Joza je jen epizodní postava, a ještě k tomu ubohý individualista,
proto jsem zerotizovanou pohádku přejmenoval podle skutečného hrdiny ☺

Klasickou pohádku »O Jozovi« podle B. Němcové zerotizoval Éósforos
(paní Němcová, doufám, promine…)

O »hloupém« Jankovi

I.

Švec Marek měl dva syny, Jozu a Janka. Joza byl také ševcem, ale hrdý a urputný ve svém jednání, nesrovnával se s nikým, a proto ho také nikdo nemiloval. Janek miloval školu, dal se na studia. Ale žádné rukodělné práci se nevyhýbal – všecko, co viděl, uměl hned udělat, jen když chuti nabyl. Podle bratra Jozy však nebyl vyučen žádnému řemeslu, a tudíž nebyl v jeho očích ničím. Byl však dobromyslný, chytrý, služebný a při tom velmi hezký chasník, což se o jeho bratru, který ho měl v nenávisti, říci nedalo. Joza pro něj měl jen opovržení, a jinak mu neřekl, než ‚hloupý Janek‘. Ale otec navzdor tomu měl Janka přece radši.

Jednou řekl Joza otci: „Milý tatíčku, já umím sice dost, ale přece bych se mohl ještě něčemu jinému ve světě naučit, nechte mne tedy jít do světa!“

„Inu, když chceš, nebudu ti zbraňovat.“

A tak se Joza odebral do světa. Když šel již třetí den, přišel na mez, tam si sedl, a maje z domova ještě kousek chleba, začal jísti. Tu se okolo něho obsypaly tisíce mravenců; všichni po něm lezli, jako by ho o kousek prosili. Ale on je zlostně od sebe smítal a ani drobečku jim nedopřál.

„Počkej, počkej, my ti také nepomůžeme,“ křičela na něho ta přičinlivá zvířátka.

Ale on si toho nevšimnul a šel dále.

Třetí den opět přišel na zelenou louku a tam se prali dva čerti.

„Pojď a pomoz mi, Jozo!“ křičel jeden na něho.

Ale on se obrátil a řekl mrzutě: „Co mi do tebe? Pro mne se třeba zabijte, co je mně do vás!“

„Jdi, jdi!“ křičeli zase čerti, „však my ti také nepomůžeme.“

Ale on se po nich ani neohlédl a šel dále. Přišel k jezeru a tu viděl na kraji ležet velikého kapra, an sebou na suchu sem tam hází a do vody si pomoci nemůže.

„Prosím tě, Jozo, hoď mne do jezera!“ prosil kapr, když k němu švec přišel.

„I dejte mi všichni svatý pokoj a pomozte si každý sám!“ prohodil tento a nechal kapra v blátě.

(Pozn. autora: Nepřipomíná vám to něčí rétoriku?)

„Však já ti také nepomohu,“ křičel za ním kapr. Ale on se mu vysmál a šel dále.

Chodil dlouho po světě, ale nedostal žádné práce a všude se mu vedlo zle. Musel se tedy zase vrátit domů.

„Toť jdeš brzo domů, Jozo,“ řekl Janek, když bratra spatřil, „a myslím, že mnoho nepřinášíš!“

„Počkej!“ odsekl tento, „teď půjdeš ty, a uvidíme, o mnoho-li chytřejší se vrátíš a co s sebou přineseš, ty školomete a knihomole.“

„I toť se ví, že půjdu, proč bych nešel?“ odpověděl Janek opravdově.

Mrzel se na to, že ho Joza má za tak hloupého, i chtěl tedy dokázat, že není bez hlavy, a řekl to otci.

II.

„I copak ti to napadlo, Janku,“ podivil se starý Marek, který studiím svého mladšího syna rovněž příliš nevěřil, „že chceš jít do světa? Zůstaň raději doma a vyuč se něčemu. Copak myslíš, že ti budou jinde lítat pečení ptáci do huby?“

„To já všecko vím, ale od bratra si déle nedám přezdívat hlupáků,“ řekl rozhorlený Janek.

„Inu, jdi si, když jinak nechceš, ale jen se něčemu ve světě nauč!“

A tak se milý Janek přichystal na cestu. Navečer před tím dnem, kdy měl jíti z domu, vzal ho Marek za ruku a vedl ho do sklepa, který byl několik kroků za chalupou. Když do něho vešli, švec odvalil v koutě kámen a vytáhl maličkou lahvičku, která byla naplněna nějakou vodou.

„Vidíš, Janku,“ řekl synovi, „tuhle vodičku jsem dostal na památku od jednoho velmi učeného muže, kterému jsem pomohl z neštěstí. Je prý pro každou zlou nemoc. Kdo jí využívá patnácte kapek, hned se uzdraví. Tak mi řekl. Já jí nepotřeboval a zůstala tedy schována. Tvému bratrovi jsem ji proto nedal, poněvadž vím, že by žádnému nepomohl. Ale tobě ji svěřím, možná, že to bude k tvému štěstí. Jen ji dobře opatruj!“

Janek si lahvičku schoval a oba šli ze sklepa ven.

III.

Druhý den se rozloučil Janek s dobrým otcem a se zlým bratrem a kráčel pak touž cestou, jako prve Joza. I musel přijíti také na tu mez, kde si dříve jeho bratr odpočinul. Sednuv si na ni vytáhl z kapsy kousek chleba a začal jísti. Tu se hned okolo něho obsypalo mravenců až černo.

„I vy ubohá zvířátka, máte asi hlad? Žádný vám tu nic nedá; počkejte, já vám dám, co sám mám.“

Tu jim celý kus chleba rozdělil na drobečky a nasypal po zemi. Mravenci chudinky sbírali a jedli. Janek si nato chvilku poseděl a pak se ubíral dále.

„Až budeš něco potřebovat, pomůžeme ti,“ křičeli za ním mravenci.

„Vy mně asi toho pomůžete, ubožátka,“ pomyslil si Janek.

Druhý den přišel na zelenou louku. Tu viděl dva čerty spolu se prát.

„To jsou blázni, jak se rvou,“ pravil, „musím je rozehnat.“

Hned se do nich pustil a skutečně je smířil. „Když budeš, Janku, od nás něco potřebovati, jen přijď, my ti vždy pomůžeme,“ řekli čerti, když odcházeli.

„Vždyť je dobře,“ odpověděl Janek a šel svou cestou.

Třetí den přišel k jezeru. Tu viděl, jak se velikánský kapr hází v blátě a z něho si nijak nemůže pomoci do vody.

„Ty by ses, chudáčku, tady utloukl,“ řekl dobromyslný Janek a pojav kapra z bláta, pustil ho do jezera. „Tak, teď si pohovíš.“

„Kdykoli co ode mne budeš potřebovati, jen na mne zavolej!“ řekl kapr hlavičku z vody povystrčiv.

„Dobře, dobře; vždyť já to rád udělal.“

IV.

Od jezera přišel přímo do jednoho velikého města. Když vešel do hospody, ptal se, co nového.

„Nic jiného, nežli že s naší princeznou je pořád hůř a hůře.“

„Copak je nemocna?“ ptal se Janek.

„Musíte být z ciziny, že to nevíte; již tomu kolik let, a teď je jí hůř a nikdo jí nemůže pomoci, ač král oznámil, že ten, kdo ji uzdraví, od něho ji dostane za manželku.“

„Je-li pak hezká?“

„Toť si myslím,“ řekl hospodský, „jako obrázek, třeba je nemocná; ale má spoustu jiných chyb – je příliš hrdá, zpupná, pyšná, drzá a namyšlená.“

„To se napraví. Těžko, ale přece,“ pomyslil si Janek.

Pronajal si komůrku v hospodě na noclehy, protože předpokládal, že se kvůli princezně zdrží delší dobu. Vyspal se, bohatě se nasnídal a šel ke králi.

V.

Když k němu přišel a za ‚lékaře chudých‘ se dal ohlásiti, byl hned předvolán a s radostí od krále uvítán. Tu prosil, aby jej dovedli k princezně. Král ovšem požádal Janka o poshovění. Nejprve si chtěl s dcerou sám pohovořiti, znaje její prchlivou letoru. Janek ovšem nelenil, a sledoval potají krále z trůnního sálu až do princeznina předpokoje, takže zřetelně slyšel celý rozhovor mezi králem a dcerou.

Princezna, když se dozvěděla, že ji má léčit lékař chudých, zle se rozlítila, a i přes slabost, kterou u ní nemoc vyvolala, rozkřikla se nejen na služebnictvo, ale i na otce svého královského:

„Mně žádný ťulpas, který se dotýká nuzáků, nesmí na oči! Natožpak aby mě léčil a nedej Bože se mě při tom třeba také dotýkal…“

„Co si to dovoluješ odmlouvat,“ obořil se na ni král. „Já jsem rád, že se na tebe někdo další podívá. Možná, že to bude právě on, kdo tě konečně vyléčí…“

„… a koho si pak budu muset vzít za muže! Jen nezapomeň, co jsi slíbil. Ale, jak už jsem řekla, já nepřipustím, aby…“

„Mlč, holka prostořeká! Jednou jsem něco slíbil, a to také splním, ať se ti to líbí, nebo ne! Představ si, že by tě ta nemoc zahubila a nikdo ti nepomohl!“

„Ještě mě nevyléčil. A taky nevyléčí,“ poznamenala princezna drze, a ztichla.

Král se nad dceřinou drzostí už déle nerozpakoval a kázal přivésti Janka.

Janek se hbitě vrátil do trůnního sálu a nechal se po doktorsku obléci, svůj civilní oděv ochotně shodiv, a k princezně předvésti. Využiv svých studií, rozhodl se jako doktor vystupovati (když už byl tak i oblečen), ale princezna mu práci všemožně mařila. Nakonec požádal samotného krále o asistenci. Princezny se v jeho přítomnosti tedy nejprve všeobecně na všecko vyptal, ale to jen proto, by s ní mohl mluviti a aby ji mohl později důkladně prohlédnouti. Při té příležitosti ji pochopitelně vyzpovídá podrobně i z intimností, neb se mu tělesně náramně zalíbila, a to i přes svou příšernou, vpravdě odpuzující povahu.

K jejímu léčení chtěl samozřejmě využíti obsahu lahvičky, kterou byl od otce získal. Princezninu ‚léčebnou kúru‘ schválně rozdělil v duchu na dvanácte dní. První den čtyři kapky, aby byla hned napoprvé markantně viděti účinnost, a pak po jedné kapce po dalších jedenácte dnů, aby mohl princeznino tělo důkladně prozkoumat, a to zřejmě i za jejích neustálých urážlivých připomínek. Rozhodl se ji totiž řádně vytrestat, i když mu to jako ‚lékaři‘ bylo tak trochu ‚proti srsti‘. Králi tedy jen sdělil, že si s jeho asistencí od princezny vyslechl její potíže, že si vše musí v klidu promysleti a že s vlastní léčbou začne hned zítra.

Ve skutečnosti tak získal čas k návštěvě zdejší universitní knihovny, aby se o vyšetřovacích metodách řádně poučil. V knihovně strávil celé odpoledne i večer. Odešel do ‚své‘ hospody poučen, krátce před zavírací hodinou.

VI.

Následujícího dne se dostavil v určenou dobu do trůnního sálu královského paláce a strhnuv se sebe civilní oděv svůj, nechal se opět po doktorsku obléci. Po včerejších neblahých zkušenostech – a také při vědomí toho, čeho byl posluchačem při pobytu v princeznině předpokoji – znovu požádal krále o asistenci, a nechal se předvést před princeznu, Doufaje, že její pýchu a namyšlenost zlomí.

„Svlékněte se, výsosti!“ nařídil jí tedy. I přes honosnou titulaturu vyzněl jeho příkaz nekompromisně.

„Co si to dovoluješ chtít od královské dcery, hňupe?!“ obořila se na něj princezna, vycítivši onu nekompromisnost.

„Jinak vás nemohu vyšetřit, výsosti,“ odpověděl mírně Janek.

„Snad si nemyslíš, ty ťulpasi, že se svléknu – nejen před tebou, ale i před ostatními? To bych musela být padlá na hlavu, což naštěstí nejsem!“

„Svlékni se, dcero, když si to pan doktor žádá!“ nařídil princezně král.

„A on mě bude osahávat! To tak! Už jsem řekla…“

„Tak bude to!“ rozkřikl se dopáleně král.

„Zavolejte tedy mou komornou!“

„Svlékni mě!“ poručila jí princezna panovačným hlasem, sotva se komorná objevila.

„I mammillare a spodní kalhotky,“ řekl nevzrušeně Janek, když měla princezna dole noční košilku.

„To snad ne!“ brání princezna zuřivě dva ‚nejnutnější‘ kousky svého prádla.

„Ale ano! Všechno dolů,“ nařizuje Janek mírným hlasem.

„Teď? Tady… Přede všemi se mám svléci úplně do naha?!“ zařvala princezna divokým hlasem.

„Co jiného ti zbývá? Přede všemi! Ochranka tě nesmí opustit, mě také ne, a mě si pan doktor vyžádal k asistenci. Nedivím se mu. On jistě ví, proč to dělá, a já konec konců také!“ prohlásil její královský otec.

Když byla princezna konečně svlečena úplně do naha, Janek se nadal dlouho pobízet a důkladně prohmatal princezně páteř. Potom si sedl za stůl a začal pro sebe sepisovati ‚dokumentaci‘ – samé blbosti, pochopitelně latinsky, aby téměř nikdo nerozuměl. Hlavně král, komorná a členové princezniny a královy ochranky – osm halapartníků. Řekl si, že pacientovi lék nesmí chutnat, proto sám dodal byliny, které svařeny daly dva žejdlíky (cca dva půllitrové hrnky) močopudného čaje odporné chuti, a do jednoho žejdlíku potajmu namíchal čtyři kapky tekutiny ze své láhvičky. Pak poručil princezně, aby oba žejdlíky vypila (před ním!). Konečně též dovolil, aby se oblékla. Když pak odcházel, upozornil, že princezna bude častěji navštěvovati ono zařízení a přislíbil, že se druhý den přijde podívat, jaký účinek ten jeho lék bude míti. V trůnním sále se převlékl do civilu a opustil královský palác. Vrátil se do ‚své‘ hospody, ale strachem nespal celou noc, obávaje se, aby po neznámém lektvaru nebylo nemocné ještě hůře.

VII.

Druhý den dorazil již časně ráno do královského paláce a nemálo se zaradoval, když uslyšel, že je princezně mnohem lépe. Ihned se k ní dal předvésti a nařídil jí, aby se opět svlékla, že jí musí provést kontrolní vyšetření. Tentokrát jí tvrdě prohmatal prsa.

Do ‚dokumentace‘ už nepsal blbosti, ale přesně její prsa popsal, všímaje si jejich pevnosti a pružnosti, jemně vystouplých velkých a dobře pigmentovaných dvorců a růžových bradavek zduřelých erekcí.

Potom dal pacientce vypít opět dva žejdlíky močopudného čaje odporné chuti, připraveného z jeho bylin, přičemž do prvního žejdlíku vpravil potajmu jednu kapku tekutiny ze své láhvičky. Dovolil pacientce, aby se oblékla, nařídil jí, aby následujícího dne ráno nic nejedla, že jí vedle prsou důkladně prohmatá i břicho. V trůnním sále se opět převlékl z ‚doktorského‘ do civilu a odešel do ‚své‘ hospody.

Do naha vysvlečená princezna, které byl prohnětl ňadra, se mu velice zalíbila, a jen široký bílý lékařský plášť naštěstí zakryl jeho erekci. Večer však už nevydržel, a začal zuřivě onanovat. Sperma zachytil do papíru, který ráno zlikvidoval, takže se o jeho vášni pro princeznu nikdo nedozvěděl. Jen on si uvědomil, že toto nesmí dát jako její lékař najevo.

VIII.

Třetího dne se opět objevil v trůnním sále. Králi se ovšem nelíbilo, že Janek užívá trůnní sál jako šatnu, a přidělil mu k tomuto účelu malý kamrlík vedle něj. Janek se převlékl, navštívil opět princeznu a donutiv ji, aby se opět svlékla, jí opravdu vedle prsou tvrdě promačkal bříško, až princezna zavyla bolestí. Její pýcha a povýšenecké chování opravdu utrpěly zlou ránu, zvláště když se opět musela svléci před otcem a před halapartníky, kteří je hlídali celé dny, zcela do naha.

Janek opět tajně vpravil jednu kapku svého lektvaru do prvního žejdlíku odporného močopudného nápoje, a donutil princeznu, aby tento hnus do dna vypila. Slíbil, že dalšího dne opět přijde, aby se přesvědčil, jaké pokroky princezna v léčení dělá, a aby mohl další kontrolní vyšetření provésti. Opět jí nařídil, aby ráno před vyšetřením nic nejedla. Pak jí opět dovolil se obléci…

Večer pak bojoval Janek opět s chtíčem. Netřeba zdůrazňovat, že opět neúspěšně, a že ejakulace po onanii byla ještě prudší, než včera, takže se papír, do kterého ejakulát zachytával, protrhl, a podstatná část ejakulátu se mu vystříkala na podlahu. Musel tedy vstát a podlahu tajně vytřít, aby hostinská, až bude jeho komůrku uklízet, nic nepoznala.

IX.

Následujícího dne se Janek opět nechal přivésti ku princezně a opět jí poručil, aby se svlékla úplně do naha. Tentokrát jí vedle prsou a břicha důkladně prohmatal i vagínu, i když se princezna vzpouzela, zvláště když toto potupné vyšetření sledovali s vykulenýma očima i halapartníci.

Při tom se jí důkladně na menstruaci vyptal, což byla podle princezny věc krajně intimní – dokonce ani menstruační kalendář si nevedla. A když se jí zeptal na počet milenců, přivedl svou otázkou princeznu do značných rozpaků, neboť Janek se měl teoreticky jejím ženichem státi.

Zjistiv, že jeho zázračný lék skvěle účinkuje, nařídil princezně opět ranní půst s tím, že provede další kontrolní vyšetření.

Pak dal jí opět vypít dva žejdlíky odporného nápoje, když před tím tajně ukápl do prvního žejdlíku jednu kapku své zázračné medicíny. Konečně jí dovolil, aby se oblékla a pak se šel převléci do svého kamrlíku a opustil královský palác.

Prohmatávání vagíny mladé dívky však přineslo Jankovi další utrpení, a on musel večer znovu onanovati. Naštěstí, jeho ejakulace nebyla po dvou předchozích dnech tak prudká, takže papír vydržel.

X.

Ráno Janek připravil princezně opět velmi ponižující vyšetření. Ihned po svém příchodu jí totiž donutil vypít čtyři žejdlíky onoho hnusného močopudného čaje, ovšem tentokrát bez oné zázračné medicíny. Když jí opět vyšetřoval vagínu, nedovolil jí navštívit onu místnůstku, takže úplně nahá princezna nucena byla pustiti moč před všemi čumily. Janek ovšem, tento incident předpokládaje, nachystal si za tímto účelem vzorkovnici, a princezninu moč nejenže do ní zachytil, ale i ji všestranně prozkoumal.

Seanci zakončil tvrdým prohmatáním princeznina konečníku, až ta vyla bolestí, ovšem Janek nebyl spokojen, neboť narazil na princezninu stolici, která mu v dalším vyšetřování bránila. Dodal jí tedy lék obvyklým způsobem a přísně nařídil, aby princezna ráno nic nejedla.

XI.

Ráno začal vyšetření klystýrem. Napumpoval do princezniných střev třikrát za sebou asi osm žejdlíků mýdlové vody, přičemž pozoroval, kdy z ní půjde čistý výtok. Na závěr do ní napumpoval osm žejdlíků vody čisté. Všechny výpustě klystýru musela princezna vykonat do průhledné skleněné nádoby, aby všichni přítomní viděti mohli, kdy bude úplně čistá. Pak jí Janek znovu prohmatal konečník. Ten byl tentokrát zbaven stolice, takže hluboce ponížená a pokořená princezna už bolestí nevyla.

Avšak Janek tentokrát nevydržel a tvrdě ejakuloval pod svým širokým pláštěm. Naštěstí jej trochu potřísnil klystýrem, takže se mu podařilo skvrnu po ejakulátu vhodně kamuflovat. Uvědomil si však, že vždy nemusí mít takové štěstí, a od té doby onanoval večer každý den.

XII.

Král měl z princeznina uzdravování velkou radost a navrhl Jankovi, aby se z hospody do královského paláce přestěhoval. Dokonce mu v něm řadu komnat vyčlenil, ba i hospodu nechal zaplatit. Janek využil jeho nabídky a přestěhoval se. Dokonce i odmítl denně se převlékat, takže princezna měla možnost ho v civilních šatech spatřiti. Nutno přiznat, že však z toho žádnou radost neměla, neboť se jí Janek hrubě nelíbil, zvláště pak v civilních šatech, a on za ženicha jí měl být. Byl sice hezký chasník, to musel říci každý, ale v tom civilním ošumělém kabátě vypadal přece proti ní tuze sprostě. Rovněž ji zle štvalo, že se mu musela ukazovat každý den, jak ji pánbůh stvořil – a z jeho (z)vůle nejen jemu.

Když tedy šestého dne cítila, že ji Janek nakonec přece jen uzdraví a že si ho bude muset podle otcova přání vzít, začala tedy proti němu pikle kouti. Hned ze začátku si usmyslela, že si ho dříve nevezme, dokud nevyplní tři věci, které ona od něho bude žádati. Jelikož se Jankovi tělesně velice líbila – vždyť kvůli ní denně onanoval – slíbil jí tedy všecko.

XIII.

Hned dalšího dne po obvyklém nahém vyšetření mu sdělila, že chce z moře perlu, ale tak velkou a krásnou, jaké posud nikdo na světě nemá. Za sedm dní a sedm nocí chtěla ji míti. Tu bylo s Jankem zle – ne pro sedmidenní nedodání medicíny (co se vleče, neuteče), ale jak se bezpečně dostati do hlubin mořských?

„Jakpak bych se mohl pustiti do hlubiny mořské jako ryba?“ pomyslil si, ale vtom si vzpomněl na kapra. „Vždyť mně přislíbil, že mi pomůže, až budu od něho něčeho potřebovat; půjdu tedy k němu.“

Rozloučil se s nevěstou, a i přes královo nabádání; král dceru svou plísnil, že se svým dobrodincem takové hry provádí. Janek mu to sám vymlouval, řka že to všecko rád učiní. V duchu si však umínil, že se na princezně pomstí ještě víc, než když ji nechává přede všemi do naha se svlékati. Potom odešel k jezeru. Cestu věděl dobře a tak tam lehko přišel. Sedl si na pokraj a hleděl na čistou hladinu jezerní. Tisíce rybiček v něm plavalo, ale velikého kapra neviděl a také nevěděl, jak má na něho zavolat.

„I ať je to jak chce,“ pomyslil si a začal volati. „Kapříku, kapříku, já jsem tu, abys vyplnil, cos mi připověděl!“

A sotva jeho hlas dozněl, začalo se jezero v dáli lehce vlniti a tiše připlul kapr – král jeho s tisícerými rybami, svými dvořeníny.

„Co žádáš, dobrý Janku?“ ptal se kapr.

Tu mu Janek přednesl svou žádost.

„O to není zle. Já ti hned pomohu, jen zde chvilku počkej!“

Nato zmizel. Netrvalo to dlouho, kapr opět tak tiše jak odplul, zase připlul, jako by byl pro vyražení po jezeru vesloval.

Když přišel až k Jankovi, vyvrhl krásnou perlu k jeho nohám řka: „Zde máš nejkrásnější a největší perlu, která na hlubině mořské ležela. Vezmi ji a dones princezně!“

A pak zase se svou družinou zmizel pod vodou.

Janek s radostí vzal klenot a obrátil se k domovu. Šel dnem i nocí, by se jen v určitý čas vrátil, což se mu také poštěstilo. Ale na cestě si něco vymyslil, čím by hrdou princeznu potrestal, krom svlékání do naha. Znal bylinu, která zeleně barvila, ale zase lehko se dala setříti. Tu si v lese vyhledal a rozetřel ji, vlasy si ní namazal.

Sedmý den ráno, když šel s požádaným klenotem k nedoléčené princezně, myslil každý, kdo jej potkal a neznal, že je to vodník. A což se teprv princezna lekla, když spatřila zelenovlasého lékaře svého, an jí přináší perlu!

„Kdožpak ti tak ohavně vlasy obarvil!“ ptala se Janka.

„To mně udělaly vodní panny, když jsem jim z moře klenot kradl. Ale to nic nedělá, proto se ti budu přece líbit, vždyť jsem učinil, co jsi sama chtěla.“

Přesto však musela se princezna opět ‚léčebné kúře‘ do naha vysvlečená podrobiti, ač se jí zelenovlasý lékař hrubě nelíbil. Znovu však musela jeho prohmatávání a hnětení podstoupiti. Otec její, král, ji za její kratochvíli zle vyplísnil, a musela dát tedy Jankovi dva dny pokoj. Janek jednoho dne využil k podání léku a jednoho opět k tomu, aby veřejně musela močiti. Po oba dny musela opět nahá před mnoha lidmi býti, tentokrát velmi dlouho

XIV.

Nelíbil-li se jí Janek dříve, nelíbil se jí teď docela, pročež si pořád vymýšlela, kam by ho po druhé poslala, aby jí nemohl přinést, co by chtěla, a ona jeho zproštěna byla. Konečně si vymyslila, že ho pošle do pekel, netušíc, že tam má dobrého známého.

„Nyní,“ řekla Jankovi, „přines mi z pekla zlatou růži, ale musí být tak krásná jako nejkrásnější samorostlá.“

To byla zase těžká úloha pro Janka, ale na štěstí si vzpomněl na čerty, kterým na louce pomohl k smíření.

Král se zase tuze na dceru rozzlobil, že ubohého ženicha tak trýzní a hyzdí. Ale Janek mu to všecko zase vymluvil.

Druhý den odešel, aby se mohl za sedm dní a nocí z pekla vrátit. Nejhůře bylo, že nevěděl, kudy tam. Šel tedy na louku, kde se čerti prali. Když tam přišel, dal se tou cestou, kterou je tenkráte viděl odcházeti. Když šel celý den a noc, přišel velkým lesem k jednomu vrchu a tam viděl železné dveře. Klepal na ně, ale dlouho nikdo nešel otvírat. Konečně se někdo ptal, kdo to klepá a co kdo v pekle hledá. Tu byl Janek rád, že je na konci své cesty, a hned se prohlásil, kdo je. Za chvilku přišel čert a otevřel mu dveře, i poznal Janka a Janek čerta. Řekl mu hned, proč přišel, a čert mu s ochotností růži přislíbil.

„Musíš jen trochu počkat, Janku, až přinesu od pana Lucifera klíče od pokladnice; pak si můžeš vybrat, co budeš chtíti.“

To bylo Jankovi vhod. Za chvilku se přirachotil čert s klíčem a vedl Janka do pokladnice. Museli kolikerými dveřmi kráčet, než tam přišli. Ale jak čert poslední dveře otevřel, zůstal Janek jako oslepen. Tu bylo v kádích zlata, stříbra a jiných klenotů taková síla, že kdyby se klenoty z pokladnic celého světa na jedno místo snesly, tolik by jich nebylo v té Luciferově pokladnici. Janek byl tak omámen, že ani nevěděl, co si má vzít, až tam mezi jinými vzácnostmi uviděl také zlatou růži. Tu si teprv vzpomněl, co má přinést. Vybral si tedy tu růži, k níž mu čert ještě přidal všelijaké jiné skvostnosti na památku. Nato s tím Janek pospíchal z pekla, aby byl včas doma, a také se vskutku šťastně dostal sedmou noc domů.

Cestou si udělal černou mastičku a ráno, když měl jíti s růží k princezně, potřel si jí tváře. Princezna leknutím vykřikla, když Janka spatřila, neb myslila, že sám čert si jde pro ni. On ji však upokojil a podal zlatou růži. Mělať ovšem z toho klenotu radost, ale přece ještě větší starost, že si již bude muset černého ženicha vzít, neboť Janek, černý‑nečerný, opět plně do naha ji svlékl, důkladně prohmatal a lék jí podal.

„Jakpak jsi přišel k té černé tváři?“ ptala se malomyslně princezna Janka, když s procedurou skončil.

„Když jsem růži odnášel z pekla, pustili se čerti za mnou, aby mně ji vzali, ale já jsem jim přece tak rychle uklouzl, že žádné moci ke mně neměli. Zlostí tedy nadchnuli pekelným dechem mou tvář a ta mi zlým povětřím celá zčernala. Ale z toho si pranic nedělám věda, že mne budeš míti tím radši.“

Král tu Janka srdečně litoval a dceři přísně zakázal, aby již ho nikam neposílala a do nebezpečenství neuváděla. Dala mu sice dva dny pokoj, které opět využil k tomu, aby princezna veřejně močiti musela a samozřejmě k podání léku. Princezna opět do naha vysvlečena musela v obou případech být, tentokrát ještě mnohem déle, než když ženicha svého pro perlu poslala.

XV.

Ovšem pyšná princezna měla pro Janka další úkol přichystaný – něco jiného. Navečer přinesly princezniny služebnice Jankovi do jeho komnat pytel popelu a pytel máku, vysypaly to v jeho světnici na podlahu a smíchaly dohromady. Pak přišla k němu sama princezna a přikázala, aby to do rána zase čistě, každé zvlášť, do pytle přebral, chce-li, aby si ho vzala.

Když odešla, nevěděl si Janek žádné rady. To bylo přece ukrutenství! Jakpak by to mohl do rána přebrat? I vzpomněl si na mravenečky. Ale jak se k nim dostati, vždyť to do rána má býti přebráno! Jak se tak smutně na tu míchanici dívá, vidí, že se to pohybuje, že v tom něco běhá. Dívá se blíže a tu vidí tisíce mravenců.

„I vy dobrá zvířátka, jakpak jste mne slyšela?“

„Vždyť jsme ti povídali, že máš jen zavolat, že ti přijdem’ na pomoc.“

A tak ti pracovití dělníci snášeli mák z popelu na jednu hromádku, a když se schylovalo k ránu, byla ho hromada, a ráno plný pytel a čistého popelu též tolik. Janek jim tisíckrát poděkoval a oni zase utíkali na mez.

Časně ráno byla téměř uzdravená princezna u Janka, aby se podívala, daleko-li je s přebíráním. Ale jak užasla, když viděla všecko přebráno! Pak ji Janek opět svlékl do naha. Celé dopoledne tak musela zůstat a strpět příchod každého, kdo chtěl s ní nebo s Jankem mluviti. Nakonec jí dal Janek zbytek léku. Pak již jí nebylo pomoci, to věděla, a protož se také déle před svatbou nezdráhala.

XVI.

Král s radostí hned poručil všecko k svatbě chystati, neboť se měla slaviti hlučně a skvostně. Janek však nebyl docela potěšen; věděl, že ho princezna nemiluje, a to jej tuze mrzelo. Snad by se jí byl zalíbil, kdyby se byl přece pořádně přistrojil, ale k tomu neměl chuti, chtěje marnost a hrdost její potrestati. I zůstal při své hlavě.

Den před svatbou šel k nevěstě a řekl jí: „Já ti, drahá nevěsto, mnoho k vůli udělal, ba až příliš mnoho; a snad bych se ti byl přece zalíbil v předešlé své postavě, ale teď ti sám za zlé nemám, že mne nemáš ráda, neboť vidím, že jsem příliš škaredý; ale stalo se, jak jsem řekl, všecko jen tobě k vůli. Ale nyní i ty mně něco k vůli udělej! Neslušelo by to, kdybych se já v těchto šatech zasliboval krásné a skvostně přistrojené královské nevěstě; protož se i ty zítřejšího dne ustroj do prosté sukně beze všeho šperku! Možná, že se udobří bohové, kteří tě snad za tvou hrdost mou zpotvořenou tvářností potrestali.“

Princezna, když si jeho slova rozvážila, viděla, že má pravdu, že byla vždy hrdá a obzvláště nebohému ženichovi dělala křivdu. Nemohla mu jeho skromnou, jí však mrzutou prosbu odepříti. Spokojen a v srdci s ní usmířen odešel Janek od ní.

Druhý den byla svatba. Všechno bylo skvostné a pěkné, jen ženich a nevěsta vypadali jako žebráci; ženich ve svém oškubaném šatě, s rozcuchanou zelenou hlavou a černou tváří; nevěsta v prosté šedivé suknici, jako chudá děvečka. Každý jí to přál, že za svou hrdost došla trestu.

Ale při stole bylo dobrosrdečnému Jankovi přece krušno, když viděl nevěstu tak smutně vedle sebe seděti. Chtěl ji ovšem ještě trochu poškádliti, ale její lítost ho udobřila; a také by byl rád u nevěsty viděl laskavé oko.

Šel tedy do svých komnat a dal si přinésti šaty, které mu král poslal k svatbě. Když si vlasy a tvář očistil a nádherný šat oblékl, byl tak hezký, že se mohla každá princezna, byť byla sebe hezčí, do něho zamilovati. Přistrojen šel k princezně, která seděla ve svém pokoji. I podivila se, odkud tak krásný mladík k ní přichází a chtěla se ho již ptát, kdo je a co u ní chce; ale slovo jí na rtech vázlo, když začal Janek mluviti a ona v něm poznala svého zelenovlasého ženicha. Musela se na žádost svého manžela též přistrojit ve svatební šat, a oba šli pak spolu do hodovní síně. S plesem a radostí vítali hosté krásný párek. Nato trvaly radovánky celých osm dní.

XVII.

Ovšem radovánky se musely obejít bez mladého páru. Princezna si Janka nakonec zamilovala. Oba mladí manželé se zavřeli v princezniných komnatách. Princezna sama strhala se sebe veškeré odění – a Janek konečně taky. Tu teprve mohla princezna obdivovat nádherné nahé tělo svého milého a také si ho pečlivě prohmatala a prohnětla. Pak se svalili do peřin, objímali se, líbali se a milovali se po celý týden. Teprve po týdnu oba z milování ‚vystřízlivěli‘, oblékli se a vyšli ven z uzavřeného prostoru, doufajíce, že princezna otěhotněla a že se brzy dočkají prvního potomka.

XVIII.

Po osmi dnech milování jel mladý král pro svého otce. Starému Markovi práce z rukou vypadla, když se čtvero koní a nádherný vůz, v němžto seděl zlatem přioděný pán, u jeho charouzny zastavil. Ale radostí strnul, když pán vyskočil, do sedničky vstoupil, starému Markovi okolo krku padl, a on v něm svého milého Janka poznal. Tu přišel také bratr, který ani svým očím nechtěl věřiti, že by to byl »hloupý« Janek. Za několik dní se Janek zase navždy s chaloupkou rozloučil a s otcem i bratrem do své země odjel. Když starý král umřel, stal se Janek plnomocným pánem v té zemi a panoval dlouhá léta v lásce a bázni boží.

KONEC

1.12.2018 Zpět na obsah