Milí mladí přátelé, příležitost pro vás! Renomovaná soukromá nadnárodní bezpečnostní agentura vstupuje do České republiky! Hledáme odvážné muže i ženy se smyslem pro romantiku a dobrodružství …
Leták jsem sebral ve škole, když jsem si šel pro maturitní vysvědčení, a ještě týž den jsem se kvůli němu zle pohádal s tátou.
„Po prázdninách mě čeká cesta na pracák a pak budu odkázán na nějakou sociální almužnu! Nikde mě nevezmou, když nemám praxi!“
„A co si slibuješ od toho tady…“ a táta mi mává před obličejem inkriminovaným letákem.
Vyškubl jsem mu ho z ruky a jal jsem se předčítat:
„Předpoklady: Ukončené středoškolské vzdělání s maturitou, nejlépe technického směru; komunikativní znalost angličtiny; ŘP skupiny B; věk do 25 let; bezvadný zdravotní stav; výborná fyzická kondice; psychická odolnost; ochota podrobit se bezpodmínečně rozkazům; schopnost operativně odpovědně a samostatně řešit nestandardní či krizové situace. Vojenský výcvik není podmínkou. – Tak to všechno bych asi splňoval. Nabízíme: Zajímavou práci v tuzemsku i zahraničí; atraktivní výdělky; profesní růst: získání zbrojního průkazu skupiny D, E a F, rozšíření řidičských oprávnění o skupiny C, E a další. – No řekni, není to fajn?“
„Ty troubo!“ táta už začíná ztrácet nervy, „když chceš dobrodružnou práci, tak se dej třeba k hasičům – tam můžeš s náklaďákem jezdit taky, když po tom toužíš, a ohně si užiješ až, až.“
„Proč ohně?“
„Víš, co je zbroják skupiny F?“
„Asi na samopal, když na tu tvou kulovnici stačí C…“ (Táta je vášnivý nimrod…)
„No, ty máš ale představy… To je oprávnění k pyrotechnickým průzkumům, ty troubo! A pyrotechnik se může splést jen jednou. Je ti to jasné?“
„Jenže práce i v zahraničí – aspoň bych uplatnil tu angličtinu, když jsem kvůli ní dvoje prázdniny zabil brigádou ve Skotsku…“
„Jsi trouba!“ opakuje táta jako zaseklý gramofon, „co je to za ‚renomovanou‘ agenturu, když se stydí uvést svoje jméno? Jediný kontakt je tady ten mobil! Nechápu, jak jsi moh’ udělat maturitu s vyznamenáním, když máš místo mozku v hlavě řezanku!“
Jeho poslední věta zapříčinila, že jsem sebral leták a uraženě za sebou prásknuv dveřmi jsem bez dalšího přemýšlení na uvedený mobil okamžitě zavolal.
„Tak vy byste chtěl u nás pracovat, mladý muži. A dozvěděl jste se o nás z letáku ve škole. Aha. A jste si opravdu jist, že zvládnete náročnou a mnohdy i namáhavou a vyčerpávající službu? Sportujete?“
„Ale jistě. Zajímám se skoro o všechno, hlavně tedy judo a karate. Tam mám dokonce mistrovskou třídu…“
„Výborně, výborně,“ rozzářil se úředníkův obličej, „takové lidi bychom obzvlášť potřebovali. Maturitu máte?“
Předložil jsem maturitní vysvědčení.
„Podívejme – strojní průmyslovka. A s vyznamenáním. Začínáte se mi líbit, mladý muži. Tady máte pokyny, osobní dotazník a tohle je zdravotní dotazník. O práci je značný zájem. K našemu doktorovi zajděte pokud možno hned zítra a uzná-li vás schopným, přijďte rovnou od něj s posudkem a vyplněným osobním dotazníkem zase sem. Jsme tady do šesti večer.
Pak budou následovat psychologické testy a testy fyzické zdatnosti. O tom si popovídáme zítra. Jak vás tak pozoruji, naději na přijetí máte.“
Vrátil jsem se domů se dvěma obsáhlými dotazníky a vyplňováním jsem strávil celý večer. Zvláště ten zdravotní mě pobavil… Tak podrobnou anamnézu jsem v životě nevyplňoval. Ptají se i na pradědečky a prababičky! Vždyť já je ani neznal, natožpak abych věděl, jakými nemocemi trpěli a nač zemřeli… Jen o jednom dědovi vím, že zemřel na rakovinu, protože hulil jak fabrika. Druhý se zabil na motorce. Do většiny kolonek jsem musel vepsat NEVÍM.
A ty pokyny: K lékařské prohlídce se dostavte nalačno a v čistém a střízlivém stavu…! To zní jako ze Švejka. Nechápu, co si ti cizinci o nás vlastně myslí, že jsme nějaká čuňata, či co?
Ráno mi ujel autobus a než jsem sehnal stopa, trvalo to půldruhé hodiny. Tátovo auto jsem si půjčit nedovolil – stále jsme ve při. Na místo jsem dorazil teprve v devět. V čekárně posedávalo osm kluků v mém věku, mimo jiné i kamarád Jarda, kterého znám řadu let z juda.
„Jak to tu chodí?“
„Utrhni si číslo. Jeden díl nalep na zdravotní dotazník, druhý si nechej. Dotazník pak vhoď támhle do té schránky a počkej, až tě sestra vyvolá. Do kabinek se chodí po dvou a trvá to něco přes půl hodiny. Já teď půjdu na řadu.“
„A jak to tam probíhá? Neříkal někdo?“
Než mi stačil odpovědět, otevřely se dveře jedné ze dvou odkládacích kabinek a vyšla sestra. „Čísla 5 a 6, pojďte dál…“
Vstal Jarda a ještě jeden kluk, vstoupili dovnitř a dveře se za nimi zaklaply.
Utrhl jsem si číslo 13 ze šatnového bloku pověšeného u dveří. Ty se v té chvíli otevřely – a vstoupila dívka! Všimla si, co jsem právě udělal, a utrhla si číslo 14. Nalepil jsem jeden díl čísla na dotazník a vhodil jsem ho do schránky. Dívka beze slova následuje mého příkladu.
Sedím znuděně na lavici proti kabinkám a netrpělivě se dívám na hodinky. Spočítal jsem si, že se dostanu na řadu někdy po jedné odpoledne. K prohlídce se dostavte nalačno… No jo, ale já jsem naposledy večeřel! Rozhodl jsem se, že se půjdu někam najíst. Za čtyři hodiny musím spolehlivě vytrávit. Tiše jsem se zvedl a opustil jsem čekárnu. Z bufetu přes ulici mi lákavě zavoněla gulášová polévka. Spořádal jsem dvě vpravdě dřevorubecké porce a šest krajíců chleba. Pak jsem si koupil noviny, chvíli poseděl v parku a prošel se několika ulicemi. Přece nebudu tupě dřepět v nějaké zatuchlé čekárně, když mám přijít na řadu až kdoví kdy. Zpátky jsem se vrátil ve dvanáct padesát.
Z jedné kabinky právě vyšli dva kluci, ukazují palci dolů a mizí ve dveřích.
„Naprostá většina kluků prohlídkou neprošla Co tam, krucifix, všechno provádějí?“ poznamenává jeden ze zbývajících kluků polohlasně, když vtom se dveře kabinky znovu otevřely a vyšla sestra.
„Čísla 11 a 12, pojďte dál…“
Uvědomil jsem si, že za chvíli přijdu na řadu. V čekárně jsme zůstali jen poslední dva uchazeči. Já a dívka sedící u dveří. Pohlédl jsem na ní. Zdálo se mi, že usnula. Kaštanově hnědé vlasy má uličnicky ostříhané ‚na kluka‘. Na sobě má oranžové tričko a modré džínové šortky, ze kterých vycházejí pěkně modelované opálené svalnaté nohy. Sport jí zřejmě cizí není. Můj pohled končí u bílých ponožek a sandálků. Uvědomil jsem si, že jsme vlastně oblečeni stejným způsobem. Já mám ale na sobě všechno černé.
Po chvíli se otevřely dveře druhé kabinky a vyšli další dva kluci.
Neprošli… naznačil jeden oběma palci směrem dolů a spěšně odešli.
Ve čtvrt na dvě se objevila sestra: „Čísla 13 a 14, pojďte dál!“
Vstal jsem a vstoupil do kabinky, zatímco dívka na sestru zmateně pohlédla.
„No pojďte, pojďte, slečno! Na co čekáte?“
„Ale…“
„Pojďte dál a nezdržujte! Podívejte se, kolik už je hodin!“
Dívka váhavě vstala a přešla čekárnu. Mezi dveřmi se zastavila.
„Proč stojíte mezi dveřmi, slečno? To čekáte, až si u vás podám kolkovanou žádost? Chcete vy u nás vůbec pracovat?“
„Chci…“ vydechla dívka a postoupivši o další dva kroky dovnitř ‚uvolnila dveřní prostor‘, jako by slyšela hlášení v pražském metru.
„No, sláva,“ zaradovala se sestra, asi pětačtyřicetiletá robustní žena připomínající spíše vězeňskou dozorkyni než zdravotnici. Zaklapla dveře a spustila:
„V první řadě vás musím upozornit, že i lékařské prohlídky jsou součástí psychologických testů. Pokud chcete být přijati, je vaší povinností jednak podstoupit všechna vyšetření, která jsou pro tento typ prohlídky předepsána, a jednak pozorně sledovat postup všech vyšetření, která bude podstupovat váš partner. Jednotlivým vyšetřením budete podrobováni střídavě – tedy: nikdy se nestane, abyste byli vyšetřováni současně. Proto vás k prohlídce voláme ve dvojicích. A dále ve vlastním zájmu nikomu nesdělujte, jak vypadá průběh prohlídky, psychologických testů, testů fyzické zdatnosti a přijímacích pohovorů, abyste neovlivňovali přijímací proces dalších uchazečů. Porušením zásad mlčenlivosti riskujete svoje nepřijetí. V případě, že přijati nebudete, bude vám mlčenlivost zaplacena. Jsou vám tyto zásady jasné?“
„Ano.“
„Ano.“
„Dobrá, můžeme začít. Svlečte se do slipů … slečno, vy do kalhotek. Všechno ostatní dolů. Hodinky a šperky rovněž, ano? Pak si hned přejdete ke mně do přípravny.“
Po těch slovech zmizela za protějšími dveřmi, které nechala pootevřené.
Odložil jsem hodinky, tričko, sandály, šortky i ponožky a dívka váhavě následuje mého příkladu. Hodinky uložila do kabelky. Pak shodila sandálky a ponožky. Pod tričkem a šortkami se skrývají rozkošné oranžové bikinky. Přejíždím zkoumavým pohledem její postavu a odhaduji, že při udržování kondice sází nejspíš na plavání.
„Pomůžeš mi,“ obrátila se náhle ke mně s prosbou, „nějak se mi to tam zaseklo…“
„Co tam, proboha takovou dobu děláte,“ láteří sestra z vedlejší místnosti, zatímco já zápasím s jemným zapínáním zlatého řetízku.
„Přes hlavu ti to nejde?“
„Zkoušela jsem to, ale je moc krátký…“
Sestra netrpělivě nahlédla do kabinky. „No jo, slečno! Pověřit chlapa takovou piplačkou. Ti jsou na jinší věci, ale to už byste měla ve svém věku vědět!“
Rozepnula řetízek s přívěskem osazeným několika rubíny během pár sekund a pohrdavě po mně loupla očima. Pak její pohled opět stanul na dívce a spustila: „No – a co ta podprsenka? Ta musí dolů, slečno. Řekla jsem vám přece výslovně, že se máte svléci do kalhotek, ne?“
„Před ním…?“
„Slečno! Víte, kam se vlastně hlásíte? Během služby – tedy, budete-li přijata – se můžete setkat i s horšími věcmi, než je svlékání podprsenky. Jsem opravdu zvědavá, jak asi projdete náročnými psychologickými testy – mají také praktickou část, jejíž součástí je i tato prohlídka, jak už jsem upozorňovala na začátku.“
Dívka se ke mně otočila zády a nacvičeným hmatem rozepnula horní díl plavek, který vzápětí uložila na hromádku mezi své šortky a tričko.
„No, prosím,“ poznamenává kousavě sestra, „na pláži pobýváte nahoře bez – a u doktora se pak stydíte. No, řekněte, mladý muži, je to normální?“
Neodpověděl jsem. Pochopil jsem, že to byla z její strany jen řečnická otázka. Být nahoře bez na pláži, kde jsou takových žen a dívek desítky, je určitě něco jiného než v jedné malé místnosti s cizím mužem. Když to chápu já, tak ta sestra by to snad mohla pochopit taky – zvlášť, když je sama ženská! Fakt mi hnula žlučí! Vůbec se mi nelíbí, že to děvče přede mnou takovým hnusným způsobem ztrapňuje. Vždyť – co jí udělala? Nic. A vypadá docela sympaticky. Teď tady přede mnou stojí, ruce má stydlivě zkřížené přes nahá prsa, a nějaká nechutná metrnice si na ní léčí své komplexy.
„No sláva,“ pokračuje sestra, „tak pojďte dál,“ a otevřela dveře.
Vstoupili jsme do nevlídné vykachlíkované místnosti s malým zamřížovaným okénkem vedoucím do světlíku. Je však jasně osvětlena šesti zářivkovými trubicemi.
„Číslo 13… to jste vy, mladý muži. Tak začneme s vámi. Slečna se zatím posadí a bude dávat pozor. Doufám, že to nebudu muset stále opakovat,“ spustila sestra ukazujíc dívce na jakési ‚zubařské‘ křeslo.
Ta se posadila stále si zakrývajíc prsa rukama.
„Položte se tady na lehátko,“ ukazuje mi sestra, „ruce podle těla a uvolněte se. Začneme natáčením EKG.“
Položil jsem se podle jejích instrukcí. Vzápětí mě natřela nějakým nepříjemně studeným gelem a pak ke mně připojila přístroj, na ruce a nohy mi přichytila elektrody svorkami, na prsa přísavkami.
„Leží se vám pohodlně?“
„Ano.“
„Tak začneme.“
Přístroj po mé levici zavrčel.
„Uvolněte se… teď chvíli zadržte dech… stačí, dýchejte volně… a teď ještě zhluboka… dobrá, a zase chvíli volně… Jsme hotovi.“
Odpojila všechny elektrody, podala mi kus buničité vaty s poznámkou „utřete se“ a utrhla z přístroje plachtu papíru, kterou složila podle předpisu a označila číslem 13/1.
„Slečno, pojďte se položit… A vy se posaďte místo slečny, ano?“
Dívka vstala z křesla a přešla k lehátku. Posadil jsem se místo ní do křesla a začetl jsem se do ‚Požární a poplachové směrnice‘, která visí poblíž na zdi. Dívka teď už musí bezpodmínečně odhalit svá prsa a já ji nechci zbytečně stresovat.
„Mladý muži,“ oslovila mě v té chvíli sestra důrazně, „co vás na té směrnici tak upoutalo?“
„Jsou tam neplatná telefonní čísla,“ odpověděl jsem drze. (Na svou omluvu poznamenávám, že tam neplatná čísla skutečně byla.)
„Jenže vaším úkolem teď je pozorně sledovat natáčení EKG vaší partnerky, nemýlím-li se!“
Upřel jsem rezignovaně pohled na dívku. Ta se posadila na kraj lehátka a vyslala mým směrem prosebný pohled. Zavřel jsem oči.
„Mladý muži!“ – sestra má oči jako ostříž – „nedovolila jsem vám, že můžete spát!“
Otevřel jsem oči – a ucítil jsem nepříjemný tlak v rozkroku! Dívka leží na lehátku, ruce předpisově podle těla a já mám ničím nerušený výhled na její plně odhalená prsa. Jsou pěkně stavěná a půvabná, pružná a pevná. I když leží na lehátku, neklesají tolik a nevpadávají se. Barvou splývají s okolní pokožkou, což signalizuje, že dívka skutečně pobývá na sluníčku často nahoře bez. Postřehl jsem, že růžové bradavky uprostřed velkých tmavých a poněkud vystouplých dvorců se začínají topořit. V místnosti je přece jen chladněji a dívka si až donedávna bradavky vlastně hřála svýma rukama.
„Nechápu, slečno, za co se vlastně stydíte. Já mít takové poprsí jako vy…“
„… tak co? Šla byste tančit k tyči?“ vyjela po ní dívka nazlobeně. Bod pro ni!
„Klidně,“ poznamenala sestra jedovatě a jala se jí natírat prsa studeným gelem. Pak k dívce připojuje elektrody EKG.
„Leží se vám pohodlně… dobrá, začneme,“ a přístroj zavrčel.
„Uvolněte se… na chvíli zadržte dech… stačí, dýchejte volně… a teď zhluboka…“
Dívčina prsa se zvedají a klesají v rytmu dýchacích pohybů. Sestra postřehla můj strnulý pohled i bouli v mém rozkroku a nechala dívku dýchat zhluboka mnohem déle než mě.
„Stačí. Dýchejte volně… a končíme.“
Odpojila elektrody a podala dívce kus buničité vaty na utření. Zdá se mi, že jí na prsa nakydala toho gelu zase mnohem víc, než bylo nutno, aby mi dívka byla nucena předvést další divadlo. Vstala a jala se utírat prsa od gelu. Ta se jí přitom pohybují nahoru a dolů i do stran a mě to přivádí do stále větších rozpaků. Pak odhodila buničinu do koše a zůstala nerozhodně stát uprostřed místnosti.
„Posaďte se zatím na lehátko, teď je na řadě pán,“ oznámila jí sestra.
„Dívka usedla na přikázané místo a rukama si opět zakryla prsa.
To snad není pravda…“ komentuje sestra dívčin manévr.
„Vymočte se, mladý muži,“ obrátila se vzápětí ke mně, podávajíc mi litrovou plastovou odměrku.
Rozhlédl jsem se, hledaje dveře na toaletu.
„Tady se vymočte. Přede mnou. To je opatření kvůli drogové závislosti, víte?“
… schopnost operativně odpovědně a samostatně řešit nestandardní či krizové situace … vytanulo mi v té chvíli na mysli. Tedy – jestli už i postup při téhle prohlídce je součástí těch psychologických trestů, jak ta ženská zdůrazňovala během diskuse ohledně dívčiny podprsenky, tak potěš pánbůh…
Polilo mě horko, ale po chvíli jsem odhodlaně stáhl slipy ke kolenům a v té chvíli jsem uviděl, jak téměř nahá dívka sedící opodál na mě zírá vyděšeným pohledem. Zřejmě pochopila, že za chvíli jí táž procedura… V ten moment jsem pocítil, že mě vzniklá situace začíná znovu vzrušovat. Čůrat se mi tedy opravdu chtělo, ale nikdy jsem to nedělal veřejně před ženami. Jako malí jsme s kluky občas ‚závodili‘ – kdo dál, kdo výš – ale teď?
„No tak, bude to? Mladý muži, mně se zdá, že…“
„Pochopte, sestři, že…“
„No a co, tak se vám postavil. To je toho! Vy děláte, jako byste byl panic… Nebo snad jste?“
„A co když ano!“ odsekl jsem nakvašeně, protože ta baba mi už pije krev. Nejdřív se naváží do toho děvčete, teď zase do mne. Zajímalo by mě, zda má vůbec nějaké kamarádky a jestli je vdaná. Pokud ano, tak toho jejího upřímně lituji…
Konečně jsem se uklidnil natolik, že se mi podařilo i se ztopořeným penisem vyprázdnit močový měchýř. Během procedury na mě nešťastná dívka zírá jako hypnotizovaná.
Zatímco se pokouším natáhnout zpět slipy, sestra označuje odměrku s mou močí číslem 13 a ukládá ji do stojanu.
„Teď vy, slečno,“ obrací se vzápětí k dívce, podávajíc jí rovněž odměrku.
V té chvíli se mi opět vzbouřil penis a nezadržitelně mi vylézá ven zpod lemu slipů.
Sestra si toho ovšem ihned všimla: „Tak si ty slipy svlékněte taky, mladý muži, když vám dělají problémy!“
Pochopil jsem, že mi asi nic jiného nezbývá a slipy jsem stáhnul. Teď je nerozhodně držím v ruce a tupě zírám na obě ženy před sebou.
„Na co čekáte? Odneste si je ke svému prádlu – ale fofrem, ať nezdržujete!“
V té chvíli jsem měl tisíc chutí všechno vzdát a okamžitě odejít. Pak jsem však pohlédl na nešťastnou dívku a rozhodl jsem se vydržet. Dnes si blahořečím, že jsem neutekl…
Když jsem se vrátil z kabinky, dívka ještě pořád seděla na lehátku držíc v levé ruce odměrku a pravou si dále zakrývá prsa.
„Slečno! Jak dlouho budu čekat na tu moč,“ láteří opět sestra, „Vy jste dvojka k pohledání! Kdyby takhle zdržovali všichni, kteří tu byli před vámi, tak bychom tu byli do soudného dne!“
„Jenže to byli vždy dva kluci!“ ohradila se dívka.
„No a co má být? Vy jste snad nikdy neviděla nahatého chlapa? Nebo vás žádný neviděl nahou?“
„No, to jistě, ale…“
„Tak na co čekáte? Stáhněte si ty kalhotky a vyčůrejte se, ať můžeme pokračovat.“
Dívka konečně vstala, popotáhla si kalhotky trochu dolů, přičemž jí nezbylo, než znovu odhalit prsa. Můj penis na to okamžitě zareagoval a opět mohutně naběhl.
Sestře to samozřejmě neuniklo a vyloženě se zachechtala. Vzápětí vrhla svůj ostříží pohled zpět na dívku. Ta se snaží dostat mezi nohy odměrku.
„Slečno! Ty kalhotky si musíte stáhnout níž, jinak si je počůráte,“ poznamenává sestra kousavě. „Cožpak vám to není jasné? Máte vy vůbec maturitu?“
Dívka stáhla kalhotky až ke kolenům a předvedla mým očím i své nejintimnější oblasti. Je bezvadně vyholená a opálená …
… a sestra, samozřejmě, toho okamžitě zneužila k další jedovaté poznámce! „Ježkovy voči! Ona se producíruje po pláži v rouše Evině a tady si hraje na stydlivku. Mě z vás chytne psotník! Z obou!“
Dívce se konečně podařilo umístit odměrku do vhodné polohy a z jejího klína vytryskl proud zlatožluté tekutiny. Vzápětí zmateně přestala a zrudla studem.
„To toho tam víc nemáte?“
„Mám, ale…“
„Tak pokračujte, pokračujte. Nebo snad chcete vycévkovat…“
Konsternovaná dívka vložila odměrku znovu mezi nohy a rezignovaně vyprázdnila celý močový měchýř. Pak podala odměrku sestře a nerozhodně se rozhlédla.
Sáhl jsem na stolek po roli buničité vaty, kus jsem utrhl a podal ho dívce.
„Dík,“ zašeptala a otřela si stydkou oblast od zbytku moče. Pak si natáhla kalhotky a vatu vyhodila do koše.
„Kdo vám to dovolil?“ obořila se na mě sestra, když označila odměrku číslem 14 a uložila ji do stojanu.
„Co?“
„Brát bez dovolení vatu!“
„To jste měla udělat vy, ne?“ odsekl jsem.
„Snad mě, chlape, nechcete učit znát mé povinnosti? Slečna přece mohla chvíli počkat, ne?“
Zase chtěla, aby dívka zůstala odhalená co nejdéle. A já jsem jí to překazil. V duchu jsem se zasmál.
Bezděčně jsem pohlédl znovu na dívku. Ta sedí na kraji lehátka, ale prsa už si nezakrývá. Ruce má opřené o stehna. Když se naše oči setkaly, vyslala ke mně vděčný pohled.
„No, zaplať pánbůh, že jste dostali konečně rozum. To to trvalo. Pro laboratoř potřebujeme ještě krev, stolici a sliny. Ostatní potom…“
Proboha – co ještě ostatního chtějí odebírat…? Ale sestra mi příliš času na přemýšlení neposkytla.
„Posaďte se tady, mladý muži,“ a ukázala opět na ‚zubařské‘ křeslo. Vzápětí mi zaškrtila ruku obinadlem. „Trochu si s ní zacvičte… Ano, a teď natáhněte. Opřete si ji tady o područku… Výborně! A máme to. Teď si to druhou rukou stiskněte, ať se vám tam neudělá modřina… Posaďte se na lehátko a sem přijde slečna.“
Nutno přiznat, že odběry krve jsou pro tuto sestru zřejmě specializací. Tak hladký odběr jsem ještě nikdy nezažil. Odběr slin snad popisovat nemusím.
Následoval výtěr z konečníku. Sestra se zřejmě obávala dalších komplikací u dívky, která si musela znovu stáhnout kalhotky, ale teď už to udělala bez zbytečného zdráhání.
„Teď se postavte na váhu,“ pokynula mi sestra, když označila všechny vzorky a uložila je do stojanu.
Postavil jsem se na váhu. Sestra chvíli manipulovala závažími a pak prohlásila: „Hmm, 88,50 – ještě výšku … postavte se tady, zády ke zdi a ruce podle těla … 192. Dobrá. A teď slečna.“
Dívka podstoupila měření a vážení se stoickým klidem. 72 kg a 180 cm.
Rovněž tak přezkoušení sluchu, zraku a měření krevního tlaku nepotřebuje komentář.
„Můžete si přejít k panu doktorovi,“ oznámila nám, když vyplnila příslušné kolonky ve formulářích.
Přešli jsme do další místnosti. Je to vlastně napůl ordinace a napůl tělocvična.
„No teda, vám to ale trvalo,“ uvítal nás doktor místo pozdravu.
„Ti jsou už poslední, pane doktore,“ oznamuje mu sestra.
„No výborně, tak mi tu můžete zůstat k ruce. Konec konců – budeme tu teď vyšetřovat ženu, můžete jí dělat garde…“
Výraz v doktorově tváři může znamenat cokoliv. Se zájmem jsem si ho prohlédl. Vyschlý střízlík zřejmě pamatoval Šemíka, když byl ještě hříbě, hlavu holou jako koleno a na obličeji houštinu šedivých vousů jako Krakonoš.
„Kdo je 13 a kdo 14?“ obrátil se k nám vzápětí.
„Já jsem 13,“ oznámil jsem mu.
„Ano, tak pojďte, posaďte se… Tedy! Vám ale krásně stojí. Copak vás tak vzrušilo? Slečna? Nedivím se, je pěkná.“
Nejprve dlouze studuje dotazník a protokol, který připravila sestra. Pak se mi začal konečně věnovat. Nejprve mi dlouze poslouchá dech i srdeční činnost.
„Skvělé, mladý muži. Položte se tady na lehátko…“
Pečlivě mi prohmatává jednotlivé svalové skupiny, které musím podle jeho pokynů střídavě napínat a povolovat.
„Dobrá. Projděte se mi trochu po kladině, ať vidím, jak držíte rovnováhu…“
Musel jsem přejít kladinu tam a zpátky, popředu i pozadu.
„To je skvělé, mladý muži. Teď si chvíli odpočiňte a přijde sem slečna.“
Začetl se do dotazníku a prostudoval protokol. Pak položil dívce nevinnou otázku: „Vy nemáte zprávu z gynekologie?“
Pravda. U žen je toto potvrzení vyžadováno, vzpomněl jsem si na pokyny.
„Už jsem to nestihla, pane doktore. Včera mi dali ty dotazníky a dneska jsem měla být u vás. Můj gynekolog má právě dovolenou. Myslela jsem, že bych to mohla dodat později…“
„Ale to je zásadní omyl, milá slečno! Těhotnou vás nemůžeme podrobit náročným testům fyzické zdatnosti, jejichž část je nutno absolvovat už během dnešní prohlídky, pochopte.“
„Já nejsem těhotná…“
„A to vám mám věřit? Podíváme se na to aspoň orientačně. Ty kalhotky dolů, položte se támhle na stůl, zadečkem přes okraj, nohy do třmenů a ruce za hlavu, ano?“
Dívka zrudla.
„No tak, bude to? Přece vás nebudu prosit…“
Dívka váhavě svlékla kalhotky a položila je na židli.
„Ale, slečno, odneste si je ke svým šatům, tady nemohou překážet,“ vložila se do dění opět sestra, „ dělejte, fofr, už jsou dvě hodiny pryč!“
„Ale…“
Sebral jsem dívčiny kalhotky a namířil si to zpět do kabinky. Chtěl jsem tak získat záminku, abych ordinaci opustil a ušetřil tak dívku další stresové situace. Gynekologická prohlídka v přítomnosti cizího muže musí být pro ženu nesmírně ponižující.
Sestra mi však dívčiny kalhotky vyškubla. „Nikdo vám nedovolil odejít!“
Pak se sebrala a odnesla kalhotky do naší kabinky sama.
„… a vy se položte na stůl,“ obrátil se vzápětí k dívce doktor.
Teď už zcela nahá dívka zrudla od hlavy k patě. Pak přistoupila ke stolu a se slzami na krajíčku na něj ulehla. Nohy zaklesla do třmenů, ale to už se vrátila sestra a zatáhla kolem dívčiných nohou fixační řemínky.
„Ještě ty ruce za hlavu!“
Zacvakly náramky a dívka je na gynekologickém stole zcela bezmocná.
Pak jsem se stal svědkem důkladného gynekologického vyšetření, o kterém doktor prohlásil, že bude ‚jen orientační‘.
Nejprve dívce pečlivě prohmatal břicho oběma rukama. Pak si navlékl sterilní rukavice a jal se zkoumat její klín. Sestra roztáhla třmeny od sebe, až dívka zaúpěla. Teď leží přede mnou zcela roztažená a všechny její tělesné partie jsou přístupné mým pohledům. Stehna má od sebe tak daleko, že se jí rozevírá štěrbinka mezi stydkými pysky. Nemohu od ní opravdu odtrhnout pohled, i kdybych nastokrát chtěl. Můj penis opět naběhl, až to zabolelo.
„No, no, no, to snad ještě vydržíte, ne?“ napomíná sestra dívku.
Vzápětí doktor roztáhl její stydké pysky od sebe a zachytil je svorkami. Dívka opět zaúpěla.
„Slečno! Hlásíte se k úderné jednotce. Musíte přece něco vydržet. A tohle snad bývá na gynekologii běžné, ne?“
„To ano,“ poznamenává dívka sténajíc, „ale nezacházejí tam se mnou tak hrubě!“
Tupě zírám do jejího poševního vchodu, který se přede mnou postupně otvírá, a já jsem na pokraji orgasmu!
Doktor na její výtku neodpověděl. Položil pod dívčin klín misku a zavedl jí do pochvy irigátor. Následuje důkladný výplach. Konečně je doktor spokojen. Vsouvá do dívčiny pochvy několik prstů a komentuje: „Panna nejste, takže se musíme opravdu přesvědčit, jak je to s tím těhotenstvím.“
Vzápětí jí do vagíny zavedl zrcadlo a roztáhl čelisti. Dívka opět zaúpěla.
„Hmm, vypadá to dobře,“ diktuje sestře do protokolu, „sliznice zdravá, růžová, nezjizvená, dobře prokrvená. Děložní hrdlo klidné, neprosakuje. Ještě si prohmatám dělohu přes konečník a budete to mít za sebou… No fuj! Co to je?“
Doktor vytáhl z dívčina konečníku rukavici potřísněnou stolicí.
„Sestro, mohla byste mi slečnu pořádně vypláchnout. Už máme půl třetí a pořád to nebere konce!“
Sestra si přinesla ke gynekologickému stolu klystýr a fekální mísu. Pak zavedla bezmocné dívce do konečníku hadičku a jala se jí napouštět útroby vodou. Dívčino ideálně ploché bříško se začíná viditelně nadouvat.
„Aúúú, už dost… stačí,“ naříká nešťastná dívka, ale sestra napouští dál. Konečně vytáhla z dívčina konečníku hadičku klystýru a vzápětí ji ucpala gumovou zátkou.
„Teď to v sobě chvíli podržte… Má toho v sobě skoro tři litry, pane doktore. Bude to stačit?“
„Mohlo by, pobrukuje si doktor. Přistoupil k dívce a jal se jí provádět masáž napuštěných útrob. Dívka opět zasténala.
„Musím to trochu rozhýbat, slečno. Nebo si to chcete raději zopakovat několikrát?“
Asi po deseti minutách pokynul sestře: „To by mohlo stačit. Zkusíme ji vypustit.“
Sestra podložila pod dívčin zadeček fekální mísu a vytáhla z ní gumovou zátku. „Můžete to pustit, slečno,“ pokynul jí doktor a jal se jí opět provádět masáž břicha.
Ozval se charakteristický zvuk unikajících plynů, pak do mísy vytekla voda s nevábně páchnoucím ostatním obsahem dívčiných střev a na závěr opět plyny. Dívka slastně sténá úlevou a zároveň je rudá studem, aniž by tušila, že její ponížení není dosud dokonáno… A moje konec konců také ne.
„Slečna si teď odpočine a my se podíváme na vás, mladý muži. Jakpak to máme s prostatou?“
„Nevím, snad dobré… Žádné potíže nepociťuji. Vždyť mi ještě není ani dvacet.“
„Obraťte se, mladý muži, a postavte se na lehátku na čtyři, ano?“ požádal mě doktor, natahuje si nové sterilní rukavice.
Vzápětí mi sestra roztáhla od sebe hýždě a doktor mi zajel do zadku prstem namočeným v nějakém gelu.
„No, sakra, to je totéž! Sestro, pána vypláchněte také, ano?“
Než jsem se nadál, měl jsem v konečníku zavedenou trubičku a cítím, jak mi do útrob nezadržitelně proudí voda.
„Také asi tři litry, pane doktore?“
„Jistě. To by mohlo stačit.“
Zpočátku je to příjemně vzrušující, ale ke konci to opravdu začíná dost bolet. Několikrát jsem zasténal, což se pochopitelně neobešlo bez sestřiných i doktorových jedovatých poznámek. Nakonec do mě sestra vrazila zátku…
„Můžete se otočit, mladý muži, provedu vám masáž a vypustíme to,“ instruuje mě doktor.
Masáž napuštěných útrob sice bolí, ale dá se to vydržet. Konečně se doktor rozhodl pro vypuštění a mě čeká obdobná ponižující procedura, jako před chvílí dívku. Nejprve únik plynu, pak voda s fekáliemi a nakonec opět plyn. Ta úleva je ovšem něco úžasného!
„Ještě řekněte, mladý muži, že se vám to nelíbilo! Podívejte, jak se vám zase krásně postavil,“ komentuje své dílo doktor. „Dokončíme to vyšetření dělohy u slečny a zase se pustíme do vás. Chvilku si odpočiňte.“
Doktor přistoupil ke gynekologickému stolu, navlékl si nové rukavice a zavedl dva prsty do dívčina konečníku.
„Takhle se mi to líbí,“ libuje si, „máme tu čisťounko jako v pokojíčku… Teď, slečno, uvolněte břišní svaly, ať se tam dostanu, ano? Výborně. To je ono. A vydržte… Děloha dokonale hmatná, nezvětšená… vypadá to, že opravdu těhotná nejste. Ještě se vám podívám na prsa, ano?“ a jal se jí soustavně prohmatávat pravý prs.
Sleduji doktorovo počínání a penis se mi opět mohutně bouří. Začínám doktorovi závidět a mrzí mě, že si nemohu také sáhnout…
Sestra si ovšem mého vzrušení povšimla.
„Já při tom pána odeberu,“ poznamenává k doktorovi.
Ten jenom kývl a sestra přinesla zkumavku. Doktor se postavil z druhé strany pacientky. Teď máme na sebe lepší výhled než před chvílí. Sleduji, jak doktor soustavně prohmatává dívčin levý prs. Zdlouhavě, oběma rukama, jednou rukou mezi prsty, proti hrudníku, mne bradavku… V té chvíli přiložila sestra zkumavku k mému penisu a poznamenala: „Můžete to pustit…“
Zmateně jsem pohlédl na dívku. Zjistil jsem, že i ona se na mě upřeně dívá a z jejích očí jsem vyčetl vzrušení… Když mi ještě k tomu sestra přetáhla předkožku, už jsem nevydržel a zkumavka se nezadržitelně plní mým ejakulátem. Jeden, dva, tři… šest výstřiků a teprve pak jsem ucítil obrovskou úlevu po tom několikahodinovém napětí, kdy sleduji vyšetřování úplně nahé pohledné mladé dívky!
Sestra označila vzorek číslem 13 a uložila ho do stojanu. Pak přistoupila k dívce. „Taky se nám vzrušila, pane doktore…“ a aniž by vyčkala jeho pokynu, zavedla jí do pochvy odsávačku. Pak jí konečně odpoutala končetiny.
„Zase si odpočiňte, slečno, já dodělám pánovi tu prostatu a podíváme se mu na genitálie.“
Vzápětí se otočil ke mně: „Postavte se zase na lehátku na čtyři…“
Tentokrát proběhlo vyšetření hladce. Doktor mi zavedl prst do konečníku a prostatu mi pečlivě prohmatal.
„V pořádku. Ještě si lehněte na stůl, nohy do třmenů a ruce za hlavu. Jako před chvílí slečna.“
Vzápětí mi sestra zafixovala ruce i nohy a roztáhla třmeny, až jsem zaúpěl. Dívka se po mně vyděšeně podívala. Doktor si sedl mezi mé nohy a zdlouhavě mi prohmatává varlata. Některé hmaty jsou dost nepříjemné a občas to zabolí.
„No, no, no, mladý pane. Snad to není tak hrozné. Tady slečna musela přetrpět horší věci,“ komentuje mé sténání jedovatě sestra.
Ale to už se doktor vrhl na můj penis. Přetáhl předkožku a obnažil žalud v celé délce. Nakonec se ho jal prohmatávat. Tím mě samozřejmě vzrušil a vrácení předkožky do původního stavu se opět bez bolesti neobejde. V jedné chvíli jsem už vyloženě zařval.
„No, tak! Jsme hotovi,“ chlácholí mě doktor. „Ještě kousek…“
„Ááááúú,“
„A je to. Sestro, odpoutat, ať můžeme pokračovat.“
„Pán si chvíli odpočine, a my se vrátíme tam, kde jsme měli původně začít,“ oslovil dívku.
Nejprve jí dlouze poslouchá dech i srdeční činnost. Jezdí jí fonendoskopem po zádech i po prsou, přičemž dbá, aby mi nezakrýval výhled. Pak pokynul dívce k lehátku, kde jí pečlivě prohmatal svaly.
„To by šlo, slečno. Ještě se mi předveďte, jak držíte rovnováhu, abychom už měli tu základní část prohlídky za sebou,“ diriguje doktor dívku, zatímco mně se zase začíná nalévat penis. Ležící nahá dívka je vzrušující, ale to není nic ve srovnání s nahou dívkou v pohybu. Teď se předvádí na kladině … Zatímco já jsem šel dvakrát tam a zpátky, ona musí čtyřikrát. A pak ještě pozadu… Přechází kladinu neobyčejně lehce a elegantně. Její pevná prsa, která mě nepřestávají fascinovat, se vlní spíše v rytmu dýchacích pohybů než v rytmu kroku.
„Vážení,“ spustil doktor, když nás usadil vedle sebe na lehátko, „dalo by se říci, že jste oba schopni služby. Zbývá poslední test – zátěžový. Mladý pán nám předvede, řekněme… deset shybů, a slečna předvede dejme tomu… deset dřepů se zátěží. Poté zopakujeme měření tlaku a natočíme nové elektrokardiogramy, abychom mohli výsledky srovnat.
Slečno, chopte se támhleté činky a můžete začít. Hrazda je támhle, pane!“
Začal jsem se vytahovat na hrazdu, zatímco dívka uchopila dvacetikilovou činku a jala se předvádět dřepy.
„Neustále se na sebe dívejte a dbejte, ať je to synchronně,“ poznamenává doktor a sestra počítá: „Jeden… dva… tři…“
Najednou však došlo k situaci, kdy pohár mé trpělivosti přetekl a celou nestandardní situaci jsem vyřešil opravdu operativně odpovědně a samostatně – tedy po svém.
Při čísle 4 se náhle dívka zvrátila dozadu a upustila činku, která s rachotem udeřila do podlahy a odkutálela se někam pryč. Zůstala ležet na zemi a naříká. Nohu jí zle kroutí křeč – a doktor se sestrou celé to divadlo pobavené pozorují! Hnus! K lékařské prohlídce se dostavte nalačno… Došlo mi, že ta nešťastnice asi taky naposledy večeřela, ale na rozdíl ode mne ji nenapadlo, že by se ještě mohla najíst, když má přijít na řadu až jako poslední. Nedivím se, že padla vysílením!
Seskočil jsem s hrazdy a vrhl se jí na pomoc. Sklonil jsem se k ní, nohu jsem jí přitiskl k podlaze a snažil jsem se ze všech sil ohnout ji v kotníku, aby křeč povolila. Když se mi to podařilo, jemně jsem ji zvedl z podlahy a položil na lehátko.
„Nezlobte se, slečno, ale takovou padavku, jako jste vy, nemohu pustit k testům fyzické zdatnosti,“ skřehotá doktor. „Ještě byste se mohla utopit v bazénu nebo zkolabovat na opičí dráze – a já bych to měl pak na triku včetně…“
Nedokončil. Skočil jsem k němu, uchopil jsem ho za klopy pláště a smýkl jsem s ním na zem.
„Ty chcípáku! Jak tě tak odhaduji, sám bys tu činku ani neuzved’ – a druhé si troufáš posuzovat? Tady si klekni a slečně se omluv, nebo s tebou zametu podlahu tak dokonale, že si může dát uklízečka půl roku volno!“
„Co si to dovolujete, mladíku,“ rozkřikla se na mě sestra, „a vůbec, kdo vám dovolil opustit hrazdu? Vy asi o práci u nás příliš nestojíte…“
Bleskově jsem se k ní obrátil: „Ty jsi zdravotní sestra, jóóó,“ houkl jsem na ní pohrdavě. „Možná, ale podle všeho tě školil nejspíš Mengele v Osvětimi, že?“
Výhrůžně se proti mně postavila a v její ruce se objevila pistole. O zlomek vteřiny dřív, než padla rána, se válí na zemi u mých nohou a řve bolestí. Pistole jí vylétla ze zlomené ruky a zapadla kamsi mezi nábytek. Mistr v karate se ve mně nezapře!
„A teď ty, opičáku!“ obrátil jsem se k doktorovi. Zřejmě si narazil při pádu kostrč, protože se mu nedaří vstát, ale to mi v té chvíli bylo srdečně jedno.
„Čekám na tu omluvu pro slečnu! Nebo…“
Doktor vyděšeně pohlédl na zpacifikovanou metrnici, připlazil se k lehátku a zaskřehotal: „Promiňte, slečno…“
„ Nahlas! Neslyšel jsem!“
„Promiňte, slečno!“
„No, proto…“
V tělocvičně jsem sebral pár švihadel a spoutal jsem ležícího doktora se sestrou zády k sobě a ještě k tomu obráceně – sestřiny nohy k doktorovým rukám a naopak, přičemž jsem jednu doktorovu nohu obratně využil jako dlahy pro její zlomenou ruku.
S doktorova stolu jsem sebral oba zdravotní dotazníky – svůj i dívčin – a všechny protokoly a důvěrné materiály, které si o nás ti dva sepsali. Pak jsem se obrátil k dívce. Ta se pokouší vstát, ale vysílením se celá třese. Pomohl jsem jí na nohy a podepřel ji. Vyšli jsme z ordinace, kterou jsem zamkl a klíč jsem vzal s sebou. Zavedl jsem dívku do kabinky, kde jsme nechali šaty a posadil jsem ji na lavičku. Opřela si hlavu o moje rameno a zašeptala: „Moc ti ď, že ses mě zastal. Asi bych to sama nezvládla…“
Pohladil jsem jí po vlasech. Jsou cítit chlórem… Nemýlil jsem se. V bazénu musí trávit spoustu času. Přitulila se ke mně, uchopila mou ruku a položila si ji na svá prsa. Zřejmě vycítila, co mě na ní nejvíc vzrušuje…
„Jak se jmenuješ?“
„Jirka.“
„Fajn, já jsem Marcela.“
Místo podání ruky mě políbila.
„Marcelko, ale my musíme odsud pryč…“
„Já vím… Jenže já tady nemám kam jít. Před chvílí mi ujel poslední autobus…“
Pohlédl jsem na hodinky. Půl páté! Mně naštěstí poslední autobus jede až za dvě hodiny.
„To nevadí. V první řadě se půjdeme někam najíst a pak už něco vymyslíme…“
Pomohl jsem jí do kalhotek, zapnul jsem jí podprsenku a navlékl ponožky. Šortky a tričko zvládla sama. Pak jsem jí zapnul sandálky.
„Ještě mi chybí řetízek, ta čarodějnice si ho strčila do kapsy. A je to rodinná památka, nosím ho při každé důležité události jako talisman…“
„To teď nechej být, hlavně, ať už jsme odsud!“
Marcelku jsem odvezl k nám domů, představil jsem ji rodičům jako svou dívku a omluvil jsem se tátovi.
Druhého dne ráno jsme celý případ oznámili na Policii.
Po roce jsme se s Marcelkou vzali. Je to ta nejbáječnější holka, kterou jsem kdy poznal. Pracuje jako instruktorka v plavecké škole. Teď je ovšem na mateřské – čekáme druhé dítě.
Já dělám u hasičů a moc mě to baví. Táta měl pravdu. Dobrodružství si užívám denně, ale na rozdíl od toho, kam bych se byl dostal, lidi nezabíjím, ale zachraňuji.
Jediná věc, která mě mrzí a kterou si asi do konce života neodpustím je, že jsem přišel o kamaráda Jardu, s kterým jsme začínali v judu. Byl zabit při nějaké přestřelce na turecko-irácké hranici. Kdybych byl případ oznámil na Policii ještě týž den, tak možná…
Doktor se sestrou i náborový úředník dostali osmnáct let za obchod s lidmi a padělání peněz jako členové organizované skupiny. Mlčenlivost si totiž ‚platili‘ nekrytými šeky znějícími na 10 000 amerických dolarů, ‚splatnými‘ měsíc po náboru. A kdyby prý někdo něco prozradil, měl být jeho šek odvolán.
Sestra vyfasovala navíc další tři roky za nedovolené ozbrojování a krádež zlatého řetízku s přívěskem, který má podle znaleckého posudku značnou historickou cenu. S gustem jsme ji v tom nechali. I kdyby dostala doživotí, Jardovi už to život nevrátí.
Na památku svého seznámení si s Marcelkou občas zahrajeme při milování na pana doktora a pacientku nebo naopak. Ona se při tom ‚zdráhá‘ svléci si přede mnou podprsenku, já se zase ‚zdráhám‘ před ní vyčůrat do plastové odměrky a oba se smějeme tomu, jak jsme tenkrát byli hloupí.
Autor: © Éósforos, 2006–2014
12.8.2006 Zpět na obsah