Mnohojazyčnost je překážkou mezinárodního dorozumívání, která trápí lidstvo
už od starověku. Jedním z nejznámějších svědectví o tomto hanebném
stavu je židovská pověst o babylónském zmatení jazyků. Od starověku také
platí, že k mezinárodnímu dorozumívání slouží jazyk toho národa,
který si dokázal vydobýt vedoucí ekonomické nebo vojenské postavení
v příslušné zeměpisné oblasti. I zde však působí značná setrvačnost,
takže např. latina si udržela své jedinečné postavení ještě více
než 1000 let od pádu Západořímské říše (r. 476 n. l.). Podobný osud stihl
i nejstarší nám zatím známý jazyk, který sloužil k mezinárodnímu
dorozumívání – sumerštinu, která sloužila pro svůj obrovský
kulturní přínos jako mezinárodní dorozumívací prostředek ještě několik
století po zániku sumerské civilizace.
Přesto však stále platí ono pravidlo uvedené na začátku tohoto pojednání,
že v každé zeměpisné pblasti se ujímá vlády jazyk toho silnějšího.
Angličtina, francouzština, španělština a pod. se nestaly
světovými jazyky pro svoje nějaké zvláštní kvality a dokonalost, které
by je k tomu opravňovaly, ale díky koloniálním výbojům.
Úvahy o tom, že národní jazyky ani latina, která tehdy ještě kralovala
jako nejdůležitější dorozumívací prostředek, nejsou pro většinu lidí
k těmto účelům vhodné, se začaly objevovat u osvícenských filosofů
(Leibnitz, Descartes a další). I významný český učenec, učitel národů
J. A. Komenský, se touto otázkou široce zabýval ve svém
díle Via Lucis (= Cesta světla) a navrhl též jeden
z prvních projektů plánovitě vytvořeného jazyka, který by měl
mezinárodní dorozumění usnadnit. Těmto otázkém věnoval Komenský
7. knihu svého rozsáhlého díla Všeobecná porada o nápravě věcí
lidských pod názvem Panglottia.
Od těchto prvních vědecky podložených úvah k prvním pokusům o
vytvoření použitelného jazyka uplynulo dalších 200 let. Teprve
r. 1880 zveřejnil německý katolický kněz Johan Martin Schleyer
svůj „světový jazyk“ Volapük. Jeho projekt si záhy
získal statisíce přívrženců, vznikaly kluby volapükistů, byly vydávány
knihy, časopisy, hrálo se tímto jazykem divadlo (v Austrálii i opera).
V roce 1889 se konal dokonce už 3. světový kongres volapükistů.
Přesto však neměl tento jazyk šanci k dalšímu životu. Zasloužil se o
to sám jeho autor J. M. Schleyer, který tvrdě lpěl na svých
autorských právech a ponechal si sám pro sebe veškeré kompetence ohledně
dalšího rozvoje tohoto jazyka.
© , 2000 - 2010
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah
Poslední aktualizace: