Bydlení v přízemním bytě není žádný med. Zvlášť tedy, když mám nad sebou dalších jedenáct pater a v každém z nich po třech bytech. Jen si spočítejte, kolik lidí mi denně projde chodbou k výtahu! Vnášejí mi před dveře prach, sníh a bláto – podle počasí a ročního období. Kolikrát rozšlapou po schodech i psí výkaly. Hrozné! Pod mými okny je situováno rozsáhlé parkoviště, takže mám od časného rána postaráno i o budíček. Nezbývá mi, než abych spala při zavřeném okně. Zvlášť tedy v zimě je to k zbláznění, protože bezohlední řidiči nejprve nastartují motor a pak jdou škrábat namrzlá okénka, takže jsem nucena nejen poslouchat ten kravál, ale i dýchat jedovaté výfukové plyny.
Ale konec bědování… Narodila jsem se tady, bydlím tu už celých čtyřiadvacet let a za tu dobu jsem si zvykla. Teď na konci června jsem toho smradu ušetřena. A zítra vypadnu na čas z města. Zajistila jsem si brigádu jako zdravotnice dětského tábora. Na dva turnusy, tedy celých šest týdnů! Už se nemohu dočkat. Včera jsem složila poslední zkoušku, semestr mám uzavřený a na tábor mohu vyrazit s čistou hlavou. Dnes si musím zabalit věci, zkontrolovat a dovybavit lékárničku, za kterou jsem zodpovědná, a opatřit poslední drobnosti – koupit opalovací krém, nové sluneční brýle a ještě potřebuji strunu E na kytaru. Tedy – říkám drobnosti, ale ono to zabere skoro celý den. Pro tu strunu, například, musím jet až na druhý konec města.
Starý pan Donát ze šestého mě vzbudil už před pátou. Má takovou letitou rachotinu, když to nastartuje, drnčí tomu plechy na karoserii, ale někam na ty houby ho to ještě zřejmě doveze. Včera jich přinesl plný košík. Je to ale moc hodný pán, nejen že se svým ‚úlovkem‘ pochlubil, dokonce mi pár kousků věnoval. Budu mít aspoň zpestření do polévky. Dnes tedy vyrazil zase, jenže mě probudil, a teď už neusnu.
Asi po půlhodinovém převalování jsem s povzdechem vylezla z pelíšku, otevřela jsem okno, abych vyvětrala vydýchaný vzduch, a zamířila jsem do koupelny. Pečlivě jsem si vyholila klín a podpaží, protože nesnáším, když mi chlupy čouhají z plavek. Pak jsem na sebe pustila studenou sprchu, abych se s konečnou platností probrala, když vtom neodbytně zařinčel zvonek u dveří. Jednou, dvakrát – a teď už drnčí neustále, jako kdyby se zaseklo tlačítko.
Který ďas to otravuje v šest hodin ráno! V rychlosti jsem se zabalila do osušky, vyběhla jsem z koupelny nechávajíc za sebou mokré ťápoty, a otevřela dveře. V té chvíli jsem si ani neuvědomila, že si počínám krajně neopatrně a zbrkle, ale za to může ten zatracený neodbytně řinčící zvonek…
„Co se děje? Hoří snad?“
No, to jsem si naběhla… Přede dveřmi stojí chlápek v hasičské uniformě!
„Ano, hoří! Někde v lese. Náčelník shání všechno, co má ruce a nohy. Miluško, prosím tě, promiň, že jsem tě vytáhl z vany. Brácha si zapomněl klíče a vykrývá špičku. Až se vrátí, tak se u tebe pro ně zastaví. Poslal jsem mu SMS. Díky …“
„Jenže, Ríšo, já potřebuji…“
Tedy, abych vás trochu dostala do obrazu: Rodiče se mi před dvěma roky zabili v autě a já jsem zůstala na všechno sama. Spočítala jsem si, že z jejich životní pojistky jakž takž utáhnu byt, dokud nedodělám školu – tedy za předpokladu, že vydrží regulované nájemné. Ale stejně si musím přivydělávat. Jako sestra na výpomoc v nemocnici, jako uklízečka v nedaleké administrativní budově – na nějaké studentské radovánky jsem musela rezignovat. A po tátovi jsem ‚zdědila‘ funkci domovního důvěrníka. Sice je to jen za symbolických 600 Kč měsíčně, ale v mém nezáviděníhodném postavení je každá koruna dobrá.
Tak – a teď ten hasič a jeho ‚bratr‘… Tedy jedná se o párek gejů, kteří se přistěhovali asi před rokem do bytu v 1. poschodí – právě nade mnou. Jmenují se Richard a Tomáš. Aby nebudili veřejné pohoršení, říkají si bratři. Ale ve skutečnosti jsou to partneři. Jeden je hasič a druhý řidič městského autobusu. Když vykrývá špičku, jezdí od půl šesté do devíti ráno a pak od třinácti do osmnácti odpoledne. To znamená, že se domů vrátí krátce před desátou.
Ríša mi podal klíče a vyběhl z domu tak rychle, že jsem mu ani nestačila říci, že za chvíli také musím odejít, chci-li stačit všechno, co mám dnes před sebou. Jenže ty klíče… V tom fofru jsem je nezachytila a spadly na zem. Jednou rukou si přidržuji osušku, do které jsem zabalená, druhou se opírám o dveře.
Klíče spadly na podlahu chodby a sklouzly trochu stranou. Teď na ně nedosáhnu, musím vyjít pár kroků před dveře. Shýbla jsem se pro ně…
Prásk! To se zabouchly dveře mého bytu. Nechala jsem otevřené okno, Ríša otevřel domovní dveře a vzniklý průvan dokončil dílo…
„Ríšo!“
Pozdě! Prásk! To bouchly domovní dveře. Mají špatně seřízené BRANO. Ríša je fuč a já jsem zůstala na chodbě majíc přes sebe jen přehozenou osušku. Sebrala jsem Ríšovy klíče a chci se narovnat, jenže… Nejde to! Co to? Když jsem vyšla ven, osuška se zachytila vevnitř za kliku. Jak jsem se shýbla pro klíče, kus se jí odvinul – a prudce se zavírající dveře ji uskříply!
No nazdar… Vymotala jsem se z osušky úplně a snažím se ji ze dveří vytrhnout. Nejde to! Uskřípla se jí tam skoro polovina. Teď jsem zůstala na chodbě docela nahatá, leda že bych se zabalila do kusu osušky, který zůstal venku. Ale to bych si k těm dveřím musela sednout nebo kleknout, protože jak jsem se sehnula pro Ríšovy klíče, dveře osušku skříply téměř u země…
Ještě chvíli jsem se pokoušela uvězněnou osušku ze dveří vydobýt, ale nakonec jsem to vzdala. Musím najít jiné řešení. Přeběhla jsem k poštovním schránkám, pod nimi je bedna na reklamní letáky. Kdyby tam tak byly nějaké rozměrnější, kterými bych se mohla aspoň trochu zakrýt… Smůla! Bedna je skoro prázdná. Úklidová služba je tento týden na panu Donátovi – a ten bednu vyklidil hned ráno, než odjel na houby. Jen na jejím dně se krčí pár zapomenutých pozvánek na nějaký reklamní zájezd… No samozřejmě. Za pouhých 199 korun zájezd do liberecké ZOO, cestou pro všechny chutný oběd, pro pány sada šroubováků, pro dámy stolní hodiny a pro manželské páry souprava dvanácti ručníků a dvou osušek. Bude to asi pěkný aušus, ale co bych teď za takový ručník dala! Osuška, kterou mám uskřípnutou ve dveřích, je až příliš kvalitní. Ani utrhnout nejde… Rozmrzele jsem odhodila pozvánku pohlednicového formátu zpět do bedny a začala jsem uvažovat, koho požádat o pomoc. Nejprve sehnat něco na sebe a pak požádat někoho o nářadí, abych se dostala zpátky do bytu.
Jako domovní důvěrnice znám ‚důvěrně‘ všechny nájemníky a začínám si promítat jejich denní rozvrh. Pracují vesměs v dělnických profesích, takže teď už je většina z nich v práci, ledaže by měl někdo odpolední… Třeba paní Bínová z osmého. Pracuje jako pokladní v supermarketu. Ale co budu dělat v případě, že na někoho narazím? Pak mi došlo, že v přízemí je větší pravděpodobnost, že se s někým střetnu, a konec konců že už je jedno, objeví-li mě někdo v Evině rouše v přízemí, kde bydlím, nebo kdekoliv jinde v domě.
Odhodlaně jsem přivolala výtah a vyjela do osmého patra. Chvíli mi trvalo, než jsem sebrala odvahu, abych zazvonila. Jednou, dvakrát, nic! Jenom se rozštěkal pes. Škoda. Paní Bínová má zřejmě ranní. Co se dá dělat – tak musím hledat pomoc u někoho jiného. Což důchodci? Pan Donát… Ale to je vdovec a ráno odjel na houby. Paní Peprná… No, no, s tou jsem měla nedávno ošklivý výstup, ale snad pochopí, že… Vstoupila jsem znovu do výtahu a sjíždím do prvního.
Zvoním, zvoním, musím dlouho. Paní Peprné už je pětaosmdesát a má vážnou vadu sluchu. Konečně se za dveřmi ozvaly šouravé kroky.
„Kdo je tam?“
Nahluchlá paní Peprná si představuje, že všichni ostatní lidé trpí stejnou poruchou, takže zásadně huláká na celý barák.
„To jsem já, paní Peprná… domovnice!!“
„Cože? Já špatně slyším, víte?“
„Domovnice! Domovnice!“
„A co chcete? Já ještě nejsem oblečená, mám noční košili, musíte počkat. A co je s popelnicemi? Mně je to jedno. Proč nejdete za domovnicí? Bydlí v přízemí!“
„Ne popelnice, paní Peprná! Domovnice. Já jsem domovnice a potřebuji s vámi mluvit!“
„No dobrá, potřebujete se mnou mluvit. Ale stejně musíte počkat, až se upravím, i když mi do těch vašich popelnic nic není!“
Asi s ní bude těžká domluva. Když jí něco chci, musím to napsat, ona si to vezme, nasadí si brýle a každé písmeno dlouze studuje. Pak mi vynadá, že já jako studentka bych měla umět pořádně psát a že místo toho škrábu jako kocour. Teď samozřejmě nic napsaného nemám a budu se s ní muset domluvit – respektive dořvat ‚per huba‘ – no to bude dílo!
Přešlapuji přede dveřmi už celou věčnost. Konečně se znovu ozvaly šouravé kroky a zarachotil klíč v zámku. Dveře se pomalu otevírají…
„Panenko Maria! To snad není pravda! Ty couro jedna nemravná! To mi děláš schválně? To je jako nějaká provokace nebo co? No, lidi, podívejte se na ni! Ona se po baráku producíruje ‚jak ji pánbůh stvořil‘ – a ještě si na mě zazvoní! To’s toho neměla před týdnem dost? Napřed se tu producíruje polonahá, teď se svlékne úplně! No, to budeme mít pěknou paní doktorku – jen co je pravda! Ani psa bych si nenechala u tebe ošetřit… Na Boha nevěří, v kostele se neukáže – a podle toho to vypadá. To je dneska mládež! Počkej! Poslední soud se blíží! V pekle se budeš škvařit, ty jedna nemravo nestydatá!“
Prásk!
Zatracená baba! Tady jí nikdo neřekne jinak než ‚Peprnice‘ nebo ‚kudlanka nábožná‘ – jen já se snažím s ní vycházet po dobrém. Teď, když bych od ní potřebovala pomoc, nenechá mě ani promluvit a práskne mi dveřmi před nosem!
A co se stalo před týdnem? Roznášela jsem po partajích nové klíče od domovních dveří, protože bylo nutno vyměnit opotřebovanou vložku v zámku. Ještě večer v osm hodin bylo pořádné vedro, měla jsem na sobě jen šortky a tričko. To se ovšem ‚kudlance nábožné‘ nelíbilo. Asi si představovala, že když jdu za ní, musím být zahalená jako jeptiška. Vyřvávala na celý barák, že když jdu k ní, mám se oblékat jako počestná dívka a ne se předvádět před mužskými. „Už nevíš, jak bys je ulovila, ty nemravo! Takhle vysvlečenou mě neviděl můj nebožtík manžel ani ve svatební noc!“
Samozřejmě, že tou dobou už byli skoro všichni doma, takže její řev přivolal nejen nájemníky z prvního patra, kde bydlí, ale i z vyšších poschodí. Ti se ovšem pod vlivem jejích předpotopních názorů a hlavně té poznámky o její svatební noci rozesmáli, až se kuckali. Peprnice si to ovšem vyložila po svém a než přibouchla dveře, poznamenala jedovatě: „Aspoň vidíš, jakou si děláš ostudu mezi lidmi, ty necudo!“
S hrůzou zjišťuji, že jsem pořád tam, kde jsem byla na začátku. Vzhledem k tomu, že se nikdo neozval při tom kraválu v prvním poschodí, předpokládám, že nižší patra jsou liduprázdná. Pomoc budu muset hledat asi výš. Náhle jsem zaslechla charakteristické prásknutí domovních dveří s neseřízeným BRANEM. Někdo vstoupil do domu! Co teď? Vtom mi ale došlo, že ačkoliv na sobě nemám ani nitku, s někým se přece jen setkat musím, jinak se pomoci nedočkám, neboť jsem zcela bez prostředků. Vběhla jsem do výtahu a sjela zpět do přízemí. Kdybych seběhla po schodech, mohl by mi ten někdo mezitím tím výtahem ujet.
Už ve výtahu slyším rachot poštovních schránek. Ale na pošťačku to je moc brzo, na kamelota s novinami moc pozdě… Hned za dveřmi stojí taška na kolečkách a nějaká holka – ne o moc mladší než já – vhazuje do schránek reklamní letáky. Zřejmě taky studentka na brigádě. Pro nájemníky, kteří mají na schránkách upozornění, že si nepřejí být obtěžováni reklamou, vhazuje část letáků do bedny. Naneštěstí jsou to zase nějaké letní výprodeje na formátu A5, takže nic, čím bych se mohla aspoň trochu zakrýt.
Přesto jsem dívku oslovila: „Promiň, mohla bys pro mě něco udělat? Já jsem Míla.“
„A co? …“ Pak se otočila a vytřeštila na mě oči: „ No ne, ty ses ale vyletnila. Jdeš na nuda?“
Hořce jsem se zasmála: „To ne, ale zabouchly se mi dveře u bytu a já teď nemohu domů a nemám co na sebe.“
„Jóóó? A proč jsi vyběhla nahá? To nechápu!“
„Já jsem nevyběhla nahá. Byla jsem zabalená v osušce. Jenže průvan mi zabouchl dveře a tu osušku tam mám skřípnutou, podívej.“
„Aha… To máš tedy smůlu. A vytáhnout to nejde? Mimochodem, já jsem Šárka.“
Podaly jsme si ruce.
Šárka popadla za osušku a zapřela se nohama. „Fakt, nejde! Ale já ti asi nepomohu, protože pod tím tričkem už nic nemám.“
Teprve teď jsem si uvědomila, že Šárka vyrazila na brigádu jen v tričku a kalhotkách od bikinek. Není divu. Venku je už teď, po ránu, přes dvacet stupňů ve stínu a na sluníčku bude mnohem víc.
„A nebo – víš co? Pohlídej mi tady tu tašku a já ti pro něco zaběhnu do tržnice. Jestli to budu mít roznesené o hodinu dřív nebo později… ono se to nezblázní.“
V zápalu rozhovoru jsem si neuvědomila, že v přízemí zastavil výtah.
„Ježíši Kriste, ty poběhlice! To se tady pořád vystavuješ na odiv nahatá? A ještě si sem přivede kumpánku! Taky pěkně vymóděná, jen co je pravda! To snad není pravda! Já si budu stěžovat na domovní správě, že domovní důvěrnice tady po baráku svádí chlapy, rozbíjí manželství a ještě si k tomu bere na pomoc kamarádky. Že se nestydíte, vy nemravy!“
Obrátila jsem se k Šárce a polohlasně jsem ji upozornila: „Toho si nevšímej, ona to nemá v hlavě pořádku.“
„To mi taky došlo,“ poznamenala Šárka, vytáhla z tašky peněženku a vyběhla z domu.
Peprnice se na mě znovu utrhla: „No a co ty? Jak dlouho tu budeš ještě strašit nahatá? Koukej se jít obléknout nebo na tebe zavolám policajty! Nepamatuji se, že by tady někdo takhle vyváděl! Vždyť tvá máma aby se obracela v hrobě, jestli to shora vidí – jako že to vidí! Úplně jsi zvlčila! Já nevím… Kriste Pane! A ještě se na to vyholila…jako běhna z E55. Nemám slov…“
„Paní Peprná! Stala se mi nehoda, a vy – místo abyste mi pomohla, tak mě tady celou dobu neprávem osočujete a urážíte!“ skočila jsem jí do řeči napínajíc hlasivky ze všech sil, abych jí dokázala aspoň něco sdělit na svou obhajobu.
„Nehoda? Jakápak nehoda? Věčně lítáš po baráku jako povětrná ženština, tak co si mám o tobě myslet?“
Peprnice mává v jedné ruce nákupní taškou, v druhé hůl, o kterou se opírá. Věřím tomu, že kdyby se nebála, že ztratí stabilitu, tak že by mě tou holí s chutí přetáhla.
„Vyběhla jsem zabalená do osušky, průvan mi přibouchl dveře a tu osušku to skříplo. Támhle to vidíte přece, ne?“
„Nevykládej mi pohádky, ty nemravo! Vždyť držíš v ruce klíče! Tak proč si neotevřeš?“
Teprve teď jsem si uvědomila, že v ruce pořád svírám Ríšovy klíče.
„Ale ty nejsou moje,“ křičím na kudlanku z plných plic, „to jsou klíče od Toma a Ríši. Já je mám jen v opatrování, aby se Tom dostal domů, až se vrátí. Zapomněl si je.“
„Cože? Od Toma a Ríši? Snad to netáhneš i s těmi teplouši! Bože na nebesích, Svatá Panno, čeho jen jsme se tady museli dožít! Budoucí doktorka – a paktuje se s takovou verbeží! S takovou sebrankou, odpadem počestné křesťanské společnosti. Fuj! Že ti není hanba! Teplí roznášejí kapavku, syfilis, AIDS a kdoví co dalšího a ona se neštítí vzít od nich něco do ruky! Jestli to rozneseš po baráku, tak tě nahlásím na hygienu a zavřou tě, až zčernáš, ty nemravo!“
Po těchto slovech si Peprnice odplivla a vyrazila za svými nákupy. Já jsem zatáhla tašku víc do kouta, posadila jsem se na ní a jedním letákem jsem si přikryla aspoň klín. Napadlo mě, že bych mohla vlézt do bytu oknem, které zůstalo otevřené, ale po chvíli jsem tuto možnost zavrhla. Dům je postaven ve svahu a moje okna, ač patří přízemnímu bytu, jsou dobré tři metry nad úrovní terénu. Potřebovala bych žebřík. Ten sice je v komoře na nářadí, ale klíče od ní mám já jako domovní důvěrnice. Zavřené v bytě, kam se potřebuji dostat. No není to k zbláznění? Teď mi nezbývá, než počkat na návrat Šárky.
Šárka se vrátila chvíli po té, kdy Peprnice odpochodovala někam do obchodu, podle všeho do místní samoobsluhy.
„Tržnici zatáhli policajti a celníci,“ informuje mě Šárka, „zabavují tam rákosníkům padělky značkového zboží. Jestli chceš, zajdu pro něco domů, ale bude to chvíli trvat, protože bydlím dost daleko.“
Pak si všimla klíčů, které pořád ještě držím v ruce. „A tyhle klíče…“
„Ach ty. Kvůli nim celá moje neutěšená situace vznikla…“ a vyprávím Šárce příběh dnešního rána.
„Dobře. A proč si nepůjčíš něco na sebe od nich?“
„To přece nejde,“ oponuji, „nedovedu si představit, že bych vlezla bez dovolení do cizího bytu, zvlášť tedy, když jsem v jejich bytě nikdy nebyla a neznám to tam.“
„Jestli chceš, půjdu tam s tebou a v případě potřeby ti dosvědčím, že jsi jednala v nouzi.“
Po chvilkovém uvažování jsem dospěla k názoru, že Šárčin nápad není zase až tak špatný, a souhlasila jsem. Vzaly jsme s sebou její tašku s letáky do výtahu a vyjely jsme do prvního patra. V pouzdře jsou tři klíče – od vchodových dveří, od schránky na dopisy a ten poslední je od bytu.
„Nad čím váháš?“
Pohlédla jsem na Šárku. „Nevím, zda mám, či nemám…“
„Prosím tě, ukaž!“ Šárka mi vytrhla Ríšovy klíče z ruky a vrazila je do zámku. Cvak! Cvak! Dveře jsou otevřeny. Vstoupila jsem do cizího bytu v závěsu za Šárkou.
„Stůj! Dál ani krok!“
Pozdě! Na stěně za dveřmi jsem totiž zpozorovala klávesnici zabezpečovacího zařízení podobnou té, jaká je v administrativní budově, kam chodím uklízet. A Šárka jdoucí přede mnou už byla zachycena pohybovým čidlem, protože klávesnice začala pípat. To je signál, že očekává zadání vstupního kódu. Máme na to nějakých třicet sekund. Pak bude vyhlášen poplach! Kód ovšem neznáme, takže…
Siréna se rozječela tak strašně, že jsme vzápětí musely byt opustit, abychom neohluchly, aniž bych si stačila sebrat jakoukoliv textilii na zakrytí své nahoty… A k dovršení této krajně nepříjemné situace se otevřel výtah, ze kterého vystupuje kudlanka nábožná vracejíc se z nákupu. V jedné ruce tašku, v druhé hůl stojí před svými dveřmi a tupě zírá na mě a na Šárku, která právě zavírá dveře bytu, aby se tak aspoň trochu ztlumil jekot poplachové sirény. Ten je ovšem tak úděsný, že i přes polstrované dveře proniká až do morku kostí. Pomalu ani neslyším, co si myslím…
Peprnice zapadla do svého bytu a Šárka mě vtáhla do výtahu. Instinktivně jsem stiskla tlačítko nejvyššího patra, abychom byly od toho pekla co nejdále.
„Nevíš, jak to funguje a jak dlouho to bude řádit?“
„Je několik možností,“ uplatňuji své vědomosti ze školení, kterým jsem musela projít, chtěla-li jsem v administrativním centru uklízet, „buď je to napojeno na centrální monitorovací zařízení některé bezpečnostní agentury, takže sem v krátké době přijedou a vypnou to. Samozřejmě také budou zjišťovat příčinu a v případě potřeby budou kontaktovat policii. Nebo se to ohlásí klukům na mobil. A ti buď přijdou sami, nebo zavolají na policii, aby to sem přišli zkontrolovat.“
„Opravdu hezké vyhlídky,“ pobrukuje Šárka, „ale v každém případě tady s tebou zůstanu, když jsem tě do toho uvrtala.“
Posadily jsme se vedle sebe na schody a podložily jsme se každá vrstvou letáků, protože podlaha chodby není příliš čistá.
„Brigádničíš?“ ptám se Šárky.
„Jo. Jsem právě po maturitě a po prázdninách mám sjednanou práci au pair v Anglii. Tak si chci trochu vydělat na cestu. Dopoledne roznáším letáky a odpoledne se učím, abych se tam vůbec domluvila. Na srpen mám ještě zařízený tábor s jazykovou výukou…“
„Hmm, já mám před sebou ještě dva roky na medicíně a od zítřka nastupuji na dětský tábor jako zdravotnice. Tedy… jestli mě za ten dnešní incident nezavřou.“
„Snad ne… Znáš se s těmi lidmi?“
„Ale ano. Nastěhovali se sem teprve před rokem, takže jsou tady ‚služebně‘ nejmladší a spousta lidí se na ně dívá skrz prsty kvůli jejich sexuální orientaci. Sice si navenek říkají bratři, ale brzy se rozneslo, že ve skutečnosti jsou homosexuální partneři. To víš… Tam-tamy duní i na sídlišti, nejen v těch pověstných pavlačových domech.
Ale před půl rokem napadlo hrozně sněhu. A zrovna na mě vyšla úklidová služba. Všichni ‚normální‘ chlapi na mě čuměli z oken, jak se s tím dřu. A tihle ‚teplouši‘ jediní přišli s tím, že to za mě udělají. Já jsem je za to pozvala na oběd… No – a tak jsme se spřátelili, tykáme si… i když oni jsou asi o deset let starší než já. Jsou docela fajn.“
„Tak snad… když je to takhle, tak by snad nemuselo být tak zle. Ať už sem přijde policie nebo bezpečnostní agentura…“
V zápalu rozhovoru a rozjímání jsme si ani neuvědomily, že siréna už drahnou dobu mlčí.
„To jsou ony, pane esenbé,“ vyřvává paní Peprná svým vše pronikajícím hlasem, sotva se otevřely dveře výtahu, doprovázejíc dva příslušníky městské policie. „Nemravy nestydaté. Jedna polonahá, druhá jak ji pánbůh stvořil! Budí tady veřejné pohoršení, lezou do bytu k teploušům – ještě tu roznesou nějakou nákazu. Zavřete je, až zčernají.“
No jo – zavřít mě až zčernám! To je zřejmě kudlančino zbožné přání. Situace nabírá na vážnosti, ale mě rozesmálo především to, že Peprnice oslovuje městské policisty ‚pane esenbé‘ – a protože smích je nakažlivý, Šárka se rozesmála také.
„A ještě navíc jsou drzé! Podívejte se, jak se mi smějí do očí! Nemá to úctu k starému člověku. A to je domovní důvěrnice! Věčně tu lítá polonahá! Když jí to vytknu, tak udělá takovouhle provokaci a ještě si k tomu přivede kumpánku. Vidíte to?! Vždyť taky na sobě skoro nic nemá.“
Oba policisté za jejími zády bezmocně kroutí hlavami, protože paní Peprná vyřvává svá strašlivá obvinění na mou i Šárčinu osobu snad bez nadechování a nejde to zastavit.
„To máme z toho, že se v kostele neukáže, jak je rok dlouhý. Už Adam s Evou se styděli za to, že jsou nazí v ráji – a to tam byli sami, pane esenbé! Kdežto tahle… Na veřejnosti! Před lidmi! Že ti není hanba, ty couro…“
Teprve když utichl tenhle slovní vodopád, dostali se policisté konečně ke slovu:
„Tak, slečny! Občanské průkazy bych prosil…“ huláká policista – zřejmě proto, aby rozuměla i kudlanka. Všimla jsem si jejího škodolibého úšklebku.
„Prosím,“ Šárka sáhla do své tašky a vytáhla požadovaný doklad. Policista si zapsal její personálie do bloku, legitimaci jí s díky vrátil a pak se obrátil ke mně: „A co vy, slečno?“
„Já mám občanku dole v bytě. Jenže mi průvan zabouchl dveře a já jsem tu zůstala bez prostředků. Když jsem paní Peprnou chtěla požádat o pomoc, protože jak je vidět, je tady v domě jediná doma, tak mě zasypala sprškou urážek…“
„Víte co? Vysvětlíte nám to na stanici, ano? Pojďte s námi. A vezměte si něco na sebe!“
„Jenže co, když nic nemám?“
Policisté se na sebe významně podívali.
„Co se dá dělat, půjdete tedy ‚jak vás pánbůh stvořil‘, jak říká tady paní Peprná!“
„To snad nemyslíte vážně?“
„Ale myslím… Ukažte ruce!“
Cvakly náramky.
„To jen pro jistotu…“
Výraz jeho obličeje však vypovídá o něčem jiném… Zato pohled na kudlanku je přímo božský. Rozplývá se štěstím. „Tak, konečně ses dočkala, ty poběhlice! Kdybych ti to neříkala. Ale mně se nevěří. Mně ne…“
Nastoupili jsme všichni do výtahu a sjíždíme dolů. Stavíme v prvním patře.
„Děkujeme vám, paní Peprná, za pomoc. Mějte se hezky,“ zařval na ní jeden z policistů a vypoklonkovali ji z výtahu.
Sjíždíme do přízemí.
„Promiňte, děvčata. To byla jen komedie kvůli ní. Jinak bychom se jí asi nezbavili,“ omlouvá se policista snímaje mi náramky. „A teď mi povězte, co se vlastně stalo. A … tohle si vezměte prozatím na sebe.“
Jeden z policistů mi podal své sako od uniformy. Jelikož je to ‚bidlo‘ – skoro o dvě hlavy vyšší než já, posloužilo mi jeho sako spíš jako kabát. Jsem v něm úplně utopená.
Už, už jsem chtěla spustit svůj příběh, když vtom se otevřely domovní dveře a vstoupil šofér Tomáš.
„Miluško! Co se tu proboha dělo? Zrovna jsem odevzdával autobus, když vtom mi začal bláznit mobil, že máme v bytě zloděje. Tak jsem vypnul sirénu a zavolal jsem tady na policii…“
„Ráno zvonil Ríša. Vyběhla jsem na chodbu zabalená do osušky a průvan přibouchl dveře, které mi tu osušku skříply. Já teď nemohu domů a zůstala jsem úplně nahá. Až tady pan…“
„Praporčík Hladký,“ představil se.
„… praporčík Hladký mi půjčil sako.“
Všichni se pobaveně dívají na osušku uskřípnutou do mých dveří a já se směji s nimi. Druhý policista mezitím odešel do auta a přinesl brašnu s nářadím. Vsunul šroubovák mezi zámek a veřej. Cvak! Sláva! Jsem zase doma!
„Vidíte, Miluško, ani to nebolelo,“ poznamenal praporčík Hladký.
„Tak vám všem moc děkuji. Pojďte na chvíli dál a posaďte se. Udělám vám aspoň kafe.“
„Kafe ne… spíš něco studeného kdyby bylo,“ požádal prosebným hlasem druhý policista, „venku je nesnesitelně… Nechápu, jak ta baba může v těch vlněných hadrech vydržet zabalená od hlavy k patě!“
(Po šesti týdnech)
„Panenko Maria! To už tě z toho kriminálu pustili? Moc dlouho sis tam nepobyla, jen co je pravda. A zase tu lítá polonahá. Nemrava! To máme tedy spolehlivou policii. A já jim tak věřila…“
Paní Peprná se nachomýtla u dveří zrovna v momentě mého návratu z tábora. Když jsem byla šest týdnů pryč, dospěla zřejmě k názoru, že si mě ti policisté odvedli.
Jen pro zajímavost: Praporčíkovi Hladkému jsem poslala z tábora pozdrav na stanici a dnes jsem našla ve schránce jeho vizitku. Rovněž tak pohled od Šárky, kde mi sděluje svou emailovou adresu. Když už nic jiného, získala jsem dva prima kamarády.
Autor: © Éósforos, 2007–2014
8.2.2007 Zpět na obsah