna
Tak ta výpověď Nancy Moareové je opravdu přesná. Byly jsme prohlášeny za mrtvé a zůstaly jsme bez dokladů, protože nám byly ukradeny během devastace našeho domku, kterou ta mrcha označila za ‚domovní prohlídku‘ – srovnání se řáděním gestapáků je od starého souseda opravdu přiléhavé.
Ale jak teď budeme řešit svízelnou situaci, do které jsme se ne vlastní vinou dostaly? Dvě neexistující bytosti – prohlášeny za mrtvé a bez dokladů – přebývají v domku, který byl zrekonstruován – nebo lépe řečeno – uvnitř kompletně přestavěn – bez vědomí stavebního úřadu. Ovšem! Jakpak se to ti úředníci na stavebním úřadu dozvěděli? Někdo to musel pochopitelně udat. A ten někdo musí vědět, že domek byl uvnitř nejprve zdemolován a pak přestavěn. Dále musí vědět, že my tady bydlíme nebo že se tady občas vyskytujeme. A ten někdo také ví, že si s námi nemůže přece jen zahrávat, jak by se mu zachtělo, takže se snaží poštvat na nás orgány státní správy. A ten jediný někdo mohou být buď agenti CIA, nebo FBI. Pochybuji o tom, že by někdo jiný měl na naší persekuci zájem.
To ale znamená, že náš domek – a možná i nás samé – někdo neustále špehuje a musí agenty některé z těch služeb pravidelně informovat o tom, co se tady děje. Hrozné!
Ještě štěstí, že mimozemšťané se nechovají jako vláda USA. To by totiž po našem útěku přestaly všechny systémy fungovat, vyhlásili by proti nám embargo a zrušili by ochranné pole, které funguje jen díky součinnosti všech tří pólů – CPLEN, SSE a našeho domku, který slouží jako opěrný bod.
Lze vůbec žít v lidské společnosti bez dokladů, bez peněz, bez složenek, upomínek, daní a různých povolení, potvrzení a dalších zbytečností? Můžeme se sice izolovat, zapnout ochranné pole, ignorovat zvonek u dveří, poštu, telefon… Ale nemůžeme pak ven, aniž bychom se staly objektem zájmu pro policii, soudy či exekutora! To jsme rovnou mohly zůstat navždy zavřené na antarktické stanici a nemusely jsme usilovat o to, abychom mohly navštěvovat svůj domov…
Můj pohled padl na hromadu dosud neroztříděné pošty a přímo cítím, že ztrácím energii k jejímu dalšímu vyřizování. Jako by mě vysával nějaký neviditelný upír…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 19. dubna
Navštívily jsme s Nikolkou našeho souseda a svěřujeme se mu s podezřením, že jsme neustále špehovány.
„I to je docela možné,“ uvažuje starý pán, „a ani k tomu není potřeba nějaký jejich konfident. Řádili tady dost dlouho na to, aby mohli po celém domě rozmístit odposlouchávací zařízení – štěnice. To se hledá dost obtížně…“
Jeho úvaha je možná správná, ale já zase předpokládám, že během rekonstrukce by museli mimozemští technici na taková zařízení narazit a zlikvidovat je.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 21. dubna
Rodné listy jsem na matrice bez potíží získala, ale když jsem potom nahlásila v oddělení občanských průkazů jeho ztrátu a požádala o nový, narazila jsem na podobný problém jako před třemi dny na sociálce. Pro úřady jsem mrtvá! Bude zahájeno šetření, ale jak dlouho se povleče a jaký bude mít výsledek – toť ve hvězdách…
„Rovněž váš bratr Robert zahynul dne 21. února, sdělila mi úřednice neosobně, když jsem se zeptala na Lucku, „a o vaší sestře zde není zmínka. Zřejmě byla k trvalému pobytu hlášena někde jinde. My o vydání jejího občanského průkazu nemáme žádný záznam.“
Znovu jsem nucena si uvědomit, že Lucka je na úřadech vedena jako muž – pod svým původním jménem. Bude to mít o to komplikovanější. Až si jako dívka přijde vyřizovat občanský průkaz na mužské jméno.
Domů jsem dorazila až odpoledne. Přicházím k našemu domku a podvědomě cítím, že něco není v pořádku. Před otevřenou brankou stojí džíp… Zatraceně! Lucka se Sofií asi zapomněly po mém odchodu zapojit ochranné pole!
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah