„Kde to jsme?“
Místnost, ve které se Lucka probudila, má rovněž šestiúhelníkový půdorys, ale je úplně jinak zařízena než její či Nikolčino apartmá na CPLEN.
„Vítejte na saharské stanici, slečno Lucie. Můžete vstát a osprchovat se. Vedle je už pro vás připravena snídaně.“
„A kdo jste vy?“
„Promiňte, slečno, že jsem se nepředstavil, já se jmenuji Erigyos a byl jsem k vám přidělen jako osobní strážce.“
Mladík se zdvořile uklonil a opustil místnost. Lucka odhrnula pokrývku a zjistila, že leží nahá na lůžku, které se až na drobné detaily podobá tomu z antarktické základny. Lůžko – stanice teleportu! Ani jsem nepostřehla, že bych v noci někam cestovala…
Vstala a ucítila pod nohama hebký koberec. Uvědomila si, že i v něm jsou vetkána vodivá fotoplastická vlákna, aby bylo zajištěno spojení s teleportem. Důkladně se vysprchovala a cítí se opravdu skvěle. Otevřela šatník. Místo župánků uviděla neuvěřitelné množství různého oblečení pro všechny příležitosti včetně módních doplňků. S rozkoší se probírá jemnými krajkami a vybírá si spodní prádlo, punčochy, blůzku, sukni… Několikrát se od základu převlékla a nemůže se na sebe vynadívat v zrcadle. Když nakonec zjistila, že nemá šanci veškeré odění vyzkoušet a že i žaludek si žádá své, šatník zavřela a vyparáděná jako na recepci s hlavou státu vstoupila do jídelny.
Zasedla za bohatě prostřený stůl a s chutí se pustila do jídla. Škoda jen, že jsem tu na to sama – jíst mě těší více ve společnosti…
„Chutnalo vám?“
Lucka se ohlédla za známým hlasem a spatřila usmívajícího se Erigya.
„Tak se oblečte a můžeme vyrazit. Diskolet čeká…“
Lucka se na sebe nedůvěřivě podívala: „Cožpak nejsem oblečená?“
„No… je 1. března a u vás je zataženo, hustě sněží a −6°C…“
Lucka pohlédla znovu do zrcadla a otevřela šatník. Po krátkém uvažování se přezula do zimních bot a ještě si navlékla bundu, čepici a rukavice. Pak se zkoumavě zahleděla na strážce: „Jenže teď mi zase bude horko, vždyť jsme na Sahaře…“
„Ale v diskoletu je udržována středoevropská teplota, abyste neutrpěla tepelný šok,“ vysvětluje strážce, „cesta trvá necelou půlhodinku.“
Lucka vyrazila beze slova za ním. Jdou dlouhou chodbou rozdělenou na několik úseků, ve kterých se postupně snižuje teplota až na −6°C. Dveře se před nimi automaticky otevírají a za nimi zavírají. Do diskoletu přišli poslední. Z posádky Lucka nikoho nezná, kromě velitele expedice, kterým je sám Jošuův technický náměstek Gabriel, a lékaře expedice, náladového doktora Zemilla, jinak primáře experimentačního oddělení a šéfa dietologické laboratoře.
Přesto se všichni s Luckou srdečně vítají.
„Tak se u nás posaďte a připoutejte se,“ zakončuje ‚uvítací ceremoniál‘ Gabriel.
Sotva tak Lucka učinila, pocítila, jak se značnou silou vtiskává do měkkého křesla. Přetížení však naštěstí netrvá dlouho.
„Diskolet má kolmý start i přistání,“ vysvětluje Gabriel. „Vaše křeslo je umístěno před televizní obrazovku, která je napojena na kameru uzpůsobenou pro noční vidění, abyste měla rozhled dolů do krajiny. Protože se dá předpokládat, že okolí svého bydliště znáte z nás asi nejlépe, požádáme vás o navigaci při přistání – nejlépe někde v lukách či polích, pokud možno…“
Lucka se zahleděla na obrazovku, ale ta je tmavá, jako vyhaslá. Pohlédla tázavě na Gabriela.
„Vydržte, slečno. Obraz zapneme, až budeme nad vaším bydlištěm. A to už bude za chvíli. Jsou tři hodiny ráno, hluboká noc, takže naše přistání zpozoruje jen málo zvědavců. Diskolet pak odletí a my se vrátíme teleportem, který s sebou vezeme a který pak zůstane na místě.“
- × - × - × -
Hlubokou noc nad městečkem bičuje ostrý vítr, v němž se prohánějí sněhové vločky. Nízko visící olověné mraky zakrývají hvězdy a dělají tmu ještě černější, než ve skutečnosti je. Pro lidské oko neviditelné černé těleso se právě vynořuje z mraků a letí nízko nad povrchem. Černočernou tmou a hvízdáním větru je dokonale maskováno.
„Počasí zařídili kluci opravdu skvěle, budu muset udělit nějaké pochvaly,“ libuje si Gabriel a spolu s Luckou hledí na televizní obrazovku. Právě teď pilot zapnul kameru a plotna ožila. Diskolet klouže severozápadním směrem a Lucka sleduje se zatajeným dechem pomalu se pohybující střechy domů..
„Tohle je náš domek,“ ukazuje Lucka Gabrielovi na obrazovce, „a ta louka za zahradou by se mohla hodit k přistání.“
„Gabriel stiskl několik tlačítek na klávesnici pod obrazovkou a louka na obraze začala blikat. Pilot zareagoval okamžitě. Nastavil souřadnice na komunikátoru a vydal povel k přistání. Disk měkce dosedl na vrstvu sněhu.
„Až diskolet odletí, sněžení zesílí a nezbude po něm ani stopa,“ raduje se Gabriel.
Dveře se otevřely a expedice tvořená Gabrielem, Zemillem, Luckou, Erigyem a dvěma techniky opustila diskolet. Lucka vede přátele zadní brankou do zahrady a pak ke vchodu do domku. Konec ‚průvodu‘ tvoří saně naložené těžkými balíky a obsluhované jedním technikem.
„Já nemám klíče!“ Lucka se bezradně otočila ke Gabrielovi, „měla jsem je v kapse u bundy, jenže Američané mi ji sebrali a…“
Nedokončila větu. Domovní dveře jsou totiž otevřené dokořán a chodba je plná sněhu.
„Vždyť ten dům zůstal celou dobu otevřený! Oni ty dveře po našem únosu ani nezavřeli, natožpak aby je zamkli,“ hrozí se Lucka a chvatně odmetá sníh.
„Počkejte, trochu vám s tím pomůžeme.“
Technici otevřeli jeden balík a smontovali a uvedli do provozu robota, který v několika málo minutách sníh vysál a vyfoukal.
„Celý měsíc to tady zůstalo otevřené, nevytápěné – a v zimě. Takže mohu očekávat zamrzlou vodu a potrhané potrubí,“ uvědomuje si Lucka další neblahé souvislosti a vbíhá do domu. Zakopla. Upadla. Vstala. „Páni, tady to vypadá!“
Erigyos rozsvítil kapesní svítilnu a její ostré světlo dopadá na spoušť, která Lucce zabraňuje v další cestě. Elektřina nefunguje, Lucka marně mačká vypínač. I ostatní členové expedice vytahují kapesní svítilny a jednou vybavují i Lucku. Paprsky kloužou po zdech, ze kterých je omlácena omítka, po troskách rozštípaného nábytku, po vytrhaných podlahách a vyvrácených dveřích …
Lucka zavrávorala a upustila svítilnu: „To… to… snad… se mi jen… zdá…“
Erigyos ji ohleduplně podepřel a Lucka ucítila na svých rtech cosi teplého…
„Napijte se, to vám udělá dobře.“
Lucka se napila a pocítila, že její slabost minula. Sebrala svítilnu, která jí před tím vypadla z ruky, a znovu prohlíží neuvěřitelnou spoušť.
„Může mi někdo vysvětlit, co se tady vlastně stalo? Vždyť to tu vypadá hůř, než kdyby sem vlétlo torpédo…“
Mezitím technici expedice stěhují z diskoletu zařízení teleportu.
„To zatím uložte v kůlně na zahradní nářadí – jestli je celá. Ty sutiny musíme napřed odklidit… Vždyť já… vlastně my… nemáme kde bydlet…“
A Lucka se znovu opřela o svého osobního strážce.
„Klid, klid, slečno Lucie – to dáme do pořádku a zase tu budete bydlet, nebojte. Jenom ten teleport – asi zatím do té kůlny… A budeme muset počkat do rána. Až se rozední, abychom tady nebudili zbytečně pozornost reflektory. Pak uvidíme, co bude dál.“
Lucka nedůvěřivě pohlédla na Gabriela: „Jenže tuhle Hirošimu než někdo uklidí a zrekonstruuje…“
„Ale Lucinko, to je otázka několika dní, klid!“
- × - × - × -
Východ Slunce krátce po půl sedmé zastihl oba techniky v pilné práci. Diskolet je dávno pryč a venku hustě sněží, aby byly zahlazeny stopy jeho přistání. Jeden technik pomocí specializovaného robota hloubí ve sklepě domku, který také nezůstal ušetřen zkázy, další podzemní místnost, kde má být instalována rozdílová elektrárna pro pohon teleportu. Tedy – ne místnost. Jenom rozměrnější jámu, jejíž stěny zpevňuje toutéž plastickou hmotou, která tvoří stěny areálu CPLEN. Už Nikolka zjistila, že stěny o síle 2,71 mm perfektně izolují teplo i zvuk a jsou neobyčejně pevné.
„Až tady skončíme, budete vědět jenom vy, že pod sklepem je ještě další prostora,“ svěřuje technik Lucce, „ale montáž a nastavení elektrárny není jednoduchá záležitost. Takže na cestu zpět zatím použijete akumulátory.“
Druhý technik zatím připravuje teleportovou stanici. Vyklidil z jedné místnosti sutiny a stěny, strop i podlahu opatřil krytem ze stejné plastické hmoty. I ten svěřil Lucce tajemství svého počínání:
„Tohle je jen provizorní řešení, aby mohl být teleport uveden do provozu. Až tady nebudete, nastěhujeme se sem a domek dáme do takového pořádku, že v lepším nikdy nebyl.“
- × - × - × -
Lucka nechala oba techniky, aby mohli nerušeně pokračovat ve svém díle, a vyhledala velitele expedice, Gabriela: „To, co se tady stalo, je hrozné a já tady teď asi nemohu zůstat. Půjdu si do práce zařídit nějaké volno a také musím vhodným způsobem omluvit svou předchozí nepřítomnost, abych si neudělala pověst nezodpovědného člověka.“
„Dobře, ale sama nikam nesmíte. Půjde s vámi Erigyos. Osobní strážce vám nebyl přidělen jen tak pro legraci!“
- × - × - × -
Dobré ránko, strycu! Nevíte, co se to dělo v našem domku?“
Starý soused, který právě vyšel na ulici, udiveně zírá na Lucku: „Kde jsi byla takovou dobu, děvčica nešťastná – a kde máš sestru?“
„Ani se neptejte, strycu, dnes nad ránem jsem se vrátila domů a tam taková spoušť…“
„Bodejť by tam nebyla spoušť. Krátce po vašem zmizení se tady vystřídala řada aut osobních i nákladních a nějací lidé tady řádili hůř, než když tu ve čtyřiačtyřicátém gestapáci hledali partyzány. Pojď se mnou…“
Lucka zapadla do sousedova domu.
„Tady máš… třeba tě to bude zajímat…“ a soused podává Lucce dva lístky papíru hustě popsané jakýmisi kódy.
„To jsou poznávací značky těch aut, třeba tě to bude zajímat. Ale já o ničem nevím, nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel a nic jsem ti nedal. Slib mi to!“
„To vám mohu slíbit, strycu, a moc děkuji.“
Lucka zastrčila oba lístky do kapsy u bundy a vyšla na ulici. Rozhlédla se. Před jejich domem stojí džíp a její osobní strážce zmizel. To nevypadá dobře. Lucka chvíli sleduje vozidlo americké provenience, ale za kouřovými skly v jeho oknech nejsou znát ani siluety. Náš domek je zřejmě hlídán… Lucka vklouzla do domu neustále se ohlížejíc. Ale kupodivu ji nikdo nesleduje. Vstoupila do jediné obyvatelné místnosti – do té, kde je instalován teleport. Udiveně se rozhlédla. Za necelou hodinu to tady dokázali zcivilizovat tak, jako kdyby tu před tím žádné sutiny nebyly. Místnost je vybavena nejen teleportačním lůžkem, ale i dalším nábytkem – stolem, čtyřmi židlemi, pohovkou, dvěma křesly a několika skříňkami. Lucka usedla na pohovku. Z bundy vytáhla oba lístky a zahleděla se na ně. …dvanáct a jedenáct … třiadvacet poznávacích značek. Ty s A jsou pražské, ty s B jsou jihomoravské a tyhle …
Vtom se jí zatmělo před očima a ztratila vědomí.
- × - × - × -
„Jak to, že ti zmizela? Kdy a kde?“
Erigyos stojí před Gabrielem a rozpačitě těká očima po okolí: „Šli jsme z observatoře a už jsme byli skoro před domem, když se dala do řeči s jedním starým pánem. Pak s ním odešla do jeho domu. A mezitím tady zastavil džíp. Vystoupil z něj jeden muž, prošel brankou a zamířil k našim saním. Sledoval jsem ho. Prošel kolem nich dál do zahrady a pak zadní brankou na louku. Pak jsem si však uvědomil, že mám hlídat slečnu Lucii. Šel jsem tedy za ní k tomu sousedovi. Jenže už tam nebyla a on prohlásil, že žádnou Lucii nezná, ačkoliv s ní před deseti minutami rozprávěl velice srdečně. A ten džíp mezi tím zmizel.“
„Kdy zmizel – už když jsi šel k tomu sousedovi nebo až když ses vracel?“
„Už, když jsem šel k němu…“
„Pod svícnem bývá největší tma,“ poznamenal Gabriel a vtrhl do domu. Osobní strážce za ním. Ale přišli s křížkem po funuse.
Lucka s obnaženou hrudí leží bezvládně na pohovce a na podlaze se válí cizí příšerně skučící žena. Nad ní se sklání doktor Zemill.
„Co se tu stalo?“
„Měla štěstí,“ vysvětluje Zemill, „přišel za mnou technik, abych provedl zdravotní revizi teleportu. Když jsem vstoupil do místnosti, tak tady ta – “ ukázal štítivě na ženu kroutící se v křeči po elektrickém šoku, „už měla slečnu Lucii omráčenou a téměř svlečenou a v ruce držela tohle.“
Na podlaze se válí injekční stříkačka s nasazenou jehlou a na stole brašna s označením červeného kříže. Vedle ní otevřená láhev, ze které je cítit jód, a otevřený neoznačený balíček, jehož obsah tvoří pět ampulí s čirou tekutinou. Šestá ampule je rozlomena a její obsah je zřejmě natažen do stříkačky.
„Dobře, doktore, postarejte se o slečnu Lucii a my se zatím budeme zabývat tady tou.“
- × - × - × -
Křeče u zadržené ženy téměř pominuly v momentě, kdy doktor Zemill přivedl k vědomí Lucku. Obě ženy na sebe chvíli zírají, když tu náhle Lucka vykřikla: „Ty mrcho!“
„Odkud ji znáte?“
Lucka nenávistně loupla očima po původkyni svého bezvědomí: „Ta? Ta vystupovala jako zapisovatelka vyšetřovací komise v tom zajateckém táboře. Jmenuje se Nancy Moareová. A podílela se na falšování výpovědí vyšetřovaných dívek.“
„Podívejme se, tak agentka CIA. Copak tady pohledáváte, Nancy? Neříkejte, že jste tu na prázdninovém výletě…“ Gabriel zabodl své oči do jejích.
„Pozor, šéfe!“
Erigyos neomaleně odstrčil Gabriela stranou a vrhl se na agentku. Srazil její ruku dřív, než stačila stisknout spoušť.
„Tak vy takhle, Nancy. Nuž dobrá. Prohledat! A důkladně!“
Ve dveřích se v té chvíli objevili oba technici.
„Jdete jako na zavolanou,“ vítá je Gabriel, „podržte tady slečnu, ať se nám nevzpouzí, nerad bych použil znovu elektrické rány…“
Zatímco doktor Zemill ošetřuje Lucce ošklivou ránu na hlavě, dva technici drží Nancy za ruce jako v kleštích a Gabriel s Lucčiným osobním strážcem u ní provádějí osobní prohlídku. Nejprve jí odebrána pistole, kterou ohrožovala Gabriela. Pak jí Erigyos rozepnul kombinézu.
„Páni, to je arzenál,“ vydechl údivem jeden z techniků. Nancy zbavena samopalu, opasku s náboji a granáty. Pak byla zbavena kombinézy.
Doktor Zemill mezitím přistoupil ke stolku a vytáhl jednu ampuli z neoznačeného balíčku.
„Nééé, to nééé!“
Srdceryvný Nancyin výkřik prořízl už tak napjatou atmosféru v místnosti.
„Vždyť ti nikdo nic nedělá, co řveš?“
Lucka zachytila směr Nancyina pohledu. Doktor Zemill právě prohlíží obsah ampule proti světlu.
„Já nechci!“
Gabriel pokynul osobnímu strážci: „Všechno dolů a důkladně prohledat!“
Nancy přes tvrdý odpor zbavena veškerého oděvu a na stolku se začaly objevovat další propriety: fotoaparát, satelitní telefon, další ampulka s neznámou látkou, diktafon, hodinky…
„Je docela slušně vybavena,“ poznamenává jeden technik, „a to i fyzicky…“
Nancy Moareová teď stojí bez jediného kousku oděvu před pěti jí naprosto neznámými muži a svou obětí snažíc se rukama zakrývat své intimní tělesné partie.
„Strpení, slečno. Pan doktor se vám bude hned věnovat,“ oslovil ji po chvíli Gabriel.
Doktor Zemill podal jednomu technikovi ampuli z balíčku: „Hoď to do analyzátoru, já se zatím podívám tady na slečnu.“
Technik odešel s ampulí a doktor Zemill se obrátil ke svlečené delikventce: „Vzhledem k tomu, že zde nemáme zařízenou vyšetřovnu, uděláme si jen takové orientační vyšetření. Kolik vážíte?"
Nancy mlčí jako zařezaná, ačkoliv Zemill hovoří čistou oxfordskou angličtinou.
Druhý technik mezi tím kamsi zmizel.
„Dobrá, nechcete mluvit – nevadí, tak si vás zatím změříme.“
Zemill vytáhl z kufříku na nářadí, který zde zanechal technik, měřické pásmo a Erigyos přitiskl Nancy zády ke stěně.
„Metr osmdesát čtyři…“
Gabriel se ujal funkce zapisovatele.
Vtom se ozval rachot, jako když někdo vleče těžké břemeno. Druhý technik vynesl ze sklepa decimálku, váhu na vážení pytlovaných brambor.
„Nu výborný nápad. Postavte se na váhu…“
Nancy usoudila, že se i přes důkladný výcvik přesile neubrání, a postavila se na decimálku bez odporu. Technik nastavuje závaží: „Sedmdesát devět dvacet,“ hlásí po chvíli.
„Nu vidíte, slečno, jde to i po dobrém… QI 23,393,“ hlásí současně Gabrielovi do protokolu.
Taky se obejde bez kalkulačky, blesklo v té chvíli Lucce hlavou, zatímco technik odtáhl decimálku z místnosti, aby tam zbytečně nepřekážela.
„Teď se chvíli procházejte … otáčejte se … pomaleji, ruce za hlavu … ještě se otáčejte … ano, tak…“
Je ‚hranatá‘ jako Jennifer před léčbou, hodnotí Gabriel v duchu její postavu.
Konečně došlo i na tebe, potvoro jedna, takhle se musely před vaší komisí předvádět všechny kamarádky, aspoň teď víš, jaké to je, uvažuje Lucka se zadostiučiněním sledujíc, jak Zemill důkladně prohmatává Nancyiny paže.
„Položte se tady na lůžko, ano… ruce za hlavu…“ a doktor Zemill pečlivě prohmatává Nancyina prsa. Vtom zazvonil satelitní telefon ležící na stole. Nancy sebou trhla, ale Erigyos ji znovu přitiskl k lůžku. Po chvíli vyzvánění stejně ustalo. Zemillovy ruce mezitím sjíždějí na břicho a do slabin.
„Roztáhněte a pokrčte nohy… uvolněte břišní svalstvo…“
Zemill si navlékl gumovou rukavici, kterou nalezl v Nancyině brašně, a zajel prsty hluboko do její pochvy. Druhou ruku zabořil do jejího břicha. Agentka zavyla. Po Zemillově hmatu se jí na břiše objevila podlitina.
„Kdybyste to břicho uvolnila, tak se vám to nestalo, vaše chyba!“ komentuje podlitinu Zemill.
Lucka napjatě sleduje Zemillovo počínání – vyšetřovací metody pana asistenta Rummlera…
Vtom se rozlétly dveře: „Doktore, co tomu říkáte?“ a technik podává Zemillovi list papíru. Zemill chvíli nevěřícně pročítá výsledky analýzy. Pak zbrunátněl a žíly na krku se mu napjaly. Otočil se k nahé delikventce ležící na lůžku a zamával jí papírem před očima: „Tak tys chtěla slečně Lucii… Tedy za tohle… Za tohle si to užiješ sama! Abys věděla, jaké to je a abys toho svinstva už nikdy více nepoužila!“
Nancy vyskočila, ale Erigyos ji přimáčkl znovu k lůžku. Doktor Zemill mezitím vytáhl z Nancyiny brašny novou injekční stříkačku, odřízl hrdlo další ampule a celou ji nasál. Pak vyměnil jehlu, odstříkl vzduch a přistoupil ke zmítající se Nancy.
„To není jehla, ale kopáč,“ poznamenal, „a tím jsi ji chtěla píchnout? Hned ti předvedu, jaké to je potěšeníčko…“
„Néééé!!“
Jekot, jako když se splaší parní siréna, otřásl místností.
„Kampak jsi jí to chtěla píchnout?“ doktorova otázka zazněla jako šlehnutí bičem.
Zemill pohlédl na Lucku, která se dosud nestačila upravit, a pak to uviděl. Nancy totiž použila jako dezinfekce jódovou tinkturu a hnědofialová skvrna se jasně rýsuje na spodní části Lucčina levého prsu.
„Tím hůř, bude ti zaplaceno stejnou mincí!“ Doktor Zemill uchopil láhev tinktury, namočil tampón a natřel jím totéž místo na Nancyině zmítajícím se těle. Pozorně si prohlédl žilní kresbu na spodní straně Nancyina levého prsu a …“
„Co to vlastně je, doktore?“ Teprve teď se Gabriel zmohl na slovo.
Technik mu mlčky podal výsledek analýzy.
„Doktore, to nemůžete!“ Gabriel právě zalitoval toho, že vzal do skupiny právě Zemilla. Je to skvělý odborník a dokáže se bleskově orientovat v nepřehledných situacích. Jenže když propadne emocím, je jeho prchlivost občas nezvladatelná…
Zemill se otočil ke Gabrielovi a rovněž Erigyos povolil sevření agentčiných paží.
„To je psychotropní látka podobná našemu Verodixinu – a je to látka zakázaná! To snad jako lékař víte! Aspoň doufám, když to vědí i naši technici…“ Gabriel v rozrušení promluvil česky.
Nancy, která pochopitelně neporozuměla, využila chvilkové doktorovy nepozornosti a pokusila se vyrazit mu stříkačku z ruky. Naneštěstí pro ni nešikovně. Koordinace pohybů ruky zasažené před chvílí elektrickou ranou je zatím nedokonalá… Jehla stále mířící k jejímu tělu se totiž sesmekla a zabodla se jí do stehna. A síla, kterou Nancy vyvinula k vyražení stříkačky, teď nezadržitelně tiskne píst…
„Slečno Lucie… prosím vás, upravte se a pojďte se mnou,“ obrátil se Erigyos k Lucce, „u toho, co se tady bude za pár minut dít, opravdu raději nechtějte být…“
Lucka, která napjatě sleduje dění v místnosti, si konečně uvědomila, že je vlastně polonahá a že jí začíná být pořádná zima. Elektrické vytápění, které zde technici dopoledne provizorně nainstalovali, dosud nestačilo místnost prohřát. Oblékla si potrhanou podprsenku a blůzku, které z ní Nancy servala, a pak i zimní bundu. V poslední chvíli si ještě všimla dvou lístků papíru válejících se na podlaze. Poznávací značky aut, jak je opsal starý soused. Zastrčila je do kapsy. Opustila místnost s Erigyem v momentě, kdy u Nancy propukl strašlivý záchvat.
- × - × - × -
„Mám dojem, že Nancy selhala. Už tady měla dávno být i s ‚nákladem‘.“
„S jakým nákladem?“
„Víte, šéfe – ona se rozhodla opětovně zadržet tu holku, která fungovala jako tlumočnice…“
Nadporučík Brian nevěřícně zírá na seržanta, kterého vzal s sebou jako šoféra: „Nancy chce někoho zadržet?“
„Ano, tu holku. Jenže si počíná dost zbrkle. Ta holka je tady. Viděl jsem ji a poznal podle fotografie. Ačkoliv jsou prohlášeny za mrtvé, pro nás jsou pořád vedeny na seznamu hledaných. A Nancy, když ji spatřila, začala se chovat jako posedlá ďáblem,“ seržant se upřeně zahleděl na nadporučíka Briana. „Tedy, šéfe! Za to zadržení těch přisluhovaček vesmírných vetřelců, které jsme tak bravurně provedli před měsícem, vás povýšili opravdu bleskově, ale nejsem si jist, zda za tuto zpackanou akci…“
„Mlč už,“ vyštěkl podrážděně Brian, „nebo tě degraduji dřív, než to stihne mě!“
Seržant se zarazil. Pak však načal z jiného soudku: „Snad máme aspoň zdokumentovány jejich aktivity, ne? Podívejte se,“ a vytáhl digitální fotoaparát.
Nadporučík Brian si prohlíží snímky. Saně naložené balíky, sněhem téměř zasypaná, ale přece jen částečně znatelná jejich stopa vedoucí od zadní branky přes celou zahradu. Za brankou už je však stopa neznatelná, úplně zasypaná sněhem.
„V zahradě se sníh zachytával ve větvích stromů, ale na té louce…“ Brian zamyšleně tiskne tlačítko na aparátu a prohlíží další snímky, „škoda, že ten disk…“
„Šéfe, nějaký disk viděl jenom ten opilec, který bloudil nocí cestou z hospody, to přece nelze brát jako věrohodné svědectví…“
„Jistě. Ale na druhou stranu… Poslyšte, seržante, odkud se tedy vzaly podle vás ty saně s těmi balíky? Kde se tady vzala ta jejich povedená tlumočnice v doprovodu dvou mužů, které nikdo nezná? Nancy porušila všechna pravidla konspirace a pustila se do pátrání na vlastní pěst. Teď to odskáčeme všichni tři. Do domu se teď odvážit nemůžeme, protože jsou tam teď oba dva neznámí muži. A jestli jsou to mimozemšťané… na boj s nimi nejsme připraveni. Nechápu, co to tu megeru od CIA napadlo vlézt tam bez rozmyšlení.“
„Ona, když spatřila tu holku, která prý jim dělala tlumočnici, tak úplně zblbla. Původně sice chtěla jít za vámi, šéfe, ale když ji uviděla, jak se mihla ve dveřích, zapadla tam za ní. Já jsem stačil udělat pár snímků, ale pak jsem musel odjet, protože se tam objevil jeden z těch jejích průvodců…“
„Kdyby mě bývala poslechla a dělali jsme průzkum společně… Moment! Ti průvodci jsou čtyři!“ A Brian zírá na snímek, na kterém jsou zachyceni oba technici, kteří právě rozbalují jeden z balíků.
„Tihle? Ti se starají jen o ty balíky, kdežto tamti dva, o kterých se bavíme, ti jsou pro nás nebezpeční. Ti sledují okolí – i když teď zmizeli. Zřejmě už Nancy dostali, protože její telefon vyzvání, ale padá mi to do záznamníku…“
„Nechápu, proč mě nenásledovala podle plánu, který jsem s ní domluvil!“
Seržant se jen pobaveně zasmál: „Ona má sice jen hodnost podporučíka – ale od CIA. Ti se na nás dívají skrz prsty a určitě by vás neposlechla, i kdybyste byl generál, šéfe… Jen tak mimochodem, byl jste úspěšnější?“
„Byl jsem na té louce a prošel jsem trasu vedoucí v předpokládaném směru zpět podle stop těch saní. A tam mi zapípal indikátor kovů. Našel jsem tohle…“
„Jenže já nic nevidím…“
Brian přiblížil svou ruku k seržantově – a ten ucítil jemné šimrání… Vtom stočil svůj pohled směrem k domu a instinktivně sešlápl pedál. Auto vyrazilo pekelnou rychlostí vpřed.
„Co blbneš, málem jsem to upustil!“
Brian se ohlédl a pochopil. Z domovních dveří vyšla Lucka v doprovodu svého osobního strážce.
- × - × - × -
„A co se od nás očekává za práci?“
Jennifer a Anthony, oba nazí, jak je pánbůh stvořil, hledí nevěřícně na vysokého muže, který stojí před nimi v důstojnické uniformě.“
„Doktore!“
Jennifer vydechla údivem.
„Předně bych vás chtěl přivítat na naší saharské základně. Neděste se, že jste úplně bez oděvu – Jennifer je zvyklá – pousmál se Zemill, ale při prosté teleportaci to jinak nejde a my jsme vás museli nějak zachránit před vašimi tajnými službami. Račte se tedy osprchovat a obléci, pak si promluvíme o dalším.“
Když Zemill opustil pro Anthonyho podivnou šestiúhelníkovou místnost, padli si novomanželé do náruče a na teleportačním lůžku se vášnivě pomilovali.
„Miláčku,“ šeptá Jennifer, „tady budeme v absolutním bezpečí, sem moc CIA nedosahuje…“
Anthony něžně hladí Jennifeřino nádherné tělo, hněte její pružná a pevná prsa, mazlí se s jejími ztopořenými bradavkami a uvažuje: Tak se mi zdá, že jsem se zbláznil. Před CIA není úniku nikde na světě… Lumumba, Allende, Noriega … Anthonymu táhnou hlavou jména osobností zavražděných či unesených buď přímo CIA, nebo za její asistence, ale poslední události, kterých jsem byl svědkem, dávají za pravdu spíš mé Jennie…
Vstal, uchopil svou milovanou do náručí a odnesl jí do sprchy. Tam na ní pustil proud ledové vody…
„Ty ukrutníku,“ směje se Jennifer a strhává Anthonyho taky pod sprchu, „náhodou je to v tom saharském vedru příjemné, co říkáš?“
Když se ve sprše dosyta vyřádili, třou se vzájemně osuškami a pak Jennifer otevřela šatník.
„Tropické uniformy… lehké, vzdušné, vkusné,“ libuje si a jednu si obléká. Anthony ji následuje. Právě včas. Dveře se otevřely a v nich stojí opět doktor Zemill.
„Miláčku,“ otočila se Jennifer k manželovi, „dovol, abych ti představila doktora Zemilla, svého osobního lékaře. Sice se ke mně nechoval vždycky v rukavičkách, ale nakonec mě udělal takovou, jaká se ti líbím.“
„Těší mě, doktore, že vás poznávám. Jmenuji se Anthony a jsem…“
„Já vím,“ zarazil Zemill proud Anthonyho řeči, „ale popovídáme si někdy později. Teď jsem vás přišel seznámit s tím, co od vás budeme chtít za práci. Pojďte prosím se mnou.“
Trojice vstoupila do výtahu a ten se rozjel směrem dolů. Rychle projeli několik podlaží. Anthony sleduje ukazatel: … 3; 2; 0; −1; −2; −3;… −7. Všiml si, že když výtah v tomto podlaží zastavil, Jennifer se zachvěla.
„Tady je speciální oddělení,“ vysvětluje Zemill, a vaším úkolem bude pečovat o zajatce.“
„Cože? my máme být dozorci vězňů?“
Zemill jen zavrtěl hlavou: „Ne dozorci, ale pečovatelé. To jsou totiž odlišné funkce. Dozorčí službu vykonávají naši lidé, kteří jsou polovojensky organizovaní … však to tady Jennifer zná… Ale po zkušenostech z jejího věznění na CPLE bylo rozhodnuto, že vedle dozorců budou fungovat ještě pečovatelé.“
„A jaký je mezi tím rozdíl?“
Zemill se zkoumavě podíval na Jennifer: „Značný, milá Jenny, Dozorci předvádějí zajatce k výslechům a k lékařským vyšetřením, kdežto pečovatelé zařizují jejich stravování, hygienu a další potřeby. Jošua rozhodl, že tyto funkce budou vykonávat pozemšťané. Jenže i ti musí mít vojenský výcvik, aby jim zajatci nepřerostli přes hlavu, což vy dva splňujete. Zajatecká věznice je zřízena právě zde, na saharské základně. A právě dorazil první přírůstek.“
Doktor Zemill otevřel dveře výtahu a zamířil klikatou chodbou k vězeňským celám. Jennifer a Anthony ho následují. Mříže, které tvoří dveře téměř všech vězeňských cel, jsou otevřeny. Jennifer se otřásla znovu, když si vzpomněla na svůj vlastní pobyt v podobné cele.
„Vězeňský řád zde platí stejný?“
„Ano, Jennifer, a protože ho znáte, byla jste jmenována vedoucí pečovatelkou,“ přechází Zemill do oficiálního tónu. „Svého manžela s předpisy jistě seznámíte sama.“
Za tohoto rozhovoru dorazili na konec chodby. Zde je jediná zavřená cela. Jennifer do ní nahlédla zamřížovanými dveřmi. Na lůžku před ní leží zcela nahá Nancy Moareová, zapisovatelka nejprve její a pak i Brandonovy vyšetřovací komise!
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah