6. Závěrečné poznámky k výslovnosti a pravopisu

Tak, teď už víme, jakými hláskami a písmeny disponuje esperantská abeceda, kde je přízvuk a jak poznáme, která samohláska je dlouhá a která krátká. Zbývá tedy už jen upozornit na některé nástrahy, které hrozí českému uživateli tohoto mezinárodního jazyka:

Esperanto nemá hlásky ď, ť, ň a proto je nutno slabiky di, ti, ni vyslovovat tvrdě [dy], [ty], [ny].
Je nutno si uvědomit, že tam, kde je napsáno s, musí se vyslovit [s], i když v češtině vyslovujeme [z]:
kurso, universitato
V esperantu je nutno pečlivě vyslovovat všechny hlásky. Zvlášť dobrý pozor si musíme dávat na zdvojené souhlásky. Všimněte si: fino konec (fí-no) × finno Fin, příslušník finské národnosti (fin-no) Ve slově finno nejen že dochází vlivem dvou -nn- ke krácení přízvučné samohlásky, ale obě -nn- musí být i vyslovena!
Pečlivé vyslovování všech hlásek je nutno dodržet i při rychlém hovoru. Nikdy nepolykáme koncovky a slova nevážeme.
Psaní velkých písmen se řídí jen obecnými pravidly. Velkým písmenem začínáme větu, velkými počátečními písmeny píšeme vlastní jména osob, zvířat, jména zeměpisná a astronomická. Narozdíl od češtiny nepíšeme velkými písmeny jména národností.
Velkým písmenem však píšeme jméno jazyka Esperanto.
Esperanto zná jen dvojhlásky tvořené pomocí -ŭ- – aŭ, eŭ oŭ Ostatní seskupení samohlásek nikdy netvoří jednu slabiku: historio (his-to-rí-o). Pro usnadnění výslovnosti je přípustné, aby mezi samohláskami -io na konci slova zaznělo slabě -j-: [histori^jo]

Na případné další aspekty výslovnosti a pravopisu, které vyplývají z dosud definovaných pravidel, budu upozorňovat v kapitolách, ve kterých se poprvé vyskytnou.

Předchozí kapitola Zpět na obsah

Poslední aktualizace: