Zlaté kapradí

Karel Jaromír Erben

Za lesnatým kopcem Třemošnicí, tam v tu stranu, kde přes balvany skáče říčka Vlčava, po obou březích zarostlá vysokým kapradím, pásával své stádo na lesních paloucích mladý ovčák Mikeš. Bydlel v roubeném domku ze sosnových klád, který prý tu nechali uhlíři, s malým černým ohništěm, nad které zavěšoval kotel s ovčím mlékem, a žilo se mu tu jako v ráji. Protože do vesnice bylo odtud daleko, nikdo louky nekosil, a tak byla pastva bohatá. Ovce se ztrácely ve vysokém travnatém rouně, jako by pluly přes řeku. Jen beraní rohy bylo vidět, pěkně točité a vroubkované, a sem tam malou hlavičku, jak některé jehně z bujnosti všemi čtyřmi nad zem nadskočilo.

Mikšovi bylo při takové pastvě hej. Jednou za čas přijeli za ním ze vsi od hospodáře, odvezli sýr a tvaroh, nebo i vlnu ze stříže, a přivezli Mikšovi mouku na chleba, i všeliké vaření, kroupy, hrách, čočovici, proso. A pak tu Mikeš zase zůstal o samotě., Aby mu chvíle uběhla, vyřezal si z černého bezu píšťalu, starým hřebíkem do ní propálil dírky, naučil se klást na ně prsty, a za chvíli měl k píšťalce i písničku.

Lesa se nebál, protože tu odmalička žil a vyrůstal se starým ovčákem. A když tu po jeho smrti zůstal Mikeš sám, byl už dávno přivyklý lesu a všem jeho šumům, praskotům i hřmotům, které provázívají noční bouře, a nebál se ani hejkalů, jezinek, divých mužů, lesních žínek a vyžlat. Často, když svítil úplněk na louky plné rosy, vídal ze svého zápraží vířivý tanec divoženek, míhajících se v daleku na mýtině, a slýchal jejich skočnou, pískanou na rákosové moldánky.

Ráno pak, než slunce vstalo, aby posbíralo rosu, spatřil na louce jejich šlépěje někdy docela blízko u chalupy nebo u ovčí ohrady. A když se hnala vrcholky stromů bouře, slýchal vzlyk jezinek i hýkot hejkalů a prudký štěkot vyžlat. Tu se i ovce krčily jedna k druhé a tak se tísnily strachem, že některou lehčí družku docela vyzvedly na své hřbety. Ale Mikše nikdy nenapadlo bát se, přijímal všechno tak, jako by to už samo sebou patřilo k lesu.

„Vždyť ty tam, Mikši, zestárneš v tom lese jako poustevník,“ smávala se Mikšovi chasa, když se někdy, jednou dvakrát za rok, objevil v domovské vsi, „vždyť ty tam nakonec obrosteš mechem nebo lišejníkem! Měl bys nechat les lesem a přiženit se tu ve vsi na některou chalupu!“

„I jen se nebojte, však já si najdu nevěstu, až přijde čas!“ odrážel žertem jejich útoky Mikeš.

„Cožpak by některá s tebou šla do těch lesních pustin?“

„Br, ani za nic! Ani kdybys byl celý zlatý!“ ujišťovaly samy sebe ty největší povídalky, které často potají po Mikšovi házely očkem.

„A což myslíte, že v lese hezká děvčata nejsou? Vyberu si tu nejhezčí panenku z lesa, když mě nebudou chtít děvčata ze vsi!“

„Leda nějakou kozonožku, divokou žínku, co běhají po houštinách!“ dráždila Mikše děvčata.

„Vy klevetilky! Ani pan král nebude mít takovou krásku, jakou já si najdu zrovna v houštinách!“

Mikeš to všechno říkal jenom žertem, aby děvčata poškádlil. Ale když za červnových večerů sedával na zápraží své roubené chaloupky a díval se, jak se všude kolem míhá zlatý déšť světlušek, začalo se mu srdce třást touhou po někom, s kým by si mohl tichounce povídat, nebo třeba jenom mlčet a společně pozorovat tu krásu. A když se nad černými borovicemi ukázal zlatý růžek měsíce, bylo Mikšovi tak divně, sladko, a přitom zas bolestně, že nemohl vydržet na místě. Zvedl se a šel, nevěda kam, rousal se trávou mezi světluškami, trhal mimoděk paličky kopretin, které ho lehce šlehaly do rukou, zastavoval se u břízek, pokaždé znova ošálen jejich bělostí, a vracíval se domů až k ránu, po měsíce západu. Ale tu krásnou lesní panenku, kterou toužil potkat, nepotkával.

Jednoho večera, právě v ten den, kdy chlapci ze vsi skáčou přes svatojánské ohně a děvčata chodívají studánky čistit, stala se Mikšovi mrzutá věc. Když při slunce západu zaháněl do ohrady ovce, a spíš ze zvyku než pro nutnost je počítal, ukázalo se, že jedna chybí. Možná že by s bekotem sama v noci přiběhla, možná že by ji našel ráno, až požene na pastvu, ale Mikeš byl ovčák tuze svědomitý, než aby to mohl nechat přes noc jen tak. Vzal hůl, zavolal psa a pustil se k Vlčavě, kde toho dne pásl, hledat ztracenou ovci.

Ploužil se vysokou trávou, prolézal houští, shýbal se pod huňaté borovice, zdali tam někde nezaspala anebo zda ji vlk nezavlekl, až došel k břehu samé Vlčavy. Tam mezi starými skácenými kmeny rostly obrovské kapradě, zakrývajíce svými listy balvany i trouchnivé pařezy, a Mikeš mezi nimi hodnou chvíli klopýtal.

Nevěděl, že zrovna dnes je ta noc, kdy rozkvítá zlaté kapradí, po kterém se mnozí lidé tak pídí. A i kdyby to byl věděl, asi by nedbal, on hledal především tu svou ztracenou ovčičku. Tak Mikeš, nevěda ani jak, přišel i k tomu kouzelnému květu, jenž se v svatojánské noci rozvírá a hned pak se promění v nevelké zlaté semínko. Tomu, kdo se ho zmocní, přinese zlatá kapraď štěstí ve všem, co bude dělat.

Mikeš rozhrnul kapradí rukama, a jak se dotkl toho listu, na kterém zlatý květ vykvetl, zlaté semínko se utrhlo a zakutálelo se Mikšovi do dřeváku. Nezpozoroval to ani, vždyť bylo malinké, jako makové. A ještě ke všemu o kousek dál zabečela ve tmě jeho ovčička a Mikeš horempádem za ní, div že i ty dřeváky neztratil. Chytil ovčičku za běhy, hodil si ji přes obě ramena, a teď už zvesela šel přes louky domů.

Ale byl někdo, kdo předobře věděl, kam se té noci poděl plod zlatého kapradí. Lesní žínky, které samy čekaly, až se rozvine květ, a které se před Mikšovým vpádem ukryly do houštin. Těm bylo jasně, jakou vzácnost odnáší ovčák v dřevácích.

„Zahubíme ho!“ řekla nejstarší z nich hněvivě.

„Ale vždyť nad ním nemáme moc…“

„Zlákáme ho mezi nás a pak ho k smrti utancujeme!“

„Stačilo by, kdyby nám dal ty své dřeváky!“

„Stačí, když mu potají vezmeme zlaté semínko! On přece ani neví, jakou má moc. Ba neví ani to, že je má u sebe!“

I rozhodly, aby jedna z nich, ta nejmladší a nejkrásnější, ovčáka obloudila a zlaté kapradí od něho přinesla. Věděly přece, jak se mladý ovčák toulává nocí, a poznaly i proč.

Druhého večera se Mikeš, jak to tak často dělával, zas pustil na noční toulku. Došel až k palouku na samém břehu Vlčavy, jenž býval v dubnu žlutý vysokými zlatými petrklíči a v tuto dobu zas byl pln divokých modrofialových kosatců. Postál tu chvilinku a už se chtěl zas vrátit, ale najednou se zarazil, jako by ho střela zasáhla.

Co se to tamhle u samého břehu bělá? Ne, tentokrát to není břízka! Přitiskl se ke kmeni sosny, zatajil dech a pozoroval panenku, jak skládá do mechu své lehounké šaty a pás. Už zašplounala voda pod její patou, už se pustila do říčního proudu, nemajíc strach ani z noci, ani z řeky. A pak se právě vprostřed Vlčavy posadila na veliký balvan a začala si prsty pročesávat zmokřené vlasy.

Mikšovi tlouklo srdce jako zvon. Ale nerozmýšlel se, jedním skokem byl u lehké hromádky šatů, popadl dívčin pás a schoval jej za košili na prsou. Ta, které patřil, vykřikla a jako vítr se hnala Vlčavou ke břehu. Mikeš nečekal, rozběhl se, co sil měl, a utíkal přes rosná luka, přes houště do své roubené chalupy. Věděl, že za lidským prahem na něho lesní moc právo nemá. A ta, které pás patří, musí přijít za ním, ať chce či nechce.

A opravdu! Sotva dosedl v chaloupce na své lůžko, na kterém měl rozprostřenou beraní kůži, mihl se za oknem lehounký stín. Když zvedl Mikeš hlavu, uviděl k oknu přitištěnou pobledlou dívčí tvář. Měsíc svítil ne naplno, ale přece jen bylo poznat, že ta dívka pohybuje rty, jako by o něco prosila.

Otevřel okno.

„Vrať mi můj pás, ovčáčku,“ zašeptala lesní žínka úpěnlivě, „nemohu se bez něho vrátit mezi své sestry! Cožpak mne chceš zahubit? Já bláhová jsem si vždycky myslela, že jsi dobrý člověk!“

Mikeš vyšel k dívce na zápraží. Čekal, že před ním uteče, ale dívka se ani nehnula. Jen oči před ním sklopila a po celém těle ji rozechvěl drobounký třas. Mikeš ji vzal zlehka za ruku:

„Nechci tě zahubit. Chci, abys tu žila se mnou jako má žena…“ Nechala svou ruku v Mikšově dlani a vzhlídla na něho zvláštníma nazelenalýma očima, plnýma divého jasu:

„Opravdu chceš? A nikdy mi nebudeš vyčítat, že jsem… z lesa?“

„Neboj se a pojď!“ vzal ji Mikeš lehce za ramena a vedl ji přes práh. Ani mu na mysl nepřišlo, že by to všechno mohla být divoženčí lest a že ta dívka provádí jen to, k čemu ji družky navedly. Mikšovy dřeváky se zlatým semínkem stály v síni, tak pěkně po ruce! Mikeš zavedl dívku do světnice, posadil ji za roubený stůl a do lipové misky nalil mléka. Jaké jsou to divné oči! Jako když voda nad hlubinou stojí! A jaké vlasy! Rusé jako pšenice a těžké jak věnec zralých klasů.

„Jak ti říkají?“ zeptal se Mikeš nesměle a lehounce ji po těch vlasech pohladil.

„Mladka…“ zašeptla a usrkla si maličko mléka.

„Mně zas Mikeš,“ usmál se na ni a odvážil se pohladit ji podruhé. A tak spolu seděli a tichounce besedovali až do prvního svítání a zapomněli přitom na dřeváky, na divoženčí pás, na zlaté kapradí, na celý svět kolem. Teprv když první ptáci začali pípat ve větvích, Mikšovi se znenadání zavřela víčka a obemkl ho spánek. Teď měla Mladka stokrát možnost odejít a zlaté kapradí, pro které ji sestry poslaly, odnést s sebou. Spící Mikeš ani tušení neměl, když se zvedla a šla k jeho dřevákům, nic neviděl, když si zlaté semínko vysypala na dlaň. Už jí zbývalo jen překročit práh a běžet do lesa za sestrami. Ale Mladka místo toho vzala semínko a zastrčila je hluboko do obruby límce jediné Mikšovy košile. Pak vzala jeho hlavu na klín a vískala ho ve vlasech svými hebkými prsty.

„Mladko, Mladko, sestřičko naše, vrať se k nám!“ rozlíhalo se na palouku před chaloupkou volání dívčích hlasů, dřív než se první sluneční paprsky ukázaly nad obzorem. Ale ovčákova chalupa zůstala tichá a němá.

„Mladko, sestro naše, neříkej aspoň, nač je dobré kapradí!“ ozvalo se ještě jednou, naposled. A pak už zaťukalo na okno chalupy zlatými kotníky slunce.

Tak ovčák Mikeš, dřív než se kdo nadál, měl ženu, jaké kraj světa v kráse rovné nebylo. Když si své rusé vlasy obtočila kolem hlavy, skvěly se jako koruna, krásnější všech královských. Nejraději však je Mladka nosila rozpuštěné, tak jak si zvykla při svém volném životě. I bylo to, jako by chodila ve zlatém plášti. Pomáhala Mikšovi v každé práci, dojačky v horké vodě myla, chleba pekla i kaši vařila. A když se Mikšovi chtělo večer po práci odpočívat, tichounce mu zpívala tak zvláštní písničky, jaké nikdo nikdy neslýchal.

„Ach Mladko,“ říkával jí v takových chvílích Mikeš, „já jsem si nikdy ani nepomyslel, že člověk může být tak šťastný, jako jsem teď já!“

„A já jsem také nevěděla, že lidské štěstí je takové krásné!“ usmívala se Mladka, hladíc Mikšovi vlasy.

Ale takovému velkému štěstí rádo chodívá neštěstí v patách. Strhla se vojna a do té vojny musel z mužských každý, kdo jenom šavli unesl. I Mikše zavolali a marno bylo všechno vymlouvání. Odvedli ho do města, tam mu dali koně, opásali ho palašem, na hlavu vtiskli čáku a Mikeš musel chtě nechtě s ostatními švališary do daleké vojny. Co se jen navzpomínal na svou znejmilejší Mladku. Pořád ji viděl před očima, jak k němu vzpínala ruce, když je verbíři od sebe roztrhovali.

„Neboj se, Mikši, nic! Vrátíš se živ a zdráv!“ volala ze všech sil.

„Ale co s tebou bude, Mladko?“ vykřikl tenkrát zoufale, „co si tu počneš samotná?“

„Jen neměj strach! Dokud mne nepřestaneš mít rád, nikdo druhý nade mnou nebude mít moci!“

Tuze se Mikeš natrápil ten první čas, nežli si zvykl na hořký vojanský chleba. Častokrát se ze sna protrhoval starostí, jak se Mladce v lesní samotě daří, co asi ovce, jestli ji poslouchají, co sestry divoženky, jestli jí ze msty nestrojí nástrahy. A při takovém úzkostném nočním bdění i složil písničku, tuze smutnou, jako všechny jeho myšlenky:

… žaluj si, má milá, žaluj si pánům,
že jsou mě vodvedli ke švališarům,
koníčka jsou mně dali,
do Uher mě poslali!

Pojedem za Dunaj k turecké zemi,
jinačí panenka tam ustele mi,
zubatá holka s kosou,
padnu do trávy s rosou!

Ale Mladka se doma s kuráží chopila stáda, pásla je, dojila, hospodářovi sýra odváděla, a nebýt stesku po Mikšovi, po jeho pohlazeních a milých slovíčcích, byla by žila spokojeně. Jen toho dbala, aby vždycky před setměním byla za lidským prahem, a pokud vládla noc, ani za nic by z chaloupky nebyla vyšla. Znala dobře své sestry, věděla, že na zradu nikdy nezapomínají. Ale ji chránila Mikšova láska, lidská láska, to nejsilnější kouzlo ze všech kouzel na světě.

Mikeš byl zatím daleko na tureckém pomezí, a takřka každý den v náručí zubaté holky, co o ní složil smutnou písničku. Kolem něho padali kamarádi, kteří s ním z domova vyjeli, padali i ti druzí, kteří první padlé zatím vystřídali.

Ale div divoucí, Mikeš se držel v sedle zdráv a nezraněn, třebaže si zvykl vjíždět doprostřed nejprudších sečí. Zrovna jako by se mu kulky i ty křivé nepřátelské šavle vyhýbaly. Sám nevěděl, v čem to vězí, že má takové štěstí, ale hlavu si tím příliš nelámal.

Zato jeho kamarádi, co bojovali s Mikšem v jedné škadroně, si toho dávno všimli:

„Máš ty ale štěstí, Mikši! Druzí kolem tebe padají jako žito pod kosou, tys vždycky tam, kde je boj nejprudší, a tvůj kůň ani podkovu neztratí!“

Ale Mikeš se na takové řeči vždycky jen smutně usmál:

„Neštěstí mám, bratři! Musel jsem doma nechat krásnou mladou ženu, jen kraťoučký čásek jsme se milovali. Suď bůh, co si tam sama počne!“

„Však ti ji rodiče ohlídají!“ těšili ho kamarádi, kteří s ním sedali u jednoho ohně.

„Nemá ji kdo ohlídat. Ani já nemám rodiče, ani ona nemá nikoho!“

„I pojď se radši napít, darmo si budem smutkem krušit hlavu! Má-li tě ráda z upřímného srdce, stejně na tebe v tuhle chviličku vzpomíná!“

I napili se červeného vínka, bylo-li z čeho, a před spaním si ještě zticha zazpívali:

Andulinko moje,
už mi vedou koně,
pojedeme přes lesy!

Bejvala jsi moje,
než mi dali koně,
ale nejčko už nejsi…

Jednou se přihodilo, že ten pluk, ve kterém Mikeš sloužil, musel dobývat velikou tureckou pevnost, celou z pevného kamene, od kterého se dělové koule odrážely jako hrušky. Vojáci padali před těmi hradbami po stovkách, že svými těly hradební příkopy zarovnali. Tu nezbylo nejvyššímu generálu než poručit, aby taky jízdní sesedli s koní a šli pomoci svým kamarádům v útoku na turecké hradby.

„Vidíte tam ten zelený prapor, co na něm vlají koňské ocasy?“ zeptal se generál švališarů a ukázal jim největší baštu tureckých hradeb, „kdyby mi ten prapor někdo z vás dokázal přinést, v tu chviličku ho udělám v našem vojsku kapitánem!“

„Kapitánem?“ pomyslil si Mikeš, „to by mě možná dřív z vojny pustili, než pouštějí obyčejné kmány, kdybych měl kapitánskou hodnost!“

Vytáhl palaš, sevřel jeho čepel do zubů, oběma rukama popadl dlouhý žebřík a rozběhl se k hradební zdi. Kamarádi z jeho škadrony, když to uviděli, vzali každý taky po žebříku a za chvíli už stáli pod samými hradbami. Mikeš svůj žebřík opřel o kousek níž pod hřebenem hradby, aby ho nikdo nemohl shora převrhnout, nad hlavu zvedl koňské sedlo, aby se chránil před střelami i meči, a příčel za příčlí stoupal nahoru. Turek, velikánský a silný jako medvěd, sekl po Mikšovi svou křivou šavlí, rána se smekla po sedle a trefila Mikše do pravého ramene. Švališarský kabátec Mikšovi prosekla, ale na režné ovčácké košilce se zastavila zrovna jak na kameni. Zazvonila a rozskočila se vedví, že Turkovi zůstal v ruce jen krátký pahýl. Nežli se Turek vzpamatoval, odhodil Mikeš sedlo, chytil obra za nohy a podtrhl mu je, že se Turek skácel pod hradby do příkopu.

Ale to už Mikeš stál pevně na hřebeni hradby. Popadl palaš do pravé pěsti a začal se prosekávat tam k té baště, co na ní vlál prapor s koňskými ocasy. Kamarádi se nechtěli dát od Mikše zahanbit a tam v těch místech, kde Mikeš srubal obránce, vyskočili i oni na hřeben hradeb a šavlovali se s Turkem, co sil měli.

Nejvyšší bimbaša, který velel tureckému vojsku, zpozoroval nebezpečí, honem popadl zelený prapor a chtěl jej co nejrychleji odnést jinam, aby nepadl Mikšovi do rukou. Ale pozdě! Mikeš už vskočil na obrubeň bašty, a vida bimbašu, jak s praporem utíká, chmátl mu levičkou po opasku a vyzvedl jej jako berana nad hlavu i s tím zeleným praporem. A pak jím rovnou z té bašty mrštil dolů pod hradby, na trávník, kde stál v tu chvilku nejvyšší generál. Sotva Turci viděli, že jejich nejvyšší i s praporem padl do zajetí, ztratili hlavu a utekli z hradeb. Mikšovi kamarádi honem rozevřeli všechny brány a tak vojsko mohlo beze všeho vtrhnout do města.

„Sláva ti, vojáku,“ řekl nejvyšší generál, když před něj Mikše přivedli, „abys viděl, že umím držet slovo, od této chvilky jsi u našeho vojska kapitánem! A jestli máš ještě nějaké jiné přání, směle mi je pověz! Co bude v mých silách, to ti vyplním, jako tys vyplnil mně!“

„Já bych nejradši domů,“ nato Mikeš smutně, „alespoň na kraťounký čásek, podívat se, co dělá moje mladá žena…“

„I kdepak, kamaráde! Všechno jiné, jenom to jedno ne! Takové vojáky, jako jsi ty, takové já od sebe pouštět nebudu!“

Ještě ten den dostal Mikeš kapitánský kabát a všechno, co k tomu náleží, ale tuze velkou radost z toho neměl. Vždyť si tím domov a Mladku nikterak nepřiblížil, ba ještě spíš oddálil. Nechal si pod premovaným kabátem svou režnou ovčáckou košili, spával dál se svými kamarády u jednoho ohně, a často večer, když na ně padl stesk, všichni společně zpívali ty smutné vojanské písničky.

Ale nejvyšší generál si Mikše zapamatoval, udělal ho velitelem té škadrony a začal ho i s jeho škadronou posílat vždycky tam, kde byla nejtvrdší seč. Kupodivu Mikeš vždycky obstál, a jeho škadrona, třeba vylizovala to nejhorší, mívala proti druhým o hodně méně ztrát.

„Pojedem rádi, jen když nás povede Mikeš!“ zvykli si říkat, když je posílali do nějaké zlé patálie. I Mikeš sám každou bitvou nabýval větší zkušenosti a taky větší troufalosti, a už to sám ani nepočítal, kolikrát byl za statečnost pochválen anebo vyznamenán. I pěkný pytlík dukátů měl v brašně u sedla, i vykládané pistole, a na kabátci zlaté kroucené šňůry.

Jednou, když v čele své škadrony se vracel Mikeš z pole do města, kde vojsko bylo přes zimu, stála na balkóně domu, okolo kterého jeli, dcera toho nejvyššího generála. Byla to krasavice černovlasá, s ohnivýma očima i horkou krví, ale zlá a rozmarná. Ten snědý, větrem ošlehaný kapitán jí padl do oka. Schválně se vyklonila z balkónu, přála si, aby si jí všiml, aby ho okouzlila její krása a aby jí tak, jako to dělávali druzí kavalíři, vzdal po vojansku čest taseným palašem. Ale Mikeš seděl v sedle jako socha a palaš netasil, jen pokradmu se na tu krásku přimhouřenýma očima podíval.

Tu z rozmaru vzala růži, kterou měla za pasem, a když postřehla, že kapitán zvedl oči k balkónu, hodila mu ji velkým obloukem. Mikeš, jak chytil růži v letu, píchl se do prstu o její trn. Jako kdyby mu tím jediným píchnutím vnikla do krve nějaká nákaza, od té chvíle se nemohl zbavit myšlenky na černou krasavici, která mu tu růži hodila. Ať dělal, co dělal, blesk jejích očí cítil až hluboko v srdci, a vůně té její růže, ke které co chvilku přivoníval, ho opájela víc než to nejohnivější uherské víno.

Toho dne při obědě, když se nejvyšší generál rozjařil a začal vyprávět o všelijakých znamenitých kouscích svých vojáků, zeptala se generálská dcera svého otce:

„Kdo byl ten kapitán, co dnes kolem našeho domu vedl eskadronu?“

„Proč se ptáš? To je právě můj nejstatečnější voják!“

„Zasloužil by potrestat! Nepozdravil mne, jak se patří!“

„Co tedy myslíš, že s ním mám udělat?“ dal se generál do smíchu.

„Pozvi ho na večeři do našeho domu! Už si nějaký trest vymyslím!“

Když Mikšovi přijel kurýr se vzkazem, že má dnes přijít na večeři do generálova domu, tam že ho čeká kráska, která mu dnes v poledne růži s balkónu hodila, poprvé Mikeš odhodil svou starou košili, kterou nosil do všech bitev, a oblékl si tu nejjemnější kmentovou.

Až mu to najednou k smíchu přišlo, jak mohl tak dlouho nosit tu chatrnou ovčáckou, bůhvíkolikrát sepranou, sušenou v kouři vojenských ohňů, na obou loktech zašívanou. I jeho sluha zvedl to režné plátýnko s pohrdlivými rozpaky.

„Co s tímhle? Mám ji spálit, pane kapitáne?“

„Dej mi ji do tlumoku k sedlu, alespoň budu mít nějakou památku na domov!“ usmál se Mikeš, ale na Mladku už si přitom ani nevzpomněl. Byl každou myšlenkou u té černobrvé krasavice.

Nešťastný Mikeš! Kdyby tak viděl, jaké zlo svojí Mladce způsobil! Kouzlo lidské lásky bylo zlomeno a Mladka vydána napospas zlé lesní moci.

Ještě ten večer přiběhly k chaloupce její divé sestry, bezmocnou Mladku vyvlekly na zápraží, svázaly jí ruce ostružinovým proutím a tak ji hnaly na mýtinu, kde měly svůj taneční i poradní kruh.

„Teď vidíš, co přichází po lidské lásce! Zrada! A ty na ni zahyneš!“ řekla nejstarší z nich a odvrátila se od Mladky.

„Vydej nám zlaté kapradí a zachráníš se!“ ozvala se druhá.

„Nemohu je vydat. Nemám je, sestry …“ zavzlykala nešťastná Mladka.

„Nelži! Kam jsi je dala?“

„Ukryla jsem je svému muži do košile.“

„Cožpak tys mohla milovat člověka víc než své sestry?“

„Víc… víc než všechno na světě.“

I proměnily za trest Mladku v jabloňku a určily jí místo pod okny Mikšovy chalupy. Nechť se dívá do oken, aby poznala, jak člověk umí rychle zapomínat, jak rychle si umí nacházet nové štěstí. Však jí to ukáže ten její Mikeš, jestli se z vojny vrátí! A nechť každý rok urodí jedno jediné jablko, plané a trpké jako její sudba. Jen tehdy, jestli její muž, až se vrátí z vojny, to trpké jablíčko utrhne a sní a vzpomene si přitom s láskou na Mladčino jméno, může ji z jabloně vysvobodit.

Hospodář ze vsi za nějaký čásek přijel za Mladkou, ale Mladky už se nedovolal. Jen hladové ovce bečely v ohradě.

„I co, divoška jedna, nejspíš utekla za divoženkami!“ mávl nad ní zlostně rukou a vypustil ovce na trávník. A protože mu bylo líto opustit taková bohatá pastviska a nechat je ležet ladem, vyhledal druhý den ve vsi starého mrzutého ovčáka, který už chtěl mít od lidí pokoj, a toho poslal do té lesní pustiny.

Starý ovčák našel chalupu tak, jak ji Mladka narychlo opustila. Byl tu i ztvrdlý chléb na stole, dojačky byly čistě vydrhnuté, lože s beraní kožešinou pěkně ustláno. I byl rád, že dostal takové pěkné místo, a hned se v chalupě usadil jako doma. Jen se mu zdálo, že ta jabloňka před oknem nějak příliš zaclání a ubírá sednici světlo.

„Nu což, uvidíme, jak bude rodit,“ zabručel si, třebaže měl chuť jabloňku rovnou podříznout. Přišlo jaro a jabloňka se všechna osypala bílým květem. To s ní mrzouta na krátký čásek smířilo. Ale přišel podzim a ze všeho toho květu se urodilo jedno jedinké jablíčko, zelené jako brčál. Ovčák je utrhl a kousl do něho. Ústa se mu stáhla trpkostí.

„Co s takovou bídnou plánicí? Jedno jediné jablíčko má, mrňavoučké, a ještě ke všemu je kyselé jako šťovík! Darmo mi v okně stíní!“

Šel a zaťal do kmene jabloňky sekeru. Ale v ten okamžik uslyšel nad sebou táhlý bolestný vzdech, jako by ženská ústa zaúpěla. Ohlédl se, nikde ani živáčka. I ťal podruhé, ale nový vzdech, ještě silnější a ještě bolestnější, ho znova odtrhl od práce. Už se neodhodlal tnout potřetí. Zamazal jabloňce ránu kusem sosnové smoly a nechal ji tak, ať roste, jak umí. Ten dvojí ženský vzdech ho pronásledoval až do sna, takže se radši divné jabloňce vyhýbal.

To ovšem vědět nemohl, že za měsíčných nocí, kdy on sám tvrdě spí, až po temeno hlavy zachumlán do ovčích koží, přicházejí právě pod tuto jabloňku podivné lesní bytosti, krásné nad pomyšlení, v listnatém šatě, s divokými kosatci v rozpuštěných vlasech, s náramky pestrých květin kolem rukou. To Mladčiny bývalé družky, dosud plné hněvu, že se jim pro Mladčinu zradu nepodařilo získat kouzelné zlaté semínko, sem přicházely znova a znova zraňovat a trápit začarovanou družku. Sesedly se do kruhu kolem kmínku jabloňky a jedna druhé přes rameno pohlížely do kouzelného zrcadla, které si udělaly z hladiny nejprůzračnější lesní studánky. V něm bylo vidět všechno, co jen si v tu chvíli přály.

„Ukaž nám, znejmilejší zrcátko, co dělá v tuto chvíli člověk, který nosí zlaté semínko na těle? Zdalipak ještě vzpomíná na tu, která pro něho zradila své sestry?“

I viděly v zrcátku, že ten člověk už není ovčákem, ani nešťastným vojákem, ale krásným, vyšňořeným kapitánem se zlatými šňůrami, a že zrovna vyskakuje na černého koně v dalekém cizím městě.

„Ukaž nám, má-li ještě to zlaté semínko, které na každém kroku přináší štěstí?“

I vyjevilo se, že už je nemá v režné ovčácké košili na svém těle, že má dneska místo ní jinou, kmentovou, s bohatým krejzlíkem, s krajkovým límcem.

„Sestřičky milé, štěstí ho opustí! Už nemá košili, která ho chrání!“ zajásala jedna z lesních žínek, které říkaly Kráska a která bývala Mladčinou nejmilejší kamarádkou, „alespoň ta nešťastná Mladka bude pomstěna!“

„Nemá ji na těle, ale má ji ještě pořád v brašně u sedla!“ okřikla Krásku nejstarší z nich, Bořka. „Ale přijde čas, že se jí vůbec zbaví, tak jako všech vzpomínek na Mladku! Pak s ním bude zle, pak dojde trestu, který mu patří!“

,A kam teď jede v tom dalekém městě? Pohleďte, kleká před černou krasavicí, líbá jí ruku, říká jí lichotivá slova! Ta krasavice má nejen černé vlasy, ale také černé havraní srdce! Nalhával Mladce, že ji má rád. Hle, komu to teď říká!“ A tak nelítostně rozdíraly duši zakleté Mladce a neodešly od jabloňky dřív, dokud nevystřelilo slunce na oblohu svůj první zlatý šíp.

„Pojďme, sestřičky, už padá ranní rosa!“

Přitom však dobře věděly, že to, co na ně z větví jabloňky padá, není rosa, ale slzy nešťastné Mladky.

Bylo to všechno pravda, co kouzelné zrcátko lesním žínkám ukazovalo? Ba bylo, bohužel. Zrcátko ani neumělo lhát. Mikeš byl jako omámen zlou krásou generálské dcery, byl ochoten jít do samého pekla pro jeden její klamavý úsměv. Té rozmarné hrdopýšce to dělalo dobře, že má tak docela ve svých rukou člověka, který se nebojí ani Turků, ba ani čerta ne, ale tu před ní je nesmělý a pošetilý jako malý chlapec.

„Milovala bych tě, můj drahý,“ říkala mu, aby ho pozlobila, „ale na který ze svých zámků mne odvezeš, kdybych se stala tvou ženou? Nemůžeme přece spolu žít u táborového ohně mezi vojáky, jak tys byl dodneška zvyklý!“

Mikeš zrudl studem a rozpaky:

„Víte přece, že nemám zámky. Přišel jsem z lesů, a ne ze zámku! Byl jsem ovčák, a ne kavalír! Proč máte takové kruté žerty?“

„Nu nešť, zato jsi chytřejší a statečnější než mandel zámeckých pánů. Ale jak mi vůbec chceš dokázat, že mě miluješ? Čeho se pro mne chceš odvážit? Co mi chceš obětovat, abych ti uvěřila?“

Mikeš se zapřísahal, že udělá všecko, co ona mu poručí, a že je ochoten podstoupit přitom jakékoliv nebezpečenství. Ale generálská dcera se usmála, lehce uhodila Mikše růží přes tvář a uštěpačně řekla:

„Sliby chyby, můj milý, to já znám! Kdybych opravdu o něco požádala, budeš se vymlouvat až do aleluja. Vy jste mi všichni stejní rytíři!“

„To není pravda! Vyzkoušejte mne!“ naléhal rozohněný Mikeš, „nesplním-li vaše přání, dejte mne vyhnat z vašeho domu!“

„Tak dobře! Poslouchej! Slyšela jsem od zvědů svého otce, že turecký velitel má ohnivého černého hřebce, kterého mu daroval sám sultán. Ten hřebec prý se pase noc co noc s dvanácti černými kobylami na veliké louce při Dunaji. Toho kdybys mi přivedl, abych se na něm mohla projet po našem městě, pak bych ti možná věřila, že mne máš opravdu rád!“

Mikeš se beze slova obrátil a šel vyplnit její přání. Dva dny ležel v rákosí na břehu Dunaje a přes říční proud pozoroval, kde se černý hřebec se svými kobylami nejraději pase, na které místo k řece chodí pít a kam se uchyluje ke spánku. Třetí noc si upevnil sedlo i s brašnou, ve které měl pistole, nad hlavu, a potichu přeplul přes studený Dunaj až k tomu místu, kde se turečtí koně napájeli. Černý hřebec zrovna skláněl hlavu nad vodou. Jak ucítil Mikše, poplašeně zafrkal. Ale Mikeš mu pohladil šíji a kůň se uklidnil. Když mu ale sedlo připjal a vyhoupl se na něho, zařehtal černý hřebec, až se to nocí rozlehlo. Všichni turečtí hlídači vyplašeně přiběhli. Mikeš stiskl koně v slabinách a ujížděl nocí jako čert. Turci po něm stříleli, hnali koně zběsile, aby zloděje dostihli. Ale Mikšovi se přes všechno podařilo uniknout. Ráno, sotva slunce vstalo, stál s černým hřebcem pod okny generálské dcery. Ach, to byla podívaná! Hřebec měl šíji jako labuť prohnutou, nohy v kotnících tenké a nepokojné, srst lesklou jako havraní křídlo, a když zafrkal, div že mu z chřípí jiskry nevylétly. K polednímu se generálské dceři uráčilo vyjít před dům. Mikeš se mlčky uklonil a ukázal na černého hřebce.

„Ach, tys mi přivedl toho koně? Už jsem hnedle na to zapomněla, že jsem si ho přála… Ostatně, není zdaleka tak krásný, jak tvrdila pověst…“ řekla rozmarně a za chvilinku se od Mikše odvrátila.

Mikeš stál chvíli jako zkamenělý hanbou a úžasem. Odevzdal hřebce štolbovi, odepjal s něho své sedlo, hodil si je přes plece a celý rozhořčený šel domů. Zapřísáhl se, že tu hrdopýšku už nikdy v životě ani vidět nechce. Celý den se trápil, že se dal tak hloupě pokořit, ale sotva padl večer, srdce se Mikšovi znova sevřelo divnou slabostí. Zapomněl na všechna dobrá předsevzetí, jel znova ke generálské dceři, a netoužil po ničem víc, než aby mu dala nějaký nový úkol, kterým by jí mohl dosvědčit svou lásku.

„Když nedáš za jinou, můj milý, dám ti tedy opravdu úkol,“ řekla rozmarná krasavice, když na ni Mikeš naléhal. „Slyšela jsem, že turecký velitel má vprostřed tábora hedvábný stan a v tom stanu že před celým světem skrývá svou nejkrásnější milenku. Před týdnem jí dal vzácný dar, náhrdelník s dvanácti nevídanými perlami. Kdybys dokázal vydobýt ten náhrdelník pro mne, kdybys mi jej přinesl do mého domu, to už bych opravdu uvěřila, že mne miluješ!“

Ještě této noci vyjel Mikeš sám k tureckému táboru. V blízkém lese číhal tak dlouho, dokud se mu nepodařilo přepadnout tureckého jízdního posla. Zmocnil se jeho šatů i koně s čabrakou, vynutil z něho hesla, a pak posla dobře svázaného ukryl do lesní houšti. Sám si zamazal tvář blátem a postříkal i koně, jako by přijížděl z daleké cesty, připjal si k tureckému sedlu svou sedelní brašnu, kde měl spolehlivé pistole, a pak se tím nejprudším tryskem pustil do tureckého ležení. Na stráže v bráně křikl heslo a hned se ptal, kudy má jet k velitelovu stanu. Ukázali mu žlutý hedvábný stan uprostřed na hlavní táborové cestě. Ale když tam přijel, uviděl, že stan je obklopen strážemi, které se hned sápaly po uzdě Mikšova koně.

„Nesu poselství od nejvyššího sultána!“ křikl na ně a hnal se i s koněm ke vchodu.

„Zpátky, blázne! Nikdo nesmí rušit spánek našeho velitele!“ zastoupili mu vchod s kopími a sekyrami v rukou. Ale Mikeš se nedal zadržet. Strhl koně bokem, křivou šavlí rozťal hedvábí stanu odshora až dolů a vtrhl i s koněm dovnitř jako vítr. V přítmí stanu uviděl na lehátku krásnou dívku s velkýma tmavýma očima a na jejím bělostném hrdle perlový náhrdelník. Než stačila vykřiknout údivem, jedním chvatem strhl šperk s jejího hrdla, a stejným otvorem, kterým sem vnikl, vyskočil ze stanu ven. Ale běda! Stráž už vzbouřila celý tábor, a po všech cestách se sem hrnuli jízdní i pěší janičáři. Ze žlutého stanu vyběhl sám velký vezír, velitel vojska, v tváři rudý hněvem, a křičel, ať zloděje na místě rozšavlují, nic jiného že nezasluhuje.

I samotnému Mikšovi se zdálo, že je s ním konec. Že však nechtěl svou kůži prodat lacino, udělal to jediné, co mu zbývalo.

Bodl koně, který už pod ním klopýtal, donutil ho, aby vyběhl na skalnatý ostroh nad řekou, a z té výše se i s koněm vrhl do Dunaje. Nikdo z pronásledovatelů nečekal, že Mikeš provede takový zoufalý kousek, proto z té strany Mikšovi nikdo cestu nezastupoval. Sotva Mikeš s koněm dopadl do vln, v rychlosti od sedla odepjal svou brašnu a koně poručil osudu. Když janičáři doběhli na ostroh, uviděli z té výše koňské tělo, jak bezmocně zápasí s proudem a jak je stahováno do hlubin obrovskými víry, které se v těch místech na Dunaji vytvořily.

„Utopil se!“ řekli si jeden jako druhý a šli vyřídit velkému vezírovi, že zloděj došel své odplaty. Ale Mikeš, sotva uvolnil od sedla svou brašnu, několika silnými rázy doplaval ke břehu a chytil se za silnou vrbovou větev, která ho zcela přikryla. A v tomto mokrém napůl hrobě, napůl vězení zůstal skryt až do hluboké tmy, kdy všecek tábor utichl a usnul. Teprve pak, zkřehlý a roztřesený zimou, se odvážil vylézt, chytil jednoho z tureckých koní a přeplul na něm na druhou stranu Dunaje.

Druhého dne k polednímu vešel Mikeš do domu generálské dcery, uklonil se jí a mlčky před ni položil těch dvanáct nevídaných perel.

„Opravdu jsou to ony?“ řekla hrdopýška a v očích jí na okamžik bleskla žádostivá zvědavost, „ukaž, ať si je prohlédnu zblízka!“

Vzala perly, několikrát je v rukou obrátila a pak je lhostejně položila.

„Na mou věru, že jsem si je představovala větší a jasnější…“

A Mikeš zas šel domů, proklínaje sám sebe a své bláznovství. Přes rameno měl přehozenou sedelní brašnu, v ní dvě zmáchané pistole a promočenou ovčáckou košiličku. Ani ve snu ho nemohlo napadnout, že právě to chatrné plátýnko, do kterého Mladka ukryla kouzlo, mu zachránilo život. Přede dveřmi svého domu uviděl starého polonahého žebráka, který k němu vztahoval ruce:

„Podarujte mne kouskem nějakého hadříku, jasný pane, nemám čím přikrýt své staré zbědované tělo!“

Mikšovi ho bylo líto, i vzpomněl si na tu starou košili, kterou zbůhdarma tahá ve své sedelní brašně. K čemu ji má? Vždyť si ji už nikdy v životě neoblékne! Rozepjal brašnu a hodil mokrou košili žebrákovi:

„Tu máš, usuš si ji! Možná, že ti bude ještě dobrá!“

Celý den se v duchu čertil na generálskou dceru a zapřísahal se, že tentokrát je všemu bláznovství doopravdy konec. Ale když padl večer, vyvstával mu její obraz stále jasněji před očima. Ten první večer se Mikeš ještě přemohl a zůstal doma. Druhého dne však myslel na krásnou hrdopýšku od samého rána a sám před sebou omlouval její zpupné chování.

„Ona taková není doopravdy. To je jasné, že mne jenom zkouší. Dva úkoly už jsem splnil, a vyplním-li ještě třetí, uvěří mi, že ji miluji…“

A večer šel ten bláhovec znova na návštěvu a do třetice požádal generálskou dceru, aby mu dala úkol.

„Proč mne stále zlobíš s těmi úkoly? Už mne to nebaví, pořád pro tebe něco vymýšlet. Kdybys jedl vtipnou kaši, sám bys na něco přišel, co by mi udělalo radost. Přece jenom jsi, můj milý, divoch z lesů, a ne pozorný kavalír!“

Mikše ta urážka pálila, jako kdyby mu žhavé železo na prsa položil. Ale přitom sám sobě vyčítal, že ta pyšná krasavice má vlastně pravdu, že on sám si doopravdy neumí vymyslet nic kloudného, čím by potěšil její srdce. Po dlouhém trápení a přemítání se rozhodl, že půjde k babě hadačce, která krasavici z ruky věštívala, ta snad mu dokáže poradit, čím by nejsnáz srdce generálské dcery získal.

„Ach chlapče drahá,“ řekla babice Mikšovi, „jakpak bys mohl získat její srdce? Ta vůbec srdce nemá, v prsou jí místo něho leží kus černého kamene! Ale chceš-li mít její přízeň aspoň na nějaký čásek, poradím ti. Vrať se potřetí tam, kde už jsi dvakrát byl, do tureckého ležení. V tom žlutém hedvábném stanu visí u stropu zlatá klec a v ní ten nejvzácnější slavík, jakého kdy svět viděl. Kdyby tvá krasavice uslyšela jeho zpěv, i ten černý kámen, co má v prsou místo srdce, by se aspoň na chvíli rozehřál. Ale dej pozor, na té cestě na tě čeká pod starým dubem smrt!“

Mikeš bábě hadačce poděkoval a bez meškání se připravil na cestu. Vzpomněl si, jak v klukovských letech chytával po lese pěnice, červenky i čížky, z mokřadního sítí si upletl malou přenosnou klícku, kterou mohl ukrýt za ňadry, nabrousil si šavli a pořádně opatřil pistole, a když padla tma, vydal se potřetí k tureckému táboru. I tentokrát mu štěstí přálo víc, než mohl čekat. Ukryl svého koně v lese u tábora, pistole zastrčil za pás, a s nahou šavlí v ruce se plížil po kolenou a po loktech mezi tureckými strážemi. Nic nevadilo, že právě tuto noc jich vezír, vylekaný posledním Mikšovým kouskem, postavil dvojnásobek než jindy. Mikeš jejich řetězem proklouzl jako had a doplížil se až ke žlutému stanu.

Podsoukal se pod jeho spodní lem, vplazil se dovnitř, a zrovna nad vezírovým ložem uviděl zlatou klec, o které mu pověděla bába hadačka. Se zatajeným dechem vztáhl ruku a nahmatal mezi zlatými dráty malá dvířka. Ale jak je otevíral, tu slavík tenounce, snad jenom ze sna, zapípal. Cinklo to jako zlatý zvoneček. Mikeš strnul v kámen, ale velký vezír se obrátil na svém loži, probuzen slavíkovým zapípnutím, a posadil se. V tu chvíli padl jeho pohled na Mikše.

Mikeš cítil, že je ztracen, stačí-li vezír vykřiknout jedno jediné slovo. I rozhodl se v mžiku a jako divoký rys skočil po vezírovi a stiskl mu ruce kolem hrdla. Strhl se tichý, ale urputný zápas. Jaké štěstí pro Mikše, že celé vezírovo lože bylo pokryto drahocennými koberci a měkkými polštáři, které tlumily hluk boje, jaké štěstí, že mezi zápasícím vezírem a jeho strážemi bylo těžké hedvábí stanu! Třikrát po sobě se zdálo, že vezír Mikše setřese. Ale Mikeš pokaždé napjal všechnu sílu a držel vezírovo hrdlo v kleštích, dokud neucítil, že pod ním silné tělo docela znehybnělo.

Pak přikryl vezíra kobercem, oblekl si jeho nejkrásnější šat, připjal si jeho damascénskou šavli, nasadil zelený turban a obličej si zakryl cípem pláště. Slavíka zakryl v sítěné klícce na prsou. Pak rozhrnul závěs a křikl na strážné jediné turecké slovo:

„Koně!“

Strážní se poklonili až k zemi, a v mžiku se objevil jeden z nich s krásnou černou klisnou. Mikeš nemeškal a naskočil do sedla. Ale v té vteřině se mu sesmekl cíp pláště s obličeje a velitel stráže zahlédl Mikšovu tvář.

„Ďábel!“ vykřikl zděšeně, „ďábel bez vousů!“

V celém tureckém vojsku nebylo muže, který by neměl vousatou bradu, ale Mikeš jako všichni švališaři měl tvář hlaďounce vyholenou. Bylo zle. Strážní strhli poplach, začali bít do velikého bubnu, vojáci se začali rojit, sedlat koně, naskakovat do sedel, protože mysleli, že nepřítel znenadání přepadl ležení. Mikšovi nezbývalo než projet touto vřavou. Naštěstí před vzácnou černou kobylou koně sami uskakovali, a jezdci, jak poznali vezírova koně i šat, uctivě mu uhýbali z cesty. Jen několik janičárů z vezírovy stráže, kteří již pochopili, že to na koni a v šatě vezírově ujíždí nepřítel, začalo Mikše divoce pronásledovat. Ale vezírova kobyla byla ušlechtilého rodu, a protože Mikeš byl lehčí než vezír, uháněla s ním jako vítr. Už se zdálo, že je Mikeš zachráněn, když se mu podařilo prorazit kruhem stráží a uniknout do lesa.

Tu ale, když projížděl pod starým košatým dubem, jedna nízká větev švihla Mikše přes obě oči. Mikeš zaslzel bolestí a na pár vteřin docela oslepl. Jeden z janičárů, který si nadjel pěšinou, vyrazil v tu chvíli Mikšovi do pravého boku. Mikeš sic uslyšel dupot koně zprava, zachytil i frkot jeho chřípí, ale marně namáhal zaslzené oči, aby mu prozradily, kde je nepřítel. Ťal tedy šavlí naslepo v to místo, kde jej cítil; ale janičár se uhnul, a když se Mikšova ruka zdvíhala k nové ráně, jediným švihem své damascenky ji Mikšovi v lokti uťal.

Mikšovi se zdálo, jako by mu někdo upálil ruku žhavým železem. Celým tělem mu projela omračující slabost, sotva se dokázal levou rukou chytit šíje černé kobyly. Obličejem v hřívě, ztráceje každým okamžikem krev, víc mrtvý než živý, byl unášen na hřbetě černé kobyly bůhvíkam temnou nocí…

Když se probral ze svého bezvědomí při prvním ranním úsvitu, viděl, že leží sám a sám na pustém dunajském břehu. Jen hebké chřípí černé klisny, která ho vynesla z rukou nepřátel, se dotýkalo Mikšovy tváře. Podíval se na pahýl své pravé ruky, plný zaschlé krve, z posledních sil uřízl kus řemene z otěží a stáhl jím svou pravičku nad loktem, pomáhaje si přitom zuby. Prsty levé ruky si sáhl na ňadra: sítěná klícka se slavíkem byla docela v pořádku … I vyšplhal se Mikeš znova na klisnu, a spíš podoben přízraku než včerejšímu švarnému kapitánovi, jel v horečce do města, před dům své pyšné krasavice.

Hrdopýška právě vstávala, když se pod jejími okny ozvalo zaržání koně. Vyklonila se z okna a úlekem se jí dech zastavil. Na černém koni seděl Mikeš v jakési turecké maškarádě, celý zakrvácený, pravou ruku v lokti uťatou, a levičkou zdvíhal sítěnou klícku k jejímu oknu.

„Co tu děláš?“ vykřikla na něho rozhněvaně.

„Přivezl jsem vám … nejkrásnějšího slavíka na světě …“ řekl Mikeš chraptivým šepotem, neboť měl hrdlo stažené horečnou žízní. Hrdopýška vztáhla ruku a přijala od Mikše sítěnou klícku. Ale jak do ní pohlédla, s hněvem a odporem ji vyhodila na ulici.

„Kliďte se pryč, blázne! Ten váš slavík je mrtvý!“

Mikeš už nebyl schopen ani slova. Obrátil koně koleny, a polou vise ve hřívě, vracel se k domu, kde bydlil. Když dojel na roh ulice, ztratil vědomí a sesul se bezvládně ze sedla do silničního prachu. Žebrák, kterému zrovna na tomto místě dal Mikeš před několika dny svou starou košili, ho uviděl první. Běžel s křikem k Mikšovi, který ležel jako mrtvý, a spatřil, jak mu ze zraněné ruky, s které se řemen sesmekl, tryská přes černou, zaschlou krev nový proud krve červené a svěží. Věděl, že bez pomoci ten člověk v krátkém čase zahyne. A třebaže v tom tureckém kroji, do kterého se Mikeš ve stanu vezírově převlékl, nepoznal pana kapitána, nedalo žebrákovi dobré srdce, aby zraněnému nepomohl.

Ale kde vzít na ulici sebemenší kousíček obvazu na utažení žíly a zastavení krve? Chvilinku se žebrák rozmýšlel, a pak utrhl límec ze své košile — právě té, kterou mu Mikeš před třemi dny hodil. Tím kusem plátěnka obepjal pahýl Mikšovy pravičky a provázkem ze své mošny jej upevnil. Nevěděl, že zrovna v tom kousku je ukryto zlaté semínko …

A protože byl na rozpacích, kam s omdlelým, naložil tělo na černou kobylu a odvezl bezvědomého Mikše do své ubohé chaty. Tam na loži z hadrů se Mikeš několik dní zmítal mezi životem a smrtí. Ale dík zázračné moci semínka život přece jen nakonec zvítězil. Když už se udržel při vědomí a mohl přijímat jídlo, žebrák mu přinášel ze svých ubohých almužen chlebové kůrky, které vyprosil od hospodyň, vařil z nich raněnému posilující polévku a staral se o Mikše, jako kdyby byl jeho vlastní bratr.

Když se Mikeš aspoň poněkud vzpamatoval, chtěl se žebráku za jeho péči odměnit. Věděl, že vezírův turban, který měl na hlavě ve chvíli pádu s koně, byl ozdoben velkým čirým drahokamem, který by bylo možno prodat. I zeptal se žebráka:

„Kam se poděl můj turban, který jsem měl na hlavě?“

„Spálil jsem jej, vzácný pane,“ přiznal se žebrák bázlivě, „měl jsem strach, že by vás podle něho mohli považovat za nepřítele.

Uvrhli by vás do žaláře a mne by potrestali za to, že jsem vás ukryl. Město je plno pověstí, že jeden švališérský kapitán, který dříve chodíval do generálova domu, přeběhl k Turkům a objevil se ve městě v tureckém šatě …“

„To je hanebná lež!“ vykřikl Mikeš v hněvivém zoufalství, „alespoň kdyby tu byl někde ten černý kůň, který mne přinesl!“

„Koně jsem chválabohu ukryl do lesíka za městem a každou noc jej tam chodím napájet!“

„Doveď jej na tržiště a prodej prvnímu, kdo ti nabídne slušnou cenu!“

Večer přinesl žebrák Mikšovi plný měšec dukátů. Ale Mikeš si z nich nenechal ani jeden.

„Jdi a kup mi jedny důstojnické šaty,“ požádal žebráka, „a všechno ostatní si nech za svou dobrotu!“

Druhého dne, když mu žebrák šaty obstaral, strhl si Mikeš obvaz se své pravé ruky. Rána se zázračně zacelila, ale obvaz byl černý od staré, sražené krve. Kdepak by v něm poznal límec své ovčácké košile! Mikeš se jenom bolestně ušklíbl, hledě na to, co zbylo z jeho pravičky, a krví zčernalé plátýnko odhodil do ohniště. Tak zlaté semínko zmizelo ze světa v popelu žebrákova ohniště a zbyl tu jenom Mikeš, raněný na duši i na těle, a kdesi daleko v lesních pustinách planá jabloňka, rodící každý rok jedno trpké jablíčko…

Mikeš se oblékl do důstojnických šatů a šel se hlásit k svému generálovi. Ale než došel ke generálovu domu, obklopila ho na ulici vojenská hlídka.

„Máme vás zatknout pro zběhnutí z vojska,“ řekl Mikšovi její velitel, „už před týdnem vás vybubnovali jako zběha!“

„Veďte mne k nejvyššímu generálovi,“ žádal jen Mikeš, a nijak se hlídce neprotivil. I přivedli ho, jak si přál, do generálova domu. Ale generál nechtěl s Mikšem ani mluvit.

„Nač je mi voják bez pravé ruky? Takový může pást svině, ale ne bojovat!“

„Však jsem si tu ruku neuhryzl sám! Uťala mi ji turecká šavle!“ bránil se rozhněvaně Mikeš.

„Ale ne v boji! Přišel jsi o ni při svévoli, a přitom jsi bez dovolení opustil vojsko. Jsi zběh a zasloužil bys, abych tě dal podle válečného práva zastřelit. Ale za ten prapor, který jsi mi jednou přinesl z tureckých hradeb, ti odpouštím. Ztratíš jenom svou kapitánskou hodnost a na pamětnou dostaneš padesát ran holí!“

„Radši mě dejte zastřelit!“ vybuchl Mikeš, „co mám teď na světě dělat?“

„Tenkrát, když jsi přinesl prapor, jsi prosil, že chceš jít domů za mladou ženou. Až si vytrpíš trest, můžeš jít. Propouštím tě z vojska a vypovídám tě z města.“

Přistoupil k Mikšovi a z důstojnického kabátce mu serval epolety. Mikeš jen zaťal zuby, obrátil se a šel. Neviděl už, jak se za ním z okna generálského domu uštěpačně usmívá hrdopyšná krasavice bez srdce. Dobře že neviděl. Druhého dne za slunce východu zahřmotily vojenské bubny a jednoruký voják, obnažený po pás, procházel za jejich rachotu ulicí padesáti švališarů, z nichž každý držel v ruce hůl. Generál sám dohlížel, aby nikdo z nich bývalého druha nešetřil.

Plynul už sedmý rok od té noci, kdy Mladka za červnového úplňku překročila práh ovčákovy chaty. Starý ovčák, který pásal po Mikšovi, umřel a jiného, který by chtěl jít do těch lesních pustin, už hospodář nemohl najít. I odehnali ovčí stádo jinam a chalupu nechali prázdnou. Vítr lomcoval dveřmi, až je utrhl z petlic. Krov shnil a prolomil se. A když se lesem za bouře hnali hýkalové, trhali ze střechy došek za doškem, až zůstaly jen obnažené trámy. Déšť se lil do světnice a hliněné ohniště se rozmočilo…

Jednou na podzim, když už vítr začíná skučet v komínech a přes luka táhnou chladné páry, objevil se v té krajině jednoruký, tuze vyhublý a zbědovaný tulák. Zašel do vesnice, ve které kdysi děvčata škádlívala mladého ovčáka, že se bude muset oženit s lesní kozonožkou. Ale nikdo ho tu nepoznal. Ani krajíc chleba mu z útrpnosti nepodali, ani nocleh na chlévské slámě mu neposkytli. Jen psi se za ním rozštěkali na rozloučenou, když vyšel z vesnice.

A tu se jednoruký pustil do lesů, v tu stranu za Třemošnici, kde před lety mladý ovčák Mikeš stádo pásával. Poznal už zdaleka na přerostlé, zežloutlé trávě lesních luk, teď že ji nikdo nespásá, ba že sem lidská noha nejspíš ani nezabloudí. Poseděl na břehu Vlčavy na trouchnivém pařezu, napil se vody z jejího proudu a pak šel, co noha nohu mine, ke staré ovčácké chalupě. Snad si myslel, že se tu ukryje před nepohodou, snad ho sem táhla dávná vzpomínka…

Ale chalupu našel rozedranou a prázdnou. Ani nepřestoupil přes její práh. Viděl, že tam už není života. Rozhlédl se kolem sebe, ale najednou se mu oči rozevřely údivem. Kde se tu vzala tahle jabloňka, jejíž větve se sklánějí k rozbitým oknům ovčárny? Ta přece nemohla do téhle síly vyrůst za pouhých sedm let! I zdálo se tulákovi, že ho smysly mámí. Náhlá slabost mu podlomila kolena. Polou si sedl, polou lehl do zšedivělé trávy pod jabloňku a oči zvedl do její odrané koruny. Mezi posledním žloutnoucím listím se na konci jedné větve drželo malé zelené jablíčko, už napohled trpké a nelákavé. Ale tulák si přece jenom pomyslel:

„Kdybych je mohl utrhnout, snad by mi svlažilo hrdlo …“

Leč byl tak zesláblý, že neměl sílu se zvednout. Jen ležel, díval se na jablíčko a oční důlky se mu pomaloučku naplňovaly němými slzami. Plakal pro své ztracené štěstí, pro ztracený domov, a duši měl tak plnou hořkosti, že by se jí byl udusil. Ale tu se jabloňová větévka sama od sebe sklonila a zatřásla. Jablíčko se zachvělo, jako by se nechtělo pustit stopky, ještě jednou, a pak přece jen spadlo do šedivé trávy vedle tulákovy zdravé ruky. Zvedl je, a že měl hrdlo stažené tou palčivou hořkostí, dal je k ústům a zakousl se do něho.

Ach, jak bylo trpké! V tu vteřinku se rozpomněl na to krátké štěstí, které prožil na těchto místech. A vzpomínka byla ještě trpčí.

„Mladko,“ řekl tiše, „Mladko má nejdražší, jak jsem ti tak mohl ukřivdit?“

Tu se jabloňka nad jeho hlavou zachvěla, jako by ji nějaký obr chtěl vytrhnout z kořenů. Její štíhlý kmen se v tulákových očích začal měnit v dívčí dřík, její dvě vztažené větve v paže, a nad nimi zasvítila tulákovi hlava se zlatou korunou vlasů, těžkých jak zralá pšenice. Jedním rázem zapomněl na všechno zlé, co prožil, přistoupil k ní a jedinou rukou, která mu zbyla, ji přitiskl na prsa. Cítil, jak v jejím těle bije živé lidské srdce.

„Mladko, můj živote!“ zašeptal a ukryl obličej na jejích ňadrech. A třebaže to je divné, to je pohádky konec.

KONEC