Myslivcovi synové budou určitě jen tak, pro nic za nic,
dobývat krásné princezny pro staré krále… ☺
Klasickou pohádku podle B. Němcové zerotizoval Éósforos
(paní Němcová, doufám, promine…)
Myslivec šel jednoho dne na lov. Dlouho chodil po lese a nic mu nepřišlo do rány. Najednou vidí ptáčka tak krásného, že mu ho bylo líto zastřelit, ale lítost netrvala dlouho; spustí a ptáček spadne s větve. Myslivec ho vezme za nohy a nese domů. Tu ho potká stará babička, a když zahlídne ptáka, povídá myslivci: „Víte-li pak, co si to nesete za ptáka?“
„Pták jako pták, jenže má tuten krásné peří,“ odpoví myslivec.
„Tomu není tak, milý pane, ten ptáček zde je pták štěstí, a kdo jeho srdce sní, ten najde ráno jak ráno pod svou hlavou tři dukáty; kdo hlavu sní, bude králem. A kdyby ses se mnou pomilovat chtěl, o něm další zázrak bych ti prozradila.“
Myslivec už byl postarší člověk, pravda, ale přece jen pořád ‚k světu‘. Přeměřil pohledem babiznino staré tělo. Vrásky v jejím obličeji mu napověděly, jak by asi vypadala svlečená, a vzkypěl hněvem.
„Máš mne za blázna, babo?“ odsekl nedůvěřivě, a otočiv se k ní zády, odkráčel k domovu.
„Však ty si na mě brzy vzpomeneš,“ zaskřehotala za ním jedovatě babizna, „ale to už bude pozdě.“
Načež zmizela, přímo se rozplynula ve vzduchu, ale to už myslivec neviděl.
Když se pak k domovu přiblížil, Fortunát a Aleš, jeho dva synové, přiběhli mu vstříc a s křikem vytrhnuvše ptáčka z ruky jeho, běželi k matce, aby se podívala, jaké to překrásné peří. Žena se mu též podivila a ptala se muže, co s ním dále bude.
Myslivec, vida svou stále pěknou ženu, vzpomněl si na žádost babizninu, a ženy se mu velice zachtělo, Své ženě tedy samozřejmě odpověděl: „Co bychom s ním dělali: Upečeme ho a sníme. Kluci ho pohlídají – a my si zatím trochu užijem’…“
Poslední slova samozřejmě ženě do ucha jen zašeptal – vědělť, že jeho synové jsou velice vnímaví a že by musel na mnoho zvědavých jejich otázek odpovídat, čehož se mu dnes zvláště nechtělo.
Myslivcová ptáčka oškubala, napíchla ho na rožeň a postavila k němu syny, aby točili a na ptáka pozor měli, by se nepřipálil, jak její muž rozhodl.
„Kluci, to vám povídám, ať se z něho ani dost málo neztratí, sice bude zle s námi se všemi!“ upozornil je ještě táta, než odvedl mámu do ložnice.
Chlapci se postavili ke krbu; jeden přikládal, druhý točil, přitom se oba pilně na pečínku dívali.
V ložnici myslivec rutinně pomačkával své ženě mírně povislá prsa, chvíli se zabýval striemi na jejím břiše (dva porody udělaly své) a zkoumal její vytahanou vagínu. Myslivcová pak přetahovala myslivcovu předkožku jemně přejíždějíc dvěma prsty jeho obnažený žalud, aby jeho penis aspoň trochu zcitlivěla a přinutila ho k vyššímu výkonu. On se pak snažil svým nedokonale ztopořeným pyjem – nezapomínejme, že se jednalo už o poněkud starší ročníky – rozrazit stydké pysky myslivcové, aby jím aspoň trochu vnikl na kraj její pochvy. V podstatě nic nového, jen obvyklé fiasko, které je poslední dobou při milování postihovalo, takže oba byli – pokolikáté už? – značně rozmrzelí.
Zatím se u rožně děly veledůležité věci! Rožněnému ptáku totiž náhle spadla dolů hlavička a hned za ní vypadlo srdéčko. Hoši oboje zdvihli a jeden na druhého se díval, co s tím počít.
„Bratře,“ řekl starší mladšímu, „jakpak, abychom to snědli, ty srdce, já hlavu. Beztoho je ta hlava samá kost a tatínek ji nikdy nejí, obávaje se o osud své zubní protézy, a o srdéčku řekneme, že ten pták snad žádné neměl.“
„Já bych to, holečku, rád snědl,“ odpověděl Fortunát, „ale tatínek řekl, že se nemá z ptáka ani dost málo ztratit; ty víš, jak nás pro každou maličkost tluče.“
„I to snad jenom tak řekl; beztoho dostáváme srdce, hlavu a ty drobnosti ode vší drůbeže, a sníme-li to tedy dříve anebo později, vše jedno.“
Fortunát měl tak dobře chuť na srdce, jako Aleš na hlavu; i dal se brzy přemluvit a srdce snědl. Sotva to smlsali, zarachotila závora u dveří ložnice a rodičové po nezdařeném milování vyšli rozmrzelí ven.
„I vy bezbožní kluci!“ vzkřikla matka, vidouc, že je hlava tatam. „Kde je hlava? Jistě žes dostal na ni chuť, ty mlsná hubo?“ ptala se zlým hlasem Fortunáta, který nebyl jejím miláčkem.
„Ne, maminko, já snědl srdce, hlavu snědl Aleš. Ale on mne k tomu naváděl.“
„Tu to máme, nemělo se ani za mák z ptáka ztratit, a ta bohaprázdná chasa zmaří srdce i hlavu.“
Zatímco matka láteří a hromuje, táta už odepíná řemen!
„Pojď, bratře, utečem’. Zatím přejde rodičům zlost,“ nabízel Aleš, vida před sebou velký trest. Vzal bratra za ruku, oba vyběhli z kuchyně, vědouce, že rodiče jsou už postarší lidé a že nemají šanci je dohonit, a utíkali přes pole do lesa. Zdálo se jim však pořád, že slyší za sebou hrozící hlas matčin a práskající řemen otcův – a jako by ho již cítili na zádech, utíkali dále a dále, co nohy stačily, až byli celí umdleni. Teď zůstali stát, ohlídli se kolkolem a viděli, že jsou v hustém lese, okolo nich ticho jako v hrobě. Sedli do mechu, aby se trochu vydýchali.
„Půjdeš domů?“ ptal se Fortunát bratra.
„To bych byl blázen, abych si šel pro bití, raději půjdu, kam mne oči zavedou a nohy zanesou,“ odpověděl Aleš.
„Ale jen kam, bratře, kdo nám tu co dá? Kdybych to byl věděl, že to tak dopadne, nebyl bych srdce snědl,“ bědoval Fortunát.
„Dělej, co chceš, já se domů nevrátím. Jako by mi něco šeptalo, že nás tatík zabije. A jaký strach, vždyť se ve světě neztratíme.“ Aleš dodal bratrovi srdce a po chvíli ubírali se oba lesem dále.
Byl již soumrak, když přišli za lesem do vesnice, nemajíce krejcaru v kapse. Hlad je začal trápit a tělo bylo umdleno. Co počít? Nazdařbůh vešli do jedné chalupy a prosili o nocleh a kousek chleba. Našli dobré lidi, kteří je nevyhnali, nýbrž ke stolu pozvali. Chlapci se najedli dosyta, poděkovali vlídným hospodářům a lehli na slámu. Ráno časně vstali, hospodyně jim dala snídani a oni odešli dále.
Když ale děvečka slámu odnášela, našla v hlavách tři dukáty. Tuť si pomyslila selka a sedlák, že to byli snad nějací pánové, a litovali, že jim měkčeji neustlali a něco zvláštního neuvařili; ale již bylo pozdě. Chlapci byli daleko za vesnicí a nevěděli nic, jak veliké spropitné hospodáři zanechali.
Zase šli celý den, až přišli k jednomu dvoru, kde bydlel jeden zeman. Chlapci vešli a prosili o trochu jídla a o nocleh. Sotva je zeman spatřil, hned se mu zalíbili, a ptal se jich, zda by nechtěli u něho zůstat, čí jsou a kam jdou. Bratři mu upřímně všecko pověděli a přislíbili s radostí, že u něho pobudou. Tak jako předešlé noci na slámě, ležely dnes ráno pod poduškou zase tři dukáty, které děvečka pánovi donesla. Zeman se divil, ale neřekl ani slova, mysle, že se po nich hoši sháněti budou. Ale hoši nic, ani ten den, ani druhý, třetí a čtvrtý.
Nyní zvěděl zeman, že má jeden z nich šotka, a umínil sobě, když jsou tak šťastni, že je dá všecko učit a potom že si je vezme za vlastní a po své smrti že jim statky odkáže.
Milí chlapci musili tedy do velkého města, zeman jim držel učitele a oni se učili všemu, co se na vzdělaného člověka sluší. Aleš byl v učení stálejší než Fortunát, který chtěl být raději myslivcem než jakýmkoli jiným pánem; ale svému dobrodinci vzdorovat nezdálo se mu za dobré. Léta ubíhala jako vlny, z chlapců vyrostli mládenci, a čas přišel, kdy se měli ze škol domů navrátit.
I rozloučili se mladí pánové se spolužáky, zvláště pak s Viktorem, se kterým byli mnoho pěkných chvil prožili. Pak věrný služebník zemanův sebral věci jejich a šel napřed, protože chtěli bratři mermomocí pěšky jít, ač jim pěstoun psal, aby zároveň se sluhou domů se vrátili.
Za ten celý čas, co byli bratři u zemana, nedověděl se Fortunát, jaký poklad u sebe chová. Zeman jim držel služebníka, o kterém věděl, že věren jest, a ten pánu svému peníze odváděl, aniž se bratrům o tom zmínil. Zeman si myslil, kdyby se o tom dověděli, že by se z nich třeba marnotratníci udělali, ba zlí lidé že by je i o život připravit mohli. Čekal tedy, až by přišli do let, kdy by jim to říci mohl, a tak se stalo, že Fortunát o dukátech nic nevěděl. Z té příčiny nechtěl je zeman nikdy do světa pustit, ač jej o to mnohokráte prosili.
Když tedy služebník odešel, vzali bratři každý ručnici na rameno a ubírali se z města; ale domů nešli. Psali zemanu, aby se nehněval, že jdou do světa, že by se rádi byli s ním rozloučili, kdyby se byli nebáli, aby jim úmysl jejich nezkazil; nato mu ještě za všecko děkovali a přislíbili, že se za rok vrátí.
„Jakpak, bratře, abychom se podívali nyní k rodičům?“ nabídl Fortunát Alešovi.
„Půjdeš domů s prázdnýma rukama? Já dříve k rodičům nepůjdu, dokud nebudu velkým pánem, abych jim mohl aspoň přispěti,“ odpověděl na to Aleš.
„Pravdu máš, bratře, bylo by to daremné od nás, abychom šli rodičům na krk, když jim ničeho přinésti nemůžeme. Půjdeme tedy do světa a uvidíme, kde se pro nás co hodí,“ řekl opět Fortunát.
Kolik dní chodili, a již byli bezmála všecky peníze utratili, když přišli do velkého města. Když vešli do hospody, ptali se hospodského, co je v městě nového. „Nic jiného, pánové,“ odpověděl hospodský, „jen že náš král muže hledá, který by se dobře v písmě znal. On je již stařičký, má jen dvě dcery a nikoho k ruce, který by se s ním o spravování země staral. Veliký plat je prý tomu určen, kdo by s to byl, aby takové místo zastal.“
„Co myslíš, bratře,“ ptal se Aleš Fortunáta, „abychom ke králi šli a o to místo se hlásili?“
„Pro tebe by se taková služba hodila, ale ne pro mne,“ odpověděl na to Fortunát. „Dostaneš-li ji, půjdu dále.“
Alšovi to nedalo, ač by se byl nerad s bratrem rozloučil. Šel tedy ke dvoru, dal se u krále ohlásit a s ochotou se všem zkouškám podrobil. Když král viděl, že je mladík vtipný, šikovný a že všemu rozumí, bez dalšího ptaní ho za svého nejprvnějšího dvořenína přijmul.
S radostí běžel Aleš k bratrovi, povídal mu o svém štěstí a pobízel ho, aby u něho zůstal. Aby ho navnadil, podotkl, že král dvé dcer má, a ta starší, Eliška, už teď na něj se zalíbením hleděla.
„Možná, že je pro mne určena, a ta druhá, Anežka, by tvoje mohla být, jen až trochu vyzraje“ snažil se bratra nalákat, „nerad bych, aby se pak obě sestry staly sokyněmi v lásce.“
Ale Fortunát nikterak svolit nechtěl, přál Alšovi štěstí a ubíral se sám a sám dále. Však brzy ho to omrzelo; peníze došly; šaty se trhaly, nohy bolely a hlad ho často nemilosrdně trápil.
Kdyby byl Fortunát věděl, jak draze každý nocleh platí a jak rádi by mu byli lidé za ty peníze třeba deset noclehů dali, nebyl by se trápil; ale on nikdy pod hlavu nesáhl, a tedy nic nevěděl. Jednou zvečera přijde k přepyšnému zámku, kde zůstávala jedna velkomožná paní.
I myslil si Fortunát: Tady dostanu snad přece nějakou službu, a kdyby dost malá byla, přijmu ji.
Zámecká paní velmi byla pohledná, krásného těla – pevných velkých ňader, která úžasně harmonizovala s její postavou, hlavně s ladnou křivkou jejích boků, a hedvábně jemných vlasů. Avšak byla tuze zlá a hrozná skrblice, stoupenka nejhrubší formy neoliberálního mafiánského kapitalismu (čert ví, jak se o té zvrhlé ideologii tehdy, uprostřed rozvinutého feudalismu, dozvěděla), takže čeládce ani pořádně najíst nedala. Nechtěla Fortunáta do služby přijmout, ba ani noclehu mu nepopřála.
„Nebudu přece zbůhdarma živit nějakého přivandrovalého budižkničemu!“ řvala na něj nepříčetně, když ji o službu požádal.
Než vrátný, dobrý muž, dal mu přece trochu slámy, aby se mohl vyspat, a uvařil mu polívku, aby se posilnil, začež mu Fortunát srdečně děkoval. Ráno, když vstal, našli pod jeho hlavou tři dukáty; ale nevědouce co s nimi, běželi k paní o radu. Zámecká paní se jich vyptala, a když slyšela, že je měl pod hlavou ten vandrovní, co u ní službu žádal, zavětřila snadný zdroj zisku, že kterého by mohla kořistit, a nařídila sloužícím, aby ho zpět přivedli.
Fortunát uposlechl, a když se paní na jeho stav, domov a na vše ostatní vyptala, vzala ho do služby – zpočátku za myslivce. Bylo jí divno, že se k penězům nehlásí, a ještě divněji, když je den jak den pod jeho hlavou nalézala, a tak ryzí, jak by to okamžení raženy byly. Postupně sílící strach její o snadný zisk – nezapomeňme, že sloužící to byli, kdo ji na nalezené dukáty poprvé upozornili, a ona – stoupenkyně mafiánské formy neoliberálního kapitalismu – se pochopitelně velice strachovala, aby o bezpracný zisk nepřišla – ji dohnal k tomu, že z Fortunáta svého milence učinila a ve své ložnici ho přespávati nechávala, aby vždy u pokladu ona ráno první byla.
Fortunátovi, který už dávno nebyl dítětem, ale statným mládencem, se spaní s paní nesmírně zalíbilo, zvláště tedy, když jen u spaní nezůstávalo a on si mohl s nádherným tělem své paní po libosti pohrávat. Brzy se naučil ji líbat, hladit, lízat jí mušličku a pomačkávat její pevná prsa. Ona mu zase sála penis, hladila varlata a přiváděla ho do extáze zdařilými masážemi prostaty přes konečník. A světe, div se! Od té doby nalézala pod jeho hlavou každé ráno ne tři, ale čtyři i pět dukátů! Na oko se se svým myslivcem milovala nezištně. Ve dne, v noci však přemítala, jak je možné, že každé ráno pod jeho polštářem tři a více dukátů najde.
Jednoho dne se od náhodného kolemjdoucího dozvěděla, že nedaleko v lese je jeskyně, ve které přebývá jakási divoženka nadpřirozenou mocí obdařená. Nenápadně se vyptala, kde přesně ona osoba přebývá, a vydala se k ní o radu.
Divoženka, když zámeckou paní vyslechla, řekla hned, že má milenec její v sobě srdce od ptáka štěstí, které má tu moc do sebe, že člověk takový den jak den pod hlavou tři dukáty nachází, a prožije-li před spaním silný erotický zážitek, může se počet dukátů až zdvojnásobit.
I ulakomila se nenasytná megera a přislíbila divožence mnoho peněz, kdyby jí k tomu srdci dopomoci mohla. Erotický zážitek před spaním si chtěla navodit masturbací, neboť se o poklad ten s nikým dělit nechtěla.
Divoženka byla krásná, mladá, chytrá, ale také dobrá žena. Málokdo by uvěřil tomu, že to byla ve skutečnosti táž babizna, která před léty s myslivcem řeč se pokusila navázat. Dobře věděla, jaká zrůda zlá a chamtivá před ní stojí, a proto ji napadla senzační lest; slíbila jí, že k ní přijde a srdce milenci jejímu ve spaní ze vnitra vyjme. S radostí pospíchala paní domů a těšila se nastávajícímu velikému bohatství. Jakmile v zámku usnuli, přišla divoženka a paní ji vedla do své ložnice, kde Fortunát spal.
„Ptačí srdce mu ze vnitra vyjmu, ale bude ho to dost bolet, takže se nesmíš nijak strachovat, uslyšíš-li z ložnice křik a sténání. Jen ještě bych potřebovala dlouhý pevný šál, kterým bych ho spoutati mohla, aby se mi při práci příliš neházel.“
I vydala nenažraná skrblice divožence ještě pevný vlněný šál a opustila ji, neboť ona prohlásila, že práci tu musí zastat samojediná a beze svědků, jinak že se nezdaří.
Když za divoženkou zaklaply dveře, zavřela je na závoru, svlékla se a v rouše Evině tiše ulehla vedle Fortunáta. Ten, domnívaje se, že jeho paní to ulehla, jal se její nahé tělo laskat a všemožně dráždit. Mnul její bradavky mezi prsty, prozkoumal pečlivě její ňadra a pak prsty cestoval po jejím bříšku až do jejího rozpáleného klína, nechávaje i on volný průběh jejím aktivitám.
Nechal si od ní přetáhnout předkožku a laskat obnažený žalud, nechal si od ní obnažený žalud i sát, když se dostali do polohy 69. Ovšem po chvíli mu došlo, že milostná šťávička jeho partnerky má přece jen odlišnou chuť, a jeho jako skála tvrdý penis poněkud ochabl.
„Co se děje,“ zeptala divoženka šeptem.
„Zdá se mi,“ odpovídá váhavě, ale rovněž šeptem Fortunát, „ že ty nejsi ty…“
„Uhodls, nejsem,“ přiznala divoženka, „ale že se mi líbíš a že ses mě tak vášnivě ujal, něco důležitého ti prozradím – tedy za předpokladu, že mě budeš i nadále opečovávat podle mého gusta…“
Nejen proto, že byl Fortunát velice zvědavý, ale i proto, že seznal milování s divoženkou nesmírně příjemným – penis mu opět ztvrdl jako skála a divoženčina milostná šťávička, která jí z vagíny přímo vystřikovala, jako kdyby ejakulovala, mu obzvláště zachutnala, a protože divoženka mu nakonec dovolila proniknout pyjem do její rozvášněné mušličky – a to až na doraz (to mu ‚jeho‘ paní nikdy nedovolila, obávajíc se obtěžkání…) Fortunát se úžasně vyřádil a nakonec požádal divoženku, aby mu sdělila ‚své‘ tajemství.
„Víš, Fortunáte, mně je velice trapné to, co ti chci říci, ale říci ti to musím… Tvá paní je chamtivá, nenažraná a zlá. Ostatně, neříkám ti jistě nic nového, protože sám nejenže to zažíváš na vlastní kůži, ale i vidíš, jak s ostatní čeledí zachází. A ty jsi pro ni přímo poklad, neboť jsi srdce ptáka štěstí snědl – a proto každé ráno pod tvou hlavou se tři až šest dukátů nacházeti může – v závislosti na síle erotického zážitku, který jsi před spaním prožil. Po dnešním intenzivním milování jich pod svou hlavou také šest najdeš.
Avšak tvá chamtivá a nenažraná paní mě požádala, abych srdce ptáka štěstí ze tvého nitra vyňala a jí ho dala sníst, aby ona sama pokladu tvého bez tebe nabýti mohla. Jak chce ovšem silného erotického zážitku dosáhnout nevím, protože případná masturbace na srdce ptáka štěstí neúčinkuje. Ne, nemusíš se obávat, nepřipravím tě o srdce ptáka štěstí, jen připravím pro tu megeru velice zlé překvapení.“
Načež uchopila panin šál a jedním koncem si ho vsunula do pochvy tak, aby jejími šťávami milostnými se dokonale nasákl.
„Teď se ještě jednou důkladně vystříkej, tentokrát na ten šál, ano?“ požádala ho vzápětí.
Jelikož se Fortunátovi už nedařilo, donutila ho k další mohutné ejakulaci tvrdou masáží prostaty přes konečník a druhou rukou mu nemilosrdně stiskla varlata. Avšak to už pro něho bylo poněkud přes míru, zařval při tom bolestí, ale cíle bylo dosaženo a šál byl jeho semenem značně potřísněn.
„Nyní tě tím šálem k lůžku přivážu – a ty se pokus usnout. Šál má teď kouzelnou moc – kterákoliv žena se ho jen dotkne, musí vykonávat tvé rozkazy tak dlouho, dokud se ho nepustí. Bude ovšem v transu a své okolí a stav začne vnímat, až se šálu zbaví. A abych nezapomněla: Ráno se určitě podívej pod polštář. Najdeš tam celých šest dukátů…“
Po několika hodinách vášnivého milování i vážné konverzace s Fortunátem vyšla divoženka z ložnice, vyhledala zámeckou paní a podala jí malé ptačí srdéčko, řkouc: „Dnes je poslední noc, co má myslivec pod hlavou peníze; snězte nyní srdce, a od zítří je vy budete mít.“
Paní srdce spolkla a vysázela divožence slíbenou mzdu; umínila si ale, že hned ráno Fortunáta vyžene, aby zas něco uspořila, a čeládka že dostane o díl méně jídla, aby si ty peníze, které musela divožence dát, opět vynahradila.
Divoženka shrábla peníze a v duchu se paní skrblici notně vysmála. Ona nevyňala Fortunátovi srdce, které pro štěstí v sobě nosil, nýbrž majíc při sobě ptáče, zabila je, srdce vyndala a paní k snědku přinesla. Byla to jen část potrestání za její lakomost a nemilosrdnost.
Ráno, sotva pánbůh den dal, vtrhla skrblice do ložnice a musel Fortunát z lože ihned vstát, neb paní chystala se ho vyhnat. Zjistil však, že to nebude tak snadné, neboť je k lůžku šálem připoután. Paní, obávajíc se, aby nezačal zjišťovat, co že se s ním v noci dělo, sama se na šál vrhla a jala se ho odvazovat. To právě Fortunát netrpělivě očekával.
„Uvaž si šál kolem krku!“ nařídil jí zostra, sotva se šálu dotkla.
Stalo se.
Toť mi sám pánbůh sem divoženku přivedl, abych tu megeru ztrestat mohl, myslil si Fortunát, a hned udělil skrblici další rozkaz: „Svlékni se! Všechno kromě šálu dolů!“
Sám se do svého mysliveckého šatu oblékl, boty z pevné kůže si nazul, ručnici přes rameno si hodil a pevný řemen ve stodole vzal, kterým nahé skrblici ruce za zády svázal. Zpod svého polštáře sebral šest dukátů a skrblici oděnou jen v tom, co jí příroda nadělila, před zámek vyvedl. Pískl na ostatní čeleď, aby je vyprovázela, a vedl svou poručnici tak, jak ji pánbůh stvořil, přes celou ves. Samozřejmě, že ani vesničané si nechtěli nechat atrakci ujít – a tak byla nahá zámecká paní vedená Fortunátem ve chvíli doprovázena značným průvodem, jako při procesí. Dokonce i sám velebný pán vyběhl z fary, a vida to nadělení, padl na kolena a jal se vroucně modlit k Bohu všemohoucímu za spásu své duše, neboť nahé ženské tělo, které jeho oči viděly, za mámení ďábelské považoval.
Zatím Fortunát i s celým průvodem na kraj lesa dorazil, kde co hajný doposud sloužil. Tam při cestě statný buk stál, ze všech stran široce obrostlý vysokými kopřivami. Do nich nahou skrblici zavedl. Přikázal jí kleknout a za ruce vzadu spoutanýma k buku ji přivázal. Navlékl si rukavice, trs kopřiv utrhl a nacpal je skrblici hluboko do vagíny. Do řiti jí narval lauf ručnice tak hluboko, že se muška za svěračem octla, aby ji paní vytlačit nemohla. Pak jí odvázal s krku šál…
V tu chvíli skrblice procitla z transu a ucítila účinky kopřiv – jak na svém nahém těle, tak i ve vagíně. I ručnice v řiti její ji obtížným způsobem dráždila. Mimoto seznala, že svou nahou tělesnou schránku vystavuje na odiv nejen své čeledi, ale i čumilům z celé vesnice a že má ruce svázány za zády a přivázány ke stromu, takže nemůže žádným způsobem svou nahotu zakrýt. Zaječela tak mohutně, že ani parní siréna by se za ten výkon nemusela stydět. Řvala vztekem i bolestí, protože kopřivy i ručnice skvěle odváděly své dílo. Když jí pal Fortunát ukázal oněch šest dukátů a ještě ke všemu jí sdělil, že o všech jejích úkladech ví, jala se dokonce slintat a sprostě nadávat na adresu divoženky, které naslibovala strašlivou pomstu.
„Nechejte ji tu uvázanou do večera. Pak ji vysvoboďte. Já zatím půjdu dál svou cestou. Stejně mě chtěla vyhnat, půjdu tedy raději sám…“ Tak pravil Fortunát přihlížejícím. Sbalil očarovaný šál a odešel.
Podle Fortunátovy rady ji lidé od stromu odvázali, až když se večer smrákalo. Zámecká paní ovšem okamžitě kopřivy ze své vagíny vytáhla a ručnici z řiti. Tím ovšem uvolnila i oba svěrače, takže vzápětí měchýř i střeva na veřejnosti vyprázdnila. Když potom zjistila, že by musela opět celou vesnici v rouše Evině přejít, utekla hlouběji do lesa, kde se schovala ve křoví a přemítala o svém neblahém osudu. Nepřekonatelný vztek ji táhl k proradné divožence, se kterou si chtěla ‚vyřídit účty‘. Najednou jí bylo úplně jedno, že se nalézá potmě uprostřed lesa a ještě navíc v Evině rouše. Vyrazila chvatně k jeskyni, kde divoženka přebývala, jenže při tom zakopla o bludný kořen. Najednou nevěděla, kde vlastně je, kam jde a kudy se dostane domů. Když se po roce nevrátila, byla prohlášena za nezvěstnou a po dalším roce za mrtvou. Jmění její zdědila chudá příbuzná, která s čeledí lépe nakládala. Nu a co skrblice? Pokud skutečně nezemřela, bloudí tím lesem v rouše Evině dodnes…
Fortunát šel zatím dál a dále do světa, každý den měl tři dukáty pod hlavou, a protož nemusel nouzi trpět a mohl jako princ živ být, což také dělal.
Jedenkráte jde podle řeky a vidí dlouhé, mechem porostlé sedátko. Umdlen posadí se, by si odpočinul. Tu slyší pod sebou sténání a jako by se co pohybovalo. Vstane, prohlíží sedadlo a vidí teprv, že to je velká ryba, již mechem obrostlá, která vzdychá a kvílí, jako by ji břímě jakési tlačilo.
„Ubohá!“ myslí Fortunát, „tebe jistě vlny bouřné na břeh vyhodily, a nyní si do vody pomoci nemůžeš.“
I otrhal z ní mech a bláto, a opřev se vší mocí, do vody ji hodil. Vesele sebou ryba mrštila a na dno se pohroužila; Fortunát pak kráčel dále, až došel jednoho hlavního města. Mrzelo ho již to světem chození, pročež si umínil, že se o nějakou službu u dvora královského postará.
Šat měl slušný, peněz jako želez, k tomu byl hezký a v písmě učený, což tenkráte ještě vzácností bylo; jaký div tedy, že ho král, takto už starý muž, obličej plný hlubokých vrásek a stříbrem na hlavě, hned přijal a svým nejprvnějším dvořenínem udělal? Ale jak to již bývá, čím větší štěstí, tím více nepřátel. Druzí dvořenínové mu toho nepřáli, a zvláště jeden, který dříve u krále ve velké lásce byl, na Fortunáta zanevřel. I vymyslil si, že svého soka lestně ode dvora vypudí.
Dal se u krále ohlásit a takto k němu pravil: „Nejmilostivější králi a pane můj! Ve dne v noci na to myslím, čím bych se tobě zavděčit mohl, neboť jsem tvůj věrný služebník, tobě celý oddaný, ač jsi mne od sebe zavrhl.“
„Mluv zkrátka, co žádáš a co mně povědět chceš?“ ptal se král.
„Milostivý králi, tvůj služebník Fortunát, jehož nade vše jiné miluješ, tě oklamává. Svěřil se mi, že ví o jedné princezně, která na černém jezeru bydlí a krásou těla převyšuje všechny princezny a kněžny na celém světě. Žádný se k ní posud nedostal, on jediný prý by si troufal odtamtud ji odnésti. I pravil jsem mu, aby se tedy o to pokusil a tobě, královská Milosti, nevěstu tak sličnou zaopatřil, ale on odpověděl, že se pro tebe do takového nebezpečenství nepustí. Umínil jsem si, že ti to, milostivý pane, zjevím, abys naň přísně uhodil.“
Starý král neříkal ani slova; dvořenína propustiv, dal si hned Fortunáta zavolat.
„Ty víš, Fortunáte, že nevěstu hledám, a přece jsi mi o té krásné princezně na černém jezeře nepověděl? Za to bych tě měl přísně potrestat; ale já ti trest všecek odpustím, když mi princeznu ve třech týdnech přivedeš. Pakli ne, budeš upálen. Pamatuj si to a jdi.“
Tak poručil král Fortunátovi, který se podivením ledva vzpamatovat mohl.
Nač ten starý blázen mladici si hledá? sám sebe se tázal, ale králův vrtoch je králův vrtoch – o něm se nediskutuje…
Vtom přikročil k němu onen lestný lhář a pravil: „Milý příteli! To se nestalo jen tobě, tak se dálo již mnohému jinému, že na ten způsob o hrdlo přišel. Král hledá mermomocí princeznu, a jestli se ti to nepodaří, budeš bez milosti upálen.“
Fortunát chtěl si zoufat, že se dal do služby k tak podvodnému králi! Ale již nebylo nic plátno; král s ním ani mluvit nechtěl, hodiny utíkaly, a za každou příhodná doba. Vydal se tedy na cestu. Celý týden již jezdil, a ještě se ani slova o černém jezeru nedověděl. Tu přijede jednoho dne do vysokých hor, skrze něž se obtížně s koněm proplítal. Najednou objede skalinu a vidí před sebou jezero dlouhé a tmavé, jako by černé sukno prostřel; slunce tam nemohlo pro vysoké hory svítit a kolem dokola stálo tiché rákosí.
Smutně díval se Fortunát po temné hladině a promluvil sám k sobě: Jak se mám, ubohý, po tom jezeru pustit? Kdo mne přes ně přenese?
„Já tě přenesu; pojď jen a sedni si na můj hřbet!“ zašeptalo to z vody a velikánská ryba vystrčila hlavu. „Tys mně pomohl do vody, já pomohu tobě přes vodu. Jen doufám, že máš s sebou onen očarovaný šál, který ti divoženka – moje sestra – připravila, napustivši ho svými milostnými šťávičkami a tvým semenem. Až přijdeš do křišťálového zámku, jdi do třetího pokoje, uvaž šál na krk krásné princezně Doris, vezmi ji kolem pasu a utíkej s ní ke mně; nezapomeň ale vzít s sebou zlatou skříňku, kterou vedle ní na stolku spatříš; jinak by zle s tebou bylo.“
Fortunát sedl s radostí na rybu, která měla hřbet jako necky, a ta ho nesla po jezeru. Daleko až na druhém konci stál křišťálový zámek, v němž přebývala krásná princezna Doris, dcera jezerního krále, který ale právě doma nebyl. Když připlula ryba až ku prahu, vyskočil Fortunát na břeh a šel dovnitř. S podivením hleděl na skvostné pokoje, které byly rubíny a smaragdy vykládané. V třetím seděla princezna. Fortunát jí bleskově uvázal šál kolem krku, popadl zlatou skříň, pojal Doris v náručí, a pospíšiv s ní ven, sedl na rybu, která hbitě jako střela k druhému břehu, kde kůň čekal, oba unášela.
„Jen pryč odtud, sice tě král jezerní chytí!“ pobízela ryba, a Fortunát jí sotva poděkoval a již také z hor ujížděl.
A měl namále! Král se vrátil, a když dceru nenašel, tak se rozvzteklil, tak zuřil a po jezeru lítal, že rozbouřené vlny vysoko skákaly a jejich hučení a šumot v horách tak se rozléhal, až prchajícímu Fortunátu uši brněly, což tím více k spěchu jej pohánělo.
Doris měla hlavu ležet na prsou jeho, a i když jí později očarovaný šál s krku sňal, byla tichá a zdálo se jí to nebýt nemilé, že ji tak hezký muž unáší. Nyní byli z hor venku; tu si poprvé Fortunát volně oddechl a na Doris s rozvahou se podíval. Že krásnější dívky ještě neviděl, mohli byste v oku jeho čisti, ale a dokonce i to, co se mu v srdci ozývalo, by každý z vás snadno uhodl.
Když byli kus cesty od hor, pozdvihla Doris teprv hlavu a pravila: „Nyní se více do zámku otce svého vrátit nemohu a nesmím; jsem tvá na věky věkův! Pověz mi tedy, kdo jsi a kam mne unášíš?“
Jak by si byl Fortunát tu perlu rád sám pro sebe nechal! Ale byl posel králův, a chtěj nebo nechtěj, musel s barvou ven a princezně vše vyjevit.
Doris, dozvěděvši se, že král je již stařec nad hrobem, zprvu se náramně rozzuřila, ale pak se jen usmála a poručila Fortunátovi na jedné louce, kde hedvábná tráva rostla, zastavit. Tam oba s koně slezli a svůj šat stranou odhodivše, vroucně se pomilovali. Fortunát jen obdivoval její pevné tělo, pružná prsa senzačně ladící s křivkou boků, výstavní zadeček a její jemně vyrýsované svaly, které však nic neubíraly z její ženskosti. Když pak ještě zjistil, že její bradavky se ochotně topoří a z mušličky její obrovské množství milostné šťávičky vytéká, byl v sedmém nebi. Pyjem svým, na kámen ztvrdlým, vnikl do její jeskyňky a její panenskou blánu protrhnuv, narazil hrotem penisu svého do jejího čípku děložního. Doris sice trochu zakvílela bolestí v momentě ztráty panenství, ale když ucítila hrot Fortunátova penisu na svém děložním čípku, zavlnila se rozkoší a stiskla Fortunátovo tělo pevněji ve svém objetí.
„Musím využít příležitosti,“ poznamenala Doris, když se po bouřlivém milování konečně oblékli a na koně znovu nasedli. „Až budu manželkou toho starce, k smrti se utrápím.“
Nemusím snad říkat, že naše dvojice využila k milování každou vhodnou příležitost, takže když konečně dorazili do královského zámku, znali svá těla a jejich reakce na všemožné podněty nazpaměť.
Fortunátu však bylo okolo srdce, jako by měl Doris k černému jezeru do křišťálového zámku odvésti a sám na břehu do smrti bydlet. Jakmile starý král uslyšel, že se Fortunát s princeznou vrací, šel mu s velkou slávou naproti, aby očekávanou nevěstu od něho přijal. Onen lestný dvořenín domníval se, že musí být Fortunát nějaký čarodějník, a proto strachem ode dvora utekl.
Král nevěděl samou vděčností, jak se má Fortunátovi odsloužit, ale ten pro zármutek neměl žádného přání. Princezně se lépe nevedlo; úzkostně patřila na starého krále, ani vlídného slova z úst nevydávajíc, trvala v hlubokém smutku.
I ptal se jí král, co jí schází, co chce, aby udělal?
„Pověz mi, roste-li kvítí na ledě?“ odpověděla Doris. „Jistě žes to nikdy neviděl. Já jsem mladá, ty jsi stár, považ, mohu-li tě milovati?“
„Ach panno, tvá slova mne trápí. Ty mne milovat nemíníš, a já nemohu přece tvář svou změnit.“
„Už dávno nejsem panna,“ upozornila ho jen tak mimochodem princezna.
„Pověz, který bídák tě o panenství připravil!“ rozzuřil se starý král, slyše její slova.
„Hádej! Ale ne třikrát… Můžeš sice jen jednou, ale moc bych se divila, kdybys hned na poprvé neuhodl,“ škádlí ho princezna.
Tu teprve starému králi všechno došlo. Povolal kata a nechal Fortunátovi ihned bez milosti hlavu setnout.
„A ty půjdeš za ním!“ rozkřikl se král hněvivě na princeznu. „Hned po jeho pohřbu nechám tě jako každou poběhlici do věže zazdít. Od této chvíle se nevzdaluj z bran královského zámku!“
„Ty ukrutníku!“ zvolala Doris. „Nechal jsi zavraždit svého služebníka jenom proto, že se se mnou párkrát pomiloval! A mne chceš připravit podobný osud. Avšak všude ve světě se ctí právo odsouzeného na poslední přání. Na to jsi ve své zášti zapomněl?“
„Dobrá. Co si tedy přeje, ty běhno!?“
„Daruj mi Fortunátovo mrtvé tělo!“
„Co bys, ty bláhová, dělala s mrtvolou ve dvou kusech?“ zeptal se udiveně král, „ale je to tvé poslední přání… Budiž!“
I nařídil král katu, aby princezně sťatého Fortunáta vydal.
Princezna si přinesla zlatou skříňku, kterou byl Fortunát s sebou vzal, když ji ze zámku na černém jezeře unášel, a vyňala z ní dvě lahvice. V té jedné byla voda mrtvá, v té druhé voda živá. Princezna nejprve přiložila hlavu k tělu a pokropila spoj mrtvou vodou. Hlava okamžitě přirostla. Pak pokropila Fortunátovo mrtvé tělo vodou živou. Fortunát se slastně protáhl.
„Jak tvrdě jsem spal…“ prohodil ospale, spatřiv před očima princeznin rozzářený obličej.
„A spal bys navěky, kdybys zlatou skříňku v mém pokoji zapomněl,“ dodala Doris tiše, takže starý král, již stižený značnou vadou sluchu, nic nezaslechl.
Fortunát vstal, princeznu vřele objal a jejich rty se dlouze spojily.
Tu teprve starý král pochopil kouzlo mládí – a zároveň si všiml, že Fortunát po prodělané proceduře rovněž značně omládl – a hlavně neobyčejně zkrásněl.
Usoudil, že poprava obou hříšníků mu neuteče, a nařídil katu, aby ho rovněž sťal, a dvořenínům, aby ho poté oživili stejným způsobem, jako to učinila princezna Fortunátovi.
Až ta poběhlice zjistí, že jsem opět mládenec v rozpuku, spláče nad výdělkem, pomyslel si král. Pěkná sice je, pravda, ale přece se nesluší – až omládnu – abych se oženil s nějakou povětrnou ženštinou, která už ani panna není. Ostatně – stejně shnije ve věži…
Stalo se. Král byl sťat a dvořenínové se jali kropit jeho mrtvolu živou vodou. Hlava králova řvala ukrutnou bolestí a ostatní tělo se vzpínalo a házelo sebou tak příšerně, že Doris i Fortunát utekli, aby tuto horrorovou scénu nemuseli pozorovat. Konečně dvořany napadlo pokropit mrtvolu královu mrtvou vodou. Hlava k tělu okamžitě přirostla, ale krále už nebylo čím oživit, neboť všechnu živou vodu vyplýtvali – a už žádnou neměli.
Vystrojili tedy králi pohřeb se všemi státními poctami – čestnou stráží, čestnou salvou a vojenskou přehlídkou. Rakev pokryli státní vlajkou a na rozloučenou mu zahráli i státní hymnu.
„Král je mrtev – ať žije král!“
Jelikož onen choulostivý rozhovor mezi starým králem a princeznou byl veden mezi čtyřma očima, a stětí a znovuoživení Fortunátovo bylo všeobecně považováno za akt plánovaný princeznou – vždyť ona to byla, kdo ho omladila! – lid nic nenamítal proti tomu, aby se Fortunát stal jejich novým králem a princeznu za ženu si vzal.
Korunovace začala hned po povinném smutku – tedy šest týdnů po pohřbu starého krále, a oslavy její trvaly celý měsíc.
Nyní byl Fortunát králem, krásná Doris byla jeho manželkou, on měl každý den tak jako prve tři dukáty pod hlavou a po každém bouřlivém milování celých šest; co by si byl mohl více žádat? A hle, on si přece ještě něčeho k svému štěstí přál, totiž viděti své rodiče a svého bratra. Oznámil to tedy své manželce, která hned svolila, že s ním pojede. Zapřáhlo se do vozů, král s královnou do nich sedli a rychlí koně je unášeli do světa.
Aleš zatím svému králi věrně sloužil a zemi skvěle spravoval. Starý král udělal z něho prvního ministra a stále více povinností se svých beder snímal a na Alešova je přidával, takže Aleš brzy sám královské otěže držel a král si na stará kolena jen užíval – chodil na procházky do lesa, rybařil a o chod země se valně nestaral.
Jeho dcery, Eliška i Anežka, si zakrátko všimly, že otec jejich postupně předává správu země svému prvnímu ministrovi. Byl to statný, urostlý mladý muž a princeznám se zalíbil už tehdy, když o službu se ucházel. Nedivme se proto, že mladé slečny zahořely k němu touhou a láskou, a ta starší, Eliška, začala ho navštěvovat dokonce i v noci v jeho komnatách.
Nastalo horké léto a oni se spolu milovali opravdu vášnivě. Aleš – syn myslivcův – nebyl žádné tintítko. Zvykl pobytu v lese a na čerstvém vzduchu často vyhledával k milování tato místa. S Eliškou leželi na chladném mechu, v hebké trávě nebo na jemném písku, laskali vzájemně svá nahá těla a dělali si navzájem opravdu dobře. Aleš si pohrával s Eliščinými ňadry a bradavkami, zajížděl jí prsty do jeskyňky a líbal ji po jejím celém nádherném těle. Eliška zase obdivovala jeho vypracované svaly a jeho jako skála tvrdý penis, kterým mu často dovolila zajet do své lasturky až na doraz. Samozřejmě, že mu už dávno svůj věneček obětovala …
Pak přišla zima – a Aleš dostal ten nešťastný nápad – navštívit dívku svých snů v jejích komnatách. Eliška, pominuvši nebezpečí, ihned odhodila svůj šat a v rouše Evině se uvelebila na pohovce. Aleš ji následoval. Avšak když byl svým pyjem opravdu hluboko v její jeskyňce a jejich rty byly pevně přisáty na sobě, otevřely se náhle tiše dveře a dovnitř nahlédla Anežka, Eliščina mladší sestra, aniž oni si ji všimli.
Jen tak mimochodem poznamenejme, že Anežka se za tu dobu už nádherně vyvinula, prsa se jí zvětšila a zaoblila, své pohlaví si začala hladce vyholovat po vzoru své starší sestry a hormony její se vždy začaly bláznivě bouřit, kdykoliv na prvního ministra pohlédla.
Sotva tedy spatřila ono divadlo, tiše zavřela dveře a běžela zvěstovat svému královskému otci, jakého ukrutného hříchu smilstva byla právě svědkyní.
Neskutečně bigotní král nechal si druhého dne Aleše zavolat a rovnou na něj uhodil, jak si vůbec, jako pouhý ministr – a tedy vlastně služebník! – může dovolit pohlavně obcovat s královskou dcerou?
„Vždyť – i kdybych ten sňatek připustil – byl by mezalianční a všichni okolní i vzdálení panovníci by se mi vysmáli!“ soptil král ‚spravedlivým‘ hněvem. „Vždyť vy dva pohlavně obcujete jako nesezdaný pár, což je z církevního hlediska nepřípustné!“
Král mává Alešovi před očima Katechismem, ukazuje mu příslušné články. „Princezna je dívka. Nesluší se proto, aby vládla vědomostmi v tvém rozsahu. Ty však vládneš písmem a umíš číst. Místo toho, abys ji sváděl, měls ji poučit! A navíc – ty ses odvážil svést Elišku – mou starší dceru, která se má stát dědičkou trůnu, když mi Bůh nedopřál syna! Kdyby ses aspoň spustil s její mladší sestrou – to by se snad dalo ještě ututlat tak, že byste opustili království. Ale tohle…!“
A aniž by Alešovi poskytl čas na obhajobu, pokračoval ve svých litaniích dál: „Co se stalo, nemůže se odestát, a já nikomu jinému už Elišku neudám, když’s ji o panenství připravil, ty chlípníku. To jsem si ale hřál na prsou hada! Vždyť po tom, co se stalo, já vlastně Elišku nikomu jinému dát nemohu – a ty jsi neurozený kmán – bez titulu a bez rodokmenu! Jediná cesta k nápravě vede přes hrdinské skutky, je ti to jasné, při tvém vzdělání?!“
„Je…“ vydechl Aleš nerozhodně.
„No, ještě, abys mi oponoval! Nezbývá, než vyhlásit válku sousednímu králi – a tebe postavit do čela vojska. Válku pak musíš vyhrát, abych ti mohl udělit rytířský řád. A nesmíš v té válce padnout, jinak by chuděra Eliška musela do kláštera, je ti to jasné?“
„Je…“ vydechl Aleš znovu nerozhodně.
„Co tady pořád hekáš? Právě teď jsem tě jmenoval generálem, jsi voják, tak se podle toho chovej!“
„Ano, můj králi…“
„Co to zase bylo?! Očekávám, že se postavíš do pozoru a zvoláš pevným hlasem: »Rozkaz!«, jasné?!“
„Rozkaz!“ zařval mohutně Aleš, až venku poplašil ptáky.
„Tak se mi to líbí,“ prohlásil konečně král. „Teď si dej odchod!“
Krátce na to starý král z titulu své pravomoci svému sousedu válku vyhlásil, kterou odůvodnil tím, že do sousedových lesů neustále bezdůvodně přebíhá jeho lovná zvěř, a Aleše postavil do čela armády, sám se vymluviv na své stáří.
Aleš tedy vyrazil v čele královy armády do hrdinného boje. Vstoupivše do černého lesa, blížili se už k pohraničním kamenům, když dospěli na obrovskou mýtinu, kde stála poslední vesnice před hranicemi. Už se smrákalo, a tak Aleš rozhodl z titulu velitele, že vojsko před vesnicí na kraji lesa tábor rozbije, a svěřiv velení pobočníku svému, sám se hodlal v místní hospodě ubytovat.
I vstoupil dovnitř – a koho nevidí! Viktora – svého spolužáka ze studií, kterak u jednoho ze stolů sedí a zlatavý mok popíjí.
„Buď pochválen pan Ježíš Kristus!“ pozdravil tedy celý lokál hlasitě po křesťansku.
„Až na věky!“ odvětil stejně hlasitě hospodský, poznav prvního králova ministra, byť i v generálské uniformě.
Při jejich hlasité mluvě Alešův spolužák zvedl hlavu – a ihned nového příchozího rovněž poznal.
„Pojď si přisednout, kamaráde, a povídej, jak se daří? Koukám, žes povýšil na generála, stejně, jako já…“
„Ty – a generál?“ podivil se Aleš, vida, že Viktor má na sobě poněkud otrhaný poutnický oděv.
„Jistě, ale o tom později. Já jsem se ptal první…“ usmál se spolužák.
„No dobrá… představ si, co se mi stalo…“ a Aleš vypověděl svému spolužákovi, před jaké úkoly osud ho postavil jenom proto, že při milování s královskou dcerou přistižen byl.
„Hmm, a je pěkná? Opravdu za tolik trápení a za vyhlášení nesmyslné války stojí?“ zeptal se Viktor Aleše.
„Za to trápení stojí určitě. Má krásnou sametovou pleť, vlasy jako hedvábí, pevná pružná ňadra, z hladce vyholené lasturky teče jako Dunaj už při letmém pohlazení, líbá úžasně – no, a když do ní proniknu, jsem v sedmém nebi – pardon – oba jsme v sedmém nebi… Ale ta válka jen kvůli tomu, abych získal rytířské ostruhy a pak si ji mohl vzít vyhlášená – to je opravdu ten největší nesmysl, jakého jsem se dožít mohl!
„No, že jsi to ty… Něco bych pro tebe i udělal,“ spustil Viktor potutelně.
„Ano? A co?“ vydechl Aleš
„Nu, tvoje nastávající má sestru, jak jsi neprozřetelně prozradil…“
„Dokonce nádhernou sestru!“
„Podívej, je to snadné. Já, jestli’s to dosud nepochopil, sloužím jako generál – a tedy velitel armády – u sousedního krále, kterému ten tvůj onu nesmyslnou válku vyhlásil. Vojsko mé je táborem za černým lesem u hraničních kamenů, a já sám jsem se vydal sem do hospody na výzvědy – samozřejmě v civilních šatech, jako tuctový pocestný, abych se chránil a abych nezpůsobil předčasně zbytečný rozruch. Jelikož rytířské ostruhy nepotřebuji – a sám tvůj král říkal, že u mladší princezny na tom až tak nezáleží – podepíši ti kapitulaci, ty se jako vítěz vrátíš, rytířských ostruh tín dobudeš a budeš mít cestu ke sňatku s dámou svého srdce otevřenou. Nu, a jelikož se staneš manželem dědičky trůnu, budeš ty následníkem – a králem po smrti jejího otce.“
„To bych ještě chápal,“ poznamenal Aleš, „ale proč do toho mícháš její sestru?“
„Proč? Protože můj král je rovněž starý a ještě k tomu bezdětný. Učiní tedy mně svým nástupcem, protože už se s mým sprostým původem smířil – a já ovšem taky nějakou vhodnou manželku potřebovat budu – a když ona urozeného původu bude, tím lépe. Nu, a ty mi svou nastávající švagryni dohodíš…“
„To snad vážně nemyslíš!“ zvolal zoufale Aleš. „Co když se jeden druhému nebudete zamlouvat?“
„Tak podívej, Když jsi mi tady líčil půvaby své nastávající… Kdyby to všechno byla jen z poloviny pravda, tak už teď jsem dostal na její sestru chuť, protože sestry si jsou obvykle až neskutečně podobné. A abych se zalíbil já jí – to už bude můj problém – s tvou pomocí, ovšem…“
„Tak dobře…“ souhlasil po delším váhání Aleš. „Ale teď mi prozraď, jak to chceš udělat?“
„Jednoduše,“ odvětil lakonicky Viktor.
„Tos mi toho moc neřek’,“ zamručel nespokojeně Aleš.
„Ale, tak takhle. Já ti tady teď podepíši tu kapitulaci. Ráno se vrátím k nám do tábora, řeknu, že jsem tvé vojsko viděl a že je vás přesila, takže raději vezmeme do zaječích. Ty se vrátíš ke svému králi s podepsanou kapitulací, získáš tak za odměnu rytířský řád a tím i princeznu. Já pak po týdnu řeknu svému králi, že jedu dojednat kapitulační podmínky – a objevím se u tebe. Ty mi dohodíš Anežku, já ji ‚unesu‘ – no, a protože budeme sešvagřeni, tak se žádné kapitulační podmínky plnit nebudou. Vlk se nažere, koza zůstane celá… Já král, ty král – a kamarádi nadosmrti – co víc si můžeme navzájem víc přát?“
Aleš se zamyslel nad slovy spolužákovými, která se mu velice zalíbila – a souhlasil, i když pochopil nelehký úkol, který před ním vyvstává.
Druhého dne ráno vyrazil Viktor ke svému vojsku za lesem a Aleš sdělil svým vojákům, že se žádná válka nekoná, aby se domů ke svým rodinám chystali, ukázav pobočníku svému Viktorem podepsanou kapitulaci.
Na dvoře královském byl pak Aleš s velkými poctami uvítán a kapitulace Viktorem podepsaná stala se důležitým dokumentem v deskách království, na jejímž základě starý král Alešovi rytířský řád udělil a mezi šlechtu ho přijal.
Týden uplynul rychleji než voda a Viktor na bujném koni na dvůr královský dorazil, aby s vladařem kapitulační podmínky dojednal. Starý král byl kdesi na rybách, i ujal se Viktora Aleš, co první ministr, a podmínky kapitulace s ním neodkladně řešit začal. Pod vlivem toho, co (by) se mělo dále stát, přistoupil Viktor na podmínky velmi tvrdé – vedle značných reparací i na to, že část lesa, do které lovná zvěř přebíhá, k území království připadne.
„O úpravě hranic ovšem bude muset zvláštní vyměřovací komise rozhodnout, z odborníků tvých i mých složená,“ podotkl k tomuto bodu správně Viktor – a poznámka tato do prováděcího protokolu kapitulační smlouvy též zanesena byla.
Starý král, když se z rybolovu vrátil a pro království tolik výhodné podmínky si přečetl, ochotně svolil, aby si Viktor po dlouhé cestě několik dní na zámku odpočinul a přidělil mu opravdu luxusně zařízenou hostinskou komnatu – žel v opačném křídle zámku, než kde komnaty princezen byly.
„Je hloupé, že ti král komnatu v jiném křídle zámku přidělil, ale nezoufej,“ chlácholí Viktora Aleš. „Až půjdu večer za Eliškou, stavím se pro tebe a ukážu ti, kde Anežka, její sestra, přebývá.“
A opravdu. Uprostřed hluboké bezměsíčné noci se dveře komnaty Viktorovy tiše otevřely, a do místnosti se vkradl Aleš. Vzbudil Viktora, a oba jako myšky přešli do křídla zámku, kde princezny své komnaty měly. Aleš nenechal nic náhodě a sám, osobně, aniž o to sloužící požádal, dopřál závěsům dveří komnat obou princezen bohatou koupel strojního oleje.
„Zde tvá vyvolená přebývá,“ poznamenal tiše Aleš k Viktorovi, otevřev tiše jedny dveře v dlouhé chodbě. Sám pak pokračoval v cestě ke dveřím komnaty dámy svého srdce…
…
Lampička na Anežčině nočním stolku prskla – a zhasla docela. Princezna však ne a neusnout. Jenom se převalovala na lůžku a zmítána sourozeneckou žárlivostí přemýšlela, jak by sestře své ještě u otce zavařit mohla, když teď už je Aleš generálem otcova vojska – dokonce i rytířem a šlechticem – takže jeho častá pohlavní obcování s Eliškou jsou téměř legální, byť se zatím o nesezdaný pár jedná. Pozorným čtenářkám jistě nemusím připomínat, že od určité doby Anežka sama na Aleše pomýšlela.
Tu se jí zazdálo, že dveře komnaty její náhle lehce klaply a temný stín se přiblížil k jejímu lůžku. Zprvu se domnívala, že to zřejmě Aleš se přehmátl a omylem do její komnaty vstoupil, a zatetelila se blahem. Zavřela oči a očekávala Alešovu akci.
Pocítila lehký dotek u svého krku. Prohnula se jako luk a umožnila příchozímu, aby její noční košilku rozepnul a stáhl, takže nakonec zůstala na lůžku svém ve svém vlastním přírodním odění. Letmým dotekem se přesvědčila, že i noční příchozí, kterého stále považovala za Aleše, přilehl k ní, rovněž se zbaviv oděvu svého, a vroucně k němu se přitiskla.
Avšak po chvíli Anežka instinktem svým ženským poznala, že souložník její není ten, koho předpokládala, že vedle sebe má, vzpouzet se začala a o pomoc volat připravena byla. Viktor, vytušiv však dívčiny spády, levou rukou jí do tekoucího klína zajel, pravou se jí jal prsa prohmatávat a ústy svými její zavřel. Posléze pak levou svou ruku na kost ztvrdlým pyjem svým nahradil a uvolněnou rukou k sobě zadeček její přitáhl.
Sotva rty své od jejích oddálil, zakřičela dívka – avšak ku podivu jen tlumeným hlasem: „Ne-é, já… nechci-í!“
Avšak stačilo jen několik přírazů, několikero stisků na prsou jejích. Hebké její nahé tělo zvláčnělo a ona se cele neznámému souložníkovi svému poddala, jen vydechnuvši tiše: „… a nebo jo-o-o…“
Viktor pochopil, že dívku na svou stranu získal. Pocítil mohutný proud milostné šťávičky, jako med vytékající z její jeskyňky, mísíc se s proudem jeho životodárné tekutiny, mohutnými výstřiky její lasturku zaplavující. Svým těšitelem pronikl Viktor hluboko za dívčinu bránu rozkoše, až na samé dno pošvy její, takže na hrotu jeho děložní hrdlo její ucítil. To byl ovšem další dráždivý podnět pro princeznino vzrušené tělo, které se prudce vzpínalo a chvělo se rozkoší.
Viktor instinktivně ucítil, že princezna dosáhla vrcholu. I vytáhl opatrně pyj svůj z její lasturky a něžně ji hladil po prsou, dokud podle jejího pravidelného oddechování nepoznal, že vyčerpáním usnula v jeho náručí. Teprve po té tiše vstal, opustil komnatu její a do své se bez nehody navrátil.
Ráno pak se Anežka tiše vkradla do komnaty sestry své a o podivném snu s ní rozprávěla, sdělujíc jí, že hříšný a mokrý byl. Teprve, když komorná její lůžko přišla upravit a mokvající krvavou skvrnu na prostěradle spatřila, pochopila Anežka, že o sen se nejednalo, a zapřísahala komornou svou, aby před otcem jejím královským mlčela.
Pár dní na to se ovšem Alešova svatba s Eliškou konala a oslavy její celý měsíc trvaly, i na Alešův popud souhlasil král s tím, aby veškerých radovánek také Viktor účastnit se mohl. Tak vlastně prodloužil mu Aleš čas k tomu, aby si srdce Anežčino mohl získat. Viktor samozřejmě nelenil a nocí u Anežky bohatě využíval. Odpočinul jen po několik dní, kdy se u Anežky pravidelné měsíční krvácení objevilo.
Anežka sama pak do poslední chvíle nevěděla, kdo že jejím souložníkem je, až teprve, když měsíc uplynul a Viktor se měl druhého dne ráno rozloučit, klaply dveře komnaty její naposledy a tichý hlas jí požádal, aby se na cestu dlouhou připravila. Teprve teď princezna lampičku rozsvítila a milého svého spatřila. Když seznala, že o Viktora se jedná, srdce se jí rozbušilo tak, že se obávala, aby jí z hrudi nevyskočilo, protože tajně doufala, že právě Viktor je ten, kdo ji noc co noc navštěvuje a potěšení jí činí.
Až teprve, když ji ke spěchu vybídl, pochopila, že dnešní noci se žádné rozkoše konat nebudou, a jala se chvatně oblékat. Byla však tak rozrušena, že jí musel Viktor do prádla, do šatů i do bot pomoci. Pak ji ze zámku tiše vyvedl a posadiv ji před sebe na kůň, vyrazil s ní cvalem z království. Ujížděli celou noc. K ránu vjeli do černého lesa, Viktor se obratně vyhnul vesnici, kde byl nedávno hospodou, a po poledni minuli hraniční kameny. Když pak dojeli na druhý kraj černého lesa, Viktor milou svou něžně do hebké trávy položil a dopřál jí delšího spánku.
…
Ráno komorná do Anežčiny komnaty vstoupivši, seznala ji prázdnou. Když pak i komorník oznámil králi, že hostinská komnata, ve které Viktor ubytován byl, zeje prázdnotou – a co víc: zdá se, že lůžko hostovo je nedotčeno, pozval si král následníka svého na ‚válečnou poradu‘, vyjeviv jemu podezření své, že jeho mladší dcera zřejmě hostem jeho unesena byla.
Aleš okamžitě souhlasil se zahájením neodkladného pátrání. Vyhlásil poplach a rozeslal vojáky na všechny strany. Sám se svým pobočníkem a dvěma zbrojnoši se vydal směrem k černému lesu. Po poledni dorazili do vesnice na známé mýtině a vstoupili do hospody.
„Šenkýři,“ oslovil ho vzápětí Aleš, „nestavěl se tu náhodou ten pocestný, se kterým jsem zde před měsícem pivo popíjel? A neměl s sebou mladou dívku?“
„Ne, jasnosti, nestavěl se tu ani sám, ani s dívkou. Od doby, kdy jste tu spolu zlatavý mok pili, jsem ho neviděl. Ale posaďte se u nás, pojezte a popijte! Taková vzácná návštěva, jako ta vaše, nás zase dlouho nepoctí…“
Aleš tedy dopřál krátkého odpočinku sobě i svým průvodcům. Po osvěžení ovšem vyrazili dále, až k hraničním kamenům. Po celou dobu cesty, ba ani na místě, na dvojici uprchlíků nenarazili.
„Dále ovšem nemůžeme,“ upozornil Aleš své souputníky. „Nemáme povolení k překročení hranice, ratifikační listiny ke kapitulační smlouvě rovněž ne, mohlo by to vypadat, jako válečná provokace, kdybychom vtrhli na cizí území ozbrojeni. Nezbývá nám, než se vrátit.“
Neslavný návrat všech vyslaných vojáků velice zkrušil starého krále. Upadl do letargie, poté do melancholie a během čtrnácti dnů si milosrdná mrtvice vybrala svou daň. I vystrojili králi státní pohřeb se všemi poctami a jeho následník se ujal trůnu, sděliv potajmu manželce své, co se sestrou její se stalo.
Když přijeli do toho města, kde byl ve službě Aleš, zůstal Fortunát v hospodě, v téže, kde byl před několika lety, a ptal se, co tu nového.
„Jiného nic, než že máme nového krále. Před nějakým časem přišel k nám jeden velmi učený mladík, jehož král do služby přijal a nejprvnějším dvořenínem udělal. Spravoval zemi dobře, král jej miloval, jako by vlastní syn jeho byl a časem ho svým prvním ministrem učinil. Starší princezna, Eliška, ho milovala ještě více, jenže sestra její, Anežka, je prý při neřestném obcování přistihla a králi, otci svému, tento smrtelný hřích, jehož se sestra její s prvním ministrem dopustila, za tepla zvěstovala. Avšak první ministr nástrahy Eliščiny sestry zdárně překonal: ve válečném tažení udatně uspěl a rytířských ostruh dobyv, princeznu Elišku za svou zákonitou manželku pojal a následníkem trůnu se tedy stal. Sestra její pak před několika týdny násilníkem jakýmsi unesena byla, což králi náhlou mrtvici přivodilo. Po jeho smrti následník trůnu se ujal. My jsme tomu rádi, protože je to hodný a spravedlivý pán.“
Sotva Fortunát tu zprávu zaslechl, sedl se svou manželkou do vozu a jel do paláce královského, by svého bratra co krále pozdravil. Obou potěšení bylo veliké. Hned se slavily hody a všelijaké radovánky, které trvaly celých osm dní. Na ně Aleš i Viktora se švagryní svou pozval, takže únosu fingování konečně na světlo boží vyšlo, ale všechen lid Alešovi a Viktorovi tuto lest rád odpustil, takže i jim svatba konečně vystrojena být mohla, neboť mladý pár tento důležitý obřad v sousedním království zatím učinit nestihl.
Potom jeli bratři pro své rodiče a pro dobrodince zemana, který je vychoval. Zeman se dávno již domníval, že snad se stali z bratří daremní poběhlíci, a vinil je z nevděčnosti, a tu vidí náhle oba najednou, jako by s nebe spadli, a k tomu ještě co krále! S radostí je doprovázel k rodičům, kteří po tu dobu v lese bydleli a za své nebohé děti se modlili. Zvlášť pykal otec za svou nevhodnou přísnost, za kterouž, jak myslil, od boha byl potrestán, protože mu ani těch darů nepopřál, ba i vlastní děti odňal.
Avšak brzy na všechny starosti zapomněli, když jim padli šťastní synové okolo krku a za odpuštění je žádali. Teprv od otce se dověděli, co bylo příčinou jejich slávy, a otec se pak od Fortunáta dozvěděl, co by mu nejspíše ještě řekla ona babizna v lese, kdyby se byl s ní pomiloval…
Zeman i staří rodiče šli se syny do jejich království a měli se dobře až do smrti. Králové si často libovali, že smlsali ptačí hlavu a srdce.
Autor: © Éósforos, 2016
27.11.2016 Zpět na obsah