„Nikolko! Niki… Kam mi zmizela sestra?“
Lucka se probudila na svém lůžku, které si přestěhovala – jak se zdá, na trvalo ☺ – do Nikolčina apartmá. Rozhlíží se, ale sestru nevidí. Místo ní se nad ní sklání teta Ariana.
„Nikolka je na vyšetřovně, vstřebává laktogenní sérum. Nemusíš se o ni bát. Jenom budeš muset vydržet do zítřka, protože ona skoro celý dnešní den prospí…“
Lucka se zahleděla na tetu smutnýma očima: „A zrovna bych ji tu tolik potřebovala. Kdybys jen viděla to boží dopuštění, které jsme objevili v našem domku… A hlídají to tam. Doktor Zemill zadržel tu potvoru Nancy přímo ve chvíli, kdy mě přepadla. Hrůza!“
„Ano, to víme. Doktor Zemill se sice pár dní zdrží na saharské stanici a oba technici zůstali na místě, protože byli pověřeni likvidací té spouště, ale Gabriel a Erigyos se vrátili s tebou a už podali podrobnou zprávu. Až půjdeš do knihovny, můžeš si ji prohlédnout – a dozvíš se i věci, kterých sis nepovšimla.“
„Copak, že jste mě nechali tak zaspat…“ vyděsila se Lucka pohlédnuvši na hodiny, „kdo to kdy viděl, abych vstávala v poledne!“
„A to jsi ředitelka observatoře,“ směje se Ariana.
„Co to s tím má společného? Aha… už je mi to jasné! To je ten šestihodinový časový posun.“
„Samozřejmě,“ přisvědčila Ariana, „a nezapomeň, že se také musíš dobře vyspat. Doma jsi šla spát ve 22, teleport tě posunul o 6 hodin dopředu, totiž ze 16°20′ v.d. na 108° v.d., takže tady už byly 4 hodiny ráno – a osm hodin jsi spala…“
Lucka se protáhla: „Takže to je právě čas k obědu…“
„Jistě, uprav se a přijď do jídelny, děvčata už se scházejí.“
Teta pohladila Lucku něžně po vlasech a opustila apartmá.
Lucka vstala a její první cesta vede do sprchy. Teleportovali mě celou špinavou a zaprášenou… Jenže se není čemu divit. Voda zamrzla a ty sutiny tam… Lucka se dlouho sprchuje, mazlí se s pěnou a přemýšlí o otřesných událostech, které včera doma prožila. Když se konečně dosyta nabažila vody a opustila sprchu, zjistila, že úklidový robot zatím čistě přestrojil její teleportační lůžko a vše včetně matrací odnesl. Navlékla si čistý župánek a zamířila do jídelny.
„Tak jak bylo doma?“
„Ani se neptej,“ povzdechla si Lucka smutně pohlédnuvši na Janu, „zatímco jsme byly drženy v zajateckém táboře, udělali tam tak důkladnou prohlídku, že je náš domek zcela neobyvatelný. Dokonce rozřezali a rozštípali i nábytek, omlátili omítku, vytrhali podlahy a vybourali i okna a dveře. Ještě štěstí, že nerozebrali i střechu… Všechny dědečkovy zápisky i naše knihy jsou pryč. Když jsme přicházeli k domovním dveřím, došlo mi, že nemám klíče,“ zasmála se Lucka i přes to, jakou hrůzu popisuje, „protože jsem je měla v kapse u té bundy, kterou mi sebrali Američané při ‚přijímacím řízení‘ v táboře…“
Lucka mezi řečí vychutnává každé sousto z provenience mimozemské kuchyně a nechává se informovat o novinkách na základně.
„Nikolka a Lenka už mají k dispozici laktogenní sérum,“ vykládá Jana, „a zítra jsou na řadě dvojčata. Během týdne – prohlásil Amynill – bude nás už šestnáct produkovat mléko. Ale ne to nepoživatelné, jako na ostrově, protože dostáváme či dostaneme laktogenní sérum pro nás přímo určené. A potom bude dostatek xenofarmak, abychom byly všechny vybaveny bioenergetickou senzitivitou…“
„To bude moc potřeba,“ vstupuje Lucka Janě do řeči, „představ si, že i přes tu spoušť, kterou v našem domku udělali, ještě tam hlídají. Soused mi dal dva lístky papíru s poznávacími značkami aut, která se tam za ten měsíc vystřídala. Jenže těm kde je asi konec! Ale to není všechno – přepadla mě tam jejich agentka – představte si tu drzost – Nancy, která dělala zapisovatelku u komise…“
„Cože? Ta…“
Lucka se podívala na Urszulu: „Ano, přesně ta, Urszulko. A nebýt doktora Zemilla, který ji vyrušil, tak by do mne vrazila injekci s nějakým svinstvem … jak to ten Gabriel jmenoval… Verodixin … Verodixin – to… teď si uvědomuji – ono to zní latinsky a vůbec mi to nedošlo … ono se to dá přeložit jako pravdu mluvit nebo tak… Veritas je pravda, vero je opravdu a dixi je řekl jsem… Na to se musím zeptat strýčka! A to hned!“
Lucka chvatně dojedla a vyrazila hledat strýčka Hilla sledována Janou a Xiaolan.
„Toho snadno najdeme,“ vzpomněla si náhle Jana po deseti minutách marného shánění, „vždyť mi za chvíli přijde dát autofarmaka!“
Nikolčino apartmá je změněno přímo v noclehárnu, protože také Jana i Xiaolan si tam přetáhly svá lůžka. Jen jeho ‚právoplatná majitelka‘ chybí…
„Copak se děje, že jste se daly takhle dohromady?“ Agnes a Sofie nevěřícně kroutí hlavou, „ale když vám tu není těsno…“
„Náhodou, nám je tu spolu dobře,“ pochvaluje si Lucka, „protože se sama necítím příliš příjemně. Zvlášť po tom včerejšku…“
Když lékaři i sestry odvedli svou práci, zadržela Lucka doktora Hilla: „Mohl bys tu chvíli zůstat?“
„Co bys potřebovala, Lucinko?“
Lucka se pohodlně uvelebila na svém lůžku a zeptala se: „Ráda bych věděla, co je to ten Verodixin. Včera totiž…“
„Včera totiž slečna Nancy přinesla v lékařské brašně označené červeným křížem u nás zakázanou bojovou látku zvanou Verodixin,“ spustil doktor Hill, „tedy – lépe řečeno – látku, která má podobné složení, jako náš Verodixin, ale není to přesně ono. Účinky jsou však podobné… Četl jsem podrobnou zprávu o výsledcích vaší včerejší expedice. Takže … slečna Nancy se stala obětí své vlastní výslechové metody – dokonce si to svinstvo sama aplikovala…“ zasmál se hořce doktor Hill, „je to vidět i na retrospektivním záznamu, takže nás nikdo nemůže obviňovat z jeho zneužití, že?“
„Jistě. Sama jsem to viděla. Ale k čemu ta látka slouží?“ naléhá Lucka, která ani nevycítila, že strýc se záměrně vyhýbá přímé odpovědi.
„Kromě toho,“ pokračuje Hill, aniž by reagoval na Lucčino naléhání, „kolega Zemill zůstal kvůli ní na saharské základně, protože ona teď pár dní nemůže žít bez neustálého lékařského dozoru. Nevím, jak by ona postupovala dál, kdyby se její záměr podařil!“
„A co se s ní vlastně stalo? Jenom to její ječení, když se Zemill pouze dotkl těch ampulí…“
Odmlka netrvala dlouho: „Však také měla proč ječet,“ spustil Hill rezignovaně, dovtípiv se, že se přímé odpovědi už nevyhne, „protože Verodixin či jemu podobné látky působí obvykle trvalé změny na nervovém systému. Člověk pod jeho vlivem ztrácí veškeré zábrany. Dostává se na úroveň malého dítěte, takže je nutné ho i krmit a přebalovat. Jenže Verodixin se používal – jak už jeho název napovídá – k odstranění zábran při výsleších. Člověk, kterému je látka aplikována, vypovídá naprosto spontánně a vůbec neuvažuje o tom, zda má či nemá zachovat něco v tajnosti.“
„Jenže to asi není všechno, viď? Totiž – v momentě, kdy jsme s Erigyem opouštěli místnost…“
„… tak se u Nancy projevily první účinky toho svinstva – křečové stahy zachvacující postupně všechny svalové skupiny, což pochopitelně vyvolává značné bolesti. A to všechno jsou důvody, ze kterých byly tyto preparáty u nás zakázány už před několika tisíci let.“
„A co vlastně bude s Nancy dál? Říkal jsi, že ty změny na nervovém systému jsou trvalé,“ vstoupila do hovoru Jana.
„Říkal jsem ‚obvykle trvalé‘ – to nutně neznamená, že se s Nancy nedá už nic dělat. V každém případě uděláme pro její záchranu vše, co je v našich silách. Kolega Zemill tam nezůstal jen pro zábavu. Taky je ale možné, že se z toho dostane sama…“
„Tak ona si na mě přinese takový hnus, navíc k tomu sprostě zneužije znaku Červeného kříže – a vy ji ještě budete zachraňovat? Co si navařila, ať si taky sní! To snad…“ Lucka ve svém rozhořčení nenalézá slov, zvláště při hrůzné představě toho, co by ji bylo potkalo, kdyby doktor Zemill pohotově nezasáhl. Poslední pohled na nahou Nancy svíjející se v hrozných křečích je stále živý…
„Slečna Nancy už nám vypověděla spoustu zajímavých věcí,“ ujal se Hill opět slova, „a skutečnost, že si sama zavinila svůj současný zdravotní stav, nemění nic na tom, že i doktor Zemill na celé situaci nese část viny. Já vím, je to starý prchlivec – ale zná meze a tu injekci by Nancy stejně nepíchl – jeho počínání mělo mít jen psychologický účinek. To, co se Nancy stalo, se nikdy stát nemělo. Proto je také naší povinností se o ni postarat, i když patří do pomyslného tábora nepřátel.“
„Proč do ‚pomyslného‘ – vždyť se k nám i k vám chovají nepřátelsky od samého začátku,“ oponuje tentokrát Xiaolan.
„My ale neoplácíme nepřátelství nepřátelstvím. Snažíme se spíše o to, aby ten, kdo k nám nepřátelské úmysly chová, tak aby se jich zbavil. Nemyslíte, děvčata, že je to přece jen přijatelnější varianta?“
„Aha, to je ta biblická idea ‚Kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem‘ – ale zabírá to málokdy,“ povzdechla si Lucka.
„Proč tolik skepse? Například Jennifer…“
„Cožpak o to, Jennifer se podařilo získat – ale také jak dlouho to trvalo a jak jste s ní zpočátku zacházeli! To jen tak z útržků jejích řečí,“ přerušila Jana doktora.
„Samozřejmě, že u každého volíme naprosto individuální metody. Ale to už bys měla důvěrně znát, milá Janičko! Vy jakožto naše pacientky a spolupracovnice – to záleží na úhlu pohledu – jste také léčeny naprosto individuálně. Proč bychom tedy nemohli o našich přátelských úmyslech rovněž přesvědčovat své nepřátele naprosto individuálně – každého zvlášť a jinými prostředky?“
„Jenže s Jennifer jste – aspoň ze začátku – příliš přátelsky nejednali,“ trvá na svém Jana.
„Tedy, Jano, nezlob se, ale teď trochu přeháníš. Jennifer vnikla na CPLE lstí, po zuby ozbrojená, vybavená dokonalou špionážní technikou a dopustila se při tom navíc hrubého násilí na slečně Patricii. Za to potrestána být musela. To doufám uznáte. Ovšem za ten trest pak dostala značné kompenzace. To doufám taky uznáte,“ obhajuje Hill praktiky užité vůči Jennifer během jejího zčásti neoprávněného a z části nuceného pobytu na původní CPLE.
„Asi máš pravdu,“ uznává Jana, „ale co se podle tebe stane s Nancy?“
Hill se na chvíli zamyslel a pak se pustil do objasňování Nancyina případu: „Předně – Nancy se potrestala vlastně sama, i když v tom hrála roli i ta Zemillova nepozornost. To, co se stalo, se opravdu nemělo stát! Jenže… Stalo se! Takže teď budeme doufat, že se z toho dostane. Když ano, tak potom vyzkoušíme několik přesvědčovacích metod. Ovšem existuje i pravděpodobnost – sice malá, ale přece – že jí zůstanou trvalé následky. To by pak měla dívčina smůlu…“
„A já jsem myslela,“ namítá Jana, „že vy dokážete vyléčit prakticky jakýkoliv neduh – chápu, že moje krátkozrakost byla úplná prkotina proti Rodicině anorexii nebo Nikolčině ruce, ale následky – řekněme otrava – nějakou látkou…“
Hill nenechal Janu dopovědět: „A proč si myslíš, že je Verodixin už několik tisíc let na seznamu zakázaných bojových látek? Především proto,“ odpovídá si hned sám, „protože léčba následků jeho působení na organismus je úspěšná jen u části postižených. Zatímco…“
Hill nedopověděl. Do apartmá vstoupili profesor Amyinill a Xiaolanin osobní lékař. Ano. Konec poledního klidu na lůžku, kontrola vstřebání autofarmak, začátek osobního volna.
„Vzhledem k posledním závažným událostem se koná mimořádná porada kolegia. Ihned.“
Doktor Hill se připojil ke svým kolegům opravdu ihned po orientační prohlídce Janiných prsou, rekta a vagíny. Autofarmaka jsou dokonale vstřebána a dívky mohou opustit lůžka. Jejich první cesta vede pochopitelně do Informačního centra…
- × - × - × -
„Tak tě vítám z výletu!“
To byla Nikolčina první slova, když se druhého dne při obědě konečně setkala se svou sestrou.
„Jenom mi trochu podrobněji popiš, co se vlastně stalo, protože Conchita mluví jen v narážkách…“
A Lucce nezbývá, než aby znovu vypravovala zážitky z předvčerejší cesty domů. Nikolka poslouchá se zatajeným dechem, ani nevnímá přítomnost Lenky a tety Ariany, které se k nim bezděky přidaly.
„… a vtom jsem si uvědomila, že vlastně nemám klíče. Pamatuješ? Zazvonil zvonek, já jsem na sebe hodila zimní bundu a šla jsem se podívat, kdo to je. A vtom mě ten chlápek sejmul… No, a já jsem měla v kapse té bundy klíče. Jenže pak nás přece svlékli do naha, prohledali nás jako drogové mafiány – a ty klíče…“
„Lucinko,“ přerušila Ariana dívčino líčení událostí v tomto bodě, „vždyť my jsme vaše věci, které Američané zabavili, přece zachránili. Prošly důkladnou očistou a dezinfekcí, protože by nebylo dobré, aby se tady rozšířil ten svrab, který Jana na ostrově objevila, a případně ještě něco dalšího…“
„I na to jste pamatovali? Jste skvělí!“ Lenka nadšením zatleskala.
„Upozorním na to službu v laboratoři a po večeři byste mohly své věci dostat zpět,“ slibuje Ariana.
- × - × - × -
„… a on ti opravdu řekl, že řádili hůř než Gestapo… No to je tedy síla!“
Lucka jen smutně pokývala hlavou: „Buď ráda, žes to neviděla, je to tam hrozné.“
Je odpoledne, čas osobního volna, a Nikolka s Luckou osaměly. Jana i Xiaolan si svá lůžka už ráno přetáhly do svých apartmá a sestry mají prostory opět samy pro sebe. Rozhodly se, že odpoledne stráví spolu ve svém pokoji. Když odešli lékaři, kteří zkontrolovali vstřebání autofarmak, zůstaly dále na svých lůžcích a Nikolka požádala Lucku, aby pokračovala ve vyprávění. Lucka se nedala pobízet:
„To mi opravdu řekl. A dokonce mi dal seznam poznávacích značek těch aut. Jenže když jsem si je prohlížela, přepadla mě ta mrcha Nancy – víš, která? Dělala v táboře zapisovatelku vyšetřovací komise…“
„A kde se tam vzala?“
Lucka si povzdechla: „Hlídají to tam.“
„Vždyť podle tiskových zpráv předpokládají, že jsme se staly obětmi toho sopečného výbuchu! Nechápu…“
„To já taky nechápu, ale skutečnost je taková, že se tam ometají agenti CIA a já nevím, čí ještě. Zkrátka: Nancy mě praštila něčím do hlavy. Když jsem ztratila vědomí, strhla mi blůzku i podprsenku a chtěla mi vrazit injekci s nějakým Verodixinem. Dokonce mi ji chtěla píchnout do prsu… Podívej!“
A Lucka odhrnula pokrývku. Na spodní části levého prsu je stále zřetelná hnědofialová skvrna.
„Co to je?“
„Ona totiž použila jako dezinfekci jódovou tinkturu – a ta hned tak nepustí. Zkoušela jsem všechny sprchové gely, šampóny i mýdlo, ale nedaří se.“
Nikolka si bezděky sáhla na stejné místo na svém těle a otřásla se hrůzou: „To by muselo hrozně bolet – injekci do tak citlivého místa…“
„Ono to píchnutí by asi bylo to nejmenší zlo. Když nám včera strýček Hill vysvětloval, jak ten Verodixin působí a jaké má vedlejší účinky… Konec konců, v Informačním středisku je retrospektivní záznam toho, co se v místnosti dělo, když mě Erigyos odvedl, ale už jen ze strýcova výkladu mi běhal mráz po zádech a vůbec jsem se neodvážila ten záznam shlédnout, ačkoliv je veřejně přístupný.“
Nikolka se udiveně zahleděla Lucce do očí: „Počkej, teď tomu nerozumím – retrospektivní záznam čeho ses neodvážila shlédnout??“
Teprve teď si Lucka uvědomila, že Nikolka slyší příběh poprvé: „Aha, já jsem přeskočila tu nejdůležitější část – tak Nancy se chystala píchnout mi injekci nějakého svinstva do prsu. Tady už mě natřela dezinfekcí, když vtom se vrátil doktor Zemill…“
„Zrovna ten! toho nemám moc v lásce,“ mudruje Nikolka, „je takový vzteklý a protivný…“
„Právě! Je vzteklý a protivný. Jenže včera zneškodnil Nancy naštěstí pro mne v poslední chvíli. Obrazně řečeno: Právě odbíjela ta pomyslná dvanáctá! Potom přišli do ložnice i ostatní a Nancy byla důkladně prohledána. Takový arzenál a výbavu, jakou u ní našli, jsem viděla jen nedopatřením v nějakém americkém krváku.“
„Doufám jen, že ji při tom prohledávání svlékli úplně do naha, jako to udělali ti vojáci s námi – aby ta mrcha věděla, jaké to je!“
„Tak v tomto směru se nemýlíš. Sebrali jí všechno do poslední nitky a Zemill jí hned provedl orientační prohlídku. Musela tam před nimi pěkně pózovat a nechat se důkladně prohmatat. Gabriel dokonce prohlásil něco o tom, že je stejně hranatá jako Jennifer před léčbou. Jenže pak se to stalo. Udělali analýzu toho preparátu, který do mě chtěla napumpovat. Když technik přinesl výsledky z analyzátoru, tak se Zemill zle dopálil a chystal se, že jí ten Verodixin – jak oni tomu říkají – píchne, aby prý věděla, jaké to je a aby takového svinstva už nikdy nepoužila. Gabriel, když si sám přečetl výsledky analýzy, zakázal Zemillovi preparát použít. V rozrušení však na něj promluvil česky. Nancy nerozuměla, pochopitelně. A snažila se Zemillovi stříkačku vyrazit. Jenže si při tom počínala hrozně neohrabaně a nakonec si tu injekci píchla nedopatřením sama. Když se to stalo, Erigyos mě vyvedl z místnosti. Ale – než se zavřely dveře, Nancy příšerně zaječela a zkroutila se v hrozné křeči. Pak už jsem to dál neviděla a ani to vidět nechci…“
Nikolka se při Lucčině vyprávění zachvěla hrůzou a bezděky se k ní přitiskla. Konečně má sestru zpátky a naštěstí i bez újmy na zdraví, ačkoliv domek vzal za své. Sestřiny doteky i v Lucce vzbuzují něžný cit a jala se ji hladit po blonďatých vlasech: „Stejně jsem moc ráda, že tě mám,“ šeptá jí do ucha, zatímco Nikolka mne mezi prsty jódovou skvrnu na Lucčině prsu, jako by ji chtěla vymazat. Pak její prsty spontánně prohmatávají Lucčin prs a mazlí se s bradavkou, která vstřícně reaguje na příjemné dráždění a silně se topoří. Lucka ovšem nezůstává pozadu a rukama i ústy se kochá nádherným sestřiným tělem.
Nikolka instinktivně uvolňuje svaly a s rozkoší vnímá sestřiny podněty. Cítí Lucčinu ruku něžně klouzající přes prsa na břicho a do klína. Lucka proniká prsty jemně do štěrbiny mezi sestřinými stydkými pysky a cítí, jak Nikolčina vagína povoluje. Ještě chvíli bloudí v nitru její pochvy, a když ucítila na svých prstech teplý proud vaginálního sekretu, jala se jí dráždit klitoris. Celým tělem vnímá sestřino vzrušení, zrychlující se tep, prohlubující se dech a vstřícné pohyby vagíny.
Nikolka opětuje sestřiny podněty a její ruka si pohrává s Lucčinými bradavkami. Jejich rty se spojily a jejich hmaty nabývají na intenzitě. Lucka, rovněž slastně oddechujíc, opustila Nikolčin klín a opět laská její prsa. Cítí, že jsou však nezvykle napjatá, a když stiskla silněji, ucítila na svých prstech kapky teplé tekutiny. Přiblížila k nim své rty a ucítila sladkou vůni. Cítí, jak Nikolce vzrušením bije srdce. Nikolka pohladila Lucku po vlasech a tiskne jí hlavu ke svým prsům. Pod Luckou se zatočil svět… Na rtech cítí sestřino mléko a vnímá jeho sladkou chuť. Jen mlhavě si uvědomuje, že Nikolčina ruka jí spočívá na místě, kam ji předevčírem Nancy ošklivě uhodila, ale necítí žádnou bolest. Léčba mimozemšťany aplikovaná je opravdu účinná – a Lucka nabývá důvěry, že jejich bláznivé dobrodružství šťastně skončí. Přitiskla své rty k Nikolčinu prsu ještě vroucněji a začala sát. Vzrušení obou sester se blíží k vyvrcholení. Obě cítí na svých stehnech proud vytékající z Nikolčiny lasturky mísící se s Lucčinou semennou tekutinou, kterou spontánně vystříkla.
„Netušila jsem,“ komentuje Lucka situaci, když se obě po orgasmu uvolnily, „že ta tvoje laktace je tak vzrušující…“
„No, když ses s ní setkala poprvé,“ směje se Nikolka, „byla’s natolik vyděšená, že jsem musela jít k Rummlerovi… A podruhé…“
„To mi raději ani nepřipomínej,“ přerušila Lucka sestru, „to jsem se tě nemohla ani dotknout…“
- × - × - × -
Krátce po večeři si vyžádala slovo Ariana: „Vedle v klubovně jsou připraveny vaše věci.“
„Jaké věci?“
„Přece ty, které nám zabavili vojáci během toho jejich ‚přijímacího řízení‘ v táboře,“ vysvětluje Lenka Janě. Dívky se odebraly do místnosti označené Arianou – a spatřily vzorně srovnané krabice. Je jich 36 a každá je označena jménem.
„Ty jutové pytle jsme zlikvidovali,“ vysvětluje Ariana, „protože nebyly zrovna nejčistší. Všechny věci jsou důkladně vyčištěny a vydezinfikovány, protože hygienické poměry v táboře byly žalostné.“
Po těchto slovech dívky přistoupily ke krabicím a jaly se studovat jejich obsah. Co se evidence týče, byli vojáci opravdu důslední: Každá krabice obsahuje mimo jiné i podrobný soupis věcí, zabavených té které ‚delikventce‘, podepsaný vojákem, který dívku prohledával, zapisovatelem a kapitánem Jeffem Austinem.
Největší krabice patří Lucce – jako jediná byla totiž unesena i v zimní bundě. Všechny ostatní dívky byly přepadeny doma, většina ve spánku.
„Tak mám takový dojem, že ty klíče už potřebovat nebudu,“ zvoní Lucka svazkem, který vytáhla z kapsy své znovunalezené bundy.
Kapesník, svazek tří klíčů v kožené klíčence, kuličkové pero kovové, bavlněná blůza s potiskem, domácí kožené pantofle, světle modré džíny, pročítá Lenka seznam věcí zaprotokolovaných během její osobní prohlídky, …bílé ponožky, bílé krajkové kalhotky a podprsenka – poškozené…
„No, důležité je, že jste to tak pečlivě zaprotokolovali, ale že jste mi to prádlo zničili vy – to už se raději nechlubíte,“ hartusí Lenka hlasitě na adresu nepřítomných amerických vojáků, „to teď mohu rovnou vyhodit…“ zlatý řetízek s medailónkem osazeným dvanácti drobnými rubíny, náramkové hodinky značky…
„Copak? Kontroluješ, zda ti bylo vráceno vše?“ směje se Jana při pohledu na Lenku, kterak pečlivě kontroluje obsah krabice podle seznamu.
„Připadá mi to celé úžasně praštěné,“ vrtí Lenka nechápavě hlavou, „Lucce a Nikolce málem rozbourají barák, odvezou odtamtud spoustu materiálů – knihy, dokumenty… a tady udělají jednu osobní prohlídku, ke které sepíší podrobný protokol. Zajímalo by mě, jak rozsáhlý asi bude protokol o té domovní prohlídce… Na ten aby padl aspoň hektar lesa…“
„Já si myslím,“ přemítá Jana, „že prohlídka toho domu asi nebyla pro ně tak atraktivní podívaná, jako když prohledávali tebe…“
Lenka, která odkládá župánek automaticky vždy při odchodu z jídelny, je opět úplně nahá. V jedné ruce drží protokol a v druhé zlatý řetízek s medailónkem. Srdečně se zasmála Janině poznámce, protokol hodila zpět do krabice a řetízek si zavěsila na krk. Pak se postavila před zrcadlo a nasvítila medailónek bodovým světlem. Se zalíbením sleduje záblesky světla odrážené rubíny. Ostatní inventář krabice už pro ni vlastně neexistuje.
Lenčino počínání pochopitelně neušlo pozornosti kamarádek, které se kolem ní shlukly. „Zhasněte světlo…“ Výtvarnice Halina vytáhla z poličky blok a jala se skicovat Lenčino poprsí, na kterém se medailónek opravdu pěkně vyjímá. Kombinace dvojího zlata – červeného a bílého osázeného rudými kameny – nádherně ladí s Lenčinou jemně opálenou pletí a hra světel umocňuje opravdu úchvatný estetický dojem. Nikolka zvědavě nahlíží Halině přes rameno. Lenka mi slíbila, že modelku dělat nebude – a teď se jí stala, aniž to tuší! Vzápětí se však uklidnila, když zjistila, že Halina kreslí opravdu jen to, co je skutečně vidět, takže se na místě Lenčiny hlavy objevuje jen silueta bez znaků rysů v obličeji.
„Ještě chvilku vydrž… Tak… a můžete rozsvítit.“
Nikolka oceňuje Halininu kresbu, kterou zvládla za neuvěřitelně krátkou dobu, a která přesto věrně odráží atmosféru potemnělé místnosti s ostře osvětleným šperkem na nádherném poprsí.
Halina odložila skicák a pohlédla na Lenku: „Mohu se podívat?“
„Jistě,“ souhlasí Lenka, podávajíc šperk kamarádce, „to je památka na mou prababičku, víš? Ale dostal se mi do rukou teprve nedávno – jako součást pozůstalosti po dědečkovi… Už jsem myslela, že se s ním neshledám.“
Halina ovšem posuzuje medailónek z uměleckého hlediska: „Tohle se vyrábělo někdy před 1. světovou válkou – vyloženě secesní kousek. Mohu to otevřít?“
„Cože? To je…?“
Halina vytáhla vlásenku a stiskla jemné pérko ležící proti závěsu pro řetízek. Medailónek se otevřel a dívky spatřily dvě miniaturní fotografie, na každé vnitřní straně jednu. Usmívající se krásnou mladou ženu ve svatebních šatech s odhaleným závojem a proti ní muže s ustaranou, vážnou tváří. Lenka převzala od Haliny otevřený medailónek a zamyšleně studuje oba obrázky: „Tak tohle je opravdu moje prababička,“ spustila polohlasně, „poznávám ji podle téže fotografie, jenže zvětšené, která má odjakživa místo v ozdobném stojánku na stolku v dědově chalupě. I jsem se dědy na pradědečka ptala, ale vždycky prohlásil, že neví a že ho nikdy nepoznal. Jenže ten medailónek… Vůbec však nechápu – a už se to také nikdy nedozvím, proč je prababička ve svatebních šatech na té fotografii sama. Proč, když už se vystavuje taková fotografie, proč tam nejsou spolu… Ale ten muž – toho vidím opravdu poprvé … a až moc mi připomíná … Jano! Podívej – taky ti připomíná … doktora Hilla?“
Jana váhavě přistoupila k Lence, ale dříve než mohla fotografii posoudit, předběhla ji Lucka. Jediný pohled jí stačil: „Tohle není doktor Hill! To je můj dědeček, Hillův bratr!“
Po Lucčině výkřiku zavládlo v klubovně hrobové ticho…
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah