Princezna určitě otěhotní, bude-li na ni princ
necelou hodinu jen zírat ve zbožné úctě ☺
Klasickou pohádku podle K. J. Erbena zerotizoval Éósforos
(pan Erben, doufám, promine…)
Byl jeden král a měl tři syny. Když ti tři synové dorostli, rozbolely toho krále oči tak, že nemohl ani na boží světlo hledět, ale musel ve tmě zůstávat a nikdo mu nevěděl rady ani pomoci.
Jednou v noci zdálo se tomu králi, kdyby dostal živé vody a tou si oči umyl, že by se uzdravil. Druhou noc zdálo se mu to zas a třetí zas.
I povolal k sobě své tři syny a řekl jim: „Milí synové! zdálo se mi po tři noci, že bych se uzdravil, kdybych se umyl živou vodou. Kdo mi z vás pro ni půjde!“
„Já – já – já!“ volali všickni tři synové.
Král byl z toho velmi potěšen, ale řekl: „Milé děti! Všickni tři nemůžete jít! Jsem starý a nemocný, kdo by mě ošetřoval, kdybyste vy všickni odešli? Jdi ty, nejstarší synu můj, tobě to náleží právem.“
Nejstarší syn chystal se hned na cestu. Vybral si dobrého koně, nabral si z pokladu královského mnoho zlata a stříbra, dal otci sbohem a jel.
Jel tři dni pořád, nikde se nezdržel, až přijel do nějakého velkého města, a že byl už unaven a to město se mu líbilo, chtěl si tu některý den odpočinout.
Přijde do hospody, vidí tu jen tři krásné dívky, hrály spolu v kostky.
„Kdo jsou ty tři krásné dívky?“ zeptal se hostinského.
„Raději se neptej a pryč od nich, nechceš-li špatně dopadnout,“ varoval ho hostinský. „Nebo věz, že tyto tři panny dcery jednoho ze zdejších bohatých konšelů jsou, a co se hry v kostky týče, jsou to podvodnice k pohledání. Zatím každého, kdo se odvážil s nimi hrát, obehrály o peníze a cennosti, o koně, svlékly ho do naha a přivedly do neštěstí. Buď je podroben tvrdé drezúře, po níž jim musí co sexuální otrok sloužit, nebo ho přes otce svého na šibenici dostanou. Zrovna minulý týden tu jednoho nešťastníka věšeli, takže milé panny se snaží novou oběť lapit. Jenže místní o jejich zvrhlých choutkách vědí své… Však sám vidíš! Nebýt tebe a jich, má hospoda prázdnotou zeje.“
„Jak víš, že jsou to panny?“ zeptal se královic s dychtivostí v hlase.
„To samozřejmě vědět nemohu. Nechají si tak říkat,“ odtušil hostinský temným hlasem. „Ale ještě jednou tě musím upozornit, aby sis s nimi opravdu nic nezačínal, sic se ti zle povede. Nebyl bys první ani poslední.“
Královic však důrazného varování hostinského nedbal. Pohrdavě na něj pohlédnuv odvětil: „Tak takhle je to… Hmm, snad si nemyslíš, že bych tři děvy do latě postavit nedokázal!“
Po těch slovech si k nim přisedl a jejich hru se zájmem pozoroval. Nejvíce ho ovšem zajímalo, zda ty tři děvy skutečně panny jsou, jak se byl o nich hostinský po dvakráte zmínil.
Tu jedna ta děva k němu s medovým úsměvem povídá: „Nechceš-li si s námi taky vsadit?“
Královic se nedal pobízet a začal hrát, a hrál tři dni a tři noci pořád, až všecko své zlato a stříbro prohrál. Potom vsadil svého koně a prohrál zas. Teď ovšem jeho ošacení na řadu přišlo, přesně podle předpovědi hostinského. Ani po té však královic jeho varování nedbal a hrál dál… Když pak byl zcela do naha vysvlečen a už neměl nic, co by vsadil, řekla jedna z děv:
„Navrhuji hrát jeden o druhého – vyhraješ-li ty, budeme tvoje, i všecko, co je našeho, vyhrajeme-li my, budeš ty náš.“
„O tom by se dalo uvažovat,“ medituje nahlas královic v rouše Adamově, neboť ho právě napadlo, jak i přes nepřízeň osudu zjistit, zda proradné děvy skutečně pannami jsou, „ale nerad kupuji zajíce v pytli. Nejprve se tedy i vy obtěžujte svléknout, abych si mohl důkladně vaše nahá těla prohlédnout, vaše sexuální reakce vyzkoušet, a přesvědčit se, že mi za tak velké riziko opravdu stojíte.“
Svým drzým požadavkem sice děvy do značných rozpaků přivedl – uvědomme si, že to byl právě on, kdo prohrál i poslední nitku oděvu svého – avšak po krátké poradě ku podivu byly s jeho nestoudným požadavkem svolné. Viděly totiž, že královic je těla statného, dobře rostlého a že jeho penis vzrušením povstává, a rovněž i ony jeho sexuální reakce vyzkoušet chtěly.
„Dobrá tedy,“ vece první děva, „svlékneme se a svá nahá těla ti předvedeme, však dříve si vyzkoušíme my tebe, než nás zkoušet ti dovolíme.“
Na ta slova všechny tři děvy odložily roucha svá a odkryly tak nejskrytější místa nahých svých těl před zraky jeho užaslými. Však dříve, než se vzpamatovat mohl, jemu ulehnout na stůl velely a vzápětí mu nohy do stran roztáhly a k nohám stolu řemeny pevně přivázaly. Pohled mezi nohy jeho nenadchl je však příliš.
„Jak v tomhle pralese vyznat se máme!“ vzkřikla jedna z děv. „Hospodo! Mýdlo dej sem, štětku a břitvu!“
Vyděšený hostinský neprodleně přání jejich zdvořilé vyplnil, a děvy jaly se hned ochlupení pubické krajiny královicovy mydlit a hladce vyholovat, takže ohanbí jeho u něj v zápětí jako u kojence vypadalo. Na to děvy se mužské pýchy jeho zmocnily. První jeho předkožku silou přetáhla, žalud jeho obnažila a ústí močové trubice jeho zrakům svých družek odhalila. Současně druhá varlata jeho tvrdě hněte, až k bolestnému ho úpění donutila.
„Ještě vyzkoušíme, jak v ejakulaci zdatný jsi,“ třetí mu prostě oznámila a hrubým způsobem dvěma prsty do jeho řitního otvoru vniknuvši, jeho prostatu důkladně masírovat se jala.
Královic se ani vzdorovat nepokoušel, tak z obnaženého ústí močové trubice jeho mohutný proud tekutiny semenné několikrát vystříkl až ke stropu jako gejzír.
„Bude z něj úžasný otrok,“ raduje se první děva, „nejúžasnější, jakého jsme kdy měly!“
„Neraduj se předčasně,“ ozval se konečně také královic, „ještě jste mě nevyhrály.“
„Pravda,“ poznamenala druhá záměrně se zklamáním v hlase, aby neprozradila výhry jejich jistotu.
„Ale konečník tvůj čistý příliš není,“ prohlásila třetí z nich, prsty své z řiti jeho vytáhnuvši. „Však my už si tě vyčistíme tak, že i po smrti své na naše způsoby s hrůzou vzpomínat budeš.“
„Dobrá. Odvažte mě,“ požádal je královic, záměrně přeslechnuv poznámku jedovatou z úst poslední z nich. „Je řada na vás, abyste svá nahá těla prohlédnout a vyzkoušet ode mne nechaly.“
I nezbylo děvám proradným, než kritickou prohlídku svých nahých těl podstoupit a sexuální reakce své vyzkoušet si nechat. Musela každá jedna intimní svého nahého těla partie královicovi předvést, prsa svá i zadeček svůj důkladně prohmatat si nechat a nakonec na stůl ulehnout a roztáhnout nohy své, aby vagínu její královic bez překážek prozkoumat mohl. Že děvy ohanbí svá hladce vyholená měly, není věru nutno zdůrazňovat.
Královic ovšem vagíny jejich hmatem svým dráždil a klitoris každé jedné tak usilovně z kožní řasy dobýval, že mohutný tok sekretu vaginálního u každé se spustil a milostná šťávička ta z jejich vagín proudem tekla, tak jako Dunaj, který do moře Černého se vlévá.
Prohlídky a zkoušky tyto královice ovšem klidným nenechaly, takže jeho penis znovu jako svíce se postavil a další semenný gejzír z něho vyšel. Avšak královic také velmi hlasitě nelibost svoji najevo dával, seznav, že děvy skutečně pannami žádnými nejsou, čímž ovšem ortel svůj nevědomky nad sebou vyřkl.
Skoro celý den trvaly orgie tyto. Až k večeru, když už všichni byli řádně eroticky vyčerpáni, vrátily se děvy k požadavku svému a znovu kostkami zachrastily.
Královic k tomu svolil, vzal kostky, zamíchal, hodil na stůl a – prohrál sebe samého.
„Tak – a teď jsi ty náš!“ zvolaly děvy unisono. Samy se znovu oblékly, ale královice v rouše Adamově z hospody bez zaplacení vyvedly – neznámo kam…
Vyděšený hostinský, který za výčepním pultem schován každé slovo jejich vyslechl, už jen zaneřáděný šenk po jejich orgiích satanských uklidit musel.
Král doma čekal – čekal, ale syna se dočkat nemohl a s očima bylo pořád hůř a hůř. Tu přišel k němu prostřední syn a řekl:
„Otče! Nech, abych já ti pro živou vodu jel, a snad že se tam taky o bratrovi něčeho dovím.“
„Jeď, synu můj,“ řekl král, „pán bůh tě doprovoď.“
Královic osedlal si dobrého koně, nabral si z pokladu královského zlata a stříbra a jel. Jel zase tou cestou, až přijel třetí den taky do toho velkého města, a že byl už unaven a to město se mu líbilo, chtěl si tu odpočinout.
Přijde do hospody, vidí v ní jen tři krásné dívky v kostky hrát.
„Kdo jsou ty tři krásné panny?“ zeptal se hostinského.
„To jsou dcery jednoho z bohatých konšelů našich,“ odpověděl hostinský, a pak pokračoval téměř šeptem, „ale panny ony věru nejsou. Zrovna nedávno jejich tajemství jeden jakýsi nešťastník odhalil, avšak hrou v kostky do jejich nečisté moci se dostal. Poté si ho děvy ony odvedly úplně nahého neznámo, kam a země po něm se slehla…“
„Tajemno mě zajímá,“ poznamenal královic k hostinskému, a nedbaje jeho úpěnlivých varování dalších, k děvám proradným si přisedl a jejich počínáni se zájmem pozoroval.
Tu ho jedna z nich vyzvala, aby si s nimi také zahrál. Královic začal hrát a prohrál zase všecko své zlato a stříbro, pak svého koně a veškeré odění své.
Když už byl úplně nahý, a neměl, co by vsadil, podobně jako bratr jeho, oslovila i jeho jedna z děv, vidouc, že i on je těla statného a krásně rostlého a penis jeho že jako svíce stojí:
„Navrhuji hrát jeden o druhého – vyhraješ-li ty, budeme tvoje, i všecko, co je našeho, vyhrajeme-li my, budeš ty náš.“
„S tím by se dalo souhlasit,“ mínil královic zadumaně, „ale já už jsem zcela do naha vysvlečen, takže vy víte, oč hrajete. Račte se tedy předvést i vy v rouše Evině, abychom za rovných podmínek hráli.“
Děvy přistoupily na královicovu podmínku po krátké poradě, vymínivše si, že důkladné prohlídce těla a tělesným zkouškám bude podroben pouze prohravší, zatímco vyděšený hostinský, připraviv mýdlo, štětku a břitvu na nejbližší stůl, sám pohotově za výčepním pultem do klubíčka se schoulil.
Poté děvy svá roucha odhodily a v plné ‚kráse bez závoje‘ se předvedly, takže královic s podmínkami rád souhlasil, neboť už pouhý pohled na nahá dívčí těla, na jejich ladné křivky boků a dmoucí se pevná ňadra, silné, leč příjemné záškuby v jeho penisu vyvolával.
Když pak při hře přišla řada na něj a jedna z nahých dívek mu podala kostky, bez váhání je zamíchal, hodil na stůl – a prohrál!
„Je náš, sestry!“ zvolala jedna z nich nadšeně, aniž by slůvko k němu prohodila.
Děvy se chvatně oblékly, a vedouce svého nahého zajatce mezi sebou jako eskorta, opustily hospodu.
Hostinský se vypotácel zpoza výčepního pultu, úlevně si oddechl a sklidil nepoužité holicí náčiní.
Král zase dlouho – dlouho čekal, a když ani jeden ani druhý syn se nevracel a nemoc jeho den ode dne se horšila, řekl jemu nejmladší syn:
„Otče! dovol, abych já ti pro živou vodu jel, může být, že se tam někde s bratry sejdu a přivedu je s sebou.“
Král odporoval, nechtěl ho dlouho pustit:
„Kdo ví, co se tam bratřím tvým přihodilo,“ povídá, „a kdybys i ty mi odešel a někde zahynul, kdo by mne potom potěšil v mém zármutku?“
Ale syn prosil neustále, až mu král konečně dal povolení.
Královic bez meškání si osedlal svého dobrého koně Siváka a vzal si z pokladu otcova jenom tolik, co myslil, že bude nejvýš potřebovat, rozloučil se s otcem a vydal se na cestu.
Když přijel do toho města, kde bratří jeho zůstali, líbilo se mu tu sice taky, ale přece se tu nezdržel, vzpomněl si na otce, že doma na něho čeká a každý den počítá, kdy se vrátí, a jel dál.
Potom po několika dnech viděl před sebou jiné město, a když už k němu tak blízko přijel, co by třikráte z luku vystřelil, musel na most přes hluboký příkop. Ale tu před tím mostem začal se mu najednou kůň Sivák vzpínat a živou mocí nechtěl přejít. Královic s něho skočí, aby se podíval, co by to bylo, a tu vidí podle mostu ve příkopě mrtvé lidské tělo. Bylo už napolo shnilé a od ptáků a divé zvěře rozedrané. Královic ptal se těch lidí, co přicházeli z města, proč toho těla nepochovají?
„Byl to dlužník,“ řekl jeden, „zemřel a nezaplatil, a takového každého vhodíme pro výstrahu do příkopu, aby ho krkavci a vlci sežrali.“
„A co kdyby někdo za něho dluhy zaplatil?“ otázal se královic.
„Pak bychom ho slušně pochovali jako jiného,“ odpověděl ten člověk.
Královic přijel do města, zaplatil za toho nebožtíka dluhy a dal ho pochovat.
Z toho města přijel pak do velikého lesa, tu se k němu přitovaryšil veliký šedivý vlk a lichotil se k němu jako pes. Královic vytáhl meč a chtěl vlka zabít.
„Nech meče v pošvě a vem’ mne s sebou,“ řekl vlk, „budeš mne dobře potřebovat, vím, kam jedeš, a chci ti pomáhat radou i skutkem.“
Královic zastrčil meč do pošvy a vzal vlka s sebou.
Potom přišli v lese na krásnou velikou louku, rostla na ní tráva hedvábná.
Tu povídá vlk: „Pusť koně svého Siváka po té louce, ať se pase, nežli se vrátíme, a vsedni na mne, já tě ponesu.“
Královic vsedl na vlka a vlk se s ním vznesl do povětří, výš nežli ten les, níž nežli oblaky, huňatým ohonem vesloval, a jako šipka letěli přes hory doly, přes vody brody, až přiletěli na jednu horu, ta hora byla křišťálová a na ní zámek z čistého stříbra.
Tu povídá vlk: „Máš hodinu času, jdi do toho zámku, na dvoře najdeš dvě studnice, mají zlaté okovy: V té nalevo je mrtvá voda, v té napravo je voda živá, naber ze studnice vpravo a nikde se nemeškej: Hleď, abys tu zase byl, dřív než mine hodina, sic bude s tebou zle.“
Královic šel do zámku a na dvoře vpravo navážil ze studně živé vody, nabral do lahvice, schoval ji a chtěl zas odtud odejít. Tu se ale rozmyslil a povídá si:
„Co by to bylo, abych já byl ve stříbrném zámku a neviděl ani, co je v něm?“
Obrátil se a šel do zámku.
V prvním pokoji viděl u dveří ležet na stráži hrozného draka, měl dvanácte hlav, ale spal.
V druhém pokoji bylo dvanácte krásných mladičkých dívek, ležely jedna podle druhé na stříbrných postýlkách a všecky spaly. Královic jemně odhrnul přikrývku té, která vypadala jako nejstarší, a uzřel ji v plné nahotě s lehce roztaženýma nohama. Prozkoumal jemně její mušličku a přesvědčil se, že je ještě panna. Protože však nedokázal odhadnout její věk, řekl si:
„Pedofil věru nejsem,“ a zahaliv znovu nahé dívčí tělo přikrývkou, vstoupil do třetího pokoje.
Tam vidí jednu dívku samotnou. Spala na zlatém loži, měla na hlavě zlatou korunu a stříbrný pás ležel na stole podle ní.
Královic odhrnul její přikrývku a spatřil i jí v plné nahotě. Byla tak krásná, že se to nedá ani slovy vyslovit, ani myslí pomyslit, a kterak v pohádce povědít?
Královic u ní stál nejprve jako u vytržení, dlouze pozoruje její nádherně modelovaná prsa s mírně vystouplými velkými a dobře pigmentovanými dvorci a růžovými bradavkami, vlnící se v rytmu pohybů jejích dýchacích svalů. Nakonec neodolal a prsa jí jemně prohmatal, cítě pod svýma rukama její ochotně se topořící bradavky. Potom něžně vsunul ruku do jejího klína, při čemž se její stehna samovolně rozevřela a odkryla mu tak pohled do nejintimnějších míst jejího okouzlujícího těla. A on, její vagínu rovněž něžně prozkoumav, seznal, že i ona je panna. Avšak milostná šťávička její vyrazila z ní už po několika jeho dotecích proudem…
Ztratil hlavu… Chvatně se svlékl rovněž do naha a přilehl k ní, jemně zaváděje svůj na kámen ztvrdlý penis do její naplno tekoucí pochvy. Když její panenskou blánu protrhl, zhluboka vydechla, ale spala dál, avšak i ve spánku začala proti němu přirážet. Netrvalo dlouho a pocítil nádherný orgasmus, při němž vystříkal do ní veškeré sémě své a pak uvolněně ulehnuv vedle ní, mazlil se znovu něžně s jejími nádhernými ňadry, a byl by vedle ní ještě dlouho ležel, kdyby vlk se nebyl před oknem zakmitnul a nedával znamení, aby odtud pospíšil.
Královic se chvatně oblékl, jen svůj stříbrný pás položil na stůl, a pás své souložnice vzal s sebou. V rychlosti ještě zahalil dívčino nahé tělo přikrývkou, přičemž si všiml několika kapek krve na bělostném prostěradle mezi jejíma nohama…
A sotvaže na vlka vsedl a vlk se vznesl do povětří, tu strhla se ve hradě veliká bouře a dvanáctihlavý drak se hnal za nimi a brzy je dohonil. Ale tu královic vytasil svůj meč a uťal jednou ranou drakovi křídlo. Drak padl dolů do moře a voda z moře vystříkla vzhůru až do oblak.
Když pak zase v lese přišli na to místo, kde královic toho vlka našel, řekl jemu vlk:
„Měj se dobře, musím tě opustit. Děkuji ti za tu službu, cos mi prokázal, nebo věz, že jsem já duch onoho nebožtíka, za kteréhos dluhy zaplatil a dal ho pochovat, a proto jsem se ti musel odsloužit. Však prve nežli odejdu, vezmi ještě dobrou radu: nekupuj na cestě žádného masa od šibenice, sic bude s tebou zle.“
Poté se vlk ztratil, jako by se zem byla po něm slehla.
Královic jel dál, až přijel k tomu městu, kde bratří jeho zůstali. Když tudy projížděl poprvé, nezastavoval se tu, spěchaje otci svému pro živou vodu. Tentokrát, unaven dlouhou cestou, rozhodl se ke krátkému odpočinku. Zamířil do hospody – a uviděl v ní pouze tři krásné dívky v kostky hrát.
„Kdo jsou ty tři krásné panny a proč tvá hospoda jinak zeje prázdnotou?“ zeptal se hospodského.
„Asi budeš z daleka,“ povzdechl si hospodský v odpověď na jeho otázku. „Jinak bys věděl, že tyto tři děvy opravdu pannami nejsou. Ony si tak, pravda, říkat nechaly, ale poctivosti jejich tajemství odhalil jeden nešťastník, už rok tomu bude, a druhý se chtěl o pravdivosti jeho odhalení přesvědčit před několika měsíci. Jenže tyto děvy, takto dcery jednoho našeho bohatého konšela, je lstí přehrály v kostkách, své sexuální otroky z nich udělaly a nedávno je za pokus o útěk dokonce i veřejně vykastrovat nechaly. Jenže oni ze zkušenosti té zlé nikterak se nepoučili a minulý týden se o útěk znovu pokusili. Na zítřek je pak za to ohlášena jejich poprava. A právě nechvalná pověst těch tří,“ – hostinský máchl rukou směrem k děvám – „mi z hospody hosty vyhání pokaždé, když ony se tu objeví…“
„Jsem unaven,“ oznámil královic hostinskému, když mu on svou starost vylíčil. „Dej mi pokoj k odpočinku a dones mi tam nějaké jídlo a pití. Také o mého koně se postarej. Ani já v jejich společnosti nehodlám pobývat. Vyspím se a zítra vyrazím dál svou cestou.“
Časně ráno probuzen byl neobvyklým shonem. Davy lidí procházejí hlavní ulicí zrovna pod jeho oknem směrem k městské bráně. Královic tedy vyhledal hostinského, zaplatil útratu, vyzvedl svého koně Siváka a chystal se také na cestu. Vyjel z města touže branou, ke které prve směřoval dav – a tam na kopci uviděl šibenici, na jejímž lešení stojí dva odsouzenci se sklopenými hlavami. Když přijel blíž, uviděl, že oba jsou úplně do naha vysvlečeni a jejich penisy jsou zvednuty nahoru a drženy řemínky tak, aby bylo vidět, že se jedná o kleštěnce bez varlat.
Vtom je kat uchopil za vlasy a zvedl jim hlavy. Královic jim pohlédl do tváře – a zjistil, že jsou to jeho bratří! Ti ho taky hned poznali, padli na kolena a prosili ho pro všecko, co mu je na světě milého, aby je vykoupil. Královic hned za ně zaplatil, co bylo potřeba, obstaral jim nový oděv a vzal je s sebou.
Na cestě se ho bratří ptali:
„Jak, bratře, neseš-li otci živou vodu?“
„Nesu,“ odpověděl královic a ukazoval jim lahvici.
„Buď pán bůh pochválen, žes dobře pořídil!“ řekli bratří, ale měli jen na jazyku med, v srdci byl jed. Záviděli mu toho štěstí a taky se báli, aby bratr nepověděl otci, jak spatně se zachovali a jak neslavně za to dopadli. Zvláště pak se děsili toho, aby otec nezvěděl o jejich potupném vykleštění. Tu se umluvili po straně mezi sebou, aby ho o tu živou vodu připravili a doma před otcem očernili. Přemluvili ho, aby zůstal s nimi v jednom městě na cestě přes noc.
„Jedeš ve dne v noci,“ řekli, „nikdež si neodpočineš, mohl bys ublížit svému zdraví a otec by se zarmoutil.“
V noci, když bratr spal, vzali mu jeho lahvici s živou vodou a dali mu na to místo jinou, taky takovou lahvici, ale byla v ní voda otrávená.
Když přijeli domů, šel ten třetí královic hned k otci a s radostí mu podával svou lahvici.
„Tu máš, milý otče!“ řekl „čeho jsi žádal, a budiž zdráv!“
„Nevěř mu, otče!“ vskočili mu ti dva starší bratří do řeči, „je to zrádce a podvodník, chce tě otrávit! Na cestě jsme ho vykoupili od šibenice, když jsme se vraceli s živou vodou. Nevěříš-li nám, zkus tu jeho vodu na psu – a uhlídáš.“
Král poručil, aby té vody dali psovi, pes na místě zahynul. Pak vyndali ti dva bratří lahvici, co vzali svému třetímu bratru, postříkli z ní vodou toho mrtvého psa a pes byl hned zase živ a zdráv.
Tu se král náramně rozhněval na svého nejmladšího syna a nechtěl ani slova od něho slyšet, ani ho vidět, ale poručil, aby ho zazdili do věže.
Když královic ve věži zazděný seděl a přemýšlel o tom, co se s ním přihodilo, vzpomněl si taky na slova vlkova, že mu radil, aby nekupoval na cestě masa od šibenice.
„Kéž jsem byl tebe poslechl!“ zavzdechl sobě mládenec, „nemusel bych tu co zločinec hanebně hladem zahynout.“
„Nezahyneš,“ ozval se hlas nahoře v malém okýnku ve věži, „zlost mnoho může, ale pravda vítězí. Buď dobré mysli a posilň se.“
Byl to ten vlk, přinesl královici potravu.
„Ode dneška budu tě navštěvovat každou noc,“ řekl „dokud hodina vysvobození tvého nevyprší.“
Zatím se podíváme do stříbrného zámku, co se tam děje.
Když královic z toho zámku odejel a na cestě dvanáctihlavého draka do moře srazil, procitla ta královna na zlatém loži, i všech jejích dvanácte panen ze sna se probudilo, celá ta holá křišťálová hora zazelenala se radostí a kolem ní, kde dřív byla poušť, povstalo veliké krásné městě, a v něm bylo plno lidí, a všickni plesali a výskali, nejen že ze svého zakletí jsou vysvobozeni a toho draka zproštěni, ale i proto, že královna jejich nechala vyhlásit tu radostnou zprávu, že je v očekávání.
Když se naplnil čas, porodila královna krásného synáčka, a ten rostl vůčihledě, ne po rocích, ale po dních. A když už mu bylo sedm let, našel mezi poklady matky své v jedné zlaté skříni ten stříbrný pás, co královic tam zanechal. Vzal ho, šel k matce a ptal se jí:
„Matičko, co je to?“
„To je pás otce tvého,“ odpověděla královna.
„A kde je můj otec, abych ho znal?“
„Počkej, přijde, pošlu pro něj.“
Ta královna byla veliká a mocná panovnice, všickni králové a knížata se jí báli.
Věděla dobře, kdo ve stříbrném zámku byl, poznala to po znamení, co na tom pasu bylo vyryto. Sedla a napsala psaní tomu králi, otci těch tří synů, a bylo takto psáno:
| „Pošli mi sem bez prodlení toho svého syna, který ti z mého stříbrného zámku přinesl živé vody.“ |
Když král to psaní přečetl, zavolal k sobě své dva syny a oznámil jim, co královna poroučí.
Synové sice se zarazili, ale aby se neprozradili, nabízeli se oba dva, že k té královně pojednou, myslili si, že ji také tak oklamají jako otce.
„Oba dva, milé děti! nemůžete jet,“ řekl král, „jsem starý a skoro nad hrobem, jednoho z vás doma potřebuji, jeď ty, starší synu můj! tobě to náleží právem.“
Ten starší syn tedy jel – dlouho-li? daleko-li? zapomněl ten, co to povídal – až přijel šťastně ke stříbrnému zámku.
Do toho zámku vedly dvě brány a dva mosty: jeden železný a druhý zlatý.
Synáček té královny hleděl oknem, a jak toho královice uhlídal, volal na matku:
„Matičko, matičko! Už jede můj otec!“
„Kudy jede, synu můj?“ zeptala se královna.
„Jede po železném mostě!“
„To není tvůj otec,“ řekla královna, „tvůj otec nešetřil pro živou vodu svého života, taky by toho zlata na mostě nešetřil!“
Když pak ten královic předstoupil před královnu, zavedla ho do své ložnice a zeptala se ho:
„Pověz mi, jakou jsem se ti jevila souložnicí?“
„Neskutečně vášnivou,“ odpověděl on, očekávaje nějakou odměnu za domnělou ‚lichotku‘.
„Ano, ano, opravdu vášnivě jsme se milovali,“ pronesla královna s ostnem ironie v hlase. „Docela by stálo za to, abychom si ty krásné chvíle zopakovali…“
Po těch slovech královna začala odkládat jednotlivé části svého oděvu a pokynula královicovi, aby učinil totéž. Začal ji tedy váhavě napodobovat… Když pak byli oba téměř nazí – zbývalo už jen odhalit poslední, nejintimnější tělesné partie, tu královic se dal na panický útěk. Jenže zamčené dveře ložnice mu v něm zabránily a královna po něm skočila jako tygřice. Strhla poslední díl jeho šatu a spatřila to nadělení…
„Zrádce jsi a podvodník!“ zvolala královna hněvivě, otevřevši dveře. „Přivažte ho nahého na tři dny a noci na pranýř uprostřed města, a pak ho zazděte do věže!“
Stráže se ho chopily a byl vyveden ze zámku v rouše Adamově…
Po tomto incidentu napsala královna druhé psaní tomu králi:
| „Pošli mi sem jiného syna, toho, který ti z mého stříbrného zámku přinesl živé vody. Syn, kteréhos poslal, je zrádce, podvodník a navíc kleštěnec, který v žádném případě nemohl být otcem mého dítěte. Byl potrestán po právu.“ |
Král, když to druhé psaní přečetl, ulekl se velice, a hned zavolal svého druhého syna a ptal se ho, zdali skutečně pro tu živou vodu byl?
„Byl jsem, otče!“ řekl královic, „a pojedu bez prodlení ku královně.“
Byl zchytralý a myslil si, že přece ještě královnu ošidí.
Když přijížděl ke stříbrnému zámku, hleděl synáček té královny oknem a volal na matku:
„Matičko, matičko! už jede můj otec!“
„Kudy jede?“
„Jede… po železném mostě…“
„To není tvůj otec! Tvůj otec nešetřil pro živou vodu svého života, taky by toho zlata na mostě nešetřil!“
Když pak druhý královic předstoupil před královnu, zavedla ho také do své ložnice a zeptala se ho:
„Pověz mi, jakou jsem se ti jevila souložnicí?“
„Neskutečně divokou,“ odpověděl on, domnívaje se, že si tak královnu lehce nakloní.
„Ano, ano, opravdu divoce jsme se milovali. Zvláště, když jsem ti lehce pomačkávala varlata, jsi řádil jako uragán. Docela by stálo za to, abychom si ty krásné chvíle zopakovali,“ pronesla královna s ostnem ironie v hlase, neomylně tušíc, že i tento výlupek něco s pohlavním ústrojím v pořádku nemá.
Po těch slovech královna začala odkládat jednotlivé části svého oděvu a pokynula královicovi, aby učinil totéž. Avšak královic, uslyšev zmínku o varlatech, dal se na panický útěk, aniž se vůbec začal svlékat. Jenže zamčené dveře ložnice i jemu v něm zabránily a královna po něm skočila jako lvice. Strhala dolů veškerý jeho šat a pohledem mezi jeho nohy se přesvědčila, že se nemýlila…
„Zrádce jsi a podvodník!“ zvolala královna hněvivě, otevřevši dveře. „Přivažte ho nahého na tři dny a noci na pranýř uprostřed města, a pak ho zazděte do věže!“
Když byl i druhý královic vyveden ze zámku v rouše Adamově, stejně jako před tím jeho bratr, napsala královna třetí psaní tomu králi:
| „Je-li ti milé tvé království i tvá hlava, pošli mi sem bez meškání svého syna, ale toho, který skutečně v mém stříbrném zámku byl a přinesl ti z něho živé vody. Oba dva synové, které jsi mi poslal, byli zrádci a podvodníci, navíc i mrzcí kleštěnci, a vzali za své.“ |
Ubohý král zůstal jako hromem omráčený. Viděl, že byl od těch dvou synů hanebně oklamán, a na smrt ho rmoutilo, že svého nejmladšího syna tak kvapně odsoudil, prve než ho byl vyslechnul. Co měl nyní počít? Královna hrozila a syn byl odpraven.
I odhodlal se, že jí pošle aspoň jeho kosti. Hned rozkázal, aby tu věž prolomili a kosti syna jeho sebrali.
Když zedníci to zazdění odebrali, tu hned ten zazděný královic vyskočil ven a běžel k otci, padl mu okolo krku a vypravoval, jak se všecko skutečně stalo a jak byl od smrti zachován.
Starý král prosil ho slzavýma očima, div že před ním nepadl na kolena, aby mu odpustil, a hned mu taky oznámil, co se jeho bratřím přihodilo, a co královna žádá.
Královic, jak to slyšel, radostí vyskočil, a hned si osedlal svého koně Siváka, rozloučil se s otcem a jel.
Synáček té královny stál zase u okna, a když viděl toho královice přijíždět, vykřikl:
„Matičko, matičko! Už jede můj otec!“
„Kudy jede? synu můj!“
„Jede po zlatém mostě, až kusy zlata s mostu lítají!“
„Tento je tvůj otec!“ pravila královna. „Neřekla-li jsem, že nebude šetřit zlata na mostě, když nešetřil pro živou vodu svého života?“
A když se královic před ni dostavil, opět ho zavedla do své ložnice a ptala se ho:
„Cos viděl v mém zámku, když jsi tu byl pro živou vodu?“
Královic jí vyprávěl, jak nejprve živé vody z pravé studnice navážil a jak potom jen ze zvědavosti do zámku vkročil.
„Draka dvanáctihlavého jsem překročil a do pokoje dvanácti mladičkých dívek jsem vstoupil. Té, která se mi zdála nejstarší, jsem jemně vagínu prohmatal, abych se o jejím neporušeném panenství přesvědčil…“
„Ano, říkala mi to,“ přisvědčila královna. „I přesto, že spala, tvé něžné doteky cítila. Pokračuj…“
„Potom jsem vstoupil do tvé ložnice a pokrývku tvou odhrnul. Spatřil jsem tvé nádherné nahé tělo v celé kráse – a byl jsem téměř ztracen. Tvá nádherně modelovaná prsa mi učarovala. Jemně jsem je prohmatával a pod rukama svýma jsem cítil tvé ochotně se topořící bradavky. Už to bylo úžasné – a což teprve, když se pod doteky mých prstů tvá rozkošná stehna rozevřela a já jsem jimi jemně vnikl do tvé lasturky, abych ji prozkoumal.
Milostná šťávička z tebe proudem tekla – a mně nezbývalo, než se také svléci a k tobě přilehnout. Penis můj na kámen ztvrdl, i vniknul jsem jím do tebe a panenství tvoje porušil. Pak jsi začala sama i ve spánku přirážet a já jsem do tebe během úžasného orgasmu semeno své vystříkal. Po té jsem ještě drahnou chvíli uvolněn vedle tebe ležel a s ňadry tvými se mazlil.
Pak však se vlk, můj to průvodce na mé nebezpečné cestě, před oknem mihl, dávaje mi znamení, abych ze zámku pryč pospíchal. I oblékl jsem se a tvé nahé tělo nádherné jsem znovu přikrývkou zahalil, všimnuv si několika kapek tvé panenské krve na bělostném prostěradle mezi tvýma nohama. Nakonec jsem v chvatu svůj pás na místě tvého zanechal a pospíšil jsem z tvého zámku.“
Na důkaz toho její vlastní stříbrný pás jí ukázal, co tehdáž se stolu vzal a na místo jeho svůj položil.
„Ano, miláčku, bylo to tak, jak říkáš,“ odvětila královna na jeho slova. „Škoda je, že naše štěstí jen necelou hodinu trvat mohlo…“
„Vždyť není nic ztraceno,“ odvětil královic odkládaje svůj šat. „Proč bychom pokračovat nemohli tam, kde jsme byli neblahými okolnostmi nuceni přestat?“
Královna bez dalšího vyptávání také ihned své roucho se sebe strhala a své nádherné nahé tělo královicovi znovu k milování dala. Jelikož je tentokrát čas netlačil, milovali se vroucně celé tři dny a tři noci.
Když konečně z ložnice vyšli, poslali pro toho starého krále, a ten když přijel, plakal radostí jako dítě, zvláště, když mu královna oznámila, že bude s největší pravděpodobností dvojnásobným dědečkem.
„Možná i trojnásobným,“ ozval se královic. „Moc bych se divil, aby v lůně tvém nevzešla rovnou dvojčata po našem posledním usilovném milování…“
Na to královna milého svého objala, vroucně políbila a dala vystrojit veliké slavné hody – trvaly čtrnácte dní, propustila všecky vězně v celém království na svobodu a mladý král zaplatil všecky dluhy, co kdo komu byl povinen.
Škoda, přeškoda, že už je tomu tak dávno: kdyby to bylo dnes, mnohému dlužníku i mnohému věřiteli spadl by se srdce kámen!
Autor: © Éósforos, 2014
21.12.2014 Zpět na obsah