Siréna ječí jako zběsilá. Je krátce před 16 hodinou a celý areál je na nohou. Podle signálů na obrazovkách všech evidenčních klávesnic je ohroženo požárem patro A. Nikolka se vzpamatovala jako první a vede ostatní dívky z ‚jejich‘ vyšetřovny klikatými chodbami k nouzovému schodišti, aby mohly opustit nebezpečnou zónu. Jde rychle, ale neběží.
„Držte se pohromadě, ať se mi neztratíte,“ instruuje kamarádky za pochodu. Musí přepínat hlasivky, aby překřičela běsnící sirény, které jsou umístěny za každým druhým záhybem chodby.
Náhle sirény utichly a Nikolka jdoucí v čele malého průvodu jako první uviděla čtyřčlennou eskortu v poddůstojnických uniformách vlekoucí ve svém středu neznámou ženu v civilních šatech, přes které měla navlečen bílý plášť laborantky.
„Ustupte stranou,“ požádal velitel eskorty, statný muž středního věku se třemi blankytně zářícími šesticípými hvězdami na náramenících, prchající dívky. „A už nemusíte utíkat, příčina poplachu byla odhalena.“
Dívky se vracejí zpět do ‚své‘ vyšetřovny a eskorta pokračuje chodbou směrem k nejbližšímu výtahu. Závan vzduchu zvířeného procházející eskortou je cítit kouřem.
„Ta asi dopadne,“ uvažuje Xiaolan, „pokuřovat si v areálu. Co jí to napadlo a kdo to vlastně je? Neviděla jsem ji nikdy ani v jídelně ani v tělocvičně ani v bazénu…“
„Zřejmě se zasloužila i o ty předchozí poplachy, které byly hlášeny ze vstupního vestibulu. A je dost divná, když si ani na potřetí nedokáže představit důsledky svého počínání,“ komentuje počin neznámé ženy Lenka, „a něco málo o ní vím. Když jsem jednou, krátce po našem příjezdu, vyšla na obhlídku okolí, potkala jsem ji venku s velkým černým kufrem. Cosi na mě mluvila anglicky, ale to není můj obor, já jsem romanistka. A ona nerozumí ani esperantu, ani latině, ani francouzštině, ani španělštině. O italštinu a portugalštinu jsem se už raději ani nepokoušela. Takže měla smůlu. A bylo to v ten den, kdy byl poprvé vyhlášen poplach.“
Dívky se za živého hovoru vrátily do vyšetřovny, ale protože incident s neznámou kuřačkou je připravil o spoustu času, byly nuceny pro dnešek své výzkumy ukončit.
- × - × - × - × -
Jennifer (27), agentka CIA se zvláštním posláním, byla pověřena pátráním po lůžkových vozech, které záhadně zmizely různě ve světě a pak se zcela nečekaně objevovaly na nejneočekávanějších místech – sice nepoškozené, ale bez cestujících i bez posádky. Dělo se tak v prvních lednových dnech.
Dva pracovníci tajné služby zjistili, že vozy byly vždy připojeny na konec k nočnímu rychlíku, ale nikdy nedojely do cílové stanice. Pátrací akce vedla nakonec k poznatku, že kdosi neznámý si objednal připojení zvláštního lůžkového vozu k nočnímu expresu mířícímu ze San Francisca k východnímu pobřeží. Jennifer dostala příkaz k akci 8. ledna v noci, dvě hodiny před plánovaným odjezdem expresu.
Dívku, která měla být přepravena transdimensionálním teleportem, zákeřně přepadla, uspala ji chloroformem a uložila ji na lavičku na nástupišti. Pak krátce před odjezdem vlaku v nestřeženém okamžiku nastoupila do inkriminovaného vozu, po zuby ozbrojena a vybavena veškerými prostředky odposlouchávací a spojovací techniky.
Uložila se v jednom kupé, které za sebou zamkla, aniž by se ohlásila průvodčímu, a čekala na odjezd vlaku. Ze zpráv tajných služeb sice věděla, že ve ztracených a neočekávaně znovu objevených lůžkových vozech byla přepravována vždy jen jediná pasažérka a jeden člen posádky. Netušila však, že svým nástupem dala signál průvodčímu vozu, aby zablokoval všechny vstupy a uvedl v činnost přípravnou část transdimensionálního teleportu. Byla to od něj neuvážená chyba, neboť se ani nepřesvědčil, zda ta, která do vozu nastoupila, je ta, kterou má přepravit a zda obsadila kupé předepsané lůžkovým lístkem.
Záhy však usnula a probudila se – podle svých hodinek – krátce před osmou hodinou ranní. Nevěnovala pozornost tomu, že je sice 9. ledna, ale přesto je venku bílý den.
Vlak stál. Jennifer sbalila svoje věci a opustila své kupé. Když procházela chodbičkou k výstupním dveřím, setkala se s průvodčím vlaku, který na ní zkusmo promluvil esperantem, aby se přesvědčil, zda dívka dostatečně zvládla pasivní hypnopedickou lekci.
Jennifer se však domnívala, že průvodčí jakožto Kaliforňan na ni promluvil španělsky, odpověděla mu anglicky na domnělý pozdrav, přijala od něj láhev limonády a bezstarostně vystoupila z vozu.
Chvíli se procházela po nástupišti a pak vyšla před nádražní budovu. S údivem zjistila, že v širokém dalekém okolí je ona samojediná. Nádraží je postaveno v pustině. Kolem lesy, hory, zasněžená krajina a krutý mráz, se kterým nepočítala.
Náhle jí po boku zastavil vůz taxislužby.
„Slečno, jedete na kliniku?“
„Ano, samozřejmě.“
„Tak si nasedněte.“
Jennifer uložila svá zavazadla do auta a na oko pohodlně se rozvalila na zadním sedadle. Ve skutečnosti však byla ve střehu, protože okolnosti cesty se jí zdají podezřelé. Přepadla ji však žízeň. Popíjela limonádu a sledovala taxikářovo počínání. Silnice náhle skončila a vůz se vydal nazdařbůh volným terénem. Blížili se ke kolmé bílé stěně a Jennifer už, už očekávala náraz a pevně se zapřela, když vtom se stěna před nimi rozestoupila a vjeli na betonovou rampu před obrovskou budovou.
„Jsme na místě,“ informoval dívku taxikář.
„Kolik platím?“
„Nic, to je na účet kliniky.“
Taxikář pomohl Jennifer vyložit zavazadla, nasedl do svého terénního vozu a odjel. Agentka osaměla. Před ní jsou vstupní dveře do obrovského areálu.
Nejprve si musím prozkoumat okolí. Jennifer odtáhla svůj těžký kufr ke stěně, aby nepřekážel v cestě, a prošla se několikrát podél nekonečné stěny dvanáctipodlažní budovy, jak určila podle pásů oken. Po obhlídce čelní stěny budovy se vrátila ke svému kufru a pozorovala dění v okolí.
Taxikář se vrátil během půl hodiny s další dívkou, která opustivši vozidlo prošla kolem Jennifer – bez zavazadel, jen s malou kabelkou. Promluvila na ní neznámým jazykem, zřejmě pozdravila, ale nezdržovala se. Bylo na ní vidět, že spěchá.
Jennifer dostala chuť na cigaretu. Sáhla do kabelky pro krabičku a zapálila si. Náhle pocítila krutý tlak v útrobách. Odhodila nedokouřenou cigaretu na zem a vběhla do budovy. Když zjistila, že všechny dveře ve vestibulu jsou zavřeny (šatnářka odbavuje právě přišedši dívku), vyběhla opět ven a vykonala neodbytnou potřebu v zákoutí vnější stěny.
Vrátila se před vchod právě ve chvíli, kdy se opět objevil taxikář. Do budovy vchází další dívka a Jennifer se za ní krade jako stín. Vidí, že ve vstupním vestibulu jsou jedny dveře otevřené, podle vnitřního uspořádání se zřejmě jedné o šatnu. Nápisy na dveřích jsou provedeny v písmu, které Jennifer nezná. V momentě, kdy nová dívka vstoupila do šatny a dveře se za ní tiše zavřely, všechny nápisy zmizely.
Jennifer otevřela svůj kufr, vzala z něj malou příruční kameru a pustila se do dokumentace prostředí. Pak se pokoušela spojit se svou centrálou, ale ani vysílačka ani satelitní mobilní telefon nezachytily žádný signál. Jennifer zjistila, že je v pasti – bez spojení se světem. Zatáhla svůj kufr do vestibulu, kde je aspoň teplo, a posadila se na něj. Do budovy vešly dvě ženy v uniformách ošetřovatelek, přes které měly nedbale přehozeny bundy. Nevšímajíce si Jennifer, která napjatě sledovala jejich počínání, zamířily ke dveřím proti šatně a jedna z nich stiskla na evidenční klávesnici šestimístnou kombinaci. Dveře se otevřely a obě ženy vstoupily do podivně klikaté chodby. Jennifer cvičená ve špionážních technikách si zafixovala v paměti odpozorovaný kód a po několika minutách zkusila štěstí. I jí se dveře otevřely. Uchopila svůj těžký kufr a jala se ho vláčet stejnou klikatou chodbou, do které se před tím pustily ošetřovatelky.
Toho dne byla na CPLE přijata jen pětice dívek.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah