Zlata a ‚drahých‘ kovů je najednou tolik, že by se jimi daly dláždit ulice. Měnový systém je úplně rozvrácen a v Civilizované Zóně nastává chaos. Tou dobou pořádá Baal Segul další poradu:
„Mám tady stížnost od do naha vysvlečené spolupracovnice Theresy, že její odměna ve zlatě je zcela znehodnocena (Pozn. autora: Nezapomeňme, že Theresa si jako odměnu vysloužila zlatou kouli o stejné hmotnosti, kolik sama vážila při vstupní prohlídce, sníženou o ‚prémii‘ ve formě poručíka Brandona…). Ujistil jsem ji, že pokud je opravdu bioenergeticky senzitivní – Zemill aspoň tvrdil, že ano – tak že zkrátka nepřijde. Ovšem – budeme muset adekvátně upravit odměnu našim nynějším do naha vysvlečeným spolupracovníkům a spolupracovnicím.“
Nihasa tentokrát nenabádá svého šéfa, aby tu frázi o do naha vysvlečených z časových důvodů vynechával. Anata však zhnuseně odešla, jako vždy, když se její bratr nedůstojně vyjadřoval o pozemšťanech, nebo proti nim něco chystal, a ona věděla, že je proti němu bezmocná.
„Šéfe, a jak chceš mezi ty tvory nižšího řádu naráz distribuovat nějakou náhradu měny?“ ozvala se Nihasa, když za Anatou zapadly dveře.
„Ze začátku budou mít všechno zadarmo, jako za toho jejich ‚komunismu‘. Postupně budou opatřeni kartami, státní zaměstnanci hodinkami, nu a nepřizpůsobiví, kriminálníci a podobní budou očipováni. Pak zase začnou za všechno platit – tentokrát energií – a to se jim ze začátku opravdu nebude zajídat. My ovšem máme energie přebytek, takže si budeme mezi nimi žít, jako prasata v žitě!“
„To těžko,“ povzdechla si Nihasa, „když jediný, kdo se intenzivně adaptuje na vnější podmínky, je tvoje sestra, a nikomu jinému se do toho nechce…“
„Sice je to tak, ale aspoň ona tam nebude strádat, kdyby něco…“
„Aby ses pak nedivil!“ odsekla Nihasa vztekle a rovněž opustila poradu.
„Inženýre, jdeme na to,“ povzdechl si Baal Segul.
- × - × - × -
Teleport signalizuje příjem osoby.
Co se to děje, vždyť nikoho nečekám, pomyslela si Čokoládka,
ale tlačítko stiskla. Pred ní se zhmotnil na teleportačním lůžku strojní inženýr
Jonathan.
Teprve teď si Čokoládk uvědomila, že (vzhledem k tomu, že má teleport se
supervizorskými oprávněními, přesměrovala k sobě veškerý provoz určený původně pro
SSE. A dnes se další z chlapců – původních pacientů CPRE – hlásí o omlazovací elixír.
„Copak, že nejsem na SSE?“ podivuje se Jonathan, spatřiv Čokoládku místo technika SSE, obsluhujícího teleport.
„Dějí se nepěkné věci,“ informuje ho Čokoládka. „Cožpak sis nevšimnul, že eury už nelze platit? Že ropa je za normálních okolností nedostupná? Že…“
„No, a co se tedy stalo tady?“ zeptal se Jonathan, nenechav Malik dokončit větu.
„Přesměrovala jsem veškerý provoz k sobě, protože kdybys přibyl na SSE, nikoho bys tam nenašel. Nehledě tedy k tomu, že ty nemáš doma teleport s administrátorskými pravomocemi, tak by ses vlastně ani nikam nedostal, protože by tě tam neměl kdo přijmout…“
„Aha, tak rozumím-li tomu dobře, tak teď jsem vlastně u tebe v Bamaku, ano?“
„Ano. Správně tomu rozumíš,“ souhlasně přikyvuje Malik.
„Tak proto jsem se ani nedovolal na dispečerskou sužbu SSE!“ zvolal Jonathan, „Ale tebe opravdu rád vidím. Jen mi není jasné, jak obdržím omlazovací elixír. Dávávala mi ho Myra a připravovala ho z xenofarmak poskytovaných Magdou. Její mléko jsem pak také pil…“
„Nu, Magda tu není, ale mohu ji sem pozvat. Jediná schopná doktorka je
ovšem Jana – ta také dávala omlazovací elixír Michailu Filippovičovi… toho
znáš z CPRE, nepletu-li se. Elixír od Magdy působí asi 8 let, Michail
Filippovič ovšem obdržel elixír od Sofie, a ten je kvalitnější. Nemýlím-li
se, působí asi 12 let…
Malik mezitím zve k teleportaci Janu, která v nejkratší době přibývá
do Bamaka. Zatímco leží nahá na teleportačním lůžku, Jonathan vysvětluje:
„To je sice pravda, ale já z biologických důvodů nemohu Sofiin elixír
přijmout. Jsem alergický na její mléko. Nu, a nejdéle působící elixír pro
mne je od Magdy… Ostatně – Michail Filippovič přijímá elixír od Laury,
nemýlím-li se, a ten působí jen šest let…“
„Jenže Laura je hibernována na CPLEN, takže Michail Filippovič od ní elixír
přijmout nemůže. Jen se uvolila Sofie, jejíž elixír ovšem působí celých dvanáct
let – a kromě toho – Michail Filippovič se zamiloval do Rebeccy. Nedávno jsem je
oddávala, pravda, ale protože Rebekčin přítel se stal obětí atentátu a Rebecce se
pak narodila holčička s tím mezí tím mrtvým přítelem, nemůže už být Michail
Filippovič bioenergeticky senzitivní. Chápeš to?“
„Nu, chápu, ale to musí být pro oba dost nepříjemné – ona, jako biologicky
senzitivní, neskutečně dlouho mladá…“
‚K udrže ní dlouhého mládí u dívek ovšem postačuje už dostatečně dlouhá perioda
dárcovství mléka…“ poznamenává Jana, záměrně vystavujíc na odiv svá nádherná prsa.
„… jistě, ale bioenergetická senzitivita k tomu přispívá také,“ oponuje Jonathan.
„Nu, a vedle ní je Michail Filippovič, kterému se musí mládí udržovat pravidelně,
zdlouhavě a dokonce i bolestivě, podobně, jako mně. A co se stane v momentě, kdy
vhodné nulligravidy nebudou k dispozici? To potom…“
Je vidět, že Jonathan má o problematice značný přehled a uvažuje i o budoucnosti.
Jana se jeho slov přímo zhrozila – zvláště, když na budoucnost pomyslela také – pod
dojmem jeho slov.
„Kde si přeješ přijmout omlazovací elixír?“ zeptala se ho Jana, aby zakryla rozpaky.
„Tady, nebo u mě na klinice? Kdybys chtěl náhodou tady, musela bych Magdu pozvat…
Stejně se s ní dřív než za čtyři dny nesetkáš, protože právě menstruuje.“
„Tak raději tady, ať nejsem vystaven na odiv tolika lidem…“
Je znát, že Jonathan je docela stydlivý chlapec, i když byl nucen na CPRE pobývat
většinou bez šatů, Dokonce hned po teleportaci a osprchování se oblékl, jak mě
iformovala Čokoládka. Jak jsem později zjistila, platil na CPRE obdobný
Domácí řád a Denní režim. Jen byly oba dokumenty upraveny pro chlapce.
„Dobrá, ale zítra máš půst. Pozítří dostaneš klystýr a důkladně si tě vyšetřím,“ sdělila jsem mu, než se odebral do kanafasu. „A jelikož sestru u sebe potřebuji, pozvu Conchitu. Elixír z jejích xenofarmak sice působí jen dva roky, ale právě vzhledem k tomu ti ho nedáme…“
…
„Ani nás nepožádal, zda může být v naší společnosti nahý a raději zůstal oblečený, ač my obě jsme byly v rouše Evině,“ poznamenala jsem k Čokoládce. „Uvidíme, co udělá zítra, až nás opět spatří, jak nás pánbůh stvořil – já osobně se oblékat nemíním, a nepletu-li se, ty jsi rovněž zvyklá pohybovat se v obvodu ambasády bez šatů, pokud se nekoná nějaká oficiální externí akce. Conchita bude po teleportaci rovněž nahá…
Ovšem pozítří se oblečeme všechny tři – já do bílého pláště, Conchita si obleče sesterskou uniformu, nu a ty nám budeš dělat mimořádně v civilním kostýmku zapisovatelku, zatímco on bude vyšetřován úplně nahý. Ráda bych ho v tomto směru trochu potrápila…“
„Dobrá,“ zasmála se tak trochu škodolibě Malik. Dobře ví, že já jinak s pacienty jednám velice ohleduplně a citlivě. Z Jonathana si chceme obě dvě (a já doufám, že všechny tři) jen tak ‚vystřelit‘…
- × - × - × -
Janiny zápisky – 11. října
Dnes má tedy Jonathan půst. Nesmí nic jíst a pít smí jen sodovku nebo čaj. Mohly bychom mu s Čokoládkou připravovat po dvou hodinách projímadlo, ale zachtělo se mi podrobit ho zítra klystýru, což pro něj bude zřejmě poněkud více stresující zážitek. Jinak nutno podotknout, že zůstal sám v pokoji. Ani mezi nás nešel a žádnou z nás nepožádal o dovolení svléci se. Přistihla jsem se několikrát v myšlenkách, že už se nemohu dočkat zítřka, což se tedy pro doktorku mého formátu tak trochu dost nehodí…
Večer pak přibyla teleportem Conchita, které jsme vysvětlily situaci. Bouřlivě s naším nápadem souhlasila.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 12. října
Den »D« je tady! Navlékla jsem se do bílého pláště, Conchita si pod sesterskou uniformu oblékla miniaturní bikinky, a šla pro Jonathana. Ležel prý sice nahý na lůžku, jak byl zvyklý už z CPRE, ale když z něj Conchita stáhla pokrývku, automaticky si rukou zakryl svá choulostivá místa, jako by byl před ženou nahý úplně poprvé – jako by na tuto situaci z CPRE zvyklý nebyl …
„Ale, ale… Copak to je?“ zeptala se ho.
„No… Mě nahého vyšetřovaly vlastně jen mimozemšťanky. Pozemšťanky nikdy…“
„Nepovídej! A co například Magda?“
„Magda… Ale to byla sestra a asistovala obvykle Myře, nebo nějaké jiné mimozemské doktorce. Jenže ty asistuješ pozemšťance – doktorce…“
„To se nedá nic dělat. Teď pojď do koupelny…“
Jonathan se neochotně prý zvedl z lůžka a nechal se odvést do koupelny, neustále zakrývaje rukama svou nahotu. Když Conchita shodila uniformu a zjevila se před ním jen v miniaturních plavkách, dokonce se prý začervenal. Na Conchitin pokyn se přehnul přes vanu a nechal si nalít do střev klystýr. Naštěstí prý stačily jen dvě dávky – a začala z něj vytékat čistá voda. Pak se přece jen ‚překonal‘ a nechal se důkladně umýt a prosprchovat studenou vodou.
Conchita ho vytřela do sucha, oblékla si uniformu a odvedla ho do vyšetřovny. Už se zdálo, že je se svou nahotou před námi smířen. Spatřiv však Čokoládku v civilu, okamžitě si opět zakryl rukama své choulostivé oblasti. Stačila jsem si všimnout, že vůbec není vzrušen a jeho penis je úplně splihlý, přestože se ocitl úplně nahý před třemi ženami.
Já jsem ho ovšem nenechala v poklidu: „Vzpaž, procházej se a otáčej se… Postav se na váhu… výška postavy 188 cm a 91,2 kg…“
To jest Queteletův index 25,804,“ doplňuje promptně Čokoládka od počítače.
„Hmm, to máme mírnou nadváhu. Ať ti dá přístupová práva ke své předchozí zdravotní dokumentaci. Jednak abys tam ten dnešek mohla připsat, a také proto, abychom měly srovnání. Já mu ještě prohmatám svaly…
Cítím Jonathanovu neochotu, ačkoliv kluci si své svaly nechávají prohmatávat s pýchou – zvláště pak děvčaty – a nezáleží na tom, zda se jedná o doktorku, nebo ne. Jenže Jonathan má ke svému odporu důvod, protože jeho značně ochablé svalstvo se stydí pod citelnou vrstvou podkožního tuku – a to jak na pažích, tak i na nohou. Prohmatávám ho proto mnohem déle, než je obvyklé – abych ho přece jen trochu víc duševně potrápila (ani jsem netušila, jaká že to ‚potvora‘ ve mně dříme…) Přístupová údaje nám dal však velice ochotně.
„Polož se na stůl, ještě ti prohmatám svaly břišní a prsní. Pak tě prohmatám do hloubky…“
Jonathan si neochotně lehl na stůl, ale nechal se bez skrupulí připoutat k polohovacímu zařízení. Moje podezření se potvrdilo. Jeho břicho je zcela povolené a jeho prsní svaly jsou v podstatě nehmatné. Pro množství břišního tuku se mi nedaří ani hluboká palpace břicha, takže jeho vnitřní orgány jsou téměř nevyšetřitelné.
Prohmatávám mu varlata. Ač postupuji velmi jemně a obezřetně, přece jen několikrát zaúpěl bolestí. Nakonec však zjišťuji, že on má značný počet DET – celých 78!
Jeho penis je obřezán a má značně obnažený žalud. Ústí jeho močové trubice je jasně viditelné.
Zaregistroval, čeho jsem si všimla (respektive – co jsem mu právě pohmatem vyšetřila – a sdělil mi: „Já nejsem náboženský fanatik, ale mí rodiče byli – a nechali mě obřezat, když mi bylo osm dní, jak to ortodoxní židovská víra vyžaduje. Ovšem, zabili se v autě, když mi bylo čtrnáct let. Jen díky tomu dělám, co mě baví. Táta by býval chtěl mít ze mě rabína…“
Vyšetřuji jeho prostatu přes konečník a tvrdě ji masíruji, přičemž studuji nervové a sexuální záškuby na jeho nahém těle. Jeho penis se tvrdě topoří a čtyři opravdu mohutné výstřiky doprovázené neartikulovanými výkřiky mi poskytují skoro plnou vzorkovnici ejakulátu.
Sexuálně vyčerpaný Jonathan silně oddechuje a já jasně vidím pohyby jeho břišního svalstva i pod silnou vrstvou tuku.
„Teď se jdi najíst a odpočiň si, odpoledne budeme pokračovat pohybovou studií…“
Když Jonathan odešel, vložila jsem část jeho ejakulátu pod mikroskop a pak do sexoskopu – mimozemského přístroje, kterým disponuji a který jsem užila tenkrát k eliminaci Davidových spermií »Y«, a který má Čokoládka (k mému údivu) rovněž k dispozici. A objevila jsem…
„Hej, děvčata!“
„Ano? Copak je?“ ozývají se kamarádky z koupelny.
„Představte si, že ten Jonathan disponuje pouze spermiemi s chromozómem X. Spermie s chromozómem Y vůbec nemá, zajímavé, ne?“
„Hmm, to je opravdu rarita…“ medituje polohlasně Malik. Je zajímavé, že od této chvíle je zamyšlená a nesmírně roztržitá.
…
„Už je čas, přiveď Jonathana, budeme pokračovat…“
„Ano, už letím,“ odpovídá Conchita.
Ale Čokoládka se za svým počítačem neobjevuje…
„Tak co se s tebou děje?“
„Říkala jsi něco?“ volá na mě Čokoládka ze sousedního pokoje. (Conchita mě nemůže v tuto chvíli slyšet, jsouc v Jonathanově pokoji…)
Nahlédla jsem tam. Malik odpočívá v křesle, zahleděna na fotografii dvou starých polonahých lidí…
„Kdo to je?“ ptám se zvědavě.
„Ach, tohle? To jsou mí rodiče. Tatínkovi už bude devadesát a mamince osmdesát sedm…“
„Jenže já jsem chtěla, aby Conchita přivedla Jonathana do vyšetřovny a ty abys zaujala své místo! Zatímco Conchita pro Jonathana šla, ty…“
„Ale on je sirotek, jeho rodiče se zabili při autohavárii, když mu bylo čtrnáct…“ promlouvá Malik naprosto ‚mimo mísu‘.
„Ano, to víme. Ale jeho já teď potřebuji ve vyšetřovně, a tebe u počítače, abys mohla sepisovat protokol…“
„Jenže – to je přece hrozné. Když je nejvíc potřebuje…“
Nakonec jsem musela Čokoládku do vyšetřovny ‚dokopat‘. Conchita s Jonathanem už tam dávno byli a čekali na nás.
Čokoládka začala do klávesnice nepřítomně, jakoby automaticky, ťukat do klávesnice v momentě, kdy jsem Jonathana požádala, aby se několikrát prošel po kladině a předvedl mi, jak drží rovnováhu.
„No, vidíš, jak mu to výborně jde,“ poznamenala náhle.
V tomto směru má Čokoládka pravdu. S kladinou si Jonathan rozumí výborně a nemohu mu nic vytknout. Zato s bradly a s hrazdou se nemají rádi. Z deseti předepsaných shybů udělal s bídou tři a s bradel spadl, ani mi žádnou kloudnou sestavu nepředvedl.
„Chtělo by to více sportovat. Vzpomínám-li si dobře, na CPRE jsi býval kluk jako buk, a teď je z tebe spíše Valibuk…“
„To je pravda. Tam jsem byl ve formě, jenže po odchodu z CPRE jsem sport začal valem zanedbávat…“
Právě v tomto momentě Čokoládka otevřela předchozí Jonathanovu dokumentaci. Z ní vyplývá, že Jonathan se zatím podrobil dvěma aplikacím omlazovacího elixíru, byl dvakrát vyšetřen – pochopitelně - a před tím naposledy na CPRE. Vždy byl o 5 kg těžší – a dnes tedy už překročil hranici nadváhy.
„Ale kdyby byl bioenergeticky senzitivní, tak by se to srovnalo samo – i bez toho usilovného sportování,“ poznamenala Čokoládka.
„Jenže Jonathan není bioenergeticky senzitivní. To by musel…“
„A co kdyby byl?“ přerušila mou řeč Čokoládka.
„Dobře. Ale jak si to představuješ?“ zeptala jsem se kamarádky.
„Nu, například kdyby se oženil s bioenergeticky senzitivní dívkou. Dcera by se jim narodila docela samozřejmě, jak jsi před hodinou zjistila…
„To je sice pravda, ale ještě by se musela taková dívka najít – a i kdyby se našla – tak Jonathan by se s ní musel vyspat – popřípadě si ji i vzít za ženu…“
„Ale Malik je stejně moc fajn děvče…“ prohodil náhle Jonathan, zvedaje se už po třetím pádu s bradel.
„A ty bys chtěl fakt se mnou žít?“ zeptala se v té chvíli kamarádka, vstavši od klávesnice.
Uvědomila jsem si, že Malik sama je poněkud nesportovní typ (i když ne tolik, jak se právě ukázal Jonathan – i když na CPRE…), a že si budou s Jonathanem v tomto směru docela dobře rozumět.
„Proč ne?“ odvětil Jonathan.
Tím pádem Jonathanovo vyšetření končí. My s Conchitou se okamžitě svlékáme a teleportujeme se zpět na mou kliniku. Musely jsme se však obsloužit samy, protože Čokoládka náhle ‚nemá čas‘.
Ještě jsem stačila zaregistrovat, že i Čokoládka shodila svůj kostýmek včetně spodního prádla – a Jonathan se k ní přitulil…
- × - × - × -
Janiny zápisky – 13. října
„Tak nás asi čeká další svatba,“ oznámila jsem osazenstvu kliniky hned po návratu, sotva jsme se s Conchitou stačily osprchovat po teleportaci.
„Na koho se usmálo štěstí tentokrát?“ zeptal se Michail Filippovič.
Nu, tentokrát je to Čokoládka sama – a zájem o ni projevil Jonathan, pacient z CPRE, který přicestoval kvůli aplikaci omlazovacího séra.
„Takže oba mí kamarádi z CPRE nakonec budou bioenergeticky senzitivní – a já ne,“ pronesl Michail Filippovič – zazdálo se mi, že se závistí v hlase.
Jak to ‚oba dva‘? Vždyť vás bylo na CPRE šest, nemýlím-li se…“ zeptala jsem se udiveně.
No jo, ale zbývající tři – Isaac. Jacques a Matteo – mají své rodiny a aplikací omlazovacího séra se zřekli, aby stárli stejně se svými manželkami,“ informuje mě David. „To nám aspoň řekla Myra, když odmítli poprvé příjem.“
- × - × - × -
Janiny zápisky – 15. října
Následky rozhodnutí Jonathana a Malik nedaly na sebe dlouho čekat. Termín svatby v ‚mimozemském stylu‘ (t. zn. všichni svatebčané nazí – jen pro osvěžení paměti) je stanoven na 20. října. David a Michail Filippovič jsou zváni jako svědci Malik (jistě na Jonathanův popud), jako svědkyně Jonathana jsou zvány Sofie a Magda. Oddávající bude Xiaolan, na kterou Čokoládka delegovala svá práva – a kterou také pozvala, samozřejmě. Nu, a já mám fungovat jako ceremoniářka. Při posledních svatbách vykonával funkci ceremoniáře technik Stésichoros, ale Čokoládka si přeje plně pozemské obsazení a domnívá se, že já, která jsem těch ‚svateb v mimozemském stylu‘ prožila nejvíc, funkci ceremoniářky snadno zvládnu. To je sice pravda, ale musím si to celé znovu důkladně nastudovat v Etickém kodexu.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 19. října
Na ambasádu jsme se teleportovali v noci na 19. října. Ráno jsem zjistila, že kamarádka Xiaolan už je také na místě a pilně se učí svůj proslov. Následovala jsem jejího příkladu, i když mi je jasné, že odpoledne budu muset snoubence ještě vyzpovídat ohledně svatební pochoutky. Naštěstí jsou oba stejné chuti a přejí si pochoutku čokoládovou.
Čokoládovou pochoutku pro Čokoládku – to se dobře pamatuje, ani jsem si to zapisovat nemusela, ale učinila jsem tak (podle Stésichorova vzoru). Nakonec mi stejně nezbylo, než se s ním spojit, aby mi ukázal, jak se pochoutka z automatu vydobude, protože automat mi ji vždy nabídl v misce, ačkoliv já jsem ji potřebovala samozřejmě ve spreji.
Ale teď už požadovaný produkt mám, Stésichoros mi doporučil uložit ho v ledničce. Uvědomila jsem si, že Čokoládce, jajo osobě bioenergeticky senzitivní, to bude celkem jedno, ale pro Jonathana to bude šok…
- × - × - × -
Janiny zápisky – 20. října
Svatební obřady začaly úderem půl jedenácté dopoledne. Jako ceremoniářka řadím tedy k nástupu Čokoládku a Jonathana (Jonathan je sirotek a Čokoládka už má rodiče tak staré, že se je neodvážila pro jejich zdravotní stav pozvat – ne, že by se nemohli teleportovat, ale celý obřad by asi nevydrželi), za nimi jejich svědky – Davida, Michaila Filippoviče, Sofii a Magdu, nu a pak ostatní svatebčany, které snoubenci ještě pozvali.
Po nástupu svatebčanů jsem se ujala slova. ‚Představila‘ jsem oddávající Xiaolan, mající na krku pověšenou zlato-zelenou stuhu, která jí končila zlatým galaktickým odznakem mezi obnaženými prsy.
„Dovolte, slečno oddávající, abych vám představila snoubence – slečnu Malik (moc jsem se musela přemáhat, abych ji nepředstavila jako Čokoládku. To se samozřejmě pro tuto oficiální chvíli nehodí…) a pana Jonathana – kteří se rozhodli dnes využít služeb svěřených vašemu úřadu a vstoupit do svazku manželského.“
Po něm se ujala slova Xiaolan: „Pro náš úřad je ctí oddat tyto dva snoubence…“
… a pak přednáší litanie o krásách a důležitosti manželského života a rodiny téměř shodné s proslovy vedenými pozemskými oddávajícími úředníky, kterými doplnila povinné fráze z Etického kodexu – ale jelikož to není zakázáno, tak proč ne?. Nakonec, samozřejmě ‚v duchu mimozemských svatebních zvyklostí žádá oba snoubence – tedy Čokoládku a Jonathana: „Položte si ruce vzájemně na svá srdce…“
Stalo se.
… a pak jim pokládá zásadní otázku:
„Pane Jonathane, slibujete na svou čest a svědomí, že budete svou nastávající manželku, zde přítomnou slečnu… Malik, milovat, pečovat o ni v dobrém i zlém, a těšit se s ní, pokud vás vyšší moc nerozdělí?“ Její zakolísání rovněž prozrazuje, že se jí místo ‚Malik‘ chtělo říci ‚Čokoládku‘.
„Ano!“
Slečno Malik, slibujete na svou čest a svědomí, že budete svého nastávajícího manžela, zde přítomného pana Jonathana, milovat, pečovat o něj v dobrém i zlém, a těšit se s ním, pokud vás vyšší moc nerozdělí?“ (Tentokrát Xiaolan nezaváhala.)
„Ano!“
Protože jste splnili všechny požadavky jak pozemského, tak i galaktického právního řádu, prohlašuji vaše manželství za právoplatně uzavřené. Pane Jonathane, polibte nevěstu…“
Jonathan se k Malik sklonil… zřejmě i jemu musela Čokoládka ‚napovědět‘, že ji musí políbit na nahá prsa. takže po chvíli se sklonil ještě víc… Konečně se tak také stalo, a Jonathan Čokoládku opravdu na prsa políbil…
„Pane Jonathane, poklekněte, prosím, před svou ženou,“ oslovila jsem vzápětí Jonathana já. „Vzpažte a hlaďte jí při tom prsa.“
Stalo se.
Pak jsem vsunula mezi ně ruku se sprejem obsahujícím svatební pochoutku, který jsem před chvílí vyňala z lednice – a na Čokoládčině lasturce se objevil obrovský nános šlehačky ochucené čokoládou.
„Slízejte svatební pochoutku, pane Jonathane, a na závěr nevěstu polibte na bránu rozkoše.“
Jonathan si však nepočíná tak vynalézavě, jako David na naší svatbě. Slízal svatební pochoutku jen z Čokoládčiných vnějších rodidel. Zbytek nechal ke škodě své i Čokoládčině být – až mi kamarádky bylo líto. Pak hned svou nastávající na lasturku políbil, nechávaje část svatební pochoutky uvnitř.
S nevolí jsem tedy vyzvala Čokoládku, aby poklekla před Jonathanem a jala se hladit jeho varlata. Pak jsem do těchto míst nastříkala Jonathanovi jejich ‚svatební pochoutku‘, přičemž on vyděšeně vykvikl, neboť svatební pochoutka je vychlazená z lednice a navíc se ochlazuje únikem ze spreje. Mírně jsem se usmála a vyzvala jsem Čokoládku k obdobnému počínání, přičemž jejím úkolem na závěr bylo políbení Jonathanova penisu.
Jen jsem si všimla, že Jonathan je opět nevzrušen – zřejmě ho irituje velké množství nahých svatebčanů. Musím se Čokoládky zeptat, zda se Jonathan vzruší aspoň v soukromí.
Čokoládka – na rozdíl od Jonathana – si počíná opravdu skvěle. Slízala podstatnou část ‚svatební pochoutky‘, dokonce si pomohla tím, že vzala Jonathanův penis do pusy (čehož si tedy opravdu užíval – penis se mu v její puse viditelně ztopořil a začal se cukat, vykazuje známky pokusu o ejakulaci, takže už je to jasné a kamarádky se vyptávat nemusím…), zvlášť když se jala dráždit jeho špičku jazykem. Nakonec mu špičku ztopořeného penisu políbila, ale to už Jonathan nevydržel, a několikrát silně vystříkl – dvakrát Čokoládce na prsa, potom se jí znovu podařilo uchopit jeho penis v akci do pusy. Nutno tedy poznamenat, že Jonathan hladil Čokoládce prsa i po celou dobu této procedury, ač už jsem to od něj nevyžadovala.
Teprve teď jsem oba novomanžele vyzvala k podpisu protokolu. Po něm pak následovaly pochopitelně gratulace, kterých jsem si opravdu užívala. Jak už víte, ty vypadají u obřadů ‚v mimozemském stylu‘ pro nás, pozemšťany, jako vyložené orgie, protože jednotliví svatebčané jsou povinni políbit každou svatebčanku na prsa – a to se týká i slečny oddávající, která si svůj odznak obrací dozadu – na záda – aby jí na prsou nepřekážel. Nutno však přiznat, že pro mimozemšťany se jedná o běžný projev svatebního veselí bez jakýchkoliv ‚postranních‘ úmyslů.
Po skončení obřadu a gratulací jsme se ovšem hned teleportovali zpět, protože práce je mnoho a nikdo ji za nás neudělá…
Autor: © Éósforos, 2021
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah