Ráno ke mně zase přišel doktor v doprovodu člena eskorty, Musela jsem se před nimi vymočit do vzorkovnice, vyprázdnit střeva a provést kompletní hygienu. Potom jsem si musela lehnout na lůžko a doktor mi prohmatal prsa, lýtka, stehna, pochvu a konečník.
„Vypadá to, že ses už zotavila. Pro dnešek máš půst a zítra na vyšetření.“
S těmito slovy opustil doktor mou celu. K snídani jsem dostala ovocnou šťávu.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 8. února
Práce v nové terapeutické skupině je už otevřeně zaměřena na naše prsa. Speciální cvičení, střídají masáže. Také odběr vaginálního sekretu se bude konat denně.
Během jedné masáže se mi podařilo dostat ruku do rozkroku doktora Hilla. Zdá se, že Sličné Akvabely mají příliš bujnou fantazii. I přes jeho plášť a kalhoty zřetelně cítím, že je to muž, ale nevzrušený. Začínám Sličným Akvabelám závidět.
„Tak co, spokojená?“
On opravdu znal můj záměr a teď zjistil, … vlastně ne; umožnil mi ho uskutečnit… Jak teď před ním budu vypadat…
„Víte, Jano, ono to jinak nešlo. Vaše kamarádky trošku přehánějí, ale když teď, jak aspoň doufám, budeme téměř kolegové, tak si myslím, že bychom měli uvést báchorky na správnou míru.“
- × - × - × -
Odpoledne jsme se sešly opět v naší vyšetřovně. Jediná Halina není členkou nové terapeutické skupiny, takže ji seznamujeme s novými informacemi.
„Zdá se, že další práce na našem výzkumu můžeme zastavit,“ reaguje Halina na náš výklad, „protože teď už víme, proč je naše prsa tolik zajímají.“
„Jistě, jenže to znamená zastavit jen výzkumy lékařské. Teď stojíme před mnohem závažnějším problémem – zapojit se do programu dárcovství xenofarmak nebo nezapojit?“ Xiaolan pokládá zásadní otázku, kterou si ale musíme vyřešit každá sama za sebe.
„Chápu, že teď už nemusíme pokračovat ve vzájemném vyšetřování, ale je mi divné, proč sestavili novou terapeutickou skupinu právě z nás, které jsme s tím vyšetřováním vlastně začaly –“
„ – a proč z ní vyloučili tady Halinu,“ meditují dvojčata.
„Na první otázku bych odpověď měla,“ uvažuje Nikolka nahlas, „oni nás podle všeho sledují na každém kroku, takže mají určitě podrobný přehled o naší činnosti. Jenom to, že jsme přihlášeny v této vyšetřovně, jenom to, že před uvedením do chodu kteréhokoliv přístroje – váhy, elektrokardiografu – jsme nuceny zadat svůj osobní kód, musí být pro ně vodítko.“
„Asi by stálo za to zeptat se jich přímo. Co kdybychom si daly novou schůzku s profesorem a, když už známe jejich záměr s naší skupinou, připravily si více otázek?“
Lenčin nápad se všeobecně líbí. Naše dokumentaristky, Sličné Akvabely, už připravily blok a sestavujeme seznam nejdůležitějších otázek:
„Tak, a máme krásných šest otázek přesně v duchu jejich symboliky,“ pochvaluje si Nikolka.
„To je sice hezké, ale jak se rozhodneme o zapojení se do toho xenofarmatického programu?“ ptá se už podruhé Xiaolan.
„Já vážně uvažuji o tom, že se do něj zapojím, protože mě to zajímá už z profesních důvodů,“ sděluji děvčatům své předběžné rozhodnutí, „a kromě toho – včera večer jsme byly tady s Xiaolan navštívit Rodicu. Zavedl nás za ní sám Amynill. A jestli je toto jediná cesta k její záchraně, tak si myslím, že případné nepříjemnosti, které nás pravděpodobně čekají, nebudou snad až tak velké, abychom kvůli nim odmítly takovou pomoc.“
Xiaolan je opravdu ‚žena činu‘. V momentě, kdy jsem dokončila svou úvahu, přistoupila k evidenční klávesnici v přísálí vyšetřovny a zadavši svůj osobní kód přihlásila se jako první do programu dárcovství xenofarmak. My ostatní – strženy jejím příkladem – přistupujeme postupně k evidenční klávesnici a jedna po druhé se do programu hlásíme také.
Poslední přistupuje ke klávesnici Halina a … „Co se stane, když se přihlásím, i když jsem nebyla vybrána?“
„Zkus to, nejlépe tak zjistíš jejich záměry s tebou,“ radí jí unisono Peruánky, které jsou od přírody pro každé dobrodružství.
Halina se obrací o radu ještě k Nikolce, se kterou spolupracovala jako kreslička před jejím vyléčením.
„Já bych to zkusila, vždyť za to nic nedáš. Přijmou tě – přijmou. Nepřijmou tě – nepřijmou …“
Halina nakonec také zadala svou přihlášku.
A teď budeme čekat, co se stane…
- × - × - × -
Večer jsme si vyžádaly do jedné z kluboven profesora Amynilla. Je nás všech sedm. Ačkoliv se jedná o kulturní program, který je nepovinný a tudíž na odění nezáleží, navrhla Lenka, abychom ho přivítaly všechny vysvlečené, jako by se jednalo o program povinný, čímž dáme najevo důležitost schůzky. Lenčin návrh byl schválen.
Profesor Amynill se dostavil na sekundu přesně. Nezaujal však místo za řečnickým pultem, jak jsme očekávaly, ale posadil se nenuceně mezi nás do jednoho z volných křesel. Beze slova vzal na vědomí Halininu přítomnost a spustil bez toho, aby se zeptal, proč jsme si jeho přítomnost vyžádaly:
„Děvčata, sledujeme vaši činnost od první chvíle, kdy jste s ní začaly. Za práci, kterou jste odvedly, zasloužíte si úctu a uznání, protože jsme nepředpokládali, že se o věci kolem sebe nebudete vzhledem k ostatnímu bohatému programu až tak do detailu zabývat.
Vím tedy, že máte pro mě připraveno několik otázek, ale nejsem oprávněn na většinu z nich odpovědět. Aspoň zatím. Stejně se nakonec dozvíte vše, co vás zajímá. Důvodem k tomu je skutečnost, že já jsem lékař – přednosta kliniky. Nejsem ředitel areálu.“
Pak si zběžně prohlédl seznam otázek a pokračoval:
„Na první otázku vám mohu odpovědět jen tolik, že Klinika se nachází v mimoprostoru. O tom, jak mimoprostoru dosáhnout, nevím nic, protože to není můj obor.“
„Jak to, že o něm nic nevíte, když v něm normálně žijete a pracujete?“
„Víte, Nikolko, to máte tak – Přijdete například k lékaři, sdělíte mu své potíže, on vás vyšetří a předepíše vám léky. Vy ty léky berete podle jeho doporučení a už vás asi nezajímá, jakými technologickými postupy byly léky vyrobeny, jaké je jejich složení apod. Pro vás je důležité, že vám pomáhají. A představte si, že ani ten lékař nezná technologii výroby toho léku. On jenom umí určit diagnosu a ví, jaké léky má předepsat a jak mají účinkovat.
Podobně já jenom vím, že mimoprostor existuje, že doprava do něj a z něj se provozuje transdimensionálním teleportem a že se v něm dá nasimulovat jakékoliv prostorové prostředí. Ale kde a jak – to opravdu nevím.“
Profesor se na chvíli odmlčel. Pak se znovu podíval do seznamu:
„S kým máte tu čest – to už jste odhalily samy – jsme skutečně mimozemšťané. Jsme mimozemšťané, kteří v dávné minulosti oživili planetu Zemi, jak vy ji nazýváte. Ale nejsem historik a nevím, kdy k tomu došlo.“
Zasmál se třetí otázce.
„Vy si myslíte, že jste byly uneseny? Nebyly jste uneseny a kdykoliv si řeknete, budete dopraveny zpět. A proč? My s vámi chceme navázat spolupráci. Nejprve vám ale předvedeme možnosti, kterými disponujeme. Pak bychom teprve přistoupili k dalšímu jednání. Není v tom nic nekalého ani nebezpečného, nemíníme provádět invazi na Zemi ani jiné nepřátelské akty, v jakých si libují někteří vaši autoři vědeckofantastické literatury. Přece nebudeme ničit svoje vlastní dílo.“
Odpověď se nám sice zdála trochu vyhýbavá, ale budiž. Jestliže se máme informace dozvídat postupně, určitě k tomu mají nějaký důvod.
„CPRE samozřejmě existuje a je součástí tohoto areálu. Pochopitelně úzce spolupracujeme. Kontakty mezi pacienty zatím možné nejsou, ale předpokládám, že budou umožněny. Kdy – to nezáleží na mně ale na řediteli areálu, Jošuovi.“
„A teď ta kriteria výběru pacientek – Jano, spusťte.“
„Já???“
„Samozřejmě. Kdo si dal tolik práce s vyšetřováním prsou?“
„Takže jsem na správné stopě?“
„Samozřejmě.“
„Tak dobře. V učebnicích anatomie stojí, že v prsu se nachází 15 až 20 laloků mléčné žlázy. Já jich mám 58, Xiaolan 42, Nikolka 48, tady Sličné Akvabely po 61, Antická Bohyně dokonce 66. U Haliny se mi to nepodařilo spočítat, ale určitě jich má víc než 30, a Rodica 60.“
„To je obdivuhodný výkon, Jano. Gratuluji.“
„Dobře, to je tedy základní kriterium, ale jak zjistíte, kolik laloků mléčné žlázy má ta která dívka v prsou ještě před tím, než provedete generální vyšetření?“
„Tak to my víme samy,“ spustila dvojčata opět unisono v odpověď na Nikolčinu otázku, „mají své lidi mezi lékaři na Zemi.“
„Správně,“ potvrdil profesor, „ale jak vidím, seznam otázek je vyčerpán, takže…“
„Není, zbývá poslední otázka.“
„Ale, Xiaolan, to je přece jasné. Tady nezáleží na počtu dívek, ale na záměrech, které s nimi máme. Zpočátku, když jsme vás po šesticích přijímali, jsme vás zařazovali do skupin podle dne příjmu. Pak jsme vás rozdělili podle kriteria, o kterém před chvílí referovala tady Jana, totiž podle mohutnosti mléčné žlázy. A teď jsme sestavili z vás skupinu, která projevila největší zájem o dění na klinice. Šťastnou náhodou jste všechny i vhodnými dárkyněmi xenofarmak pro Rodicu. Na tom skutečně není nic záhadného.“
„Ještě prosím moment, pane profesore. Co bude se mnou?“
„Co by s vámi mělo být, Halino?“
„Já … my jsme …“
„My jsme se přihlásily do toho programu dárcovství xenofarmak všechny, včetně tady Haliny, která nebyla zařazena do naší terapeutické skupiny,“ sdělila profesorovi Nikolka.
„Aha, takže ukažte se … zvedněte ruce, … hm … můžeme to s vámi zkusit,“ mumlá profesor polohlasně, prohmatávaje Halinina prsa, „ i když … ale ano. Považujte se za členku skupiny.“
„Co se vám na mně nezdá, říkáte to tak podivným tónem…“
„Víte, Halino, my potřebujeme zjistit přesný počet laloků ve vašich prsou. A vy obtížně spolupracujete. I tady Jana to určitě potvrdí. Jenže – přejete-li si stát se členkou skupiny, my vám to umožníme – i za cenu toho, že s vámi budeme mít víc práce.“
Halina nakonec souhlasí s tím, že se i přes to stane členkou naší skupiny.
„Dobře tedy. Jelikož jste se přihlásily všechny, musíme si udělat rozvrh vyšetření. Bude je provádět vždy váš lékař s mojí asistencí. Která chcete jít první?“
„Já,“ přihlásila jsem se bez zaváhání.
„Takže zítra bez jídla a bez fyzické zátěže. Ráno se vás ujme sestra Agnes. Pozítří nastoupíte. A vy ostatní se rozlosujte po dnech za Janou.“
S těmito slovy se s námi profesor rozloučil.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah