Jsme parta kamarádů, kteří spolu více či méně kamarádí. Jsou mezi námi jak kluci, tak i holky. A pokaždé, když se někdo něčím proviní, nebo udělá nějaký prohřešek, musí být za to patřičně potrestán. Ať už svým otcem či matkou, nebo někým z kamarádů. Kamarádi se na ty tresty těší, protože ten tresaný (ta tretaná) vždy musí být do naha vysvlečený (vysvlečená), a ti, co to pozorují, nesmějí být při tom pozorování přistiženi. Tak, jako tenkrát, když…
Ach jo, to byl zase den… Abych pravdu řekla, tak mezi Horní čtvrtí a Dolní čtvrtí
byly bitky a ‚zatýkání‘ protivníků na denním pořádku. Zajatec byl zavlečen na
území toho druhého. musel se svléknout, nebo byl svlečen, byl osahán a zle zbit.
My, ‚Horňáci‘, jsme obvykle v přesile, protože máme skoro samé kluky z toho tři
‚velké‘.
‚Dolňáci‘ mají jen Frantu a samé holky z toho dvě ‚velké‘. Proto mám většinu
kamarádek právě v Dolní čtvrti.
Toho dne po mě Franta hodil na školní chodbě mokrou houbu. Chtěla jsem mu to
oplatit, ale v tu chvíli vylezla z kabúnetu naše třídní, češtinářka Pšeničková,
a dostala ránu přímo ode mě. Franta se ‚snažil‘ učitelku bránit tak, že máchl
rukou, a rozbil při tom okno. Sice se trocu řízl o rozbité sklo. ale houba
vyletěla ven. Franta otevřel okno a skočil pro houbu, kterou po mě bez upozornění
znova mrštil. Uskočila jsem tak neobratně, že jsem rozbila druhé okno.
Třídní ovšem nelnila, a zavolala si do školy otce. Nemusím snad uvádět, že můj
táta je ‚divoch‘, který dobře pamatuje na bitky mezi ‚Horňáky‘ a ‚Dolňáky‘. Sám
je odchovanec Dolní čtvrti a vzal si mámu, která pochází z Horní ětvrti, takže
má k ‚Dolňákům‘ jistý vztah.
„Tak ty takhhe! Dvě okna jsi rozbila! A na učitelku si hodila mokrou houbu!
Za io dostaneš ve čtvrtek bejčákem na holou! Připrav se!“
řval na mě před celou školou.
„Ale tu houbu jsem na učitlku…“
Sám Franta to ‚dosvědčil‘, otec mi vyhuboval za ‚lhaní‘, a bylo vymalováno.
Nemohl jsem se dočkat čtvrtka. Měl jsem před oknem u Stánina domu vyhlédnutou
pozorovatelnu. Bydleli kousek od nás, skoro vedle, pás vrbového křoví se táhnul
před našimi okny. Právě tam, v něm, jsem očekával s napětím, zda Stáňa dostane
slíbený nářez. Litoval jsem ji, ale zároveň mě vzrušovala představa, že ji znovu
uvidím, drobnou a přesto pevnou svlečenou do naha a zmítající se. Takový pohled
jsme si nenechávali ujít nikdo, dívčí nahota nás uchvacovala v každé podobě. Za
chvíli ale vyšla Stáňa z domu a klidně se vydala směrem ke kamarádkám u rybníka.
Nadeběhl jsem jí. Zavedl jsem řeč na minulý výprask.
„Tak jak bylo, schytalas to hodně?“
„Vůbec, Teprve mě to čeká v sobotu. Máma jede pryč na elý víkend, tak mi to táta
odložil. Jiinak bych dostala už dneska, ale máma je radši, když u vejprasku není.”
„Nebojíš se?” zeptal jsem se s obdivem.
„Bojím, moc, nechci na to ani myslet. Bejčákem to hrozně bolí. To mám pak prdel
bolavou dva tejdny.”
„A rákoskou tě to nebolí? Ta nadělá taky pěkný jelita, testoval jsem Stáňu.
„Na tu jsem zvyklá. A v sobotu to bude velký, mám toho dost, už jsem dlouho
pořádně nedostala. To mi to táta spočítá za půl roku zpátky. A takky jsem se
přiznala, co jsme dělali. Myslela jsem že mě strašně zbije, ale odpustil mi to.
Horší je, že jsem prý ‚lhala‘.”
Lhaní se u nás moc nenosilo, každopádně to byl důvod k velmi přísnému trestu.
V sobotu jsem se protáhl vrbičkama už vnbsp;osm. Odhadl jsem to správně. Za
několik minut se ve dveřích pokoje objevil Stánin otec postrkující před sebou
vzlykající Stáňu.
„Tatínku, prosím tě, já už to víckrát neudělám, prosím, odpusť mi.
„To bych ti měl co odpouštět, spíš ti přidám!“ Natáhl ruku ke zkroušené dcerce.
Teprve teď jsem si všiml, že drží v ruce bejčák. Podávala jej otci váhavě,
pomalu. Měla dosud pyžamo, to si teď začala rozepínat.
Otec ji popoháněl a švihal býkovcem ve vzduchu a o pohovku.
Hltal jsem očima každý kousek jejího, pomaličku se obnažujícího tělíčka. Byla
to vzrušující podívaná pro patnáctiletého kluka. Odložila pyžamový kabátek na
židli a vzlykajíc znovu prosila o slitování. Doufal jsem, že tátu obměkčí. Ale
zatím tomu nic nenasvědčovalo.
„Nahatá dostaneš, na holou prdel, co se do tebe vejde! Sundej kalhoty!”
Mluvil hněvivě, nebylo radno jej příliš dráždit.
„Tatínku, prosím tě, bejčákem ne, bude mi to stačit prutem! Prosím!”
Stáňa téměř ječela. svlékala kalhoty, zoufale a neochotně. Ohnula se, aby si je
stáhla s nohou.
„Takhle zůstaň, vyšpul tu prdel, tak, na! Sama sis o to řekla, nesmlouvej.”
Bejčák přistál se zasvištěním na její obnažené, na odiv vystavené zadnici.
Měl jsem ji na tři metry, ale připadalo mi, že se jí můžu skoro dotknout.
Zoufalý jekot naplnil pokoj. Temně rudé jelito napuchlo na jejích něžných
polokoulích a rychle se zabarvovalo. Vřískající Stáňa se narovnala jako ohnutý
proutek a sesula se na kolena.
„Ne, ne, ne, prosím ne tak moc, prosím tě tatínku, na kolenou tě prosím!”
„Ještě budeš prosit, počkej, než to spolu vyřídíme! Já tě odnaučím lhát. Vstaň,
okamžitě vstaň!”
Táhl vzpouzející se dcerku za ruku nahoru.
„Dostaneš, co zasloužíš!”
Bylo mi jí strašně líto, poznal jsem, že tohle je na ni moc. Ale poznal to i
její táta. Nahatá vypadala ještě mladší, byla drobná a dětská. Odložil býkovec
s ulehčením.
„No, tak teda dostaneš prutem. Ale aby sis to dobře pamatovala, přivedeš si
k tomu nějakou kamarádku. Třeba Janu!”
„Tati, ta to všude rozkecá, ona je pitomá…”
Ale táta už nemínil smlouvat:.„Plav pro Janu nebo si mě nežádej! A za patnáct
minut tu s ní budeš zpátky. A cestou jí vysvětli, proč ji sem zveš!“
Stáňa už raději neprotestovala. Hodila na sebe kabátek od pyžama a letěla si vzít
do svého pokojíku nějaké šaty. Raději jsem se stáhnul hlouběji do křoví, abych
nebyl přistižen. Byly zpátky snad v pěti minutách. Stánina měla na sobě šortky
a tílko, Janka dlouhé přiléhavé kalhoty a módní bolerko. Už jí bylo třináct a
ráda se předváděla.
Dostal jsem nápad. Jen jsem doufal, že Stánina exekuce nebude trvat dlouho.
Opět jsem zaujal své místo, odkud jsem mohl nespatřen pozorovat Stáňu při
výprasku. Trošku jsem Janině záviděl, když na pokyn měla Stáňu svlékat. Mrcha,
tvářila se, jako když to dělá nerada. Kalhotky si musela Stáňa sundat sama.
Uprošovala otce, aby si je směla nechat, styděla se před mladší dívkou. Stejně
tak se Jana nechala přemlouvat, aby výprask udělila sama. Asi se musela dost
přemáhat, aby první šlehance byly jen lehké a nesmělé. Ale brzy dostala pokyn,
aby přitlačila. Otec držel dcerku ohnutou přes opěradlo křesla< a Janka ji
vyplácela se zjevnou chutí. Všiml jsem si, že ji nejraději švihá na spodní
stranu vyšpulené prdelky, tam, kde to nejvíc bolí. Snažila se Stáňu rozbrečet,
mrskala ji důkladně. Ale ta se držela, zarputile a mlčky snášela výprask.
Nechtěla se nechat Janou pokořit, přestože věděla, že tím víc dostane.
Uměla bití snášet, dostávala často a hodně. Ani Dolňáci ji nešetřili, pokud byla
zajata, dostala vždycky větší nářez než ostatní holky. Ale Jana konečně přišla
na to, jak ji rozbrečet. Začala ji švihat pěkně doprostřed, tam, kde měla již
napuchlé jelito od bejčáku. Vychytrale švihala v blízkém kolí a přecházela přes
toto citlivé místo na druhou stranu, shora dolů, a zase zpátky. Teď už sebou
Stáňa házela dost zoufale, ale stále ještě neplakala. Jana přešla na druhou stranu
křesla a počala ji opět švihat. Zdálo se mi, že stále nenápadně zvyšuje intenzitu
bití, ačkoliv k tomu nebyla vyzvána. Konečně se Stánička rozplakala. Náhle,
téměř překvapivě začala naříkat a prosit o odpuštění.
„Teď teprv začíná vejprask, ještě budeš bita, a pořádně. Naučím tě, co tě čeká,
když budeš lhát. Tak, kolik jí ještě dáš? A neříkej málo, nebo jí to doplním
bejkovcem,” obrátil se na Janu.
„Padesát!” vyhrkla Jana prudce. Zdálo se, že i Stánin táta byl překvapen, ale
nechal to být,
„Tak dělej, nemám moc času!” pobídl ji a exekuce pokračovala.
„Takhle dostaneš, a ještě víc, jestli ještě jednou zalžeš, budeš si to už
pamatovat, ano?” komentoval každé švihnutí.
„Koliks dostala, počítáš to?” Uvědomil si, že nikdo neodpočítává.
„No, myslím, že asi třicet,” snažila se Jana jakoby vzpomínat. Hajzlík jeden,
bylo to devětatřicet, já je měl spočítané.
„No, to by už mohlo stačit, dej jí ještě pět na pamětnou a konec. A ty budeš
držet dobrovolně a počítat si je!”
Pustil Stániny ruce a postavil se na stranu. Stáňa si rychle promnula zadek a
otřela slzy. Dýchala zhluboka, snažila se ovládat.
„Tady se polož!”
Položla se na pohovku a podložila si ruce pod hlavu. I na dálku bylo vidět, že
má zadek zmalovaný do modra. Janina se postavila vedle a zvedla prut.
„Švihej ji pořádně, ať má ta jelita na dlouho!” přikázal otec. Ani nemusel Jana,
rozmrzelá tím, že je výprask u konce švihla opravdu pořádně. Stáňa se vzepjala
a zaječela:
„Jednááá, aůůůů!” Natáhla ruce směrem k zadku, ale hned je zase schovala,
věděla, že to nesmí.
„Dvě, tři, čtyři, pět.”
Konečně bylo po výprasku, Stáňa ještě chvíli ležela a pofňukávala. Konečně
vstala a postavila se před otce a Janu.
„Děkuju vám za vejprask, slibuju, že si to budu pamatovat a už nikdy nebudu
lhát!”
Rychle jsem se vytratil. Po chvíli vyběhla z domu Janina, oči rozzářené,
upalovala se Dolňákům svěřit se svým čerstvým zážitkem. Musela projít kolem mě.
Počkal jsem až byla krok za mojí skrýší a skočil po ní zezadu. Nestačila ani
vykřiknout. Vlekl jsem ji na náš pozemek, vzpouzela se jako divoká kočka,
kopala a snažila se mě kousnout.
Na oběd jsme jeli opět k Janě. Usadila nás do stejného salonku jako minule a
jídlo nám přinesla sama. Měla dnes výborné španělské ptáčky, jedli jsme s chutí.
Pozoroval jsem Lucinku zamilovaně, zkrásněla po promilované noci. Jana si nás
prohlížela beze slova, jen se chápavě usmívala. Jen Lucina dojedla, vyzvala Janu:
„Povíš mi, jaké to bylo, když ti Sváťa poprvé nařezal?“ zeptala se dychtivě.
Janina ji pohladila po vlasech, usmála se a začala vyprávět.
„Chytil mě u jeho sousedů. Zrovna jsem tam dala nářez kamarádce, Stáňa se
jmenovala. To tak někdy u nás bývalo, když měla holka pořádně dostat, musela si
na to přivést kamarádku. Aby to byla větší hanba. Vyplácela jsem tehdy někoho
poprvé a docela jsem se v tom vyžívala. Bylo to pro mě hrozně vzrušující. Její
táta mě ani nemusel moc pobízet, seřezala jsem ji důkladně.
Sváťa to viděl a počkal si na mě. Chytil mě a odtáhl k nim. Bránila jsem se ale
marně. Přepral mě snadno, je o tři roky starší. Svlíknul mi tričko. Bránila jsem
se zoufale, ale marně. Svlíkat holky a prohmatávat je uměl skvěle už tenkrát.
Odvlekl mě k sušáku na prádlo a přivázal mě za ruce.
„Pusť mě, já k Doušům musela, pan Douša pro mě poslal!“
Snažila jsem se omluvit svou přítomnost v Horní čtvrti.
„Aha, na dort a bonbóny tě asi pozval, co?“ šklebil se na mě.
Pochopila jsem, že ví všechno, i to, co jsem sama zatím jen tušila.
„Musela jsem nařezat Stáně, jinak by dostala bejčákem! A pusť mě, musím domů!“
„Kdybys ještě mohla vyplácet Stáňu, to bys tak nepospíchala, viď? Líbilo se ti to?“
Neodpovídala jsem, Jen jsem stále naléhala, aby mě pustil. Prohlížel si mě
pobaveně, styděla jsem se a hlavně jsem se bála. Přistoupil těsně ke mně a bez
varování mi položil ruku na břicho, odtáhnul mi kalhoty a sjel rukou mezi nohy.
Ohmatal mě rychle a zkušeně. Cítila jsem hanbu, i když mě to maličko dráždilo.
„Pusť mě, ty prase, to si nedovoluj!“
Už se mi zase šklebil: „Víc nahlas řvi, třeba přilákáš nějaké děti. Možná, že
jsou tu někde blízko kluci. Těm by se líbilo, pomoct mi tě zmrskat! A dovolit
si můžu všechno, jsi můj zajatec. Tak bacha na hubu, nebo přes ni dostaneš!“
Na důkaz toho mi bez dalších řečí stáhnul kalhoty až pod kolena.
„Tak co, povíš mi, jak se ti líbí řezat Stáňu? A nás kluky? Jak se ti to
posledně líbilo u vás ve stodole? Ty neumíš mluvit?“
Znovu mi vjel rukou pod kalhotky. ěkubala jsem sebou, ale prohmatal mě znova.
„Řekl bych, že líbilo! A teď se přiznej, nebo to z tebe dostanu!“
„Nech mě ty svině, slyšíš, pusť mě!“ mlela jsem stále svou.
Ale Sváťa utrhl pár kopřiv a přišel ke mně.
„Mluv!“ Napřáhl ruku s kopřivami a pleskl mně přes prsa.
Pálilo to a štípalo, málem jsem se rozbrečela.
„Řekla jsi ‚svině‘? Opakuj to!“
Napřáhl znova ruku s kopřivami na má prsíčka.
„Ne!“ Vykřikla jsem zoufale, „nedělej to, prosím!“
Nechal ruku zvednutou.
„Budeš ještě nadávat?“
„Nebudu,“ slíbila jsem potichu, těch kopřiv jsem se bála.
„Tak mluv, nebo ti těma kopřivama vycpu kalhotky. Stejně tě zmrskám, záleží jen
na tobě, jak moc!“
Chtělo se mi brečet, měl mě v hrsti.
„Jo, líbí se mi to, jako vám všem…“ přiznala jsem se po chvilce.
Odložil kopřivy a chvíli se na mě zkoumavě koukal.
„Tak nedělej slušnou, tohle se ti taky líbí viď?“ prohmatal mi prsíčka.
„Hezký, jako citrónky, a pěkně tvrdý!“ pochválil mi je.
Ani mi to tentokrát moc nevadilo. Nebyl surový a na popálené pokožce to příjemně
hladilo. Jen jsem se hrozně styděla, spíš proto, že mě tak rychle prokouknul.
„No, a teď dostaneš na prdel sama, už jsi na pěknej vejprask dost velká. Abys
taky věděla, jaký to je!“
Říkal to s úsměvem, čekal, že se budu zase bouřit. Ale tentokrát jsem nic
neřekla, jen jsem se mu snažila dívat do očí. Chtěla jsem mu, a hlavně sobě,
dokázat, že nemám strach. A vůbec si nejsem jistá, že mě to trošku nedráždilo.
Chtěla jsem být jako Stáňa, nebojácná a statečná. Jen mi vadilo, že si ze mě
dělá srandu. Začal mi odvazovat ruce.
„Ne aby tě napadlo zkoušet zdrhnout, to bys měla kopřivy všude, rozumíš?“
Zdrhnout se mi sice chtělo, ale ne v kalhotkách. Odvedl mě do vrbiček a začal
vybírat proutky. Zkoušel je přede mnou, ořezával výhonky a švihal jimi kolem mě.
Zkoušela jsem ho přemluvit, aby mě nechal, znova jsem dostávala strach, nabízela
jsem za sebe různé úplatky. Jen se mi smál:
„Jo, nechám tě, tos uhodla, ty bys byla první, kdo by pustil zajatce bez vejprasku,
co? Stáhni si ty kalhotky trošku, vyzkouším ty pruty!“
Rozhlédla jsem se bojácně kolem. Byli jsme úplně sami. Nechtělo se mi, samozřejmě,
otálela jsem, ale protestovat jsem se neodvážila. Pouhá zmínka o kopřivách
v rozkroku mě děsila. Radši ten vejprask, to jsem znala, i doma mi nějaká
občas přiletěla. Ale znáš to, napoprvé ti to připadá jako strašná hanba.
Jo, ještě jsem si to pár hodin pamatovala. Měla jsem chuť věechny vás zbít a
utéct.
„Ještě, že jsi řekla, že na mém místě bys utekla a pak by tě to do konce života
mrzelo.“ pozamenal Sváťa.
Došlo mi, že na tom něco je. Tenkrát jsem nechápala, co. Ale poddala jsem se a
jsem tomu ráda. Jen se mi ještě blbě sedělo, měla jsem prdel jak dřevěnou.
Snad se mi to podaří schovat před mámou, chodívala jsem doma v těch červnových
vedrech jen tak na lehko. To asi teď nebudu.
Lucinka se usmívala, nezdálo se, že by ji zrovna tohle mrzelo.
„Tak povídej, skočila jsem ti do řeči!“ vybídla Lucinka Janinu netrpělivě.
„Svlíkla ses sama, nebo ti musel pomoct?“
Jo, ten by mi pomoh, ale kopřivma! Stahovala jsem kalhotky celou věčnost,
myslela jsem při tom na všechno možný abych nebulila hanbou a ponížením. Chvilku
mě okukoval, tím to bylo ještě horší. Švihnul mě každým proutkem jednou, ne moc,
ale pořádně to štíplo. To bylo spíš jako pomlázka, skoro to probouzelo nějaké
očekávání. Ale čekat mě moc nenechal.
„Dobrý, tak jdem. Obleč se!“
Myslela jsem si, že budu bita tady, polekala jsem se.
„Kam chceš abych šla?“ vyptávala jsem se při strojení.
Díval se na mě, jak se horem pádem strojím a zase se šelmovsky uculoval.
„Dám ti vybrat, buď do starý továrny nebo do altánu.“
V továrně mohli být kluci, to byla jejich ‚tajná základna‘, už jsem tam
kdysi byla jako zajatec. Jenže mě tenkrát pustili, byla jsem ještě malá. Vybrala
jsem si altán, ani mi za to neslíbil přídavek. Chytil mě za paži, abych neutekla
a odvedl mě do altánku.
Byla to spíš zděná chatička poblíž rybníka. Vstrčil mě dovnitř a zamkl za námi,
klíč si dal do kapsy. Byla ve mně malá dušička, jak se říká. Věděla jsem, že se
budu muset svlíknout donaha a tady jsme byli sami…Bála jsem se neznámého, Sváťa
už byl ‚velký‘ kluk, co kdyby ho napadlo ještě něco jiného, než mi jen našvihat.
Sahal na mě už venku, co kdyby…? Asi tušil, co mi jde hlavou, bavil se tím.
Prohlížel si mě beze slov chvíli, která se mi zdála strašně dlouhá. Co mi asi
udělá? Konečně promluvil:
„Po dobrým nebo po zlým?“ zeptal se a v jeho hlase zazněl povel.
Sklonila jsem hlavu k zemi, ale zvednul mi bradu aby mi viděl do tváře.
Byla jsem rudá studem a strachem.
„Nepovíš to.“
„Nikomu?“ Zašeptla jsem zbytečnou otázku.
„Uvidíme, jestli budeš poslouchat! Tak co?“
„Radši po dobrým,“ souhlasila jsem odevzdaně.
„Dělej, sundej to!“ ukázal na moje tričko.
To jsem svlékla celkem bez potíží, viděli mě bez běj už mockrát, naposled mě on
bez něj viděl před pěti minutami. Do kalhot se mi ale nechtělo.
„Kolik dostanu?“ zeptala jsem se, zase zbytečně.
„Kolik budu chtít. Ale prdel budeš mít modrou, s tím počítej! Máš vejprask poprvé,
že jo? Tak aby sis na něj dlouho pamatovala! Pěkný jelita ti nadělám, budeš řvát!
Tady tě nikdo neuslyší. A dělej, nebo přinesu ty kopřivy! Tak na co čekáš, sundej
kalhoty!“
Děsil mě dobře, asi jsem neudržela slzy, Stála jsem tam jak socha na mostě a
třásla se strachem. Za nic jsem se nemohla odhodlat svlíknout.
Pobídl mě: „Tak než apočítám do dvaceti, nebo si mě nežádej!“
Měla jsem slzami zalité oči a celá jsem se třásla. Ale Sváťa byl neoblomný.
Věděla jsem, že by mě dokázal donutit a pak by to bylo ještě horší. Počala jsem
stahovat kalhoty, jako bych se snažila poslechnout a přitom se neobnažit.
Už jsem měla zadek venku, natáčela jsem se tak, aby neviděl víc. Jako kdyby mě
před pár okamžiky neviděl celou. A najednou mi to bylo jedno! Stáhla jsem kalhoty
pod kolena a hned na to docela. Tak! Byla jsem úplně nahatá a skoro mi to
nevadilo! Ale Sváťa natáhnul ruku sprostým posunkem:
„Tak pojď blíž, vemu ti míru!“
Snad by mi ani nevadilo, že na mě sahá, ale takhle mi to připadalo hrozně
neomalené, sprosté. A Sváťa holky prhmatávat dovedl skvěle.
Zase jsem dostala strach.
„Ne, to ne, je mi teprve třináct!“
To jsem si taky mohla odpustit.
„Najednou, a kolik ti bylo v sobotu ve stodole, když jsi omakávala nás, co?“
Dával mi, co jsem zasloužila. Ale už nenaléhal, jen tak spíš pro sebe si říkal:
„Jo, třináct, to už potřebuješ na prdel, jako sůl!“
Vypadal chvilinku zjihle. Zdálo se mi, že na mě kouká s nějakým soucitem.
Skoro mě to zase naštvalo. Cítila jsem se velká a on mi dával najevo, že jsem
ještě špuntě. Skoro se mi ulevilo, když mě popadl a pěkně po tátovsku si mě
ohnul přes kolena. Popadl prut a začal mě šlehat.
„Tohle potřebuješ, svlíknout, do naha a ohnout přes koleno. A pořádně zmrskat
prdel, aby sis to pamatovala. Nevrť se! To ještě není vejprask, to máš na zahřátí!“
Kroutila jsem se a snažila se vysmeknout, marně, samozřejmě. Ale nebolelo to
nijak zvlášť, spíš jak Velikonoční šibačka. Jen jsem cítila, jak se ve mně
rozlévá teplo. Rozehříval mě a věděl, co dělá. Teď jsem se kroutila spíš
z principu, štiplavé šlehance byly docela příjemné. Po chvíli mě shodil s kolen
a postavil si mě před sebe.
„Nesahej si na zadek! A otoč se! Ohni se přes stůl, teď budeš bita! Ohni se,
víc, no tak, mám ti pomoct?“
Přitlačil mi záda a s rukou mezi mýma nohama mě přizvedával.
„Tak! A drž, slyšíš? Jak nebudeš držet, takhle ohnutá, víš co tě čeká! No, tak
kolik panence vysázíme? Třináct ti je? Krát deset, pro začátek? Počítej!“
Zaslechla jsem zasvištění prutu a zaťala zuby. Štíplo to tentokrát pořádně,
chtěla jsem uhnout, ale včas jsem se ovládla. Znala jsem pravidla. Držela jsem
se stolu a zatínala zuby, abych neřvala. Počítala jsem švihance nahlas, asi
trochu plačtivě, ale srozumitelně. Uměl vyplácet, přidával na síle, pomalu,
abych sebou pokaždé trhla a zasykla. Cítila jsem každé švihnutí do hloubky, po
celém těle se mi rozlévalo palčivé horko. Mimoděk jsem si uvědomila, že mě to
vzrušuje, jinak, než když vyplácím já, ale jaksi hmotněji. Odváděla jsem svou
pozornost počítáním. Do pětadvaceti se to dalo snášet. Napočítala jsem jich přes
třicet…
„Přestávka! Vstaň a otoč se ke mně!“
V jeho hlase zněla autorita, nepřipouštěl žádné námitky.
Pak mě znovu řádně prohmatal, ale to už jsem říkala, že si na tom Sváťa na
holkáh vždycky nechal záležet. Cítil, že se celá třesu, a tak mi řekl
uklidňujícím hlasem:
„Neboj, nemíním tě znásinit. Jednak jsi ještě ‚pod zákonem‘,a za druhé – vymáhat
na ženě sex násilím je vlice hnusné a já bych se k tomu nikdy nesnížil.“
Tím mě uklidnil,i když jeho ‚pták‘ stál jako svíce.
Po přestávce začal výprask nanovo.Tentokrát mně nařídil,abyh si lehla na stůl,
na který mě pčivzal, a začal mě vyplácet kolmo na původní rány. Páni, to byla
strašlivá bolest! Dostávat výprask na již naběhlá jelita! Ještěžw mě pživázal –
asi věděl, proč. A to jich mám ještě asi sto dostat. Teď teprve jsem pochopila,
že tu přestávku nedělal kvůli mě, ale kvůli sobě. S hrůzou jsem čekaa na další
přetávku. Tu udělal po dalších třiatřiceti ranách.
S hrůzou jsem čekala, o po přestávce přijde. Ale on mě začal po celém těle a i
na prsíčkách. Docela mě to vzrušovalo, Přece jen jsem se trocu bála je
mi teprve třináct. Nic se nestalo pokračoval v líbání a hlazení po mém seřezanám
zadečku. To už jsem bolestí plakala a prosila ho aby toho nechal, slitoval se
nade nou.
„Tak a teď upaluj domů a běda ti, jestli to doneseš vašim.“
Věděla jsem, že si dlouho nebudu moci sednout ale zároveň jsem se těšila na
další výprask od Sváti.
Autor: © Éósforos, 2020
7.1.2020 Zpět na obsah