Koncovky -ou/-í (-ou pro tvrdé vzory, -í pro
měkké vzory) a -ma jsou pro 2. a 6., resp. 3. a 7. pád
charakteristické prakticky v celém systému skloňování dvojného
čísla.
Nutno vysvětlit, že ve starších textech se pro 2. a 6. pád dochovala
jediná koncovka -ú, ale ta není pro dnešní češtinu typická.
Hláskovými změnami pokračoval její vývoj dvěma
směroma . U tvrdých vzorů došlo ke změně
v -ou (např.
dvú > dvou), u měkkých vzorů došlo k přeměně
směrem -iú > -í (např. mužú >
mužiú > muží).
Přeměna u měkkých vzorů proběhla do konce XIV. století, takže je to
konečný stav. U tvrdých vzorů už nemohla změna -ú >
-ou proběhnout, protože během XV. století začaly dvojné tvary
ustupovat. Jediným důkazem, že by i k této přeměně došlo, jsou
tvary číslovkou dva a
oba a zbytky dvojných tvarů
některých podstatných jmen, o kterých bude pojednáno v další
kapitole.
Jelikož víme, že existuje i v dnešní češtině tzv. kolísání mezi
vzory (tři dni/tři dny, na kameni/na kamenu),
nelze v mnoha případech rozhodnout, zda je správné
dvou dní/dvou dnou a podobně. Protože
ve starší době byla koncovka jednotná (-ú), dovolil bych si
doporučit, aby byla koncovka -ou
vždy správná a koncovky -í
aby bylo používáno jen tehdy, když nebude zastřen
charakter dvojného čísla, nebo tehdy, kdyby byla koncovka
-ou „nepřirozená“, což
bude zvýrazněno u jednotlivých slov a vzorů znakem *.
Koncovka pro 1. 4. a 5. pád se vzor od vzoru liší.
© , 2000 - 2010
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah
Poslední aktualizace: