Sestra Agnes doprovodila Janu do její kabinky. „Oblečte si tento župan a pojďte se mnou,“ vyzvala dívku podávajíc jí kus lehké látky bez rukávů, jen s vystřiženými otvory pro ruce. Jana si župan navlékla a zabalila se do něj tak, že jí jeho okraj sahal asi tak do poloviny stehen. V pase pak objevila širokou stuhu na převázání.
Prošly jsme posledními pro mě dosud ‚tajnými‘ dveřmi v posledním ze šesti boků mé odkládací kabinky a vstoupily jsme do sousední místnosti. Jak se ukázalo, jedná se o luxusně zařízený salónek, který se skládá ze tří modulů, takže je stejně velký jako vyšetřovna, a sousedí zřejmě s dalšími kabinami, protože se zde ke svému údivu střetávám se dvěma dalšími pacientkami rovněž oblečenými do županů navlas stejného střihu, jako mám na sobě také já. Sedí každá zvlášť u malých stolků, pojídají jogurty a popíjejí mléko nebo čokoládu.
„Posaďte se, Jano, a přijměte malé občerstvení. Je nutno, abyste jedla velmi opatrně, protože jste dlouho hladověla,“ sděluje Janě sestra poté, co ji usadila k jednomu z volných stolků. „Mohu vám nabídnout jogurt nebo sladké pečivo a mléko, čokoládu nebo ovocnou šťávu.“
„Tak si dám jahodový jogurt a čokoládu, mohu?“
„Samozřejmě.“
Sestra Agnes stiskla několik tlačítek na boku Janina stolku. „Takže dobrou chuť. Máme teď třicet minut přestávku, po ní si pro vás přijdu.“
Dříve než dopověděla, dodal jídelní automat Janě objednané občerstvení, do kterého se s chutí pustila. 200 ml jogurtu a stejné množství čokolády Jana dlouze vychutnává.
Ani tady nechybějí hodiny… 9:48 … to znamená, že jsem více než hodinu ležela na vyšetřovacím stole… A to ještě není konec.
Mezitím si jiná sestra odvedla jednu z pacientek zpět do vyšetřovny.
Náhle vstala druhá dívka od svého stolku a přistoupila k Janě.
„Neměly bychom se seznámit? Jmenuji se Lenka,“ pronesla výrazným ostravským přízvukem. Zřejmě je zdejší…
„Proč ne? Já jsem Jana,“ odpověděla s neskrývaným tónem zvědavosti a údivu v hlase, což Lenka zřejmě nepostřehla, protože klidně pokračovala: „Tak si pojď sednout tady do křesla, přece se nebudeme mačkat u jednoho ministolečku.“
A aniž by vyčkala Janiny reakce, pohodlně se rozvalila v jednom ze čtyř křesel, která stála kolem stolku uprostřed místnosti, přičemž se Lenčin župan částečně rozevřel a odhalil tak její nádherně modelovaná prsa.
Jana odložila prázdný hrnek od čokolády na svůj stolek a usadila se do křesla proti ní.
„Proč tady jsi,“ zeptala se Lenka.
„Byla jsem normálně u oční doktorky, která mi během deseti měsíců předepsala dvakrát vždy silnější brýle. A prohlásila, že se jí moje postupující krátkozrakost nelíbí, že by se s tím mělo něco dělat a že mě doporučí na speciální vyšetření. Dostala jsem podivnou pozvánku a jízdenku a lůžkový lístek. Nastoupila jsem do rychlíku, jeli jsme celou noc. Cestu jsem prospala. Když jsem se probudila, měla jsem v hlavě podivný zmatek. Matně si vzpomínám, že moje spaní bylo dost neklidné, měla jsem zvláštní bláznivé sny, ale už se na jejich obsah nepamatuji.
Rychlík měl zřejmě zpoždění, do Ostravy jsme přijeli o hodinu později. Průvodčí ve vlaku mi na rozloučenou dal láhev limonády – to bylo jediné občerstvení, které jsem vypila cestou v taxíku. Jenže ta limonáda…“
„… bylo vlastně projímadlo, že?“ skočila Lenka Janě do řeči.
Jana vyskočila vzrušeně z křesla nedbajíc toho, že jí župan sklouzl s ramen a spadl na zem.
„Cože? Tobě se to stalo taky?“
Lenka klidným pohybem sebrala Janin župan, přehodila ho přes volné křeslo po své pravici a pak si nahou Janu změřila dlouhým zkoumavým pohledem. „Ano, přesně tak se to stalo i mně. Jenom tak mimochodem, kolik’s zaplatila za ten ‚taxík‘?“
Jana opět nedokázala ovládnout svůj údiv: „Nic! – Prý je to na účet kliniky. A to ten taxikář nechtěl ani nic podepsat ani mě nepožádal o žádné doklady – nic…“
„Proč jsi tady ty, Lenko?“ obrátila náhle Jana téma hovoru směrem ke svému ‚profesionálnímu‘ zájmu.
„Mě sem poslal zubař, protože jsem si při pádu na lyžích vyrazila dva zuby a …“
Náhle se v salónku objevila další dívka v županu v doprovodu ‚své‘ sestry a zároveň sestra Agnes přerušivši rozhovor obou dívek uprostřed věty vyzvedla Janu, která si přes ramena spěšně přehodila župan, a odvedla ji do kabinky.
„Odložte župan a pojďte do sprchy,“ vyzvala Janu Agnes.
Musela jsem opět vyprázdnit močový měchýř do vzorkovnice, vyčistila jsem si zuby a sestra mě znovu důkladně osprchovala horkou a studenou vodou – jenže tentokrát už bez mýdla. Vytřela jsem se do sucha čistým ručníkem a octla jsem se znovu úplně nahá na vyšetřovacím stole doktora Hilla.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah