Epilog

„… za chvíli bude Ostrava… Vstávejte, slečno, za necelých 15 minut…“

Hlas průvodčího zní jakoby z dálky a rozespalá Jana šmátrá rukou hledajíc brýle. Místo brýlí však drží v ruce hodinky. Rozsvítila lampičku… Bude půl sedmé… Vlak má značné zpoždění… jestlipak chytnu přípoj, musela bych jet… taxíkem. A ty brýle… nejsou k nalezení a mám strašnou žízeň. Co se mi to jen zdálo za…

Jana vstala z lůžka a v tu chvíli si uvědomila: Mám jen necelou čtvrthodinu … Nejen že má zpoždění vlak, ale i ten průvodčí mě vzbudil pozdě. Musím najít ty brýle a převléknout se z té mokré noční košile. Jsem z toho divokého snu celá zpocená… U Lenky se budu muset důkladně osprchovat…

Jana se sebe strhává promočenou noční košili, v rychlosti navléká spodní kalhotky a podprsenku. Co jsem si to vzala s sebou za hadry, vždyť to strašně škrtí – ale konec konců, bez podprsenky se dá žít. Jana odhodila něžný krajkový hadřík zpět do kufru. Jen tak, tak stačila obléci blůzku, punčochy, sukni, svetr, bundu a čepici a vlak zastavuje na nádraží. Jana si zavázala druhou botu, popadla kufr a opouští vagón.

„Haló, slečno, neutíkejte…“ co ten chlápek ještě chce? Napřed mě pozdě vzbudí a pak ještě zdržuje…

Průvodčí však Janě zastoupil cestu. „… ani jste si nevzala občerstvení, náte…“ a podává spěchající dívce láhev limonády, „… a nemračte se tak na mě, budil jsem vás už před půlhodinou, ale nereagovala jste…“

Jana popadla nabízený nápoj, ani nepoděkovala, a vyběhla na nástupiště. Její tušení se vyplnilo. Přípoj je pryč. Lenka se zblázní! Čeká na mě na nádraží a další vlak jede až odpoledne…

Jana vyběhla před nádraží.

„Tak kam to bude, slečno?“

Taxikář jako by na dívku čekal. Rozmrzelá Jana jen mávla rukou směrem, kterým její přípoj ujel: „Když víte, že potřebuji taxíka, tak možná víte i kam!“ odsekla suše, sedajíc si do vozu.

Taxikář zamířil naznačeným směrem. „Jistě, protože to je jediný vlak, který odjel před příjezdem vašeho rychlíku,“ dodal na vysvětlenou.

Jana otevřela láhev a pomalu upíjí limonádu. Pak láhev zase uzavřela a vyhlédla z okénka na zasněženou krajinu. Zřejmě jsem znovu usnula… „Tak jsme na místě, slečno, Vzbuďte se!“

„Odvezte mě na… nádraží, čeká mě tam kamarádka.“

„Rozkaz!“

Řidič sešlápl plynový pedál a vůz vyrazil z náměstíčka. Nádraží dosáhli za slabé tři minuty.

„Tak vám moc děkuji, kolik platím?“

„Víte co, slečno? Berte to jako pozornost podniku. Vy jste taková krásná… ale moc smutná a zamračená. Nesluší vám to. A já bych si moc přál, abyste se na mě aspoň usmála…“

Jana zkoprněla. To snad není ani možné… Všechno se odehrává podobně, jako v tom snu… Doufám aspoň, že ta limonáda není projímadlo…

Usmála se na řidiče, který jí přátelsky pokynul, sedl do svého auta a ve chvíli zmizel za zatáčkou silnice.

„Lenko!“

Lenka naložila Janin kufr do svého auta a bouřlivě se s ní přivítala: „Už jsem myslela, že ani nepřijedeš. Vlak před chvílí odjel, právě jsem se chystala na zpáteční cestu…“

„Dnešek není pro mě šťastným dnem,“ medituje Jana nahlas. „Rychlík měl zpoždění, brýle jsem ztratila… A takový divoký sen – až byl krásný…“

„Tak sedej, sedej, u mne se dáš do pořádku. Jedny brýle sis zapomněla u nás minule… A tvoje sny určitě nejsou bláznivější, než to, co se mi zdálo v noci na včerejšek.“

- × - × - × -

„Ze všeho nejdřív se potřebuji pořádně osprchovat,“ prohlásila Jana po příjezdu.

„Prima nápad, jdu s tebou,“ a dívky, odloživše veškerý oděv včetně spodního prádla, zapadly do sprchy.

„Namydlíš mě?“

„Ale jistě.“

„A pak já tebe…“

Obě kamarádky si navzájem vytvořily na svých tělech bohatou pěnu ze sprchového šampónu, dlouze se sprchují střídavě horkou a studenou vodou a nakonec se vzájemně do sucha utírají froté osuškami. Lenka vytáhla z poličky dva koupací pláště – jeden pro sebe a druhý pro Janu. Usadily se v obývacím pokoji do měkkých křesel a popíjejí vynikající čokoládu, takovou, jakou umí připravit jen Lenka, pochvaluje si v duchu Jana.

„Tak co, Janičko, kolik máš ještě dělat zkoušek?“

„Všechno jsem stihla v předtermínu … kromě gynekologie, ta mě čeká za deset dní. V kufru mám stoh materiálů, předpokládám, že u tebe najdu klid na učení… A pak víc než měsíc volno do dalšího semestru! Už se nemohu dočkat…“

„Tak to mi pak pomůžeš se seminárkou, že?“

„Jak já bych ti mohla pomoci se seminárkou, ty jedna Antická Bohyně,“ naráží Jana na rozevírající se Lenčin koupací plášť odhalující její nádherně modelovaná prsa, „když jsem v dějepise odjakživa plavala?“

„Ale já jsem si vylosovala takové téma – Přínos antiky pro soudobou medicínu – a…“

„No dobře. Až se budu vracet ze zkoušky, podívám se po něčem zajímavém u nás v knihovně. Stejně ti to dlužím za ty prázdninové lekce latiny…“

„Tak platí! A s tou gynekologií ti teď pomohu já.“

„Ty? A jak?“

„Takhle…“ zareagovala na Janinu otázku Lenka, shazujíc se sebe koupací plášť úplně.

„Chceš mi dělat figurantku? To je dobrý nápad. Zajdu si jen pro pomůcky, hned se vrátím…“

Jana opustila obývák a vydala se do pokojíku, ve kterém ji Lenka ubytovala. Vybalila svůj kufr, složila prádlo do skříně a jala se na poličku srovnávat své písemnosti. Když roztřídila skripta, učebnice a zápisy z přednášek, chtěla ještě uklidit kufr. Nedovřela však jeho zámek, a když ho zvedla, otevřelo se jeho víko a uhodilo jí do prsou. Na Janině koupacím plášti se objevila mokvající skvrna a z kufru vypadl ještě jeden svazek v tuhých zelených deskách se zlatou ořízkou: CLINICA PUELLARIS EXOTERRA – Plena raporto pri la agado de la ekesto ĝis la malapero.

Sebrala svazek, vběhla zpět do obývacího pokoje a zamávala jím před obličejem udivené Lenky.

„MIMOZEMSKÁ DÍVČÍ KLINIKA – Úplná zpráva o činnosti od vzniku po zánik“ – Lenka ztuhla: „Kdes to vzala – a od kdy ty se zajímáš o esperanto?“

Lenka obrací své oči k Janě. Vtom zahlédla mokrou skvrnu na Janiných prsou a její údiv se mění ve zděšení.

„To by mohla být vhodná literatura pro tvou seminárku,“ vykládá Jana přehlížejíc Lenčin změněný výraz v obličeji, „víš, kdo je tam – vlastně byl tam – přednostou? Sám řecký bůh lékařského umění – Amyn.“

„Janičko, prosím tě, co to blábolíš za nesmysly?“

„Žádné nesmysly! Podívej!“

Jana strhla se sebe koupací plášť a stojí před Lenkou rovněž úplně nahá. „Jizva po operaci slepého střeva je pryč, vidíš? A z mých prsou…“ – Jana si stiskla levý prs – „… teče mléko. Proto mě škrtí ta podprsenka… A ty ztracené brýle – zdá se, že také nepotřebuji!“

Lenka zkoprnělá údivem ze sebe vyrazila: „Snad mi nechceš tvrdit, že jsme obě dvě prožily stejný sen…?“

Vtom padl její zrak na kabelku ležící na pohovce. Bez dalšího rozmýšlení se jí zmocnila a vysypala její obsah na stolek.

Jana si rovněž uvědomila myšlenkový pochod své kamarádky a z hromádky věcí vysypaných na stolku pohotově vytáhla tlustý poznámkový blok hustě popsaný řadou výpočtů: „A co je tohle,“ zeptala se vítězoslavně Lenky.

„To jsou…,“ spustila Lenka –

„… Nikolčiny poznámky!“ – doplnila vzrušeně Jana.

Pak otevřela luxusně vázanou knihu, která právě před chvílí vypadla z jejího kufru, jejíž listy nesou vodoznak tvořící pravidelnou šestiúhelníkovou strukturu buněk včelího plástu, stejně jako na listech papíru poznámkového bloku, a nastavila před Lenčiny oči první stránku:

Stalo se pak, když se počali množiti lidé na zemi, a dcery se jim zrodily, že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali. … … Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim…

Náhle se na papíře objevila zvětšující se mokrá skvrna – rovněž z Lenčiných prsou kape mléko…

KONEC

Předchozí kapitola Zpět na obsah