Jmenuji se Mirka, je mi 19 let a jsem čerstvá maturantka. Krásné prázdniny před sebou – na vysokou jdu pochopitelně až v říjnu – a maturitní večírek právě za sebou. Na večírek jsem pozvala také svou sestru Milenu (21) a své dvě sestřenice Marii (18) a Miladu (20), protože na průmyslovku chodí víc kluků než děvčat a já jsem nechtěla, aby na večírku byli kluci ‚v přesile‘.
Sešli jsme se na chatě u jednoho spolužáka. Jako proviant jsem přinesla kartón amerických cigaret, sestřenice Milada dodala dvě kila naložených kuřecích řízků, Milena s Marií pak po dvou láhvích whisky a koňaku. Nejprve jsme tančili, pak jsme grilovali naložené řízky a klobásy, které opatřili spolužáci, a mezi tím jsme samozřejmě popíjeli a pokuřovali. Před půlnocí jsme si zahráli několik partiček
svlékacího pokeru – dvakrát jsem skončila jen v kalhotkách a pak se nám podařilo svléknout sestřenici Miladu úplně do naha. Nesla to opravdu těžce, protože trpí nadváhou a nechodí kvůli tomu ani na koupaliště. Jinak je to ale moc fajn holka, vyučená kuchařka, a za to občerstvení, které nám připravila, by se nemuseli stydět ani v pětihvězdičkovém hotelu.
Jako zlatý hřeb večera kluci vytáhli videokazetu s nějakým erotickým hororem odehrávajícím se ve středověké mučírně.
Naše 4M – jak odedávna nazýváme svou partu – se vrací z večírku jak se patří v náladě. Spolu s Milenou jsme si půjčily – samozřejmě bez dovolení – otcovo auto, abychom nemusely šlapat pěšky. Je krátce po třetí hodině ranní a Milena za volantem je mistryně světa. Sedím vedle ní na předním sedadle, vzadu obě sestřenice, a sleduji ručičku tachometru: 80, 90, 100, 110, 120, 130…
„Nebojte, víc jak 220 to neudělá,“ žertuje právě Milena, když tu najednou se mi zablesklo před očima…
Ruce mám spoutané za zády a vedou mě dva zakuklenci o dvě hlavy vyšší než já – každý po jedné straně. Před sebou vidím svou sestru a obě sestřenice. Všechny stihl stejný osud. Jdeme dlouhou chodbou, která snad ani nemá konce. Hrbolatá kamenná dlažba je vlhká a podkluzují mi na ní střevíčky. Kdyby mě oba hromotluci nepodpírali, asi bych se už dávno válela na zemi. Cesta je dlouhá. Už sotva pletu nohama.
Konečně jsme dorazili do cíle. Vstoupili jsme do těžkých dveří, které za námi s hlukem zapadly, a ocitli jsme se v místnosti osvětlené oslnivě bílým světlem. Musela jsem zavřít oči. Mžourám… Až po chvíli se mi daří nechat oči otevřené.
„Velitel hlídky 112, pane poručíku. Zadrželi jsme čtyři výtržnice, které v podnapilém stavu havarovaly v autě a zavinily vážnou dopravní nehodu,“ hlásí mezitím jeden z členů eskorty.
Kde to jsme? Někde v nějakém sklepení. Místnost je značně rozlehlá, bez oken a strop je klenutý. Není tu vlastně žádný nábytek, jen dvě řady masivních stolů po šesti. Stojíme v řadě vedle sebe, každá máme po pravé ruce jakýsi pojízdný ‚servírovací‘ stolek zřejmě z plastu. Pod stolní deskou je koš. Mí průvodci mě zbavili pout na rukou a ustoupili dozadu.
Před námi se objevili čtyři muži v podivných uniformách – bílé lékařské pláště s nárameníky označujícími vojenské nebo policejní hodnosti. Chvíli nás pozorují, přeměřují si nás od hlavy k patě. Nakonec ten, který měl hodnost nejvyšší – dvě zlaté hvězdy – k nám promluvil:
„Nebudeme to prodlužovat. Na stolky vyložte obsah kapes, všechny šperky a ozdoby, které máte na těle včetně vlásenek, hodinek, náušnic a piercingu. Zujte se. Svlečte se úplně do naha, veškerý oděv od bot až po spodní prádlo pečlivě složte a uložte do koše pod stolkem. Pak se postavte deset kroků před stolek, rozkročte se na šířku ramen a ruce za hlavu.“
„Protestuji… Aúúúúú!“
Milada větu nedokončila, protože místností šlehl modrofialový blesk a sestřenice se zhroutila na zem v křeči.
„Vstaň!“
Vrávoravě se postavila na nohy.
„Opakuji rozkaz,“ ozval se znovu velitel. „Odložte veškerý oděv včetně obuvi a spodního prádla do košů. Na stolky vyložte obsah kapes a všechny ozdoby. Zcela do naha vysvlečené předstupte deset kroků před stolky, rozkročte se na šíři ramen a ruce za hlavu. Protesty se nepřijímají!“
„Ale… Aúúúú! Óoóóhh!“
Nový modrofialový blesk šlehl místností a tentokrát na zem padla má sestra.
„Vstaň a splň rozkaz! Pro vás ostatní to platí taky.“
Dospěla jsem k názoru, že protesty opravdu nepomohou, a jala jsem se plnit ponižující rozkaz. Zula jsem svoje taneční střevíčky a položila jsem je na dno koše. Následovala je halenka a džínová minisukně. Nakonec ponožky. Je horké léto, mnoho oděvu na sobě nemám. Na stolek pokládám prstýnek, hodinky a náušnice. Sponku do vlasů a náramek… Zbývají už jen poslední dva kousky prádla. Cítím, jak se mi hrne krev do obličeje. Musím být červená jako rak.
Rozhlédla jsem se. Vystresovaná sestra už je úplně vysvlečená a stojí předpisově v plné nahotě před stolkem – rozkročená a ruce za hlavou. Obě sestřenice rovněž.
„Jak dlouho budeme čekat na tebe?“
Důrazná otázka je určená mně.
„Ty kalhotky dolů a podprsenku taky! Máš na to tři sekundy!“
Váhavě jsem si sáhla za záda. Prsty se mi chvějí a marně zápasím se zapínáním podprsenky.
Lup! Hromotluk stojící za mými zády rozepnul háčky jediným hmatem a něžný krajkový kousek prádla mi spadl k nohám na kamennou podlahu, od které neskutečně zebou bosé nohy.
„Chceš pomoci i s těmi kalhotkami?“
Raději ne, pomyslela jsem si v duchu a uchopila jsem jejich gumu v pase. Poslední kousek mého oděvu končí v koši pod vozíkem.
„No konečně jsme se dočkali, až se dáma uráčí. Ještě se předpisově postav!“
Jeden, dva, tři,… snažím se dělat co nejmenší kroky, ale nakonec stejně stojím v jedné řadě s ostatními v potupné pozici. Naše nahá těla jsou teď v ostrém světle nemilosrdně vystavena pohledům cizích, mně naprosto neznámých mužů.
Za mými zády se ozval rachot. Stráže odvážejí vozíky s našimi věcmi a oděvy pryč!
Stojím poslední v řadě a s hrůzou sleduji počínání mužů. Dva přistoupili k sestře a odvedli ji k jednomu ze stolů. Druzí dva uchopili Marii a odvedli ji k dalšímu stolu. Oběma se děje totéž příkoří:
„Vymoč se,“ nařídil jeden z dozorců sestře a nastavil jí mezi nohy kbelík z nějakého průhledného materiálu.
„Tak pusť to, děvče,“ domlouvá jiný dozorce u druhého stolu Marii, „jinak bychom tě museli vycévkovat!“
Je mi jasné, že obdobné ponižující proceduře budu za chvíli podrobena také, a jdou na mě mrákoty. S vytřeštěnýma očima nevěřícně zírám na svou sestru, jak poslušně vyprazdňuje do kbelíku svůj močový měchýř zcela vydána pohledům mužů. Jací úchyláci se nás to zmocnili?
Ale to už do místnosti vstupují další čtyři chlápci v týchž uniformách. Je mi jasné, co mě čeká.
Poslušně stojím se sklopenou hlavou nad průhledným plastovým kbelíkem a s úžasem sleduji, jak se plní zlatožlutou kapalinou prýštící z mého rozevřeného klína. Kdybych pohlédla do očí oběma mužům, kteří mi při tom asistují, asi bych se propadla studem.
„Předkloň se, opři se o stůl a roztáhni si rukama hýždě!“
Hrozné. V té chvíli jsem si myslela, že dosahuji samého dna svého ponížení. Já bláhová… Kdybych byla tušila, co mě ještě čeká, asi bych už teď hanbou umřela. Poslušně plním další potupný rozkaz. Ke své hrůze zjišťuji, že stůl je – kamenný! Cítím jeho tvrdost a nepříjemný chlad na nahém těle… Vtom mi jeden z chlápků zasouvá cosi do konečníku a vzápětí… Klystýr! Už jednou jsem tu potupu zažila. Tenkrát před pěti léty na gynekologii, když mě máma přistihla s klukem v posteli a odvedla mě na prohlídku. Voda mi proniká do střev a nejde to zastavit. Jistě toho do mne napustil přes dva litry, protože tlak v útrobách je nesnesitelný.
Posadil mě na další průhledný kbelík. „Tak, můžeš to pustit…“
Moje úleva je vykoupena dalšími ponižujícími akty – nejprve totiž ze mne odcházejí s dosti značným hlukem plyny, pak proud fekálií smíšených s vodou a nakonec opět plyny. Oba muži, kteří mě tímto ponižujícím způsobem zpracovávají, podali kbelíky s mou močí i s obsahem střev těm hromotlukům, kteří nás přivedli. „Do laboratoře!“
„Polož se na stůl!“ zní další rozkaz.
Roztáhli mi nohy, vzpažili ruce a připoutali mě za zápěstí a kotníky ke kovovým kruhům v rozích stolu. Vlasy mi sbalili do jakéhosi drdolu a nasadili mi koupací čepici. Pak si navlékli gumové rukavice a na celé tělo napatlali lepkavou bílou pastu. Když zaschla – cítila jsem, jak mi nepříjemně napíná kůži – otočili mě na břicho a natřeli mi i záda.
Rozhlédla jsem se po místnosti. Sestře i sestřenicím se vedlo stejně. Jsou celé opatlané bílou pastou, která tuhne na těle.
„Tak, vstávej, vstávej, jdeme se sprchovat…“
Procházíme do vedlejší místnosti, která je malá – sotva se tam všechny čtyři vejdeme – a zavřeli za námi dveře. Místnost je celá vykachlíkovaná. Stěny i strop jsou posety sprchovými růžicemi. Než jsem se stačila zorientovat, polily nás mohutné proudy ledové vody, před kterými není možno uniknout, protože se valí ze všech stran.
Po nějakých dvou minutách ledový vodopád ustal a dveře se otevřely. Každá dostáváme hrubý froté ručník s poznámkou, že se máme důkladně vytřít do sucha.
S hrůzou i úžasem zjišťujeme, že v ručnících zůstává veškeré naše tělesné ochlupení – nohy, podpaží i pohlaví máme všechny holé jako mimina!
Ručníky nám jsou odebrány a znovu podstupujeme ledovou sprchu, tentokrát ve dvojnásobné délce. Vyloženě se klepeme zimou a zuby nám nezadržitelně drkotají.
„Znovu se důkladně vytřete do sucha, vyčistěte si zuby a pojďte ven,“ nařídil velitel eskorty podávaje nám nové ručníky – tentokrát papírové, zubní kartáčky a tubu s pastou.
Co se to s námi děje? Jsme někde, nevíme kde. Úplně nahé bez jediného kousku oděvu, vyprázdněné, odchlupené a vysprchované. Vedou nás dlouhou chodbou zase někam pryč. Cestou potkáváme eskorty podobné té naší. Vodí sem a tam zajatce obého pohlaví, převažují však výrazně muži – buď oblečené; ti byli nejspíš právě zadrženi – nebo úplně nahé; to většinou. Vstoupili jsme do místnosti zařízené jako gynekologická ambulance. Vévodí jí masivní vyšetřovací stůl – zřejmě také kamenný. A samozřejmě váha, skříně s nástroji.
„Tak pojď!“ – a sestra byla postrčena doprostřed místnosti.
Doktor hodil sžíravý pohled na dozorce: „Nejprve zvážit a změřit!“
Postupně vstupujeme na váhu a jsme měřeny – zaznamenává se nejen výška, ale i míry přes prsa, pod prsy, pas, boky a velikost košíčku. Přeměřuje se délka nohou i paží, prstů na rukou i nohou – připadám si jako v pracovně starého Bertilliona.
Teprve po všech těchto měřeních se ujímá doktor mé sestry. Měří krevní tlak, zdlouhavě poslouchá dech i srdce, prohmatává jí prsa. Pak postříkal stůl proudem vody a nařídil sestře: „Polož se tady na stůl, nohy do třmenů, ruce za hlavu…“ a vzápětí jí dozorce fixuje končetiny do kovových náramků. My ostatní sledujeme důkladnou prohlídku, které je podrobena.
Doktor znovu pečlivě prohmatává prsa, břicho, vagínu i konečník. Doširoka jí roztahuje nohy a otevírá jí pochvu i konečník roztahovákem, vyšetřuje v zrcadlech.
„Zač bude trestána?“
„Opilství, možná i drogy. A řízení vozidla v tomto stavu,“ oznamuje dozorce.
„Ostatní také?“
„Ano, alkohol ve značné koncentraci prokázán v dechu všech čtyř,“ doplňuje dozorce, „policejní protokol je přiložen. Dělala je sto dvanáctka.“
Konečně mi došlo, že nejsme v rukou policie, ale že už jsme ve vězení. Jak to, že jsme rovnou trestány, aniž by proběhl nějaký soud? Jenže na přemýšlení není čas.
„V tom případě jim vedle přípravy k trestu ještě odebereme krev.“
Doktor zaškrtil sestřino stehno nad kolenem a počkal, až jí naběhne žíla na lýtku. Pak do ní zapíchl jehlu a odebral několik zkumavek krve.
„Dobrá, tohle půjde do laboratoře a teď jí dáme patřičnou dávku puniolu…“
Kdo si představí tu hrůzu, když jsem uviděla, co mě také nejspíš čeká. Doktor vytáhl ze skříně krabičku s miniaturními ampulkami a injekční stříkačku. Nasál obsah jedné ampulky, rutinním pohybem odstříkl vzduch a otřel dezinfekcí sestřinu levou prsní bradavku. Sevřel ji mezi prsty a napíchl ji injekční jehlou! Stiskl píst a sestra zaúpěla bolestí. Další injekce do pravé bradavky… Pokoušely se o mě mdloby. Ale sestřinu utrpení není konec. Doktor teď vpichuje injekce do stydkých pysků – malých i velkých. Když si připravil sedmou injekci, dovtípila jsem se. Teď už je na řadě klitoris!
Šílená hrůzou jsem byla nucena čekat, až na mne přijde řada. Stojím tu jako poslední…
Bolestí úpějící sestra byla odvázána od stolu a odvedena ke stěně.
„Tady si klekni… ne tak, obráceně. Zády ke zdi, abys o nic nepřišla,“ nařídil jí dozorce. Sestra tedy poklekla zády ke zdi s nepřirozeně roztaženými stehny. Vzápětí jí dozorce připoutal vzpažené ruce ke kruhu zapuštěnému do zdi za jejími zády. Všimla jsem si, že těchto kruhů je tady několik – zřejmě tak dopadneme všechny…
„Další!“
V neskutečném hnutí mysli jsem se snažila předběhnout obě sestřenice, abych tu hrůzu už měla za sebou, jenže dozorce mě zadržel: „Kam se cpeš? Svlékla ses jako poslední, oblékneš se taky jako poslední. Zatím si pojď kleknout, aby tě na to předbíhání přešly choutky!“
A tak jsem skončila vedle své sestry klečíc na tvrdé, studené dlažbě s rukama vzpaženýma a připoutanýma za zády ke kruhu na zdi.
„Bolí to moc…“ šeptla jsem směrem k Mileně.
„Nesnesitelně,“ syká bolestí přes zaťaté zuby.
„Ticho! Nebylo vám dovoleno mluvit. Ještě slovo – a nasadíme vám roubíky!“
Na stole teď leží nejmladší z nás – osmnáctiletá Marie, a podrobuje se nejprve odběru krve, pak nekonečnému prohmatávání prsou a břicha. Doktor si počíná dosti necitlivě, takže se na sestřenčině těle objevuje několik podlitin. „Kdyby ses uvolnila, tak se ti to nestalo,“ komentuje doktor své neurvalé jednání zaváděje jí do pochvy zrcadlo.
Následuje průzkum konečníku, který doktor nejprve důkladně prohmatává a pak rovněž prohlíží gynekologickým zrcadlem.
„Vypadá docela zdravě, její přípravě rovněž nic nebrání,“ vynáší doktor ortel chystaje pro sestřenici první injekci.
„Néééé,“ ječí nepříčetně Marie, „já jsem přece neřídila. Ani nemám oprávnění…“
„Ale nezabránila jsi své kumpánce, aby v opilosti řídila – ba dokonce jsi vědomě vstoupila do jí řízeného vozu, ačkoliv jsi o její nezpůsobilosti řídit věděla,“ komentuje její námitku jeden z dozorců.
Podruhé se opakuje hrůzná scéna: Injekce do prsní bradavky. Z Mariina hrdla se vydral srdceryvný výkřik.
„Roubík!“ nařídil doktor.
Jeden z dozorců nacpal do sestřenčiných úst gumovou kouli a převázal ji gumovým obinadlem Vzápětí následují další injekce do druhé bradavky, labií i klitorisu. Marie se v poutech zoufale vzpíná, ale kovové náramky jsou v kamenném stole ukotveny opravdu pevně.
Marie je odpoutána od stolu, donucena kleknout si na kamennou podlahu a ruce připoutány ke kruhu. I ona klečí s nepřirozeně roztaženými stehny, jako by chtěla své pohlaví vystavovat na odiv. Roubík v puse jí zůstal. Její místo zaujímá Milada.
„Tak se nám předveď, princezno,“ pobrukuje si doktor. Nejprve poslech srdce a plic, měření tlaku, prohmatávání prsou sedící dívky.
„Polož se na stůl! Nohy do třmenů, ruce za hlavu!“ Zaklaply náramky.
Odebrav jí rovněž krev do několika zkumavek, zabořil doktor své prsty do Miladiných prsou.
„I přes tukovou tkáň jsou žlázy dobře hmatné, vyvinuté,“ diktuje do protokolu, „dvorce ohraničené, vystouplé, bradavky citlivé, dobře prokrvené…“
Doktorovy ruce se přesouvají na břicho. „Nadměrné množství tuku, svalstvo ochablé…“
Pak promluvil k Miladě: „Měla bys méně jíst a trochu sportovat – zatím Ti nasadíme dietu a trochu tě proženeme, abys aspoň v době před výkonem trestu něco shodila.“
Doktor roztáhl třmeny, aby si lépe zpřístupnil Miladin klín, a jemně jí rozevřel závojíčky.
„Kolik jí je?“
„Dvacet,“ hlásí dozorce doktorovi.
„A to je ještě panna? Nuž, co se dá dělat, vaginální vyšetření musíme zredukovat. O to důkladněji provedeme vyšetření přes konečník,“ rozhodl doktor a Miladiny nohy jsou zvednuty do výše. Do konečníku jí doktor zavedl dva prsty a druhou rukou jí tlačí na břicho.
„Přes ten tukový polštář je hůře vyšetřitelná, ale vypadá dost zdravě na to, aby trest vydržela. Vzhledem k zachovanému panenství pak místo ježka dostane pálivý olej,“ uzavírá doktor Miladinu prohlídku. Jeho poznámka ve mně zamrazila. Co nás od toho sadisty ještě čeká?
Pak otřel její levou bradavku dezinfekcí a následuje první injekce. Milada syká bolestí, ale neodvažuje se vykřiknout. Zřejmě by nerada dopadla jako její sestra. Následují injekce do pravé bradavky, malých i velkých labií.
„Tak, hotovo. Máš štěstí. Pannám je zakázáno stimulovat klitoris puniolem. Běž si kleknout.
„Tak pojď,“ oslovil mě dozorce v momentě, kdy byla pokleknuvší Milada připoutána ke kruhu, „konečně ses dočkala.“
„Ach ano,“ poznamenává doktor pobaveně, „ty jsi ta nedočkavá, která se snažila předbíhat – neboj, věnujeme ti zvláštní péči, když se ti to tak líbí. Posaď se, udělej si pohodlí…“
Následuje měření krevního tlaku, poslech dechu a srdeční činnosti. Doktor jezdí fonendoskopem nekonečně dlouho po mých prsou i zádech.
„Máš zhrublý dech, kolik kouříš?“
Neodpověděla jsem.
„Nu, což. Po dobu přípravy k trestu cigaretu neuvidíš. Ale stejně bys s tím svinstvem měla přestat. Nadobro… Otevři pusu…“
Pak mi pečlivě prohlédl zuby, jazyk a vnitřek dutiny ústní – to u ostatních vynechal!
„Vzpaž…“
Nekonečně dlouho mi prohmatává prsy. Nejprve současně každou rukou jeden, pak oběma rukama každý zvlášť.
„Dobrá, polož se,“ nařídil mi, oplachuje kamenný stůl proudem studené vody. „Budeme pokračovat.“
Voda není studená, je přímo ledová. Naskočila mi husí kůže. Ale to už mám ruce i nohy v ocelových náramcích, takže je můj pohyb omezen. Doktor se opět věnuje mým prsům, tentokrát v poloze v leže. Hněte je proti hrudníku a nakonec stimuluje bradavky, které se proti mé vůli topoří.
„Žláznatá tělesa dobře vyvinutá, bradavky růžové citlivé, dobře prokrvené, dvorce výrazně pigmentované,“ diktuje.
„… břicho měkké, prohmatné, nebolestivé, játra nezvětšená…“
Jeho monotónní hlas mě téměř ukolébal. Nedokážu si to vysvětlit, ale začala jsem se pod jeho rukama cítit docela příjemně. Zavřela jsem oči…
Vtom cosi zavrčelo a rázem jsem se probudila ze snění. Mé nohy jsou roztaženy téměř do rozštěpu. Nejsem žádná gymnastka. Zaúpěla jsem bolestí.
„No, no, no,“ napomíná mě doktor, „to skučení si nechej na potom, bude hůř…“
Teď se věnuje mé vagíně. Rozhrnuje závojíčky a pátrá po panenské bláně.
„Ta už je ‚načatá‘ – komentuje zcela neodborným termínem svůj nález, „takže…“
Místo dokončení věty do mne zavedl zrcadlo.
„Sliznice zdravá, růžová, bez zjizvení či jiných poškození, ústí močové trubice vyvýšené, ale pořád v normálu, diktuje dozorci protokol, „klitoris menší, ale to napravíme vyšší dávkou puniolu.“
Pak se obrátil ke mně: „Ono tě to vyšetření docela vzrušuje… Už pěkně tečeš. Toho musíme využít…“
Po těchto slovech do mne vsunul jakousi trubici a ozvalo se zavrčení motoru. Vzápětí jsem ucítila silný podtlak. On odebírá odsávačkou můj poševní sekret!
„Tohle do laboratoře,“ podává vzorkovnici dozorci, „a my budeme pokračovat.
Mé roztažené nohy jsou zvednuty do výše a doktor se věnuje mému konečníku. Nejprve prohmatávání, prsty má současně v konečníku i v pochvě, pak roztažení a zavedení zrcadla.
„I tady sliznice nepoškozena, beze stop zranění, růžová, hladká, dobře prokrvená. Můžeme bez obav přistoupit k přípravě na trest.“
Ortel je vyřčen a mně se zatmělo před očima. Cítím, že omdlím…
„Ale, ale, to nám nesmíte udělat, slečno,“ slyším doktorův hlas jakoby z dálky, „pomůžeme si menší dávkou adrenalinu.“
Ucítila jsem zápach dezinfekce. Doktor mi kupodivu nenatřel prsní bradavku, ale břicho. Pak jsem ucítila jemný vpich a po chvíli jsem se probudila z letargie.
„No sláva, už nás zase vnímá,“ poznamenává doktor kousavým hlasem, ale pro jistotu…
Proud ledové vody, kterým mě jeden z dozorců postříkal, mě probudil úplně a vrátil mě do syrové reality. Ležím nahá, roztažená a připoutaná ke studenému kamennému stolu. Připadám si jako oběť na oltáři při nějakém krutém náboženském rituálu.
Nade mnou se sklání doktor s injekční stříkačkou v ruce.
„Tak se do toho pustíme, děvče, ať to máš za sebou…“
Nedokážu zavřít oči! Jen nevěřícně zírám, jak mi jeho ruka s dezinfekčním polštářkem otírá levou prsní bradavku a odhazuje ho do odpadkového koše. Vzápětí mi dvěma prsty bradavku stiskl a vbodl do ní tenkou jehlu. Pak stiskl píst…
Celým prsem mi projela ostrá bolest – jako by mě někdo prudce šlehl bičem. Cítím, jak mi bradavka narůstá do neskutečných rozměrů – ale nemám čas, abych se bolesti oddala. Injekce do druhé bradavky – další šlehnutí bičem, tentokrát přes pravý prs. Zaťala jsem zuby, nechci skončit s roubíkem v puse jako sestřenka. Čeká mě ještě pět injekcí, přičemž ta poslední…
Jdou rychle za sebou, nestačím si tu příšernou bolest ani uvědomovat. Levé velké labium, pravé velké labium. Stydké pysky mám opuchlé a zůstávají mi otevřené. Následují malá labia… levé, pravé …ááá… vyjekla jsem, ale hned jsem pusu raději zavřela. Ostrá bolest mi vystřeluje do podbřišku. A to nejhorší mě teprve čeká!
Ani jsem nedomyslela – a jehla trčí v nejcitlivější tkáni mého těla. V momentě, kdy stiskl píst, proběhla mi hrozná křeč celým tělem, neudržela jsem se a vydala jsem naříkavý výkřik.
„No, no, no, už jsme hotovi. Tak dolů s toho stolu!“
Dozorce odpoutal moje ruce i nohy a pomohl mi na zem. Teprve teď jsem pochopila, proč se klečící holky tak ochotně ‚vystavily‘ – tření labií o sebe způsobuje nepředstavitelnou bolest. Nezbývá mi, než stát s roztaženýma nohama. Vzápětí byly odpoutány i moje společnice.
„Zítra na shledanou, děvčata,“ loučí se s námi doktor a v jeho hlase je slyšet kousavý tón.
Ale to už nás dozorci odvádějí ven z ordinace. Zase klopýtáme bosé a nahé po hrbolaté dlažbě dlouhou chodbou neznámo kam. Musím jít s nohama nepřirozeně roztaženýma, aby se mi stydké pysky o sebe pokud možno netřely. Všimla jsem si, že i ostatní holky jdou také s roztaženýma nohama – kolébáme se jako kachny, napadlo mě v ten moment. Prsa a klín mě neuvěřitelně svědí. Chtěla jsem se poškrábat, ale při prvním dotyku mi prsem projela křeč, až jsem vykřikla bolestí.
Jeden z dozorců, který mě vedl, se pousmál: „Jo, jo, děvče. Puniol dokáže věci… to budeš ještě koukat.“
Sestoupili jsme po schodech o dvě patra níž – tedy ještě hlouběji do podzemí – a jdeme opět nekonečně dlouhou chodbou. Najednou se náš konvoj zastavil.
„Jsme na místě, „oznámil mi dozorce. „Tady je tvoje cela.“
Otevřel dveře a strčil mě do čtvercové místnůstky o velikosti zhruba 2 × 2 metry. Vzápětí za ním zaklaply dveře a já jsem osaměla.
Rozhlížím se po cele osvětlené slabým namodralým světlem. Železná postel zapuštěná do kamenné podlahy, rovněž tak stůl. Za dveřmi železná záchodová mísa, vedle ní malé umyvadlo.
Na stole jsem objevila jídlo – dva krajíce suchého chleba na papírovém tácku a papírový kelímek vody. Chleba sice není nejčerstvější, ale tvrdý taky ne. Jíst se dá. Voda má pokojovou teplotu. Nemám představu, kolik je hodin ani kolikátého vlastně je, natožpak abych si vzpomněla, kdy jsem naposledy jedla. Pustila jsem se tedy aspoň do toho, co mám momentálně k dispozici. Když jsem se najedla, pouštím se do dalšího průzkumu.
Na posteli polštář a přikrývka. Přes ně přehozen pruhovaný trestanecký plášť. Sice jen papírový, ale aspoň nějaký oděv! Navlékla jsem se do pláště, ale ihned jsem ho shodila! Jakmile se totiž dotkl mých svědících bradavek, projela mi prsy zase ta příšerná křeč… To zůstanu raději nahatá, rozhodla jsem se v první chvíli. Pak jsem dospěla ke kompromisu. Plášť jsem si uvázala za rukávy kolem pasu a udělala jsem si z něj aspoň sukni. Nahoře bez už mi tak nevadí – jsem zvyklá z koupaliště…
Po chvíli zhaslo světlo a já jsem se ocitla v čiré tmě. Odložila jsem plášť na židli, abych ho nepotrhala, a Lehla jsem si na postel. Přikrýt se nemohu – pokrývka mi působí na prsou stejné utrpení jako plášť nebo dotyk rukou. Nakonec jsem si lehla na záda, roztáhla jsem nohy a přikryla se jen pod prsa.
Probudil mě ječivý řev sirény. Převalila jsem se na posteli a s povděkem zjišťuji, že prsa i klín mě sice už nesvědí a na dotyk nebolí, ale po injekcích mi zůstávají ztopořené bradavky i klitoris a stydké pysky mám stále naběhlé a otevřené.
Cela je opět osvětlena mdlou září od stropu. Vstala jsem a ulevila jsem si na záchodě. V momentě, kdy jsem spláchla, začala téci také voda z vodovodu u umyvadla. Sice jen studená, ale aspoň nějaká. Umyla jsem se, oblékla jsem si plášť a znovu zalehla.
Vzápětí se však otevřely dveře. V nich stojí dva dozorci.
„Budíček, vsávat, svléknout a na rozcvičku!“
Znovu se hrabu z postele, ale dozorcům se zdá, že tak činím pomalu. Stáhli ze mne pokrývku a roztrhli plášť, který jsem si navlékla sotva před minutou. Pak mě vyvedli na chodbu. Tam už se tvoří zástup nahých mužů i žen, kterých je ale mnohem méně, a jdeme zase zpět ke schodišti. V davu jsem uviděla Miladu a snažím se k ní dostat. Nikdo mi v tom kupodivu nebrání.
„Ahoj, neviděla jsi ostatní?“
Milada se na mě podívala a usmála se: „Nevím, budou někde v davu. Jsme každá jinde a naše cely jsou daleko od sebe.“
Jenže to už stoupáme po schodech. Celá čtyři patra, než jsme se dostali ven na jakési nádvoří.
„Tak – a běháme, běháme!“
A tak jsem zažila první vězeňskou rozcvičku. Obíháme nádvoří, a kdo se zpozdí, dostane ránu důtkami přes stehna. Také jsem dvě slízla – a bylo to hrozné. Ne, že by dozorci šlehali prudce, ale řemínky jsou čímsi napuštěny, takže každá rána pálí, jako bych se požahala o kopřivu.
Když jsme skončili, podařilo se mi najít sestru i obě sestřenice. Sdělujeme si navzájem své dojmy. Nejvíce ran z naší skupiny dostala Milada, protože má při své nadváze s během přece jen potíže.
„A s jídlem se také moc nevytáhli,“ stěžuje si, „k večeři jen dvě rajčata…“
„Hlavně, že už přestalo to svědění a bolesti po těch strašných injekcích,“ poznamenává Marie.
„Stejně je hrozné, že nevíme, kde jsme a kdo nás tady tak týrá,“ uvažuje sestra.
Její slova zaslechl jeden z dozorců: „Jste tady v přípravce na trest. Jely jste opilé autem.“
„Ale jak můžeme být potrestané, když nebyl soud?“
Její otázku už ale nezodpověděl, protože se znovu rozezněla siréna.
„Odchod do sprch,“ vyhlásil další dozorce megafonem.
Odchod do sprch znamená projít jednou velmi dlouhou úzkou chodbou, která je osazena sprchovými růžicemi z obou stran. Růžice jsou směrovány vpřed i vzad a před ledovou vodou není úniku. Cesta sprchou trvá celé dvě minuty.
„Vytři se do sucha a zpátky do cely!“ nařídil mi dozorce na konci chodby podávaje mi několik papírových ručníků.
„Jenže já nevím, kde moje cela je,“ vydechla jsem nešťastně.
„Aha, ty jsi nová…“ rozevřel jakési desky, chvíli v nich hledal a pak mě poučil: „Sejdeš do minus čtyřky a celu najdeš podle své fotografie na dveřích. Odchod!“
Sešla jsem dolů a jdu dlouhou chodbou hledajíc svou celu. Vlevo i vpravo jsou fotografie nahých mužů, sem tam i nějaké ženy. Podle postoje byly pořízeny v lékařské ordinaci během měření výšky.
Konečně jsem našla svou celu. Na stole opět dva krajíce chleba a kelímek vody. Na posteli čisté lůžkoviny a nový papírový plášť. Oblékla jsem se, převlékla jsem postel a posadila se na ni.
Po chvíli se zase otevřely dveře. V nich se objevil dozorce. „Máš službu v kuchyni. Pojď se mnou!“
Vyrazila jsem za ním. Vystoupili jsme do plus prvního patra. Tam mě strčil do jedné místnosti. „Budeš škrábat brambory,“ nařídil mi a opustiv mě zavřel za sebou dveře.
Místnost je plná brambor. Vedle hromady kbelík s vodou a kotel. V kotli je několik oškrabaných a omytých brambor – asi jako vzor toho, co mám vlastně dělat.
Posadila jsem se před hromadu brambor, uchopila jsem škrabku a dala se do práce. Každou oškrábanou bramboru jsem umyla ve kbelíku s vodou a vhodila do kotle.
Asi po hodině – nedovedu odhadnout čas zase tak přesně – se dveře znovu otevřely. V nich se objevil jiný dozorce. Beze slova mi přistrčil prázdný kotel a ten asi z poloviny plný odnesl.
Když byl kotel vyměněn potřetí, sdělil mi dozorce: „Málo, pojď se mnou…“
Váhavě jsem opustila sklad brambor a následuji ho se stále větším odstupem.
Vrátil se pro mě, spoutal mi ruce za zády a vede mě tak rychle, že mu sotva stačím. Ani si neuvědomuji, kam a kudy jdeme. Otevřel dveře asi uprostřed chodby a vstrčil mě do nich.
„Tady se postav a rozkroč se… víc!“ A než jsem se nadála, připoutal mi nohy k podlaze.
Uvolnil mi ruce. „Svlékni se!“
Váhavě rozepínám plášť…
Strhl ho ze mne jediným hmatem. „Když ti řeknu, aby ses svlékla, učiníš tak ihned a nebudeš si tady hrát na stydlivku, jasné?“
Nemám čas se seznámit se zařízením místnosti. Znovu mi totiž spoutal ruce, tentokrát před tělem, a zavěsil mi je na hák, který spustil přes kladku ukotvenou ve stropě. Pak mi přes hlavu a obličej natáhl koženou kuklu jen s několika malými otvory, abych mohla dýchat.
„Dostaneš dvacetisekundový výprask od trestacího stroje,“ oznámil mi. „Připrav se, začínáme.“
Místností se ozval podivný svist a po mém těle se rozběhly měkké řemínky. Jemně mě šlehají od nohou přes lýtka a stehna břicho prsa a záda zdola nahoru. Na zasažených místech však cítím žahání kopřiv, podobně jako ráno, když jsem dostala při rozcvičce dvě rány důtkami. Zásahy zpočátku jen svědí, ale po chvíli pálí jak čert! Hrozný pocit. Za dvacet sekund mi stroj stačil požahat celé tělo i ruce několikrát. Jen obličej zůstal nedotčen díky kukle.
Dozorce mě odvázal a nařídil mi, abych se vrátila do své cely, kde prý na mě čeká oběd. Schraňuji cáry roztrženého pláště… „To tady nech, v cele máš čistý,“ a ten roztržený hodil do odpadkového koše. Nezbývá mi, než abych se po nekonečných chodbách zase producírovala v Evině rouše…
K obědu jsou čtyři suché vařené brambory a kelímek vody. Ale nejsou to ty, které jsem škrábala. Tyhle jsou menší. Jenže zase není čas, abych nad takovými věcmi uvažovala. Sotva jsem pojedla, dveře se znovu otevřely a v nich se objevil dozorce s klystýrem. Zřejmě mě špehují skrytou kamerou, jinak si to nedovedu vysvětlit.
„Ten plášť dolů, a opři se o lůžko!“
Napustil do mě zase dobré dva litry a teď mě sleduje při vyprazdňování….
„Hotovo? Tak pojď do vyšetřovny!“
Váhavě jsem se zvedla ze záchodové mísy, umyla jsem si ruce, uchopila plášť a vyrazila ke dveřím.
„Ten plášť tady nech. To už bys měla vědět, že do sprch, do vyšetřovny a na rozcvičku musíš chodit svlečená,“ poučuje mě dozorce.
Svlékla sem tedy opět plášť. Dozorce mi spoutal ruce za zády a vyvedl mě nahou na chodbu. Tentokrát nás jde do vyšetřovny šest. Já, Milada, dvě dívky, které neznám, a k mé hrůze ještě dva kluci. Všichni jsme ve věku kolem dvaceti, ruce spoutané za zády a každého vedou dva dozorci.
Před příchodem do vyšetřovny jsme prohnáni ledovou sprchou.
Do vyšetřovny jsme vstoupili všichni společně. Je to táž rozlehlá místnost s kamenným vyšetřovacím stolem uprostřed a s poutacími kruhy ve stěnách. Službu má týž doktor, jako včera.
Došlo mi, že podle jakéhosi ‚vězeňského řádu‘ budeme podstupovat všechny procedury před sebou navzájem, podobně jako včera. A tak se taky skutečně stalo.
„Tak kdo je první na řadě?“
Dozorci postrčili vpřed jednu z obou mně neznámých dívek a uvolnili jí ruce.
„Hmm, tak slečna je tady už šest dní, takže ji zítra čeká výkon trestu,“ prohlíží doktor své záznamy, „předveď se mi…“
Dívka se poslušně položila na kamenný stůl, který mezitím dozorce opláchl studenou vodou. Nohy zaklesla do třmenů a ruce za hlavu. Druhý dozorce jí připoutal končetiny do náramků a roztáhl doširoka třmeny, až dívka zaúpěla.
„Ale, no tak, maličká. Děláš, jako bys to neznala – a už tu budeš končit,“ napomíná ji doktor káravým hlasem. Přistoupil k ní a jal se jí pečlivě prohmatávat prsa. Má je velká a naběhlá, trčí ji nahoru, bradavky ztopořené. Všimla jsem si, že i druhé neznámé dívce trčí prsa nepřirozeně dopředu – vypadá to, jako kdyby byla ‚na čtyřech‘ ačkoliv stojí.
„Nu, to už vypadá hezky, ještě se podíváme na ten klín… Výborně. Labia otevřená, klitoris … no, mohl by nám z té kožní řasy ještě trochu povylézt. Dáme ti na rozloučenou trojitou dávku, abys byla na zítřek vzorně připravena. Neboj, to už bys měla vydržet.“
Po těchto slovech připravil injekci ze tří ampulek. Otřel dívčin poštěváček dezinfekcí, prudkým pohybem vetkl jehlu do citlivé tkáně a stiskl píst.
Dívčin obličej se zkřivil bolestí.
„Další!“
První dívka slezla se stolu a automaticky zamířila ke stěně s kruhy. Tam si poslušně klekla a nechala se připoutat. Mezitím vybrali dozorci jako druhou Miladu. Po vzoru první dívky ulehla na stůl, zaklesla nohy do třmenů a dala ruce za hlavu. Vzápětí byla připoutána.
„Aha, to je ta z toho povedeného čtyřlístku, který si vyrazil na tah autem, že?“
Dozorce jen přikývl.
„Tak co, slečno, jakpak hubneme?“ Doktor zabořil ruce do Miladiných tukových polštářů. „Hmm, za tak krátký čas toho mnoho nestihneme. Proháníte ji?“
„Celé dopoledne byla v tělocvičně,“ poznamenal jeden z jejích dozorců.
Doktor jen pokýval hlavou a pustil se do prohmatávání Miladiných prsou. „Už to začíná působit, určité napětí je znát, i když ten tuk… zkusíme zvyšovat dávky, ale mělo by to pomoci,“ pobrukuje doktor spokojeně. „A jak to vypadá dole? Aha, ty jsi ta panna… Takže jen labia… ukaž… výborně, i tady je výsledek na první den docela uspokojivý.“
Pak se otočil k dozorcům: „Prsa jí budeme stimulovat jednou a půl dávky a labia po jedné. Za ten necelý týden bychom to měli stihnout.
Následuje série injekcí do Miladiných bradavek a stydkých pysků, přičemž do každé bradavky vpraveno jeden a půl ampule čiré olejnaté tekutiny.
Sténající sestřenice odpoutána od stolu a klečící připoutána vedle první dívky. Dozorce znovu opláchl stůl proudem ledové vody a uvolnil ruce … mně!
„Tak běž…“
Raději nezkouším, co by se stalo, kdybych se vzpouzela, a uléhám na kamenný stůl po vzoru prvních dívek. Nohy do třmenů, ruce za hlavu… zaklaply náramky!
„Ó, to je ta nedočkavá, co nám pak málem zkolabovala,“ poznamenává jedovatě doktor, „tak ukaž, co to s tebou provedlo – ale napřed dostaneš pro jistotu adrenalin.“
Vzápětí následuje adrenalinová injekce do břicha a pak mi stiskl levý prs. Ucítila jsem v něm nepříjemné napětí a cukla jsem sebou.
„No tak, drž, nebo…“ Vyhrůžku nedokončil a jal se mi prs soustavně prohmatávat. „Dobrá, a teď druhý…“ Opět to nepříjemné napětí a tlak, jako by mi měl obsah prsu vyhřeznout.
„Prsa vypadají na první den dobře,“ pochvaluje si doktor, „ještě se podíváme, jak se nám to vyvrbilo v lasturce…“ a jal se mi prohmatávat stydké pysky, rozhrnul závojíčky a zkoumá klitoris. Když se dotkl velkých labií, ucítila jsem podobné nepříjemné napětí, jako když mi hnětl prsa. U malých už jsem tento nepříjemný pocit sotva cítila. Po několikerém stisku poštěváčku jsem ucítila silné vzrušení a lasturka se mi začíná zaplavovat…
„Ale, ale… tady se zdá, že jsme ve zpoždění,“ poznamenává doktor odsávaje můj vaginální sekret. „To otevření u malých labií je nedostatečné a poštěváčku jako by se to netklo. Takže pro dnešek… bradavky po jedné dávce, velké pysky také po jedné dávce, malé po jedna celá pět a klitoris dvě!“
Ortel je vyřčen a očekávám to nejhorší… Nejprve injekce do bradavek. Bolí to hrozně, pravda, ale musím přiznat, že včera to bylo mnohem horší. Následují velké pysky. Sykám bolestí, ale opět – ve srovnání se včerejškem je to mnohem snesitelnější. Malé pysky… áááá – to je vlastně … ááááú – druhý malý pysk – jedna a půl dávky. Teď je na řadě klitoris – došlo mi. Ale než jsem se vzpamatovala… ááááááúúúú!
Dvojitá dávka dává mému poštěváčku vyrůst do neskutečné velikosti – jako by se mi měl urvat. Zůstala jsem ležet na stole i po odpoutání. Až dvě rány žahavými důtkami přes vnitřní stranu stehen – nohy mám stále ve třmenech! – mě přiměly k tomu, abych vstala a ‚kachním krokem‘ se dokolébala vedle Milady. Tam jsem poklekla s doširoka roztaženými stehny a nechávám se připoutat ke kruhu jako dobytče…
Ani nesleduji, jaké drama se odehrává na stole, kde má doktor ‚v práci‘ poslední dívku. Teprve když poklekla vedle mne, jsem si uvědomila, že na řadě jsou kluci.
„Aha, tak pán je tady třetí den,“ poznamenává doktor, „tak se ukaž…“
Kluk leží na stole roztažený a připoutaný podobně jako my, nohy ve třmenech, ruce za hlavou. Doktor má bez zábran přístupné jeho genitálie.
„Nejprve bradavky… třetí den, no to je napětí slušné, ztopoření dostatečné, i když… no do týdne to stihneme i jednodávkově. A jak vypadáme dole… Varlata už slušně naběhlá, napětí uspokojivě narůstá,“ hodnotí doktor výsledky své práce prohmatávaje jeho scrotum zdlouhavě mezi prsty, „a jak vypadá penis… poněkud ochablý na to, že je stimulován třetí den.“
Doktor shrnul předkožku a obnažil žalud v celé délce a znovu ho prohmatal. „Hmm, to není dobré. Budeme muset přidat. Takže bradavky po jedné dávce, varlata po jedné, předkožka jedna a půl, žalud dvě! A adrenalin, pochopitelně.“
Kluk na stole zbledl… Ale to už následuje výkon předepsané terapie. Nejprve adrenalinová injekce do břicha, pak ten jejich… jak to jmenují … puno… ne, puniol. Nejprve do prsních bradavek. Pak ovšem do genitálií. „Teď drž, ani se nehni – u varlat musím jen mělce, abych nepoškodil funkci,“ nabádá kluka doktor.
Pak opatrně napíchl scrotum a jemně napichuje žlázu. Tiskne píst… Výkřik!
„Ty ses, hochu, za ty dva dny nepoučil. Roubík!“
„To víš… ono je jednoduché – opít se, pak cestou domů rozbíjet okna u aut a výkladních skříní a nakonec přepadnout a znásilnit bezbrannou holku. Takhle si aspoň budeš pamatovat, že se to nedělá,“ poznamenal doktor, když dozorce rozkaz splnil.
Přestalo mi ho být líto.
Následuje injekce do druhé žlázy a vzápětí do špičky žaludu. Dvojitá dávka. Doktor sleduje změny na obnaženém žaludu, ten postupně nabývá temně rudé barvy.
„Výborně, zdá se, že to přece jen zabere,“ komentuje doktor své dílo, přetahuje zpět předkožku. „Nu, a poslední injekce – a máš to za sebou. Zítra tu bude paní doktorka, tak se máš na co těšit.“
Na stole je teď druhý kluk a podstupuje podobná muka, ba ještě horší, protože mu doktor naordinoval do varlat po dvojité dávce. Konečně je toto hrůzné divadlo za námi. Odvázali nás od kruhů a poslali na cely. Samotné, bez dozorců.
Využila jsem příležitosti a oslovila jsem dívku, která ležela na stole jako první.
„Promiň, chtěla bych se tě na něco zeptat… Jmenuji se Mirka…“
„Simona, těší mě,“ a podává mi ruku.
„Simčo, prosím tě, mohla bys mi říci, kde to vlastně jsme?“
„No téééda – to jsi musela být pořádně ‚sťatá‘ – když ani nevíš, kde jsi. Tady je káznice pro opilce, kteří provedou nějakou nekalost na veřejnosti.“
„A nevíš, kolikátého je dnes?“
„Ty neumíš číst?“ Simona na mě zírá jako na zjevení.
„Umím…“
„A ty nemáš na cele kalendář a hodiny?“
„To tam je? Ale já to nevím, ani jsem po tom nekoukala…“
„Prosím tě, kde máš celu?“ Simona je ze mne skoro hotová.
Zavedla jsem ji ke své cele, ale zůstala stát mezi dveřmi.
„Pojď dál…“
„Šílíš? Pak se náhodou zaklapnou dveře – a nedostanu se odtud.“
„Dobře. Kde je ten kalendář?“
„Tak se podívej na světlo. Už to vidíš?“
Skutečně! Na krytu světla u stropu se míhají nějaké číslice. To jsou sekundy. Podívala jsem se na začátek… „Cože? 27.06.2202 – co to je za nesmysl?“
„Jaký nesmysl? Ráno jsi byla na rozcvičce, tak ses mohla přesvědčit, že je léto. Nebo tam snad byl sníh?“
„Ale my jsme tím autem havarovaly 25.06.2002 – kde se najednou vzalo těch dvě stě let?“
„Asi bys měla odtud odejít rovnou do cvokhausu, co?“ kroutí hlavou Simona.
„Dobře, tak jo, půjdu – až mi vyprší trest…“
Simona zalapala po dechu. Až ti … vyprší trest? Vždyť jsi ještě potrestána nebyla, tohle je všechno jen příprava. Ty jsi fakt zaspala dvě stě let.“
„A můžeš mi to tedy objasnit? Proč mám být potrestána, když jsem ani neměla soud…“
„Aha! Tak ty opravdu přicházíš z hluboké minulosti. Podívej, jela jsi opilá autem a havarovala jsi.“
„Já ne, řídila přece sestra.“
„Ale ta byla zřejmě opilá taky, co?“
„Jo! Jely jsme z maturitního večírku…“
„Trestný čin spáchá každý, kdo řídí auto v podnapilém stavu, i každý, kdo si k takovému řidiči do auta vědomě vleze – a to bez ohledu na to, zda sám pil nebo ne. Proto: Bude-li kdokoliv takový přistižen, je okamžitě potrestán. Soud v takto jasném případě se nekoná. Soudy se dnes kravinami nezabývají. Před dvěma sty roky tomu tak bylo – a pak se na soudní přelíčení čekalo tak dlouho, až obvinění zapomněli, proč mají být vlastně souzeni, a svědkové zapomněli, o čem vlastně mají vypovídat. Vy jste byly chyceny při činu, trest tedy správně následuje ihned a bez soudu.“
Zatočila se mi hlava ze Simoniny přednášky o právních poměrech třiadvacátého století a chvíli jsem na ni tupě zírala neschopná slova.
„Ještě něco ti není jasného?“ vyrušila mě ze zamyšlení další otázkou, „pochop, musím se vrátit do své cely. Nerada bych dostala dvě minuty…“
„Jistě. Jak to, že jsou tady lidé mučeni? To přece odporuje lidským právům…“
„Ach jo! Toto je příprava na trest – snad si nemyslíš, že budou říkat ‚Miruško sem – Miruško tam – co bys chtěla papat a jakpak se ti u nás spinká?‘ Přece musíš nějakým způsobem pocítit, že pykáš za nějakou špatnost, kterou jsi provedla. A tohle je to nejmenší. Počkej, až přijde trest! Mě to čeká zítra, a už teď z toho mám hrůzu.“
„A ten trest – to je tedy co, když ty hrůzy, které tady prožíváme, jsou jen příprava?“
Simona na mne vrhla zničující pohled: „Nejprve veřejný výprask před radnicí v délce odpovídající závažnosti provinění. Pak budeš až do západu Slunce vystavena nahá na pranýři. A to, co ti tady teď dělá doktor, slouží k tomu, aby ten výprask pořádně bolel a abys pak měla na tom pranýři po celý den prsa pěkně napjatá, bradavky ztopořené, klín otevřený a klitoris povylezlý. Až budeš na pranýři, zavedou ti před zraky veřejnosti do vagíny plastového ježka – takovou kuličku s ostny – no, uvidíš sama. Po takové ostudě už nikdy opilá za volant nevlezeš a k opilému řidiči také ne. To ti mohu garantovat!“
„A to jsme v roce 2202? Vždyť je to trest hodný středověku,“ hrozím se toho, co mě za necelý týden čeká.
„Před dvěma sty lety, moje zlatá, se chodilo do kriminálu spíš jako na dovolenou než za trest. Bylo nutno přitvrdit – a tak byly zdokonaleny některé středověké praktiky. Ten puniol ze sebe za pár dní vyloučíš, kdežto po opravdovém středověkém trestu by ti zůstaly trvalé následky.“
Po těch slovech se Simona sebrala a bez rozloučení zmizela v hloubce chodby. Ani jsem se jí nestačila zeptat, za co je ona připravována k trestu. Ale dvouminutový výprask od žahacího stroje bych také nerada dostala a nedivím se, že byla tak netrpělivá.
Vyvedli nás ven všechny čtyři. Připravené k trestu, nahé, bosé. Dav před radnicí se před námi rozestupuje… Přivazují nás jednu po druhé za ruce k vodorovnému trámku. Na nohy rozporky, dotýkáme se země jen špičkami nohou. Prsa mám napjatá k prasknutí, bradavky mi ztvrdly a jsou rudé jako zralé maliny. Klitoris mi vylézá z otevřené vagíny… Zavřela jsem oči. Z dálky slyším, jak nějaký silný hlas přednáší pomalým tempem naši obžalobu:
„Tyto čtyři ženy budou stejným dílem potrestány za řízení motorového vozidla v opilosti a zavinění vážné dopravní nehody veřejným výpraskem v trvání patnácti minut a pak až do západu Slunce potupně vystaveny nahé na pranýři. Trest bude vykonán ihned. Připravte je!“
Přes hlavu a obličej mi nasadili koženou kuklu s otvory na dýchání a vzápětí se ozval povědomý svistot.
„Nééé, já nechci, já už nikdy, nééé!“
Země se pode mnou propadá…
„Mirko! No tak, Miruško! Otevři zase ty oči…“
Otevřela jsem oči. Nade mnou bílý strop… rozhlížím se…
„No tak, Miruško, podívej se na mě přece…“
Otočila jsem nechápavě hlavu… „Tatínku!“
„No, konečně jsi mě poznala, ale dalo to práci!“
„Kde jsem?“
„V nemocnici.“
„V…nemocnici? A jak jsem se sem dostala?“
„V zatáčce jste vylétly ze silnice a skutálely jste se dolů se stráně. Skončily jste na železniční trati.“
„Já nejsem v káznici? A nečeká mě veřejný výprask před radnicí? Tatínku…“
„No, asi byste si ten veřejný výprask zasloužily, vy 4M – ale o trestu se budeme bavit, až se uzdravíš, ano?“
„Mě… příšerně… bolí hlava…“
„Na to, co jste provedly, jste dopadly ještě moc, moc dobře a měly jste štěstí v neštěstí. Pár minut před havárií tam tudy projel nákladní vlak. Ten by vás byl sešrotoval na kaši.
„A co Milenka a…“
„Holky skončily jen se zpřeráženýma rukama a nohama, to jim dali na ortopedii snadno dohromady, ale ty s tím ošklivým otřesem mozku – pročpak ses nepřipoutala? Už se báli páni doktoři, že se z toho kómatu neprobereš…“
„Cože? DALI? … kolikátého dnes máme?“
„Třicátého srpna, Miruško. Vidíš, jak jedna nerozvážnost dokáže zkazit celé prázdniny a přidělat spoustu starostí a trápení lidem, kteří tě mají rádi…“
Autor: © Éósforos, 2006–2014
7.1.2006 Zpět na obsah