Razítko

I.

„Marie, tady je má dovolenka a čtrnáct dní mě tu nikdo neuvidí,“ oznámil jsem sebevědomě personalistce, podávaje jí vyplněný formulář podepsaný generálním ředitelem.

„Jó, dobře, máš ji naplánovanou, tak si to užij… ale ještě moment! Do konce týdne sem dej potvrzení o preventivce od doktora. Patnáctého máme audit bezpečnosti práce, a ty jsi jeden z mála, kdo to ještě neodevzdal!“

„No jo – preventivka… Mám dojem, že jsem ta lejstra někam zabordelil.“

„Nevadí, nevadí, tady máš jiná – a v pátek do odpoledne to tady chci mít. Víš ty, co by to bylo za průšvih?“

„Prosím tě, průšvih…“

„Kdybys býval byl na poslední poradě vedení, tak bys věděl, že máme nového auditora, který výrazně zpřísnil pravidla. A bez certifikátu na bezpečnost práce podle normy ISO ztrácíme zle na konkurenceschopnosti. Zvlášť teď, v krizi,“ poučuje mě Marie.

„Tu nám byl čert dlužen… tedy – tu krizi, Marie je náhodou fajn ženská... jenže – jak to mám teď stihnout?“

„To už je tvůj problém, Adámku, ale chraň tě ruka Páně odejet bez toho!“ Podala mi hrst formulářů a chopila se vztekle vyzvánějícího telefonu.

Do pátečního odpoledne… to se jí řekne – když je dneska středa. Můj doktor má dovolenou právě tento týden, a kde já budu shánět někoho jiného, kdo bude ochoten dát mi razítko na ten debilní formulář… V sobotu, to je jedenáctého, odpoledne odlétám do Atén!

Hned po práci jsem vyrazil na polikliniku doufaje, že se mi podaří ‚ukecat‘ někoho jiného, když má ten můj černokněžník dovolenou. Bloumám po chodbách, protože na recepci už nikdo není. Pročítám tabuli s rozvržením ordinací a hledám další praktické lékaře. Objevil jsem jich několik v prvním i ve druhém patře, ale marná sláva, všichni už jsou pryč. Je středa, ordinační hodiny všude končí v půl čtvrté – a ono už je půl páté. Do pěti jsou tu hodiny rozšířeny jen v úterý a ve čtvrtek.

„Co tady ještě pohledáváte, chlape,“ ozval se náhle za mnou nevrlý hlas.

Vrátný – dělá obchůzku, aby mohl zamknout hlavní vchod.

„Sháním nějakého praktika…“

„Ach, tak, praktika… To už před hodinou bylo pozdě. Akorát v suterénu je pohotovost, tam začínají v pět, jinak nikdo. Buď si jděte na pohotovost, nebo zmizte, protože já budu za chvíli kódovat zabezpečovačku!“

Bezmyšlenkovitě jsem zamířil ke schodišti. Jít na pohotovost kvůli preventivní prohlídce by asi byla nebetyčná drzost, i rozhodl jsem se, že sem přijdu zítra dřív. Uvolním se z práce hned po obědě, abych měl aspoň nějakou jistotu. Během tohoto přemítání jsem zapomněl počítat bloky schodů… Sešel jsem do prvního patra, pak do přízemí, ale neuvědomiv si to, sestoupil jsem až do suterénu. Když jsem po marném bloudění zjistil, co jsem provedl (nejsem tu tak častým hostem, abych znal každý kout), vyrazil jsem zpět nahoru, ale ouha! V cestě už mám zamčenou mříž. Teď vrátný možná kóduje zabezpečovačku… Nezbývá, než abych vyšel ven vedlejším vchodem přes oddělení pohotovosti. Zvoním… Otevřely se dveře…

II.

„To je mi ale vzácná návštěva! Adámku, copak tě k nám přivádí… Snad ne prasečí chřipka?“

Proti mně stojí v bílém plášti spolužačka Eva z gymnasia, kterou už jsem takových deset let neviděl. Maně si uvědomuji, že na posledním třídním srazu nebyla.

„To doufám ne,“ otřásl jsem se odporem, „ale stala se mi taková nepříjemnost… Vlastně bych se měl zeptat já tebe, kde se tady bereš. Myslel jsem, že děláš v Praze na klinice…“

„Bejvávalo, bejvávalo, už není…“ zazpívala tiše, „Před půl rokem umřela mamka a nechci tu nechat tatínka samotného. Tak jsem se udělala pro sebe a zařídila si soukromou praxi tady. Jenže za udělení licence jsem se musela zavázat, že dvakrát měsíčně odsloužím pohotovost. Konec konců – jsem dva roky šťastně rozvedená, děti mám plnoleté, nic mi tu nechybí, tak co… Jenže – co ty tady na pohotovosti?“

„Ále… představ si…“

Vylíčil jsem jí problém s dovolenou, s preventivkou a konečně se zablouděním.

„A teď mi nezbývá, než vyjít vaším postranním vchodem, když k hlavnímu už nemohu.“

„No teda – a to všechno kvůli jednomu štemplu?“ směje se Eva.

„Co je na tom k smíchu? Patnáctého je u nás audit bezpečnosti práce. Musí to mít každý zaměstnanec v papírech u Marie – tedy naší personalistky, jinak ho generální sežere. A Marii pak navrch…“

„Prosím tě, ukaž mi to…“

Hmátl jsem do kufříku a podal jsem jí bez ladu a skladu těch pár formulářů od personalistky.

„Hmm, pojď dál, podívám se, co se s tím dá udělat…“

Vstoupil jsem za ní do ordinace.

„Posaď se,“ nabídla mi židli rozkládajíc na stole moje formuláře.

„Hmm, tohle je anamnéza – tu jsi měl vyplnit sám, tak se do toho pusť.“ Podala mi tužku a začetla se do dalšího lejstra.

Vyhrabal jsem z kufříku brýle a jal se vyplňovat rozsáhlý formulář. Eva mezitím uvařila kafe a nabídla mi šálek voňavého nápoje, když vtom se ozval zvonek u vchodu.

„Adámku, buď tak laskav, vezmi si to všechno vedle, já se ti budu věnovat vždycky, když tu nikdo nebude. Teď musím jít otevřít.“

„Ty tu nemáš sestru?“

„Nemám… prý jí vybouchlo hlídání k dětem. Omluvila se, že s největší pravděpodobností nepřijde. To jsou taky kšefty…“ odpověděla rozmrzele, otevírajíc dveře do vedlejší místnosti. „Teď běž, prosím tě, tam…“

III.

Vstoupil jsem do ztemnělé místnosti, v jedné ruce kufřík a formulář s rozepsanou anamnézou, v druhé šálek horké kávy. Dveře zaklaply a slyšel jsem otočení klíče v zámku.

Nepatrným okénkem u stropu, zazděným luxfery, proniká jen úzký proužek světla. V šeru jsem spatřil stůl uprostřed místnosti. Položil jsem na něj lejstro i kafe a rozhlížím se po vypínači. Nějaký všeuměl ho kupodivu namontoval sice ke dveřím, ale na straně závěsů. Tohle kdyby udělal některý z našich montérů, tak ho kterýkoliv mistr rozcupuje na místě.

Rozsvítil jsem světlo a pustil jsem se do dalšího sepisování anamnézy. Jenže na tomhle stole se nedá psát – to je polstrovaný vyšetřovací stůl pokrytý bílým prostěradlem. Psací stůl jsem objevil za dveřmi.

Dokončil jsem anamnézu, popíjím kafe a čekám na Evu prohlížeje si zařízení místnosti.

Konečně cvakl zámek a dveře se otevřely. Eva sebrala anamnézu a začetla se do ní.

„Dobrá, můžeme začít,“ prohlásila, když přelétla očima všechny čtyři stránky. „Odlož si. Támhle je kabinka…“

Znovu zazvonil zvonek u vchodu. Eva bleskurychle zavřela, zamkla dveře a šla otevřít. Zahleděl jsem se směrem, kterým ukázala. Skutečně. Po druhé straně dveří v koutě je kabinka zakrytá závěsem, právě taková, jako někde v obchodě s oděvy na zkoušení. V ní dva věšáčky a stolička. Odložil jsem sako, povolil kravatu a vyhrnul jsem si rukáv u košile. Posadil jsem se zpátky k psacímu stolu a dopil jsem kávu, když zámek znovu cvakl.

„No prosím tě! Řekla jsem ti přece, aby sis odložil. Dneska je tu nějaký fofr, nemohu tě tu mít věčně!“

„Myslel jsem, že mi změříš tlak, dáš mi berana na formulář a bude to vyří…“

„Berana na formulář,“ odpověděla s tónem sarkasmu v hlase. „Podívej se, co všechno chtějí, ty ‚berana a vyřízeno‘! Kdyby šlo jen o změření tlaku, tak sis to mohl udělat doma sám a poslat mi to mailem.“

Pohlédl jsem zmateně na spolužačku, pak na ostatní lejstra, a vyštěkl jsem nakvašeně: „Co si mám teda všechno odložit?“

„Pro mě za mě třeba všechno, jestli chceš,“ zachechtala se potměšile.

Znovu se ozval zvonek. Eva zaklapla dveře a otočila klíč.

Když pro ni za ni třeba všechno, tak všechno, rozhodl jsem se. Smysl pro recesi mi nechybí, středověkými předsudky netrpím a na té nudapláži už jsem taky párkrát byl… Sice už to není, co bývalo, fotbalu se dávno nevěnuji, pár kilo navíc jsem taky přibral, pravda, ale pořád to se mnou není snad až tak zlé, abych si takovou vylomeninu nemohl dovolit.

V mžiku jsem se vyzul, odvázal kravatu, svlékl košili i tílko, kalhoty, ponožky a nakonec i slipy. Vše jsem navěsil na ty ubohé dva věšáčky, prádlo položil na stoličku, polobotky pod ni, vyšel jsem z kabinky jak mě pánbůh stvořil a pečlivě jsem zatáhl závěs. Pak jsem se usadil na vyšetřovací stůl a očekávaje Evin příchod jsem se těšil, jak ji přivedu do rozpaků.

IV.

Zámek opět cvakl, dveře se pootevřely a Eva mě vyzvala, abych šel dál. Když jsem vstoupil, stála u umyvadla zády ke mně a myla si ruce.

„K čemu vlastně slouží ta vedlejší vyšetřovna, když máš ordinaci tady,“ zeptal jsem se zády ke mně stojící Evy, aby řeč nestála.

„Tam se diagnostikují závažnější případy. Sem většinou chodí lidé s chřipkou, angínou nebo nějakým zraněním, k tomu vyšetřovny netřeba. Když však přijde někdo s bolestmi břicha, například, a je podezření, co já vím, na zánět slepého střeva, uskřinutou kýlu nebo něco podobného – tak to už se tady na židli nedá vyšetřit. Nějaké další otá…“

V té chvíli se Eva otočila a překvapením sama uťala zbytek věty.

„Když jsem řekla, aby sis odložil, nepředpokládala jsem, že se mi tu vysvlečeš jako nějaký Adam, proboha! Stačilo jen do půl těla, abych si tě mohla poslechnout…“

„Před chvílí jsi řekla, že všechno…“

„Řekla, řekla, ale netušila jsem, že mě hned vezmeš za slovo!“

„A proč ‚jako nějaký‘, když jsem Adam skutečně?“ dorážím na spolužačku dál.

„Koukám, že tě ty tvoje srandičky ze školních let dosud neopustily, viď? Napřed jsi to chtěl odbýt jenom přeměřením tlaku… No, ale když už ses na tu prohlídku připravil až takhle důkladně, tak budu zrovna postupovat podle požadavků auditora,“ rozhodla spolužačka, uchopivši do rukou jedno z mých lejster.

Než jsem si uvědomil, co všechno to vlastně obnáší, protože jsem ty papíry – přiznám se bez mučení – vůbec nečetl, podala mi do ruky šampusku a požádala mě, abych se do ní vyčůral.

Sebral jsem nádobku a pakoval jsem se znovu do vedlejší místnosti.

„Počkej, kampak? Tady přede mnou musíš. Podle instrukcí mám udělat orientační test na drogy z moči odebrané pod dohledem. To – jen tak pro tvou informací – je nařízeno proto, abys neměl šanci podstrčit mi nějakou cizí moč, víš?“

„Blázníš, Evino? Kde bych jako měl vzít cizí moč?“

„Známe své pappenheimské… Třeba máš něco v lahvičce v tom svém manažerském kufříku… Zrovna jako jsi tenkrát tahal ty karty z rukávu, víme?“

„No jo, v manažerském kufříku… určitě!“

„Tak už nezdržuj a vyčůrej se, nebo ti ten štempl opravdu nedám a nechám generálního, aby tě sežral,“ pohrozila Eva, a já jsem zaslechl v jejím hlase tón rozvernosti.

Aha, chce si se mnou hrát, potvůrka. Těmi kartami mi připomněla, jak jsme ji tenkrát na maturitním mejdanu při svlékacím pokeru obrali o veškeré oblečení – záměrně jsme ‚fixlovali‘, protože… no řekněte sami, kdo by nechtěl vidět tehdy úřadující první vicemiss školy bez závoje, že? I když pak zůstala bez jediné nitky na sobě, tvrdošíjně hrála dál, doufajíc, že své oblečení vyhraje zpět. Jenže prohrála ještě dvakrát, než to vzdala. Samozřejmě – už neměla co dát, leda sebe samu. Poprvé ji vyhrál Karel, který jí uložil, aby zatančila nahá na stole. No, a po druhé jsem vyhrál já. Samozřejmě jsem měl opravdu originální nápad – udělat jí důkladnou prohlídku. Když jako jde studovat na doktorku, tak že jí to určitě nebude cizí…

Hezká vzpomínka. Ale zase zpět do reality…

Přistoupil jsem tedy k umyvadlu, stoupl jsem si na špičky, šampusku jsem si přidržel v umyvadle a donutil jsem se ke spuštění moče, cítě Evin upřený pohled sledující, zda zlatavá tekutina vytéká z toho správného zdroje.

„To stačí,“ ozvala se, když byla nádoba asi do tři čtvrtin naplněna, „se zbytkem si zajdi na toaletu. A jestli chceš, můžeš se tam rovnou i osprchovat.“

„Osprchovat? To by šlo? Celý den se potím v tom saku…“

„Ach, vy nešťastní manažeři,“ zavtipkovala. Odebrala mi šampusku a postavila ji na pultík minilaboratoře. Pak otevřela dveře na chodbu a ukázala mi: „Támhle na konci vlevo je šatna a příslušenství pro personál. Tady máš klíč. Já zatím udělám testy.“

„A to tam mám jít takhle? Přes celou chodbu? Vždyť…“

„Ale, prosím tě! Vidíš, tu ještě někoho dalšího? Jsme tu sami. Kdyby přišel pacient, tak to poznáš podle zazvonění. No, a až bude čistý vzduch, tak pro tebe přijdu. Ručník si tam vezmi ze skříně v předsíňce.“

V.

Sprchu jsem tedy před lékařskou prohlídkou potřeboval jako sůl. Eva to zřejmě vycítila šestým smyslem (anebo snad třetím…?), za což jsem jí byl nucen připsat několik plusových bodů. Odemkl jsem určené dveře. Předsíňka, v ní skříňka s ručníky a hygienickými potřebami, pak šatna s několika plechovými zaměstnaneckými skříňkami – tzv. štádly, vlevo sprcha, vpravo WC. Využil jsem obě zařízení. Vyčůral jsem se částečně pod Eviným dozorem, pravda, ale ne úplně – a teď mě ještě navíc přepadlo velkostranění.

A pak do sprchy. Ach, to blaho… Vydržel jsem se pod sprchou nakrucovat odhadem čtvrt hodiny, střídavě na sebe pouštěje horkou a studenou vodu, abych se osvěžil. Úplně jsem zapomněl sledovat své okolí. Když už jsem se cítil docela v pohodě, rozhodl jsem se, že si zajdu pro ten ručník, abych se osušil. Zavřel jsem vodu, otevřu dveře sprchy…

„Jééééé! Nééééé!“ rozřízl ticho poklidného večera vyděšený soprán. „Chlape zatracená, kde jste se tu vzal? Co tady děláte? Jak to, že na sobě nic nemáte? Tak otočte se, sakra, a nezírejte na mě tak vyjeveně!“

Jenže ono se mi nějak otočit nechtělo, zvláště tedy, když ani ona se nepokusila o podobný manévr ze své strany… Proti mně totiž stojí u jednoho otevřeného štádla asi pětadvacetiletá černovláska pouze ve sněhobílých krajkových kalhotkách, které ostře kontrastují s jejím dokonalým opálením. Já jsem ovšem fascinován nádherně vyvinutým, pevným a zcela obnaženým poprsím, jehož barva splývá s okolím. To znamená, že se venku na sluníčku pohybuje minimálně nahoře bez (pod kalhotky jí nevidím). Před ní na podlaze leží sesterská uniforma, kterou v leknutí upustila. A já tu proti ní stojím, jak jsem vylezl ze sprchy. Hukot vody zřejmě přehlušil její příchod.

Abych získal čas, začal jsem její otázky zodpovídat v opačném pořadí, než byly položeny.

„Nevím, jak vy, sestřičko, ale já se do sprchy zásadně neoblékám. A poslala mě sem paní doktorka, abych se osprchoval před prohlídkou…“

„Před jakou prohlídkou, chlape?“

„No před jakou… Před lékařskou. Nebo vy tady děláte taky jiné prohlídky?“

„Nechejte si laskavě ty své jedovaté poznámky od cesty,“ odbyla mě navlékajíc se do své uniformy, u které si kupodivu nezapnula poslední knoflík u krku, takže ponechala svá ňadra bez podprsenky mírně poodhalená, což mě kupodivu vzrušuje víc, než když jsem je viděl před chvílí v plné kráse. Ještě jsem sjel pohledem dolů. To není snad ani uniforma, ale minišaty zakrývající jí stehna s bídou tak do třetiny!

„Tady jste na pohotovosti, takže jaký je váš akutní problém?“

„Preventivní prohlídka!“

„Cože? Preventivní prohlídka – na pohotovosti? Pane, nepotřebujete vy spíš psychiatra?“

„Klid, sestřičko, já vám to vysvětlím. Přišel jsem sem už pozdě… … … A pak se ukázalo, že paní doktorka je moje spolužačka z gymnasia. Co by neudělala pro kamaráda, chápete?“

„No, doufám, že jsem to pochopila. Ale vyděsil jste mě. Promiňte, že jsem na vás tak vyjela. Myslela jsem, že se sprchuje paní doktorka, a najednou proti mně vystartuje nějaký Adam uprchlý z ráje!“

„Adam Pokorný,“ představil jsem se podávaje sestřičce ruku.

Zasmála se: „Tak vy nejste jen tak ledajaký Adam, ale opravdovský Adam. To se mi tedy fakt zase něco povedlo. Já jsem Ivana. Ivana Havelková.“

„Můžete mi, Ivanko, podat ručník, ať vám to tu v šatně moc nezacákám?“

Podala. Vytřel jsem se do sucha, uvázal jsem si ho kolem beder a vyrazili jsme zpět do ordinace. Tam je však pusto a prázdno…

VI.

„Kde je vůbec paní doktorka?“

„Nevím,“ zamyslela se sestřička Ivana, „když jsem přišla, nebyla tu. Slyšela jsem hukot sprchy, myslela jsem, že se šla osvěžit… Tak to bude nejspíš na výjezdu.“

„Na výjezdu?“

„No co? Na výjezdu… Když si ji jako někdo zavolá. Cožpak k vám domů ještě nikdy nejela lékařská pohotovost?“

„Nepamatuji se… Snad když jsem byl ještě dítě. A jak dlouho ten výjezd trvá?“

„To je různé… půl hodiny, tři čtvrtě… Záleží, kam jede a jestli pak nedoprovází pacienta do nemocnice…“

„Aha…“

„No, a co vy tady? Jak jste s tou prohlídkou daleko?“

„Vlastně nijak. Zatím jsme skončili u odběru moči. Eva – tedy, pardon, paní doktorka…“

„Klidně o ní mluvte jako o Evě. My jsme kamarádky.“

„Dobře. Eva se pustila támhle do rozborů a mě poslala do sprchy. Že prý pak pro mě přijde… A vidíte, místo ní jste přišla vy!“

„Jo, přišla. Manžel se vrátil dřív ze služební cesty, tak jsem si řekla, že půl šichty ještě udělám. To víte, splácet hypotéku se dvěma dětmi není žádný med… “

„Ach ano, Eva říkala, že vám bouchlo hlídání.“

„Fajn. A ty papíry tady – to je vaše?“

„A-ano. To začala Eva vyplňovat…“

„Dobrá, co kdybychom zatím pokračovali, než přijde? Ať se tady navzájem nezdržujeme?“

„My – spolu, abychom pokračovali? A jak si to představujete?“

„Jednoduše,“ míní Ivana, „udělám všechno, co je i v mé kompetenci, ať s tím pak má paní doktorka míň práce.“

„Nejsem proti…“

Ivana rozložila formulář, nahlédla do něj a vzápětí následoval příkaz:

„Tak – ten ručník dolů, a šup na váhu!“

Během předchozího nezávazného rozhovoru jsem se docela zklidnil, ale teď jsem si najednou uvědomil, že mi bude dělat prohlídku krásná mladá sestřička v mini uniformě bez podprsenky – a já budu při tom úplně nahatý. V tu chvíli jsem pocítil tlak v podbřišku…

„Nějaký problém?“

„Ne, proč?“ Odvázal jsem ručník a hodil ho přes opěradlo židle.

„Tak to ne, pane Pokorný! Nemůžete nám tu dělat takový nepořádek. Ukažte!“ S těmi slovy sebrala ručník s opěradla židle a vhodila ho do jakéhosi otvoru za malými dvířky ve zdi.

„Co to je – tam za těmi dvířky?“

„Tam jsou kontejnery na špinavé prádlo.“

Uvědomil jsem si, že teď se vlastně nemám čím zakrýt a že si mě vlastně Ivana ‚vychutnává‘, což mě zase o trochu víc vzrušilo.

Postavil jsem se na váhu. Ivana ke mně přistoupila a jala se manipulovat se závažími.

„Ať dělám, co dělám, ukazuje to dvaadevadesát,“ oznámila nakonec, zapisujíc mou váhu do formuláře. „Otočte se a postavte se rovně. Hlavu zvednout, ruce podél těla…“

Na mou hlavu dopadlo měřidlo výšky postavy.

„Hmm, sto sedmdesát osm centimetrů,“ poznamenala Ivana a zapsala do formuláře.

„Tady se posaďte ke stolu, natáhněte ruku…“ obratným hmatem mi nasadila manžetu tonometru a pod ní přitlačila kornoutek fonendoskopu.

„Ajajaj, 150/100… Tlak poněkud zvýšený. Zkusíme to na druhé ruce.“

Než jsem se nadál, ovinula mi manžetou druhou ruku a zopakovala proceduru. „No, 145/90 – to je o chlup lepší, ale nic moc…“

„Kolik to má být vůbec správně?“

Podívala se na mě skoro jako na blba. „Ideál je tak 120/80, ale do 135/85 s tím nic neděláme. U vyšších hodnot je pak vhodné nasadit nějakou léčbu, což je v kompetenci lékaře, ne sestry.“

Zapsala naměřené hodnoty do formuláře.

„Jděte támhle, až ke zdi… otočte se… a něco mi tady přečtěte…“

Na zdi proti mně se jako kouzlem objevila tabule s písmeny na zkoušení zraku.

„Vidím že brýle skutečně nepotřebujete,“ zasmála se Ivana zapisujíc výsledek testu.

„Na čtení mám však bez nich příliš krátké ruce…“ zavtipkoval jsem, ale zřejmě mou poznámku přeslechla, protože v té chvíli zaharašil klíč v zámku a ve dveřích se objevila Eva.

„Jé, Ivčo, kde se tady bereš? Ach…. aha, vidím, že už jste se domluvili, vy dva. Doufám, že jste se před tím nepokousali?“

„No, málem… Pan Pokorný totiž vylezl ze sprchy do šatny, zrovna když já jsem se převlékala…“

„To si dovedu živě představit, ale doufám, že to na vás nezanechalo psychické následky.“

„Náhodou, sestřička má výstavní poprsí,“ poznamenal jsem.

Ivana se sice v první chvíli zapýřila, ale pak se rozesmála. „Já povídám, jaký že Adam to byl vyhnán z ráje – a on to Adam Pokorný… Zatím jsem ti ho změřila, zvážila, dokonce i tlak a zrak jsme stihli…“

„To je skvělé, budeme pokračovat. Ivčo, posaď se k protokolu, budu ti diktovat.“

VII.

Eva si bez dlouhých cavyků zasunula do uší sluchátka fonendoskopu a přistoupila ke mně.

„Tak, postav se, pojď víc doprostřed místnosti, dobře, a teď dýchej zhluboka, pořád, ještě… zhluboka jsem říkala…“ Jezdí mi kornoutkem fonendoskopu střídavě po zádech i po prsou a cosi si mrmlá ‚pod fousy‘.

„Teď dýchej volně, hmm, to srdíčko nám občas uteče… zadrž na chvíli dech… dobře, můžeš dýchat volně.“

„Ivčo, zapiš tam…dýchání mírně ztížené, tachykardie 97 tepů za minutu, ale průdušky čisté, nekuřák. Kolik jsi naměřila ten tlak? Ukaž… No tak krevní tlak mírně zvýšený nad tolerovanou mez… a váha, výška? Aha, to je ono. Spočetla jsi BMI?“

„Jo, 29,037…“

„Hmm, tak to by odpovídalo… Ty už nehraješ fotbal, co?“

„Ach, fotbal, děvče… Kde ty zlaté časy jsou… Dvakrát týdně trénink, v neděli zápas – to bych se musel roztrhnout na dva kusy jako svobodný pán Lucius z té pohádky … Hrátky s čertem. Ostatně – ty už taky určitě neděláš gymnastiku, že?“

„No, to ne, ale přešla jsem na aerobik a do toho bazénu si taky čas udělám…“

„Podívejme, aerobik, bazén…“

„Mě nerozebírej,“ uťala mé meditování, „teď jde o tebe. Procházej se mi tady trochu, hmm, … a zpátky… teď zkus jít pozadu… no, to by taky šlo. Postav se ke mně zády, tak, a předkloň se. Víc… tak, stačí.“

Cítím, jak mi přejíždí prsty po páteři vyhmatávajíc jeden obratel po druhém až ke kostrči.

„Ivčo, počínající skolióza, nadváha hraničící s obezitou, mírná porucha rovnováhy, vadné držení těla. Hmm.“

Tedy, zkritizovala mě dokonale, potvora. To mám zřejmě odplatu za tu její ‚prohlídku‘ na tom maturitním mejdanu.

„Pojď ještě vedle, položíš se mi tam na stůl, ano?“

Přešel jsem za Evou do vedlejší místnosti, kde jsem se ‚schovával‘ před akutními pacienty, a Ivana za námi s protokolem.

„Polož se tady, ruce podle těla…“

Začala mi prohmatávat nejprve ruce a nohy, pak přešla na břicho.

„Zvedni obě nohy mírně nad stůl, dobře,… ještě chvíli vydrž… ještě… ještě … dobře.

A opět se na mou tělesnou schránku snáší jedna vlna kritiky za druhou: „ Počínající varixy na obou dolních končetinách, Svalstvo na rukou i nohou značně ochablé, břišní povolené, nadbytek tuku se koncentruje v abdominální oblasti.“

Pokrč nohy v kolenou, chodidly se opři o plochu stolu a uvolni břišní stěnu,“ požádala mě Eva a přímo mi zabořila do břicha obě ruce.

„Břicho měkké, prohmatné, všechny orgány i přes tukovou vrstvu pohodlně vyšetřitelné, žlučník bez známek cholelithiasy, játra k oblouku, močový měchýř prázdný, nikde známky patologických změn nebo volné tekutiny v břišní dutině. Máš to?“

„Moment, moment, krotí Ivana Evu, … volné tekutiny v břišní dutině. Tak.“

„Dobře, teď mi pojď pomoci s tímhle…“

Ivana vstala od protokolu a přistoupila k vyšetřovacímu stolu z druhé strany. Stojí teď s Evou proti sobě a cosi u stolu šroubují. Protože ležím a jsem líný zvednout hlavu, netuším, co tam dělají.

„Posuň se ke kraji stolu, zadečkem přes okraj,“ požádala mě Eva.

Teprve teď jsem si uvědomil, že ke krajům stolu přišroubovaly opěrky pro nohy! Ale to už mě vzaly každá za jednu nohu a vyzvedly mi je do opěrek.

„Ještě takhle, ne?“ ukazuje Ivana cosi Evě.

„Konec konců – proč ne,“ přitakala spolužačka. Než jsem se nadál, měl jsem nohy v opěrkách zafixované řemínky.

„Co to děláte?“

„Nic, ukaž ruku… natáhni ji za hlavu.“ CVAK. „A ještě druhou…“ CVAK.

Tak, teď mám ke krajům stolu zafixované i ruce.

„Podej mi rukavice.“ To byl Evin příkaz Ivaně, zatímco ona sama ještě víc roztáhla opěrky a následně si přitáhla stoličku mezi mé nohy. Slyším, jak si navléká rukavice. Pak jsem ucítil její dotek na penisu a rázem se u mě začalo projevovat vzrušení. Jenže to bylo vzápětí vystřídáno velice nepříjemným vjemem. Eva mi totiž jediným tvrdým hmatem stáhla předkožku, až to nepříjemně zabolelo.

„Aúú,“ vyjekl jsem bolestí i překvapením.

„Ale, no tak, snad to není tak hrozné…“ poznamenala Ivana chlácholivě, když vtom se ozval zvonek u dveří.

VIII.

„Ivčo, jdi otevřít.“

Vzápětí Eva také vstala ze svého místa a vstoupila do přední místnosti. Dveře za sebou jen zavřela, ale nezamkla, jako před tím. Správně předpokládala, že když jsem uvázán ke stolu, tak že tam nevlezu. Dveře však špatně dolehly, protože po pár sekundách se ozvalo cvaknutí a já jsem zjistil, že dveře povolily a mírně se pootevřely. Do vedlejší ordinace sice není vidět, ale slyším každé slovo.

„No nazdar! Co jste dělal, chlape?“ slyším zpoza dveří Ivanin sopránek.

„Vynalézal jsem, paní doktorko.“

„Aha, vynalézal. A copak jste vynalezl?“ To je Evin alt.

„Nový způsob vymetání komína, paní doktorko. To víte. Kominíků je málo, na to řemeslo se poslední dobou nikdo nehrne…“

„Tak podívejme… Pán vynalézal vymetání komínů… a copak jste vymetl?“

„Já nic, paní doktorko. Ono to vymetlo se mnou. Jen nechtějte vidět tu spoušť u nás doma v kotelně…“

„Děkujeme pěkně, pane…“

„Hamouz, prosím. Jan Hamouz, 1945.“

„… pane Hamouzi. Úplně nám stačí ta vaše spoušť na ruce… Ukažte? No hrůza! Neléčíte se na srdce?“

„Bohudík ne, paní doktorko, jen na vysoký tlak.“

„I tak… přece jen už jste starší člověk… Ivčo, píchni mu aspoň Mesocain, to by mělo stačit. Až zabere, tak to omyjeme, vydezinfikujeme… A budeme šít, Ivčo.“

Pak už bylo slyšet jen cosi neurčitého a z vedlejší místnosti dorazil až k mému nosu závan nějakého dezinfekčního prostředku.

„Tak, a jsme hotovi. Někdo vás přivezl nebo jak tu jste?“

„Jó, nevěsta mě sem hodila, čeká před poliklinikou…“

„Ivčo, skoč pro ni…“

Slyšel jsem klapnout dveře na chodbu.

„Tady vám dám zprávu, s tou si zítra zajdete na chirurgii na převaz. A už raději nic nevynalézejte, mohlo by to dopadnout hůř.

Vtom zazvonil telefon.

„Lékařská pohotovostní služba,“ ohlásila se Eva.

„Dobře, já si to znamenám… Šeříková 15. Ještě bych prosila vaše číslo, zavolám vám zpět pro kontrolu.“

Pak jsem slyšel, jak sama telefonuje, ale neslyšel jsem co, protože mezitím přišla Ivana s kýmsi.

„Dobrý večer, paní doktorko!“

„Dobrý, dobrý. Vy jste paní Hamouzová?“

„Ano.“

„Váš tchán, paní Hamouzová, byl u nás ošetřen, obě rány jsme mu sešily, ale mohl by mu hrozit poúrazový šok. Opatrně si ho odveďte a pokud možno na něj stále mluvte.“

„Děkujeme, na shledanou.“

„Raději sbohem,“ poznamenala Ivana.

„To máte pravdu, sestřičko. Sbohem.“

Je vidět, že zraněný pan Hamouz není zase až tak ve špatné náladě, aby mu hrozil poúrazový šok, pomyslel jsem si.

„Ivčo, já musím do Šeříkové, to není tak daleko, snad budu do půlhodinky zpátky.“

Cvak! Dveře zaklaply a já jsem zůstal připoutaný na vyšetřovacím stole, dočista nahý s roztaženýma nohama a přehrnutou předkožkou…

IX.

„Sestřičko!“

Ve dveřích se objevila Ivana.

„Potřebujete něco? Musíme počkat, Paní doktorka má výjezd, ale je to blízko, měla by být zpátky tak do půl hodinky.“

„Jenže…“

Opět zazvonil zvonek u vchodu. Jednou, dvakrát, třikrát – jako na poplach! Ivana sebou trhla a vyrazila ke vchodu, aniž by zavřela dveře ‚mojí‘ vyšetřovny!

Vzápětí se v sousední ordinaci objevila mladá žena, spíš tedy dívka. Takových osmnáct až dvacet let.

„Posaďte se tady, slečno, stáhněte si ty kalhoty a ukažte, co se vám stalo…“

Děvče má na sobě džíny a k nim takové to krátké tričko odhalující pupík. Teď si ještě svlékla ty džíny, pod nimi samozřejmě tanga. Na židli si sedla bokem, takže mám její holý zadeček téměř před očima. Ivana jí zkoumá nohu.

„Říkáte, že na to koleno jste upadla asi před hodinou?“

„Ano, přehlédla jsem schod, no a pak už jsem se skutálela… Dalo mi dost práce se zvednout. Dobelhala jsem se s tím domů, jenže to takhle hrozně nateklo.“

„Hmm, máte to koleno pěkně nabourané. Jak jste se sem dostala?“

„Můj přítel se už nemoh’ koukat, jak se plazím po bytě. Naložil mě do auta...“

„To udělal dobře, míní Ivana, „ale chtělo by to zrentgenovat, jestli se vám tam nic nezlomilo. Vydržíte čtvrthodinku, paní doktorka by se měla vrátit každou chvíli z výjezdu, napíše vám doporučení do nemocnice. Jen tak mimochodem – jinde jste se nepotloukla? Svlečte to tričko… No vidíte, i s rukou máte nějaké potíže… Dovolte, pomohu vám…“

Zjišťuji, že dívka pod tričkem už nic nemá – ovšem stojí ke mně zády.

„Zkuste zvednout tu ruku nahoru… Myslím tu druhou… Nejde to? … a do strany? Docela solidně jste si narazila i žebra, to by taky stálo za zrentgenování, hmm… otočte se…“

Dívka se otočila, jednu ruku vzpaženou, druhou upaženou, a Ivana jí přejíždí rukou ještě zádovou stranu žeber. Jenže v momentě, kdy se tak stalo, setkaly se naše oči. Dívka sebou zmateně trhla a snaží se zakrýt si rukama svá prsa. Musím konstatovat, že příroda u ní na této tělesné partii opravdu nešetřila. Samozřejmě jsem nezapomněl zaregistrovat skutečnost, že i toto děvče se pohybuje na pláži nahoře bez, podobně jako Ivana.

Jenže prudký pohyb, kterým se snažila zakrýt, u ní zřejmě vyvolal bolestivou reakci, neboť ho nedokončila a místo toho zaúpěla…

„Co sebou tak škubete? Bolí to?“

„No, to taky… ale… Dobrý večer, pane!“ pozdravila hlasitě, aby Ivanu upozornila na mou přítomnost.

V té chvíli zase zaharašil klíč ve dveřích. Eva se vrací z dalšího výjezdu.

„Tak jsem tady… Copak to tu máme?“

„Pád se schodů,“ podává Ivana informaci o stavu případu. „Slečna si pohmoždila koleno a zle jí to otéká. Mimoto i naražená žebra.“

„Tak ukažte to koleno… hmm, to bude na rentgen. A ta žebra? No tak, neošívejte se pořád,“ hartusí tentokrát Eva, „a zvedněte tu ruku… Nejde to?“

„Tahle jde, jenže…“

„Co, jenže? Nějaký problém?“

„Co ten…“

„Jaký ‚ten‘?“

„No… tamten!“ a dívka mávla zdravou rukou neurčitě směrem k mým dveřím.

„Aha, tamten. Tamten nic,“ oznámila Ivana a zavřela ‚moje‘ dveře. Tentokrát úplně, takže jsem ztratil přehled o dění ve vedlejší místnosti.

X.

Konečně se dveře otevřely a Eva s Ivanou vešly ke mně.

„Promiň, ale nejde to jinak. Musíme se přednostně věnovat akutním pacientům z pohotovosti. To víš, když se něco nechá na poslední chvíli, tak jsou vždycky komplikace.“

„Ale jo, to chápu. Příště však zavírejte dveře. Ta dívčina z toho může mít i ujímání,“ poznamenal jsem kousavě.

„Promiňte, zapomněla jsem,“ omlouvá se Ivana, „příště se to nestane.“

Při tom jsem si ale všimnul, jak šibalsky mrkla na Evu.

„Konec srandiček, přátelé, budeme pokračovat,“ oznámila Eva. „Ivčo, nové rukavice!“

Eva si natáhla nové rukavice a jala se zabývat mým penisem, u kterého už mám aspoň hodinu staženou předkožku. Její dotyky ovšem nezůstávají bez následků.

„Penis. Glans růžový až červený, dobře prokrvený, citlivě reaguje na dotek. Předkožka poněkud těsná, ale pohyblivá, ani při značném přetažení netísní krevní oběh. Ústí urethry čisté, bez patologických změn. Máš to?“

„Ano, můžeme pokračovat.“

„Scrotum… hmm, tady máme drobnou potíž. Jak je dlouho obnažen a v místnosti je přece jen chladněji, tak se nám šourek přitáhl k tělu. To se bude těžko vyšetřovat…“

„Mám nápad,“ prohlásila Ivana, „zahřejeme ho fénem.“

„Fajn, tak ho přines.“

Nevěřil jsem vlastním uším ani očím, ale skutečně – Ivana přinesla vysoušeč vlasů a jala se mi teplým vzduchem ovívat genitálie. Začal jsem se znovu vzrušovat. Tentokrát jsem dosáhl plné erekce, čehož Eva okamžitě využila k novému prohmatání mého penisu.

„Myslím, že už dostatečně zvláčněl,“ poznamenala po chvíli Ivana prozkoumavši orientačně mé genitálie, a vypnula fén.“

Eva se zmocnila mého scrota a jala se soustředěně zkoumat mé pohlavní žlázy. Prohmatává mě dlouho a důkladně. Párkrát jsem sebou trhnul, protože některé její stisky byly dost bolestivé. Nevšímá si toho a diktuje Ivaně do protokolu.

„Testis dexter délka cca 4,5 cm, sinister cca 5, tvar a tvrdost v normě, citlivější při stisku v pólech a v místě přechodu ductuli efferentes testis a ducti epididymidis oboustranně. Obě epididymides měkké, prohmatné a na pohmat citlivé. Patologické změny neshledávám.“

Ivana dopsala, vstala od protokolu a podala Evě jakousi tubu, aniž by byla o ni požádána. Eva tubu otevřela a já cítím, jak mi čímsi maže okolí řitního otvoru. Ale to už cítím, jak mi prstem proniká až do konečníku. „Nejprve se podívám na sliznici…“

Ivana jí po těchto slovech něco podala. Zasunula mi to něco hluboko do konečníku a najednou cítím nepříjemný tlak, jak mi ho pomalu roztahuje.

„Světlo!“

„Ivana rozsvěcuje lampu, kterou odkudsi přitáhla rovnou mně mezi nohy.

„Tak tady se nám klubou minimálně dva hemorhoidy,“ diktuje Ivaně, „sliznice mimo tato místa hladká, nezjizvená.“

Vytáhla roztahovák a zajela mi do konečníku rovnou dvěma prsty.

„Hmm, to vypadá na počínající adenom prostaty…. Ivčo, podej…“

Ani jí nemusela říkat co. Ivana si totiž stoupla nade mne a přiložila mi cosi ke stále obnaženému žaludu penisu. V té chvíli jsem znovu ucítil tlak Eviných prstů v konečníku. Po několika stiscích jsem ucítil znovu napětí v podbřišku, přičemž erekce je tentokrát spojena i s ejakulací.

„Áááá – ach …. Óoch…“ vyrazil jsem ze sebe v okamžiku vyvrcholení.

„Tak bychom byli hotovi,“ oznamuje mi Eva vrátivši mou předkožku do původního stavu. „Běž se osprchovat, já zatím dokončím zápis a připravím tvoje papíry.“

Tentokrát na mě ve sprše žádné překvapení nečekalo. Bez problémů jsem se i vrátil a posadil jsem se na židli v přední ordinaci, kde Eva dokončovala zápis.

„No tak už se běž obléci, prosím tě. Nebo od nás ještě něco očekáváš?“

Zmateně jsem vstal a zapadl do sousední vyšetřovny, kde Ivana sklízela pomůcky, které na mně byly použity.

„Kde máte vůbec šaty?“ zeptala se.

„Tady, v kabince. Jenže jste mi zatarasila cestu…“

„Oh, pardon…“ zasmála se rozverně a odsunula stranou lampu i stoličku. „Prosím, cesta je volná…“

Když jsem se oblékl, byla místnost vzorně uklizená a Ivana už jen převlékala potah na vyšetřovacím stole.

„Tady máš to veledůležité lejstro, aby tě generální nesežral,“ podává mi Eva orazítkovaný a podepsaný formulář, „a tady je moje vizitka. Až se vrátíš z dovolené, tak se určitě ohlas. Musíme si trochu popovídat… mimo jiné i o tom tvém zdravotním stavu. Zatím se ještě tak moc neděje, ale máš zaděláno na spoustu problémů.“

„Poslyš… Evino, … nechtěla bys mi dělat obvoďačku? Mně se totiž ještě nikdo s takovou péčí nevěnoval, jako právě teď ty … a tady Ivanka … pardon, sestřičko.“

„Nu, cožpak o to, teoreticky je to možné, ale prakticky… no … ještě si to raději rozmysli.“

„Dobře, rozmyslím a ozvu se. Mějte se děvčata,“ loučím se ukládaje vzácný papír od Evy do kufříku i s navštívenkou. Ani jsem to nečetl, brýle už mám uklizené.

Podali jsme si ruce, dveře zaklaply a já jsem vyšel na ulici postranním vchodem. Venku tma jako v pytli… Teprve teď mě napadlo podívat se na hodinky. Půl jedenácté… Kristova noho! Tak jsem tou prohlídkou strávil skoro pět hodin!!

XI.

„Jaká byla dovolená,“ ptá se mě kolega po mém návratu z Řecka, „odpočala sis?“

„Ale jo, bylo to fajn, prohlédl jsem si spoustu památek, počasí mi taky přálo. A co je tady nového? Jak dopadl audit?“

„Cožpak audit… dobře dopadl, ale ty peripetie kvůli tobě… no, on ti to generál spočítá. Hned zítra na poradě.“

„Copak jsem proved’? Jdu za ním raději hned…“

„Nenamáhej se. „Dnes je na služebce v Brně…“

Vrhl jsem se do té spousty práce, která se mi za čtrnáct dní nahromadila, a pustil jsem ranní rozhovor z hlavy. Následujícího dne mě pak čekalo takové překvapení, že jsem v první chvíli pomýšlel na odchod z podniku.

„Dobrý den,“ spustil generální ráno na poradě, „dovolte, abych zahájil pravidelnou týdenní poradu. Zvlášť srdečně mezi námi vítám paní Pokornou, která se nám ráčila vrátit ze zasloužené dovolené z kolébky evropské kultury…“

Výbuch smíchu a všechny zraky otočené na mě!

Zmateně jsem se rozhlédl. Jedinými třemi ženami na poradě jsou personalistka, vedoucí účetní a sekretářka generálního fungující jako zapisovatelka. Ani jedna se však Pokorná nejmenuje.

„Zrcadlo tu nemáme, abys tu Pokornou viděla,“ chechtá se kolega.

Teprve teď mi došlo, že on mě jako ženu oslovil už včera.

„Co blbnete všichni?“ vyjel jsem nakvašeně.

Marie mi místo nějaké odpovědi podstrčila na stůl jediný list papíru formátu A4. Otočil jsem ho a spatřil jsem kopii vyplněného formuláře o preventivní prohlídce, dosvědčující, že jsem schopen vykonávat práci technického ředitele bez toho, aby tato práce ohrožovala mé zdraví, a že můj zdravotní stav je takový, abych mohl svou profesi vykonávat, aniž by hrozilo nebezpečí, že svou zdravotní nezpůsobilostí zavdám příčinu k pracovnímu úrazu svých spolupracovníků nebo k ohrožení zdraví a života třetích osob – nebo jak debilně je to formulováno. Razítko na formuláři je zabarveno žlutým zvýrazňovačem.

Hmátnu po brýlích a čtu:

„Ježkovy voči!! To se tedy vůbec nedivím, že byl při auditu průšvih… Jak to dopadlo?“

„Naštěstí dobře,“ ujala se slova Marie. „Namátkou si vybral pár spisů ke kontrole. No a jako na potvoru mezi nimi i ten tvůj. Když na to přišel, tak byl poprask. Poslal k té gynekoložce svého revizního doktora. Ten se však vrátil s tím, že mu ta doktorka ukázala protokol a že prý tak poctivě provedenou preventivku má málokdo. Tak jim nezbývalo, než to uznat…“

Po návratu z porady jsem prohrabal kufřík a našel Evinu navštívenku. Opravdu, gynekoložka, Šeříková 15. Šeříková 15? Šeříková 15! Tam ale měla ten poslední výjezd… To přece nebyla náhoda! Vyhledal jsem adresu na mapě. Je to taková zapadlá ulice mimo hlavní dopravní tah městem, opravdu blízko polikliniky. Tam mohla dojít tak za pět minut pěšky. Ulice rodinných domků. No dobrá. Na vizitce tři telefonní čísla – ordinace, byt, mobil. Zvolil jsem mobil.

„Vzpurná!“

„Pokorný!“

„No ne, Adame, to už jsi doma z Řecka? Jaká byla dovolená?“

„Cožpak dovolená, ta byla přímo skvělá, ale, Evino… potřeboval bych si s tebou promluvit, protože…“

„Teď ne, Adame, mám tu docela nával… Nechtěl bys přijít v sobotu? Odpoledne?“

„V sobotu odpoledne, moment… zatím tam nic nemám, šlo by to.“

„Tak domluveno. Budu se těšit. A ne, aby ses zase narval do kvádra. Nejdeš na schůzku s klientem, ale na návštěvu ke kamarádce. Opakuj to!“

„Nejdu na schůzku s klientem, jdu na návštěvu ke kamarádce.“

„A neberu si kvádro!!“

„A neberu si kvádro…“ opakuji po Evě mechanicky.

XII.

Sobotní odpoledne je jako vymalované. Na blankytné obloze pár něžných beránků, lehký letní vánek líně pohybuje slabými větvičkami. Pohlédl jsem na teploměr: sedmadvacet stupňů. To je na košili s krátkým rukávem a plátěnky. Nu což, Eva mi kvádro zakázala… Ale musím uznat, že v lehkém oblečení je opravdu příjemně. Vyrazil jsem pěšky, procházkou. Za necelou půlhodinku tam musím být.

Šeříková 15. Je to asi tak uprostřed ulice. Domek je nově opraven, béžová fasáda září čistotou. Místo plotu však asi dvoumetrová zeď. V ní vrata do garáže a o kousek dál branka. Na brance cedule gynekologické ambulance, ordinační hodiny, telefon. A ve výklenku zdi dva zvonky: BYT a ORDINACE.

Vzhledem k tomu, že v sobotu a v neděli ordinační hodiny nejsou, stiskl jsem tlačítko BYT.

Uslyšel jsem vyzváněcí tón. Jednou, dvakrát… Pak to v reproduktoru zachrastilo a ozval se poněkud zkreslený ženský hlas: „Kdo je?“

„To jsem já… Pokorný!“

„Fajn, pojďte dál, hned jsem dole…“

Ozval se bzučák a já jsem prošel brankou na malý vydlážděný dvorek. Branka za mnou zaklapla, je opatřena branem.

Po chvíli se otevřely dveře hlavního vchodu a v nich k mému údivu stoji – sestřička Ivana v miniaturních bikinkách!

„Pojďte dál, mamka už vás očekává.“

Kupodivu mě nevede dovnitř do domu, ale cestičkou mezi domem a garáží dozadu na zahradu. Tam u bazénku sedí na zahradních stoličkách další dvě ženy oděné podobně jako Ivana. Jedna z nich je spolužačka Eva, druhá je ta nešťastnice, která se na pohotovosti objevila s nateklým kolenem a naraženými žebry po pádu se schodů.

„Vítám tě u nás,“ hlaholí Eva, „posaď se, udělej si pohodlí a pověz, co si dáš k pití?“

„Něco studeného…“

„Pivo, džus, minerálku, tonik…“ nabízí Ivana.

„Asi ten džus…“

„Rybízový, pomerančový, grepový…“ pokračuje Ivana v nabídce.

„Asi ten grepový…“

Ivana odběhla a za chvíli se vrátila se sklenicí grepového džusu.

„Prosím, pane.“

„Děkuji.“

Ivana se posadila na poslední volnou stoličku a chvíli na sebe tupě zíráme.

„Asi bys mi měla něco vysvětlit, ne?“ pronesl jsem nejistě, když můj pohled spočinul na Evě v miniaturních plavkách.

ONA tehdy měla být miss – a ne jen první vicemiss. Jenže ve 3.B bylo víc kluků a ti prosadili svou favoritku – takové nevýrazné koště… Eva je pořád nádherná, i když se blíží padesátce!

„Copak bys chtěl vysvětlit, Adámku?“

„Tak třeba tohle…“ mávám jí před obličejem kopií formuláře se zvýrazněným razítkem.

„Přece ti tam nedám razítko pohotovosti. Uznej, že to bych si šeredně odskákala. A jiné razítko už k dispozici nemám.“

„Víš ty vůbec, co jsi způsobila?“

„Jistě, jistě… Vtrhla mi sem revize a skoro hodinu mě zdržovali.“

„Představ si, že mě teď v práci oslovují ‚paní Pokorná‘!“

Eva se rozesmála.

„A pak bych chtěl vysvětlit tohle…“ pokračoval jsem, ukazuje na dvě dívky sedící vedle ní.

„Prosím, prosím. Moje dcery, Ivana a Monika, toho času studentky medicíny. Monika má za sebou první ročník, Ivana před sebou poslední.“

„Ale ta sestřička na pohotovosti, ta náhoda, že zrovna…“

„No tak, Adámku, uklidni se,“ spustila Eva chlácholivým hlasem. Jediná věc, kterou je možno označit za náhodu, byla ta, že jsem zrovna JÁ ten den sloužila pohotovost. Všechno ostatní bylo divadlo.“

„Cože?“

„Ano, všechno ostatní bylo divadlo!“

„Divadlo? Prosím tě… Jak – divadlo?“

„Jednoduše. Když jsi byl zamčen tam v té vyšetřovně, tak jsem zvedla telefon, domluvila se tady s děvčaty… To je tak těžké pochopit?“

„Jak to tedy bylo s tou sestrou?“

„Sestra, která měla mít službu se mnou, omarodila – vzal ji slepák a když ty jsi na mě zazvonil, tak jsem byla právě pár minut zpátky z nemocnice, kam jsem ji osobně doprovázela. Ivanu jsem angažovala na její místo kvůli tobě, a aby ses nedivil, kde se tam vzala, pojistila jsem se tvrzením, že pravděpodobně nepřijde. Jak prosté, Watsone…“

„Ale vždyť… Ivanka přece je… studentka…“

„Ivanka šla na medicínu ze zdrávky, ne z gymnasia jako já. Takže ona je diplomovaná sestra. A i kdyby ne… Přece by byla strašlivá ostuda, kdyby absolventka deseti semestrů neuměla zvážit pacienta a změřit mu tlak, nebo píchnout injekci…“

„Aha, to chápu… Jenom… Jak to bylo v té šatně?“

„V šatně jsem na vás samozřejmě záměrně čekala,“ směje se Ivana.

„Jenom v kalhotkách?“

„No a co? Mamka mi vysvětlila, že jste recesista, a požádala mě, abych vám zahrála divadélko. A protože já jsem taky pro každou špatnost, docela jsem se bavila. Mimo to jsem musela z domova přinést tabuli na zkoušení zraku, protože ta se na pohotovosti poněkud nevyskytovala…“

„A vaše sestra? S oteklým kolenem a naraženými žebry?“

„Taky divadlo,“ oznamuje Monika docela samozřejmě. „Račte se přesvědčit – po nějakém zranění ani stopa. Vstala a předvedla několik prostocviků, aby mě přesvědčila, že žádné potíže s kolenem ani se žebry opravdu nemá.

„Ještě mi prozraď, Evino, co jsi měla připraveno pro případ, kdybych se byl nesvlékl úplně do naha??“

„Nebylo třeba jiný scénář vymýšlet. Já jsem VĔDĔLA, že se svlékneš úplně.“

„Cože?“

„Vyprovokovala jsem tě. Záměrně!“

„Prosím tě… nevykládej mi tady pohádky. Přece…“

„Přece jsme spolu chodili do jedné třídy osm let, od šestky do devítky a pak celý gympl! Za tu dobu tě mám přečteného od A do Ž…“

„Tak ty víš i to, že jsem ‚horňák‘ a proto jsi navedla tady děvčata…“

„Správně! Jen si vzpomeň, na co ses zaměřil jako první, když jsi mi začal dělat tu ‚prohlídku‘ na tom maturitním mejdanu.“

„To si to prosím tě pamatuješ pořád až do takových detailů?“

„Pamatuji, pamatuji, Adámku. A víš proč?“

„… ?“

„Protože i mně se to tenkrát docela líbilo…“

KONEC (?)

Autor: © Éósforos, 2009–2014

4.11.2009             Zpět na obsah