Stručné dějiny našeho kalendáře

1. Starořímský kalendář

Starořímský kalendář byl lunární. Zprvu měl deset měsíců, ale asi v 7. století př. n. l. měl už 12 lunárních měsíců s tímto počtem dnů:

Pořadí měsíce	Jméno měsíce	Počet dnů	Význam jména
1.	Martius	31	Na počest boha války Marta
2.	Aprilis	29	Měsíc rašení
3.	Maius	31	Na počest Maji, matky boha Merkura
4.	Iunius	29	Na počest Jupiterovy sestry Junony
5.	Quintilis	31	Pátý
6.	Sextilis	29	Šestý
7.	September	29	Sedmý
8.	October	31	Osmý
9.	November	29	Devátý
10.	December	29	Desátý
11.	Ianuarius	29	Na počest boha Jana, který měl dvě tváře – jednu obrácenou do minulosti a druhou do budoucnosti.
12.	Februarius	28	Na počest slavnosti očišťování. Februa byly části kůže obětovaných zvířat sloužící k obřadu.

Lunární rok měl 355 dnů. Aby stejné měsíce připadaly na stejná roční období, přidával se vždy po dvou letech mezi 23. a 24. den měsíce Februaria třináctý měsíc jménem MERCEDONIUS (Merces = odměny – vyplácely se ke konci roku) se střídavě 22 a 23 dny. Průměrná délka roku tak byla 366,25 dne a aby kalendář zůstával v souladu s přírodou, byla občas délka měsíce Mercedonia kněžími – členy tzv. pontificia, kteří se o „chod“ kalendáře z titulu své funkce starali – zkracována nebo prodlužována. Pontifikové tak činili svévolně. Rok prodlužovali ve prospěch funkčního období svých chráněnců a zkracovali na úkor svých odpůrců.

2. Juliánská reforma

Gaius Iulius Caesar r. 46 př. n. l. pověřil alexandrijského učence Soisigena, aby pro potřeby Římské říše vypracoval nový kalendář podle egyptského vzoru. Císař tak rozhodl proto, že dosavadní kalendář byl příliš složitý a nepochopitelný pro většinu občanů, takže pontifikové mohli délku roku měnit v podstatě bez veřejné kontroly.

Soisigenes navrhl nový kalendář založený na ročním pohybu Slunce mezi hvězdami, přičemž použil průměrnou délku roku 365,25 dne. Možná už znal práce řeckého astronoma Hipparcha, který už před 75 léty zjistil, že délka tzv. tropického roku není přesně 365,25 dne, že je ve skutečnosti o trochu kratší, ale Soisigenes považoval tento rozdíl za bezvýznamný a ve svém projektu s ním nepočítal.

Rok byl rozdělen na 12 měsíců po 29, 30 a 31 dnech. Ve čtyřletém cyklu byly vždy 3 roky o 365 dnech a jeden rok o 366 dnech. Nový kalendář začal platit (z hlediska naší chronologie) dnem 1. ledna r. 45 př. n. l., protože v lednu (IANUARIUS) nastupovali římští konsulové do ssvého úřadu a toho dne byl první nov po zimním slunovratu. Tak se stalo, že začátek nového roku se neváže na žádný důležitý přírodní jev a původní latinská jména měsíců neodpovídají jejich pořadí v roce. Nový kalendář vypadal takto:

Pořadí	Jméno měsíce	Počet dnů
1.	Ianuarius	31
2.	Februarius	29 (30)
3.	Martius	31
4.	Aprilis	30
5.	Maius	31
6.	Iunius	30
7.	Quintilis	31
8.	Sextilis	30
9.	September	31
10.	October	30
11.	November	31
12.	December	30

Přestupný den se vkládal tam, kde dříve býval měsíc Mercedonius, to je mezi 23. a 24. den měsíce Februaria. Jako projev vděčnosti za reformu kalendáře senát rozhodl, že měsíc Quintilis, ve kterém se Caesar narodil, bude přejmenován na IULIUS.

3. Augustiánská reforma

O řízení kalendáře i nadále pečoval sbor kněží – členů tzv. pontificia. Ti nepochopili podstatu přestupného roku a z neznámých důvodů ho vkládali ne každý čtvrtý rok, ale každý třetí rok. Kalendář byl samozřejmě opět nepřesný. Na chybu se přišlo r. 8 př. n. l a tehdy císař Augustus nařídil, že až do r. 8 n. l se přestupné roky nebudou vkládat, aby se chyba vyrovnala. Za to senát rozhodl, aby byl měsíc Sextilis přejmenován na AUGUSTUS.

Římanům se však nelíbilo, že Augustův měsíc má o 1 den méně, než měsíc Juliův, takže byl odebrán další den z měsíce Februaria a přidán k Augustu. Tím ovšem za sebou následovaly 3 měsíce po 31 dnech – Julius, Augustus a September. I byl odebrán jeden den ze Septembra a přidán k Octobru a jeden den z Novembra byl přidán k Decembru. Tak vlastně vznikla dnešní podoba našeho kalendáře.

4. Zavedení křesťanské éry

Roku 325 se v maloasijské Nicei konal 1. ekumenický koncil. Ten mj. přijal pro celý křesťanský svět juliánský kalendář, který se zdál církevním hodnostářům ideálně přesný. Důvodem k zavedení přesného kalendáře byla potřeba správného určování data nejdůležitějších církevních svátků – velikonoc.

První velikonoční neděle (Církevní kalendář zná 8 velikonočních nedělí, z nichž první je součástí Velikonočních svátků u nás uznaných státem.) je první neděle po prvním úplňku v den nebo po dni jarní rovnodennosti. V roce 325 nastávala podle juliánského kalendáře jarní rovnodennost dne 21. března. Byly tedy Velikonoce slaveny první neděli po úplňku nastávajícím v den 21. března nebo později.

Letopočet se však udával různý: „od stvoření světa“, „od prvních olympiád“, „od založení Říma“, „od nastolení císaře Diokleciana“ a pod. Teprve o 200 let později navrhl římský kněz Dionýsos Exiguus, aby křesťané používali svůj vlastní letopočet a navrhl počítat roky od narození Krista. Zcela svévolnými výpočty „zjistil“, že se Kristus narodil r. 248 před diokleciánskou érou a označil tento rok jako rok 1 křesťanské éry. K výpočtům užil protiřečících si biblických údajů, takže se Kristus vlastně narodil až 4 roky po smrti židovského krále Heroda Velikého, který kvůli němu nechal v Betlémě mordovat nemluvňata…

5. Řehořská reforma

Ukázalo se však, že juliánský kalendář není tak přesný, jak se domnívali r. 325 církevní hodnostáři. Jeho rok je totiž dlouhý 365,25 dne, kdežto tropický rok, kterému by měl kalendář co nejvíce odpovídat, je kratší – 365,2422 dne. Tento nepatrný rozdíl však způsobuje chybu jednoho dne za každých 128 let. Koncem 16. stol. tak činila chyba už 10 dní. Jarní rovnodennost nenastávala 21. března, ale už 11. března. Velikonoční svátky, které se počítaly stále od 21. března, se značně posunuly na pozdější dobu.

Tehdy úřadující papež Řehoř XIII. rozhodl, že je nutno „nemocný“ kalendář opravit. Jmenoval tedy zvláštní kalendářovou komisi, jejímž předsedou se stal astronom Ignatius Danti, profesor boloňské university. Tato komise prozkoumala několik projektů reformy, z nichž doporučila návrh bratří Antonia a Luigiho Liliů. Sám papež pak uznal tento návrh za nejvhodnější. Dne 24. února 1582 vydal bullu známou jako Inter gravissimas, kterou byla reforma uskutečněna. Touto bullou papež nařídil:

Rázem škrtnout v kalendáři 10 dní, a to tak, že po čtvrtku 4. října 1582 bude následovat pátek 15. října 1582.
Nadále bude přestupný rok každý čtvrtý, s výjimkou těch, kterými končí století. Z nich budou přestupné jen ty, které jsou dělitelné čtyřmi sty.

Bulla Inter gravissimas tedy jedním rázem opravila chybu, která postupně narůstala více než deset století, a zároveň minimalizovala nárůst nové chyby. Průměrná délka roku řehořského kalendáře je 365,2425 dne. Je tedy o tři desetitisíciny (0,0003) dne delší než délka roku tropického, což znamená odchylku 1 dne vždy jednou za 3280 let.

6. Postup řehořské reformy

V této době však už nebyla křesťanská obec dávno jednotná. Reforma proto nebyla zavedena všude. Jako první k reformě přistoupily tehdejší nejkatoličtější státy – Itálie, Polsko, Portugalsko a Španělsko. V Rakousku – a tedy i v našich zemích, byla reforma zavedena ze 6. na 17. ledna 1584.

Ve státech, kde panovala církev pravoslavná (Bulharsko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Srbsko aj.), se udržel juliánský kalendář až do dvacátých let 20. století pod heslem: „Je lépe rozejít se se Sluncem, než se sejít s papežem.“ Je samozřejmé, že rozdíl se od 16. stol. zvětšil na 13 dní, protože vedle zrušených deseti dnů r. 1582 došlo k dalším rozdílům v letech 1700, 1800 a 1900, kdy byly podle juliánského kalendáře přestupné roky, kdežto podle řehořského ne. (Roky 1600, 2000, 2400, … jsou přestupné v obou systémech.)

7. Závěr

Řehořský kalendář je poměrně přesný a snadno srozumitelný. Má však několik nedostatků:

Začátek roku se neváže na žádný významný přírodní jev.
Pořadí posledních čtyř měsíců v roce neodpovídá původním latinským jménům.
Počet dnů v měsících je nerovnoměrný a nepravidelný.
Začátek letopočtu je zcela nesmyslný.

K O N E C

Zpět na obsah

Poslední aktualizace: