dovoluji si vám představit třetí část příběhu mladých dívek spolupracujících s představiteli mimozemské civilizace. Jelikož se jedná o přímé pokračování povídky Astronavigátorova vnučka, jejíž publikování skončilo před půl rokem, připravil jsem krátké résumé pro osvěžení paměti.
Zároveň se vám všem omlouvám za zpoždění, které bylo zčásti způsobeno mým pracovním vytížením (povídky píši pro radost a ve volném čase), a zčásti tím, že jsem se v létě loňského roku nepříjemně zranil a nebyl jsem schopen psát.
Éósforos
18.3.2005
Mimozemšťané, kteří vybudovali CPLE (viz Dědictví božích synů – résumé v Předmluvě k AV) chtějí dokončit poslání, které tak zdárně začalo, když se jim podařilo navázat spolupráci s pozemskými dívkami, ale neslavně skončilo zkázou areálu kliniky v mimoprostoru. Začínají tedy tím, že likvidují špionážní družice monitorující prostor nad Saharou, kde poté zřizují jednu ze svých pozemských základen. Současně připravují stavbu nové kliniky, tentokrát v Antarktidě. Jejich cílem je získat vybrané dívky k další spolupráci a zdárně dokončit svou misi.
Po katastrofě CPLE se zachráněné dívky dostávají různými cestami domů. Tam si ale dlouho nepobudou, protože se naplní obava, kterou vyjádřila Jennifer, zadržená agentka CIA, v rozhovoru s ředitelem CPLE – totiž, že se dívky stanou objektem zájmu tajných služeb.
FBI skutečně vypátrá během měsíce všech šestatřicet dívek, které se staly prvními pacientkami CPLE. Ty jsou postupně zavlečeny na malý tropický ostrůvek uprostřed Atlantiku, kde CIA zřídila tajný internační tábor. V táboře jsou dívky zbaveny veškerého osobního majetku včetně oděvu a pobývají tam pouze v trestaneckých uniformách – pruhovaných pláštích a sandálech.
Mezi prvními jsou do tábora zavlečeny Jana, Lenka, Nikolka a její nevlastní sestra Lucka. To je nová postava – jak se ukazuje, transsexuálka s výjimečnými schopnostmi. Vědecká pracovnice, ředitelka observatoře a polyglotka, která přišla na nápad, aby ostatní dívky zatajily ze strategických důvodů znalost cizích jazyků, a funguje v táboře jako univerzální tlumočnice. Je to vnučka mimozemšťana – astronavigátora kosmické lodi, který jako jediný přežil ztroskotání na Sibiři roku 1908.
Vojenská jednotka, která tábor střeží, je odloučená a samostatná. Vojáci dívky sexuálně obtěžují a ponižují, trestají jedny za prohřešky druhých, aby rozbili jejich kolektiv. Nahaté ranní rozcvičky a nástupy, pobyty na pranýři a noční razie jsou na denním pořádku. Nejmírnějším trestem je v podstatě odebrání pláště… Tyto zvrhlosti však dívčí kolektiv ještě více stmelují a dochází mezi nimi i k fyzickému sblížení a lesbickým praktikám.
Naštěstí si dívky svým přístupem získají přátele z řad civilních zaměstnanců – dělníků, kteří se starají o chod technických zařízení – elektrického agregátu, vodovodu apod. Dva z nich, kteří utrpěli zranění při požáru skladiště, zachrání Jana přímo ‚hrobníkovi z lopaty‘. Pak se o ně stará na ošetřovně, požadujíc asistenci dalších dívek. Třetí se jim snaží všemožně skrytě pomáhat a usnadňuje jim tak těžký život v táboře.
Situace se stává neúnosnou v momentě, kdy na ostrov dorazí vyšetřovací komise CIA, která má za úkol získat od dívek co nejvíce informací o mimozemšťanech. Vedoucí komise je kupodivu agentka CIA Jennifer, která byla původně zadržena na CPLE a která se tam nakonec s dívkami spřátelila.
Šéfka komise si však počíná stejně zvrhle, jako ostatní dozorci, a když se Lenka vzbouří proti jejím praktikám a uprchne z tábora, nechá ji nejprve štvát psem a poté rozhodne, že stráví dva dny bez jídla, pití, světla a oděvu úplně o samotě v protiatomovém krytu!
To rozlítí Nikolku natolik, že na agentku fyzicky zaútočí. Za to je nejprve vystavena na pranýři, kde je sexuálně obtěžována skupinou vojáků. Ti se při tom otevřeně vybavují o svých záležitostech a problémech posádky domnívajíce se, že Nikolka anglicky nerozumí. Ta se ovšem díky tomu dozví spoustu zajímavých informací, mj. i o existenci dalšího zajateckého tábora na sousedním ostrově, kde jsou zajatci drženi v klecích. Když je konečně odvázána od pranýře, setkává se s údržbářem, kterému vylíčí, jak krutě byla potrestána Lenka. Údržbář jí vysvětlí, jak funguje mechanismus dveří krytu. Nakonec se dohodnou, že v noci kryt spolu navštíví a Lenku vysvobodí. Nikolka však jde ke krytu hned a snaží se s Lenkou navázat spojení. Je však přistižena hlídkou a sama pak sdílí Lenčin osud.
Kryt jí však připraví šokující překvapení – je to opěrný bod mimozemšťanů, kteří mají za úkol dívky ze zajetí vysvobodit – nebo lépe řečeno – vybavit je tak, aby se dokázaly bránit zvůli vojáků. Lenka a Nikolka jsou první, u kterých je nabuzena bioenergetická senzitivita. Všemi částmi těla nechráněnými oděvem dokáží přijímat sluneční a elektrickou energii, kterou mohou využít jak k pohybu, tak k obraně – mohou ji tedy vydat ve formě tepelné, elektrické či pohybové.
Tehdy Nikolka pochopila, že ‚zrádná‘ agentka je přece jen na jejich straně a že ‚vězením‘ v krytu ‚trestá‘ dívky proto, aby se dostaly do kontaktu s mimozemšťany. Původní plán mimozemšťanů počítá s touto výbavou pro šest dívek, protože mají nedostatek potřebných xenofarmak. Ale Nikolka s Lenkou ochotně přistoupí na to, že budou znovu produkovat mléko, které budou jejich spojenci tajně dodávat do krytu, aby bylo možno bioenergetickou senzitivitu vyvolat i u dalších kamarádek. Jsou však upozorněny na to, že laktogenní sérum, které mají mimozemšťané k dispozici, není původně určeno pro ně, takže jimi produkované mléko nebude poživatelné – hodí se jen jako surovina pro výrobu bioenergetického stimulátoru.
Postupně jsou bioenergetickou senzitivitou vybavovány další dívky, které agentka CIA nechává zavírat do krytu. A pak se na ostrovech začínají dít věci…
Dívky vyřadí z činnosti elektrický agregát, přeplouvají na sousední ostrov a pouštějí tamní zajatce – peruánské Indiány – z klecí. Nahá Lenka, nabíjející se sluneční energií, je překvapena jedním neurvalcem, který jí stiskne prsa. Když zjistí, že jí z nich vytéká mléko, napije se. Za dva dny na to onemocní zvláštní chorobou, která mu úplně zničí genitálie, takže nakonec spáchá sebevraždu. Další vojáci najdou odebrané mléko ve sklenici a vypijí je. Jejich osud je rovněž zpečetěn.
Dívky už si od vojáků nenechají nic líbit – a tak se ošetřovna plní popálenými či ochrnutými pacienty – podle toho, zda dívky užijí ke své obraně tepla či elektřiny. Mezi vojáky zavládne strach. A do tohoto zmatku přijde nový šéf vyšetřovací komise, který chce do výslechových metod zavést elektrotorturu. Na bioenergeticky senzitivní ‚delikventky‘ je však krátký a sám se při použití této metody vážně poraní.
Lucka využívá zmatku a odchází do krytu – ráda by se také poznala s mimozemšťany, krajany svého dědečka. Ke svému velikému údivu zjistí, že doktor Hill, který v tomto opěrném bodě pracuje, je její prastrýc – astronavigátorův bratr!
Všichni velitelé až na seržanta Anthonyho, který s dívkami tajně spolupracuje, jsou buď zranění, nebo nemocní a někteří umírají. Posádka je v totálním rozkladu. Část vojáků tedy přijme návrh dovolené a odplují lodí, která původně přivezla nového šéfa vyšetřovací komise. Zbytek padá do zajetí kubánské lodi, kterou dívky přivolaly na pomoc vysílačkou. Kubánská loď rovněž vezme na palubu zachráněné Indiány, dělníky i seržanta Anthonyho s Jennifer, kteří dva dny před odjezdem uzavřeli sňatek.
Následujícího dne jsou všechny dívky včetně Nikolčiny sestry Lucky teleportovány na novou kliniku – tentokrát uprostřed Antarktidy. Vylidněný archipel je zničen uměle vyvolaným zemětřesením, aby mimozemšťané zahladili stopy svého působení. Přírodní katastrofu komentuje novinový článek, který uvádí lidské oběti jen z řad vojáků. O dívkách ani o Indiánech držených v obou táborech se vůbec nezmiňuje. Jedná se totiž o utajovanou skutečnost. To, že všichni lidé ze souostroví byli zachráněni, zatím nevyšlo najevo…
Autor: © Éósforos, 2005–2014