Z Nikolčina deníčku – 21. dubna – pokračování
Přešla jsem na druhou stranu ulice a snažím se projít pokud možno nenápadně tak, abych viděla dovnitř. V džípu na místě řidiče sedí jeden člověk a po cestičce vedoucí od branky ke vchodu si to sem a tam rázuje druhý. Sleduji chvíli řidiče. Má stažené okénko a rozhlíží se po ulici. Zřejmě rovněž zajišťuje ty, kteří jsou vevnitř. Prošla jsem brankou protějšího domku předstírajíc, že je to cíl mé cesty. Okamžitě jsem uhnula vpravo a pozoruji dění kolem našeho domku skulinou v živém plotě.
Když už jsem z nekonečného čekání celá nesvá, chápe se řidič mobilního telefonu. Využívám situace, kdy jeho pozornost ochabla. Přikrčila jsem se, vyšla jsem brankou zpět na ulici a proplížila jsem se kolem zádě džípu.
Když se ten, který hlídá na cestičce, obrátil směrem od branky ke vchodu a tudíž ke mně zády, vtrhla jsem dovnitř jako velká voda. Chytila jsem ho zezadu za ruku a silně jsem mu ji zkroutila. Útok jsem doprovodila elektrickým výbojem a smýkla jsem s ním tak, že zůstal bezvládně ležet venku před brankou. Vzápětí jsem se otočila a zprudka otevřela dvířka džípu na straně spolujezdce. Řidič je stále zabrán do rozhovoru, a když mě zaregistroval, už bylo pozdě. Rovněž i jeho jsem chytla za ruku – za tu, ve které držel telefon, takže mu vypadl na podlahu vozu. Jeho výkřik zanikl v praskotu elektrického výboje. Potom jsem se vrátila k hlídači. Zatáhla jsem ho ke kraji cesty a uložila ho do stabilizované polohy.
Vtom jsem zaslechla bouchnutí vchodových dveří. Jediný pohled mi stačil. Dva muži vyvádějí z domku Sofii. Kamarádka je úplně nahá a bosá, ruce má spoutané za zády a v ústech roubík. Jeden grázl ji vleče za paži, druhý ji pošťuchuje do zad samopalem. Přikrčila jsem se za plotem tak, abych nebyla vidět. Když prošli ven, vyštěkl anglicky ten, který Sofii vlekl a který téměř zakopl o omráčeného hlídače: „Podívejme se na toho lempla, jak poctivě hlídá – on se tu pokojně válí a snad dokonce i chrápe…“
To už jsem ale napadla lotra, který ohrožuje kamarádku zezadu samopalem. Složil se mi k nohám, aniž by vydal hlásku.
„A teď jsi na řadě ty, lumpe!“ osopila jsem se zhurta na toho, který Sofii vleče.
Teprve teď se otočil a zjistil, že i jeho druhý kumpán bezmocně leží na zemi a že hledí do ústí jeho samopalu. Pohotově před sebe postrčil nahou bezmocnou Sofii jako štít – opravdu, hrdina k pohledání – a levou rukou zprudka otevřel dvířka džípu, která se mezitím samovolně přivřela. Spatřil zde zhrouceného řidiče.
Sofie však také zareagovala. Když zjistila, že už není ohrožována zezadu samopalem, smýkla sebou stranou – a já jsem pohotově praštila jejího věznitele pažbou samopalu po hlavě. Přepadl horní polovinou těla do vozu.
První, co musím udělat – zbavit Sofii roubíku. Chvíli lapala po dechu a pak zoufale vykřikla: „Lucka! Jsou tam ještě dva…“
Odhodila jsem těžkou zbraň na zem a zatáhla jsem vyděšenou kamarádku do předsíně, kde jsem okamžitě stiskla spínač ochranného pole. Právě včas. Když jsem zavírala domovní dveře, zahlédla jsem, že se první omráčený lump právě probral a zmocnil se pohozeného samopalu. Naštěstí má však pravou ruku stále ochromenou.
Proběhla jsem předsíní, Ani jsem ve chvatu neuvolnila Sofii ruce – konec konců, nemám klíč a nelze se tím teď zdržovat – ani jsem se nezula a vrazila jsem do obývacího pokoje. Všude jsou stopy zápasu. Všechno zpřeházené, ale nikdo tu není. Kuchyň skýtá stejný obrázek. Vbíhám do ložnice… Mé kroky nejsou na měkkém koberci slyšet.
Tady zpracovávají dva lumpové dočista nahou Lucku – ruce už má spoutané a teď se jí snaží nacpat do pusy roubík. Za to, že se brání, řeže do ní jeden násilník právě karabáčem. První rána přes prsa, druhá přes břicho… Ke třetí ráně se nedostal… Kdybych se jen o pár minut zdržela, byly by obě dívky opět uneseny. Jenom mi nejde na rozum, proč jsou zcela vysvlečené. Proč se s tím ti grázlové zdržovali? Vždyť, kdyby je co nejrychleji unesli, mohli si je svléknout někde u sebe na služebně nebo čert ví, kam s nimi měli namířeno. Teď však není na úvahy tohoto druhu čas…
Bez jakéhokoliv varování jsem omráčila surovce chystajícího se ke třetí ráně. Je blíž a stojí ke mně zády. Druhý však pohotově srazil Lucku k zemi a namířil na mne samopal. V cestě k němu mi navíc brání bezvládné sestřino tělo.
„Á, tak tady ji máme, naši pověstnou blonďatou holubičku…“ oslovil mě rovněž anglicky, „podle zpráv, které mám k dispozici, jsi prý moc pěkné děvče, nechtěla by ses mi trošku předvést?“
S tím jsem měla počítat. Udělala jsem chybu! Jestli mě střelí, nepomohu ani Lucce ani Sofii… Nezbývá, než poslechnout a doufat, že neodolá a dotkne se mě. Pak budu mít vyhráno. Jenže si nesmím počínat zbrkle, jako tenkrát Jana, která se potřebovala nabít a svlékla se před vojáky až příliš ochotně…
„Odstup tři kroky zpět a nesnaž se klást odpor. Jediný nedovolený pohyb – a střílím!“
Odstoupila jsem podle jeho pokynu.
„No vidíš, jak umíš poslouchat,“ libuje si vetřelec, „stačí jen mírně pohrozit a sesypete se jako domeček z karet, he!“
Chvíli na sebe jen koukáme. Trpně čekám, co bude následovat, a jen doufám, že jsem jeho komplice omráčila dostatečně.
„Teď si dej pravou ruku za hlavu… ano, a levou si rozepni pásek u džínů…“
Váhavě plním jeho rozkazy.
„Teď si rozepni knoflíky a zip… Tu druhou ruku pořád za hlavou, nebo budu střílet!“
Pochopila jsem jeho manévr. Obává se, abych neměla u sebe zbraň. A protože mě nemůže držet v šachu a současně prohledávat, mám se vlastně před ním prohledat sama. Přesto dělám, jako že to nechápu.
„Správně. A teď bych prosil ty kalhoty dolů, ano?“
Džíny mi sjely ke kotníkům.
„Skvělé,“ raduje se grázl, „ teď si rozepni blůzu … jednou rukou! Tu pravačku nech za hlavou, u všech čertů, nebo…“
Poslušně dávám pravou ruku zpět za hlavu a rozepínám si blůzku levačkou. Díky nedávnému úrazu to mám docela nacvičené … Píši ‚díky‘ – jako by ten úraz byl nějaké požehnání… Vinou nedávného úrazu mám tuto proceduru nacvičenou, takže to k vetřelcovu údivu ani tak dlouho netrvá. Zase jsem se zapomněla a jeho reakce je okamžitá: „Podívejme se, holubička je nadržená… Neboj, dočkáš se…“
Rozepjala jsem poslední knoflík a opět trpně čekám na jeho další rozkazy.
„Vysvleč levou ruku z rukávu…“
Blůzka mi teď sklouzla z levého ramene a visí mi po pravé straně těla za rukáv. To mu ovšem stačí, aby viděl, že ani pod blůzkou žádnou zbraň neukrývám.
„Máš štěstí… ale ten striptýzek bys mi už mohla dokončit, co říkáš? … Tak dolů tu blůzu!“
A znovu významně poklepal na namířený samopal. Je mi jasné, že čím dřív budu svlečená, tím dřív neodolá, přistoupí ke mně a dotkne se mě. Přesto jsem se ovládla a nechala jsem se ještě několikrát pobídnout. Konečně je blůzka dole. Pouštím ji váhavě na zem.
„Tak – a teď bych prosil dolů ty rozkošné kalhotky, krasotinko…“
Opět váhám s plněním jeho rozkazu. Opatrně zasouvám palce rukou za gumu v pase a mírně ji stlačuji dolů.
„No ne,“ rozplývá se grázl medově, „slečna se nám umí opravdu kouzelně stydět… Tak dělej! Ukaž, co v těch kalhotkách máš… Jsi ženská jak se sluší a patří, nebo tam máš podobné nadělení jako tady ta …,“ vyštěkl vzápětí, štítivě se dotýkaje špičkou okované boty Lucčiných varlat. „Takové bych nejraději zavřel do klece a vozil je po poutích jako atrakci…“
Cítím, jak se mi do krve vlévá adrenalin… „Ty chudáku, ty debile, co si o sobě myslíš, že jsi? Mé sestřičce nesaháš ani po kotníky …“
„Drž klapačku, ty jedna čubko, nebo ti ji zavřu navěky,“ rozkřikl se na mě znovu zahroziv samopalem, „a předveď mi konečně obsah těch kalhotek. Nemíním tady s tebou tvrdnout do soudného dne!“
Kalhotky se pohnuly a pomalu sjíždějí ke kolenům… Výraz v jeho obličeji se okamžitě změnil.
„Óoooh! Slečinka je vyholená… jako miminko … ó, to je rozkošný pohled …“
Bezmocně před ním stojím s kalhotkami ‚na půl žerdi‘ a lomcuje mnou vztek. Džíny nejdou přes boty dolů a kalhotky pod koleny mi brání v rozumném pohybu ještě víc. Jak dlouho bude ještě tato nedůstojná hra trvat?
„Ták, holubičko, a teď si rozepneš vzadu tu podprsenku, ale jenom rozepneš! Nesvlékneš, jasné? … Musím si to divadélko pěkně vychutnat…“
Ruce dávám za záda a uvolňuji opatrně zapínání.
„No to je ono,“ raduje se jízlivě, když uviděl volné konce podprsenky plandat po stranách, „a teď můžeš vlnit svým rozkošným tělíčkem tak, aby ten hadřík pomalinku sklouzával, ano?“
Hledím mu do očí a snažím se uhodnout tok jeho myšlenek.
„Jen tak mimochodem,“ upozorňuje mě, když se do určité doby nevrátím, objeví se tu posily a bude to horší, tak nezdržuj a začni…“
Ne! Ne! Ne! Nesmím ho vyprovokovat ke střelbě! Dokud se před ním svlékám, mám naději, že tak neučiní a že se posléze ke mně přiblíží. A pak mu to spočítám! Zaplatí za Sofii, za Lucku i za striptýz takovou cenu, že se mu teď o ní ani nezdá…
„Tak už začni!“
Jeho netrpělivý výkřik mě probudil z rozjímání a začala jsem se ‚poslušně‘ vrtět. Cítím, jak mi ramínka podprsenky sklouzávají po pažích… pak pomalu spouštím ruce podle těla a nechávám košíčky pozvolna padat dolů… Podprsenka je na zemi…
„Zprávy o tobě nelhaly,“ libuje se gangster, „škoda, že ty rudošky vymazaly všechny vaše fotografie. Myslíš, že to nevím… Teď bych prosil ty ručičky za hlavu, ano…“
Začíná mi docházet, že on ví, že se mě nesmí dotknout. A až se probere jeho komplic, budeme ztracené!! Do té doby tady budu stát v naprosto nedůstojné pozici a on si ze mne bude jen jízlivě utahovat…
Nevím, jak dlouho jsem mu byla nucena pod namířeným samopalem pózovat – hodiny jsou na stěně za mými zády a neměla jsem ještě příležitost se otočit. Můj pohled padl na nadouvající se bouli v jeho rozkroku – nemůže své vzrušení zakrýt… Trochu jsem zvedla hlavu. Jeho oči střídavě přejíždějí z vyholeného klína na má vlnící se prsa a zpět. Znovu skláním hlavu. Vlnu vzteku střídá vlna studu a cítím, jak se mi žene krev do obličeje. Musím být červená jako rak.
Vtom jsem zaregistrovala nepatrný pohyb ve vedlejší místnosti. Bleskově jsem stočila oči a znovu jsem se podívala na násilníka. Jen jsem se chtěla ujistit, že zvrhlík stále upírá pohled na mé vlnící se tělo a nevnímá skutečnost, že se Sofie tiše zjevila ve dveřích – a k mému nezměrnému údivu má ruce sice stále spoutané – ale vpředu!!!
Snažím se teď upoutat co nejvíce jeho pozornost, protože jsem pochopila, že Sofie se pokouší dostat se mu do zad. Svůdně si hladím prsa, přikrčuji se, abych mohla snáze roztáhnout nohy… ale ve skutečnosti jsem uvnitř napjatá k prasknutí jako struna. Kdyby mi pak aspoň Lucka nepřekážela v cestě… Zřejmě vyslyšela mé přání a rovněž se probrala – naštěstí dřív než jeho komplic! Pohotově sebou smýkla stranou, kopla nohou a zaryla ji do boule v násilníkově rozkroku. Lump zavyl bolestí. Současně mu Sofie spoutanýma rukama zezadu vyrazila samopal. Ovšem tím, že se Lucka odsunula, uvolnila mi cestu, takže jsem se mohla na násilníka vrhnout i přes obtíže v pohybech, které mi způsobily nesvlečené kalhotky a džíny. Elektrický výboj zapraskal, lump padl přes svého komplice a zůstal bezvládně ležet.
Bleskově jsem si natáhla kalhotky i džíny, abych nebyla omezována v pohybu. Ještě zdaleka nemáme vyhráno. Lucka i Sofie mají stále spoutané ruce a já jsem tady sama na dva lumpy – sice momentálně zpacifikované, ale na jak dlouho? Rozhlédla jsem se po místnosti, abych si ujasnila další nutné kroky. Můj pohled padl na otevřený kufr ležící na podlaze vedle pohovky a zaradovala jsem se. Výbava agentů teď bohatě postačí proti nim samým. Obě bezvládná těla jsem obrátila a spoutala jim ruce za zády jejich vlastními náramky. Nohy jsem jim spoutala rovněž a pak jsem se mohla věnovat děvčatům.
„Co se tu vlastně stalo,“ zeptala jsem se, když jsem násilníkům prohrabala kapsy, našla klíč k náramkům a uvolnila jim ruce.
„Když jsi ráno odešla,“ vypravuje Lucka, „zapnuly jsme ochranné pole a Sofie mi vysvětlovala funkci teleportu. Pak zazvonila pošťačka. Přinesla další doporučený dopis. Když odešla, ochranné pole jsme zapomněly zapnout. Najednou se ozval zvuk motoru. Nevěnovaly jsme tomu zpočátku pozornost – až když vtrhli čtyři muži na dvorek a vzápětí vstoupili do předsíně, jsme zjistily, že ochranné pole stále není zapnuté. Uvědomily jsme si, že už je pozdě, no.“
„Dobře – a proč jste dočista nahé?
„Protože jsme zabarikádovaly dveře do ložnice nábytkem a chtěly jsme se aspoň teleportovat někam pryč – už je jedno, jestli na CPLEN, SSE nebo někam jinam – zkrátka pryč. Rychle jsme se svlékly a mě napadlo, že bychom se mohly teleportovat do domku, kde bydlí Lenka. Sofie nastavila teleport – ale protože ten náš nemá administrátorskou pravomoc a v Lenčině domku nikdo není, kdo by přenos povolil, kouzlo se nezdařilo – a oni sem vnikli dříve, než jsme teleport stačily nastavit někam, kde je stálá služba… Proto nás tu našli nahé a proto je všude takový nepořádek…“
„Nejprve se dva vrhli na mě,“ pokračuje Sofie, „spoutali mi ruce, do pusy mi vrazili roubík a vyvedli mě ven. To jsi ale viděla a zasáhla jsi.“
„Mě pak tu držel jeden v šachu samopalem a druhý proběhl dům, aby zjistil, zda se tu neskrývá někdo další. Když se vrátil, rovněž mě spoutali…“
„A jak jsi dostala ty ruce dopředu? Vždyť ti je přece taky spoutali za zády,“ pohlédla jsem na Sofii.
„Chceš, já ti to předvedu?“
Spoutala jsem tedy kamarádce ruce opět za zády. Ta si lehla na zem, skrčila nohy tak, že se její kolena dotkla brady, a ruce pod nimi podvlékla. „Otázka několika sekund,“ podotkla.
Uvolnila jsem jí znovu ruce a pohlédla jsem se zalíbením na její nádherné tělo, se kterým dovede vyvádět takové kousky. Obdivné zamručení nás upozornilo na skutečnost, že Sofiino divadelní představení sledují i další diváci.
Pohlédla jsem na oba násilníky, kteří se mezitím probrali a teď na nás jen tupě zírají. V rychlosti jsem si oblékla aspoň blůzku a kamarádky bleskově zmizely v koupelně, kde před tím zanechaly svůj oděv.
Když se vrátily oblečené, obrátila jsem se k vetřelcům:
„Role se obrátily, lumpové, takže teď se budeme my ptát a vy budete hezky poslušně odpovídat, ano?“
„Ztratili řeč,“ konstatuje Lucka, „asi bude nejlepší, když je prohledáme, jestli u sebe nemají další zbraně, a pak se uvidí.“
Obracíme jim kapsy na ruby a přejíždíme jim rukama po tělech. Pochopitelně, že jsme u nich zbraně našly – pistole i nože jsme jim odebraly a rovněž tak jejich doklady.
„Podívejme se – nadporučík Brian! Za copak vás povýšili, pane nadporučíku? Snad ne za uklizení doktora Rummlera na Guantánamo?“
„A pán je seržant, hmmm, u FBI, no podívejme se,“ dobírá si mezitím Lucka druhého chlápka.
Když byli odzbrojeni, nechaly jsme je ležet spoutané na zemi a samy jsme se usadily pohodlně do křesel.
„Jakým právem jste vnikli do našeho domku a jakým právem nás tady terorizujete?“ položila jsem jim první otázku.
Ticho.
„Nebudeme se tu s vámi špinit. Zavoláme policii a…“
Úlevný výraz v jejich obličejích je nepřehlédnutelný – pro mne ani pro Lucku.
„To víme,“ ujímá se Lucka slova, „že byste byli nadšeni, kdybyste se dostali do rukou zdejší policie, kterou máte už dávno zkorumpovanou a omotanou kolem prstu. Jenže si nedělejte marné naděje. Tak hloupé, jak vy si myslíte, my opravdu nejsme.“ Při tom významně pohlédla na teleportační lůžko.
Okamžitě jsem uhodla její nápad. Přistoupila jsem k seržantovi a uvolnila mu ruce i nohy.
„Vstaň, lumpe, a svlékni se!“
Místo vyplnění rozkazu pohlédl na hodiny.
„Jestli očekáváš, že se sem dostanou nějaké posily, tak se opravdu ošklivě mýlíš,“ poznamenala jsem vítězoslavně.
Vyhlédl ven oknem – a strnul. Všichni čtyři jejich kumpáni – řidič, hlídač i ti dva násilníci, kteří vyvlekli ven nahou Sofii, které jsem omráčila a kteří se mezi tím už také vzpamatovali, se snaží dostat dovnitř. Sotva se však některý z nich přiblíží k plotu, je odmrštěn zpět. Teď dokonce zkoušejí probourat branku džípem – ale tomu se zvedl předek a přes záď se převrhl na střechu. Můj výbuch smíchu zvedl z křesel i Lucku se Sofii, zatímco seržant vrhl poděšený pohled na nadporučíka. Neobvyklý výjev mu přímo vyrazil dech.
„Sám ses přesvědčil, že vám opravdu nikdo nepomůže,“ poznamenávám, „takže bys udělal lépe, kdybys splnil můj příkaz. Nebo chceš s tím svlékáním pomoci?“
„Ano… ne, co… co si mám svléknout?“
Zasmála jsem se: „Všechno! Úplně do naha, zlato…“
Neochotně zouvá boty, stahuje už rozepnutou kombinézu a rozepíná knoflíčky u košile. Jednu ruku má dosud bezvládnou a jde mu to opravdu pomalu. Sofie jeho svlečené svršky hází do otvoru na odpadky.
„Co to děláte – kam to házíte?“
„Do odpadků,“ odpovídá stručně Lucka, protože Sofie jeho angličtině nerozumí.
„Ale co potom, až…“
„Až se svlékneš, tak budeš bez šatů – a garantujeme ti, že je pěkně dlouhou dobu potřebovat nebudeš. Tak pokračuj,“ pobízím ho, „tu košilku dolů, ano… ponožky bych prosila – a můžeš je odhodit do odpadků sám, ať si nemusíme kvůli nim zbytečně mýt ruce. Voda je čím dál tím dražší…“
Poslušně plní naše rozkazy. Ponožky následuje v cestě do odpadků košile i tílko – a teď tu stojí před námi jen ve slipech a třese se jako ratlík.
„Řekla jsem – do naha! Nerozumíš snad mé angličtině?“
„Ale… když…“
„Žádné ‚ale, když‘! Ty slipy dolů – a do odpadků s nimi!“
Poslechl se skřípějícími zuby. Obrátil se k nám zády, pomalu stáhl svůj poslední kousek oděvu a třesoucí se rukou ho vhodil do otvoru na odpadky.
„Rozkroč se a předkloň se,“ přeložila Lucka náhlý Sofiin požadavek.
Sofie sáhla do jejich kufru, vytáhla z něj pár chirurgických rukavic a navlékla si je. Pak k němu přistoupila, roztáhla mu hýždě a zahleděla se mezi jeho půlky: „Musíme ho umýt, prase nečisté, ještě by nám zaneřádil teleport…“
„Otoč se!“
Pomalu se otočil zakrývaje si zdravou rukou ohanbí.
„Široký rozkrok a ruce za hlavu, lumpe!“
Rozkaz splnil jen napůl. Druhá ruka mu visí bezvládně podle těla. Prohlížíme si jeho splihlý penis. Sofie mu přehrnula předkožku. V té chvíli se mu penis napřímil a obličej mu zčervenal studem.
„Hm, musíme ho umýt i zepředu,“ poznamenává Sofie a druhou rukou mu prohmatává varlata. Nedopřála mu však, aby dosáhl vyvrcholení. V nejlepším přestala, uchopila ho za zdravou ruku a táhne ho do koupelny. Zdráhavě za ní klopýtá a já je následuji. Lucka zatím hlídá nadporučíka. Je sice spoután, ale čert nikdy nespí.
V koupelně Sofie namydlila žínku a pečlivě vymývá seržantovy intimní tělesné partie. Když mu důkladně vydrhla okolí řitního otvoru i přehrnutou předkožku, odvedly jsme ho k teleportu.
„Polož se!“
Zapnula jsem komunikátor a spojila jsem se se SSE. Na obrazovce se objevila usměvavá tvář jednoho z techniků, který u nás prováděl rekonstrukci domku. Potěšilo mě, že má službu právě on.
„Ahoj, jak se vede?“ zdraví mě radostně.
„Ale, ujde to,“ mluvíme spolu česky, takže oba agenti vůbec netuší, co se právě děje.
„Posílám dáreček – nebezpečného lumpa, tak tam s ním podle toho zacházejte, ano?“
„Spolehni se, Nikolko, ubytujeme ho v luxusní cele…“ a signální světla teleportu oznamují, že je možný přenos osoby.
„Teleport hned připrav pro přenos dalšího lumpa, máme tu totiž dva.“ Pokýval hlavou na souhlas a obrazovka komunikátoru potemněla.
Seržant mezi tím trpně čeká a ztěžka oddechuje, nevěda, co bude následovat.
Už, už se chystám stisknout odesílací tlačítko, když vtom jsem si uvědomila, že mu ještě něco dlužíme. Uchopila jsem karabáč, kterým před tím mrskal bezbrannou Lucku, a dvakrát jsem ho důkladně přetáhla – přes břicho a přes genitálie, až bolestí zavyl.
„To máš na cestu – za sestřičku. A teď mi zmiz z očí, ať tě nevidím. Dělá se mi z tebe špatně!“ Stiskla jsem odesílací tlačítko – a grázl se nám rozplynul před očima.
„Tak, a teď ty,“ přistoupila jsem k nadporučíkovi a uvolnila mu pouta. „Já už jsem ti striptýzek předvedla, takže by bylo správné, abys teď udělal představení ty nám. Dokonce budeš mít více diváků, což by ti mělo zvednout sebevědomí, ha, ha, ha.“
Lucka se rovněž zasmála, přistoupila ke komunikátoru a stiskla několik tlačítek. Pak poznamenala směrem k Brianovi: „A pěkně v rytmu hudebního doprovodu bychom prosily, ano?“
Nadporučík Brian letmo vyhlédl z okna. Shluk lidí, policejní auto, sanita a pohřební vůz u převráceného džípu mu náladu nepozvedly. Vypadá to, že jeden z jeho mužů přece jen zkusil vystřelit proti ochrannému poli. Právě v této chvíli dorazil i televizní štáb…
Zcela se podvolil osudu. Stahuje kombinézu, rozepíná košili… Svléká se a poslušně odhazuje části svého oděvu do odpadků. Ponožky… Tílko… Slipy. Konečně stojí před námi v rouše Adamově v předepsaném postoji – široký rozkrok a zdravou ruku nad hlavou.
Sofie si natáhla opět chirurgické rukavice a udělala mu důkladnou hygienickou prohlídku okolí řitního otvoru i předkožky.
„Na rozdíl od svého kumpána pan nadporučík o hygienu dbá,“ podává nám hlášení, „takže bychom mohly začít s teleportací.“
„Polož se tady,“ nařídila mu Lucka ukazujíc na teleportační lůžko, ze kterého pro něj nepochopitelným způsobem před chvílí zmizel jeho komplic.
„Néééé! Já nechci!!!“ zařval zoufale nadporučík Brian, když si vzpomněl, jak se mu seržant rozplývá před očima.
„Asi bychom ho měly vycévkovat a dát mu klystýr, aby nám neznečistil teleport,“ poznamenala Sofie, „vždyť je strachy bez sebe a uvolní-li svěrače…“
„Bylo by to dobré,“ poznamenala Lucka, „jenže to žádná z nás neumí a nemáme k tomu ani pomůcky…“
„No dovol,“ ohradila se Sofie, „já jsem zdravotní sestra. A pomůcky donesli oni…“
Můj pohled padl znovu na otevřený kufr. Zdá se, že agenti FBI jsou do terénu vybaveni opravdu nadstandardně. Znovu jsme mu spoutaly ruce za zády a svázaly mu nohy, aby se Sofii při práci moc neházel. Ta mezi tím připravila potřebné pomůcky, chopila se Brianova penisu, přehrnula mu předkožku a jala se mu zavádět cévku do močové trubice. Ten při tom příšerně vyje.
„Oni mají v té výbavě jen ženskou velikost – pro muže by měla být tenčí,“ vysvětluje Sofie, překřikujíc Brianovo vytí. Obratně překonala odpor svěrače a zavedla mu cévku až do močového měchýře, který mu poté silně stiskla. Proud moči vytryskl do připravené nádoby.
Sofie vytáhla cévku, což se opět neobešlo bez vytí, rozvázala mu nohy a přivázala mu je tentokrát každou k jednomu opěradlu židle. Tímto manévrem si zpřístupnila jeho řitní otvor, který mu vzápětí důkladně promazala vazelínou. Pak naplnila mýdlovou vodou asi dvoulitrový balónek zakončený trubičkou. Tu mu zavedla do promazaného konečníku a stiskla. Druhou rukou mu jemně masíruje břicho, aby se mu voda snáze dostala do střev.
„Škoda, že tu mají jen tohle příruční nedochůdče, s chutí bych ho napumpovala víc,“ povzdechla si Sofie, když trubičku vytáhla a položila pod něj fekální mísu.
„Tak, a teď to hezky vytlač ven, ano?“
Lotra polila vlna studu. „Tady, před vámi?“
„Už ti asi nic jiného nezbude, holoubku,“ vracím mu jeho oslovení, „nebo chceš, abychom ti pomohly?“
Zadržuje v sobě vodu statečně skoro půl hodiny – ale nakonec se k výkonu přece jen vzchopil. Ozvaly se povědomé zvuky unikajícího plynu doprovázené odtokem vody a fekálií. Na závěr opět únik plynu, přičemž mu Sofie důkladně masíruje vnitřnosti. Jeho ponížení je dokonáno, i když si troufám říci, že se nedá ani zdaleka srovnávat s tím, co připravil koncem ledna on nám a co jsme si musely denně zakoušet po celý měsíc.
Když byl dokonale vyprázdněn, uvolnily jsme mu ruce i nohy, položily jsme ho na teleportační lůžko a Lucka osobně stiskla transportní tlačítko. I druhý lump zmizel z našeho pohledu. Jakmile se rozplynul, Sofie odstrojila teleport a celý ho čistě převlékla. Ale jsem úplně vyčerpaná, deníčku, musím se jít nabít…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 23. dubna
Události uplynulého týdne – tedy zjištění, že pro naše úřady jsme mrtvé i pokus FBI unést mě a Sofii nám pochopitelně náladu nepozvedlo. Ven vychází jen Nikolka a my se Sofií pečlivě dbáme, aby bylo ochranné pole neustále zapnuté.
Nikolka hned po incidentu s nadporučíkem Brianem a jeho komandem navštívila našeho souseda. Požádala ho, aby se pokusil zjistit, co se vlastně stalo po pokusu agentů FBI vniknout do našeho domku a po převrácení džípu. Ten jí sice nic neslíbil, ale když za ním znovu zašla včera, dozvěděla se zajímavé věci. Navštívil totiž jednoho svého bývalého kolegu, který pod ním svého času sloužil…
„Víš, děvčica, naši policisté jich mají až po krk. Oni jsou vlastně beztrestní a mohou si tu provádět, co je napadne. Tož když si způsobili takový incident, byli všichni tři vyhoštěni z republiky a smrt toho čtvrtého ať prý vyšetří jejich orgány. Naši kluci se od nich distancují. Na případ bylo vyhlášeno přísné informační embargo a ani televize nesmí svou reportáž odvysílat.
A ještě něco ti prozradím – to jsem objevil včera sám. Na sloupu veřejného osvětlení proti vaší brance je nainstalována kamera – proto oni mají přehled o dění kolem vašeho domku.“
Je sice milé, že ne všichni policisté s agenty FBI táhnou, ale cožpak my můžeme vědět, zda mezi nimi také nejsou nějací Rummlerové? Kameru jsme ovšem téhož dne zlikvidovaly.
Ze zajetí chmurných úvah mě vysvobodil signál teleportu.
„To je transport osoby z antarktické stanice,“ oznámila Nikolka sotva pohlédla na kontrolní panel. Než jsme se nadály, zhmotnila se před námi teta Ariana. Vstala z teleportačního lůžka a beze slova mi padla kolem krku. Zatímco se zaobírám tetou, Nikolka přijala strýčka Hilla.
Pomohla jsem Arianě, aby se uložila na chvíli na pohovku. Hill zůstává na teleportačním lůžku. Chvíli se kolem sebe rozhlížejí a nic neříkají. Ticho prolomila Nikolka, která se ujala funkce hostitelky:
„Tak vás oba u nás vítám. Jaká byla cesta?“
Zasmála jsem se. Cestování v podobě subatomárních částic v tunelu z gravitačních vln neskýtá člověku možnost kochat se krásami krajiny a Nikolčina řečnická otázka, tak nevinná a automaticky užívaná v běžné společenské konverzaci, působí docela komicky.
„Víš co,“ vysvobozuji Nikolku z rozpaků, „necháme je chvilku vydechnout a připravíme nějaké pohoštění hodné tak vzácné návštěvy.“
„Tak co je nového v polárních krajích?“ položila Nikolka základní otázku, když jsme se nakonec všichni usadili kolem stolu.
„Moc věcí,“ spustil strýček Hill, „předně – kolega Zemill byl odvolán z funkce primáře experimentačního oddělení a byl přeložen na SSE. Na jeho místo jsem byl jmenován já.“
„Tak to ti musíme pogratulovat,“ raduje se Nikolka.
„Děkuji, děkuji, ale to není to nejdůležitější, proč jsme sem přišli. Totiž pan generální ředitel ostře odsoudil Zemillův nápad a Hygieialle s Amynillem zle vyčinil za to, že byli ochotni na něj přistoupit. Rozborem situace se ukázalo, že doktor Zemill nebral v úvahu lidská hlediska, ale jen svůj vlastní vědecký zájem, což v lékařském oboru nemusí být vždy ta nejlepší cesta.“
„Dobře. Takovou kritiku opravdu vděčně přijímáme, ale je vůbec nějaká cesta, abychom…“
Hill se jen pousmál mým obavám a pokračuje: „Jošua vám garantuje veškerou podporu ohledně zplození a narození dítěte naprosto přirozenou cestou. Musí však být zajištěno narození zdravého děvčátka.“
„A jak toho chcete dosáhnout, když jste zavrhli Zemillův nápad se separací spermií,“ strachuji se, „doufám jen, že nebude aplikováno něco podobného…“
„Ale kdež,“ ubezpečuje mě strýček, „místo separace navrhované Zemillem mám připraven plán eliminace. Jen se budete muset smířit s tím, že bude asi měsíc trvat, než budeš autofarmatickou cestou zbavena spermií s chromozómem Y, a že s polovinou spermií v semenné tekutině se nemusí podařit početí dítěte na první pokus…“
„To my se o to budeme pokoušet rády a často,“ raduje se Nikolka, „ale co Sofie?“
„Jošua rozhodl, že Sofii bude zneužití teleportu prominuto… Profesorka Hygieialla kromě toho doufá, že ty s Nikolkou budete ochotny podpořit vědecký pokrok tím, že věnujete pro potřeby výzkumu veškerý odpadní biologický materiál, který během těhotenství a porodu vznikne.“
„S tím už se dá souhlasit,“ uvažujeme všechny tři nahlas, „a asi bude nejlepší, když se vrátíme na CPLEN, protože tady se dostáváme do nesnází.“
„Copak nepěkného se tady děje? Provedli zde snad naši technici něco proti vašim představám nebo…“
„Technici naštěstí odvedli bezchybnou práci a musíme jim za to ještě dodatečně poděkovat,“ ujímá se slova opět Nikolka a popisuje poslední události – další přepadení našeho domku a pokus o únos Lucky a Sofie, potíže s úřady ohledně ukradených dokladů a také skutečnost, že se o rekonstrukci domku zajímá stavební úřad.
„Co se týče vaší bezpečnosti, musím s lítostí přiznat, že váš domek je objektem zájmu CIA i FBI, protože je to pro ně jediný opěrný bod. Tady vás jejich agenti zatkli všechny čtyři: Tebe, Lucku, Lenku i Janu, takže tuto adresu znají. Jana sem odcestovala bez dokladů – všechny si totiž zapomněla na koleji. A Lenka se do zděděného domku přestěhovala přednedávnem, takže měla v občanském průkazu uvedenou ještě starou adresu. Souhrou náhod však bydlela v demoličním pásmu a o náhradní byt nežádala, když věděla, že bude mít kde bydlet. Agenti FBI se na její bývalou adresu pochopitelně také rozjeli, ale našli už jen zplanýrované prostranství. Někdy se podívejte na retrospektivní záznam, je to opravdu úsměvné.“
„Na to se opravdu s radostí podíváme, ale neřeší to naše problémy, strýčku. Rády bychom tu žily v klidu a bez obav, že nám sem vtrhne nějaké komando a budou nás tu terorizovat jako před dvěma dny.“
„Je pravda, že jste se dostaly do nezáviděníhodné situace. Nejlépe by bylo, kdybyste se teď přece jen vrátily. Víte, Jošua připravuje diplomatickou misi, protože chce navázat oficiální spolupráci s pozemskými úřady. Doufám, že by se do těchto jednání dalo zahrnout i řešení vašich problémů – a nejen vašich. Týká se to ještě celé řady dalších vašich kamarádek z CPLE a CPLEN.“
Tyto myšlenky se mi promítají ve vědomí v momentě, kdy ležím na teleportačním lůžku…
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah