Jak se zdá, dostala jsem se do naprosto nedůstojného a nezáviděníhodného postavení. Jsem uvězněna v areálu patřícímu cizí neznámé mocnosti, připoutaná na stole, úplně nahá s černými brýlemi na očích. Pochvu i konečník mi otevřeli roztahováky a zavedli mi do nich hadičky a dráty. Do močového měchýře mi zavedli cévku, pusu mám ucpanou jakousi hadicí, ze které teče hnusná břečka, která chutná jako když se do úst omylem dostane mýdlo. A mně nezbývá, než ten hnus polykat, protože nedokážu vyplivnout ani hadici, ani to, co mi do pusy nateče.
Cítím, že moje pochva je neustále proplachována vodou. Zdá se mi, že ten hnus, který jsem nucena polykat, mnou volně protéká. Jako by všechny mé vnitřnosti byly volně průchozí. Neplní se mi žaludek ani střeva ani močový měchýř.
Pravou nohu mám paralyzovanou a bezvládnou, což je následek mého pokusu o útok na osobu, která funguje současně jako dozorce a vězeňský lékař. Bez ohledu na to musím ležet úplně nehybně, protože při sebenepatrnějším pohybu rukou nebo nohou mi proběhne břišními orgány příšerná křeč. A zdá se mi, že tu ležím už celou věčnost…
- × - × - × - × -
Teď jsem pocítila podivné záškuby v mé pravé noze … a mohu s ní i hýbat … aúúú … ta to je … aúúú … aha – mohu pohnout jen a pouze pravou nohou. Jakýkoliv jiný pohyb mi pořád způsobuje křeče.
- × - × - × - × -
… konečně už neteče ten hnus z té smradlavé hadice …
„Tak co noha, už poslouchá,“ ptá se doktor Zemill agentky vytahuje jí z úst hadici.
„Poslouchá…“
„Tak, a teď chvilku vydrž…“
Doktor odstranil skřipec, který svíral dívčin klitoris, a Jennifer příšerně zavyla, protože opět projela jejími vnitřnostmi křeč.
„Ještě jednou…“
„… aúúúúúúú …“ Tentokrát křeč zkroutila dívčinu pravou nohu v momentě, kdy doktor odstranil skřipec z jejího malíčku. Pak jí sňal s očí černé brýle a uvolnil její ruce.
„Trochu s nimi zacvič, ať se ti prokrví.“
Jennifer chvíli mžourala, než si její oči znovu zvykly na světlo a zuřivě třepe rukama.
„A co moje nohy … a ty sondy a …“
To budeš muset ještě chvíli vydržet, děvče, protože z tebe musím napřed vypláchnout ten antiparalyzér. Tady to vypij…“
Jennifer vypila asi půl litru vychlazené ovocné šťávy a s údivem zírá, jak z ní vytéká volně konečníkem do vzorkovnice.
„Tak znovu…“
Jennifer vypila další dávku. Cítí nepříjemný chlad ve vnitřnostech. Studená šťáva jí protéká, aniž se stačila ohřát.
„A jak dlouho to budu muset pít…?“
„Dokud to neudržíš v žaludku, pochopitelně.“
Teprve po osmé dávce Jennifer cítí, že se jí žaludek začíná plnit.
Lékař odpojil všechny sondy včetně cévky a odstranil roztahováky z dívčiny vagíny i rekta.
„Tak, a pro dnešek musíme končit, protože svým neuváženým útokem ses nadměrně vysílila, takže nemůžeme pokračovat.“
Doktor Zemill povolal členy eskortní skupiny a udělil jim tři rozkazy:
„Odveďte ji do cely, proveďte kompletní hygienu, a pro dnešek jí zařiďte dietu číslo 18.“
„Dva dny máš na zotavení. Pak budeme pokračovat. A zítra na shledanou, přijdu se na tebe podívat.“
Eskorta vyvedla nahou vysílenou Jennifer, která doktorovi ani neodpověděla na pozdrav, z vyšetřovny.
- × - × - × - × -
‚Cela‘ je jeden šestiúhelníkový modul, jehož jedna stěna, ve které jsou vstupní dveře, je tvořena jen silnou mříží, takže je do ní stále vidět. Jiné dveře už do ní nevedou. Součástí cely je umyvadlo, sprcha a WC, ale bez jakýchkoliv dveří nebo zástěn. Lůžko, stůl a židle jsou posledním inventářem. Veškerý nábytek je pevně spojen s podlahou, židle má sklápěcí sedátko jako v divadle.
Sem mě přivedli po martyriu, které jsem si způsobila útokem na … na koho vlastně?
„Vyčisti si zuby, vypláchni si pusu … a do sprchy…“ Horká voda … studená voda … a osušili mě proudem horkého vzduchu.
„Močit budeš do vzorkovnice. Před každým jídlem odevzdáš vzorek slin. Vážit se budeš každé ráno před snídaní. … … “
A ještě spoustu příkazů a ponaučení mi nadiktoval velitel eskorty. Do paměti. … Nemám tady vůbec nic, čím bych se zabavila. Ani tužku a papír, ani knihu. A mám strašlivou chuť na cigaretu…
Na sobě nemám ani nitku a v celé cele se nevyskytuje ani kousek látky, kterým bych mohla zakrýt svou nahotu. Ani toaletní papír není k dispozici. Po vykonání potřeby se musím umýt houbičkou na jedno použití, kterou nutno vyhodit do otvoru pro odpadky, a osušit proudem horkého vzduchu. Ale o hygienu je tu postaráno znamenitě. K dispozici mám několik druhů mýdel, šampónů a sprchových gelů, pleťových krémů, ústních vod i zubních past.
A jídelníček jak ve vybrané restauraci. Dozorce přinese jídelní lístek s více než dvaceti nabídkami. Stačí si vybrat a během pár minut mohu jíst a pít, co hrdlo ráčí.
Tak to funguje dneska od rána. Jen včera k večeři jsem dostala pouze ovoce.
Ráno se na mě přišel podívat ten dozorce-doktor, na kterého jsem včera zaútočila. Prohlédl mi nohu, musela jsem mu předvést, že mě dokonale poslouchá. Pak mi zběžně prohmatal břicho a prsa. Sdělil mi, že dnes mohu jíst, cokoliv si vyberu, ale na zítřek mám zase předepsanou jakousi dietu.
Lůžko je pohodlné a pružné, příjemně se na něm leží, podhlavník s nastavitelným sklonem je jeho součástí, ale k dispozici není ani prostěradlo, ani polštář nebo přikrývka. Musím ležet a spát úplně nahá a nepřikrytá.
Právě zhaslo světlo … zřejmě signál večerky. Teď jsem si uvědomila, že ve vybavení cely nejsou zahrnuty hodiny… Zítřek prý mám ještě na zotavenou – a pak „… budeme pokračovat …“ v čem?
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah