Libor bude určitě pozorovat tři dívky – byť čarokrásné – ve středověkých plavkách
Ty se určitě koupaly ‚oděné‘ úplně jinak…☺
Klasickou pohádku podle B. Němcové zerotizoval Éósforos
(paní Němcová, doufám, promine…)
Libor byl jediný syn chudé vdovy. Když se vyučil zahradnictví, přišel domů;
nemoha tu však zůstat, šel ke královskému zahradníku, prosil ho o práci, a také
ji hned obdržel. Byl pořádný, velmi slušný chasník, pracovitý dělník, a proto
se také každému zalíbil. Již tři léta dělal v královské zahradě za
tovaryše, a poněvadž uměl s krejcary hospodařit, brzy sobě několik zlatých
zachoval.
Jednoho dne v poledne položí své nářadí a jde si k rybníčku pod
vrbové křoví odpočinout. To bylo jeho zamilované místečko. Lehl si na měkký
trávník, a přemýšleje, co všecko za uhospodařené peníze nakoupí, hleděl vzhůru
k smutným truchlícím vrbám, jichžto skloněné koruny v zamodralé
hladině rybníka se zhlížely jako panna v oku miláčkově.
Tu něco nablízce zašumí a za malou chvíli je slyšet lehký šplechtot vody.
Tiše rozhrne Libor husté proutí a kouká, co to. Vidí v rybníku tři
nádherné panny v rouše Evině se koupat, dvě byly krásné, ale ta třetí byla
překrásná; jakmile na ni Libor pohlédl, její okouzlující křivky ňader a boků mu
úplne učarovaly. Začala se mu hlava točit a srdce mu tlouklo, div mu
z těla nevylítlo. Panny však neměly ani zdání, že se kdo na jejich ladná
nahá těla dívá.
Nějakou chvilku poplavaly, pak vyšly na břeh, svou svůdnou nahotu ukryly do
bílých šatů, a hodivše přes hlavy řásné závoje, proměnily se v labutě
a ulítly. Dokud se nahé panny začaly strojit, seděla Liboru duše v oku,
teprv když se v labutě proměnily, s hlubokým vzdechnutím vyskočil a
toužebně za nimi ruce rozpínal, jako by prchající zastavit chtěl. Když nebylo
po labutích již ani památky, šel Libor na místo, kde ta svůdná panna stála,
klekl na trávník a položil tvář k místu, na němž outlinké šlépěje spatřil.
Dlouho by tak byl ležel, kdyby pro něho zahradník nebyl přišel. Co živ tak
roztržitě nepracoval jako to půldne; žádného neviděl ani neslyšel a
k žádnému slova nepromluvil.
Přes noc si to Libor všecko rozmyslil a umínil sobě, jestli druhý den ony
okouzlující panny opět přijdou, že bude chytřejší. S nevýslovnou touhou
očekával druhý den. Jak bylo poledne, šel k rybníku a schoval se blíže
místa, kde včerejšího dne šaty panen ležely. Netrvalo to dlouho, přiletěly tři
labutě, a proměnivše se v panny, začaly se svlékat do naha a bílá roucha
uložily blíže Libora. Ta nejkrásnější ale pověsila skvostný závoj zrovna nad
jeho hlavu. Když slyšel Libor, že se ve vodě šplouchají, natáhl ruku a vzal
závoj s větve dolů. Zároveň šaty – veškeré to odění té nejkrásnější sebral
a při sobš uschoval.
Jenže listí zašustilo, panny se lekly, skočily na břeh, hodily přes nahá těla
šat a závoje, a již šuměla labutí křídla v povětří. Ale ta nejkrásnější nebyla
mezi nimi, ta běhala, jak ji pánbůh stvořil, po břehu, hledajíc své šaty a svůj
závoj, bez něhož se v labuť proměnit nemohla.
„Což mně to všechno ptáci zanesli, vítr zavál, anebo mi to zlý člověk vzal?“
Tak naříkala a plakala nebohá panna, jsouc v rouše Evině.
Tu vystoupí z křoví Libor.
„Pověz mi, mládenče,“ ptala se ho panna, a aniž by zakrývala svou nahotu,
kročila k němu, „neviděl jsi mé šaty a můj bílý závoj? Ztratily se a nevím,
kam.“
„Ptáci ti je nezanesli, vítr ti je nezavál, já si je na srdci schoval.“
„Ó tedy tě prosím, navrať mi vše, hlavně závoj, musím za sestrami.“
„Nikoli, panno krásná! Ty závoj nedostaneš a odtud nesmíš. Já tě miluji více,
než celý svět, než svou matku, než sebe samého, a jestli u mne nezůstaneš, umřu
žalem. Šaty ti ovšem dám, abys mohla vyjít na veřejnost. Tvé čarokrásné nahé
tělo ode dneška smím spatřit jenom já.“
Při těch slovech přitiskl Libor nahou pannu k sobě a tak toužebně jí do očí
hleděl, že jej s patrným zalíbením poslouchala.
„Nežádej si, mládenče, bych u tebe zůstala, bylo by to k tvému neštěstí,
neboť matka by pro mne přišla, a po tobě bylo by veta.“
„Nechť přijde! Pro tebe bych se třeba s obry pral, do ohně skočil a
cokoliv zlého snášel. Jen zůstaň u mne.“
„Zůstanu tedy. Jak se jmenuješ?“
„Libor — a ty?“
„Čekanka.“
„Pojď, moje drahá Čekanko, dovedu tě k své matce, ona tě bude milovat,
jako bys byla její vlastní dcera. Já nejsem sice bohatý, ale pro tebe budu
pracovat ve dne v noci, a co budeš chtít, to ti zaopatřím.“
Libor navrátil Čekance oděv její, vzali se za ruce a šli k Liborově matce.
Podivila se stařena, když viděla svého syna s tak nádhernou pannou
přicházet, ale ještě více užasla, slyšíc, že to je nastávající nevěsta.
Laskavě ji přivítala a slzíc mladý párek požehnala.
„Nyní, růžičko má,“ řekl Libor, když se byl s drahou dívenkou vroucně
pomiloval, „nyní musím opět do práce. Co ti mám zvečera přinést,
aby tě potěšilo?“
„Dost na tom, když sám přijdeš. Jdi jen, můj Libore, a záhy se vrať,“ přála si
nádherná Čekanka oblékajíc se.
V předsíni potkal Libor matku; vytáhnuv z náprsí závoj, podal jí ho, pravě:
„Ten závoj, matičko, schovej do truhly, a nedávej ho Čekance,
třebas by si o něj říkala. Chovej ji co jarní poupě, ať nám nezvadne.“
Matka závoj schovala a šla k nevěstě. Nevěděla sice, odkud a čí je,
ale přece se neptala, neboť důvěřovala v syna svého, že by si žádnou
nevybral, která by úcty hodna nebyla. Když vešla do sednice, sedla vedle
Čekanky a začala jí všelicos vypravovat, o svém hospodářství, o dobrých i zlých
stránkách svého Liborka.
„Kolikráte jsem mu již říkala,“ dokončila vypravování, „aby se oženil, že mne
ale tak záhy uposlechne, toho jsem se nenadála. Já myslila, že si vede naši
princeznu, když s tebou přicházel.“
„Jak teprv, kdyby mně byl Libor můj závoj nevzal, to byste byla koukala,
matičko. Nevídaná je krása jeho a k tomu šatu sluší až milo. Škoda že ho
Libor odnesl, musel by mně ho na okamžení půjčit, abyste mne v něm viděla.“
„On ho neodnesl, ale mně ho svěřil pod ochranu a řekl, abych ti ho nedávala.“
„Já ho nechci. Myslí, bloudek, že po něm bažím? Vždyť vím, že se to nyní pro
mne nesluší. Já se chtěla jen vám, matičko, okázat.“
„No počkej, děvče, dojdu pro něj a hodím ho na tebe. Potom ho ale zase schovám,
a Libor bude šlaka o tom vědět.“
Stará se obrátila, šla do truhly a závoj přinesla. Dychtivě jí ho Čekanka
z ruky vzala, a rozvinuvši ho, se zalíbením se v něm přebírala.
Najednou přistoupí ale k oknu, otevře je, a obrátivši se k matce,
praví: „Řekněte, mamičko, Liborovi, chce-li mne za ženu, ať si pro mne přijde
na Zlatý vrch.“
To dořekla, hodila přes hlavu závoj, a proměnivši se v labuť, oknem ulítla.
Nebohá stařena se tak náramně ulekla, že by se jí byl krve nedořezal. Bála se,
co bude Libor říkat, až přijde domů. Večer se schyloval a Libor pospíchal domů.
V jedné ruce nesl krásnou kytku, v druhé košík nejchutnějšího ovoce. Tváře
mu blažeností jen kvetly a oči hořely. Když ho viděla stará okolo okna
zakmitnout, začala se strachem třásti jako osika.
Tu vejde Libor do dveří, a šlehnuv okem po sednici, ptá se: „Kde je Čekanka?“
Matka s pláčem vypravuje, co se přihodilo a co Čekanka řekla. Při každém
slovu míjela víc a více barva z kvetoucích lící mládencových, ruce maje
složené přes prsa, která mu nesmírná bolest křečovitě svírala, hleděl na místo,
kde s milou seděl, jako by mu byly myšlenky spadly. Po dlouhé chvíli
teprve si zhluboka oddechl a velké slzy jako těžké krůpěje se mu po tváři
hrnuly.
„Matko, svaž mi uzlík, já jdu na zlatý vrch,“ byla jeho první slova po dlouhém
mlčení.
„Můj zlatý synu, to mi nedělej, co bez tebe počnu? Zanech holku, která tě tak
oklamala.“
„Udělej, matko, jak jsem ti řekl, já bez Čekanky být nemohu, a musím ji najít,
kdybych měl svět kolem dokola zchodit.“
Darmo bylo matčino naříkání, Libor si vzal něco peněz, svázaný uzlík, dal matce
sbohem a šel hledat Zlatý vrch.
„Ale kde ho najdu?“ myslil sám u sebe, jda polem.
Pustil se přímou cestou, kudy ho oči vedly. Dlouho chodil, než přišel do
hrozného lesa, z něhož nevěděl kudy kam. Nohy ho bolely, hlad i žízeň jej
trápily, a stopy lidské nebylo k spatření.
Tu slyší najednou štěkot psa; i domníval se, že najde lidské obydlí. A to také
po nějaké chvíli našel. Chutě vkročil do chaloupky, kde bydlela nádherná lesní
víla, která žádného oděvu na sobě neměla, jsouc pouze v rouše Evině.
„Prosím vás,“ počal Libor, se zalíbením na její nahé tělo hledě „popřejte mi
krátké pohovění a dejte mi kousek chleba. Zabloudil jsem v lese a dlouho
již jsem nepil ani nejedl.“
„Sedni si na lavici; co mám, to ti dám,“ odpověděla víla.
Nijak nezakrývajíc svou nahotu, přinesla víla pecen chleba, kus zvěřiny
a Liborovi to podala. Výslužka od královské tabule nebyla by mu tak chutnala,
jako černý chléb s masem.
„Kam jdeš, hochu?“ ptala se po chvíli víla, předvádějíc mu své nádherné křivky
rozverně pózujíc.
„Na Zlatý vrch,“ odpověděl Libor a hned začal víle upřímně všecko vypravovat,
bezostyšně její nahé tělo pozoruje. Na konec se jí otázal, zda by ona nevěděla,
kde takový vrch stojí.
„Milý hochu, to nevím, ale mohu se zeptat, když se se mnou pomiluješ.
Už dlouho jsem žádného mládence, který by mě potěšil, neměla,
a tak urostlého, jako jsi ty, teprve ne.“
Když Libor vykonal požadovaný milostný akt a pyj svůj z její mokré vagíny
vytáhl, otevřela víla dvéře, vzala píšťalku a třikrát zapískala. Tu přiletělo
sto vran a všecky křídly okolo hlavy plácaly.
„Povězte mi, vy tulačky, zdali která o Zlatém vrchu ví.“
„My nevíme, ale naše přítelkyně, které jsou u tvé sestry, ty budou jistě vědět.“
„Jdi, hochu, k mé sestře. Ona bydlí sto mil odtud v jednom lese.
Řekni, že jí vzkazuji pozdravení, aby ti pověděla, kde je Zlatý vrch.“
Libor poděkoval víle za pohostinství i za dobrou radu, rozžehnal se s ní
a obléknuv se, putoval dále. Než se sto mil ušlape, trvá to hezkou chvíli. Ale
všecko má svůj konec; i Libor došel cíle své cesty. Byl to opět les, kde sestra
víly bydlela. Rovněž i ta byla bez jakéhokoliv oděvu a tělo její bylo desetkrát
krásnější, nežli tělo sestry její. Po přátelsku Libora přijala, a když pozdravení
od sestry jí vyřízené zaslechla, sdělila Liborovi: „Zeptám se, kde Zlatý vrch
se nalézá, když se se mnou pomiluješ. Už dlouho jsem žádného mládence, který by
mě potěšil, neměla, a tak urostlého, jako jsi ty, teprve ne.“
Liborovi vůbec nebylo proti mysli přání její, neboť křivky jejího nahého těla
desetkráte krásnější byly sestřiných, jak již výše naznačeno bylo, a její ňadra,
na která se Libor vynadívat nemohl – toť pohádka sama.
Když Libor učinil, jak si víla přála, a pyj svůj z vagíny její vytáhl, kterýž
ona do sucha jazykem svým očistila, ihned dveře otevřela a na píšťalku zapískala.
Tu přiletělo dvě stě vran, které šumíce okolo ní se vznášely.
„Která z vás mně poví, kde je Zlatý vrch?“ ptala se jich víla.
„O Zlatém vrchu žádná z nás neví, ale naše kamarádky u tvé sestry jistě o
něm vědět budou.“
„Slyšel jsi, hochu, co pravily?“ řekla víla Liborovi, rozverně se před ním vlníc.
„Není jiné pomoci, než že musíš ještě dvě stě mil dále k naší třetí sestře
zajít a u ní se na Zlatý vrch poptat. Dříve si však trochu pohov a jídlem se
občerstvi.“
Nato se víla obrátila a přinesla hostu chléb, maso a víno. Libor si dobře
pochutnal, srdečně víle poděkoval, oblékl se a ubíral se dále.
Když člověk s radostí někam chvátá, mžikem cesta ubíhá. Tak se vedlo i
našemu poutníku; než se nadál, měl dvě stě mil za sebou a chaloupku, kde třetí
sestra bydlela, před sebou.
„Jestli mne i ta beze zprávy odešle, nevím, ke komu se obrátím,“ pomyslil
u sebe Libor, vcházeje do chaloupky.
Tak laskavě jako předešlé dvě sestry přivítala ho i třetí sestra. Ve svém rouše
Evině a stokrát krásnější, nežli ta první. Když se dověděděla, co si Libor žádá,
řekla: „Odpověď dostaneš když se se mnou pomiluješ. Už dlouho jsem žádného
mládence, který by mě potěšil, neměla, a tak urostlého, jako jsi ty, teprve ne.“
Když se s ní vroucně pomiloval, její nádherně modelovaná prsa jí prohnětl, pyj
svůj do její vagíny mohutně vystříkal a ven vytáhl, ona mu ho ústy svými osušila,
a jak ještě vzrušena byla, dveře otevřela a svou píšťalkou ihned tři sta vran
přivolala.
„Ráda bych věděla, kde se nachází Zlatý vrch; která z vás o něm ví, rychle
mi pověz,“ ptala se víla svých poslic.
Tu vystoupila jedna jediná, a ta byla kulhavá. Takto pravila paní své:
„Já vím o Zlatém vrchu. Tři sta mil odtud stojí uprostřed pěkného údolí a
zdaleka se již leskne. Na něm je vystavěn zlatý zámek, a v tom zámku bydlí
čarodějnice s třemi nádhernými dcerami. Je to zlá žena. Jedenkráte jsem
si chtěla ten zámek zblízka prohlídnout, ale jak mne baba spatřila, popadla
kámen a deset sáhů daleko jím po mně mrštila, až mi nohu přerazila. Od té doby
kulhám.“
„Dobře na tě; proč lezeš, kam tě všetečnost láká. Nyní tě tam ale sama pošlu.
Doneseš na svých křídlech hosta mého, jehož zde vidíš, až k patě
Zlatého vrchu. Zůstaň zde, vy ostatní odejděte.“
Nelíbilo se to jaksi černoperé poutnici, ale špetnout nesměla, neboť
neposlušnost trestala paní velmi přísně, zvláště tedy, když vrána viděla, jakým
způsobem Libor její paní oblažil, protože byl stále v rouše Adamově.
Když snědl Libor, co mu byla víla předložila, podal jí ruku, a přeje jí všecko
dobré, oblékl se a s vděčností se s ní rozloučil. Šel napřed a vrána za
ním. As dvacet kroků za chaloupkou křikla na něj, aby postál, že mu něco poví.
„Utrhni si tři žaludy,“ pravila, „a dobře si je schovej; až poletíme a já
zavolám: ,Pusť žalud!‘ tedy to učiň.“
Libor uposlechl její rady, utrhl žaludy a schoval si je. Nato mu poručila, aby
na ni sedl, a když to učinil, vznesla se s ním nad temný bor. Jako když
oblaka táhnou, míjely před jeho očima lesy, pole, vesnice a města.
Najednou byli u konce a nepřehledná, modrozelenavá hladina mořská se pod nimi
leskla.
Daleko byli už za břehem, tu volá vrána: „Pusť žalud!“
Libor sáhl po něm do kapsy a pustil ho do moře. Mžikem vyrostl z vody
veliký rozsáhlý dub, do jehož košatého vrcholu vrána s Liborem se spustila.
„Zde si odpočinem, moje křídla jsou unavena a dlouho ještě, než konec moře
doletíme,“ pravila vrána, sednuvši si vedle Libora.
Po chvilce se ale opět zvedla a chutě šlo to dále. Jak vyletěli, dub zmizel.
Než doletělili na konec moře, pustil Libor i druhé dva žaludy do moře, a
pokaždé vyrostly z nich duby, na nichž si povětrní cestovníci odpočinuli.
Za mořem byla vysoká hora a na tu horu se vrána spustila.
„Z té hory máš k Zlatému vrchu ještě sto mil,“ pravila k Liboru.
„Z nejhoršího jsi vyvázl, a proto se nyní sám postarej, jak tam přijdeš.
Já se vrátím k domovu, neboť bych nerada také o druhou nohu přišla.“
To dořekla, a již byla v povětří.
Rozhněván hleděl ještě Libor za podvodnou vránou, tu slyší pod horou nesmírný
křik. Škrábe se se skály dolů, aby viděl, co se děje; ale jak velice se podivil,
vida u paty na palouku dva tyranské obry se prát.
Ti ho ale hned zpozorovali, a na minutu pranice zanechavše, křičeli na něho:
„Jak se můžeš opovážit, ty červíčku zemský, vkročiti do našeho království?“
„Já přišel přes daleké moře, a odpočívaje na této hoře, slyšel jsem náramný
křik; nevěda, co by to bylo, ani že bych sem vkročit nesměl, sešel jsem dolů.“
„Je-li tomu tak, budiž ti odpuštěno. Nyní jdi však odtud, bychom naši hádku
rozhodnout mohli.“
„Ale smím-li se vás tázati, oč se tu jedná? Já již ledacos ve světe slyšel,
snad že bych vám dobrou radou posloužit mohl.“
„Jen jdi svou cestou, co bys ty nám poradil, to my dávno víme,“ odsekl jeden
z nich.
„Nechoď,“ poroučel druhý, „já ti hádku povím a rád se podívám, co nám poradíš.
Pohleď, zde leží sedlo, které jsme my oba bratři od našeho otce zdědili.
Ono má tu vlastnost, že kdo na ně sedne a řekne: ,Tam a tam chci být!‘
v tu chvíli se tam octne. Což divu, že ho chceme teď oba dva; nemohouce
se nijak srovnat po dobrém, umínili jsme sobě, který kterého přepere, ten že
sedlo obdrží.“
„Já vás brzičko srovnám, jen se mi nechte na to sedlo podívat,“ pravil Libor
a přistoupil blíže k osudnému předmětu.
Obrové koukali, co bude dělat, on si však najednou sedlo obkročil
a řekl: „Chci být na Zlatém vrchu!“
A již ho nebylo vidět, a obrů soud byl ukončen.
Jedním okamžikem octnul se Libor na Zlatém vrchu u brány zlatého zámku. Skuliv
sedlo s vrchu dolů, zabušil na bránu. Tu se otevřela závora, a škaredá
baba vyšla, tážíc se Libora, co žádá.
„Hledám zde svou milou, jížto říkají Čekanka. Je-li zde a jste-li vy paní toho
zámku, tedy mne k ní doveďte.“
„Oho, mladý muži, ne tak zhurta! Já jsem paní toho zámku a Čekanka moje dcera.
Nemysli však, že ji tak zlehka dostaneš.“
„A co mám tedy dělat, abych si ji zasloužil?“
„Musíš tři věci vykonat. Dovedeš-li je, bude Čekanka tvoje, jestli ne, budeš
syn smrti.“
„Cokoliv veleti budete, všecko vyplním.“
„Pojď tedy za mnou,“ pravila škaredá čarodějka a vedla Libora po mramorovém
dvoře do krásných pokojů.
V jednom mu poručila, aby počkal, a odešla. Za malou chvíli otevřely se dvéře,
a Čekanka v rouše Evině stála na prahu.
Šat svůj Libor se sebe strhal, jedním skokem byl u ní a k srdci ji
přivinul a ňadry jejími nechal se na nahé hrudi své laskat. „Ach, jak jsem po
tobě toužil, děvče moje. Proč jsi nezůstala u mne, proč jsi mi tak velký
zármutek připravila? Kdož ví nyní, zdali tebe od tvé matky dostanu?“
„Kdybych byla u tebe zůstala, byl bys ještě větší zlé podstoupit musel.
Nedělej si z toho nic a důvěřuj ve mne, jako já v tebe důvěřovala,
ač vím že se třemi vílami ses pomilovat musel. Všecko se šťastně skončí.“
„Jak ty to můžeš vědět?“
„Přece vím, kudy sem od vás cesta vede,“ odvětila znuděně nahá Čekanka.
„Pravda. Jen se bojím, aby mé počínání bez následků nezůstalo…“
„Jen klid. Pohlavní spojení víl a lidí jsou neplodná…“
Tak potěšila Čekanka svého věrného milence, vymanila se z jeho vroucího
objetí, penis jeho z vagíny své vytáhla, svými ústy ho očistila a odešla.
Noc se schylovala, Libor dostal dobrou večeři, a potom, ulehnuv do hebkých
podušek, tvrdé usnul.
Ráno přišla k němu stará čarodějnice, jeho nahé svalnaté tělo si zálibně
prohlédla, svaly mu tvrdě prohmatala, pyj jeho i varlata mu pohladila a dovolila
mu milostivě, aby se ustrojil.
Předložila mu snídani a řekla: „Chceš-li Čekanku dostat, pojď chutě za mnou,
uložím ti první práci.“
To si nedal Libor dvakrát poroučet a šel rychle za babou na dvůr. Ta mu dala
dřevěnou pilu, sekeru a palici a vedla ho nedaleko zámku, kde stál velký borový
les.
„Na tomto místě,“ pravila, „chci mít do večera sto sáhů dříví. Nebudeš-li hotov,
musíš umřít.“
Liboru bylo více do pláče než do práce. Co si měl s dřevěným nářadím počít?
Vzal sekeru, uhodil o kmen, a v ruce mu zůstalo kus topůrka; s pilou
se též tak dálo. Udeřiv vším o zem, lehl na mech a poslouchal zpěv ptactva,
obíraje se v duchu se svou Čekankou. Kolikráte si vzpomněl, že mu smrt
hrozí, vždy přece důvěřoval slovům milenčiným, která mu slíbila, že ho neopustí.
Přišlo poledne a Čekanka v rouše Evině přinesla oběd.
„Hleďme, jáť myslila, že budeš mít plné ruce díla, a ty si hovíš.“
„Kterak mám dělat, když se mi pila i sekera roztříštily? Jiné pomoci nebude,
než že musím smrt podstoupit.“
„O tom ani nemluv; což jsi již zapomněl, co jsem řekla? Sedni a jez, já budu
sama dělat.“
To dořekla a několik kroků popošla, otočila třikráte prstenem, jenž se jí na
podlouhlém prstu skvěl, a pravila: „Zde na tomto místě chci mít sto sáhů dříví!“
Tu chvíli bylo slyšet po lese kácení, sekání, řezání, a než se Libor naobědval,
bylo sto sáhů dříví narovnáno.
Podivil se Libor veliké moci své milenky, a od té chvíle nebál se ničeho.
„Nuž, je hotovo,“ sdělila mu Čekanka, jakoby se nechumelilo. „Teď přišel čas
milování.“
A Čekanka, strhnuvši šat i s Libora, vrhla se chutě na svého miláčka,
jeho ruce na svá prsa položila a rukama svýma varlata jeho jemně tiskla. Penis
Liborův do Čekančiny vagíny už jakoby sám zajel, a Libor začal přirážet.
Čekanka se ovšem nedala zahanbit a sama přírazy tvrdě opětovala, nechávajíc si
vagínu řádně vystříkat Liborovým teplým ejakulátem.
Když už byli oba hotovi, Čekanka očistila svými ústy Liborův penis.
Porozprávěli spolu a Čekanka, zakázavši Liborovi, aby matce o čemkoliv říkal,
nařídila mu, aby se oblékl, a odešla domů.
Večer baba přišla a zlostí strnula, vidouc, že vše, co poručila, hotovo jest.
I vedla Libora domů, avšak po nahé Čekance do jeho pokoje večeři znovu poslala.
Libor se najedl a tentokrát to byl on, kdo se sebe veškerý oděv strhal, aby se
mohli opět vroucně pomilovat.
Druhý den ráno babice znovu vstoupila do Liborova pokoje, znovu se zkoumavě
zahleděla na jeho nahé tělo, svaly mu prohmatala ještě tvrději, než včera,
předkožku mu celou dolů přetáhla a tentokrát mu tvrdě i varlata a penis pomačkala.
Když se najedl a oblékl, vyvedla ho opět ven a uložila mu další práci:
Dostal dvě kovaná vědra a opět babu následoval. Přišli k velkému rybníku a
baba pravila: „Tu vodu z rybníka přeleješ na ten kopec, sice tě zabiju.“
Libor sedl na zem a očekával poledne. Nač by se byl s přelíváním vody na
kopec hmoždil, když by zbytečná byla jeho práce. V poledne přišla opět
Čekanka v rouše Evině s obědem.
„Jak vidím, mnoho jsi nepracoval,“ pravila.
„Čekal jsem na tvou pomoc, což by moje práce platila?“
Tu Čekanka otočila prstenem, řkouc: „Chci, aby se voda z toho rybníku na
onen vrch přelila, a tam až k západu slunce zůstala.“
V tom okamžení se z rybníku voda ztratila, a kopec byl od vrchu až dolů
potopen.
„Nuž, práce je hotova, ty ses taky naobědval, tak je čas k milování,“
prohlásila Čekanka strhávajíce s Libora veškerý jeho šat, takže i on stál
před ní v plné nahotě.
Libor ovšem nezůstal chladným a vrhl se v rouše Adamově na svou milou, jsoucí
v rouše Evině. Vroucně se pomilovali, a když Čekanka svými ústy opět očistila
Liborův plodník, nařídila mu, aby se oblékl, a pospíšila domů.
K večeru, když baba na kopci vodu spatřila, zaskřípala zuby, že se jí opět záměr
nepodařil. Doma se Libor pokojně navečeřel,pomiloval se s Čeknkou a ulehl na lože.
Když ráno baba vstoupila do jeho pokoje, prohlédla si jeho nahé tělo tak
zevrubně, jako by ho rentgenovala, svaly i varlata mu tvrdě prohnětla,
předkožku mu tvrdě přetáhla v celé dálce, jeho penis pečlivě prohlédla
a žalud mu důkladně pomačkala. Pak mu i dva prsty do konečníku zasunula,
kvalitu jeho svěrače posoudila a prostatu mu tvrdě promasírovala, až několikrát
mohutně vystříkl. Teprve potom mu dovolila, aby se najedl a ustrojil.
Pak musel opět s babou ven, tentokrát na zelenou louku. Když přišli
doprostřed, vzala baba píšťalku a zapískla. Tu se přihnalo tři sta zajíců,
kteří jako kobylky po louce skákali.
„Ty zajíce budeš do večera na této louce pásti, ztratí-li se jen jediný, zabiju
tě.“
Ale sotvaže se obrátila, nebylo po zajících na louce ani památky.
„Blázen by se za těmi ušáky honil, Čekanka mně je svolá,“ pravil Libor.
A to se také stalo, neboť jak Čekanka v Evině rouše přišla, zatočila
prstenem, poručila, aby se zajíci na louku vrátili a tam až do večera zůstali.
V okamžení jich bylo plná louka a ani jediný nescházel.
„Nu, a co teď?“ zeptala se Čekanka naobědvaného Libora.
„Teď bychom se mohli pomilovat,“ vydechl toužebně Libor, svlékaje se do naha.
„Správně,“ přizvukuje Čekanka.
A oba, ‚ustrojeni‘ k lásce, vrhli se na sebe a zajíci se nestačili divit.
Když se dosyta pomilovali, Čekankaopět očistila svými ústy Liborův penis, opět
mu nařídila, aby se oblékl a sama spěchala k domovu.
Baba vztekem hořela, vidouc večer zajíce na louce a Libora u nich sedět,
jako by neuměl do pěti počítat.
„Teď je ale Čekanka moje?“ ptal se Libor, když přišli do zámku.
„Zítra si ji můžeš vzít,“ odpověděla rozzuřeně čarodějnice, přinesši mu večeři,
„ale nejprve se mnou se pomiluješ. Nebo snad myslíš, že nevím, jaké rejdy
s Čekankou provádíte, když si myslíte, že jste sami, co?“
Po těch slovech se sebe babice strhla kytlici a před Liborem se objevilo její
ohyzdné nahé tělo: hnusně povislé prsy, povolené břicho, celulitidou
poznamenaná stehna, a vagína její, toť žumpa otevřená…
Libor, celý rozmrzelý, byl nucen svléci se do naha a s ohyzdnou babicí
se pomilovat. Hlavu svou marně odtahuje, aby nemusel čichat dech její smrdutý.
Teprve teď mu došlo, proč jeho nahé tělo babice každé ráno
tak důkladně zkoumá. Když skončili, s úlevným povzdechem snědl večeři a
nahý ulehl na lože.
Když bylo po celém zámku ticho, začalo to na okénko Liborovo:
„Vrku, vrku, vrku!“
Nahý Libor vyskočí z postele, jde k oknu a vidí roztomilou holubičku.
„Hle, hle, copak ty zde hledáš?“
„A což bych hledala než tebe, vždyť jsem tvoje Čekanka,“ odpoví holubička,
sedne mu na rameno, a zobáčkem do ztopořených prsních bradavek ho klobajíc,
příjemně ho dráždí.
„Přináším ti radu, co zítra dělat máš. Matka tě odvede do síně, kde bude tři
sta dívčin stejných tváří a stejného těla, abys sobě z těch tří set mne
vybral. Chceš-li mě poznat, dej dobrý pozor na oči; která na tebe pravým okem
mrkne, tu vezmi, to budu já.“
„Děkuji ti, rozmilá holubinko, ač bych tě i bez mrknutí mezi tisíci byl poznal.“
„Však tomu nevěř, zítra se přesvědčíš.“
Holubinka odletěla, a Libor očekával nepokojně ranní červánky. Jakmile se
nasnídal, přišla baba pro něho, a jeho nahé tělo znovu důkladně prohmatavši,
nařídila mu, aby se najedl a oblékl. Pak ho vedla do velké síně. Tu byla taková
skvostnost a krása, že Liborovi oči přecházely. Na zlatém stropě svítil měsíc
a tisíce hvězd ze samých diamantů, kolem dokola visela na zdích sáhodlouhá
zrcadla a pod nimi stály pohovky, potažené červeným aksamitem se stříbrnými
květy; podlaha byla ze zlatých a stříbrných tabulek složena.
Což byl ale blesk všech těchto hvězd, jež se na zlatém stropu třpytily, proti
bleskům očí, které z milostných tváří tří set zcela nahých dívčin na Libora
se jiskřily. Každá mu mžitkem do očí pohleděla. V duchu děkoval Libor
Čekance za dobrou radu, neboť by byl věru nevěděl, kterou vyvolit, kdyby nebyla
poslední nahá dvčina pravým očkem šelmovsky mrkla.
„Tato je moje,“ řekl, chytiv Čekanku za kulatý prs.
„Tedy si ji nech; ale dříve ze zámku odejít nesmíš, až zítra ráno,“ řekla
čarodějnice.
Libor byl ke všemu povolný, jen když měl, co si žádal.
Když přišel s nahou milenkou do svého pokoje, vroucně se s ní pomiloval
a ptal se jí, zdali má tolik sester.
A ona jemu odpověděla: „Nemám já sestry, jen dvě; ty ostatní byly povětrnice,
od mé matky přičarované, které by tě byly tu chvíli roztrhaly, kdybys jednu
z nich byl místo mne vyvolil.“
„Kolikráte jsi mne již smrti zbavila, děvo krásná!“ zvolal Libor a políbil
to bělounké tělo na kulatý prs. „Ale tvá matka musí být živý drak.“
„Ba ovšemže je, a já se posud bojím, aby se ti něco zlého nestalo, a proto
zůstanu pořád u tebe.“
Půl dne nešla od něho, až teprv navečer se oblékla a odebrala se do své komnaty,
řkouc: „Zaslechnu-li něco podvodného, přijdu pro tebe a oba prchneme.“
Láska a strach nedaly Liboru usnouti. Raději se také oblékl – a dobře udělal.
O půlnoci ťuká někdo zlehoučka na okénko. Libor byl jedním skokem vzhůru a okno
otevřel.
Vletí do pokoje bílá labuť, a proměnivši se v Čekanku, praví: „Honem,
Libore, vezmi mne kolem pasu, zaboř hlavu svou do mých ňader, přikryjem se
závojem, abychom mohli oba odtud uletět, neboť tě chce zítra matka usmrtit.“
Libor si to nedal dvakrát poroučet, vzal Čekanku okolo útlého těla,
sklonil hlavu a zabořil ji do jejích ňader, ona přehodila závoj přes obě těla,
a již letěly labutě oknem dolů pod Zlatý vrch, kde ležely dvoje boty a skřínka.
Tam se labutě opět proměnily a Čekanka řekla k svému milému: „Jedny boty
obuješ ty, druhé já; jsou to dvanáctimílové, jež jsem matce vzala. V té skříni
mám klenoty, dej na ně dobrý pozor.“
Boty na nohou, vzali se za ruce a začali si vykračovat; jak udělali krok, byli
dvanácte mil daleko a tedy jim cesta ubývala, jak by pálil. Než baba slyšela
přece nějaký šustot, vstala, šla do Čekančiny komnaty, a tam nikoho nenašla.
Ulekla se a běžela k Liborovi, i bylo též, jak by vypláchl. Zlostí celá
bez sebe běží pro dvanáctimílové boty, ale i ty byly pryč. Rozvzteklená popadne
čtyřiadvacetimílové a pustí se za uprchlými.
„Ohlídni se, Libore, zdali za námi někdo nejde,“ pravila Čekanka, když slunce
vycházelo.
„V dáli vidím něco černého.“
„To je moje matka; hoď skříň na zem, šlápni na ni a ke mně se přitul.“
Na ta slova otočila Čekanka prstenem řkouc: „Milý ať je keřem, já na něm růží.“
V malé chvíli hnala se touž cestou zlá baba jako divý lev, ale keře, na němž
jediné poupě rozkvétalo, si nepovšimla. Sotva sešla s očí, proměnili se
milenci v předešlé postavy a utíkali dále. Baba však, seznavši, že jde
nepravou cestou, obrátila se a přišla jim opět na stopu.
„Ohlídni se, Libore, kdo jde za námi?“ ptala se Čekanka v temném lese.
„Nevidím nic, ale zdaleka slyším šust.“
„To je moje matka; stoupni na skříň!“
Otočila opět třikrát prstenem pravíc:
„Můj milý ať je kostelíčkem, já kazatelnou!“
Zase přeběhla baba v samém vzteku, kostela ani kazatelny si nevšimnuvši.
Milenci byli rádi a spěchali dále. Opět čenichala dračice, že nejde dobře, a
vrátila se nazpět.
„Ohlídni se, Libore, kdo jde za námi?“ ptá se Čekanka na velkém palouku.
„Vidím něco černého.“
„To je matka, stoupni na skříň.“
Zase otočila třikrát prstenem řkouc: „Můj milý ať je rybníkem, já na něm
labutí.“
To se hned stalo, ale baba to přece zdáli pozorovala. Když přišla
k rybníku, proměnila se ve vola a začala vodu z rybníka lokat.
Již plavala ubohá labuť skoro na suchu a každou minutu myslela, že ji stará
spolkne; tu se najednou nabobtěný vůl rozpukl a voda sběhla do rybníka.
Radostí zatřepá labutěnka křídly, a oba se opět stanou Liborem a Čekankou.
Aby se nemuseli na ošklivou mrtvolu nepřirozené matky dívat, odešli dále,
a nemajíce čeho k obávání, hodinku odpočinuli a vroucně se pomilovali.
Potom se oblékli a spěchali chutě k domovu.
Liborova matka byla slabá a trápením sešlá, dnem a nocí myslila na svého syna,
kde as je a zdali ho do smrti uhlídá. Jednoho dne, právě jako tenkráte,
když přivedl Libor nevěstu, kmitne se krásná děva okolo okna, dvéře se otevřou,
a do nich vstoupí Libor a Čekanka. Kdyby ji byl syn do náručí nechytil, byla by
padla na zem.
„Pojďte, babičko, dejte chaloupku komu chceze, máme pro vás jiné obydlí,“ řekla
Čekanka, když se starucha trochu vzkřísila a s nimi porozprávěla.
„Proč mi říkáš ‚babičko‘, když jste ještě ani svatbu neměli?“ zeptala se
Liborova matka udiveně Čekanky.
„Protože, když jsme ještě byli u nás a Libor o mě bojoval, vystříkal mi
několikržt vagínu tak dokonale, že jsem z toho otěhotněla,“ odvětila Čekanla
rozverně.
„I ty uličníku jeden!“ hubuje babička žertem. „To se dělá – pohlavně obcovat
s dívkou ještě před svatbou? Přečti si, co tomu říká katechismus!“
Ale babička to opravdu myslela jen v žertu…
Zvěděvši, že má syn knížectví, dala chaloupku chudé ženě a šla s miláčkem.
Za chaloupkou stál kočár s čtyřmi koňmi, do toho všichni tři sedli
a jedním cvalem letěli k zámku, kterýž si byl Libor s Čekankou na
cestě k domovu koupil. Libor žil se svou ženou v rozkoši a do
smrti se jim nebe lásky nezkalilo. Babička se štěstím synovým vzkřísila a ještě
vnoučata na klíně houpala.
Autor: © Éósforos, 2017
2.12.2017 Zpět na obsah