Jeruzalémská kronika – pondělí 3. června 1118
(Lenčin zápis)
Včera jsme se s Luckou zúčastnily inauguračního obřadu Převorství siónského. Kdo by čekal nějaká mystéria nebo něco podobného, asi by byl zklamán. Prostě jsme byly přijaty v mešitě Al-Aksá, jak už nám byl sdělil Hugo de Payns, a tam jsme byly požádány, abychom slavnostně přísahaly na otevřenou Bibli, že mimo Bratrstvo pomlčíme o všem, co se ho týká a o pracích, které pro něj budeme vykonávat.
Bible je pochopitelně ručně psaná, latinsky ozdobným písmem na pergamenu a skvostně vázaná v kůži, ve středověku hotové jmění. Neskrývala jsem obdiv k takové nádheře a dovolila jsem si knihou zalistovat. Ke svému údivu jsem zjistila, že tato Bible je mnohem rozsáhlejší, než oficiální církevní kánón přijaty niceským koncilem roku 325. Zvláště pak počet evangelií značně přesahoval onu známou čtveřici.
Hned po obřadu jsme s Luckou odevzdaly bratra zahradníka pod ochranu Bratrstva a vydaly se pro kufřík s nářadím. Poté jsme se nechaly zavést do podzemního labyrintu – nesmíme dát najevo, že cestu důvěrně známe a že Lucka už v něm dokonce ‚pracovala‘, i když byla oficiálně dolů zavedena jen jednou – a to ještě se zavázanýma očima!
Dnes sem tedy vstupujeme ‚poprvé‘ bez jakýchkoliv konspiračních opatření. Je pochopitelné, že nemůžeme jen tak beze všeho popadnout laserový řezák a uvolnit sváry, které byla Lucka udělala v momentě zatmění Slunce dne 22. května. Celá procedura musí být provedena opravdu obřadně a musí být vidět náročnost operace, abychom obhájily nutnost rozsáhlých příprav a ‚výpočtů‘, kterými Lucka otevření dveří podmiňovala.
Vedle kufříku s nářadím neseme tedy ještě stativ pro řezák a zaměřovač. Konec konců, bude to tak lepší, protože omezíme riziko poškození vlastního mechanismu dveří, které by při použití řezáku bez opory mohlo hrozit.
Ale to už instaluji řezák na stativ a aretuji ho do vodorovné polohy pomocí gyrostatické libely, zatímco Lucka nastavuje zaměřovač tak, aby jeho monitor zobrazoval přesně dráhu řezu, který musíme provést. Spojením obou přístrojů do synchronizované smyčky sestavujeme automat, jenž sám – bez našeho přímého zásahu provede celou práci. My ovšem stojíme každá u ovládací klávesnice jednoho z přístrojů a předstíráme náročnost obsluhy.
Teď se dal řezák pomalu do pohybu a odstranil první svár. Následuje přestavění obou přístrojů k provedení dalšího řezu. Hugo de Payns s několika přáteli sledují s napětím a obrovským zájmem veškeré naše počínání. My ovšem pokračujeme volným tempem. Záměrně zdlouhavě nastavujeme a kontrolujeme zařízení, manipulujeme s různými ovládacími prvky nenechávajíce se rušit.
Konečně jsou všechny Luckou nadělané sváry hladce uvolněny a dveře se před užaslými zraky přítomných tiše otevírají. Vstupujeme do nově odkrytých prostor, Hugo de Payns jako první. Naše kapesní svítilny vrhají zpoza něj kužely světla do místnosti s půdorysem poloviny pravidelného šestiúhelníka. Otevřená prostora je prázdná, jen uprostřed stěny půlící šestiúhelník vyčnívá ovládací kruh.
„Co to může být?“ podivuje se Hugo de Payns.
Pohlédly jsme s Luckou na sebe. „To vypadá jako… jako…“
„Jako uzávěr vnějších dveří přechodové komory,“ vydechla Lucka překvapeně. „Jenže – proč by byl ještě zakryt těmi prvními dveřmi? To nechápu…“
„Co je to přechodová komora?“ zeptal se Hugo.
Jeho otázka však zatím zůstala nezodpovězena, protože kužel světla z mé lucerničky dopadl na řadu znaků vyrytých do zdi po obou stranách kruhu.
„Podívej!“
Lucka vrhla pohled na osvětlený nápis a strnula.
„To je… to je… návod k otevření dveří… Ale!“
Znaky – vlastně řada piktogramů – signalizují, že otevření dveří je nebezpečné pro pozemšťany, neboť se při něm vyvine pronikavé záření. Nám s Luckou to nevadí. Jsme bioenergeticky senzitivní a s energií tohoto typu si dovedeme poradit – tedy – dovedeme ji zužitkovat k nabití. Ale co s Hugonem a jeho doprovodem?
„Přátelé, je nám to moc líto, ale je nutné, abyste tuto místnost opustili, než začneme s těmito dveřmi manipulovat. Po jejich otevření vám totiž hrozí smrtelné nebezpečí,“ oznamuje Lucka Hugonovi a jeho přátelům.
„A vám nebezpečí snad nehrozí?“ opáčil Hugo de Payns nechápavě.
„Ne, nám nehrozí,“ ujišťuje ho Lucka.
„Nechápu… Nám nebezpečí hrozí, ale vám ne?“
„Ano, je to tak,“ potvrzuji Lucčina slova.
„Můžete nás o tom nějak přesvědčit?“
„Nějak přesvědčit?“ uvažuje Lucka, „Hmm, třeba v boha věříte a taky mě nedokážete přesvědčit, že existuje. Stejně, jako věříte v boha, teď musíte věřit, že vám to nebezpečí hrozí.“
„Jenže ty nejsi bůh,“ opáčil Hugo popudlivým tónem.
„Nu dobrá, tak já ti něco předvedu, ty nevěřící Tomáši,“ ujala jsem se slova tentokrát já. Rozebrala jsem svou svítilnu a podržela jsem výbojku mezi prsty. Ta se jasně rozzářila.
„Až tohle dokážeš, bratře Hugo, tak ani tobě nebezpečí hrozit nebude.“
Zíral na mě jako na zjevení. Pak natáhl ruku po výbojce a podržel ji stejným způsobem, jako já před momentem. Ta pochopitelně ani neblikla.
„No vidíš, nedokážeš to,“ oznamuji mu sahajíc po výbojce. Sice ucukl, ale přece jen jsem byla rychlejší a chytila jsem ho za ruku. Dotek jsem doprovodila slabou elektrickou ranou. Rozevřel prsty a výbojku upustil, Dopadla na zem a skutálela se mi k nohám. Zatímco si Hugo tře ruku po elektrickém šoku, v klidu jsem opět smontovala svou svítilnu a pohlédla jsem na Lucku. Ta se jen shovívavě usmívá.
„Tak co, už nám věříš, bratře Hugo,“ zeptala jsem se Hugona, když se konečně vzpamatoval z nevšedního zážitku.
„Co mi zbývá, sestro. Budu ti věřit…“ pronesl váhavým hlasem a pokynul svým společníkům, aby opustili nově otevřenou místnost.
Když odešli, Lucka zavřela dveře a zajistila je zevnitř. Pak přistoupila k ovládacímu kolu.
„Mám?“
„Nu, zkusit to musíme,“ povzbuzuji ji, ale ne moc přesvědčivě. Za normálních okolností bychom požádaly o radu a o pomoc Erigya nebo některého z techniků. Jenže ti tady dnes nejsou – i leží všechna odpovědnost na nás dvou…
Lucka rázně otočila kolem a ze stěny vyjela dvě madla. Každá jsme uchopila jedno a táhneme je od sebe. Těžké dveře se před námi pomalu rozevírají… ještě kousek… ještě… a náhle jsou rozevřeny dokořán… Ano, je to vstup do přechodové komory. Teď musíme vstoupit, dveře za sebou zavřít a teprve potom bude možno otevřít dveře vnitřní. Aspoň tak to stojí v návodu. Vstoupily jsme do přechodové komory – je to druhá polovina šestiúhelníkové místnosti.
„Nejprve si to tu důkladně prohlédneme,“ navrhuje Lucka
Rozsvítily jsme ještě dvě další svítilny, abychom lépe viděly, a pustily jsme se do průzkumu. Přechodová komora je vybavena pouze dvěma skříněmi. V každé je uloženo několik obleků připomínajících skafandry.
„Mám takový dojem, že se asi máme obléknout do toho to,“ poznamenala jsem k Lucce.
„Nu což, tak se do toho oblékneme…“
Jaly jsme se oblékat podle vyobrazení na dveřích skříně, pomáhajíce si jedna druhé navzájem. Asi po dvaceti minutách se nám podařilo zvládnout celou proceduru. Máme na sobě zvláštní průhledné kombinézy, přes které jsme si obuly boty, jež k nohavicím vzduchotěsně přilnuly. Na hlavy jsme si nasadily fotoplastické kukly s dýchacími filtry. Pak jsme důkladně prostudovaly návod k ovládacímu panelu vnitřních dveří, který je ovšem mnohem složitější, než ovládací panel dveří vnějších.
Podle podrobných pokynů je nejprve nutno provést důkladnou kontrolu správného oblečení skafandrů. Tu jsme musely opakovat celkem čtyřikrát, než byl kontrolní mechanismus s naším dílem spokojen…
Potom je nutno neprodyšně uzavřít vnější dveře a následně provést důkladnou dezinfekci vnějšího povrchu skafandru několika druhy tvrdého záření, a nakonec je nám dovoleno otevřít vnitřní dveře. Ale podařilo se a po další hodině zápolení se zařízeními přechodové komory se před námi otevřela cesta do hlubin podzemního komplexu!“
Postupujeme opatrně vpřed širokou chodbou, která záhy ústí do modulu tří šestiúhelníkových místností. Takhle nějak jsou zařízena jednotlivá apartmá na SSE a CPLEN, uvědomujeme si. A co zařízení?
„Je s podivem,“ míní Lucka, „že vstupní chodba ústí přímo do apartmá a ne do další chodby, ze které teprve vedou dveře do jednotlivých…“
„Ale koukni,“ přerušuji Lucčiny úvahy, „chodba pokračuje. Tady to je vlastně něco jako vstupní vestibul…“
Sám vstupní vestibul totiž apartmá v lecčems připomíná. Jediným rozdílem je jen ta pokračující chodba. Jinak je i tady rozmístěn nábytek a jeden z modulů je vybaven jako koupelna. Jen právě ten zadní modul, kde se obvykle nachází ložnice, je dále průchozí a chybí tu samozřejmě lůžko. Skříně ve zdech a zrcadlo ovšem nescházejí.
Otevřela jsem jednu skříň. Je vybavena zásobou prádla a hygienických potřeb stejně, jako na mimozemských stanicích.
„Tady to vypadá jako funkční a obydlené,“ poznamenávám, „dokonce tady ta zásoba textilu budí dojem, jako že je úplně nová a nepoužitá…“
„Ukaž? No opravdu… Ale to by znamenalo…“
Lucka svou myšlenku nedokončila. Místo toho ukázala němě směrem dál do chodby, kamsi za mne. Pohlédla jsem tím směrem a skoro jsem vykřikla leknutím. Z chodby se totiž proti nám valí chuchvalec zelené mlhy! Rychle jsem zavřela dveře skříně a couvla jsem několik kroků dozadu, na Lucčinu úroveň.
„Co to je?“
„Nevím,“ odtušila Lucka temným hlasem, ještě ke všemu značně zkresleným, protože vychází ven z přilby přes dýchací filtry. Uchopila mě za ruku a smýkla se mnou stranou do modulu sprchy. Vzápětí zavřela dveře.
„Tedy, Lucinko, nevím – ty skafandry nebo co to vlastně je, by nás snad měly ochránit, ne?“
„Je to možné,“ míní Lucka, „ale opatrnosti není nikdy dost – zvlášť tedy v tomto neznámém prostředí. Zkusím pootevřít dveře a podívat se, co se za nimi děje…“
Stalo se.
„Hmm, ta podivná mlha se tam jen tak líně převaluje v podobě obrovské čočky… Podivné… Teď se rozběhla dál chodbou, kudy jsme přišly, takže nám jakoby odřízla zpáteční cestu…“
„Tak toho využijeme a projdeme dál do hloubi toho labyrintu, ne?“ navrhuji.
Lucka přikývla a vyrazily jsme. Procházíme klikatou chodbou podobnou té na CPLEN, a zkoušíme některé dveře, které se nám cestou objevují. Většinou se dají otevřít a skrývají zařízená apartmá nebo i větší sály složené z několika modulů. Často se ohlížíme, zda se nevrací ten mlžný chuchvalec.
Po dvou hodinách jsme došly na konec chodby a snažíme se otevřít dveře v jejím čele. Nedaří se nám – a navíc se za námi objevilo to podivné zelené mračno… Lucka mě opět pohotově zatáhla do nejbližšího apartmá, ale nezavřela dveře úplně. Opatrně vykukuje ven.
„Téééda…!“
„Co se stalo?“
„Ty dveře… se před tou mlhou otevřely – a za ní zase zavřely!“
Vyběhly jsme do chodby, ale zahlédla jsem už jenom, jak dveře zapadly.
„Mám dojem,“ uvažuje Lucka nahlas, že za těmi dveřmi se skrývá něco obzvlášť důležitého… ale … jak se tam dostat! Nejspíš si budeme muset počkat na tu mlhu a vklouznout tam za ní…“
No jo, ale je otázka, jak často se tak dě…“
Než jsem stačila dokončit větu, dveře se otevřely a podivná zelená mlha se zase vyvalila ven. Lucka se tentokrát pokusila postavit se jí do cesty, ale pak uskočila stranou.
„To není mlha,“ zvolala udiveně, „to je forma silového pole!“
Mlha (i přesto budu tento útvar tak nazývat) proběhla chodbou a za chvíli se opět vrací. Vyčíhaly jsme si s Luckou ten pravý okamžik, a… Sláva! Jsme za tajemnými dveřmi!
Před námi se objevil rozlehlý sál strojovny. Lucka pohlédla na hlavní panel a vydechla překvapením: „Tady je … fungující rozdílová elektrárna … a … a dokonce i komunikátor!“
Přistoupila k němu a pročítá zprávy na monitoru.
Proces zacyklen… lituji…
„To vypadá na nějakou poruchu,“ přemýšlí nahlas, „podíváme se, jaké že jsou aktivní procesy… hmm… Počítání času – to bych ještě chápala… Řízení chodu elektrárny… taky jasné. Dehibernace objektu 11 – zacykleno… co to je?“
„Probouzení?“
„No jo… probouzení,“ souhlasí Lucka, „ale OBJEKTU… Já bych spíš chápala pod tou činností probouzení nějakého člověka, nebo živého organismu vůbec… Objektu… No dejme tomu. Ale kde se ten ‚objekt‘ asi nachází?“
Zatímco stojíme nad komunikátorem, zelená mlha několikrát proběhla sem a tam, ale nebereme ji na vědomí.
„Tak zobraz podrobnosti,“ navrhuji Lucce.
„Nejde to!“ Lucka marně tiskne příslušné klávesy na komunikátoru.
„Tak co když zatím prozkoumáme zbývající prostory?“ Pohlédla jsem na hodinky. Jsme v podzemí už čtyři hodiny!
Lucka můj návrh přijala a postoupily jsme do dalšího sálu. Tady se nám naskytl pohled na opravdu podivnou věc. Sál je vybaven dvanácti podlouhlými předměty doutníkového tvaru – ale úctyhodných rozměrů. Délka dobré tři metry, průměr v nejširší části aspoň dva metry a na krajích kolem jednoho metru. Předměty jsou očíslovány od nuly do jedenácti. A ten, který číslo jedenáct nese…
„Podívej,“ zvolala Lucka překvapeně, „to bude ten objekt 11!“
Podivný doutník skutečně jako jediný vypadá odlišně od ostatních. Střídavě na něm totiž blikají různobarevné kontrolky – na obou koncích! Ostatní doutníky jsou černočerné, ten s číslem jedenáct neustále mění barvu. Je pruhovaný jako duha.
„Rozkládá se na něm světlo našich svítilen, podívej…“ Lucka pohnula lucerničkou – a skutečně! Povrch ‚doutníku‘ č. 11 znovu zahrál duhovými barvami.
„Dehibernace objektu č. 11… A tady ten doutník má taky číslo jedenáct,“ upozorňuji Lucku, „dokonce jako jediný vykazuje jiné vlastnosti, než všechny ostatní.“
„Vidím,“ přizvukuje kamarádka, „a navíc… pojď se podívat z mé strany!“
Napětí v jejím hlase je patrné i přes dýchací filtry.
Odstranit překážku… Odstranit překážku… Odstranit… bliká nápis pořád dokola.
„Odstranit překážku, to se mu řekne, ale jakou – to už nenapíše!“ hartusí Lucka. „Ledaže…“
Upřeně pozoruje disk mlžného silového pole neustále procházející dveřmi sem a tam. Právě teď se zase vrací a naráží do objektu č. 11. Odrazí se a koulí se zpátky ke dveřím. Ty se otevírají, kotouč opouští místnost…
„“No tak… máme tu aspoň dva zacyklené procesy,“ míní Lucka. „Jednak ten neustále blikající nápis, a potom ten kotouč mlžného pole neustále cestující – jak se zdá – po stejné dráze. Navrhuji sledovat ho, co provádí na druhé straně. Možná, že ta překážka, která se má odstranit, není tady, ale někde tam…“
„Nuž dobrá, za průzkum nic nedáme,“ souhlasím s kamarádkou.
Počkaly jsme si na nový vstup kotouče. Narazil do objektu č. 11, odrazil se a míří zpět ke dveřím. My za ním. Dveřmi jsme hladce prošly a sledujeme ho klikatou chodbou. Míjíme dveře našeho prvního úkrytu i dveře do přechodové komory. Chodba se stáčí vpravo a vede do jiného křídla podzemního labyrintu. Kotouč nás vede kamsi do neznáma…
„Tak – a tady je ta překážka!“ zvolala náhle Lucka jdoucí jako první. „Pozor! Stůj! Dál už ani krok!“
Zastavila jsem se na její úrovni a zírám na to nadělení. Před námi je zřícený strop jeskyně a za ním napůl zavalené dveře v čele chodby, podobné těm, které se automaticky otevírají před mlžným kotoučem na druhé straně jeho dráhy!
„Aha, a ten kotouč nemůže do těch dveří – jenže co s tím? To samy nezvládneme. Vždyť každý ten balvan bude vážit určitě několik metráků…“
„To spíš tun,“ míní Lucka. „Zkusíme to napřed s nástroji, které máme s sebou. A nepůjde-li to, tak se sem vrátíme s něčím účinnějším. Teď ustoupíme trochu zpátky a zkusíme to vzít velkým řezákem. Doufejme, že už ten strop nebude dál padat…“
Ustoupily jsme do bezpečné vzdálenosti a Lucka se chopila nástroje. Modravý paprsek se zakousl do kamenného bloku a hladce ho rozkrojil ve dví.
„Půjde to,“ zaradovala jsem se.
„No… moc nejásej,“ krotí mé nadšení Lucka, „ještě dva, tři řezy – a je po baterce!“
Pohlédla jsem na indikátor nabití. Opravdu! Dvaadvacet procent energie je pryč!
„Ale je tu funkční rozdílová elektrárna,“ připomínám Lucce vzápětí.
„To je pravda, ale nemáme kompatibilní konektory. Podívej se na tu zásuvku… Musíme se vrátit a přinést buď víc baterek, nebo se v našem trezoru poohlédnout po vhodné redukci. Myslím, že jsem tam i takové věci zahlédla. Ostatně… Jak dlouho už tu jsme?“
„Pět a půl hodiny,“ sděluji Lucce pohlédnuvši na hodinky.
„No nazdar! Naši přátelé venku už aby se zbláznili!“
Vyrazily jsme zpátky ke dveřím přetlakové komory. Vstoupily jsme do ní a musely jsme absolvovat novou dezinfekční a ozařovací proceduru. Teprve teď, když jsme znovu začaly do sebe nasávat přebytečnou energii zářičů, jsme si uvědomily, že jsme kupodivu značně vyčerpané. Ale záření je opravdu intenzivní a brzy pociťujeme stav úplného nabití. Teprve teď skafandry povolily a mohly jsme je svléknout.
Konečně jsme otevřely vnější dveře. Místnost je prázdná.
„Asi se jim čekání zdálo dlouhé, a tak vyšli ven,“ míní Lucka.
Dávám jí za pravdu a vyrazily jsme ven. Prošly jsme spojovacími dveřmi do chodby a pak k točitému schodišti. Vystupujeme nahoru. Už jsme v horní chodbě. Jeden zákrut, druhý… Konečně jsme venku – ale co to? Stále trvá čiročirá tma, jako bychom byly pořád v podzemí. Teprve pohled na oblohu plnou hvězd nám prozradil, že tomu tak není.
„Co to?“ podivuje se Lucka, „Vždyť by měl být teprve soumrak – a je tma jako o půlnoci!“
„Je půl osmé večer,“ ujistila jsem ji.
„Opravdu podivné…“
Vyrazily jsme k zahradám Konventu a do naší cely. Cestou jsme nepotkaly živou duši. Blížíme se k brance vedoucí na dvorek před vstupem do podzemní chodby, když vtom jsem zaslechla podivný zvuk – sice tichý, ale připadalo mi to, jako když se o sebe třou dva kovové předměty. Udělala jsem ještě asi dva kroky…
„Stůj…!“ špitla pojednou Lucka a chytivši mě za rameno strhla mě zpátky.
„Co se…“
Než jsem stačila položit otázku, Lucka rozsvítila svou svítilnu a namířila její ostré světlo vetřelci přímo do očí.
Proti nám totiž stojí voják v plné zbroji a s taseným mečem! Okamžik na to už jsem shodila svou kombinézu a vytvořila kolem sebe ochranné pole. Lucka, která se mě v té chvíli zrovna nedržela, byla odhozena stranou. Ale vzápětí učinila totéž.
Pohlédly jsme krátce na sebe. To stačí. Na zlomek sekundy jsme silová pole zrušily a chytily se za ruce. Vzápětí jsme vytvořily jedno společné pole, jako to děláme obvykle, abychom co nejvíce šetřily energii. Rozhlédla jsem se. Jsme obklíčeny ze všech stran asi dvaceti muži v plné zbroji.
„Oč se snažíte, přátelé,“ oslovila jsem měkkým hlasem vojáka s důstojnickými insigniemi stojícího přímo proti mně. „Ustupte nám, prosím pěkně z cesty, ať si neublížíte!“
„My – abychom si neublížili?“ zachechtal se na oplátku jízlivě. „Půjdete s námi!“
„Tak už té komedie bylo dost, ne?“
„Taky si myslím,“ odpověděl velitel. „Chopte se jich!“
Čtyři hromotluci po nás skočili, ale byli odmrštěni silovým polem. Jeden z nich proti zdi a padl na zem s rozbitou hlavou.
„Varovala jsem vás, že si ublížíte, ne?“
„Čarodějnice! Opravdu, čarodějnice! Jeho Milost měla pravdu! Ty musíme dostat stůj co stůj!“ zvolal velitel.
„Dej si pozor,“ pronesla tentokrát varovným hlasem Lucka, „abychom náhodou nedostaly my tebe!“
„Vy – mě? Nikdy!“
„Tak se laskavě seberte a zmizte, odkud jste přišli!“ nařídila jsem jim tentokrát stroze.
„Nám nebude rozkazovat nějaká čarodějnice – a ještě k tomu coura!“ prohlásil rezolutně velitel.
Posunula jsem silové pole o pár centimetrů proti němu a povalila jsem ho na zem. „To máš za tu couru!“
Hurónský smích jeho vojáků však má slova přehlušil.
„ – a teď se rač zvednout, seber své lidi, a ať vás tu nevidím, než napočítám do deseti! Jedna… dva… tři…“
Velitel se neochotně zvedl a zavelel svým mužům k odchodu.
„Stůj, lumpe!“ Tentokrát ho něžně oslovila Lucka.
„Požadovaly jste, abychom odešli, dokonce jste mě zesměšnily před celou jednotkou – tak co ještě chcete?
„Snad tady nechceš nechat kamaráda bez pomoci?“
Dva muži neochotně přistoupili ke zraněnému, pomohli mu na nohy a podepírají ho při chůzi. Zaslechla jsem ještě velitelovu poznámku v tom smyslu, že si to s generálem ještě vyříká, že je nevaroval před našimi zbraněmi… Jenže toto extempore byla jen předzvěst toho, co nás ještě čeká.
„To vypadá, jako by se ve městě objevila nová vojenská posila neznalá poměrů,“ míní Lucka.
„Vypadá to tak… jenže! Co je tohle?“
„Co, jako?“
„Měsíc!“
Na obloze se totiž objevil srpek Měsíce.
„Co je s Měsícem v nepořádku?“ ptám se nechápavě.
„Je v poslední čtvrti!“
Ačkoliv nejsem astronomka, pochopila jsem, že se tady stalo opravdu něco vážného, protože tu noc, než jsme sestoupily do podzemí, byl Měsíc krátce před úplňkem…
„To je opravdu záhada,“ přemýšlí Lucka nahlas. „V tom labyrintu jsme byly šest a půl hodiny. Vstoupily jsme tam krátce po poledni. Když jsme pak vyšly, je tma jako v pytli – a teď ještě tohle!“
„Víš co, Lucinko? Teď půjdeme domů a ráno uvidíme…“
(No nazdar! Tu bývalou vězeňskou celu už považuji za domov… To jsme to dopracovaly!)
K brance zbývá už jen pár kroků. V záři Měsíce je už vidět ústí tunelu… Jenže – další potíž!
Branka je totiž zavalena kameny a část už je spojena maltou, jako by ji chtěl někdo zazdít.
„No, to je nadělení,“ zvolala Lucka, „nechápu, jak někdo mohl za takovou chvíli… Ale co! Počkáme do rána, nabijeme baterky a snadno to odstraníme.“
„Nic jiného nám asi nezbude,“ souhlasí Lucka.
…
Noc jsme přečkaly v zahradách Konventu. Ihned po východu Slunce jsme se pustily do práce. Baterky z velkého řezáku už se nabíjejí, stejně jako my. Po asi dvou hodinách indikátory ukazují plné nabití. Sebraly jsme své věci a vyrazily jsme zpět k brance. Tam nás ovšem čekalo další překvapení – předešli nás totiž zedníci, kteří zazdívají ústí tunelu jako o závod.
„Tak dost, vážení,“ oslovila je Lucka, „skončete tu taškařici a jděte domů. My to teď zase pěkně rozbouráme, víte?“
„Cože? Rozbouráte?“ směje se jeden ze zedníků, „to bych chtěl vidět, jak dvě nahaté ženské pohnou s kvádry, které museli zasazovat čtyři chlapi vybavení páčidly!“
„Tak ustupte a uvidíte,“ navrhuji.
„Ohóóó – to se tedy opravdu rád podívám! Chlapi, ustupte, teď zřejmě uvidíme něco, co jsme ještě v životě neviděli, cha chááá!“
Jeho smích však netrval dlouho. Když ostrý modrý paprsek rozřezal první kvádr na osm dílů, které jsme pak postupně vyházely, v očích zedníků se objevila hrůza.
„Čarodějnice! Čarodějnice!“
Pánové vzali nohy na ramena zanechavše nám k dispozici všechny svoje nástroje.
Přesto jsme musely nechat baterku ještě dvakrát nabít, než se nám podařilo rozřezat a vyházet všechen rum z tunelu. Konečně se nám podařilo otevřít branku a vstoupit na dvorek. Prošly jsme ústím chodby ke schodišti a sestupujeme dolů. Jdu první, protože jsem nahá, abych mohla pohodlně otevřít dveře. Už, už se chystám postavit do zorného pole čidla nudabrány, když vtom jsem zahlédla cosi podezřelého. Ucouvla jsem pár kroků zpět, až jsem narazila do Lucky, která jde za mnou.
„Co se děje?“
„Někdo tam je! Pod dveřmi probleskuje světlo!“
„Jdu se podívat okénkem,“ navrhuje Lucka, „abychom věděly, s kým máme tu čest.“
Jenom jsem přikývla na souhlas a Lucka zmizela. Za pár minut byla zpátky.
„Je tam bratr zahradník a nějaká mladá žena, kterou neznám.“
„Bratr zahradník a mladá žena?“
„No… spíš holčina,“ míní Lucka. „Víc než šestnáct jí nebude.“
„Ale – jak se tam dostali? To je záhada…“
„Mohli se tam dostat jediným způsobem,“ míní Lucka.
„Přes nudabránu??!!“
„Jak jinak, když na dveřích nejsou známky násilného vniknutí…“
Lucka má zřejmě pravdu. Ale teď už není důvod otálet. Postavila jsem se do zorného pole nudabrány. Zámek jemně cvakl a já jsem strčila do dveří. Ty se nehlučně otevřely a my jsme stanuly tváří v tvář svému příteli a jeho ‚návštěvě‘.
„Přejeme dobrý den,“ pozdravila Lucka hlasitě.
Na ta slova bratr zahradník vstal a neznámá dívka jako ještěrka bleskurychle zajela za jeho záda.
„Salus a Domino Jesu Christo, sorores,“ odpověděl bratr zahradník na pozdrav.
Zarazil nás však podivný výraz v jeho pohublé tváři.
„Co se tu stalo?“ zeptala se Lucka po několikasekundové odmlce.
„Žehnej Hospodin i Jeho Syn vašemu příchodu, sestry! Už jsem ani nedoufal, že se s vámi kdy opět setkám. Nevím však, zda už není pozdě…“
„Proč tolik pesimismu, bratře zahradníku?“
„Kde jste byly celých deset dní?“
„Cože? Deset dní? Kolikátého dnes máme?“
„Je středa po Svaté trojici,“ odpověděl samozřejmě.
„To jsem se toho dozvěděla,“ zasmála se Lucka.
„No, tak… v neděli 2. června byly Letnice, další neděle je ten svátek Svaté trojice, to je tedy devátého, no a následující středa je tedy 12. června,“ vypočítávám.
„Takže… my jsme byly v podzemí asi šest hodin … a tady uběhlo deset dní! No nazdar,“ vydechla zděšeně Lucka.
„Už tomu asi tak bude. Vzpomeň si na ten Měsíc…“
„Ano, tím se ten Měsíc vysvětluje,“ souhlasí Lucka, „ale ta časová anomálie…“
„Co se tady za těch deset dní vlastně stalo,“ zeptala jsem se bratra zahradníka.
„Sestry! Asi po dvou dnech marného čekání vás Hugo de Payns označil za podvodnice a prohlásil, že přátele podvodnic ochraňovat nebude. Vrátil jsem se tedy sem, jenže vaše i moje dveře byly zamčené. Ukryl jsem se tedy v domku své sestry, tedy vlastně neteře, protože moje sestra i se svým mužem zahynuli při jednom z vpádů nevěřících. Jenže i tam mě patriarchovi lidé vypátrali a navíc nařkli z kacířství i toto nevinné dítě… Luiso! Děvčátko, pojď se ukázat sestrám… Ty ti neublíží!“
„Ale… jsou to přece čarodějnice! Říkal to pan páter na kázání…“
„Dobře, pan páter má vždycky pravdu,“ chlácholím vyděšené děvče. „Jsme tedy čarodějnice, ale tobě neublížíme – na rozdíl od Jeho Milosti patriarchy a jeho lidí…“
„Ale… pan páter říkal…“
„Copak pan páter?“
„ Kdo se bude s vámi stýkat, bude po smrti navždy zatracen v pekelných mukách…“
„No jo, ale to až po smrti – a do té máš ještě daleko, děvče. Kdežto ten, kdo se od nás odvrátí, bude zatracen hned teď a peklo na zemi mu připraví patriarchovi pacholci!“
„Asi… ano,“ vydechla dívka zděšeně.
„Stalo se to před týdnem,“ spustil znovu bratr zahradník, „do domku, kde jsem se ukrýval, vtrhla v noci četa vojáků nové patriarchovy gardy. Nevím, kde tu bandu hrdlořezů tak narychlo sehnal, jen se mi doneslo, že těm původním nedůvěřoval, ale to teď není důležité. Vrhli se na mě i na Luisu, strhali s nás šaty a hnali nás nahé a bosé městem k patriarchově rezidenci. Strhl jsem Luisu sem, do dvorku a do chodby. Horda zareagovala pozdě, stačil jsem přibouchnout spojovací dveře v chodbě. Pak jsme sestoupili po schodech a k mému údivu najednou cvakl zámek vašich dveří…“
Teprve teď jsem si uvědomila, že bratr zahradník i jeho neteř jsou oděni v týchž košilích, které nám on osobně zaopatřil, když jsme my samy byly zůstaly bez jediného kousku oděvu.
„Jsme tady zavřeni vlastně celý týden,“ pokračuje bratr zahradník ve vyprávění, „a živíme se jenom tím bílým práškem, který vy si přidáváte do kafe… Vodu máme jen tu, která stéká ze stropu v protější otevřené temnici. Ani nevím, co se děje venku, protože branka je zavřená a nelze ji otevřít.“
„Jak se ti podařilo, bratře zahradníku, odlákat pozornost té hordy?“
„Bůh a Panna Maria způsobili, že se náhle zatměl Měsíc – podobně jako čtrnácte dní před tím Slunce – a já jsem využil nastalé paniky… Jinak už bychom… Raději nedomýšlet!“
„Je vidět, bratře zahradníku, že se učíš rychle,“ pochválila ho Lucka, a v jejím hlase je patrný tón uspokojení. „S Hugonem si to ještě vyříkáme – hned dnes odpoledne. Ale nejprve se musíte dát trochu do pořádku. Vzhůru na tržiště a musíme pro vás nakoupit pořádné jídlo. Z cukru se sice pár dní vyžít dá, ale jedná se o stravu příliš jednostrannou. To byste dlouho nevydrželi.“
„Ale takhle? Jen v košilích…?“
„Nic nevadí,“ uťala jsem jeho obavy v zárodku. „My taky budeme muset vyrazit ve svém ‚brnění‘, jestliže vstoupila do hry nová patriarchova garda, jejíž členové nemají ani potuchy o našich možnostech obrany.“
„Jé, ty máš nějaké brnění?“ zajímá se konečně o dění kolem sebe Luisa.
„Zajisté, sestro Luiso.“
„Tak ukaž, prosím. Na ženě jsem ještě nikdy zbroj neviděla…“
„Právě ho mám na sobě, drahá.“
„Ach, ale já nic nevidím…“
„I vidíš, jenže zatím nechápeš,“ zasmála jsem se. „Teď už ovšem nezdržujte, přátelé. Jdeme, jdeme, nutně potřebujete jídlo boty a oděv.“
„Kdy si ale vezmeš to brnění?“ dotírá neodbytně Luisa.
„Ach, děvče, nepochopila jsi,“ uvádí věc na pravou míru bratr zahradník, „sestra Lenka nazývá brněním svou nahotu!“
„Oh, pro boží smilování, to není pravda,“ děsí se dívka. „To bude ostuda! Vždyť za námi poběží celé město, jako když hnali nás…“
„Neboj, Luiso, „ozvala se konečně taky Lucka. „Jestli dnes někdo někoho požene, tak my je.“
„Strýčku…“
„Je to tak, děvče. Sestry mají pravdu. Tak už se nezpěčuj a pojď…“
Luisa, jakž-takž uchlácholena strýcovými slovy, se konečně zvedla a vyrazili jsme na tržiště.
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah