Jana si opět oblékla župan a sestra ji usadila ve známém salonku k jejímu stolku. Předložila dívce jídelní lístek, na kterém převažují jídla zeleninová, mléčná a vaječná. Dívka si s pomocí sestry vybrala vhodné menu, které Agnes vyťukala na známé již klávesnici, popřála Janě dobrou chuť a opustila salonek.
Jídelní automat mi dodal docela postačující porce objednaných jídel.
Asi bych byla schopna sníst o něco více, ale raději se držím doporučení sestry Agnes,
i když nechápu, kdy jsem tak strašně vyhladověla. Všechna dodaná jídla i nápoje jsou
vysoké kvality a vynikající chuti. Připadám si tu spíše jako ve vybrané restauraci
než ve zdravotnickém zařízení. U okolních stolků sedí další tři dívky, mezi nimi i Lenka,
se kterou mám nedokončený velice zajímavý rozhovor. Doufám, že se mi ještě naskytne
příležitost si s ní popovídat…
Sotva Jana odložila příbor a postavila na stolek prázdnou skleničku, objevila se sestra Agnes.
„Po obědě následuje hodina poledního klidu, pojďte se mnou,“ požádala dívku.
Jana vstala a následovala sestru do rozlehlé místnosti tvořené čtyřmi šestiúhelníkovými moduly, která sousedila se salonkem a ve které umístěno šest lehátek po třech ve dvou řadách proti sobě.
„Odložte župan a brýle a lehněte si na lehátko,“ požádala Agnes dívku.
„Mohu si vybrat na které?“ zeptala se nerozhodně Jana.
„Klidně si vyberte, jste tu první…,“ ochotně přisvědčila Agnes.
Jana odložila brýle na stolek u prostředního lehátka v levé řadě, župan pověsila na věšáček a nahá ulehla na lehátko. Sestra Agnes ji přikryla lehkou pokrývkou řkouc: „Klidně ležte a odpočívejte. Za hodinu si pro vás přijdu.“
Chvíli po odchodu sestry Agnes vstoupila do místnosti Lenka vedená ‚svou‘ sestrou a jako by četla moje myšlenky, namířila si to k lehátku po mé pravici. Na pokyn sestry odložila župan a nahá ulehla na lehátko. Rovněž i ji sestra přikryla pokrývkou a opustila místnost.
„Takže tebe sem poslal zubař, mě z očního a – poslyš, už tě tu nějaký zubař prohlížel?“
„Ne,“ řekla překvapeným hlasem Lenka, „a tebe už vyšetřil nějaký okulista?“
„Ne – a to je mi právě divné, i když mi doktor zaručil, že se těch brýlí zbavím.
Ale, Lenko, ty to znáš tady v Ostravě?“ změnila náhle Jana směr hovoru.
„V Ostravě? Ne, v životě jsem tam nebyla – a konec konců, co máš pořád s tou Ostravou? Jo, já už vím, tys dostala jízdenku a lůžkový lístek do Ostravy … To je divné… Já jsem dostala tytéž doklady, ale do Krakova – jak je možné, že jsme se sešly – KDE VLASTNĔ?“
Debata Jany a Lenky byla přerušena příchodem další dívky v doprovodu sestry. Nová pacientka si vybrala lehátko proti Lence, na pokyn sestry odložila župan, nahá se uložila na vybrané lehátko a sestra ji přikryla pokrývkou. Pak odešla. Pozornost Jany a Lenky se rázem upnula k nové příchozí.
„Asi bychom se měly seznámit,“ spustila Lenka podobně jako před tím v salonku při seznamování s Janou, „já jsem Lenka a tady to je Jana…“
„Těší mě, Urszula,“ sdělila jim své jméno, nová dívka. Jana si povšimla, že mluví stejným přízvukem jako Lenka.
„A, jen tak pro zajímavost, kdo tě sem poslal,“ vyzvídá Jana.
„Dermatolog – kvůli nadměrnému padání vlasů,“ odpovídá úsečně Urszula, „a vás?“
Lenka jí stručně obeznámila se svým a Janiným případem. Pak si vzpomněla na záhadný příjezd na kliniku a zeptala se: „Mohla bys nám popsat průběh své cesty sem? My tady máme totiž jeden nevyřešený problém a …“
„Tak to jste na tom dobře, já jich mám nevyřešených víc. Ale abych to shrnula … Dostala jsem pozvánku, jízdenku a lůžkový lístek…“
„KAM?“ zazněla dvojhlasá otázka.
„Jak to – kam? Do Budapešti přece. Měla jsem být na klinice v 8 hodin ráno, ale…“
„… vlak měl zpoždění, od průvodčího jsi dostala darem limonádu, na kliniku tě odvezl zadarmo taxikář …“ skočila Urszule do řeči Lenka,
„… a ta limonáda byla projímadlo …“ pokračovala Jana,
„… a to město, kam jsem přijela, vůbec není Budapešť!“ dokončila vyprávění rázně Urszula.
„Já náhodou v Budapešti často pobývám, protože se mi tam vdala starší sestra.“
V té chvíli byl rozhovor opět přerušen, neboť se ve dveřích objevila další dvojice. Sestra přivedla další pacientku, která na první pohled trpěla značnou obezitou. Na sestřin pokyn neochotně odložila župan a ulehla na krajní lehátko v pravé řadě. Sestra ji přikryla a odešla.
Veškeré Lenčiny i Janiny pokusy navázat s novou pacientkou kontakt selhaly. Dívka nereagovala. Zavřela oči a předstírala spánek, o čemž se přesvědčila Jana, která vstala ze svého lehátka a naklonila se nad ní.
„Jak to, že neležíte,“ ozval se za stojící Janou napůl přísný, napůl shovívavý hlas sestry, která přiváděla další pacientku. Jana ulehla zpět na své lehátko, ale nepřikryla se. zdálo se jí, že je místnost přetopená – a kromě toho si všimla, že i Lenka a Urszula odhrnuly své pokrývky stranou.
Nová pacientka si vybrala lehátko po Janině levici. Sestra jí pomohla svléci župan – Jana si všimla, že dívka nevládne pravou rukou – a přikryla jí pokrývkou – dokolečka se opakující rituál, pomyslela si Jana, za chvíli jí stejně bude horko.
„Je tu dost přetopeno,“ ozvala se nová dívka jako by četla Janiny myšlenky a rovněž odsunula pokrývku stranou. Pokrývka spadla na zem. Jana ji sebrala, složila ji a uložila ji nové dívce pod nohy.
„Jak se jmenuješ a co se ti stalo?“
„Já… já jsem Nikolka a po úraze mi nějak přestala fungovat pravá ruka…“
„Jak se zdá, zdejší ústav je opravdu univerzální,“ pronáší Jana nahlas své myšlenky, „léčí se tu všechno možné od padajících vlasů přes krátkozrakost a vyražené zuby až po obezitu, poúrazovou obrnu…“
„Já se jmenuji Halina…“ pronesla při Janiných slovech o obezitě dosud nekomunikující dívka.
„… začínám být zvědavá, s čím přijde ta šestá. Ale zatím bychom se ti měly taky představit.“
S těmito slovy Jana opět ulehla, aby se nestala znovu terčem narážek další sestry, kterou bylo nutno očekávat vzhledem k počtu lůžek, a ostatní dívky se Nikolce také představily.
Šestá pacientka byla přivedena právě uprostřed živého rozhovoru. Zbylo na ni lehátko mezi Urszulou a Halinou. Sestra ji podle už známého rituálu vyzvala, aby odložila župan – a ostatní dívky rázem strnuly. Kostra potažená kůží uprchlá hrobníkovi z lopaty. Je z nás nejvyšší, musí měřit jistě přes 180 cm, ale jestli váží 35 kg, tak je to hodně, odhaduje novou příchozí v duchu Jana. Dívka ulehla, sestra ji přikryla a odešla.
„Takže je to jasné,“ doplňuje Jana souhrn diagnos, „a mentální anorexie.“
„Ano,“ ozvala se poslední pacientka dávajíc tak najevo zájem o své okolí.
Opět nastal kolotoč vzájemného představování a vzájemného sdělování dojmů z cesty. Ukázalo se, že Rodica údajně cestovala lůžkovým vozem do Vídně. A jako jediná nedostala od průvodčího limonádu.
„Ta by tě dorazila,“ poznamenala Jana a dodala: „Zdá se, že k nám přistupují opravdu přísně individuálně.“
„Takže si to shrňme,“ ujala se slova Lenka. Každá z nás dostala pozvánku, jízdenku a lůžkový lístek někam daleko od svého bydliště, některé z nás dokonce do ciziny. Přijely jsme – nevíme kam, ale všechny na jedno místo, údajně na kliniku – a ta je nějaká divná…“
„… je stavěná jako včelí plást, podle odhadu musí mít asi 10 pater …“ pokračovala Jana,
„… já bych to upřesnila na dvanáct,“ ozvala se Nikolka.
„Proč myslíš, že dvanáct?“ položila otázku Urszula.
„No tak uvažujte,“ argumentuje Nikolka, „šestiúhelníková architektura, šest nás přijali, dvanáctka by počtu pater ‚slušela‘ víc než desítka, nemyslíte?“
„Dobře, předpokládejme, že klinika má dvanáct pater,“ pokračuje Lenka ve svém resumé, „většina místností – ne-li všechny – jsou bez oken…“
„Z venku byla okna vidět,“ upřesňuje Jana, „to budou patrně místnosti podél vnějšího obvodu budovy.“
„Doporučili nás sem různí lékaři, s různými zdravotními problémy – od úplně banálních až po velmi závažné,“ doplňuje Halina,
„… ale nedělají nám vyšetření toho, kvůli čemu jsme tady,“ pokračuje Urszula.
„To zrovna nedokážu posoudit,“ oponuje Rodica, „protože v mém případě…“
„Samozřejmě,“ ujímá se slova Jana, „pokud nám všem dělali podrobné vyšetření břicha a prsou, výtěry ze sliznic, odběry moči a podobně, pak je tu cosi k divení. A kromě toho – uvědomte si, že tady po třech hodinách vyšetřování ležíme všechny kolektivně úplně nahé a dohadujeme se, kde vlastně jsme.“
„Na druhou stranu jim ale musíme přiznat, že ať už je jejich počínání jakkoliv podivné, zacházejí s námi velice ohleduplně. Před jakýmkoliv zákrokem nás žádají o povolení,“ poznamenává Halina, „a kromě toho je o nás, jak se zdá, všestranně postaráno, ať už posuzujeme stravu, hygienu a další.“
„A co když…“
Jana už větu nedokončila, protože si pro ni přišla sestra Agnes.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah