Budíček, úklid pokojů, kontrola náhodně vybraných pokojů… Ložnice 204 je vylosována generátorem náhodných čísel a kontrolní komise, do které jsem se z titulu samostatného vychovatele docela snadno dostal, vstupuje dovnitř. Všechny delikventky stojí v Evině rouše před svými stolky v předpisovém postoji, abychom mohli bez zábran sledovat každé hnutí svalu či nervu na jejich nahých tělech. Dnes se kontrolní komise zaměřuje na správnost stlaní lůžek. Nutno přiznat, že jediná, kdo má předpisově ustláno, je velitelka ložnice, slečna 6255. V ostatních případech si chovanky musely lůžka přestlat. Všechny pak – včetně 6255 – obdržely dvě ostré rány rákoskou přes sedací ústrojí (Přesně podle mušketýrského hesla – ‚Všechny za jednu – jedna za všechny.)
„Pane profesore,“ oslovila mě náhle 6255, „mohla bych být přítomna kontrolnímu výprasku těch tří nových? Víte —“ (… jsem chorobná masochistka. Ráda se na výprasky dívám – a ráda je dostávám…), doplnil jsem si do mezery v jejím zaváhání.
„Proč ne? Z titulu velitelky ložnice… Nevidím v tom problém. A když se navíc dostavíš v Evině rouše…“ (Jednak jsem dostal chuť na pozorování jejího nádherného nahého těla – a pak: napadlo mě, že by se ráda k delikventkám přidala – aspoň částečně…)
Ranní rozcvičku vede pochopitelně sama 6255 a dozorce šlehá po nahém těle každou, která necvičí dosti usilovně, což znamená, že je lehce sešlehána vlastně celá ložnice, protože na tvrdou sestavu, kterou 6255 předvádí, stačí jen jediná delikventka – 5258…
Ranní toaleta…
Ranní nástup…
Pro nové delikventky ovšem místo odchodu do jídelny a snídaně čeká odchod do koupelny před vyšetřovnou č. 2. S námi vyráží i 6255, kterou jsem ještě stihl vyreklamovat z nucených prací…
V koupelně jsou delikventky podrobeny důkladnému výplachu střev, masáži napuštěných útrob a koupeli ve vaně se studenou vodou.
Všem těmto procedurám se ochotně a dobrovolně podrobuje i slečna 6255. Neodolal jsem a důkladně jsem prohnětl nejen její napuštěné bříško, ale prohmatal jsem i její nádherná prsa. Několikrát slastně zavzdychala. Pohlédl jsem jí při tom do očí a spatřil jsem jejich opravdu zvláštní, jakoby vyzývavý lesk…
Pak ovšem následuje odchod do trestnice, která je rovněž situována ve druhém suterénu, ale přes chodbu, naproti vyšetřovně č. 2. Tam už jsou shromážděni členové komise, kteří přislíbili svou účast – a dokonce i ti, kteří ji nepřislíbili… Ale na členství v komisi mají pochopitelně právo – a důkladný výprask delikventek si nechá ujít opravdu málokdo… Letmo jsem se pozdravil i se samotným ředitelem ústavu, který se kontrolních výprasků se železnou pravděpodobností zúčastňuje – hlavně, „aby poznal nové chovanky v opravdu krizové situaci“ – jak sám s oblibou tvrdí.
Trestnice je rozlehlá místnost. Jak už víme od začátku, je sice vybavena jen jedním WC a jednou sprchou. Avšak je nutno doplnit, že je vybavena šesti trestnými lavicemi a šesti speciálními gynekologickými stoly, takže je možno trestat až šest delikventek stejným způsobem, nebo dvanáct delikventek – vždy střídavě po šesti. Pro kontrolní výprask je ovšem stanoven první způsob a my máme dnes na programu jen tři delikventky (popř. čtyři, kdyby náhodou…), takže je zde pro dnešek vybavení bohatě postačující…
Jako předseda komise jsem se ujal slova:
„Dovolte, pane řediteli, abych vám představil tři nové chovanky, delikventku 3315… delikventku 4587… a delikventku 5258… Delikventku 6255 už znáte…, dnes zde slouží jako figurantka.
Vždy, když jsem vyslovil číslo delikventky, ta automaticky před ředitele předstoupila a zaujala předpisový postoj. – (Konec konců – došlo jim zřejmě intuitivně, že za nesprávné provedení ‚manévru‘ by byly zle potrestány znovu, jakmile se z dnešního kontrolního výprasku vyhojí…) – Dokonce i ta hora sádla 4587 se snaží vypnout prsa a zastrčit břicho…
„Vítám vás na půdě našeho ústavu,“ spustil ředitel. „Nebudeme to zdržovat, předávám slovo panu předsedovi komise, aby vás seznámil s pravidly pro kontrolní výprask.
Pak se otočil ke mně: „Prý jste tady s panem doktorem připravili nějaké novinky, ano?“
„Novinky? Ano, ty tady připravil doktor Trefný. Víte, pane řediteli, on má už staré rodiče, podobně, jako já, a velice se mu hnusí to, co tyhle tři hyeny prováděly seniorům. Proto se rozhodl připravit jim peklo na Zemi. Už v pátek a v sobotu předváděl hotové divy, měl jste být přítomen, abyste to viděl. No, a nemýlím-li se, dnes budeme pokračovat ve stejném duchu. Uvidíte, protože svému spolužákovi důvěřuji.
„Hyeny – nehyeny,“ odvětil ředitel, „pokud se doktorova vylepšení a zpřísnění osvědčí, rád bych, aby byla zavedena jako norma jednou pro vždy. Jen tak se proslýchá, že něco chystáte, pane doktore, ano?“
„Ano, chystám, pane řediteli, a garantuji vám, že tyto tři dámy budou dnes proklínat den svého narození. Ale novinky začnu uplatňovat, až na ně přijde řada. Teď bych předal slovo panu předsedovi.“
„Děkuji panu řediteli za uvítací projev a doktoru Trefnému za podnětnou poznámku. Nyní vás seznámím s pravidly kontrolního výprasku.
Kontrolnímu výprasku je podrobena každá nově přijatá chovanka – a nebude odepřen ani vám,“ obrátil jsem se ke třem slečnám stojícím před námi v rouše Evině. „Pokud bude slečna 6255 chtít, může se zúčastnit také, pokud ne, může se jen dívat…“
„Zúčastním se částečně…“ poznamenala naše figurantka polohlasně.
„Dobře, můžeš se zúčastnit podle vlastního uvážení,“ souhlasil jsem.
Pak jsem opět promluvil k nově nastoupivším delikventkám: „Kontrolní výprask plní dvě funkce: Jednak je to první pořádný trest za vaše zvrhlé činy, a za druhé je to zkouška vaší odolnosti. Nezapomínejte, že při něm hodnotíme především vaše reakce na bolest. Ale abych dlouho nemluvil do větru, seznámím vás nejprve se stávajícím stavem. Doplňky se dozvíte včas od pana doktora. Kontrolní výprask v klasické podobě je rozdělen do tří etap: Nejprve na trestné lavici vleže na břiše obdržíte adrenalinovou injekci, abyste nám během výprasku náhodou neomdlely, a ihned po tom zpracují exekutoři vaše pozadí rákoskami. Obdržíte 40 tvrdých ran. Následně budou vaše záda a zadní část vašich stehen obšťastněna po 30 ranách karabáčem.
Po skončení této etapy budete připoutány ke gynekologickému stolu a ‚v gynekologické poloze‘. Čeká vás další adrenalinová injekce a následně budete bity přes prsa a břicho po dvaceti ranách měkkými důtkami a přes vagínu deseti ranami týmž nástrojem. Jak jste se mohly samy přesvědčit už v pátek a v sobotu, rány měkkými důtkami přes citlivé tělesné partie senzačně bolí. Takže: Pokud některá z vás nebude moci výprask přes prsa, břicho nebo vagínu vydržet, může vyslovit stopku. To znamená, že výprask přes tuto tělesnou partii bude ukončen – u všech tří, pochopitelně.
Avšak! Na stopku má každá z vás právo jen jednou. Jakmile ji vyslovíte, už ji nemůžete uplatnit znovu u jiné tělesné partie. A za druhé: Zbývající počet ran se zdvojnásobí a obdržíte je ve třetí etapě bičem přes vnitřní stranu stehen, rovněž na gynekologickém stole.
A teď si dobře zapamatujte: Rány budete poctivě počítat a za každou poděkujete. Zapomenete-li, nebo uděláte-li při počítání chybu, čekají vás všechny – zdůrazňuji všechny! – vždy dvě rány navíc. Poněvadž však máte každá dvě stehna a dva prsy, rány navíc přes tyto partie se samozřejmě násobí. Tedy dvě navíc přes KAŽDÉ stehno, dvě navíc přes KAŽDÝ prs.
Jsou vám všem tato pravidla jasné, nebo chcete některá z vás něco blíže objasnit či blíže vysvětlit?“
„Tělesné tresty odporují Všeobecné deklaraci lidských práv,“ namítla drze delikventka 4587, dceruška pana doktora práv.
Slova se ujal sám pan ředitel: „Má pravdu, toto děvče. Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá Valným shromážděním OSN dne 10. prosince 1948, tělesné tresty zakazuje. Je však zajímavé, že svá práva znají nejlépe lumpové, grázlové, zloději, lupiči, podvodníci a další kriminální živly. Tady je ovšem soukromý! – opakuji: soukromý! – detenční ústav. Tělesné tresty, stresování a ponižování je zde normou – a zvláště pro ty, kdo tzv. ‚lidská práva‘ porušují a sami se pak na ně drze odvolávají ve své ‚obhajobě‘. Pamatuj si, ty hyeno, že ‚lidských práv‘ se na půdě tohoto ústavu může dovolávat jen ten, kdo je sám nikdy neporušil. Ostatně: Drsné zacházení s vámi – včetně toho, co jste až dosud prožily na půdě našeho ústavu, a pochopitelně vše, co tady ještě zažijete, je smluvně ošetřeno s vašimi rodiči. Až budete náš ústav opouštět, obdržíte pochopitelně i kopie těchto smluv, abyste si uvědomily, že nebudete moci vymáhat soudně náhradu za případnou ‚psychickou‘ újmu. Je ti to jasné?!“
„Ne!“ odsekla delikventka 4587 vztekle.
„Tak máš smůlu,“ odpověděl klidně pan ředitel. Pak se obrátil k exekutorům: „Připoutejte ji na trestnou lavici jako první!“
„Nejprve mi je uvažte na gynekologické stoly,“ požádal doktor exekutory. „Nemusí být upoutány ‚v gynekologické poloze‘, ale musí mít bez zábran zpřístupněna prsa.“
Slečny ‚zavětřily‘ a začaly se exekutorům vzpouzet. 4587 dokonce zpanikařila a rozběhla se ke dveřím. ‚Její‘ exekutor ji však snadno zadržel a za pokus o útěk ji poctil dvěma ranami biče přes záda. Slečna 5258 urychleně ulehla na gynekologický stůl – čímž pochopitelně svá záda ‚ukryla‘ a trestu se vyhnula a nechala se připoutat, zato 3315 se jala kopat a dokonce i kousat.
„Já tě zkrotím, ty potvoro, že se nebudeš stačit divit!“ rozkřikl se na ní ‚její‘ exekutor.
Tvrdě jí stiskl jednou rukou prsa, druhou ji uchopil v rozkroku – (všimnul jsem si, že na této ruce má navlečenou chirurgickou rukavici a že jí vstrčil dokonce dva prsty do vagíny a jeden do konečníku!) – a uložil ji na jeden z gynekologických stolů. Jal se jí kotvit ruce za hlavou, zatímco exekutor ‚slečny 5258‘ zpacifikoval její kopající nohy. Musím uznat, že si počínají tvrdě, rozhodně a koordinovaně, ne však surově. Profesionály v sobě nezapřou…
Když byli hotovi s kopající a kousající delikventkou 3315, pomohli kamarádovi, který se pachtí s horou sádla 4587, odmítající sama ulehnout na gynekologický stůl. Nutno přiznat, že tato obézní slečna je docela tvrdým oříškem i pro namakaného svalovce…
„Aby delikventky během výprasku neomdlely – přece jen je to pro jejich organismus značná zátěž,“ spustil doktor k řediteli, „dostávají před zahájením první a druhé etapy výprasku adrenalinové injekce. Doteď byly aplikovány do zadku, ode dneška budou aplikovány do prsou, neboť výsledek je stejný, ale zákrok je mnohem bolestivější, což si myslím, že není u kontrolního výprasku na závadu. To by byla moje první novinka.“
„Tak se ukažte, doktore…“ odpověděl se zájmem ředitel.
Zato delikventky začaly neskutečně ječet a zmítat se v poutech. (Lahodný to koncert pro naše uši – a to se slečnám vlastně ještě nic neděje…)
V té chvíli však slečna 6255 sama ulehla na další volný gynekologický stůl a požádala o opravdu pevné připoutání. Jeden z exekutorů jí promptně vyhověl.
Pro každý případ jsem povolal čtvrtého exekutora…
„Budou ti stačit ty injekce?“ zeptal jsem se tiše felčara, když se rázně otevřely dveře a čtvrtý exekutor vstoupil.
Jen bezstarostně mávnul rukou a odpověděl: „Těch tu mám pro celý regiment. A navíc, se slečnou 6255 jsem tajně počítal, když se na její masochistickou zálibu v sobotu nedostalo.“
„Tak – a jdeme na to!“ spustil doktor Trefný rázně. „Která že má být první? 4587?“
„Ano,“ přisvědčil ředitel.
„Nu, v sobotu injekce poctila svou návštěvou pravý prs – vyzkoušíme si, jak nám zareaguje levý,“ poznamenal doktor, potíraje dvorec slečnina levého prsu lihovou dezinfekcí.
Delikventka 4587 ucítila chlad dezinfekce a příšerně zaječela, cloumajíc ze všech sil pouty.
„Proč řveš?!“ překřičel ředitel hromovým hlasem její jekot. „Nikdo ti nic nedělá!“
„Ale bude e-e-éééééééééééééééééééééééééé-jauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú…“ zaječela 4587 jako parní siréna, když dlouhá jehla pronikla přes dvorec do hloubi jejího levého prsu.
„Óóóóóóóóóóóóóó-ou-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-ne-e-e-éééééééééééééééééééééééé…“ zaječela znovu, když doktor stiskl píst stříkačky.
Všimnul jsem si, že doktor tiskne píst velmi pomalu a dělá pauzy, aby byla jehla v prsu zabodnuta co nejdéle a aby tlak působil pulsně.
„Mám takový dojem, že slečna v sobotu tak hrozně nevyváděla,“ poznamenal jsem, když doktor jehlu konečně vytáhl a slečna se trochu uklidnila.
„To proto, že dnes jsem postupoval tak, abych jí způsoboval co největší bolest,“ objasňuje doktor dění v trestnici. „Je tady přece za trest – tak ať si to vychutná…“
„Váš zákrok se mi nesmírně líbil, pane doktore. Pokračujte,“ pochválil doktorův nápad také ředitel.
„Nebudeme to tedy zdržovat a jdeme na další,“ ukončil debatu doktor a sklonil se nad obnaženou hrudí delikventky 3315. Ta rovněž příšerně zaječela, jakmile na dvorci svého levého prsu ucítila chladivou lihovou dezinfekci. Doktor však jejího řevu nedbal. Levý prs jí tvrdě stiskl a do jeho dvorce vrazil dlouhou tenkou jehlu injekce.
„Ne-e-éééééééééééééééééééééééééé-jauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú…“ zavřeštěla delikventka 3315 srdceryvně.
Doktor docela samozřejmě tiskne píst stříkačky, a „Ne-e-e-ééééééééééééé-óóóóóóóóóóóóó-ou-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-ne-e-e-éééééééééééééééééééééééé…“ ozvalo se z již ochraptělého hrdla delikventčina.
„Tedy, pane doktore, poklona! Píchnout injekci do takové vyrážky, kterou zřejmě tato delikventka považuje za prsa…“ Pan ředitel přistoupil ke gynekologickému stolu a zvědavě prohmatal delikventčin levý prs, právě poctěný adrenalinovou injekcí.
„Jauauauaú-óóóóóóóóóóóóó-ou-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-ne-e-e-éééééééééééééééééééééééé…“ zaječela 3315 znovu a navíc celá zrudla studem – zřejmě pod vlivem ředitelovy poznámky.
„Mohu si taky sáhnout?“ zeptala se nesměle Káťa, právě doklepavši další část protokolu.
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem jí. „Každý člen komise má toto právo.“
Za Káťu do fronty se postavili všichni zbývající členové komise. Ředitelova poznámka v nich zřejmě vzbudila zdravou zvědavost. Delikventka ovšem ječí už nepřetržitě…
Konečně se u prsou delikventky 3315 vystřídali všichni zájemci a felčar se začal zajímat o levý prs delikventky 5258. Už jsem si za ty tři dny stačil všimnout, že ona má nastaven práh bolesti nejníže a že všechny konflikty řeší ‚cestou nejmenšího odporu‘. Naprosto jí nevadí ponižování, ale sebemenší bolesti se bojí, jako čert kříže. Proto se dala do jekotu už v momentě, když k ní doktor přistoupil. Ještě se jí ani nedotkl… I když je mi z těch tří nejsympatičtější – především pro svůj atraktivní fyzický zjev – jsem moc zvědav na její reakce, až výprask opravdu začne.
„Nezačala jsi s tím řvaním poněkud předčasně?“ zeptal se jí doktor, prohmatávaje jí levý prs. „No, uvidíme – a hlavně uslyšíme – jak zareaguješ na toto:“
Věra jí mezitím natřela dvorec levého prsu lihovou dezinfekcí a doktor jí přes něj razantně vrazil injekci – zazdálo se mi, že hlouběji, než delikventce 4587 – a vzápětí se jal pomalu a s přestávkami tisknout píst.
Reakce delikventky 5258 je úděsná. Zařvala jako protržená a zazmítala sebou tak mohutně v poutech, že ji musel – vedle doktora, který ji drží pevně za levý prs, aby v něm udržel stříkačku a nezlomila se mu jehla – pevně přidržet i ‚její‘ exekutor.
„Slečně se to nějak nelíbí,“ poznamenal doktor, když jí konečně vytáhl injekci z prsu. „Zkusíme ještě tohle…“ a jal se jí levý prs tvrdě prohmatávat.
Zvuky, které delikventka 5258 ze sebe vyluzuje, jsou sice uši drásající, ale opět se před ní utvořila fronta ze všech členů komise. Se svým vozíkem přimanévrovala i Káťa. Ta docela přesně vyhmátla místo na dvorci, kudy vnikla do delikventčina prsu injekce, a opravdu sofistikovaně se ho jala dráždit. Delikventka zařvala tak strašlivě, že mi zalehlo v uších a musel jsem se napít…
Ale to už se doktor sklání nad 6255 a ptá se: „Copak, copak? Ty máš taky zájem o injekci do prsu?“
„Proto jsem si sem lehla, pane doktore,“ sdělila mu samozřejmě slečna 6255 a vykouzlila na svých rtech podivný úsměv.
„Nuž, dobrá tedy. Kdo chce kam, pomozme mu tam… Sestro!“
Dana natřela slečně 6255 dvorec levého prsu lihovou dezinfekcí a Věra podala doktorovi připravenou adrenalinovou injekci, kterou doktor vrazil opravdu hluboko do slečnina prsu. Poté pomalu tiskne píst…
„Aááá-ách…“ vydechla jen slečna 6255 tiše – a já jsem si všimnul, že jí z vagíny ukápla kapička…
„A mně ten prs neprohmatáte?“ zeptala se zklamaně 6255, když ji exekutor odpoutal od stolu.
Jediná Káťa opět zajela se svým vozíkem ke slečninu stolu a jala se jí prsa tvrdě prohmatávat. 6255, jelikož už leží na stole volně, nepřipoutána, se začala svíjet a vydávat podivné zvuky.
„Dost! Dost! Ono jí to docela vzrušilo!“ zvolal náhle doktor. „No, konec konců, to se dalo čekat…“
„Tak, konec zábavy – a začínáme,“ spustil ředitel, když se Káťa vrátila ke svému počítači.
„Já se tentokrát zdržím…“ špitla 6255, dosud vzrušená doktorovou injekcí a následným prohmatáváním a drážděním prsou.
‚Její‘ exekutor tedy pomohl svému kamarádovi dostat na trestnou lavici onu horu sádla označenou ‚pro forma‘ 4587. Delikventky jsou pevně přivázány na trestných lavicích a exekutoři už nad nimi cvičně švihají rákoskami – zatím tedy jen ve vzduchu.
„Tak, slečny – a jde do tuhého!“ oznámil jsem jim rázně. „Připomínám jen, že rány budete poctivě počítat a za každou poděkujete. Každá chyba kterékoliv z vás je trestána dvěma ranami navíc.“
„Ale…“
Pokus o jakýsi protest delikventky 4587 byl přerušen první ránou, kterou exekutoři delikventkám uštědřili na můj pokyn. Hýždě všech tří jsou ozdobeny nádherným rudým pruhem, který u 3315 začíná fialovět.
„Jauauau… Jedna… Děkuji…“ pronesla 5258 téměř plačtivě.
„Jauau-úúú… Já protestuju proti takovýmu hnusnýmu zacházení odporujícímu Deklaraci…“ spustila přece jen 4587
„Dvě navíc! Zapomněla počítat. A další dvě navíc za nepoděkování!“ přerušil jsem z titulu předsedy komise rázně její nemístný proslov. „A čtyři navíc za nespisovnou mluvu!“
„Drž hubu, ty CENZUROVÁNO, nebo…“ osopila se na adresu své kumpánky 3315, přičemž ji počastovala opravdu nelichotivým výrazem ze slovníku svého tatínka. Ten opravdu nemá šanci svou dceru zapřít…
„Tak to máme další dvě navíc za nedovolené mluvení. A až vás otočíme, tak dvě navíc přes prsa za sprostou nadávku! Po skončení výprasku těmto dvěma za přidaných deset ran přes zadek a dvě přes prsa můžete poděkovat. Pokračujeme!“
Rákosky znovu zasvištěly druhý a rudý pruh ozdobil sedací partie všech tří delikventek.
„Jauauauau… Dvě… Děkuji…“ pronesla 5258 znovu plačtivě.
„Auuu – Dvě! Moc díky…“ ozvala se navztekaně 4587.
„Tři! Děkuji!“ odsekla vztekle 3315.
„Chyba, dvě navíc,“ nechal jsem se slyšet. „A vy dvě – 4587 a 3315 – pokud budete počítat a děkovat tak vztekle, neuznám vám to a budete mít další rány navíc, ani nebudete vědět, jak!“
Další šleh rákoskou.
„Jauauauauau – tři… děkuji…“ pronesla opět s pláčem na krajíčku 5258.
„Jauau – tři – děkuji…“ odpověděla konečně jakž-takž v normě 4587.
„Auuu - tři… děkuji…“ zareagovala 3315 váhavě.
Po několika dalších chybách už mají delikventky napočítáno celkem 70 ran přes zadek a sami exekutoři už jsou unavení, takže jsme po 35. ráně udělali přestávku na odpočinek a občerstvení. A exekutor u delikventky 4587 se nechal vystřídat svým volným kolegou, protože musí užívat přece jen větší síly, aby si tučná delikventka výprasku také užila.
Ale přestávka končí a exekutoři se pouštějí znovu do práce, tentokrát kolmo na předchozí údery. To pro delikventky ovšem znamená, že budou bity už přes místa rákoskou před tím navštívená.
„Jauauauau-úúúúúúúúú-óóóóóóóó třicet jauauauauau šest… Dě-děkuji… úúúúúúúúúúú…“ zavyla 5258 bolestí.
„Jauauau-úúú tři-třicet-še-šest…“ zajíká se bolestí 4587.
„Jauauauauaua-úúúúúúúúúúúúúúúú – vy – vy – óóóóóóó - CENZUROVÁNO – óóóóóó…“
Tentokrát vybuchla delikventka 3315. „Tak to máme další dvě chyby, takže čtyři navíc. Další čtyři za nemístný protest a až vás otočíme, tak ještě dvě za sprostou nadávku – tentokrát přes vagínu,“ rozhodl jsem z titulu předsedy komise.
„Za tuhle sprostou nadávku jen dvě přes vagínu?“ zeptal se nevěřícně ředitel. „Doporučil bych mimo to ještě čtyři přes prsa!“
„Takže celkem šest přes prsa a dvě přes vagínu,“ shrnul jsem budoucí ortel. „Teď pokračujme!“
Samozřejmě, že delikventky spáchaly ještě několik chyb v počítání a při děkování, takže výprask rákoskou se nakonec vyšplhal na kulatých sto ran. Exekutoři jsou zpocení a delikventky skoro zničené. A to je čeká ještě další výprask přes záda a stehna, než budou upoutány na gynekologické stoly.
„Chtělo by to další přestávku,“ navrhuje sám pan ředitel.
„Ale to pak nebudeme hotovi do oběda…“ upozorňuji z titulu své funkce, starostlivě se dívaje na hodinky.
„Do oběda jim seřežeme ještě záda a stehna,“ rozhodl ředitel. „My pak půjdeme na oběd. Po obědě ovšem půjdou delikventky na gynekologické stoly, kde výprask dokončíme, a jim nechám připravit svačinu, jako v sobotu odpoledne.“
„Dobře. Ale v tom případě máme ještě dost času, abychom mohli zhodnotit práci našich exekutorů,“ poznamenal jsem, přistoupiv k seřezanému zadku delikventky 4587.
Nádherně naběhlá jelita jí hrají všemi barvami. Rozhodl jsem se prozkoumat kvalitu naběhlých jelit i hmatem a jal jsem se je tvrdě hníst.
„Ááááááááááá-úúúúúúúúúúúúúúúú-ne-e-e-ééééééééééééééééééééééééééé…“ ječí delikventka 4587, až uši zaléhají.
Můj nápad se zalíbil i Kátě, která se ujala delikventky 5258, a samotnému panu řediteli, který se rozhodl prozkoumat kvalitu práce exekutora na sedacím ústrojí 3315.
Nutno přiznat, že takový koncert by nedokázala zahrát ani hardmetalová kapela s použitím výkonných zesilovačů. Delikventky vyluzují ohavné, ochraptělé skřeky znějící naprosto neharmonicky v kakokofonním stylu.
„Dospěl jsem k názoru, že si svůj plat bohatě zasloužíte,“ poklepal direktor po chvíli všem čtyřem exekutorům na ramena. „Připravte je k další části trestu!“
Po krátké přestávce na oddech a občerstvení se exekutoři pustili do další práce. Předně vytáhli z lavic pažní opěrky a připoutali k nim paže delikventek, takže je mají natažené před hlavou a jejich záda jsou bez jakýchkoliv zábran připravena k další porci výprasku, tentokrát karabáčem. Jak už jsem dopředu avizoval, při kontrolním výprasku je předepsáno těchto ran třicet, ovšem rákoskou přes sedací ústrojí jich je předepsáno čtyřicet, ale za chyby a vzpouzení se všeho druhu si slečny vykoledovaly šedesát ran navíc. A také nesmíme zapomenout slíbených osm ran navíc přes prsa a šest přes vagínu za sprosté nadávky – (pozorné čtenářky si jistě spočítaly, že by to mělo být asi méně, avšak slečny se vzpouzely vícekrát, než jsem byl popsal) – ale to samozřejmě počká, až budou ležet na gynekologických stolech a budou mít prsa i vagíny bez zábran připraveny k zaslouženému výprasku. (Co se vleče, neuteče…)
„Můžeme začít,“ spustil jsem, když exekutoři začali švihat cvičně do vzduchu svými karabáči. „Slečny, připravte se. Pravidla platí stejná, jako při výprasku rákoskou přes vaše sedýnky, jasné?“
V trestnici se na chvíli rozhostilo ticho. Slečny pomalu ani nedýchají – zřejmě si nechtějí pohoršit. No, uvidíme… Pokynul jsem exekutorům a první ostré rány přistály na zádech slečen.
„Ááááááá-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-óóóóóóóóóóóóóóóóó-auauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúú… moje záda…“ zavřeštěla srdceryvně slečna 5258.
„Chyba! Dvě navíc!“
„Ty slepice jedna, CENZUROVÁNO… aúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-ne-e-e-ééééééééééééééééééééé…“ Invektivy delikventky 3315 zanikly v jejím řevu po další ráně.
„Další dvě navíc za chybu, čtyři za nemístné poznámky a dvě přes vagínu za sprostou nadávku,“ rozhodl jsem briskně.
„Jauauauauau - dvě… děkuji…“ ozvala se nejistě 4587. Tentokrát ovšem počítala správně, takže jsem jen pokýval hlavou.
Je jasné, že bití karabáčem přes záda je mnohem bolestivější, než dostávat rákoskou přes zadek, a že se tedy budeme muset obrnit trpělivostí, protože slečny budou bolestí skučet po každé ráně déle. Dost možná, že bude i větší ‚přídavek‘, protože častěji zapomenou počítat či děkovat. Občas se některé prohřešky odpouštějí – (chyba v počítání, zapomenuté poděkování) – ale i já mám staré rodiče – a když si představím, že by i je mohly tyto tři bosorky podvést, začne se ve mně vařit žluč, takže jsem se rozhodl, že jim neodpustím ani nevyslovené písmenko…
„Aúúúúúúúúúú… tři… děkuji-í-í-íííííííí…“ zakvílela bolestně 5258.
„Chyba. Dvě navíc,“ pronesl jsem bohorovně.
„Ne-e-e. Opravuji… Dvě… Děkuji…“ zakvílela vzápětí 5258.
„Pozdě, děvenko, pozdě. Už jsi řekla »tři« a nelze to vrátit,“ odmítl jsem její ‚omluvu‘. „Příště si dávej větší pozor na pusu. Nezapomínej, že počítáš za sebe, a neohlížej se na to, co počítají ostatní.“
„Ale za chybu druhých platíme-e-e-éééééééééééééé- ne-e-e-éééééééé…“
Její pokus o protest odměnili exekutoři opravdu ostrým šlehem přes záda všech tří delikventek.
„Ta byla za protest… Ale i tu máte počítat, takže teď vlastně tři navíc…“ poznamenal jsem skoro jízlivě.
Kdybys radši držela hubu, ty CENZUROVÁNO… o-o-óóóóóóóóóóóóóó…“ zaječela 3315.
„Za nemístné poznámky dvě navíc, za zapomenuté počítání další dvě navíc a za nepoděkování další dvě navíc. Jo, a za sprostou nadávku potom ještě dvě přes vagínu!“ zrekapituloval jsem poslední výroky slečen.
Konečně delikventkám došlo, že čím víc žvaní, tím víc jsou bity, a jejich hekáním a ječením prokládané počítání a děkování jsou jejich jediné verbální projevy.
Samozřejmě, že ‚nasekaly‘ ještě nějakou tu chybu – zvláště pak ke konci – takže jejich záda okusila místo třiceti ran celých šedesát osm.
Opět jsme si udělali krátkou přestávku na oddech a občerstvení, a já jsem nezapomněl zkontrolovat kvalitu práce exekutorů. Záda delikventek jsou na pohled jedno naběhlé jelito a hrají všemi barvami od temně rudé po fialovou. Teprve když jsem jim jelita důkladně prohmatal – což se pochopitelně neobešlo bez jekotu, kvílení a skučení ve všech možných tóninách, zjistil jsem, že ve skutečnosti se jedná o celou řadu jelit, která jsou hmatem výrazně ohraničena.
Mým počínáním se inspirovali i další členové komise, takže si delikventky užily průzkum jelit hned několikrát. Samotného pana ředitele zaujala především senzačně zmalované záda delikventky 4587, jelikož do jejích tukových polštářů exekutorův karabáč zvlášť ochotně zajížděl.
„Teď vás čeká třicet ran karabáčem přes zadní část stehen,“ oznámil jsem již napůl zdecimovaným slečnám samozřejmě, asi »jako kdybych je zval na čajový dýchánek vedle do salónku«, jak můj výkon později ohodnotil felčar. „Za tím účelem vám teď budou hodně roztaženy nohy, aby bylo každé stehno seřezáno opravdu poctivě – dostanete totiž každá patnáct přes každé. Ovšem – chyby se budou násobit, nikoliv dělit. Takže, když rozhodnu »dvě navíc«, znamená to dvě navíc přes každé stehno. Bity budete střídavě přes levé a vzápětí na to zase přes pravé stehno. Rány pak budete počítat dohromady, takže pro příklad: Rána přes levé stehno: Jedna! Rána přes pravé stehno: Dvě! Opět rána přes levé stehno: Tři! A ještě opakuji: ‚Dvě navíc‘ znamená dvě jak přes pravé stehno, tak následně dvě přes levé stehno – Jasné?“
„Ne!“ vyštěkla vztekle slečna 4587.
„Tak si to předvedeme názorně, hned jak vás exekutoři k výprasku připraví,“ oznámil jsem slečnám opět docela samozřejmě.
„Drž hubu, ty slepice jedna CENZUROVÁNO! Jinak…“
„Takže čtyři navíc za nemístnou poznámku a až vás otočíme, tak dvě přes vagínu za sprostou nadávku!“ přeťal nedovolený proslov delikventky 3315 sám pan ředitel.
Pak jsem se já obrátil k exekutorům: „Ty nohy jim roztáhněte opravdu pořádně. Musí cítit, že to bolí!“
Ale zdá se, že exekutorům je záležitost jasná i bez mého upozornění. Vytáhli z lavic masivní opěrky nohou, slečnám na ně nohy upoutali – a teď je roztahují od sebe tak, že 4587 a 3315 opravdu úpí bolestí. Slečny 5258 se problém v podstatě netýká. Její nohy jdou bez problémů roztáhnout do rozštěpu… (Aerobik je aerobik…)
„Tak nejprve ta názorná ukázka,“ spustil jsem, když exekutoři oznámili, že jsou s přípravou hotovi. „Pánové, dvě navíc!“
„Jauauauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú… je-jedna… dě-dě-dě-děkuji-i-i-i-i-ííííííííííííí…“ ozvalo se trojí nesynchronizované zavytí, když karabáče promluvily k levým zadním částem stehen všech tří slečen.
„Jauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúú-ééééééééééé-ne-e-e-éééééééééééé… dvě-e-e-éééééééé, dě-dě-kuj-i-i-ííííííííí…“ ozval se další akustický výlev, když karabáče poctily pravá stehna slečen.
„A to je právě ta chyba, víte? Je to pořád jedna! Říkal jsem přece, že pokud nařídím dvě navíc přes stehna, a odpoledne pak zase přes prsa, že se vlastně jedná o dvě přes každé stehno, přes každý prs. Takže znovu – a teď správně!“ uťal jsem jejich chybné počítání.
Po mém novém povelu: „Dvě navíc!“ karabáče znovu zasvištěly vzduchem a políbily levá stehna delikventek.
„Jauauauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú… je-jedna… dě-dě-děkuji-i-ííííííííííííí…“ znovu trojí zakvílení.
„Jauauauauau-úúúúúúúúúúúúúú-é-é-é-éééééééééé… je-jedna… dě-dě-dě-děkuji--i-ííííííííííííí…“ ozvalo se další trojí zavytí, když karabáče přistály na jejich pravých stehnech.
„Pokračujte,“ pokynul jsem exekutorům.
„Jauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúú-ééééé-ne-éééééééééééé… dvě-e-éééé, dě-kuj-ííííííííí…“ ozval se další zaječení kakofonního sboru.
„Jauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúú-óóóóóóóóóóóóóóó-ne-éééééééééééé… dvě-e-ééééé, dě-kuj-i-i-ííííííííí…“ zazněl poslední lahodný řev v rámci ukázky, když karabáče exekutorů zatančily na pravých stehnech delikventek.
„Tak, už je ti to jasné, 4587?“ zeptal jsem se výhrůžně vzpouzející se rebelky.
„A-a-ano… je…“ Sice promluvila váhavě a nepřesvědčivě, ale vidina další ‚názorné ukázky‘ ji zřejmě od dalšího vzpouzení se odradila.
„Dobře, začneme. Nezapomeňte, že už máte dvě navíc slíbené za nedovolené mluvení vaší kamarádky 3315!“ (Záměrně jsem použil výrazu ‚kamarádka‘, protože se delikventky 3315 a 4587 vlastně vzájemně nesnášejí – a už, už došlo málem k dalšímu ‚nechutnému‘ extempore. 4587 se totiž nadechla a nadzvedla hlavu. Pak si zřejmě uvědomila, co by se taky mohlo stát, a zase hlavu trpně položila…)
Avšak, nač otálet, regulérní část výprasku přes stehna začala. Karabáče zasvištěly vzduchem a sborové zavytí bylo odpovědí.
Další rány ovšem následují za sebou v pravidelných intervalech a stehna delikventek hrají všemi barvami spektra – od jasně červené až po temně fialovou. Počítání a děkování téměř mizí v jejich už permanentním řevu a táhlém vytí, ale pořád se dají sledovat. Přesto už mají delikventky za sebou dva přídavky za chyby, Jeden bylo ovšem nutno zopakovat, protože delikventky rány chybně započítaly.
Po poslední ráně jsem exekutory pobídl k výplatě slíbeného přídavku za nedovolené mluvení, o němž se delikventky zřejmě mylně domnívaly, že bude zapomenut nebo snad dokonce prominut. Možná, že kdyby se u nich nejednalo o tak hnusný hyenistický čin, že bych i ‚opomněl‘, avšak za daných okolností jsem se rozhodl neslevit jim ani ránu.
„Výborně,“ pochválil naši komisi sám pan ředitel, když zkontroloval i kvalitu jelit na seřezaných stehnech delikventek – což se pochopitelně neobešlo bez další věty ‚kakofonní symfonie‘, jak nazvala Káťa bolestné vytí delikventek ve svém protokolu. „Za skvěle odvedenou práci máte u mě zvláštní prémie. Teď si odpočiňte a zajděte si na oběd…“
Povolali jsme tři nové exekutory (jednoho vrchního a dva samostatné) a dvě nové sestry.
„Teď půjdeme na oběd, tak nám je tady tak trochu pohlídejte“ požádal je sám pan ředitel. „Delikventky jsou skvěle seřezané zezadu. Než se vrátíme, můžete je zatím otočit a uvázat je ke gynekologickým stolům do gynekologické polohy, přičemž jim tvrdě roztáhněte nohy. Musí cítit, že to bolí.“
„Rozkaz, šéfe!“ zasalutoval vrchní exekutor, postaviv se do vzorného pozoru.
„A dejte jim pořádně napít čaje, ať dostanou aspoň něco teplého do žaludku,“ upozornil jsem sestry, když mnou přivolaný poslíček přivezl termokotel. (Pozorné čtenářky jistě o jeho obsahu nepochybují…)
„Půjdeš s námi?“ zeptal jsem se slečny 6255.
„Dnes ano, ale dám si jen něco opravdu lehkého…“ pronesla tiše.
Po návratu z oběda jsme zjistili, e exekutoři ani sestry opravdu nezaháleli. Delikventky jsou uvázané ke gynekologickým stolům, ruce za hlavou, nohy doširoka roztažené – (5258 dokonce až do rozštěpu, takže se jí mírně otevírají závojíčky… Opravdu ‚božský‘ pohled…) – a jedna ze sester nám docela samozřejmě oznámila, že delikventky nasávaly čaj, jako by nikdy nic lahodnějšího nepily. (Není divu. Po tom neustálém vytí, kvílení a ječení musejí být všechny tři vyprahlé, jak pouštní písek…)
„Tak budeme pokračovat bez zbytečných odkladů,“ spustil pan ředitel, který si ku podivu udělal čas i na odpolední ‚seanci‘, ačkoliv za normálních okolností před obědem kontrolní výprask obvykle končí. Nesmíme však zapomenout, že já a členové ‚mojí‘ komise – a dokonce i sám pan ředitel – neustále pečlivě kontrolujeme práci exekutorů a že doktor Trefný mimo to připravil ještě pár novinek – (z nichž jednu nám představil už ráno, ale pan ředitel je zvědav i na ty zbývající – a felčar se pořád tváří, jako tajemný hrad v Karpatech…) Proto se kontrolní výprask protahuje až do odpoledních hodin.
„Teď je čas na druhou adrenalinovou injekci,“ upozornil jsem členy komise. „Zase do prsou?“ obrátil jsem se tentokrát k felčarovi.
„Samozřejmě!“ prohlásil doktor Trefný rázně. Přistoupil ke gynekologickému stolu, na kterém je uvázána delikventka 3315 a sklonil se nad její nahou hrudí.
„Néééé-éééé“ Já nechci-i-ííííííííííí…“ zaječela 3315, aniž by se jí doktor dotkl.
„Tebe se určitě budu ptát…“ poznamenal doktor, tvrdě prohmatávaje její pravý prs. Dana natřela jeho dvorec lihovou dezinfekcí, zatímco Věra podala doktorovi připravenou stříkačku.
Jauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-óóóóóóóóóóó-áááááááááááááááuauauauauau-úúúúúúúúúúúúú…“ zaječela delikventka. Avšak doktor, nedbaje jejího ohlušujícího kvílení, pronikl jehlou hluboko do jejího prsu a stiskl píst.
Nové, ještě příšernější zaječení vyšlo z delikventčina hrdla – a 3315 pustila moč.
„Zase se počůrala,“ poznamenal jen jakoby mimochodem doktor, vytáhl stříkačku z jejího prsu a odstoupil od stolu, aby mohly důtky exekutorů zaúřadovat.
„Ááááááááááááááááááááááááá-ne-e-e-éééééééééééééé…“ ozval se opět nesourodý sbor, když řemínky důtek políbily dvakrát vagíny delikventek.
„Tak, další…“ postavil se doktor nad horu sádla označenou 4587. Ta ovšem vykvikla ‚jako prase před porážkou‘ – (jak aspoň poznamenala Káťa do protokolu) – ale moč udržela. Zřejmě si byla vědoma toho, co by následovalo…
Delikventka 5258 při injekci řve, jako protržená, ale i ona moč udržela.
Na další volný stůl ulehla i 6255, ale doktor u ní adrenalinovou injekci odmítl aplikovat, řka, že už dostala jednu ráno – a v jejím případě nebyl adrenalin využit, takže by byla předávkovaná. Ale ‚její‘ exekutor ji ke stolu stejně na doktorův pokyn přivázal.
„Nu, a teď je na řadě moje druhá novinka,“ oznámil doktor. „Jelikož bude následovat výprask přes prsa, budou bradavky delikventek zcitlivěny mým preparátem, aby si slečny výprasku náležitě užily! Taky chceš?“ obrátil se doktor jen ‚pro forma‘ k slečně 6255. Ta jen lehce hlavou naznačila, že ano…
Doktor ovšem začal znovu podle čísel, tedy nejprve přišla na řadu 3315. Jelikož už tuto proceduru zažila v sobotu, zakvílela jako meluzína, sotva se jí doktor dotkl. Ten jí nejprve mírně pomačkal levou prsní bradavku pinzetou, poněkud ji vytáhl a požádal sestry o spolupráci. Dana natřela slečně místo nasazení bradavky na dvorec lihovou dezinfekcí, zatímco Věra podala doktorovi připravenou injekci.
„Jauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-óóóóóóóóóóóó-áááááááááááááááááá…“ zaječela delikventka ve chvíli, kdy doktor vbodl jehlu do natřeného místa.
„Au-u-úúúúúúúúúúúúúúú-óóóóóoóóóó-ne-e.e-éééééééééééééééééééééééééé…“ zavyla příšerně znovu, když doktor stiskl píst, a z její vagíny vytryskla další dávka zlaté sprchy, který zle potřísnil plášť Věřiny uniformy. Delikventka 3315 zřejmě před tím nevyprázdnila svůj měchýř úplně.
Věra štítivě svůj plášť odhodila do kouta a zůstala jen ve svých miniaturních bikinkách. „Budu si muset dávat větší pozor,“ poznamenala jen tak mimochodem.
Čin 3315 však nezůstal pro delikventky bez následků. Důtky exekutorů opět promluvily. Tentokrát dostaly delikventky dvě rány přes prsa, přičemž 3315 zatím dostala pouze první injekci. S druhou doktor počkal jen okamžik, po který si Věra myla ruce.
Jekot delikventky je ovšem tak úděsný, že jsem se musel napít, neboť mi opět zalehlo v uších. Zjišťuji, že nejsem sám, kdo je takto postižen, protože i ostatní členové komise pijí jako o závod. Také slečna 6255 požádala o hlt kávy. Delikventky ovšem jsou z iniciativy sester znovu napájeny močopudným čajem, přičemž žádný ze zbývajících členů komise proti tomu nic nenamítá. Zdá se, že se následky všem líbí. I sám pan ředitel pokýval uznale hlavou. Konec konců – jedná se o silně ponižující faktor….
„Tak, další slečna se připraví…“ poznamenal doktor, tvrdě prohmatávaje prsa delikventky 4587. Ta ovšem za mohutného ječení pustila moč už v momentě, kdy jí doktor začal pomačkávat bradavku pinzetou, a plný zásah tentokrát dostala Dana, která se z Věřiny ‚nehody‘ nepoučila a postavila se vůči delikventce 4587 opravdu velice nešikovně. I ona štítivě odhodila svůj plášť do kouta, a zatímco si myje ruce, důtky exekutorů nezahálejí…
„Jau-ééééééééééé-óóóóóóóóóóóóóó-úúúúúúúúúúúúúúú…“ nese se trestnicí trojhlasý nesourodý chór. Dvě další rány přes prsa jsou dosti ostré, a nezapomeňme, že 3315 už má bradavky zcitlivěné…
Konečně se dostal doktor k tomu, aby delikventku 4587 poctil dvěma injekcemi do bradavek – (ječí opravdu skvěle…) – a sklonil se nad 5258. O té ovšem víme, že má poněkud snížen práh bolesti, avšak pouhý stisk její bradavky pinzetou stačil k tomu, aby i ona vypustila svůj močový měchýř – opravdu mohutným proudem! – a aby se důtky exekutorů opět poměly na jejich prsou.
Samozřejmě, že i přes srdcervoucí nářek ani tato delikventka injekcím neunikla, ač se počůrala ještě jednou a že za to delikventky slízly další dvě rány – tentokrát pro změnu přes vagíny.
Na posledním stole ovšem leží slečna 6255. Doktor si všiml jejího žádostivého pohledu a sklonil se nad ní.
„Ty si opravdu přeješ, abych ti…“
„Ano…“ vydechla 6255 skoro neslyšně.
„Ale… Vždyť to příšerně bolí…“ varuje ji znovu doktor.
„Jenže… To vzrušení stojí za to!“ rozhodla se 6255 pevně.
„Nuž, dobrá, tedy…“
Doktor pomačkal slečninu levou prsní bradavku pinzetou, mírně ji vytáhl, Dana natřela místo vpichu lihovou dezinfekcí a Věra podala doktorovi připravenou injekci.
Rozdíl mezi reakcí nových delikventek a slečny 6255 je obrovský. Slečna 6255 se totiž mohutně vzepjala v poutech a podivně zaskučela – spíše rozkoší, než bolestí. Podobně se zachovala i při injekci do druhé bradavky – a z její vagíny vyteklo cosi na stůl.
„To ale není moč,“ poznamenala Věra, která se jala výměšek zkoumat. „To je ‚milostná šťávička‘…“
„Tak, a můžeme začít,“ spustil jsem, když doktor obsloužil injekcemi všechny tři nové delikventky – a navíc ještě slečnu 6255. „Stopka pro tuto fázi zní: »Mamma mea« a smíte ji použít kdykoliv. Nezapomínejte ovšem, že ta z vás, která stopky použije, ztrácí právo na použití dalších stopek – a navíc: počet zbývajících ran se zdvojnásobuje a pocítí je vnitřní strana vašich stehen. A propos – 6255 – ty si také přeješ výprask přes prsa?“
„Proč ne?“ zeptala se docela natěšeně.
„Ale – je ti jasné, že pro tebe stopka neplatí?“
„To mi nevadí,“ oznámila samozřejmě.
Pohlédl jsem na doktora Trefného. Ten signalizuje, že ho rozhodnutí slečny 6255 naprosto nepřekvapuje.
Dal jsem tedy znamení exekutorům – a ti už cvičně zapráskali měkkými důtkami jen tak do vzduchu nad nahými prsy delikventek.
Pokynul jsem k první ráně.
Důtky zasvištěly, a… „Jauauauauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-óóóóóóóóóóóóóóó- ne-e-e-ééééééééééééééééééééééé…“
„Áááách… Jedna. Děkuji…“ vydechla
„A co vy ostatní? Taky máte přece počítat a děkovat. Takže dvě navíc. A nezapomínejte, že každá máte DVA prsy!“
Důtky opět zasvištěly, a kakofonní sbor opět zapěl… Jenže tentokrát se delikventky konečně vzpamatovaly. Začaly rány počítat a děkovat za ně, jak jim bylo na začátku uloženo. Všiml jsem si, že všechny tři počítají až po slečně 6255. Ta jede opravdu bezchybně. Avšak počítání i děkování postupně zaniká v ječení, skučení a bolestném řevu delikventek, protože výprask přes prsa – byť i jen měkkými důtkami – není opravdu žádný med.
Stopku »Mamma mea« – (tedy latinsky ‚můj prs‘ – neplést si s italským ‚mamma mia‘ = ‚moje máma‘ ☺) – vyslovila po sedmé ráně delikventka 5258, o které tedy víme, že má níže nastaven práh bolesti.
Přerušil jsem výprask a oznámil jsem delikventkám: „Kontrolní výprask přes prsa tedy končí. Zbývající počet ran, to jest třináct, se zdvojnásobuje na dvacet šest. Ty obdržíte ve třetí fázi kontrolního výprasku bičem přes vnitřní stranu stehen. Avšak během předchozí fáze výprasku jste si za nedovolené močení a sprosté nadávky vykoledovaly ještě dvanáct ran přes prsa, nemýlím-li se. Na ty se ovšem stopka nevztahuje, takže…“
Pokynul jsem exekutorům, důtky zasvištěly a kakofonní koncert se ozval nanovo. V opětovném řevu zaniká počítání a děkování slečny 6255 a já jsem nucen požádat exekutory třikrát o přídavek. Delikventky tedy – i po použití stopky! – slízly přes prsa třicet šest ran, přičemž ‚ protože jsou zezadu perfektně seřezané a na gynekologických stolech leží opravdu jako ‚na trní‘, svá prsa k výprasku přímo samy ‚nabízejí‘.
„Výborně!“ zvolal jsem, když dopadla poslední rána. „Opět si zkontrolujeme práci exekutorů.“
Členy komise nemusím pobízet – ovšem jako prvního jsme nechali samotného pana ředitele, aby si vybral delikventku ke kontrole jako první. Nezklamal jsem se. Zcela spontánně přistoupil ke stolu, na němž je upoutána nahá 4587 a jal se tvrdě prohmatávat její mohutná prsa. Delikventka 4587 se ovšem neskutečně rozeřvala, zvláště když pan ředitel požádal doktora o pinzetu, aby jí mohl poškádlit její injekcemi zcitlivělé bradavky. Jeho příkladu jsem se zhostil i já a nakonec také Káťa, která na chvíli opustila svůj počítač a zamanévrovala ke ‚své‘ favoritce 5258. Ochotně jsem jí uvolnil místo a se zájmem sleduji její bravurní práci prsty na prsech a pinzetou na bradavkách výše jmenované delikventky. Ta ovšem ječí neskutečně a vzpíná se v poutech, jako by snad chtěla ty ocelové řetězy zpřetrhat. Obdobně si také počínají 3315 a 4587, kterým se věnují obě sestry.
Pak se mé oči setkaly se žádostivým pohledem slečny 6255. Přistoupil jsem k ní a zabořil jsem prsty do jejích výstavních prsou. Vydechla rozkoší. Ale to už si všimnul mého počínání i felčar. Přistoupil ke gynekologickému stolu z druhé strany a jal se její bradavky pomačkávat pinzetou. Slečna 6255 se slastně zavlnila, vydala ze sebe táhlý vzdech a z její vagíny znovu vystříkl proud sekretu.
Není však čas si se vzrušenou slečnou pohrávat, protože máme před sebou ještě nedokončený výprask.
„Milé dámy,“ spustil jsem po chvíli napjatého ticha, „připravte si svá rozkošná bříška, páni exekutoři se jim budou hned věnovat. Jak už jsem vám ráno slíbil, obdržíte každá dvacet ran měkkými důtkami – ale nemyslete si, že to bude pro vás něco příjemného. Vaše prsa už měkké důtky okusila, takže vás nemusím chlácholit, ani strašit. Stopka pro tuto část výprasku zní: »Abdomen meum«, avšak pro delikventku 5258 už neplatí. Ta svou možnost využít stopky už uplatnila.“
Pak jsem se obrátil k exekutorům: „Pánové…“
Na to exekutoři zapráskali důtkami do vzduchu nad obnaženými břichy delikventek.
„… začněte!“
„Auauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú…“ zaječel kakofonní chór po dopadu první rány.
Jen jasně vyřčená číslovka „Jedna“ a následné „Děkuji“ z úst slečny 6255 ostatním připomnělo, co se od nich žádá, čímž se zachránily od ‚přídavku‘.
Avšak počítání a děkování slečny 6255 brzy zaniká v nepřetržitém řevu, takže delikventky stejně dvěma přídavkům neušly.
Zajímavé ovšem je, že tentokrát proběhl celý výprask až do konce beze stopky. Tedy – delikventka 5258 ji několikrát vykřikla, ale na její signál nebyl brán samozřejmě zřetel. Došlo mi, že obě dvě zbývající delikventky se rozhodly výprask přes prsa vydržet a stopku si ‚schovávají‘ pro výprask přes vagínu, který je pochopitelně nejbolestivější.
Samozřejmě, že ani tentokrát jsem neodolal, a důkladně jsem ‚otestoval‘ práci našich exekutorů. Tvrdého hnětení seřezaných břišních partií se po mém vzoru zúčastnili i ostatní členové komise – tentokrát se vyznamenal hlavně ortoped, pod jehož prsty delikventky 4587 řvala jako ‚Viktorka u splavu‘ – jak aspoň zaznamenala Káťa do protokolu. Není divu, že ortoped nakonec předběžně požádal, aby mohl fungovat jako doktor v případě, že bude delikventka 4587 podrobena periodické prohlídce – a dokonce prohlásil před samotným panem ředitelem, že si v tom případě udělá ‚brigádu zdarma‘, což direktor s díky přijal.
„Teď – nemýlím-li se – by měl přijít ‚zlatý hřeb‘ kontrolního výprasku – deset ran měkkými důtkami přes vagínu,“ ujišťuje se doktor Trefný.
„Pravdu díš, felčare,“ ujistil jsem ho.
V tom případě bych aplikoval svou třetí novinku…“ odtušil doktor tajemně.
„Ještě nějaké injekce, pane doktore?“ zeptal se se zájmem pan ředitel.
„Ano. Zcitlivění vagíny, aby si to jak se patří užily, hyeny odporné!“ oznámil doktor hlasitě. „Bylo by to pět injekcí pro každou – dvě do velkých pysků, dvě do malých a jedna do klitorisu!“
„Néééééééééééééééééé-ééééééééééééééééééééééé-éééééééééééééééééééé-éééééééééééééé…“ ozvalo se v té chvíli téměř jednohlasně, avšak chraplavě ze tří hrdel.
„Děvčata, dejte jim pořádně napít,“ požádal jsem sestry, které se jaly bez průtahů plnit mé přání – (kterým není nic jiného, než vidět delikventky spontánně močit během výprasku přes vagínu, což bude opravdu přitažlivá atrakce…)
Stalo se – a milý čajíček zapůsobí během dvaceti až třiceti minut. Teď ovšem jsou vagíny milých slečen v doktorově starostlivé péči. Zatímco Dana dává každé delikventce notně napít močopudného čaje odporné chuti – (slečna 6255 pochopitelně obdržela jen malý šálek kávy…) – Věra asistuje felčarovi – připravuje injekce podle jeho pokynů.
Úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-jauauau-óóóóóóóóóóóóóó…“ zavyla 3315, když jí vnikla do vagíny lihová dezinfekce. Avšak v momentě, kdy felčar vrazil první injekci do jednoho z jejích stydkých pysků a stiskl píst, zařvala delikventka 3315 tak strašně, že jsem byl nucen vypít naráz půl litru limonády.
„Proč tak řveš, potvoro!“ osopil se na ni zle doktor. Vždyť takhle hrozně jsi neřvala ani v sobotu, když jsi stejnou injekci dostala do klitorisu – a to je, myslím, mnohem horší!“
„Ty jedna odporná CENZUROVÁNO…“
„Drž hubu, na nic jsem se tě neptal!“ obořil se na ni doktor. „Až budu s vámi hotov, dostanete za nedovolené mluvení dvě přes vagínu navíc, a čtyři navíc za tu sprostou nadávku! A připravte se už teď – po těch injekcích to bude stát opravdu za to!“
Doktorův požadavek Káťa poctivě zaprotokolovala a je nutno ho realizovat, protože právo na zpřísnění trestu má každý člen komise – tedy i doktor…
„Další, kočko…“ požádal doktor Věru o další injekci, kterou vzápětí vbodl do delikventčina druhého velkého stydkého pysku.
3315 ovšem znovu odporně zaječela, avšak doktor, nedbaje jejích akustických projevů, aplikuje další dvě injekce do malých stydkých pysků.
„Nu, a máme tu poslední, kterou poctíme tvůj klitoris. Těšíš se?“
„Ty CENZUROVÁNO CENZUROVÁNO CENZUROVÁNO…“ zařvala 3315 tak strašným hlasem, že jsem blahořečil architektovi, že navrhl trestnici hluboko v podzemí – a bez oken…
„Neřvi tak, nebo si strhneš hlasivky…“ poznamenal doktor, vrážeje jí poslední injekci do nejcitlivější tkáně jejího těla. „Jo, a abych nezapomněl: Dalších osm navíc. Však vy víte, za co!“
„Óóóóóóóóóóóóóóóóó-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-ne-e-e-éééééééééééééééééééééé…“ přehlušila svým úděsným řevem delikventka 3315 doktorovy průpovídky.
Káťa má ovšem uši citlivé jako pes, neboť zaprotokolovala vše do posledního písmenka, jak později potvrdil felčar.
Sečteme-li, co už si delikventky svým nezřízeným chováním vykoledovaly – (včetně toho, o čem jsem se ani nezmiňoval), – vychází to už na 22 ran přes vagínu, tedy více než dvojnásobek toho, co mají ještě obdržet.
Avšak – zatímco se tady zamýšlím nad aktuální výší zbývajícího trestu, doktor už roztahuje závojíčky delikventky 4587 a Dana natírá příslušná místa lihovou dezinfekcí. Delikventka samozřejmě neskutečně řve – jednak už jí neskutečně pálí lihová dezinfekce ve vagíně a za druhé už se připravuje na to, co ji čeká…
„Jauauauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-ne-e-éééééééééééééé…“
To dostala první injekci do velkého stydkého pysku.
A do druhého! A dvě do malých…
„… óóóóóóóóóóóóóóóóó- ne-e-e-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú…“ řve už docela permanentně.
„Jauauauauau-ííííííííííííííííííííííííííííííííííííí…“ – to už byla poslední injekce – do klitorisu.
Delikventka 5258 se počůrala ještě dříve, než se jí doktor mohl věnovat. Za to ovšem všechny tři delikventky obdržely po dvou ranách přes vagínu – a nezapomeňme, že 3315 a 4587 už je mají zcitlivěné injekcemi…
„Věruško, kočko, dej jí znovu napít. Ale pořádně…“
Poslední průpovídku jsem si mohl nechat klidně ‚od cesty‘, protože 5258 nasává jako vyschlá houba.
„Tak, princezno, předveď nám svůj poševní vchod,“ sklání se nad ní felčar, roztahuje jí dvěma prsty už tak pootevřené stydké pysky. – (Delikventka 5258 cvičí aerobik, bylo tedy možné roztáhnout jí nohy až do rozštěpu…)
„Pustíme se do toho, ať zbytečně nezdržujeme. Dano…“
„Ááááááááááááááááááá-ne-e-e-éééééééééééééééééé…“ zařvala 5258 v momentě, kdy jí do vagíny vnikla lihová dezinfekce.
Pak začala Věra podávat doktorovi postupně připravené injekce – a 50258 se rozeřvala naprosto ohlušujícím způsobem.
„Tady Káťa ani nic zaprotokolovat nemohla,“ potvrdil později doktor. „Vždyť ta hyena vyla tak úděsně, že jsem neslyšel ani to, co si myslím. Natož pak, abych tam něco komentoval…“
„A co ty? Taky chceš? Ale upozorňuji, že to bolí opravdu příšerně…“ zeptal se doktor i slečny 6255.
„Hmm, tak se do toho dejte…“ vydechla oslovená.
Doktor se sklonil k jejímu poševnímu vchodu – (i ona, coby skvělá gymnastka, má nohy roztažené do rozštěpu), – a jemně jí roztáhl závojíčky. Dana jí natřela vchod do vagíny lihovou dezinfekcí, což způsobilo vzepjetí jejího těla a hlasitý výdech. Věta podala doktorovi první injekci a jehla se zakousla do jednoho ze slečniných velkých stydkých pysků.
„Och-ááách…“ zasténala slečna 6255 spíše rozkoší, než bolestí, když doktor stiskl píst.
Scéna se ještě čtyřikrát opakuje, naposledy, když doktor napíchl její klitoris.
„Tak jsem na tebe zvědav, princezno…“ poznamenal doktor, když byl s prací hotov.
„A poprosil bych slečnu zapisovatelku,“ obrátil se ke Kátě, „aby mimořádně zaprotokolovala, že slečna 6255 teče jako Dunaj…“ – (Hleďme, tak že i felčar má docela solidní literární talent…)
„Tak, dámy! Připraveny?“ spustil jsem, když doktor skončil svůj ‚injekční maratón‘, jak aspoň zaznamenala Káťa do protokolu. Stopka pro tuto část výprasku zní »Vagina mea«, avšak zafunguje jen u delikventek 3315 a 4587. Delikventka 5258 svou stopku už uplatnila. Takže teď dostanete deset ran přes vagínu. Nezapomeňte, že zbývající počet po stopce bude zdvojnásoben a obdržíte je bičem přes vnitřní stranu stehen. Upozorňuji důrazně, že už jich máte slíbeno šestadvacet po stopce za výprask přes prsa!“
„Pánové…“ obrátil jsem se bez otálení k exekutorům.
Ti ovšem zapráskali důtkami cvičně do vzduchu – samozřejmě, že nad zcitlivělými vagínami delikventek.
„… začněte!“
„Jauauauauauauauauauau-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-óóóóóóóóóóóóóóó-nene-e-ééééééééééé… do-o-o-oóóóóóóóóóóóst-úúúúúúúúúúúúúúúúú…“ ozval se příšerný nesourodý chór.
„… ááách… Jedna. Děkuji.“ ozvalo se z místa slečny 6255.
Teprve tehdy si delikventky uvědomily své povinnosti, ale už bylo pozdě.
„Dvě navíc!“ rozhodl jsem, když se řev poněkud zklidnil. (A to jsem delikventkám ještě záměrně nepřipomněl, že bez ohledu na stopku obdrží každá ještě dalších dvaadvacet, které si ‚vykoledovaly‘ za nemístné průpovídky a sprosté nadávky…)
„Áááách… Dvě. Děkuji…“
Slečna 6255 ovšem počítá bezchybně, takže se jí delikventky ‚drží‘. Počítají a děkují ovšem vždy až tehdy, když jejich strašlivý řev trochu pomine, aby jim bylo aspoň trochu rozumět.
Při čtvrté ráně se počůrala delikventka 3315 a po páté ráně napadlo delikventku 4587 vyslovit stopku.
„Dobrá, dámy. Kontrolní výprask přes vagínu končí. Zbývajících pět ran se mění na deset bičem přes vnitřní stranu stehen, avšak zbývá ještě dvaadvacet ran – však vy víte, za co. Ty sice teď dostanete, ale pochopitelně je nemusíte počítat a nemusíte za ně děkovat. Připraveny?“
„Néééééé, ty CENZUROVÁNO…“
Jen jsem pokynul exekutorům a ti začali vagíny delikventek svědomitě zpracovávat svými důtkami. Koncert to byl opravdu úžasný. Nahá těla se nepřirozeně nadhazují na gynekologických stolech – (Nezapomínejme, že delikventkám činí nesnesitelné potíže ležet na gynekologických stolech, majíce nádherně seřezaná záda…) – Po druhé ostré ráně se počůrala i 4587, za což jsem nařídil další dvě navíc. Nakonec všechny delikventky obdržely přes vagínu kulatých čtyřicet ran. – (Tedy – měly jich obdržet čtyřiačtyřicet, jenže čtyřicet je povolené maximum…)
„Ještě si zkontrolujeme práci exekutorů a uděláme si poslední přestávku na občerstvení před poslední etapou,“ oznámil jsem členům komise.
O prohmatání seřezaných vagín projevili zájem jen páni doktoři. Toliko o slečnu 6255 jsem se zajímal i já – a to hlavně proto, abych se přesvědčil, že opravdu mohutně ‚teče‘. Také nutno přiznat, že ona pod mýma rukama slastně vzdychala, zatímco ‚hyeny‘ řvaly jako protržené…
Občerstvení v podobě obložených chlebíčků, kávy, čaje a limonády – (Na pracovišti je konzumace alkoholických nápojů zakázána zákonem, na což vedení ústavu opravdu striktně dbá!) – obdržela i slečna 6255, kterou jsme nechali odvázat od gynekologického stolu, neboť prohlásila, že ‚pro dnešek‘ už jí to stačí.
Pak ještě poděkovala doktorovi i ‚svému‘ exekutorovi za opravdu nezapomenutelný zážitek, dříve, než se do občerstvení pustila. Přesto jsem si stačil všimnout, že seřezaná vagína ji nutí chodit i sedět s nohama nepřirozeně roztaženýma.
Je pochopitelné, že o přestávce na občerstvení dostaly řádně napít i delikventky…
„Milé dámy,“ spustil jsem, když jsme asi po 20 minutách přestávku ukončili, „končí zábava a začíná náboženství. – (Oblíbená průpovídka mé babičky…) Nyní tedy dostanete oněch slíbených 36 ran bičem přes vnitřní stranu stehen. Žádná stopka už neplatí, pravidla znáte. Tedy: Rány budete počítat a za každou poděkujete. Uděláte-li chybu a já nařídím dvě navíc, znamená to, že dostanete dvě přes každé stehno – máte každá přece dvě, že… Nu, a za nedovolené mluvení, urážky, sprosté nadávky dostanete měkkými důtkami přes prsa, neboť přes vagínu už jste obdržely celý limit. Prsa však máte stále bez zábran vystavená, nádherně seřezaná a injekcemi skvěle zcitlivěné bradavky, takže si důtky exekutorů skvěle smlsnou a vás to bude opravdu úžasně bolet. Pokud se některá počůráte, obdržíte čtyři rány měkkými důtkami přes břicho. Jasné?“
Delikventky pochopily, že se z mé strany jedná o pouhou řečnickou otázku. Jsou proto raději zticha, jako pěny, aby za nedovolené mluvení přece jen nějakou ‚neslízly‘.
„Pánové…“ obrátil jsem se k exekutorům.
Ti cvičně zapráskali svými biči do vzduchu nad rozevřenými stehny delikventek…
„… začněte!“
„Jau-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-óóóóóóóóóóóó-áááááááááááááááááá… je-je-jedna-a-áááááááááááááá… dě-dě-děku-u-jííííííííííí…“ ozvalo se sborem přerývaně, ale počítání a děkování bylo slyšet jen dvakrát. Jedna z delikventek asi zapomněla, co je její povinností.
„Dvě navíc…“ oznámil jsem nevzrušeně.
„Ty slepice jedna CENZUROVÁNO…“
„Áááááááááááááááááááááááááááááááááá-úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-áááááááááááááááááá-ne-e-éééééééééééééé…“
Delikventka 3315 se – jak už jí ‚tradice velí‘ – obořila na delikventku 5258, která zapomněla počítat a děkovat. Její nechutný slovní výlev ukončili exekutoři, kteří střelhbitě vyměnili biče za měkké důtky, a ty si šestkrát pochutnaly na prsou všech tří delikventek.
„Výborně,“ pochválil jsem exekutory. „Teď ještě ten přídaveček přes stehýnka, ano?“
„Jistě, pane předsedo,“ ozvalo se sborem a exekutoři se opět chopili bičů.
Dvě navíc – ale samozřejmě, že přes každé stehno, znamená ve skutečnosti čtyři navíc. Delikventky jsou bity biči přes vnitřní stranu stehen, která je skvěle inervovaná, neboť se jedná o značně citlivou erotogenní zónu, což zřejmě bolí opravdu úžasně – aspoň podle neskutečného řevu a ječení, které delikventky vyluzují ze svých hrdel.
Po páté ráně se delikventka 4587 počůrala. Moč z její vagíny vyrazila docela ostrým proudem, ovšem ten se nešikovně stočil tak, že si sama potřísnila břicho a prsa.
Věra všechny tři delikventky postříkala proudem ledové vody, exekutoři se chopili pro změnu důtek – a rozkošná, před tím skvěle seřezané – bříška delikventek byla důtkami čtyřikrát políbena. Zvláště do tučného břicha delikventky 4587 řemínky ochotně zajíždějí a akustické projevy delikventek jsou opravdu božské.
Ještě dvakrát se podobná procedura opakuje – to když se po dvanácté ráně počůrala 5258 a po dvacáté – konečně! – i 3315.
Samozřejmě, že delikventky se dopustily ještě řady chyb, takže konečný počet ran se vyšplhal až na osmdesát osm.
Samozřejmě, že jsme i jako členové komise neodpustili pečlivou ‚kontrolu‘ práce exekutorů, takže nám z neustálého kvílení a řevu delikventek zase zalehly uši a museli jsme se několikrát napít.
Prohmatávání seřezaných vnitřních stran stehen a důkladnou kontrolu naběhlých jelit si opět nenechala ujít i Káťa, a také slečna 6255 se aktivně zapojila.
Teprve pak byly zcela zničené delikventky odpoutány od gynekologických stolů. ‚Jejich‘ exekutoři je museli podepřít, aby se nesesuly k zemi – exekutorovi ‚slečny 4587‘ byl ovšem nucen pomáhat kolega – volný exekutor ‚slečny 6255‘.
Delikventky byly odvedeny do jídelny, kde ochotně zaujaly místa u stolků ‚na stojáka‘ – (sednout se neodvážila ani jedna…) – kde dostaly lehkou svačinu.
„Ten CENZUROVÁNO měl pravdu,“ zaslechl jsem ještě povzdech delikventky 3315. „Na tohle se asi vopravdu čtrnáct dní nevoblíknu…“
Sice mluví sprostě a nespisovně, ale už jsem je nechal být. Vyřídím si to s nimi jindy – i s úroky…
Z rozjímání mě vytrhl felčarův hlas: „… hej, kantore! Prosím tě… Ty mě vůbec nevnímáš… Můžeme se zase spolu někdy sejít? Rád bych si s tebou promluvil…“
„Klidně… Což takhle ve čtvrtek v té ‚naší‘ restauraci? A hádej, kdo tam má službu…“
„Tak povídej, mastičkáři, co máš na srdci?“ zeptal jsem se doktora, když nám ‚naše‘ prsatá servírka – (obsluha ‚nahoře bez‘) – přinesla láhev našeho oblíbeného moku a dvě skleničky.
„Mám toho opravdu hodně,“ spustil felčar, labužnicky upíjeje víno. „Předně začínám mít obavy o svůj post ve vašem ústavu, protože oba mí spolužáci projevili zájem zúčastňovat se prohlídek vašich chovanek častěji a pravidelně, byť se jedná o sobotní a nedělní směny. Zrovna včera mi telefonoval…“
„Ale, prosím tě!“ přerušil jsem ho netrpělivě. „Periodické prohlídky běží každý týden ve dvou vyšetřovnách – v sobotu, v neděli, dopoledne i odpoledne – takže vlastně osm prohlídek týdně. Nebo jen sedm – to tehdy, když přijímáme nové chovanky, ale to zase trvá jedna prohlídka po celý den a v přijímací komisi je přítomno více doktorů – takže se o ně můžete snadno podělit. Co dál?“
„Ten proslov sis mohl odpustit, kantore, protože jsem to myslel v legraci. Ale co myslím úplně vážně: Poslyš, ta blonďatá delikventka, ta…“
„Myslíš 6255?“
„Ano, přesně tu,“ přikývl souhlasně doktor. „Ta do ‚výchovných metod‘ vašeho ústavu tak trochu nezapadá, že?“
„Proč myslíš?“
„Předně: Podle tvých referencí vlastně nikomu nic neprovedla. Jen byla zadržena jako nezletilá v nějakém nočním podniku, kde fungovala jako striptýzová tanečnice, je to tak?“
„Jistě,“ přitakal jsem. „A protože její papá je nějaké ‚velké zvíře‘, nechtěl, aby se to provalilo v médiích…“
„Právě! A co se stalo?“ zeptal se doktor – a hned si odpověděl: „Milá slečna je jednak exhibicionistka – všimni si, že nevynechá jedinou příležitost, aby se mohla předvádět úplně nahá. A za druhé: Ona je sadomasochisticky založená. Ty testy během její periodické prohlídky, a to, co nám předváděla během té vstupní prohlídky těch tří hyen – je tak jasný důkaz, že jasnější už být nemůže. Takže závěr: Jí pobyt ve vašem ústavu všestranně uspokojuje, je tam u vás šťastná a určitě se jí nebude chtít domů. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby po odchodu od vás nezakotvila pracovně ve stejném nebo podobném podniku, ze kterého byla násilně vytažena…“
„Mám dojem, mastičkáři, že máš nejspíš pravdu a že si budu muset o této slečně popovídat s naším direktorem…“
„Jistě. A neotálej. Pokud chceš, zajdu tam s tebou. Ale to není všechno…“
„No, tak spusť… Dobře ti vidím na očích, že máš pro mě i jinou důležitou zprávu…“
„Uhodls!“ odtušil felčar téměř tajemně. „Jestlipak sis všimnul těch dvou sestřiček, které nám asistovaly…“
„Myslíš… Danu a Věru? Nu, když odhodily ty pláště a zůstaly jen v těch miniaturních bikinkách… Jo, felčare, měl jsi pravdu. Jejich rozkošná tělíčka jsou opravdu k nakousnutí! Jo, a to víno dneska platím já!“
„No – a to je všechno, čeho sis na nich všiml? I když tedy – ono to bylo vidět právě jenom tehdy, když zůstaly v bikinkách…“
„Pravda!“ Ty mokré fleky na přední straně jejich kalhotek…“
„No, právě!“ téměř vykřikl felčar, až se po našem stole několik dalších hostů ohlédlo.
Ale felčar zase rychle svůj hlas ztišil: „Ony vyloženě ‚tekly‘ vzrušením. Pak se nedivme, že jim tak iniciativně zkoumaly jelita…“
„Na to mají jako členky komise právo…“ ohradil jsem se, současně omlouvaje jejich počínání. „A totéž platí i pro Káťu – tedy zapisovatelku!“
Však já jim to také nevyčítám – ať si sáhnou… Ať je pořádně promačkají… Ať je to pořádně bolí… A propos: Jestlipak sis všiml, jak často si zajížděla Káťa rukou pod sukýnku? Proč asi?“
„Tedy, felčare! Jsi ďábel!“
„Mám takový dojem, kantore, že se budeme spolu vídat asi mnohem častěji. Nejprve půjdeme spolu za vaším direktorem, a potom…“
„Co – po tom?“
Felčar pohlédl na hodinky a tajemně odpověděl: „Až někdy jindy. Za chvíli budou zavírat – a já mám zítra od rána ordinaci.“
Sebral s věšáku kabát a čepici a zmizel v chladné noci.
Zavolal jsem servírku – (už byla také oblečená, škoda…) – zaplatil jsem, neboť jsem se k tomu sám zavázal, a rovněž jsem odešel, přemítaje cestou domů o všem, nač mě dnes večer felčar upozornil.
Autor: © Éósforos, 2012-2018