Slovo bootcamp (do češtiny je nepřekládám) je podle WIKIPEDIE název pro
intenzivní tréninkový program určený široké veřejnosti i sportovcům.
Pro účastníky je fyzickou i psychickou výzvou. Dle tvrzení pořadatelů je
bootcamp jedním z nejefektivnějších kondičních programů na světě.
Cvičení je mírnější formou tréninkových programů americké armády; jeho hlavní
odlišnost spočívá v tom, že cvičení probíhá vždy venku, bez ohledu na počasí.
Organizátoři uvádějí jako velkou přednost bootcampu ‚nakopnutí‘ člověka
k aktivitě. Podle psychologů je ale pro každodenní cvičení třeba vnitřní
motivace, kterou dril dodat nemůže.
poslanec Duffy
Originální povídku Boot Camp Blues volně přeložil Éósforos
V severním Vermontu je stará školní budova, kterou jsme kdysi používali jako
Státní policejní vzdělávací zařízení. Jelikož v ní nedávno řádili vandalové,
byli jsme tam já a poslanec Johns posláni jako ‚školníci‘. Já jsem z toho nebyl
nijak zvlášť ‚odvázaný‘, Až pak, když jsem v troskách jedné zničené skříně našel
tyto papíry – dopisy jedné dívky její sestře.
Zpočátku to bylo poněkud zvláštní čtení, ale bylo to něco tak vzrušujícího, že
se jistá práce a výzkum vyplatily, abych mohl celý příběh rekonstruovat.
Zjistil jsem, že jsme starou školu využívali více než jen ke vzdělávání. Zdá se,
že v 80. letech (když jsem byl ještě školák), jednalo se o nápravné zařízení,
a před tím byla využívána v létě jako ‚Boot Camp‘, což ze začátku byla módní
novinka a všichni, kdo něco znamenali, tam museli být.
Samozřejmě, že ‚boot camp‘ měl i své odpůrce, ale ti protestovali jen pár let.
Někteří lidé byli raději uvězněni v hnijících celách, než aby šli dělat silniční
práce, nebo třeba úklid parků, což byla práce táborníků.
Každý turnus trval dva týdny. Turnusy byly rozděleny podle pohlaví, jeden
turnus pro muže a jeden pro ženy. ‚Táborníci‘ byli většinu času provinilci – to
obvykle ti mladší – ve věku 18 – 20 let. Kdo dovršil dvou týdnů, byl z tábora
vymazán. Nebo jste mohli přestat v kterémkoliv okamžiku, ale to vám nebylo nic
platné. Tábor jste dokončit museli.
První dopis byl napsán krátce poté, co dívka přišla do tábora.
(Dovolil jsem si provést drobnou redakci, aby bylo čtení pro vás, čtenáře
přívětivé.)
píšu Ti, jak sis přála. Dali nám hodinu v noci, abychom mohli číst a psát.
Ale nemohu říci, že by si přáli, abychom psali pravdu, jak bych chtěla já.
Našla jsem si proto vhodný úkryt, ale pořád jsem nervózní. Každopádně to jde.
Díky za to, že jsi mě tam dovezla. Alespoň jsi tam byla se mnou. Wendy se
objevila pár minut poté, co jsi odešla. Věříš tomu? Je stále s tím podlézavcem
Billem. Řekla bych, že to byl jeho blbý nápad, který nás do toho všeho uvrtal.
Mimochodem, Wendy se ke mně připojila v autobuse a já jsem musela nasadit
falešný úsměv, protože nebyl čas, abych jí řekla, jak se cítím.
Autobus se pomalu naplnil ženami, z nichž většina bude zřejmě činit potíže –
byly nalíčené a navoněné. Do autobusu nastoupila i pěkná blondýnka v sexy
červených šatech. Také červené střevíčky měla s vysokými podpatky. Docela jsem
se musela usmívat, přemýšlejíc, jak se sem vlastně dostala.
Když jsem se rozhlédla kolem, napočítala jsem nás dvanáct dívek. Cesta autobusem
byla dlouhá a klidná. Nemluvily jsme. Myslím, že jsme jen přemýšlely o tom,
co nás čeká. Jen ta hezká blondýnka využila cestu k tomu, aby se ujistila,
že má v pořádku make-up a vlasy. Říkám Ti, sestřičko, že jsem se moc
netěšila na to, že dva týdny na mě budou neznámí lidé ječet a že budu mít po
celou tu dobu na sobě tu příšernou uniformu. Jestlipak ta blondýnka ví, že bude
mít po celé dva týdny na sobě jen růžové šortky a bílé tričko – místo svých
červených sexy šatečků?
Konečně autobus přijel k takové cihlové budově. Náš nový domov. Všechny jsme
prošly nahoru předním vchodem. Chodba ústila do jakési tělocvičny, (aspoň
soudíc podle starých basketbalových sítí, které byly vytaženy až ke stropu).
Slunce zářilo střešními okny, takže v tělocvičně bylo časem strašlivé vedro.
Jakmile jsme byly uvnitř, ujali se nás dva dozorci, muž a žena. Oba začali
štěkat své rozkazy. Každá jsme musela najít plastový koš se svým jménem. Bylo
to trochu chaotické, zejména když oba na nás řvali, jak už jsem psala.
Konečně jsme všechny stály za svými koši. Byly jsme ve dvou řadách po šesti
proti sobě, pár metrů od sebe. {Byla jsem poněkud překvapená – (o co šlo?),
že Wendy stála vedle mě a vypadala zkameněle. Byly jsme na konci řady. Dva
dozorci stáli u dveří, kterými jsme prošly, a všimla jsem si, že zadní dveře
byly zavřené na řetěz. Cítila jsem se uvězněna. I když žádný z obou dozorců
neměl zbraně, jsem si jista, že za ně měly být považovány jejich svítilny
a pendreky.
Dva noví dozorci chodí sem a tam mezi námi, učí nás naše postoje – máme mít
ruce po stranách těla, dlaněmi ven, ramena dozadu, vypnutý hrudník, nohy od
sebe. V podstatě dělali špatného Louise Gossetta z toho filmu Richarda Gereho,
který každý zná. (Kromě toho, že byli bílí.)
Musím však říci, že byli docela dokonalí, až na jejich vzhled. On byl plešatý,
oholený, s několika jizvami. Také vysoký a opravdový vazoun, předvádějící své
svaly v bílé košili, a s těsnými kalhotami obepínajícími stehenní svaly to byl
impozantní pohled.
Ona byla také vysoká, musela mít aspoň šest stop (asi 180 cm). Měla na sobě
pevné bílé tričko zastrčené do černých kalhot, ve kterém ukazuje své tvary.
Tričko také ukazovalo obrys jejích bradavek, což mě nutilo se přikrčit,
chtěla-li jsem je vidět. Její příliš krátké černé vlasy byly mokré nebo hladké.
Pak, když se přiblížila k mému obličeji, ucítila jsem její parfém. Byla jsem
překvapena a začala jsem uvažovat o její sexuální orientaci.
Poněkud ustoupila a rozkázala nám, abychom hodily své kabelky do košů. Srdce
mi začalo prudce bít, protože jsem z ní měla špatný pocit.
„Tak, a teď vás šest na této straně,“ řekla a pohlédla na nás. „Odložte všechno
své oblečení a dejte je do košů.“
Po tomto rozkazu následovaly vzdechy a sténání. Nemohla jsem uvěřit svým uším,
i když to je to, co jsem si myslela, že by mohla říci. Věděla jsem, že se máme
po příjezdu na místo vzdát svých osobních věcí – to bylo ve formulářích, které
jsme musely podepsat u soudu, ale nikdy, sestřičko, nikdy bych nečekala toto.
Chvíli jsem se ohromeně rozhlížela, a většina ostatních dívek taky.
„Řekla jsem ‚svléknout‘!“ zařvala dozorkyně, vytáhnuvši svůj pendrek z opasku.
Plešatý dozorce rovněž vytáhl svou zbraň. Byl to bič, který užívají žokejové,
což bylo i pro mne memento, že ON je tady taky.
„Před ním?“ zvolala jedna z dívek na vzdáleném konci řady.
„Co-o?! Snad si nemyslíš, že jsem nikdy neviděl kozy?“ zasyčel, rozběhl se před
ní a doplnil svou ‚otázku‘ ranou bičem přes její stehno. Dívka vykřikla – spíše
leknutím než bolestí.
Všimla jsem si, že dívka vedle mě už je svlečená do kalhotek. Svlékla je taky,
a já jsem vzdechla, když jsem si uvědomila, jak moc nahé nás chtějí mít.
„Aspoň tu máme jednu tábornici, která ví, jak má plnit rozkazy,“ prohlásila
dozorkyně, postavivši se před nahou dívku.
Pohlédla na mě: „Jaký je ty CENZUROVÁNO tvůj problém?
Jsi snad hluchá?“
„Ne, paní,“ začala jsem se vymlouvat.
„Tak proč už nejsi nahá?“ Její obličej byl na centimetry od mého.
„A ty taky, zlato, kalhoty…“ řekla, když pohlédla na Wendy.
Sdílely jsme pohyby očí, dříve než jsem shodila střevíčky a začala jsem se
svlékat. Byla jsem oblečena jen na lehko, protože jsem věděla, že to budu dělat
před kýmkoliv. (Samozřejmě, že ne v tělocvičně plné lidí) – nejprve svůj svetr,
(nechala jsem si podprsenku doma, neboť jsem věděla z formulářů, že nejsou
vůbec povolené), pak své džíny. Měla jsem tu smůlu, že jsem byla jen
v kalhotkách, když se přede mnou objevil ten holohlavý dozorce. Ani neskrýval,
že se dívá, jak jsem si je stahovala. (Možná, že nemusel.)
Stála jsem úplně nahá se svým veškerým oblečením v koši, spolu s pěti dalšími
nahými dívkami, a zakrývaly jsme svá nahá těla rukama. Zdálo se, že dozorci jsou
našimi postoji pobaveni. Náhle na nás začali štěkat, abychom zaujaly postoj,
který jsme se naučily o pár minut dříve. Řeknu ti, sestřičko, že tento postoj
rozhodně nebyl určen pro nás, nahé. Nikdy jsem se necítila tak exponovaná.
Dívala jsem se na blondýnku naproti sobě. Měla na tváři výraz hrůzy, protože
věděla, že jejich řada bude následovat. Než se tak stalo, dozorci se přesunuli
před první dívku v mé řadě. Z koše jí vylovili boty, prozkoumali je a nařídili
jí, aby se obula, prohlásivše cosi o studené podlaze, což bylo docela divné,
protože podlaha vůbec studená nebyla.
Když si obula boty, přečetla si dozorkyně její jméno na koši, a zeptala se jí,
proč tu je. Dala jí na krk kovový štítek, jako nosí vojáci, a nařídila jí,
aby se otočila a položila si ruce na kolena. Dozorkyně pak vyměnila svůj
pendrek za ‚svítilnu‘. Slyšela jsem rozkazy, ale dívat jsem se nemohla, protože
jsem věděla, že jsem ve stejné řadě a že se mnou bude zacházeno stejně
ponižujícím způsobem.
Následující rozkaz „Roztáhni si hýždě,“ vyvolal řadu vzdechů. Koutkem oka jsem
zjistila, k čemu ona ‚baterka‘ slouží, ještě dříve, než se dostali k další dívce.
Srdce mi řádilo, když se zabývali dívkou vedle mě, A teď jsem byla na řadě já!
„Buď silná“ říkám si, nechtějíc se před nimi ‚ztratit‘. Nebyla jsem zvlášť
překvapena, když jsem se dozvěděla, že dívka vedle mě je prostitutka. Možná
proto znala tento drill, a nebylo jí zatěžko se svléci před cizími lidmi.
Teď stanuli u mě. Cítila jsem svůj obličej jako v ohni. Ta ženská vytáhla
moje boty z koše, a já jsem byla vděčná, že si je mohu obout – jednoduché
střevíčky s otevřenou špičkou. Když hledala můj štítek, zeptala se na můj
‚zločin‘. Neřekla jsem jí nic nového – řekla jsem jí, že jsme ukradli maskota
Davenportské střední školy jako žert posledního týdne školy.
„Ale CENZUROVÁNO.“ zaskřehotala, naleznuvši můj
štítek, “Četla jsem to v novinách. Nebyla náhodou celá věc dána k ledu?“
Jenom jsem přitakala hlavou, jsouc z toho stále v rozpacích.
„No, není život pes?“ škádlila mě, když mi dávala štítek na krk.
Teď jsem na řadě, abych se nechala vyholit. Proklínala jsem se, že jsem nechala
Eddieho, aby mě tam dole vyholil. Vím, že teď si mám roztáhnout hýždě od sebe…
No, přinejmenším to urychlilo proces, ale byla to stále ta nejvíc ponižující věc,
kterou jsem kdy musela udělat.
Teď byla na řadě Wendy. Já vím, že víš, jak je Wendy stydlivá. Musela umírat
studem. Vždy si stěžovala na velikost svých prsou. Snažila jsem se na ni
nedívat, ale hořela jsem zvědavostí. Vždyť ač jsme byly kamarádky, nikdy jsem
ji nahou neviděla.
Ano, má pravdu, sestřičko. Má obrovská prsa s velikými hnědými bradavkami.
Vždy dokonce musí vydržet ještě jejich nadzvednutí, aby mohla být vyšetřena i
pod nimi. Vím, že to není správné, ale zalila mě drobná vlna radosti, když si
musela roztáhnout hýždě, ale kdyby aspoň nekafrala do krádeže toho maskota…
Konečně byli hotovi s naší řadou. Musely jsme vzít své koše a dát je okénkem
jiné dozorkyni na druhé straně, jako do nějakého skladu. Když jsem se vrátila
na své místo, cítila jsem se bez svého koše ještě více nahá.
Nás šest stálo v lascivních pozicích, a dozorci obrátili svou pozornost
k ostatním šesti dívkám. Nevím, co cítily, když se dívaly, jak nás nahé
prohledávají, ale jistě nejsem daleko od pravdy, když jsem zjistila, že teď jsme
to byly my, kdo to pozoroval.
Dozorce se zdál být zahleděn do té pěkné blondýnky (což nebylo pro mě žádné
překvapení), když z ní sklouzly ony červené sexy šaty. Pod nimi měla malou
červenou podprsenku bez ramínek a odpovídající kalhotky. Vrhla na něj zlý pohled,
což ho velice rozzlobilo.
Sklonil se k ní opravdu blízko.
„Ty na mě valíš bulvy?“ zasyčel.
„Ne, pane,“ vymlouvala se přeskakujícím hlasem.
„Máš tady se mnou problém?“
„Nezdá se mi, pane,“ řekla, pravděpodobně pro nás, pro všechny.
„Ty se mě ptáš?“
„Ne, pane.“
„Lhářko! Seberu tě a dám ti jich dvacet.“
„Ale já jsem v podprsence a kalhotkách,“ stěžovala si před tím, než ji plešatý
začal vyplácet přes zadek. Podle zvuku jsem poznala, že musí mít opasek.
Vykřikla, než se rozhodla zadek vysadit. Můj předpoklad byl potvrzen.
Donutil ji rány počítat. Dokázala se dopočítat deseti.
„Svlékni se, vysaď pořádně ten nahý zadek, a už se mě na nic neptej!“
Takového času strávila make-upem, Teď jí řasenka teče po tváři, zatím co její
podprsenka a kalhotky letí do koše. Nechávají nás všechny nahé. Cítím jakési
bodnutí závisti, protože musím říci, že má nejhezčí tělo z nás (včetně mě).
Ale ona se zase dívá sebevědomě. To tady je několik dívek, které téměř umíraly,
hrůzou, když musely předvést svá tvary, když měly být zcela nahé ve skupině
našeho kalibru.
Dlužím trenérovi Debbiemu veliké objetí.
Sledovaly jsme, jak každá z nich prošla stejnými procedurami, jakými jsme byly
nuceny projít my. Jen blondýna byla oholená jako já. (Tak aspoň jsem nebyla
jediná.) Když se jí na to zeptali, řekla, že je oholena kvůli dopravním
přestupkům. (Ach, tak musela být podrobena této proceduře, protože neuměla
řídit?) Pak uložily své koše do skladu a vrátily se do řady. Já jsem zatím
přemýšlela, co asi přijde potom.
Dozorce vytáhl onu blondýnu do středu a pak řekl vysoké zrzce, aby se postavila
za ní. Otočil se k naší řadě a řekl mi, abych se postavila za zrzku.
Prostitutka byla další a pak zas jiná a na konec šla Wendy. Ostatním dívkám
nařídil, aby se posadily na dřevěné tribuny a počkaly tam. Bylo to nějak divné,
sestřičko! Bylo to, jako kdyby nás postavil do řady podle toho, jak vypadáme
nahé. To bylo víc než náhoda. (Aspoň, že mě vybral před Wendy.)
Dozorkyně se postavila před blondýnu a řekla nám, abychom ji následovaly.
Dozorce šel za Wendy. (To se jí muselo líbit!) Byly jsme vyvedeny z tělocvičny
ven do jakési šatny, kde to příšerně smrdělo. Na vzdáleném konci šatny byly
otevřené dveře ven. Opouštěla jsem domov dnes ráno. Toto byla část, které jsem
se obávala nejvíc – sprchy!
Seřadila nás a pustila vodu. Podlaha byla špinavá, takže jsem si raději nechala
boty. Viděla jsem, že i ostatní si je nechaly, Voda prýštila z potrubí nad
našimi hlavami – ne ze zdi. Vytékala ze tří růžic, U každé z nich viselo mýdlo
na šňůrce, takže jsme je musely sdílet. A tak jsem se sprchovala bok po boku se
skutečnou prostitutkou. Dokonce jsme museli čelit důstojnici, která byla
poněkud silnější, než trenér Debbie. Neskrývala fakt, že se na nás dívá, že
sleduje každý náš pohyb, zatímco chodí sem a tam okrajem sprchy. Připomíná nám,
že nám nebylo dovoleno otáčet se k důstojníkům zády. A voda je ledová – možná
zase, že v tělocvičně je příšerné horko.
Nevím, jestli bylo dozorci povoleno být ve sprchách nebo ne, ale všimla jsem
si, že se opírá o dveře a kouří cigaretu. Asi jsme nebyly příčinou jeho
přestávky, protože nás měl neustále na očích, když jsme byly volány ze sprch
a musely jsme stát na jakýchsi gumových podložkách a odkapávat na nich do sucha.
Dozorkyně se jen smála, když blondýnka neprozřetelně požádala o ručník.
Tato otázka vyústila pro ni v nový trest, jen tentokrát bez podprsenky a
kalhotek. Musela udělat nahá deset kliků na gumové podložce. Když vstala, její
hezké růžové bradavky byly příšerně špinavé, samé svinstvo.
Ani nevím, proč se některé dívky ještě pokoušely zakrýt svá nahá těla. Možná
to bylo tou studenou vodou. (Vím, že moje bradavky byly nepochybně v erekci.)
Wendy se krčila v zádech. (Zapomněla, že musí ukrýt i svou vagínu?)
Pomalu mě napadlo (i když jsme byly v USA): Oni se dopouštěli toho, čeho se
dobyvatelé dopouštěli po staletí: svlékli své zajatce z jejich oděvu a zbavovali
je jejich důstojnosti. No, už jsem byla nahá, ale byla jsem odhodlána nedat jim
svou důstojnost.
Pomalu jsem chápala, k čemu se právě chystají.
Nastal čas se znovu seřadit. Zjistila jsem zrzčino jméno. Jmenovala se Felicia.
Je to vhodné. (Krásné jméno, pro hezkou dívku.)
Postavili nás tak blízko sebe, že voda z jejích mokrých vlasů kapala na má
prsa, ovšem mimo mé bradavky.
Konečně nastal čas jít dál. Šly jsme chodbou do malé místnosti, která sloužila
kdysi pravděpodobně jako učebna. Musely jsme se postavit ke zdi a pravým
ramenem se k ní přitisknout. Při pohledu kolem, byly všechny židle složeny
dohromady vzadu. A ve středu místnosti stál velký dřevěný stůl.
Najednou jsem uslyšela pár dívek zalapat po dechu. Při pohledu vlevo jsem
pochopila, proč. Byla tam okna, která vedla na hřiště a nebyly v nich záclony,
ani žaluzie. Připomnělo mi to, že jsem stále nahá, a kdokoliv půjde kolem,
může pohlédnout do oken a uvidí… všechno.
Nechtěla jsem o tom přemýšlet.
Dozorce zatáhl za šňůru a velký bílý list papíru padl na černou tabuli.
Dozorkyně vytáhla něco ze skříně a postavila tam
– CENZUROVÁNO fotoaparát na stativu. Zrzka se
podívala přes rameno plná nevíry. Sdílela jsem její pocity.
Blondýnka šla první. Dozorce, kterého budu dále nazývat ‚Plešoun‘
napsal její jméno a číslo na malou tabulku, přičemž si na nás dělal špatné vtipy,
že některé z nás pravděpodobně nedovedou číst ani psát. Blondýnka musela držet
tabulku pod bradou pro první snímek. Pak Plešoun tabulku popadl a dal ji pryč.
Dozorkyně pak udělala další snímek. Pak snímek jednoho boku, snímek zezadu a
nakonec snímek druhého boku.
NEMOHLA JSEM TOMU UVĚŘIT!
Tak oni si dělali naše nahé fotky! Všech a ze všech stran, ale nikdo neřekl ani
slovo. Dívajíc se na rudovlásku, jak tam jde, věděla jsem, že budu další na řadě.
Co jsem na to měla říci, sestřičko? Nechtěla jsem pózovat pro nahé fotky, ale
také jsem nechtěla dělat nahá kliky…
Když jsem zamířila k tabuli já, tak jsem se roztřásla. Ale pak se něco stalo,
to mě rozesmálo. Plešoun mi podal tabulku, ale napsal na ni špatně moje jméno.
„Tak, kdopak že neumí psát?“ zeptala jsem se Plešouna, a všechny holky se
rozesmály. On skutečně zčervenal.
Po fotografování jsem se chystala jít zpátky na své místo, ale Plešoun mě popadl
za zápěstí a přitáhl si mě k dřevěnému stolu. Byl šílený! Zdálo se, že mu žíly
na čele jako by pulsovaly. Řekl mi, abych se přehnula přes stůl a chytila se
na druhé straně. Nejdřív jsem se na něj podívala, jako by byl blázen. A pak
jsem si pomyslela, že on možná je. A tak jsem se dostala do pozice, kdy jsem
sáhla na druhou stranu. Moje paty dokonce vylezly z mé obuvi. Když jsem se
podívala doleva, viděla jsem, že fotografování bylo pozastaveno. Některé dívky
se dívaly, některé ne.
Věděla jsem, k čemu tato pozice slouží, ale první rána jeho biče mě vyděsila.
(To také nebylo ve formulářích, které jsem vyplnila.) Snažila jsem se nekřičet,
ale bylo to těžké, protože to pálilo jako peklo. Nebylo to jako nějaký maminčin
výprask. Rána šla za ranou, dokud jsem nevykřikla, Teprve pak, díky bohu,
skončil. Cítila jsem, jeho ruku na svém zadečku. Otočila jsem hlavu. Ještě se
šklebil, když třel můj zmučený zadeček. Stejně jsem se cítila špatně. On mou
bolest ještě zvětšoval, než aby ji mírnil,
„Ať je to lekce pro všechny z vás," zasyčel Plešoun, když mě stáhl se stolu
a poslal mě směrem k ostatním dívkám.
Dokončili fotografování, když jsem se snažila vyčistit oči. Pak jsme musely –
všech šest – znovu ke zdi. Zajímalo mě, co bude dál.
Dozorkyně zavolala z toho červeného telefonu na zdi. Já jsem ji neslyšela,
ale vím, že neobjednává pizzu. Pár minut nervózního očekávání, když skončila.
Vstoupili dva muži v bílých pláštích a dvě ženy v bílých šatech.
Byla jsem trochu zmatená. Myslela jsem, že vypadají jako dva lékaři a
zdravotní sestry. Ale proč tu byli? Koneckonců to byla učebna. Ale také jsem si
uvědomila, že jsme všechny v plné nahotě.
„Tak, děvčata,“ řekla dozorkyně, zjednavši si naši pozornost. Představila
nám lékaře a sestry – ale byla jsem příliš rozrušená, než abych si vzpomněla na
jejich jména. Jsem jako většina: nesnáším lékaře. Také moje první gynekologická
prohlídka je stále čerstvá v mé mysli.
„Jsou tady, aby vám udělali vstupní prohlídku, abychom se ujistili, že jste
fyzicky dostatečně fit na to, abyste si tu mohly ty dva týdny pobýt.
Zdokumentují vaše zdraví a vzhled. Pak po dvou týdnech vás znovu prohlédnou
a zdokumentují váš stav, jen abychom se ujistili, že vám v naší péči nepřišla
žádná újma… Jako by se to někdy stalo.“
Teď jsem pochopila, k čemu slouží ty fotky, a pravděpodobně i proč Plešoun čekal
s trestem až po těch fotkách, aby mi dal výprask. Připadalo mi to jako moje
školní prohlídka pro roztleskávačky, jenže tentokrát v plné nahotě.
Opravdu jsem neměla čas o tom přemýšlet, protože sestra mě zavolala,
aby mi mohla změřit krevní tlak. Byla jsem překvapena, že jsem byla vyvolána
tentokrát jako první.
Posadila mě na židli, která jako by byla určena pro třeťáka.
Nebyla jsem vůbec překvapena, že můj KT byl poněkud vysoký. Dala mi hnědé desky
(myslím, že jsem v nich měla své záznamy) a řekla mi, abych šla k další sestře.
Všimla jsem si, že Plešoun mluvil s oběma lékaři, vedle stolu.
Další sestra si vzala mé desky a řekla mi, abych se postavila na koupelnové
váhy. Mohla jsem jí říci, že mám 115 liber (52,2 kg). Pak jsem se musela postavit
k části stěny, na které byly vyznačeny výškové značky. Jo, 5′4″ vysoká”.
(163 cm). {BMI = 19,740 kg/m2}.
Zapsala svá úžasná zjištění do mých záznamů a poslala mě k lékařům. I když to
k nim bylo jen pár metrů, zdálo se mi, že je to nejdelší cesta v mém životě.
Sestry byly jedna věc, ale…
Plešoun ustoupil a jeden z lékařů si vzal mé desky. Byl šedovlasý, krátkozraký,
měl stetoskop kolem krku, živý, dýchající stereotyp.
Řekl mi. abych se opřela o stůl. Viděla jsem další dívky, které následovaly
za mnou.
„Ach, tak krevní tlak máme trochu vysoký,“ řekl, než pokračoval,
„pravděpodobně nervy.“
Říkám „fuj, sestřičko,“ ten chlap snad ani nebyl lékař – možná, že to byl něco,
jako ‚plzeňský turbodoktor‘.
„Ok, nějaké tetování?“ zeptal se a vzhlédl od složky. Řekla jsem mu, že ne,
ale to nebyla otázka. Řekl mi, abych spustila ruce podle těla.
(Měla jsem snahu chránit svou nahotu.) Zhluboka jsem se nadechla a ruce jsem
spustila. Bylo to tak zvláštní. Já vím, že on je doktor, ale právě před chvílí
jsem se s ním setkala a teď se jeho oči pásly na mém nahém těle. Zrzka byla
brzy po mém boku, a druhý lékař (který byl tělnatý) dělal totéž. Musela jsem se
otočit. Celá procedura hledání tetování bylo dosti trapná.
Poklepal mi na rameno a řekl mi, abych se posadila. Naskočila jsem na
dřevěný učitelský stůl. Bylo to trochu divné. Ale takový byl celý den. Teď jsem
byla naproti blondýnce, která byla na řadě za mnou. Plešoun stál na její straně
a šeptal jí do ucha něco, co se jí zřejmě nelíbilo. Doktor na mé tělo položil
stetoskop. Zdálo se mi. jako by moje srdce závodilo, ale doktor nic neřekl.
Pak mi řekl, abych si lehla na záda. Udělala jsem to velice hloupě a on to
musel číst v mém obličeji.
„Teď vyšetřím tvoje klouby,“ řekl, když mi zvedl levé koleno nahoru a doprava a
pravě následovalo, ale tentokrát je zvrátil do leva. Když mé pravé koleno
vrátil, zvedl mi celou levou nohu vzhůru do vzduchu. Silný proud čerstvého vzduchu.
Nepřej si vědět, jak mě to odkrylo. Následovala pravá noha. Pak mi řekl, abych
se otočila a zvedal mi nohy zase jinak. Bylo ni však trapně podstupovat tato
‚vyšetření‘ v plné nahotě.
Další na řadě byly mé paže. Pořád mě držel obličejem dolů, abych mohla dělat
tyto ‚plavecké‘ pohyby. Pak mi řekl, abych se otočila. Musela jsem udělat více
cviků na pažích. Bylo to mnohem horší, protože jsem věděla, co bude dělat
s mými prsy. Nakonec mě posadil na okraj stolu. Vydechla jsem, když jsem viděla
vzrušení tělnatého doktora, tisknoucího prs rusovlásky poblíž mě.
Neměla jsem moc času, abych o tom přemýšlela, ačkoliv jsem cítila, jak doktor
zvedl mou ruku za mou hlavu. Když jeho ruka začala tisknout můj prs, pochopila
jsem, že to nebude jako moje školní prohlídka, jak jsem doufala. Pomocí svých
prstů mě promačkával tu i onde. Ale alespoň se držel dál od mých bradavek.
Nařídil mi, abych si lehla na záda, a složila ruce pod hlavou. Myslela jsem,
že vyšetření prsou už skončilo, ale jeho ruka se opět mých prsou dotkla.
Tentokrát stiskl tvrději a skončil tahem za bradavku. Škubla jsem sebou.
Zeptal se mě proč.
Chtěla jsem ho kopnout do koulí a pak se ho zeptat, proč to bolí!
Provedl mi totéž s druhým prsem. Zdálo se mi, že tentokrát zatáhl za mou druhou
bradavku zvlášť silně, ale nemohla jsem mu nic říci, protože za jeho ramenem
stál Plešoun, naprázdno práskaje svým bičem.
Doktor prohmatával mé bříško, ale skončil u mého stydkého pahorku. Pak mi řekl,
abych dala nohy nahoru a paty k sobě. Nechápala jsem, dokud jsem neviděla zrzku.
Chtěla jsem vyskočit a běžet. Ale doktor mě přemístil do pozice. Paty k sobě,
kolena mi roztáhl a přitiskl mě ke stolu. Bože, nechtěla bych ani dovolit,
aby mě do této pozice dostal milenec.
Stál po mém boku, zády ke mně, a uvolňoval si hrdlo. Pak mi řekl, že udělá ruční
vyšetření. Nevěděla jsem, co to znamená, ale v podstatě roztáhl mé stydké pysky
prsty a pak mi jeden prst zavedl dovnitř a stiskl mi břicho. Plešoun se
přestěhoval k mým nohám a sledoval, jak mě doktor prstuje. Konečně doktor řekl,
že je hotov. (vím, že to zní jako by to bylo rychlé a snadné, ale trvalo to).
Uvolněně jsem si povzdechla.
Bylo to ale trochu předčasné.
Musela jsem se otočit na ruce a kolena. Zjistila jsem, proč jsem cítila
chladný roztok na svém řitním otvoru. Všimla jsem si, jak na stůl dopadla slza,
když doktor vnikl do mě prstem, tak tvrdě, že jsem si to ani nedovedla
představit. (Myslím, že jsem dokonce plakala, když to udělala mámina doktorka,
jen její prst nebyl tak tlustý, nebo nevnikl tak hluboko.)
Cítila jsem něco většího než prst, který do mě doktor zatlačil, a hned jsem si mu
stěžovala. Lékař se zasmál a řekl mi, že je to jen teploměr. Bylo to jako
poslední utrpení. Zrzka a já jsme musely zůstat v této sexuální pozici po dobu
čtyř minut s teploměrem otáčejícím se v našich zadečcích, a každý, kdo stál za
námi, se na to mohl dívat. Byly to nejdelší čtyři minuty mého života.
Doktor mě vyčistil několika vlhčenými ubrousky, a pak mi řekl, abych seskočila
se stolu, postavila se s rukama po stranách a potichu počkala. Skončil se svou
zprávou a poplácal mě po zadku. Když to udělal, svitlo mi, že on nikdy neřekl
ani slovo o stavu mého zadku. Myslím, že jsem se pořád červenala.
Když jsem slezla se stolu a otočila se, všimla jsem si, že se něco zvláštního
děje mezi oběma lékaři. Pak mně to došlo – hádali se o to, kdo bude mít tu čest
vyšetřovat blondýnku. Nelžu ti, sestřičko. Dokonce o ni losovali, a ‚můj‘
doktor vyhrál. Ten tlustý doktor byl zle naštvaný, protože se musel spokojit
s prostitutkou. Zasmála jsem se pro sebe. Bylo to tak patetické a neprofesionální.
A když už mluvíme o neprofesionalitě – obě sestry seděly na zadcích a bavily
se s dozorkyní. Trio ani nepozorovalo lékaře.
Blondýna si sedla na stůl. Samozřejmě, Plešoun se postavil k jejímu boku. Já
jsem se postavila k její hlavě, když si měla lehnout na záda.
Její mokré dlouhé, blonďaté vlasy mě lechtaly na kůži – jako by mě kartáčovaly.
Od té doby, co mě sledovala, zdálo se, že ví, co přijde a vyšetření šlo rychle,
dokud se doktor nedostal k její vagíně. Zde trvalo jeho vyšetření mnohem déle,
než u mě. Dokonce tak dlouho, že druhý doktor už vstrčil teploměr do zadku
prostitutky. Připojil se k prvnímu lékaři, když se blondýna otočila na rukou a
kolenou. Věděla jsem, že je v rozpacích se všemi těmi pozornostmi jí věnovanými.
Já jsem byla také v rozpacích, protože jsem stála u její hlavy. Její tvář byla
jen pár centimetrů od mé CENZUROVÁNO. Uvědomila jsem si,
že cítila mou vůni, protože jsem věděla, že já mohu.
Když nastal čas na teploměr, Plešoun v tom směru udělal pár hrubých vtipů.
Začala jsem se zajímat, zda to byli skuteční lékaři, nebo ne,
protože se těm jeho ‚vtipům‘ smáli. Také byl vidět chtíč v jejich očích.
Plesknutí přes zadeček jí popohnalo se stolu dolů. Rychle se schovala za mě.
Slyšela jsem, jak prudce oddechuje. Wendy se posadila na stůl. I když jsem na
ní byla naštvaná, stále jsem s ní cítila, když byl čas vyšetření jejích prsou.
Zdálo se mi, že to trvá věčně a samozřejmě, že Plešoun si neodpustil opět pár
hrubých vtipů.
Náhle dívka ležící na stole vedle Wendy strašlivě vykřikla, až mi ztuhly nohy.
Ukázala směrem k oknu. Trvalo mi pár vteřin, než jsem zjistila, co ji tak
rozrušilo. K oknu byla přitisknuta tvář. V místnosti se děly věci! Dozorkyně
běžela k telefonu. Sestry se rozběhly k oknům. Obě dívky seskočily se stolů.
Zdálo se, že všechny dívky vpravo se nahromadily za mnou, a já jsem se schovala
za stolem.
Plešoun jen potřásl hlavou a řekl se smíchem: „To je jen bezdomovec Freddie.“
Viděla jsem, jak obličej mizí z mého pohledu, a pak jsem ho viděla odjíždět
pryč na bicyklu a dozorce, jak se za ním žene. Bylo zajímavé, že bezdomovec,
jako starší muž vyhrál. Také se mi zdálo, že musel stát na sedadle kola, aby
viděl dovnitř, ale to, co jsem nevěděla, bylo, jak dlouho tam byl. A třásla
jsem se v nejistotě, zda náhodou neviděl i mé vyšetření.
Už to nemohlo být horší. Chci říct, že je rozdíl být viděna nahá zdravotnickým
či vězeňským personálem, a starým bezdomovcem!
Trvalo několik minut, než byl znovu nastolen pořádek. Wendy a druhá dívka musely
znovu vylézt na stoly. Wendy pak musela dlouho čekat, protože její lékař
zapomněl, kde skončil. Nakonec jí nařídil, aby se otočila na ruce a kolena
Pravděpodobně proto, že na ní strávil tolik času, hlavně na jejích prsou.
(Začal zde.)
Chtěla jsem mu říci, že zapomněl na jeden důležitý krok, velice vzrušující krok,
totiž ráda bych viděla její obličej, až by jí doktor prstoval vagínu, protože
pohled do jejího obličeje, kdy jí doktor prstuje konečník, za moc nestojí.
Nakonec se štěstí obrátilo k Wendy zády, to když jí doktor chtěl měřit teplotu
v konečníku, zdálo se, že má značné potíže zasunout do něho teploměr a udržet
ho uvnitř ní. Nakonec z ní vytáhl cosi ošklivého. Teď mi to došlo. (Proč bylo
tak nutné, abychom všechny sledovaly vyšetření ostatních?) Hádej, co bylo
ve Wendy špatného, sestřičko? Doktor zavolal sestru a řekl jí, aby připravila
klystýr. Wendy se sebou práskla o stůl a začala vzlykat.
A pak jsme ji opustily.
Zatímco Plešoun zůstal s Wendy, dozorkyně nás vedla chodbou do malé místnosti,
o které škádlivě prohlásila, že je náš nový domov pro příští dva týdny.
Nebylo to nic víc než šest lůžek, dvě na každé straně a dvě na vzdálené stěně,
každé odděleno vysokými štíhlými dřevěnými skříňkami. Já jsem byla ráda, že
alespoň okna byla zabedněna. Když jsem našla lůžko s mým jménem vyraženým na
spodním rámu, tak jsem se posadila. Místnost byla děsivě tichá. Dozorkyně řekla
něco o tom, že někdo tu bude ve chvíli s naším oblečením a zatím nám sbírala
boty. Opravdu jsem nevěřila výrazu ‚chvíle‘? Ale upřímně, v čem byl, sakra,
rozdíl? Já – my… jsme byly tak dlouho nahé! Blondýna tiše seděla na lůžku vedle
mě. Když vzhlédla, všimla jsem si, že její obličej je v nepořádku, a přemýšlela
jsem, jestli ten můj je taky.
O jedné věci jsem neměla žádné pochybnosti… Právě jsem prožila nejvíce
ponižující zkušenost svého života!
A teď mám před sebou dva těžké týdny!
- × - × - × -
Byl tam ještě jeden kus papíru, ale na tom byl jen popis denní činnosti
táborníků. A končil uprostřed věty.
Papíry byly v mém stole několik dní. Hořel jsem pro ně čím dál, tím víc. Musel
jsem je stále číst – čtyřikrát, pětkrát denně. Nastal čas k dalšímu výzkumu.
Musím ho udělat, než se z toho zcvoknu.
První věc, kterou jsem chtěl vědět, byla jména dozorců. Konkrétně já jsem
chtěl vědět, jestli jsem znal někoho z nich osobně. Bohužel, všichni byli cizí.
A všichni také odešli do důchodu nebo se přestěhovali.
Nastal čas pokusit se zjistit, kdo tento dopis napsal; Slyšel jsem její hlas
v jejím dopise, a teď jsem potřeboval dát tomu hlasu tvář.
Také jsem chtěl vědět, co se stalo. Proč to nemohla – nebo nechtěla dokončit?
Byl jsem muž na misi. V textu bylo několik jasných stop, takže člověk nemusel
být Perry Mason, aby je mohl rozluštit. První z nich bylo jméno střední školy,
jejíhož maskota ukradly. Také jsem věděl, že jedna z nich se jmenovala Wendy,
Tak jsem šel do knihovny. (Neříkala snad, dozorkyně, že to bylo v novinách?)
V mikrofišových souborech to nebylo těžké najít (Sice nemáme ‚The New York Times‘,
ale máme 153 ročníků ‚Davenport Advocate‘.) Protože v té době už byly všechny
čtyři dívky starší 18 let, podařilo se mi zjistit jejich jména včetně Wendy
a – tramta-ra-rá! – Heather!
…
Teď, když jsem znal její jméno, bylo na čase ji najít. Pomohl mi člověk, který
hledá žijící lidi. (Ti staří jim říkali ‘skip tracers ’.)
Hledal rychle. Řekl mi, že je v pozdních 30 letech, svobodná, matka tří dětí.
Dokonce mi dal i její adresu – v Connecticutu.
Jel jsem za ní v sobotu. Sedím před Heatheřiným domkem, a opravdu nevím, co
budu dělat. Někdo může říci, že jsem ‚blbec‘ nebo i něco horšího, ale rozrušení
ze svobodné matky se třemi dětmi…
Nakonec jsem změnil názor (trochu) a šel jsem k domovním dveřím s tím, v co
jsem doufal, že je důvěryhodné. Tak, a teď můžete začít nadávat.
Nebyl jsem si úplně jist, co přesně řeknu, ale když otevřela dveře, můj
policejní odznak a nějaké kecy mě dostaly dovnitř. Krátce jsem promluvil
(o nějaké pohřešované osobě, kterou jsem na místě vymyslel), a pak jsem odešel,
aniž bych jí ukázal ty papíry. Přemýšlel jsem, který z nás byl víc zmatený.
Snažil jsem se po cestě domů dát ty kousky příběhu dohromady. S něčím jsem
nepočítal.
Ve Vermontu nastal čas najít Wendy. Byla mnohem snaze k nalezení, protože žila
ve státě a (jak mě překvapilo) vdala se za profesionálního politika, který už
teď plánuje stát se guvernérem našeho velkého státu.
Vyhledal jsem pořadatele sbírky na jeho volební fond, abych se s ní setkal.
(Nezaplatil jsem nic.) A krátce jsem se s ní setkal. Byla atraktivní, ale
opravdu arogantní. Ukázalo se, že je zuřivá (někteří říkají ‚vzteklá‘)
zastánkyně ‚nWo‘ – Národní organizace žen.
(Je to zábavné, jak tyto iniciály mohou také znamenat ‚Nový světový řád‘.
Náhoda?) (New World Order – pozn. překladatele).
Když jsem se vrátil do kanceláře, udělal jsem další malou rešerši na našem
počítači. Věci do sebe začaly zapadat.
…
Dospěl jsem k závěru, že ‚dopisy‘ nesepsala Heather, ale sama Wendy.
Tak je tu fakt, že Heather má sestru, a Wendy nemá. Ale zde jsou i jiné faktory.
Wendy vešla do významnější žurnalistiky už na vysoké škole.
Heather se vyznala ve výrobě a kompletaci. Wendy psala do novin své školy.
Heather ty školní noviny vyráběla. (Jeden z profesorů ji k tomu zpracoval.)
Také jsem se setkal s Heather a Wendy, a i když se zdálo, že jsou obě stejné
výšky i váhy, Heather měla mnohem větší prsa, než Wendy. (Všiml jsem si toho.)
Pak tu byl ten incident u tabule, zmíněný v záznamech.
Heather má jednoduché příjmení, zatímco Wendino bylo spíš jako jazykolam.
Poslední stopu jsem našel, když jsem dostal k ruce kopii jejich středoškolské
ročenky. Na začátku příběhu se pisatelka zmiňuje o tom, že nemůže pochopit,
že Wendy stále žije s Billem. No, ale podle jejich ročenky, Wendy se s Billem
nesnášeli. Ale s Billem žila – Heather!
Jediným vysvětlením bylo, že Wendy napsala záznam, doufajíc, že bude boot camp
demaskován. Změnila jména pro případ, že by byl záznam příběhu nalezen.
Také využila prostého faktu, že Heather měla sestru a ona ne,
(Pěkná kamarádka, že?) a zamaskovala záznam příběhu jako sérii dopisů.
Vyzbrojen těmito znalostmi jsem se začal zajímat o přesnost záznamů. Teď,
když jsem si to přečetl, přemýšlel jsem, do jaké míry pisatelka příběh
přikrášlila.
Nastal čas na další výlet do Connecticutu. Zatelefonoval jsem Heather.
Zaváhala, moc se se mnou setkat nechtěla, ale použil jsem trochu starého
‚kouzla‘ Duffyů, abych se s ní mohl setkat. (Poctivost mě nutí přiznat,
že jsem musel zaplatit chůvu pro její tři děti a pozvat jí do pěkné restaurace.)
Ujel jsem dlouhou cestu a přihlásil jsem se v motelu. Věděl jsem, že budu pít,
a doufal jsem, že ona taky. (Ok, ne proto, co si myslíte.) Prostě jsem doufal,
že alkohol jí rozváže jazyk.
Když se objevila v restauraci, Měla na sobě výstřih – rozhalené červené šaty.
Po pár koktejlech, dobrém jídle a láhvi vína jsem jí předestřel skutečnost,
proč tu opravdu jsem…
Ukázal jsem jí starý obrázek holohlavého dozorce a řekl jí, že dělám na něm
investigativní novinařinu čistá lež, víceméně. Byla víc než jen trochu naštvaná,
a musel jsem ji chytit za zápěstí, aby mi neutekla. Asi si myslela, že je na
rande, a musím říct, že až do té doby se také celé věci docela dařilo.
Trochu jsem si s ní sladce povídal a nabídl jsem jí další láhev vína,
aby zůstala. Po několika minutách vklouzla má ruka do kapsy a stiskl jsem
tlačítko nahrávání na svém malém magnetofonu. Ze své druhé kapsy jsem Vytáhl
kopii příběhu a podal jí ji. Podívala se na něj a rychle se potvrdilo moje
podezření, když popřela své autorství. Pak si to několikrát přečetla a zasmála
se záměně jmen. Ale později, zmuchlala papíry a uplivla si:
„Ta malá čubka!“
(A to je důvod, proč jsem tentokrát přinesl kopii.)
„A stejně jsem přispěl na volební fond jejího manžela.”
Nejdřív nechtěla mluvit. Řekla, že se to odehrálo v její minulosti a bylo to
už za ní, ale já jsem na ni tlačil, znovu jsem jí ukázal obrázek dozorce,
a upřímně myslím, že alkohol odvedl svou práci velmi dobře.
„Dobře, Budu mluvit, ale jen tehdy, když to pomůže tu CENYUROVÁNO
sprovodit ze světa,” ušklíbla se.
„To nemůže ublížit,“ řekl jsem a dvakrát jsem zkontroloval svůj rekordér.
„Takže tohle je poprvé, co jste viděla záznam tohoto příběhu?“
„Jo!“
„A ona vám nic neřekla…“
„Ne, nic,“ přerušila mě.
„To vypadá, jako by se pokusila to hodit na vás.“
„Jo, mně to taky tak připadá. Vždy mě z toho obviňovala… vždyť víte, z čeho.“
„Z ukradení toho maskota?“
„Jo, to byl nevinný žert.“
„A pak to bylo dáno k ledu,“ řekl jsem, nekontrolovaně se směje.
Sežehla mě smrtícím pohledem.
„Mimochodem, pokračoval ten příběh skutečně takto?“
„Jako… jak?“
„Mám na mysli, zda je záznam přesný s výjimkou jmen?“
„Doufám,“ řekla, prohrabujíc se zmuchlanými papíry. „Podívejte, opravdu musíme
toto všechno probrat?“
„Je to důležité," přesvědčoval jsem ji. „Opravdu vás takto prohledávali?“
Znovu zkontrolovala papíry. "Jo, v té tělocvičně, přesně… všechny… bylo tu tak
trapné,“ řekla.
„A pak ty sprchy?“
„Ach, jo.“
„A co ty lékařské prohlídky?“
„Ano… jestli to tak chcete nazývat.“
„Skutečně se tak odehrály?“
Znovu se probírala stránkami, dokud nenarazila na to, na co jsem narážel.
„Jo, a na toho bezdomovce bych málem zapomněla.“
Zdá se, že si vzpomíná slovo za slovem, co tenkrát kdo říkal.
„Ale všechno, co je v záznamu příběhu psáno, se stalo Wendy, ano?“
„Jo,“ řekla, kývnouc hlavou. „Zdá se.“
„Takže ve skutečnosti jste dostala klystýr vy?“ zeptal jsem se bezmyšlenkovitě.
Znovu jsem ji chytil za zápěstí, aby mi neutekla. Několik mých omluv ji přimělo,
aby znovu zaujala své místo, a já jsem rychle změnil téma.
„Nevíte náhodou, proč záznam končí tak náhle?“
Několikrát zavrtěla hlavou, ale vypadalo to dost neupřímně. Tak jsem na ni
zatlačil a zeptal jsem se jí znovu.
„Podívej, kámo… Ty sem přijdeš, hostíš mě a napájíš mě vínem. Pak vytáhneš na mě
všechny tyhle CENZUROVÁNO, na které se snažím zapomenout.“
„Ale víš proč?“ zeptal jsem se několikrát. Už jsem to měl tak na dosah, i když
jsem se cítil trochu špatně pro malou slzu, která jí stékala po tváři.
„Dobře, řeknu ti to, a pak odsud vypadnu. A ty nezapomeň na peníze pro chůvu,“
řekla a otřela si obličej.
Dal jsem na stůl peníze a ona pokračovala:
„Dobře, jsem si jistá, že vím, proč to skončilo,“ řekla, když znovu papíry
zmuchlala. „Mezi ní a blondýnou došlo k malému incidentu.“
„K jakému Incidentu?“
„Hmm, i když jsme tehdy byli dobré přítelkyně, vždycky mě trochu znepokojovala.
Řekněme, že si myslím, že se jí líbilo obsypávat se i ostatními dívkami víc, než
by měla, i když vždycky měla přítele, pokud víte to, co mám na mysli?“
Jen jsem přikývl. Upoutala mou pozornost na ‚obsypání se ostatními dívkami‘.
„No, pamatuji si, že se jí a sexy blondýnce zdálo, že se rychle spřátelí.
A jejich palandy byly od sebe vzdálené jen pár decimetrů. Jistě víte, kam mířím.“
Věděl jsem to, ale nedal jsem to na sobě znát.
Jsem zmatený," řekl jsem, zakaboniv obličej snaže se, abych se nechechtal.
„Ale nejsi nejchytřejší policajt na světě, že ne?“
„No, nejsem Francis Poncherello,“ řekl jsem s falešným smíchem. (Ponch byl
dobře vypadající chlap z televizní show. CHiPs.)
„Každopádně,“ zasténala a vrátila se k muchlání papírů, „musely jsme nosit ty
staré košile na spaní, ale byly velké – pro starší studenty. Myslím, že to bylo
po týdnu tábora. Probudila jsem se, když se rozsvítila světla a plešatý dozorce
se rozječel. Když jsem si promnula oči, viděla jsem, že blondýna a Wendy jsou
spolu v jedné posteli. Wendy se snažila navléci si košili, ale plešatý chlap ji
v tom zabránil. Byla tam i dozorkyně, a když vytáhla blondýnu z postele, viděla
jsem, že má kalhotky omotané kolem kotníků. I když jsem byla stále v rozpacích,
mohla jsem si dát jedna a jedna snadno dohromady…
Vzhlédla s moudrým pohledem. Jen jsem pokrčil rameny.
„Ach jo, myslím, že ti dozorci spali ve škole, protože byli rychle na místě.
Každopádně jsem byla překvapena, když jsem viděla, jak Plešoun vleče jednu
jejich postel do středu místnosti, protože jsem si myslela, že jsou sešroubované.
Byla jsem také překvapena, když jsem viděla, jak s blondýny stáhli noční košili
a s Wendy stáhli kalhotky, nechávajíce je obě úplně nahé. Myslela jsem, že tak
byly připraveny ke zbičování, ale oni s nimi měli jiné plány.“
Tentokrát, když se na mě podívala, pokrčil jsem rameny, a zeptal jsem se:
„Kdo jsou to ‚oni‘?“
„Dozorci… ti to chtěli… ach, provést.“
„Provést?“ řekl jsem trochu vzrušeněji, než jsem chtěl.
Musela to být Plešounova myšlenka. Zpočátku odmítly, ale pak jim bylo řečeno,
aby si sbalily tašky. Tak to chodilo v táboře. Buď jsme souhlasily s trestem,
nebo jsme musely být nahé, když nám to řekli. Upřímně nevím, co bych v tom
okamžiku udělala. Dozorkyně dokonce přiměla ostatní, aby se shromáždily kolem
jejich lůžka. Bylo těžké se nedívat.“
„Co dělaly?“
"CENZUROVÁNO,“ zasyčela.
Odkašlal jsem si: „Promiňte, nemyslel jsem to tak. Chtěl jsem vědět, zda si to
skutečně dělaly… navzájem?“
Zhnuseně se na mě podívala a přikývla: „Co chcete slyšet? Všechny ty perverzní
detaily? Jak si navzájem cucaly prsa? A potom že šly do polohy 69 a musely se
navzájem vylizovat? Všechno, nač jsme byly nuceny se dívat? To chcete slyšet?“
„Hmm, Wendy odešla se dvěma dozorci, a blondýna odstěhovala její lůžko zpět.
Když jsem se následujícího dne probudila, tak tam spala jiná dívka.
Separovali je od sebe, a tím to skončilo.“
„A Wendy se nevrátila pro záznam?“
„Ne, zjevně ne,“ řekla spíš křečovitě. „Druhá skupina byla na druhé straně
školy. Nikdy jsme je ani neviděli, ani s nimi nepracovali. Takže následující
týden jsem Wendy vůbec neviděla. Obnovení našeho přátelství trvalo roky.“
„A vy jste opravdu neviděla o záznamu příběhu?“
„Říkals jsem, že ne!“ vyštěkla. Ale po čtyřech nebo pěti vteřinách dodala:
„Podívejte se, věděla jsem, že něco píše a jednou v noci… Viděla jsem, jak
něco schovává za mou skříňkou, ale nikdy jsem nevěděla, co to je, dokud jste se
dnes večer s těmito papíry neobjevil, protože jsem se nikdy nedívala.“
„Stalo se něco z toho vám?“
„Nic z toho. Hledím si svého, a nestrkám nos do cizích záležitostí. Nehraju
Plešounovy hry.“
„Hry?“
„Jo, víte, bylo to v horkém létě, a bylo těžko pracovat. Tak nás Plešoun
informoval, že kdybychom chtěly den volna, že se máme přijít podívat do jeho
klimatizované kanceláře. No, a nebyl obzvláště jemný. Ala já jsem to nikdy
neudělala, takže se mě neptejte, co se tam dělo.“
„A Wendy tam byla?“
„No, jeden den to bylo opravdu horko a já jsem si, všimla, že blondýna není na
blízku. Byl to vlastně den velké scény. Pamatuju si, jak jsem Wendy škádlila,
že tam není, a taky si vzpomínám, jak šílela. V té době jsem si myslela, že je
to tak, že Plešouna nenávidí, i když se zdálo, že Plešoun pro ni něco má.
„A vy si myslíte, že to byl začátek?“
„Tak vítejte v blázinci… Jo, až do toho dne si myslím, že se blonďatá vycálovala.
Chci říct, že po té noci ta blonďatá nikdy neprozradila detaily své práce,
a Plešoun konečně dostal Wendy do své kanceláře.“
„Jste si jistá?“
Jen kývla hlavou, odmlčela se a zamračila se: „Ach, bože! To není vůbec o
Plešounovi… ani o mě. To je i Wendy.“
„Cože?“ zamrkal jsem, trochu zmateně.
„Jo, znáte pravdu o jejím synovi, i co by to mohlo způsobit.“
„Ne,“ pokrčil jsem rameny. To bylo poprvé, co jsem jejím o synovi slyšel.
„Aha, jste tu kvůli volbám… Teď už je mi to jasné. Někdo vám zaplatil, abyste
vykopal nějakou špínu… Nebo dokonce plánujete nějaké vydírání. Víte vy, že udělá
cokoliv, aby se ujistila, že se každý o tom dozvi CENZUROVÁNO?
Heather se postavila, roztrhala papíry na kousky (další důvod pro to, abych jí
dal kopii), hodila mi je do tváře a vyrazila. (Nezapomněla popadnout peníze
pro chůvu.)
…
Pár minut jsem přemýšlel, ale pak mě přerušila hezká malá servírka přinášející
účet. Hodil jsem s ní malou řeč. Pak jsem se zmínil, že jsem zůstal v místním
motelu sám. Odpověděla tak, že mi do obličeje hodila sklenici vody. Bylo to dost
odvážné, protože ji mohla vyhodit. Ale byla to malá sklenice a veškerý led se
rozehřál. Aspoň to bylo trochu osvěžující.
Ze svého hotelového pokoje jsem uskutečnil ještě jeden telefonát. Zdá se, že
Heather má pravdu, když tvrdí, že Wendy má syna. Přehlédl jsem tuto skutečnost,
protože se jedná o osmnáctiletého mladíka, teď studenta prvního ročníku vysoké
školy, který byl vychován svou babičkou, a který stále používá rodné příjmení
své matky. Mám datum jeho narození, takže matematika je snadná. Narodil se
v květnu roku poté, co Wendy nastoupila do tábora. Tedy o devět měsíců později.
Také mi došlo, že Wendy je ochotna udělat cokoliv, aby se to ututlalo, zvláště
teď.
Na cestě zpět do Vermontu byla moje mysl rušena možnostmi, jak bych to měl
vyjevit. Ale nejsem vlastně vyděrač a její manžel jednal přátelsky s mým otcem,
věda, že se nám nemá míchat do podnikání. Takže má můj hlas.
Ale přece jen jsem si znovu prošel všechny informace. Bylo opravdu těžké s tím
nic nedělat… Zvlášť teď, když jsem věděl, co je Wendy za mrchu. Dokonce jsem
zjistil, že její manžel byl favoritem voleb!
Takže si myslím, že budu chvíli sedět nad příběhem a napíšu Heather další dopis.
Myslím, že jsem ještě nikdy neprohledával guvernérovu nahou manželku…
Autor: © Éósforos, 2019
27.12.2019 Zpět na obsah