Janiny zápisky – 16. července
Včera odpoledne jsem se do Haify na Nikolčinu žádost teleportovala jako první, ačkoliv téměř nechápu, co ona proti Davidovi má. Pokud si na tu dobu ještě pamatuji, tak my jsme spolu vycházeli velice dobře. Já se mám podle jejího přání teleportovat první, abych tam pro ni ‚připravila půdu‘, jak se obrazně vyjádřila. Sice si jen tak matně představuji, co by to asi mělo být – totiž, abych to byla já, kdo ji přijme nahou na teleportačním lůžku – a ne David, ač mi to přímo takhle neřekla. Avšak její ‚logika‘ je mi tak trochu proti srsti. Proto také ze sebe dělám ‚nechápavou‘ a před jejím zhmotněním Davida pryč neposílám. Ostatně – David se zachoval jako gentleman a přivítal mě u teleportačního lůžka v rouše Adamově:
„Buď vítána, krásko, v mém bungalovu,“ spustil ‚obřadně‘ – tak, jak jsme byli zvyklí se bavit při našich občasných návštěvách na CPRE.
„Buď pozdraven, švarný junáku,“ odpověděla jsem automaticky.
Poznala jsem ho ihned – vůbec se za tu dobu nezměnil – ostatně jako my. Vypadá pořád na svých třiadvacet a má opravdu nádhernou vysportovanou postavu. Je vidět, že mimozemské ‚omlazovací‘ kúry navštěvuje pravidelně a poctivě.
Do náruče jsme si padli až po ‚povinných‘ deseti minutách aklimatizace. Nutno přiznat, že David – ač dědic božích synů – je přece jen pozemšťan každým coulem, takže jsem okamžitě zaregistrovala mezi stehny jeho bouřící se penis, což mě úžasně vzrušuje. Avšak naštěstí do mě nevnikl, ač ‚teču‘ jako Labe, takže se nic nebezpečného neděje, přestože nejsem antikoncepčně chráněna. Před čtyřmi dny mi totiž skončila menstruace a já jsem neměla příležitost k příjmu laktogenního séra.
„Dovol, abych se s tebou přivítal, jak se sluší a patří,“ poznamenal rovněž se vzrušením v hlase. „Ono devatenáct let je devatenáct let, ale na tebe, jako na svou ‚kojnou‘, já zapomenout nemohu. Tedy – prsa máš pořád opravdu výstavní!“
„Díky za poklonu,“ zasmála jsem se, nechávajíc ho, aby mi je hladil a jemně prohmatával. „Já na tebe taky nemohu zapomenout… Ale, Davide… Chtěla bych tě o něco poprosit…“
„Všechna tvá přání jsou už předem splněna, krásko…“
„No, právě… Ráda bych, abychom spolu mluvili docela normálně. Ne tak obřadně… Já vím… Začala jsem s tím tenkrát sama, ale Nikolka, která se tu za pár minut zhmotní, to z nějakých důvodů nesnáší…“
„Nikolka… Nikolka… Aha, já už si vzpomínám… taková blonďatá… A přede mnou vždycky jen v pečlivě zapnutém župánku, že mám pravdu?“
„Ano, taková blonďatá… To je ona…“
Při jeho vzpomínce jsem si uvědomila, že Nikolka se vlastně nikdy Davidovi neukázala nahá, ač na CPLE obvykle pobíhala v župánku rozevlátém. Tak proto ona asi chtěla, abych jí ‚připravila cestu‘ – ale dělám ‚nechápavou‘ dál – i po Davidově poznámce. Tuto bariéru bych opravdu ráda prolomila, zvlášť tedy po jeho dalším výroku…
„Hmm… Taky jsem se s ní kdysi chtěl víc sblížit, ale nedařilo se… Že by to bylo tím způsobem mluvy…“
„Možná. Ale…“
Větu jsem už nedořekla, protože teleport hlásí přenos další osoby. Nikolky.
„Víš co? Zkus ji přivítat sám…“ vydechla jsem spěšně. Uskočila jsem ke dveřím místnosti a zatáhla jsem za sebou závěs, který je kryje. Jenom jsem ho lehce odhrnula, abych viděla, co se v místnosti s teleportem bude dít. ‚Schovala‘ jsem se v pravý čas…
Nikolka se zhmotnila za pár sekund na teleportačním lůžku – v Evině rouše, jak už to při prosté teleportaci chodí. Vzápětí zavřela oči…
„Vítám tě, Nikolko, u sebe doma,“ spustil David velice přátelským tónem. „Je mi potěšením, že tě zase po devatenácti letech vidím…“
„Hmm… Kde je Jana?“ odpověděla Nikolka na půl úst.
„Kde by byla? V koupelně. Hned, jak se aklimatizuješ, zavedu tě tam také, aby ses mohla po teleportaci osprchovat…“
„To bude od tebe opravdu šlechetný čin,“ poznamenala Nikolka dosti nepřesvědčivě.
Jenže – mně teď nezbývá, než se v tichosti ztratit – a sama najít koupelnu, aby Davidova lež nevyplula na povrch.
Naštěstí jsem koupelnu našla velice snadno – sousedí s teleportační místností, jak je už u mimozemských přátel zvykem, když někomu zařizují nebo rekonstruují domek. Pro jistotu jsem se důkladně vysprchovala – a stále nahá a záměrně mokrá jsem se vrátila k teleportu. V místnosti je ku podivu ticho… Nikolka leží na teleportačním lůžku jako prkno, jednou rukou si zakrývá klín, druhou prsa, zatímco stále nahý David stojí u teleportačního lůžka docela nenuceně, ani se nijak nesnaží zakrývat svůj penis, stojící v pozoru…
„Oho, Nikolka už je tady,“ spustila jsem zvesela, „ale zábava je tu jako v pohřebním ústavu. Copak, copak?“
„Však vidíš…“ poznamenává David, „taková hezká dívčina – a dělá, že se přede mnou stydí. No, řekni, Jano… Je to normální?“
„Kde jsi byla?“ zeptala se mě Nikolka bez jakéhokoliv úvodu poněkud afektovaným hlasem.
„No – kde asi… Ve sprše – tak už to po teleportaci chodí. Jak dlouho už tady jsi?“
„Asi osm minut… Za chvíli půjdu taky do sprchy. Ale… Myslela jsem, že tu na mě počkáš a že se osprchujeme spolu…“
„To klidně můžeme. Mně sprchování nevadí… Půjdeš taky s námi, Davide?“
„Proč ne, když mě tak mile zveš,“ obrátil se ke mně. Neviděl tedy, jak po mě Nikolka zle loupla očima…
„Myslím, že jsme se na něčem domluvily…“ poznamenala vzápětí dosti nevraživě.
„Vždyť ano. Davidovi jsem vysvětlila, že ten ‚obřadný‘ způsob mluvy nesnášíš a že má s námi mluvit normálně. On to nedodržel?“
„Tohle jo! Ale…“
„Nu, a o ničem jiném jsme spolu nemluvily. Aspoň já si tedy nevzpomínám…“
„Hmm… Tak dobře. Jenže já jsem myslela…“ zamručela Nikolka nespokojeně.
„Tak vstávej – a jdeme do sprchy,“ uťala jsem záměrně její větu, tušíc, co chce říci – před Davidem by to však byla neomalenost… „Musíme přece tady Davida ‚zasvětit‘ – ne?“
Ne, že bych chtěla být na kamarádku zlá, ale tu nesmyslnou barieru musím prolomit stůj co stůj – a hlavně rychle! Zítra ráno se má k nám teleportovat Charaxos, a nebylo by dobré, abychom tu žili v nějakých neshodách – zvláště tedy, když tuším, že v Jeruzalémě budeme muset projít nudabránou. Jen tedy doufám, že mě nechce Nikolka angažovat podobným způsobem, jako CIA slečnu Sexy Betsy v Andách…
„Do čeho mě chcete zasvěcovat?“ ptá se David – napůl udiveně, napůl zvědavě.
„Pojď – a poznáš,“ vyzvala jsem ho, berouc Nikolku za ruku – tím ji signalizuji, že i ona má laskavě zvednout svou tělesnou schránku a následovat nás do určené místnosti.
Vstala, až když David zmizel za závěsem, kterého jsem před chvílí sama s výhodou využila.
„Ty fakt chceš…“ pokouší se spustit na mě ‚bandurskou‘ česky.
„David česky neumí – tak rač mluvit esperantem,“ napomenula jsem ji. „To je neslušné! Ještě by si mohl myslet, že se na něj domlouváme!“
„Vždyť já vím…“ poznamenala trucovitě, ale přece jen se nechala dovést do koupelny, kde už
David netrpělivě čeká na slíbené ‚zasvěcení‘.
„No, tak ho přece podrž,“ nabádám kamarádku.
Došlo jí, že když bude stát Davidovi za zády, nebude on na ni logicky vidět, a s nebývalou ochotou se ujala své role. Postavila se Davidovi za záda, uchopila ho za ruce, které mu stáhla dozadu, a ‚rozkopla‘ mu nohy. Vzápětí na to já jsem se zmocnila ruční masážní trysky – a ostrý proud ledové vody se zařízl do Davidova těla. Vyjekl úlekem, ale postupně se s neobvyklou procedurou smiřuje. Já si ho ovšem správně ‚vychutnávám‘ – Prostříkávám mu tělo v kruzích… vlastně v elipsách – a neustále se víc a víc přibližuji k jeho pohlavnímu ústrojí. Když se ostrý proud poprvé dotkl jeho ztopořeného penisu, vyjekl znovu. Pak se však proud zařízl do jeho varlat… Výkřik, který ze sebe v tu chvíli vydal, příliš rozkošnicky nevyzněl. Vzpomněla jsem si, že i u Lucky bylo nutno tlak vody zmírnit, aby jí to bylo příjemné, a zařídila jsem se obdobně.
„Tak už ho pusť,“ požádala jsem Nikolku odkládajíc masážní trysku.
Kamarádka Davida zmateně pustila, protože scénář při zasvěcování vypadá přece jen jinak… Toho jsem samozřejmě okamžitě využila – a zmocnila jsem se Nikolky, kterou jsem vzápětí upravila do ‚zasvěcovací‘ polohy.
„Víš, co máš dělat,“ poznamenala jsem k Davidovi.
David okamžitě pochopil. Popadl masážní trysku a jal se obdobným způsobem zpracovávat Nikolčino nahé tělo vystavené mu bez jakýchkoliv zábran na pospas. Pečlivě jí ostrým proudem ledové vody projíždí prsa, bříško i lasturku. Nikolka se mi v rukou kroutí, jako žížala na udici, ale já ji držím pevně – tak, aby byly všechny intimní partie jejího těla vystaveny Davidovu pohledu.
„Jen počkej, ty potvůrko, až se mi dostaneš do rukou – to teprve něco zažiješ…“ soptí mezi vzdechy rozkoše, které o jejím rozpoložení říkají zcela něco jiného…
Pak využila momentu mé nepozornosti, vyškubla se mi a zmocnila se mě sama, aby zase ona nastavila moje tělo Davidově masážní trysce. Přiznám se, že jsem se ani moc nebránila…
„Nu – a tomuhle my říkáme ‚zasvěcení‘ a provádíme je obvykle vždy, když přijdeme k sobě na návštěvu,“ vysvětluji Davidovi, když jsme konečně koupelnu opustili a kamarád nás usadil v obývacím pokoji. Nikolka se ku podivu konečně uklidnila. Ani se neshání po žádném oděvu a docela rozkošnicky se rozvalila do křesla v Evině rouše.
„Jak se vlastně dostaneme do Jeruzaléma,“ položila Nikolka zásadní otázku, hned jak David přinesl šálky s kávou.
„V noci se sem teleportuje Charaxos, takže vyrazíme vlakem v 7.36 a na místě bychom měli být chvíli po desáté – tedy s jedním přestupem v Tel Avivu,“ odpověděl David automaticky. Je vidět, že se na cestu předem dobře připravil. „Jenže je tu problém… Ta cesta bude dost nebezpečná, protože… No, ta celosvětová nahatá demonstrace 4. července podráždila i zdejší arabskou komunitu, takže jen v Jeruzalémě byly spáchány čtyři sebevražedné útoky – a otázka je, jestli se ti fanatici nezaměří také na vlaky a autobusy, čímž sice nevyhrožovali, ale schopni toho docela jsou. Už párkrát se to stalo…“
„V tom případě vyrazíme v bikinkách – jako v této době činíme obvykle, a celou cestu tě budeme chránit silovým polem. Charaxos je také bioenergeticky senzitivní, i on může jet v plavkách, a…“
„Tedy – to je ale šílený nápad,“ děsí se David, „vždyť to bude vyložená provokace, a…“
„No, když se zahalíme do těch šílených nikábů a burek,“ spustila tentokrát Nikolka, „tak sice budeme vypadat jako ‚počestné‘ muslimské ženy, ale to nás před fanatickými atentátníky neubrání. Ti přece vraždí, kde se jim zamane, bez ohledu na skladbu obětí.“
„Konec konců,“ rozvíjím dále svůj ‚bojový‘ plán, zálibně prohlížejíc Davidovo nahé tělo, „v plavkách můžeš cestovat i ty, abys mezi nás zapadl. Figuru na to máš…“
„Dobrá, vzdávám se. Jste na mě dvě…“ souhlasí David po krátkém váhání.
„Poslyš, Davide…“ spustila jsem zase já, „podle jakých kriterií vás mimozemští přátelé vybírali jako pacienty CPRE? Myslím, že už jsem se tě na to ptala tenkrát, jenže pak to tak nějak vyšumělo do ztracena…“
„Hmm, to oni dělali na základě velice pečlivého andrologického vyšetření. Vím, že u vás to byla vyšetření gynekologická, ale…“
„Dejte na chvíli pokoj s těmi vašimi doktorskými debatami,“ utrhla se na nás Nikolka docela nevraživě. Je vidět, že ten její klid je přece jen tak trochu hraný…
„No – a tebe to nezajímá?“ zeptala jsem se jí udiveně. „Vždyť když jsme pátraly my po tom, podle čeho si vybírají nás, tak ses nechala ode mne vyšetřovat docela ochotně. Copak, že najednou…“
„Podívej, Janičko! Zítra nás čeká dost dlouhá cesta. Měly bychom tedy využít toho krásného sluníčka tam venku – a pořádně se nabít,“ spustila docela rozumně. „Když máme vyrazit na cestu brzo ráno, tak už toho moc nestihneme. Až Slunce zapadne, tak si třeba zalezte do vyšetřovny – jestli tedy David nějakou má – a tam se klidně vzájemně vyšetřujte až do rána. Když to bude nutné, tak se třeba taky připojím, ale teď bych dala přednost věci, která příliš odkladu nesnese.“
„Zahrada je vám k dispozici, děvčata,“ ujišťuje nás David. „Pojďte, zavedu vás tam…“
Procházíme se s Nikolkou mezi stromy, zatímco David se usadil do stínu v altánku. Nikolka mě zavedla z jeho dohledu, přitiskla se svými bradavkami na moje a vyvolala kalihapický efekt.
„Takhle jsem si to nepředstavovala, Janičko. Říkala jsem ti přece, že mi byl tenkrát dost nesympatický – nejen tou mluvou. Proto jsem si představovala, že mě uchráníš toho, aby mě spatřil nahou – ale ty zrovna…“
„No – tak tě viděl nahou. A co má být? On se před tebou také nezjevil oblečený… Já jsem to udělala zcela záměrně, protože bych ráda, aby se ta bariéra mezi vámi konečně prolomila. Vždyť sama vidíš, že je to úplně normální kluk – a navíc docela fajn…“
„Budu o tom přemýšlet…“
Odtrhla se ode mne, a nejen že kalihapické spojení už se mnou nenavázala, dokonce mě opustila a kamsi zmizela.
…
Po západu Slunce, když už nebylo možné se nabíjet – i když přiznám, že bych ještě trochu potřebovala – jsme se vrátili do obývacího pokoje. Nikolka – kupodivu! – přišla spolu s Davidem v družném hovoru. Docela mi to přišlo k smíchu, ale udržela jsem se. Potěšilo mě, že k sobě přece jen našli cestu…
„Tak co, Davide… Máš k dispozici nějakou vyšetřovnu?“ zeptala jsem se nedočkavě.
„Ale jistě, jistě, mám… Dokonce přímo od mimozemských přátel. Pojď se podívat…“
Zavedl mě do vedlejšího křídla domu a otevřel dveře v čele chodby. Přede mnou se objevila známá šestiúhelníková místnost – odkládací kabina. Dvoje dveře – do sprchy a do vyšetřovny, jedna stěna kompletně zabraná zrcadlem, další stěna s lehátkem, stolkem, křeslem a s věšáčky na odložení oděvu, a poslední stěna vybavená několika skříňkami.
David jednu skříňku otevřel a vyňal z ní bílý doktorský plášť, který si automaticky navlékl. Za námi vstoupila do kabiny Nikolka jako stín. Ani jsem si ji nevšimla. Domnívala jsem se, že zůstala v obývacím pokoji, protože když jsem se na vyšetřovnu ptala Davida prvně, tvářila se docela kysele. Avšak teď sama otevřela vedlejší skříň – a než jsem se nadála, má na sobě sesterskou uniformu.
„Mám takový dojem, že na tebe zbyla role pacientky, ha, ha, ha… Teď už jsi spokojená?“ poznamenává, svazujíc mi vzadu vlasy do drdolu, abych měla bez zábran odhalená prsa.
Automaticky jsem zamířila na záchod a do sprchy. Když jsem opět vyšla, zjistila jsem, že dveře do vlastní vyšetřovny jsou otevřené a Nikolka sedí za klávesnicí komunikátoru.
„Nu, tak pojď dál… Postav se na váhu,“ spustil David.
„Davide, prosím tě, takhle ne,“ protestuji. „To bychom si tu jen hráli na doktory, přičemž postup, který tady zřejmě míníš aplikovat, je natolik zdlouhavý, že bychom se k tomu hlavnímu a nejdůležitějšímu – k tomu, co mě nejvíce zajímá – zase nedostali.“
„Aha – to jako, podle jakých kriterií…“
„No, právě!“
„Nuž dobrá. Ale já zase nevím, podle jakých kriterií jste byly vybírány vy. Jenom je mi jasné, že se tak dělo na základě gynekologického vyšetření – ale jakého? Můžeš aspoň napovědět?“
„Co kdyby ses soustředil na vyšetření lobi glandulae mammariae?“
„Hmm, tak dobře… Polož se na stůl…“
Stalo se. Nikolka dokonce neváhala vstát od komunikátoru a připoutat mě k polohovacímu zařízení!
David si upravil polohu mých rukou tak, aby měl má prsa bez jakýchkoliv zábran přístupná, a jal se mi je jemně prohmatávat.
„No – takhle nic moc nezjistíš…“ nabádám ho.
„Hmm, ale jak mám tedy postupovat? Já svým pacientkám vyšetřuji prsa především proto, abych objevil patologické útvary, jenže…“
„Aha, tím to asi bude… Mám takový dojem, že ti to budu muset předvést tady na Nikolce…“
„Cože?“
„Nu, svlékej se, svlékej se,“ nabádám kamarádku, když mi David uvolnil náramky, „tu uniformu dolů…“
„Ale já přece…“
„Ty přece – jsi prohlásila před tím, než jsme se šly nabít, že po západu Slunce se v případě potřeby taky zúčastníš. Slunce zapadlo, potřeba vyvstala – tak nechápu, proč se vzpouzíš.“
Uposlechla až teprve po té, kdy i David odložil plášť.
„Tady si lehni na stůl…“ nabádám Nikolku vhazujíc plášť i uniformu do otvoru na špinavé prádlo.
Váhavě uposlechla. Okamžitě jsem ji připoutala k polohovacímu zařízení a složila jsem jí ruce za hlavou, podobně, jako to udělal před chvílí David mně.
„Nu, a teď musíš postupovat takhle…“ předvádím mu techniku vyšetřování prsou, kterou jsem se naučila už na tehdejší CPLE.
„Ach tak… To je opravdu sofistikovaná metoda,“ pochvaluje si David, maje ruku zabořenou v Nikolčině pravém prsu. „Ale… no, prosím tě! Kolik laloků ona tam má? Vždyť to snad ani není normální…“
„Nu, a to je právě ten základní příznak. Nikolka jich má 48, já 58…“
„To snad ani není možné…“
David se tak zabral do zkoumání Nikolčiných prsou, že ani nepostřehl, jak mohutně už teče. Teprve, když pod svýma rukama ucítil silné záchvěvy jejího orgasmu, přestal.
„No – a to jsem se dopočítal jen třiceti šesti v jednom prsu…“ poznamenal zklamaně, věda, že po vyvrcholení, kdy povolí sexuální napětí, už nemá pacientka o další vyšetřování zájem.
„Mám takový dojem, Jano, že teď jsi na řadě ty…“ poznamenal s vědeckou vášní v hlase.
Bez okolků jsem ulehla na místo uvolněné Nikolkou a nechala se znovu připoutat k polohovacímu zařízení. Tentokrát postupuje David podle mého návodu a prsa mi prohmatává opravdu důkladně. Avšak dává si větší pozor – k orgasmu mě přivedl o něco později, než Nikolku, takže se stačil dopočítat mých 58 LGM aspoň v pravém prsu.
„Nu, a teď už se konečně snad dozvím to tajemství mužů – dědiců božích synů…“ poznamenala jsem, když jsem se vrátila z koupelny.
„Tak moment… Jdu se také osprchovat…“
Mezitím, co je v koupelně, prohrabává Nikolka opět skříň a vytahuje čistou sesterskou uniformu. Když však zjistila, že já se k oblékání do nějakého jiného pláště nechystám, zase ji – očividně zklamaně – vrátila. Skříň zavřela a zůstala tak, jak byla.
Ale to už se David vrátil z koupelny a rovněž zcela nahý ulehl na vyšetřovací stůl. Dokonce se nechal Nikolkou připoutat k polohovacímu zařízení.
„Takže – u vás bylo nejdůležitější vyšetření andrologické,“ zahajuji konverzaci se svým novým pacientem, zálibně osahávajíc jeho skvěle vypracované svaly. „Mohl bys mi i ty trochu napovědět?“
„Proč ne… Zkus třeba vyšetřit ductuli efferentes testis…“
„Hmm, vývodné kanálky varlete… Taky na počet?“
„Ano…“
„Jenže… To je místo, kde je varle spojeno s nadvarletem, bohatě inervované, takže když tě tam zmáčknu, tak tě to přece bude bolet… a dost, ne?“
„No… asi ano, i když tedy… doktorky na CPRE už měly natrénované takové techniky prohmatávání, že to ani nebolelo. Jen to bylo ze začátku nepříjemné, ale později i docela vzrušující…“
Přece nejsem takové nemehlo, abych nedokázala to, co doktorky z CPRE (a následně SSE), pomyslela jsem si, roztahujíc do široka Davidovy nohy, abych si bez zábran zpřístupnila jeho pohlavní ústrojí.
Přestože mi napověděl dost jasně, vyšetřuji nejprve jeho penis. Už při mém prvním letmém doteku se mu docela slušně napřímil a zachvěl.
„Ty nejsi obřezán?“ zeptala jsem se udiveně.
„Jak vidíš, ne. Naše rodina je sice židovská, ale nejsme náboženští fanatici,“ zasmál se.
Rázným hmatem jsem mu přetáhla předkožku a obnažila žalud, abych si mohla prohlédnout ústí jeho močové trubice a mít ho pod kontrolou. Teprve potom jsem se začala zabývat obsahem jeho scrota. Je mi jasné, že mu musím varlata prohmatávat velice obezřetně ze dvou důvodů – jednak mu nesmím způsobovat zbytečně bolest, a potom musím dávat pozor, aby se předčasně neudělal. Docela jsem zalitovala, že jsme s sebou nevzaly taky Magdu, která je ve vyšetřování varlat přece jen mnohem zběhlejší, než já. Počínám si proto zpočátku tak trochu nejistě a křečovitě, takže David několikrát sykl bolestí, za což jsem se mu vždycky omluvila. Po několika minutách jsem však na tu správnou techniku přišla a daří se mi vývodné kanálky docela dobře počítat. Jenže jsem zase zapomněla sledovat míru Davidova vzrušení, takže v momentě, kdy jsem se dopočítala šestačtyřicátého kanálku v jeho levém varleti, jeho penis se mohutně vzepjal, zachvěl se – a mé nahé tělo bylo skropeno pěti mohutnými výstřiky semenné tekutiny.
Nezbylo mi, než mu předkožku stáhnout zpět a ve vyšetřování okamžitě ustat, protože orgasmem David pozbyl sexuálního napětí, takže veškeré moje další snažení by bylo pro něj nepříjemné a obtěžující. Avšak – cíle je téměř dosaženo – z hodin anatomie si pořád pamatuji, že varle průměrného muže-pozemšťana je s nadvarletem spojeno deseti až dvaceti vývodnými kanálky – kdežto u Davida jsem jich napočítala šestačtyřicet, než dosáhl orgasmu. To znamená…
„Šestašedesát jich mám,“ poznamenal, jako by mi četl myšlenky.
„To je tedy síla…“ poznamenala jsem. „A u ostatních pěti kluků?“
„Asi by sis měla přečíst pamětní spis,“ odpověděl David na mou otázku. „Tam je o činnosti CPRE úplně všechno… A taky ti půjčím svoje poznámky – soukromé i z přednášek. Ale podívej, kolik už je hodin, a my jsme ještě nevečeřeli…“
„Slavnostní večeři právě připravuji,“ ozvalo se náhle za námi.
Pravda! Nikolka se z vyšetřovny vytratila – tiše, jako myška – ani jsem nezaregistrovala, kdy. Teď nás zve k bohatě prostřenému stolu. Jak je u ní zvykem, uprostřed trůní mísa šťavnatého ovoce a kolem tři nádherně zdobené zmrzlinové poháry… No, večeře v pravém smyslu slova to není, avšak když se u Nikolky něco slaví, tohle tam chybět nesmí. Své zvyklosti přenesla i sem, k Davidovi do Haify. Ale neprotestujeme, protože poháry jsou opravdu skvělé. Nejprve jsme se ale osprchovali – všichni tři…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 17. července
Když nás ráno David vzbudil, Charaxos už dorazil. Dokonce má s sebou i dva kufry s potřebným nářadím. Po lehké snídani a krátké poradě jsme vyrazili na nádraží Haifa Center-HaShmona, odkud náš vlak do Tel Avivu vyráží. Jak už jsme se dohodli včera, vyrazili jsme jen v plavkách, abychom se mohli snadno bránit silovým polem. David s námi ‚drží basu‘ – má na sobě miniaturní plavky-adamky, podobně, jako Charaxos.
David nás ovšem předem neupozornil, že cesta na nádraží je daleká a že musíme přejít skoro celé město, většinou po docela rušných ulicích. Jelikož zde žije smíšená komunita – Izraelci i Arabové, setkávali jsme se jak s obdivnými poznámkami, tak i s výrazy zloby a nevole – zvláště pak od ortodoxních muslimů. Dokonce nezůstalo jen u nadávek (podle Davida sprostých) – i několik kamenů bylo proti nám vrženo, ale pole je spolehlivě odrazilo zpět, takže nakonec se značně potloukli netolerantní útočníci sami. Jen pro pořádek: Charaxos nese dva kufry s nářadím a má kolem sebe vytvořeno své vlastní pole, já s Janou držíme Davida každá za jednu ruku a chráníme sebe i jeho polem společným.
Na nádraží jsme dorazili asi deset minut před odjezdem vlaku, ale David už měl jízdenky koupené přes Internet, takže jsme odešli rovnou na perón. Obsadili jsme si pro sebe jedno celé kupé a okamžitě jsme v něm vytvořili ochranné silové pole, držíce Davida mezi sebou. I kdyby byl na náš vlak spáchán teroristický útok, nám se nemůže absolutně nic stát, protože od vnějšku silového pole se všechny střepiny případné nálože spolehlivě odrazí.
Cesta do Tel Avivu proběhla klidně. Dorazili jsme tam ve tři čtvrti na devět a sedm minut jsme měli na přestup na vlak do Jeruzaléma. Na nádraží Jeruzalém-Biblical Zoo jsme dorazili v 10:07 – přesně podle grafikonu.
Odsud je to k Šalomounovu chrámu asi sedm kilometrů, které jsme opět absolvovali pěšky, protože někde ve vozidle MHD bychom ochranné pole zřizovali dosti obtížně.
Jeruzalém! Město, které na počátku XII. století navštívily Lucka s Lenkou! Místo, kde psaly svou kroniku, místo, kde se také ony pohybovaly jen spoře oblečené, Lenka většinou dokonce úplně nahá. A teď my jdeme do míst, která ony důvěrně znaly – Šalomounův chrám, zahrady Konventu… Jakpak ta místa vypadají teď – a jak vypadala tehdy…
Z rozjímání mě probudila partička výtržníků, kteří se snaží – podobně jako v Haifě – házet po nás kameny. Dva útočníci jsou zraněni, jeden dokonce na hlavě…
„Co, kdybychom je ošetřili – podobně jako za časů krále Balduina II. činily Lucka s Lenkou,“ navrhuji Janě.
„To by bylo opravdu efektní,“ míní kamarádka docela vážně, „jenže problém je v tom, že my nemáme s sebou žádnou lékárničku. Laserový řezák tedy máme, ano, ale oni po nás nestřílejí z kuší, takže šípy z nich dobývat nemusíme…“
„Ale já tady v kufru lékárničku mám,“ upozorňuje Charaxos.
„No, to je ovšem něco jiného,“ poznamenává Jana.
Rozdělili jsme se. Já teď chráním polem sebe a Davida, kdežto Jana – zatím nechráněna, ale hlídána Charaxovým ostřížím zrakem, se sklání nad ležícím útočníkem, kterému krev z hlavy přímo crčí.
„To je vyloženě na šití,“ poznamenává Jana. „Aspoň mu to přikryji sterilní gázou, a ty, Davide, zavolej záchranku…“
Zatímco David volá záchranku a Charaxos otvírá jeden z kufrů, chtěje vytáhnout lékárničku, zraněný útočník zjistil, že se nad ním sklání dívka v bikinkách – a děly se věci!
„Tak pojď, ty feno nevěřící, abys viděla, co Abdul Mahání dokáže!“ zařval jí do obličeje anglicky, strhávaje jí podprsenku.
Jana, která takový útok nečekala, sice trochu zaváhala, ale nakonec přece jen proti grázlíkovi vyslala dávku elektrické energie. Jeho paralyzovaná ruka klesla, ale Janina podprsenka je zničena – a útočník navíc drží jeden její cár v zaťaté pěsti, kterou mu svírá křeč.
„Co blázníš,“ ptá se ho Jana chlácholivě. „Přece tě musím trochu ošetřit, než přijede záchranka. Jak ses praštil tím kamenem, tak krvácíš – a dost…“
„Já jsem se praštil kamenem? Tys mě praštila! A neopovažuj se na mne sáhnout, ty nevěřící čubo! Mě smí ošetřit jen muslimský doktor!“
„A já zavolal naše,“ poznamenal David esperantem.
„Až tu bude záchranka, tak jim ho předáme a půjdeme si po svých, ne?“
„No, to ne,“ oponuje David. „Když vidím, co je tohle za fanatika, tak je budete muset před ním ochránit. On by byl schopen je povraždit – podívej! Má u sebe kinžál…“
„Jednoduchá věc,“ poznamenal Charaxos a zparalyzoval i druhou útočníkovu ruku. „Nohama snad ten kinžál ovládat nebude…“
„Zavolám pro jistotu i policii,“ rozhodl David chápaje se znovu svého mobilu.
Než však stačil navolit číslo, přijela houkající sanita a v závěsu za ní i policejní hlídka. David zamkl klávesnici a zavěsil si mobil zpět na krk.
„Co se tu stalo,“ zeptal se policista anglicky, vida smíšenou společnost.
„Zaútočila na nás partička výtržníků,“ ujal se slova Charaxos, „ale jeden z nich se zranil. Tady slečna je doktorka, chtěla ho ošetřit, ale on na ni zaútočil taky – docela jí strhnul a zničil podprsenku, jak můžete vidět. Požaduje, aby ho ošetřil muslimský doktor.“
„Hmm, to se dalo čekat. Když někdo zavolá záchranku k Arabovi, automaticky volají na pomoc i nás. Jenže – jak on k tomu zranění přišel?“
„Lže!“ zařval grázlík. „To oni! Oni napadli mě!“
„Tak moment,“ vložil se do hovoru druhý policista. „Tady ten je opravdu potlučený, ale vám, jak je vidět, se nic moc nestalo. A kromě toho… vy jste opravdu doktorka?“
„Ano…“ odpovídá Jana.
„Ale na veřejnosti tedy dost nedostatečně oblečená – skoro nahá…“
„To proto, že támhleten mi strhl podprsenku, jak už vás upozornil tady kamarád. Vždyť vidíte, že ještě jeden její cár drží v ruce, ne?“
„To ano, ale chodit po městě jen v plavkách… To má být jako provokace?“
„Ne, tak chodíme z bezpečnostních důvodů,“ odpovídá místo Jany Charaxos.
„Z bezpečnostních důvodů?“ zeptal se udiveně policista, docela neomaleně zíraje na Janina obnažená prsa. „To naprosto nechápu. Z bezpečnostních důvodů byste se přece nemohli chovat takhle výstředně. Tato část Jeruzaléma je sice součástí Izraele, ale vyskytuje se tu i řada Arabů – a ty svým oděním-neoděním vyloženě provokujete!“
„My ovšem nemůžeme jednat jinak. Naše nahota je skutečně náš hlavní obranný systém.“
„Nechápu…“ pronesl policista skoro posměšně.
„Tak si to vyzkoušejte,“ navrhuje policistovi Charaxos. „Zkuste po mně mrsknout kámen – ale s citem, abyste nedopadl jako tenhle grázlík…“
Grázlík s oběma rukama paralyzovanýma se nakonec nechává ošetřit židovskou doktorkou. Nic jiného mu totiž nezbývá. První policista mu ještě ke všemu sebral kinžál…
Druhý policista, konsternován Charaxovým výrokem, sebral nevěřícně kámen – dokonce snad tentýž, kterým po nás mrštil jeden z útočníků – a vrhl ho proti Charaxovi. Ten stojí, jako socha – bez jediného pohybu. Kámen se odrazil od ochranného pole a uhodil policistu rovnou do prsou.
„Nu – a totéž se stalo tamtomu zraněnému,“ vysvětluje Charaxos. „Jenže on mířil výš, tak se zranil na hlavě. Toť vše. No, ale kdybych byl oblečen, asi bych to takhle elegantně nesvedl, a děvčata také ne.“
„Dobře, věřím vám. Chcete proti útočníkovi podat trestní oznámení?“
„Snad ani ne,“ odpověděl Charaxos, rozhlížeje se po nás. „Myslím, že se dost potrestal sám.“
„Kam máte vůbec namířeno – tedy jestli to není tajemství…“
„Na Chrámovou horu,“ odpověděl po pravdě David.
„Takhle!? Víte však, že budete mít značné problémy – nejen tam, ale i cestou,“ varoval nás nakonec policista rezignovaně.
„Ten kinžál mu ale přijde draho. My už si ho z nedovoleného ozbrojování obviníme sami,“ prohlásil druhý z policistů. Ale jeho poznámku už jsme zaslechli na odchodu.
„Mám s tebou ‚držet basu‘?“ zeptala jsem se Jany, jdoucí od posledního incidentu docela nenuceně nahoře bez.
„To snad ani ne…“ odpověděla nerozhodně.
Nakonec jsem ze solidarity podprsenku rovněž svlékla a Charaxos ji uložil do jednoho z kufrů. Má to dvě výhody: Jednak můžeme svou energii ovládat ještě snáze, a za druhé: neodlišuji se od davu…
Cestou na Chrámovou horu nás napadlo ještě několik fanatických skupin. David nakonec nepřeháněl, když nás varoval, že po oné americké protiteroristické demonstraci je místní muslimská komunita značně podrážděna. Ale my považujeme svou vlastní bezpečnost za důležitější, než náboženské cítění zdejších fanatiků, takže jsme si na cestu opravdu už jiné odění nepořídili, ačkoliv jsme cestou několik prodejen s textilem ‚potkali‘ a peněz máme také dost. Jenže teď, po první zkušenosti, už nikomu, kdo se zranil vlastní vinou útokem na nás, žádnou pomoc sami neposkytujeme. Jana nebo David jen odhadnou vážnost zranění, a když je nejhůř, tak David, maje mobil v pohotovosti, jen zavolá záchranku, a my pokračujeme v cestě dál, jako by se nechumelilo…
Tyto incidenty nás však značně okradly o čas, takže teprve po druhé hodině odpolední jsme se ocitli poblíž Chrámové hory. Tam nás však očekávala další komplikace – policejní kordón.
„Stůjte, policejní kontrola,“ ozvalo se anglicky na potřetí z megafonu. (David mi později vysvětlil, že první dvě hlášení byla v jazyce jidiš a v arabštině.)
„Předložte doklady a sdělte, proč jdete na Chrámovou horu.“
Naše pasy nese Charaxos v jednom z kufrů – dokonce i falešný pas pro Davida! – takže s nimi není problém. Jenže se dozvídáme dvě závažné věci: Předně – po oné nahaté celosvětové demonstraci je vstup turistů do prostoru Chrámové hory zakázán z bezpečnostních důvodů. A za druhé: jsme prý nedostatečně oblečeni.
„Mám takový neblahý dojem, že budeme muset jít proti všem,“ poznamenala jsem polohlasně, avšak jeden z policistů na mou poznámku nečekaně zareagoval: „Ripetu, kion vi diris!“ {„Opakujte, co jste řekla!“}
Pozdě mi došlo, že esperanto je přece jen mezinárodní jazyk a že se ho přece jen lidé učí a používají ho i přes posměch a masivní vnucování angličtiny.
„Víte, my nejsme jen tak nějací turisté, kteří chtějí zdejší památky navštívit ze zvědavosti,“ spustil Charaxos, tentokrát přímo esperantem. „My tato místa musíme nutně navštívit se zvláštním posláním.“
„Dejme tomu. Ale – máte tedy ke vstupu se zvláštním posláním povolení nebo doporučení? Od izraelských úřadů, od UNESCO, nebo…“
„Tak – to nemáme. Máme jen xerokopie dokumentů, které zde byly nedávno objeveny jednou archeologickou expedicí, a protože jsme si jisti, že známe závažné okolnosti jejich původu, rádi bychom se o tom přesvědčili.“
„Ale bez patřičných povolení nebo doporučení kompetentních institucí vás dál pustit nemohu, pochopte to…“
„Pokud nám vstup neumožníte dobrovolně, vynutíme si ho silou,“ varuje Charaxos policistu.
„Chcete mi snad vyhrožovat, pane?“ policistův hlas ztvrdl a jeho ruka zabloudila k opasku.
„Ne. Jen vás varuji,“ odvětil klidně Charaxos.
Policista neodpověděl, avšak dal svým podřízeným znamení rukou – zřejmě něco, jako ‚nacvičený signál‘ – a ti nás v momentě takřka neprodyšně obklíčili.
„Nedá se nic dělat,“ rozhodl nakonec Charaxos, „musíme si pomoci sami…“
Já a Jana jsme uchopily Davida – každá za jednu ruku, Charaxos popadl oba kufry – a dvě silová pole odhodila policisty na obě strany silnice.
„Varoval jsem vás,“ zvolal ještě Charaxos za sebe, „nikdo a nic nás v další cestě nezastaví!“
Vzhledem k zákazu turistiky se setkáváme jen s ortodoxními židovskými věřícími, kterým jediným je vstup na svatá místa umožněn ‚z náboženských důvodů‘. Těm naše oblečení-neoblečení sice vadí a dávají nám to ostentativně najevo, avšak nepokoušejí se nás napadat fyzicky, jak to činí fanatičtí muslimové. Konečně, krátce před patnáctou hodinou, stojíme před Šalomounovým chrámem.
Kde ovšem je ta cesta do podzemí, o které se zmiňuje ona Jeruzalémská kronika, jejímiž autorkami jsou moje sestra a kamarádka Lenka?
„Mám dojem, že to bude tady,“ vede nás Charaxos k jedné z bočních stěn. „Aspoň podle popisu a Lucčiných nákresů…“
Opravdu! Před námi se zjevil nenápadný výklenek. Jeho dveře jsou otevřeny – a za nimi schodiště směrem dolů. Nedočkavě jsme po něm vyrazili…
„Stůjte!“
Před námi stojí dva členové soukromé ochranky – tzv. ‚černí šerifové‘ (jak se jim říká u nás).
„Dál nemůžete, tady pracuje archeologická expedice.“
„To je v pořádku,“ oznamuje suverénně Charaxos, „víme o ní a rádi bychom s ní spolupracovali.“
„Vy jste archeologové?“
„Samozřejmě,“ potvrzuje Charaxos bez zaváhání.
„A máte pověřovací listiny příslušného úřadu nebo vědecké instituce?“
„To zrovna ne,“ sděluje Charaxos, „ale máme xerokopie zde nalezených dokumentů a rádi bychom expedici pomohli v dalším výzkumu, protože víme, oč se jedná.“
„Ukažte ty dokumenty…“
Charaxos vydal členovi ochranky jednu složku se xerokopiemi (jen poznamenávám, že jich má s sebou několik – pro každý případ).
„Moment, vydržte, zajdu s tím k vedoucímu expedice…“
Asi po deseti minutách se z podzemí ozvaly jakési hlasy a vzápětí se před námi objevil…
„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravila jsem se s knězem, který mi byl v lednu předal xerokopii Jeruzalémské kroniky.
„Deus omnipotens!“ zvolal místo pozdravu, jakmile nás spatřil. „Tedy, paní kolegyně,“ obrátil se rovnou k Janě, „nikdy bych nečekal, že vás spatřím takto…“
„Z bezpečnostních důvodů, pane kolego,“ odpověděla mu Jana pohotově.
„Samozřejmě, jste našimi hosty,“ poznamenal po chvíli, když se vzpamatoval z prvního šoku. „Ale tam dole vám bude docela zima…“
„Myslím, že nebude,“ snažím se oponovat, když vtom jsem si všimla, že Jana hledí na Davida s obavami v očích.
„Vlastně… Davidovi zima bude… Co s tím?“
„Nedá se nic dělat,“ míní Jana, „jděte se podívat dolů sami – a já tady s Davidem zůstanu.“
„Stejně jsem se sem teleportovala na tvůj popud hlavně kvůli němu,“ prohodila ke mně.
Zase má pravdu… Původní můj plán spočíval v tom, že ona mě uchrání před Davidovým pohledem na mou nahotu – a nakonec se všechno stalo úplně jinak. Nezbývá než s ní souhlasit. Já a Charaxos jistě na průzkum budeme stačit – a David ochranu nutně potřebuje. O tom jsme měli možnost se přesvědčit dnes hned několikrát.
Charaxos otevřel jeden z kufrů a podal Janě její satelitní telefon a kabelku s doklady a penězi. Pak jsme se rozloučili a vyrazili jsme po schodišti dolů, vedeni panem profesorem.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 17. července
„Vašim společníkům se podařilo ty dveře otevřít,“ oznamuje nám asi po dvou hodinách pan profesor v doprovodu černého šerifa, „avšak varovali před vstupem všechny ostatní členy expedice. Vešli tam sami – dokonce úplně nazí, svlékli si i ten nepatrný zbytek oblečení, které na sobě měli. Dveře se pak za nimi zavřely – a zase je nikdo neumí otevřít. Jenže oni odtamtud nevycházejí…“
Vzpomněla jsem si na nudabránu – a věc mi byla ihned jasná…
„Pane profesore, teď mi ovšem budete muset věřit… Nikolka a Charaxos vstoupili do prostoru zřejmě zamořeného tvrdou radiací – proto vy ani nikdo z vaší expedice – tam nemůžete pobývat. Kromě toho – tady teď plyne pro ně čas mnohem rychleji, jak ostatně jste si sám mohl v oněch dokumentech přečíst, takže oni se objeví až za několik dní. Nemá proto smysl tady na ně čekat. My se teď s vámi rozloučíme a půjdeme se zatím ubytovat někam do hotelu. Dejte mi číslo vašeho mobilu, dám vám vědět, kde budeme…“
„Do hotelu snad ani ne,“ protestuje David, když ‚poslové‘ odešli. To už bude lépe, když se vrátíme domů, do Haify, co říkáš?“
„Asi ano…“ souhlasím váhavě.
Na nádraží jsme dorazili krátce po devatenácté hodině a posledním večerním vlakem v 19:18 jsme se vrátili zpět do Haify, kam jsme dorazili v deset hodin večer. Cesta z nádraží teď v noci proběhla v klidu. Nikdo nás neobtěžoval a nikdo na nás neútočil.
Až teprve tady jsme si uvědomili, že jsme celý den na cestě a nic jsme nejedli ani nepili. Mně to tedy jako bioenergeticky senzitivní osobě nevadí, ale David večeři přímo zhltl…
Nu, a pak jsme se už jen osprchovali a zakotvili jsme v kanafasu…
Autor: © Éósforos, 2016
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah